Oh la vache!: Z Nantes až na konec světa: Belle Ile en mer

Tak zase jednou někdo zatahal za nitky a já jsem místo na nudné školení jela na vejlet. Druhý týden školních prázdnin sluníčko snad ani nezalezlo za mraky a tak co doma. Bohužel nebo bohudík, nikdy si nejsem jistá pro a proti, jsem sama vyrazila objevovat krásy Bretaně. V pondělí ráno jsem sedla na kolo a dojela nějakých 13 km na nádraží v Nantes, kdyby dojela, asi kilák před nádražím jsem si jen tak pro radost píchla, na nádraží jsem tedy doběhla značně zpocená a s prázdnou duší. Ještě jsem se trochu zapotila, když jsem za hodinku a půl jízdy motoráčkem zaplatila necelých 26 euro a dobrodružství mohlo začít.

Za cíl svého putování si odvážná mladá žena na létající hrazdě vybrala městečko Carnac známé především pro tajemné menhiry a následně ostrov Belle ile (česky "krásný ostrov"), který prý dostal své jméno zaslouženě. Plány to byly sice zajímavé, realita byla však mnohem zajímavější. V cílové stanici Auray jsem vystoupila z vlaku a nadšeně se dala do vyměňování prasklé duše. Zjistila jsem, že duši nepraskl nějaký neřád na silnici, ale kolo samo, totiž taková ta díra na ventilek, což samo o sobě nebyla dobrá zpráva. Pro jistotu jsem si zajela nějaké 3 km do obchodního centra a koupila hned 3 náhradní duše. Směle jsem se vydala na cestu. Po neúspěšném hledání známého mostu St. Goustan jsem opět píchla. Tentokrát u mě zastavil postarší motorkář a jak se mi pomáhat...do pekla. Ventilek pro jistotu od duše urval, což už nezalepíš. Poté mi začal nabízet nocleh v jeho posteli a neskrytě mi zíral na kozy...řekla jsem mu, že je to dobrý, že už si to opravím sama. Odfrknul si, pokrčil rameny a k mojí velké radostí odjel. Sama jsem proto nahodila novou duši a vydala se o dům dál.

ať žije SNCF :)

Co vám budu povídat, do třetice všeho dobrého, v tomto případě i zlého, již na silnici za Aurey..psssssst, prázdná duše. To už se přiznám mě chytalo celkem zoufalství a chtělo se mi někoho zmlátit, zkusila jsem stopovat, ale nikdo mi nezastavil, asi tušil, že by dostal nakládačku. Pěšky jsem se proto vydala nějakých pět kilásků zpět do obchodního centra, kde byl i bike shop, s tím že klidně vyměním i pneu nebo ten kovový vnitřek kola, týpek ale projel díru pilníkem, nafoukl mi novou duši a naúčtoval si práci 7,50. Na radu přítele jsem pojezdila okolo krámu, koupila si pití a jídlo a po třech hodinách strávených v Auray jsem vyrazila nejbližší cestou do Carnacu. Původně jsem chtěla příspěvek nazvat: Jak jsem si zapíchala v Bretani aneb co ani Mára v Maishoffenu nezažil. Vyčerpaná a s rudým ksichtem jsem po cestě narazila na menhiry, které mi konečně trochu zvedly náladu. Do centra jsem dorazila přesně ve chvíli, kdy paní otočila klíčem íčka, tudíž mapku

po celodenním píchání konečně Carnac

oblasti už mi nevydala. No co, koupila jsem pohledy, makarón za odměnu, že jsem tak trpěla a nějaký dárek pro dnešní couchsurfing (www.couchsurfing.com). Můj hostitel bydlel v bytě na pobřeží s výhledem na pláž, proto jsem poprvé večer mohla u večeře poslouchat šumění moře, v půl 10 jsem padla do komatu a vzbudila se až ráno, kdy hostitelé už byli v práci.

Vydala jsem se na cestu po pobřeží, dnes mě čekal poloostrov s finálním městem Quiberon. Cesta byla příjemná, sice v 9 ráno byla ještě kosa, ale jízda mě zahřála. Zabloudila jsem jenom jednou a to nepatrně. Kolem 12 jsem dorazila do místa nalodění a vydala se na nákup lístků na parník. Cena 50 euro za zpáteční jízdenku pro mě a kolo mě opět uvedla v menší depresi, dala jsem si proto rychle makrelu z plešky, která je na podobné situace ideální, to už jsem věděla, že na ostrově budu moci zůstat až do pátku.

menhiry u Carnacu za jízdy

Ostrov Belle ile leží asi 15 km od pevniny, v létě je zde mnoho turistů, v březnu už tolik ne. Všude můžete vidět zbytky opevnění. Z měst na pobřeží je nutné vystoupat příkrý kopec, pokud zvolíte pobřežní silnici, jste jako na houpačce a večer po pouhých 20 km už moc síly nezbývá. Nutno říci, že celý ostrov má na šířku něco kolem 20 km. První moc jsem strávila u moc příjemné paní černé pleti (ano, moje první noc s černoškou :) Vzala mě na západ slunce k místu zvané Les Aguilles de Port Coton (česky jehly), Skály tyčící se z moře opravdu připomínají jehly, jméno tak není jen pro srandu králíkům. Nakonec jsme zakotvili v Creperie (palačinkárně), kde jsme si daly vynikající galettes a crepes se ciderem (kdo neví která bije, nechť si přečte předchozí příspěvky :) Paní pracuje jako sophrolog (česky netuším) a ráno mi udělala malou seanci. Šlo

prakticky o to celkově se uvolnit a uvědomit si svoje tělo, nechat pracovat podvědomí, které nám ve stavu uvolnění ukáže nějaký obraz, který nám dělá dobře. Pokud jsme později ve stresu, lze si tento obraz vybavit a uklidnit se - velmi zjednodušeně!

západ slunce, romantika a tak :)

Dny na ostrově jsem chtěla strávit doslova nicneděláním a povalováním na pláži. Jako první jsem se ale vydala k majáku, u kterého mě málem uvěznil stoupající oceán. Pokračovala jsem na jednu pláž a později ještě na další, kde jsem nechala moře omývat moje unavené nohy...asi na 2 vteřiny, protože bylo kurevsky studené! V šest jsem se vypravila k dalšímu hostitelskému domku, tentokrát u manželů v důchodu. Zkrátím to, nejlepší cs večer v životě, opět západ slunce, dům Sarah Bernard, historky, vynikající večeře, nasmáli jsme se a mě konečně přišlo, že nejsem tam úplně sama.

sedátko Sarah Bernard

Následující den se mlha držela až do půl třetí odpoledne, jela jsem se podívat do městečka Locmaria a na zpáteční cestě po pobřeží mě překvapili vojáci, kteří se právě vyloďovali. Na chvíli jsem zapochybovala, jestli se nejedná o rusáky, naštěstí mluvili francouzsky a šlo o cvičení. Samotná atmosféra s mlhou a odstřelovači maskovanými všude po okolí mi způsobili husí kůži. Mlha malinko ustoupila a já jsem se vydala na pěší výlet ke strážní věži, po hodině chůze jsem zjistila, že věž je pro veřejnost nedostupná, vrátila jsem se zpět ke kolu a pokračovala si užít poslední sluneční paprsky do přístavu. Odtud už to bylo jenom kousek k mému poslednímu noclehu. Opět velmi příjemný večer, zkusila jsem si hrát na akordeon a prý by mi to šlo, tak uvidíme, třeba objevím novou vášeň :) Ranní trajekt zpět na pevninu a posledních 30 km k nádraží, pak dalších 13 domů...

Závěrem snad jenom: pokud cestujete sami, je couchsurfing tím nejlepším řešením. Nejen že strávíte večer v příjemné společnosti a po celém dnu o samotě se můžete vypovídat, zasmát, ale i objevíte věci, o kterých jste neměli ani potuchy. Ač se na začátku zdálo, že nikam nedojedu, díky svému příteli, který mě až nezvykle klidně podporoval po telefonu a společně jsme hledali řešení, jsem prožila parádní týden plný sluníčka a krás ostrova Belle Ile. Děkuju!