Hogofogo

A je to tu, konečně se přiblížilo datum nejúžasnější události v celé Francie, ne li světa! Ani mistrovství ve fotbale, ani svátek croissantu, ale retro cyklo festival Anjou vélo vintage. Pro ty, kdo stále netuší, doporučuju probrat se staršími příspěvky. 

Tak na víno!

Do kalendáře s Krtečkem jsem velkými písmeny poznamenala datum, od kdy je možné se na fest přihlásit a několik dní předem sledovala, zda náhodou neotevřeli dřív. Než k zápisu ale došlo, museli jsme zvolit vhodnou délku trasy tak, abychom se aspoň trochu projeli, a zároveň nezpůsobili Bejby trvalé následky, protože jak víte, nesnáší jakékoliv způsoby připoutání se. Váhali jsme mezi 60 a 40 km,  při čemž jako argument nakonez zvítězilo psychické zdraví naší dcery, a zapsali jsme se, již několik sekund po otevření zápisu, na čtyřicítku. 

Pak se dlouho nic nedělo, až asi týden před začátkem festu se Ječmínek rozhodl, že si kompletně překuchá svoje vintage kolo. Jal se mu pilkou zkracovat berany a plamenem a škrabkou odstraňovat lak. Tady jsem málem k psychycké újmě došla já, páč jsem nevěřila, že to kolo dá ještě někdy dohromady, už vůbec ne do víkendu. 

Když v ulicích Saumuru prší, zapomenutý deštník nevadí

Povedlo se! Zdárně jsme zamluvili výpůjčku auta i ubytování a v sobotu ráno vyrazili na asi dvou hodinovou cestu směr městečko na Loire Saumur. Bejby celou cestu naštěstí prospala. Odjezdy na etapy jsou v sobotu i v neděli a my jsme se zrovna trefili na sobotní start, takže celé město ucpané. Nakonec se nám podařilo ze zácpy znovu vyjet, ubytovat se, převléknout do dobových kostýmů a vyrazit si užívat jedinečnou atmosféru festivalu, prodejce roztodivných kol a příslušenství, blešák, swing a sluníčko. Vyběhli jsme si na hrad tyčící se nad městem a odolali všem suvenýrům. Večer, ač mi Ječmínek nabízel ať si vyrazím zatancovat, jsme nakonec oba padli vyčerpáním společně se Bejby.

Ráno tedy nestačilo než se pěkně obléknout a připravit kola ke krasojízdě. Na čem ale pojede Bejby, ptáte se teď možná. Je to asi půl roku, co jsem náhodou na netu zahlédla Pepu Dresslera jak si pohrává v lese s jakýmsi vozíčkem. To video se mi líbilo a vozík vypadal jako něco, co každej správnej biker musí mít. Navázala jsem proto konverzaci s panem Kolofogo (tak se ten vozík jmenuje) a zasypala ho několika tisíci otázek, přičemž nám bylo stále víc a víc jasné, že takovou káru prostě potřebujeme a Bejby bude určitě nadšená, pokud ji dostane pod stromeček. Slovo dalo slovo a pan Kolofogo nám vozík poslal až do Francie!

Kolofogo - vozík i kočárek v jednom!

Vlastně jsem se na festival těšila i z důvodu, že budu konečně moct milému panu Kolofogo udělat super reklamu, frantíci se k němu jenom pohrnou a o mojí kariéru podomního prodejce vozíku bude postaráno. Všechno bylo ale tak trochu jinak, než jsem si to namalovala. Předně chci zdůraznit, že vozík se na kole uchycuje za tyč od sedla, která je u horských kol výrazně širší, než u mého vintage Peugeota. Sice nám pan Kolofogo ochotně poslal redukce, které jsme ještě doplnili dalšími, pořád to ale nestačilo a v zatáčkách vozík sedlem otočil a tím získal i sklon do prava či leva, což nelibě nesla jeho posádka. 

Náš okruh startoval v 10 hodin. Na lajně nás bylo 1500 vystajlovaných cyklistů, už tady jsme museli znovu přitáhnout a srovnat sedlo a vozík. První kilometry byly za trest, vozík se neustále uchyloval k jedné straně a lidé na nás pokřikovali, že se nám vyklopí dítě, že to máme nakřivo a nebo rozbitý. Dokonce jsme asi po dvou km zastavili a zkusili připevnit vozík na Ječmínmovo kolo, což ale už vůbec nešlo, protože on potřeboval redukcí mnohem víc. 

Na startu

První občerstvení v podobě ochutnávky vína a chlebíku s kozím sýrem a medem bylo po 9 km. Bylo mi vedro a Bejby se, když už jsme chtěli konečně vyrazit dál, posrala. I body, i všechno okolo. Napadlo mě, že jsem teda super jezdící reklama pro pana Kolofogo a že tohle je teda děsnej den. Z občerstvovačky jsme vyjeli jako poslední, dokonce i za uzavíracím vozem. Protože jsme ale toho měli plný brejle, pořádně jsme do toho šlápli a velkou část lidí předjeli. Vozík už se tak často nevychyloval a já začínala doufat, že to snad nějak dáme. Po dalších 4 km jsme se na zámeckém dvoře opět posilnili skleničkou vína a zeleninovu taštičkou. 

Před stoupáním...zase nějakej hrad

Na nic jsme nečekali, i když na každém občerstvení hrála kapela a lidi tančili, my jeli jako draci, snad abychom dojeli co nejdál, dokud vozík drží a Bejby spí. Oběd byl servírován v klášterní zahradě. Pečené brambory, klobása, sýr a dezert se opět neobešel bez sklenky vína. I díky tomu jsme měli mnohem lepší náladu. Tady konečně bylo trochu času na reklamu a já tak rozdala několik kontaktů na pana Kolofoga. Krajina byla i nadále zvlněná a začínalo být znát  nepohodlí mých sandálků a také šatů, které byly až moc úzké, takže jsem si je musela vyhrnout až pod zadek, abych vůbec mohla šlapat. Ničemu nepomohl ani kamenitý sjezd, před kterým nás varovali, abychom "dali jednu nohu z kola", což jsem udělala a odřela si prsty a lýtko, protože tato věta prý znamená slézt a tlačit.

úprava slunečníku nad hradem

Oběd v kláštěře

Další kilometry jsme nabrali správný vítr, vozík držel - jistě i silou mé vůle - a Bejby většinou spala. Následovala zastávka v jeskyních zvaných Troglodyt, kde jsme opět pili, hodovali a tančili, a pak ještě jedna na louce. Víno teklo proudem a my se pomalu přiblížili cíli. Projížděli jsme silničkami vysoko nad Loire, kde jsme kromě výhledů na řeku brzy spatřili taky Saumurský hrad. To už jsme věděli, že máme vyhráno a že to přece jenom neotočíme, nevzdáme a když nic, tak cílovou rovinkou projede vozík Kolofogo zpříma. Všude na nás mávali fanoušci, město pulsovalo a dýchalo atmosféru swingu a my slavnostně projeli bránou. Bohužel těsně před námi projela nějaká pipinka, která se hned před cílovou páskou rozbila o  diváky, takže se pozornost soustředila na ni a ne na náš krasojezd, spokojení jsme ale byli.

Zbývalo už jen všechno naskládat do auta a doma sbalit kufry, protože hned v pondělí nás čekal první pobyt Bejby v Babišstánu, totiž v mé rodné vlasti.

Vintage Krtek

Návrat do Mordoru...teda Saumuru

téměř v cíli