Proč jsem si (ne)oholila vlasy

 Těhotné ženy prý mají různé chutě: na jahody s hořčicí, zmrzlinu s okurkou...mě nějak úplně nevinně asi v průběhu druhého měsíce těhotenství napadlo si po porodu oholit vlasy. Nejdřív to byla jenom taková myšlenka, něco, co mi pomáhalo představit si o něco více konfortu v běžném životě, když jsem o něj postupně díky těhotenským potížím přicházela.

Hned po, týden 0

 Jako první mě napadlo, že by to mohlo být symbolické: miminko se také narodí holé, jakýsi bod nula, začít znovu. Čím víc jsem si s tou myšlenkou pohrávala, tím víc jsem byla zvědavá a toužila jsem to prostě zkusit. Jaké to je nemí(ý)t vlasy. Chtěla jsem zažít ten pocit holé hlavy, sledovat, jak rychle vlasy porostou a jak budu v každé té fazi vypadat. Také v zimě trpím na jakési akné ve vlasech a tak jsem si říkala, že bych chtěla kůži dopřát kyslík a nechat ji dýchat.

Čím víc břicho rostlo, tím víc jsem nacházela důvody, proč to udělat. Dokonce jsem se svěřila v jedné facebookové skupině, kde jsem se pochopitelně dočkala mnoha hejtů, ale překvapivě i spousty pochopení. Mnoho žen mi napsalo, že taky mají touhu to zkusit, ale nemají odvahu a ještě víc mi napsalo, že svoji touhu dovedly ke zdárnému konci a zkusily vlasy shodit. Dokonce mi napsala jedna sympatická maminka s krásnými černými dlouhými vlasy, která měla termín porodu stejný jako já a byla rozhodnutá je také po narození oholit. Díky ní jsem to nakonec udělala, ale k tomu se dostaneme.

V téhle skupině mi pak mnoho lidí doporučilo vlasy darovat nějaké asociaci, která z nich vyrobí paruku pro pacienty s rakovinou. Upřímně tohle se stalo mou hlavní motivací. Když mi bylo 14 let, moje babička onemocněla zákeřným druhem rakoviny a velice rychle odešla. Já byla zrovna ve věku, kdy máte tak nějak pocit, že můžete zachránit celý svět. I když jsem to nikde moc nedávala najevo, její nemoc a smrt jsem hodně hluboce prožívala a byla jsem naštvaná na dospělé okolí babičky, že nezavolali nejlepším doktorům a neudělali zkrátka NĚCO aby jí zachránili. I když jsem se spasitelského pocitu později zbavila, vždycky jsem pak cítila, že se mě tahle nemoc nějak týká. Účastnila jsem se jako dobrovolník prodávání kytiček na ulici nebo je aspoň kupovala a chtěla jsem studovat obor radiologický asistent, protože jsem měla pocit, že bych tak mohla nějak nemocným pomáhat. Problémem tehdy bylo druhé kolo přijímaček, které se konalo v Ostravě a já jsem si neuměla představit, jak bych se tam dostala a kde bych tam spala, byla jsem v té době přece jenom holka z malé vesnice, ale i pěkné nemehlo, když o tom teď tak přemýšlím. S nápadem darovat vlasy se ve mě probudila stará touha, že snad přece jenom něco můžu pro babičku udělat.

Kromě výše jmenovaných důvodů se mi rozhodně zamlouvala praktičnost aneb se dvěma dětmi si ani teplý kafe nevypiju, natož stihnu omýt vlasy. 

Musím se přiznat, že moje vlasy mě odjakživa rozčilovaly. Jako malá jsem je měla dlouhé a máma mi je každé ráno bolestivě rozčesávala a dělala mi nenáviděný zaplétaný cop. Večer ho zase rozplétala a vlasy rozčesávala. Děs. Jednou jsem si do vlasů zamotala takový ten kulatý hřeben a nešel vyndat. Rodiče mi museli hřeben vystříhat a já jsem vůbec nechápala, proč z toho dělají takový drama. A pak asi v pátý třídě mi máma utřihla ofinu a já vypadala jako k.kot. Tenkrát se mi líbil jeden kluk ze třídy, ale ofina totálně pohřbila moje šance. S vlasy jsem víceméně potom spíš experimentovala, nepravidelné střihy a různé odstíny červené či mahagonové, jak vznešeně výrobci červeň nazývali.

Kdo by se bál reakce okolí, divných pohledů a šeptání za zády, toho můžu ujistit, že jsem v tomhle směru zcela zocelená. Když mi bylo asi deset, vyrazila jsem si při pádu na kole horní jedničky. Naše vesnická zubařka "stoletzaopicema" mi udělala krásné zlaté korunky. Jo jo a hádáte správně, děti umí být kruté. Vzpomínám si na tábory, první rozřazení do skupinek, udělejte si dvojice, nějaká holčička ke mě běží a křičí: budeš se mnou ve dvojicííííí? Budeš moje kamarádka? Otevřu pusu a řeknu: jo budu. Holčička ani nemrkne a odbíhá se stejnou otázkou za jinou. Později, v 15 letech mi zubařka teda konečně jakože udělala zuby ""bílé"". Dvojitá uvozovka kvůli tomu, že jeden byl víc žlutý než ten druhý. Sice už mi z pusy nezářilo zlato, bylo ale na první pohled vidět, že něco není v pořádku.

Pojďme ale o několik let dále. Po docela traumatizujícím porodu jsem měla víc starostí sama se sebou a dvěma dětmi a na několik dní jsem vlasy vypustila z hlavy. Tropická vedra mě ale přiměla projíždět internet a hledat různé krátké účesy. Proč ne už holou hlavu? Příčinou byl můj manžel a dcera. Během těhotenství jsem se rozhodně necítila přitažlivě a sexy, ono taky kdo by jo, když neustále blinkáte, stěžujete si jak vás bolí to a to a na megapupku vám tentokrát popraská kůže. Takže jsem si přála co nejdříve shodit kila a cítit se jaksi více žensky. Což (jak jsem si mylně myslela) holá hlava nepředstavuje. Pořád jsem ale děsně moc chtěla darovat vlasy. 

Ptali jsem se mě, co na to manžel. Myslím, že když jsem mu poprvé o nápadu řekla, trochu ho to šokovalo: To jako úplně dohola? V průběhu devíti měsíců se mě pak několikrat ptal, jestli to pořád chci udělat. Jeho názor na moje vlasy je takový, že chce, abych si je ostříhala tak, abych se v nich cítila dobře. Jestli budou krátké nebo dlouhé, to je čistě moje věc. 

Druhou "brzdou" v oholení byla naše dcera, která těžce nese nutnost o maminku se nyní dělit. Takže jsem jí nechtěla přidávat ještě další změnu ke zpracování. Jak mi ale nakonec bylo potvrzeno, vlasy nic moc nezmění, důležitý je obličej (Např oholení si fousů).

Takže jsem byla rozhodnutá vlasy darovat. Vyhledala jsem si asociace, kterým můžete buď sami nebo prostřednictvím kadeřnictví vlasy poslat, aby z nich vyrobily paruku pro onkologické pacienty. Většina asociací braly vlasy až od 25 cm. Jedna ale brala od 10 cm. Jmenuje se Fake hair don't care. Na jejich stránkách jsem našla kadeřnictví kousek od nás v městečku Munster a objednala jsem se. Měli celkem plno, takže jsem na svoje randevů musela čekat asi 2 týdny. Za tu dobu se vám hlavou honí ledacos. Večer před akcí jsem byla lehce nervózní. Týden před mi taky napsala ta sympatická maminka s tím, že už to udělala, poslala fotku a že ji nakonec nadšeně oholil manžel se synem. Její zpráva mi znovu dodala odvahu shodit vlasy úplně. Mimo jiné i tím, že mi napsala, že se nikdy necítila tak sexy jako teď, bez vlasů.

Je pátek ráno, všichni sedáme do auta a jedeme asi 20 minut. Kojení mi vychází těsně před. Oscara ale jízda tvrdě uspala. Co teď? zaparkujeme před kaděřnictvím a já se ho snažím jemně vzbudit a přimět sosat. Trošku se mi to povede, ale moc toho nevypije. No snad to zvládou. Zbytek rodiny se zatím půjde projít do parku a na klouzačku. Paní kadeřnici říkám, že moc nevím, jak to chci, krátké, možná dohola, dodávám nesměle. Paní mi ale na tabletu ukazuje jeden účes, shodou okolností přesně ten, který jsem si dokonce stáhla do telefonu. Přijde mi to dobré znamení a souhlasím. Celou dobu mám na obličeji roušku, stejně jako všichni ostatní v salonu. Nakonec moje darované vlasy měří 25 cm. Výsledkem je dlouhá ofina a vlasy nahoře stejné délky jako ta ofina a zbytek kraťoučký. Kadeřnice pořád říká: Vypadá to dobře, sluší vám to, nemyslíte? A opravdu, špatné to není a s rouškou to docela ujde.

Když vyjdu na ulici, manžel vypadá trochu zklamaně: myslel jsem, že to bude kratší. No a já vlastně taky. Poslední slova kadeřnice byla: uvidíte, ještě si krátké vlasy zamilujete a budete to tak nosit pořád. A ne. Tady je něco špatně říkám si. Vlasy jsem darovala, to je super, jedna motivace splněna...jenže za tím vším toho bylo přece mnohem víc. Zvědavost jaké to je ty vlasy nemít, dívat se jak rostou...

Manžel mi říká, že to buď můžeme shodit hned a nebo tomu dát tři dny a pokud se mi to pořád nebude líbit, vlasy oholíme. Souhlasím. Tři dny se snažím si svůj nový účes oblíbit, ale je mi proti srsti víc a víc. Přijde mi, že vypadám jako teta Jana. Nic proti tetě, sluší jí to, já ale jako teta vypadat nechci. A taky jako manželova teta Elene. Podle mámy dokonce vypadám spíš jako teta Hanka, což ale není tak opravdu teta ale sestra babičky. 

Ječmínek v pondělí ráno odjíždí na tři dny do Německa. S mámou, která konečně covidu navzdory přijela na návštěvu, bereme do ruky strojek... Nejdřív zkouším nechat zkušebně 2 cm. Strojek se ale pořád seká a sama bych nebyla schopna udělat rovnoměrný účes...no a 2 cm přece nejsou cíl. Sundavám nástavec a bzzzzzz. Hlavou mi jede písnička Davida Kolera Čas nejde vzít zpátky. Salomé se dívá a nevypadá šokovaně. Máma mi pomůže doholit nepravidelnosti a vzadu. Je to nezvyk, to jo.

A je to. Nebolelo to a ani na chvilku mi vlasy nechyběly. Celý první den mám pocit mokré hlavy. Cítím se dobře. Sice na mě lidi dost koukají, ale to snad i proto, že jsme se vydali na hrad Holandsburg a v šátku nesu Oskárka. Jasný ezo bio lesana, ještě jsem si měla vzít batikovaný tričko a indický kalhoty :) Taky mám pocit, že bych si měla, když si lehnu, sundat gumičku. 

Ve středu v noci doráží Ječmínek. Jeho reakce: je to nezvyk, vypadáš jinak. Ale za ty tři týdny už si asi zvykl. Myslím, že i bez vlasů vypadám dostatečně žensky, stačí si udělat černé linky a trocha řasenky. Naopak mnohem vím vynikne váš obličej, jako by jste se svlékli donaha, což teda sexy je ;)

Týden prázdnin v Ječmínkově rodině. Všichni chtějí vidět miminko, takže jsme trochu zavaleni návštěvami. Po sté vysvětluju jak se darují vlasy. Nikdo na mě nekouká divně (potom).

Takže shrnutí: Myslím, že oholit si vlasy, pokud jste žena, je něco, co rozhodně stojí za to jednou za život vyzkoušet (na rozdíl od bungee jumpingu). Kluci mají tu výhodu, že se nad jejich holou hlavou nikdo nepozastaví a ten cenťák jim hned zase doroste. My to tak lehké nemáme. A ne, nechci takhle zůstat napořád, každý týden se fotím, abych viděla, jak vlasy rostou, hádám, že do dvou let mám zpátky svoje mikádo mezi ušima a rameny. Cítím se super, ono vlastně na to, že máte kratičké vlasy brzy zapomenete a sami sebe nevidíte, takže vám to už ani nepřijde. Nic mě nelechtá v obličeji, je mi příjemně a ne hic, hlavu si myju univerzálním mýdlem na celé tělo za 0,02 vteřiny :) Dnes jsou to tři týdny, na hlavě už dobrý půlcentimetr mám. Takže pokud ještě váháte, jděte do toho :)

Třítýdenní háro