Kdo chytá v ječmeni

Vzpomínáte si, jak jsem posledně letěla na paraglidu a myslela si, že už nemůžu být spokojenější? Tak ještě ten večer jsem se vznášela na drátě s Ječmínkem, který vyjádřil svou touhu mě v co nejbližší době spatřit. A to bych to nebyla já, abych na návrh setkání na půli cesty mezi Nantes a Nice hned nekývla. A tak vlastně začala bezkonkurenčně nejlepší letošní, ač dvoudenní, dovča!

Dohodli jsme se, že se sejdeme "zhruba" na půli cesty, což tak nějak vyšlo na Massive central, mojí oblíbenou destinaci, a konkrétně město Clermont Ferrand. Asi dva dny před odjezdem jsem si zarezervovala spolujízdu a sbalila pár saků paků. Ještě ve středu jsem s plnou polní odjela do práce na kole, celý den se snažila moc nepracovat a tudíž se nepotit. Celkem se mi dařilo a dokonce i šéf byl pro, abych výjimečně odešla přesně ve 4, páč ve 4:20 už jsem musela být na smluveném místě a čekat na odvoz. Čekala mě pětihodinová cesta autem (jo jo, ve Francii není nic blízko). Řidičem byl příjemný starší pán, doslova studnice znalostí ve všech oblastech, který mě a další dvě slečny bavil svými poznatky, takže nám cesta příjemně utekla. Akorát jsme stihli pohled na sopečné pohoří, když slunce odjelo svítit někam k protinožcům. V 21:40 jsem vystoupila na náměstí Jaude a čekala na Ječmínka pod sochou Asterixe (nebo jak že se ten bojovník jmenoval). Ten se náhle zjevil se svým nekonečným úsměvem a ze mě tak spadla poslední špetka únavy. Nadšení ze shledání je nutné náležitě zapít, vyzkoušeli jsme proto údajně dva nejlepší pivní bary ve městě. Místní pivo se ale zkoušet nevyplatí, chutná jako ovocná šťáva s gambáčem. Protože Ječmínek pitím piva připomíná spíš Čecha než Francouze, dali jsme si dvě velký a pomalu začali plánovat, co s celými dvěmi volnými dny uděláme.

Když jsem tu byla asi před dvěma lety, jedna dobrá řidička mi poradila vystoupat na sopku Puy du Come, údajně nádherné rozhledy a tak, plán byl jasný. Našli jsme rezervovaný pokoj u jedné staré dámy a ráno jsme hned kolem půl desáté vyrazili na cestu. Bylo to poprvé, co jsem Ječmínka viděla řídit. Mám hrozně ráda podobné momenty. Kdy někoho poznáváte a zjišťujete, jaký je, jak se chová v určitých situacích, všechna ta poprvé.

Zaparkovali jsme u silnice, sbalili batůžek a vyrazili směrem k sopce. Neměli jsme ale mapku a tak Lulu instinktivně zavelela, že musíme určitě stoupat. Drápali jsme se hustým lesem, křáčím, až jsme dorazili na vrchol, taky hustě zalesněný, který měl být ale holý. Ječmínek jako správný Jeníček vylezl na nejvyšší strom, ale nic moc neviděl, tak nezbývalo než potupně vytáhnout smartfouna a zjistit aktuální polohu. Byl to jiný vulkán, ne ten náš! Ok, nevadí, jdeme dál! Po několika škrábancích narážíme na cestičku kterou jdeme, teď už snad správným směrem. Vedle nás se tyčí sopka! Šplháme na ni, objevujeme úžasnou jeskyni, leje z nás, ale brzy pojímáme podezření, že to zase není ten správnej kopec. No aspoň máme úžasný výhled a kolemjdoucí rodinka nám nabízí, že nás spolu vyfotí! Kývneme tak trochu s rozpaky, je to naše první společné foto. Ve stínu jeskyně si dáváme piknik a pivko, co Ječmínek předvídal jako vynikající motivační prostředek pro Lulu. Leje z nás, je vedro k umření. Sbíháme z hory a jdeme teď už snad správným směrem.

ňákej turista

A je to, jsme pod samotným Puy du Come! Od vrcholu nás dělí už jen asi 400 výškových metrů a strmá přímá stezička. Odvážně vyrážíme, Lulu není taková běžkyně, ale král všechn Ječmínků na ni pořád čeká! Konečně jsme na vrcholu, stojíme v kráteru a kocháme se výhledem na okolní sopečné kužely, na majestátný Puy du Dome! Moc se nezdržíme, však od rána nemluvíme o ničem jiném, než večerní koupačce. Za další hodinku jsme u auta a vyrážíme hledat nějaké to jezírko nebo potůček. Najdeme krásné vodopády s říčkou, posvačíme další pivko a štrůdl, co jsem ještě před odjezdem upekla, v říčce si přemáchneme propocená trička, hned na to do ní, ač je ledová, skáčeme! 

Čeká nás veliké dobrodružství celého výletu! Dnešní noc strávíme v lese! Těšíme se a hledáme vhodné místo. Na mapce se nám jeví několik možností. U jedné z pastvin parkujeme a jdeme pjéšo obhlídnout terén. Nakonec najdeme super plácek se zelenou travičkou a výhledem na okolní hory. Nanosíme sem jídlo, pití, spacáky a ukulele a hodování může začít! Mezitím fotíme západ slunce, později i hvězdy prokukující mezi větvemi. Tak trochu si hraju na Ječmínkovo uku, má totiž výborný zvuk a na konec se ukládáme ke spánku. Dnešní noc má jedno jediné pravidlo, pokud se vzbudím a budu se bát, mám právo drahého krále probudit a on se o mě postará! Tak jo, to by šlo. S čím dál větší tmou slyšíme čím dál více zvuků lesa. Takže nakonec ani moc nespíme, posloucháme a budíme se navzájem. Kolem 3 ráno stavíme ložnici stanu a usínáme jako diví. Budíme se až kolem 10, vaříme čaj a vyrážíme za dobrodružstvím.

koupačka u vodopádu

V místní vísce si prohlédneme románský kostel, pak pokračujeme ke starému železničnímu viaduktu, údajně nejvyššímu ve Francii, na který se ovšem nedá vlézt. Naším dnešním cílem je nalézt kaskádovitá jezírka, kde se hodláme osvěžovat a piknikovat, jak jinak. Po trošce bloudění lesní cestou nacházíme odbočku. Údajně místní moc nechtějí, aby jim tam turisti lezli a tak vám prý moc neporadí. Po cca 20 minutách chůze jsme tu. Ještě vyšplháme až k tomu nejvýše položenému a tady je čas na oběd. Menší siesta na kameni a kaňoning může začít. Do prostředního jezírka vede přírodní tobogán. Voda je dle očekávání ledová. Sestoupíme až k řece, jejíž krajina nám připomíná spíš amazonský prales. Jedeme se ještě vykoupat do blízkého jezera, kde ale sluníčko už taky zapadá a tak si ještě dáme zmrzlinový pohár. Ten mi připomene všechny ty "poháry za dobré vysvědčení" a taky rozhlednu na Kopanině. V plánu je klidný návrat do Clermontu, nalezení ubytka a brzy ráno tradáá.

Ječmínek má ale super boží nápad, totiž že se ještě před západem slunce vyškrábeme na Puy du Dome. Jsem pekelně unavená, ale protože vím, že mě pak čeká postel, sprcha a pivo, shledávám to jako vynikající nápad na závěr naší krasojízdy. Asi jsem ještě nezmínila, že Ječmínek běhá. A to jako hodně. Závody, maratony a tak. Čili náš výstup na nejvyšší sopku v okolí probíhá v celkem rychlém tempu. Ukazatel hlásí 45 minut, my to dáme za necelých 30. Teda musím říct, že byly momenty, kdy jsem byla v strmějších úsecích tažena. Hned po výstupu navrhuje můj drahý společné foto. Hmm, fotku s červeným uhnaným obličejem ještě nemám, tak jo! Jdeme na nejvyšší místo a dáváme si sváču s výhledem na náš včerejší vrcholný zážitek. Sledujeme západ slunce a ještě než se udělá docela tma, běžíme dolů k parkovišti, přičemž zlomíme další místní rekord. Musím říct, že se mi běží výborně!

kdo čekal bůhvíjaký fotky, tak ten se nedočká, Lulu zajímaly jiný věci než focení :)

V nočním městě nacházíme ubytování v jednom bytě dvou hipíků. Dáváme si rychlou sprchu a vyrážíme ulovit něco k jídlu. Kebab, pivko a poslední společné chvilky, než se zase na několik nocí odloučíme. Bohužel spát nejde, v bytě je neskutečné vedro a z ulice k nám doléhá hluk od kebabů. Vstáváme v 5 ráno, abych stihla spolujízdu v 6 a následně byla ve 13:30 přítomná v práci ready sundávat ze stromů uvízlé buřtíky.

Poslední spolujízda neprobíhá tak skvěle, jako ta první. Cena byla o mnoho vyšší s tím, že paní pojede po dálnici (což pán při cestě sem taky jel), nakonec ale nejede a jede po okreskách, cesta tak netrvá 5 hodin, ale 6 a půl a se mnou  vzadu sedí babka z Paříže s malým smetákem (psem), co furt zvrací, funí a smrdí mu z držky. Řidička neustále piští, jak je ten pejsek roztomilej a jak mu zastavíme aby se protáhnul. Klimatizaci nezapne, páč to pak víc žere. A to bylo poprvé, co jsem někomu napsala negativní referenci!

Už vím, jaký to je cítit se jako ryba ve vodě a co víc, byly jsme ryby dvě a jen tak si spolu plavaly, spolu...není to úžasný? :)

Už brzy napíšu tu slibovanou kritickou esej na francouzskou společnost, nebojte se :) 

Kdo se bojí, nesmí do lesa!

Aneb jak se Lulu rozhodla nesedět v koutě a vydala se až skoro na konec světa.

Je to možná moje první léto, kdy jsem díky práci nucena po dobu 6 měsíců necestovat. A kdo mě aspoň trochu zná, určitě bude tušit, že takhle to prostě nejde. Navíc pan Ječmínek odjel na dva týdny za rodinou na jih, což mě rovněž motivovalo trochu hejbnout kostrou, zapíchnout prst do mapy a vyrazit, i když jsem tentokrát měla jen velmi omezený čas.

Moje práce mi umožňuje mít maximálně dva dny volna, den před "víkendem" končím dřív než obvykle, a to už ve 4 odpoledne a den po víkendu se vrátím do práce až na 13:30, což na cestu akorát stačí. Rozhodla jsem se tak trošku vyjet do Normandie, regionu na sever od Loire Atlantique, asi 3-4 hodiny cesty autem. 

Normandie je místo, kam jsem se chtěla podívat už delší dobu, a tak se mi to hodilo do krámu. Jednoho rána, kdy mě otravná kočka mé spolubydlící vzbudila neustálým mňoukáním kolem 6, jsem mrkla na stránky spolujízdy a hned rezervovala cestu z Nantes do města Le Havre, bodu, který se nejvíc blížil mému cíli: obřím bílým útesům ve tvaru slona: Etretat.

Spolujízda do těchto krajů je asi nejlepším řešením, páč busy tam odsud moc nejezdí a vlakem je nutno jet přes Paris, což se mi vůbec nechtělo.

Den odjezdu ještě musím do práce. Co čert nechtěl, už při cestě tam (12 km na kole) je mi nějak šoufl a tak se snažím přetrpět první hodinu. Asi nějaký úpal či co, nicméně kolem poledne mě kolega veze směr postýlka. Nutno podotknout že jsme se potýkali už několik dní s úpornými vedry. Odpočinek, malý nákup a v 19:15 už nasedám do auta ke dvěma sympatickým frantíkům. Kluci jedou rychle ale bezpečně, cesta nám příjemně utíká a dokonce na chvilku zahlédneme i Mont St. Michel. Po cestě se bavíme o couchsurfingu a řidič prý zkoušel cs napřímo, tzn požádat někoho v baru nebo na ulici, zda u něj může přespat. Většinou to fungovalo dobře. Váhám, zda ho nepožádat o to samé.

Le Havre: kostel a budovy

Moje noc v Le Havre byla zpočátku celkem dramatická, poněvadž jsem nemohla sehnat nikoho, kdo by mě mohl ubytovat. Což se vyřešilo doslova na poslední chvíli, kdy se na de mnou jeden dobrý člověk slitoval a to i přesto, že jsem do města dorazila pozdě a on musel ráno do práce. 

Noční příjezd do Le Havre, obrovského přístavu. Nejdřív musíte přejet most de Normandie, obří most pod kterým mohou projet i ty největší lodě. Pak vás do nosu praští smrad z továren, mineme právě otevřený padací most a nakonec dorazíme do města, kde jsou všechny domy navlas stejně šedé. To díky válce, město bylo obsazeno Němci a při osvobozování ho Američané celé vybombardovali. Místní proto požádali jednoho jediného architekta, aby město znovu vystavěl. Ten asi neměl moc fantazie ani barvy a všechny ulice ještě navíc stojí v americkém stylu, kolmé a stejné a jedním bulvárem uprostřed. 

On da beach de Le Havre: portréty slavných osobností, co se sem přeplavili lodí

Je 23:00, čekám v centru u ponurého parku a můj hostitel nikde. Navíc mi ani nebere telefon. Po čtvrt hodině mi konečně píše, jestli jsem na zastávce tramvaje. Uf. Sice je už pozdě, s Alexandrem si povídáme ještě dlouho do noci. Sám si vyrobil několik úžasných kousků nábytku včetně hudebních nástrojů a rok cestoval autem po světě. Během večera nám do bytu vlétne netopýr, kterého nakonec pomocí igelitové tašky trochu přizabijeme ale nakonec všechno dobře dopadne. Ráno mi ještě Alex ukáže něco málo z šedého města, posnídáme na pláži a pak už mi v 9:30 jede autobus přímo do cílové destinace Etretat. Jen tak z nudy zkouším nejdřív stop, staví hodně lidí, což je dobré znamení na příští dny, nikdo ale nejede tak daleko. Po cestě nás brzdí hned několik traktorů, vítejte na venkově!

V Etretat jsem si předem domluvila polední piknik s mým dalším hostitelem Justinem. Ten pracuje v asi 12 km vzdáleném městečku Yport, kam mám odpoledne v plánu jít po pobřeží pěšky. V rychlosti zajdu na pláž vyfotit slavné sloní útesy, objevím chodbu vedoucí na druhou stranu skály, koupím pár pohledů a vběhnu do minimarketu nakoupit něco na piknik. Pak už jenom vyšplhám na útes ke kapličce s úžasným výhledem na protější útes-slon. Tady se ve stínu kaple poprvé setkávám s Justinem, absolutně pohodovým klukem, který díky místu svého bydliště hostí cestovatele častěji než by možná chtěl. 

rescue me!

vylodění v Normandii

Po obědě jede Justin zpět do práce a mě čeká cesta na vrcholcích útesů. Chvíli váhám, jestli si nedát malou siestu, ale nakonec se vydávám na cestu. Fotím a zpívám. Ze začátku je na cestičce celkem dost turistů, ti ale ubývají a většinou jdu úplně sama. Jsem asi sto metrů nad mořem, udělat krok stranou a zřítila bych se dolů. Místy je cesta pěkně zarostlá kopřivami nebo maliníkem, což docela škrábe. V druhé půlce putování jsou útesy více členité a tak mě čekají strmé sestupy a stoupání. Na jednom místě se na chvilku zastavím na pláži. Původně jsem se chtěla vykoupat a plavky zabírají podstatnou část mého minibatůžku, je ale zrovna odliv a tak na to peču. Jdu dál a je mi celkem vedro. Kolem stezky jsou často pastviny s krávami a jednu přistihnu, jak se válí a nahlas chrápe. 

chobot ve stínu kaple

Lulu: vyfotíte mě? Pařížanky: to záleží kolik zaplatíš! :)

Kolem 6 jsem v Yportu. Mám chuť se za putování odměnit a v místním pekařství narazím na větrník! Jím ho na pláži pod útesy když v tom uslyším praskání a rány. To se z útesu uvolňují kameny a padají několik metrů ode mě. Radši se dekuju někam jinam. Blíž k centru je na pláži knihovna, kde si každý může půjčit knížku a přečíst si ji na lehátku. Využívám toho a dávám se do psaní pohledů. Pak kolem 7 dorazí Justin a informuje mě, že se mnou pohostí ještě jednu dívku. Všichni tři jdeme na pivko a pak nám Justin nabízí výlet do Fécampu, městěčka asi 7 km vzdáleného, kde můžeme vyšplhat k majáku a pozorovat západ slunce. Jsme nadšené ale bohužel přichází mraky, i tak je večerní výlet fajn. Nakonec nám Justin míchá punč a salát.

Jo jo, jsou i odvážnější :)

větrník, vítr a pláž

Justin nás chce nechat ráno spát páč vstává v 7 do práce. Já se ale budím taky a využívám jeho laskavosti aby mě svezl na místo vhodné ke stopu. Vysadí mě v tom největším slejváku. Nakonec ale nečekám ani 5 minut a už se vezu. Mladá paní doktorka mě vysadí kousek od Le Havre, odsud mě pak přiblíží jakási předdůchodkyně a nakonec ještě jedna mladá trochu histerická paní, která mě vysadí na zcela nevhodném místě. Benzínka v opačném směru. Tady zkouším žádat tankující řidiče, nakonec se nade mnou jeden slituje a veze mě asi 4 km k mostu Normandie, který prý hodně lidí chodí pěšky. Tenhle zážitek si nemůžu nechat ujít! Mám najednou pocit, že svět je to nejžůžovější místo a všichni lidi jsou hodný a přátelský! Přemýšlím o smyslu přísloví: Kdo se bojí, sere v síni. Most přejdu celá nadšená, těsně za ním maličko hledám cestu a nakonec vidím, že dál už je jenom dálnice a stopovat tu bude zatraceně složité. Zkouším se dostat na první exit a stopovat u kruháče. Auta staví, ale na všech výjezdech mi řidiči potvrzují, co už dávno sama tuším, že to není směr co potřebuji. Pomalu mi začíná být jasné, že s mostem jsme se neviděli naposledy. Sklopím uši a vyrazím, teď už méně nadšeně, zpátky přes řeku Seinu. Ne že by mi došla kuráž, tento neplánovaný 10 km pochod mě ale nepatrně otráví a já si tak říkám, že pokud před mýtnou bránou na most stopnu někoho, kdo pojede až do Nantes, vrátím se už dnes večer. 

držte se!

na vrcholu: radši budu mít půlku fotky zábradlí než selfí!

Zastaví mi bývalý voják, co jede až do Rennes. Zpočátku mu řeknu ano, ale nakonec se přece jenom donutím ještě dobrodružství nevzdávat! Co jsem vám ještě zapomněla říct je, že v 1 ráno před odjezdem do Normandie jsem psala bývalému kolegovi z loňského tábora, který bydlí nedaleko, a který mi nabídl se za ním zastavit v jednom kempu nedaleko Caen. Právě tam mám dnes namířeno. Srdečně se rozloučím s vojákem a čekám na kámoše Antoina. Ten dorazí a shledání po roce je hodně příjemné. Je zajímavé, jak já sama si nikdy pokrok ve francouzštině neuvědomím. Antoine mi ohromeně říká, že jsem hodně ztratila přízvuk a že mluvím skoro jako rodilá Francouzka! Posilníme se v mekáči a tady pozor! Antoine, milovník všeho možného létání mi prozradí, že volal do společnosti, kde právě dělá stáž na paraglide a že budu moct letět! Jsem doslova na vrcholu cestovní horečky! Jedeme do místa zvaného Normandské Švýcarsko, kde si můj hostitel pronajal přívěs pro 4 osoby, ale jeho kámoši nemohli dorazit. Rezervuju si let na 16:25. Ještě stihneme nakoupit klobásky na večerní grilovačku a pak už mi jenom Antoine půjčí svoje auto, abych se mohla dopravit na místo vzletu. Celá nadšená vystupuju a místní instruktor mi říká, jak moc je na mě vidět, že poletím! 

já chci ještě!!!

Pak se všechno semele hrozně rychle. Paní mě nechá vybrat si jaký let chci: základní, s přetížením a triky a nebo kompletně šílený. Vybírám si ten druhý a šekem (opět výpůjčka od Antoine) platím 80 euro. Sympatický instruktor Hervé mě navlékne do postroje a už se rozebíháme a huráááá! Letíme! Antoine mi rovněž půjčil svou go pro kameru, poněvadž jsem ale tak nadšená, jenom ji zapnu a pak z větší části filmuju svojí nohu. Let trvá necelých 15 minut. Při tom stihneme vystoupat mnohem výš, než odkud jsme startovali, v jednu chvíli jsme až v mracích! Nakonec mi Hervé oznámí, že teď teda budeme dělat ty blbosti. Zeptám se jaké, a on na to: tyhle! A už to lítá, obří houpačka, jako na horské dráze, oba křičíme a smějeme se. Ještě se se mnou zatočí, to už pomalu nevím, kde mám nohy a kde hlavu, a pak už pomalinku kroužíme nad přistávací plochou. A je to, splnila jsem si další velký sen!

údolíčko Swiss Normande, něco jako náš Kozákov

Ještě chvíli nadšeně pozoruju další paraglidisty a pak se vrátím zpět do kempu. Antoine je ještě na kurzu a tak se jdu projít do městečka Clecy. Celá krajina mi děsně připomíná Český ráj! Koupím několik místních piv co je vyrábí vikingové (fakt!) a taky Calvados, protože tak se jmenuje celý kraj a tahle tekutina pochází odsud. Jako byste najednou přijeli do jiné Normandie. Údolí, skály, říčka...

nepřipomíná vám to Jizeru?

S Antoinem se snažíme zapálit dřevěné uhlí pomocí tři roliček toaleťáku, což se nám nakonec povede a my tak můžeme hodit do ohně předkrm: Camembert v alobalu, do kterého potom, co se celý rozteče, namáčíme čerstvou bagetu. Pak si ještě ugrilujeme klobásky aby se neřeklo a nakonec vyrazíme do místní hospůdky, kde hraje kapela a sedí tam Antoinovi kolegové paraglidisti. Spát jdeme relativně brzy, protože ráno se musíme vzbudit v 6 hodin a Antoine mě ještě při své dobrotivosti zaveze zpět do Caen, kde v 7:30 beru spolujízdu směr Nantes. Tímto mu nevýslovně děkuju! 

Normandský gurmánský orgasmus

Vzkaz pro všechny, kdo se bojí! Vydejte se do lesa, stojí to za to! :)

Into the wild of Nantes

Hey! 

Jasně, je to už děsivě dlouhá doba, co jsem naposledy něco vyprodukovala. Ale měla jsem k tomu hned několik vážných důvodů. 

Když jsem si na svý poslední narozeniny tiše přísahala, že tenhle rok bude "legen...wait for it....dary! Netušila jsem, jak moc si změny z duše přeju a jak moc se celý vesmír spojí, aby mi je umožnil. Takže ve zkratce: podařilo se mi celkem elegantně vybruslit z jedné dlouhodobě tíživé a pro mě dál neúnosné situace/ vztahu a taky jsem se přestěhovala do úžasného podkrovního bytu s dřevěnými trámy, tygrem a spolubydlící. O tom někdy později. No a pak se asi ve vesmírném středisku rozhodli, že toho ještě pořád nebylo dost a poslali mi k tomu všemu ještě jako bonus opravdového chlapa. Pro zachování anonymity účastníků mých příběhů mu říkejme třeba Ječmínek.

No a s Ječmínkem podnikáme všechno, co jsem si tu kdy v hlavě vysnila, jako více či méně bláznivý nápad a vypadá to, že zatím máme ty nápady identické. Jako správní horalové jsme proto nepohrdli koupáním v řece Erdre, kam by místní Nanťan nestrčil ani chladit pivo (malý samozřejmě). Taky jsme ji sjeli na kanoi, s mým kolem uprostřed, což byla velká jízda, páč jestli to nevíte, tak Erdre je nejpomalejší řeka ve Francii a možná i na světě. Naštěstí se po ní prohánějí týpci v košilích a s kočičkami na palubě, kteří svým motorovým člunem dělají celkem slušné vlny.

Ale o čem vám chci právě teď vyprávět! Mým velkým snem bylo vždycky sbalit saky paky a přespat někde v lese, ohýnek, ráno se probudit ptačí písničkou, ideálně vedle někoho, kdo je taky tak nadšený a neremcá, že sprcha není v ceně. Můj návrh byl přijat s nadšením a dokonce motivoval i dva Ječmínkovi kámoše! Co víc si může Lulu ještě přát než strávit noc v lese s třemi silnými chlapi a ani jednou ukecanou holkou navíc? :)

Den dé nastal, s Ječmínkem jsme si dali v poledne strategickou poradu, co všechno na tu velkolepou večerní lesní hostinu nakoupit, protože pravidelní čtenáři už vědí, že celá Francie žije výhradně Boufem (jídlem). Protože všichni tři muži ten den pracovali a já ne, měla jsem za úkol všechny ingredience nakoupit, protože jsme to naplánovali fakt velký! Na ráno jsem se rozhodla klukům upéct ovocný koláč, z čehož byli nakonec muffiny, páč jsem zapomněla na mlíko. 

Sraz na tajném místě v 8 hodin večer. Já s krosnou narvanou k prasknutí, že se mi tam ani kartáček na zuby nevešel. V rychlosti jsem se seznámila s čtvrtým účastníkem našeho dobrodružství, který rozhodně zapadl do naší velké čtyřky, a mohli jsme vyrazit. Na kolech jsme jeli asi půl hodinky podél řeky Chezine, až jsme našli lesík, takový trochu blair witch styl, který se nám zamlouval. Rychle jsme se vydali na lov dřeva a brzy už jsme měli pořádný woheň. Měli jsme už sakra hlad a tak jsme začali náš velkolepý lesní piknik. 

Spěte si v lese, když se po okolí prohání takovýhle pavouci!

Francouzskou specialitou je tzv Apero. Neboli aperitiv, což není pouze nápoj ale spíš něco malého k zakousnutí. Následně jsme do alobalu zabalili brambory, slaninu, žampiony, cukety, obložili to sýrem a zalili smetanou a zasypali čerstvou petrželkou a bazalkou. Taky jsme dali grilovat kukuřici a pravidelně ji potírali slaným máslem a jako poslední lahůdka byl alu banán s čokoládou uprostřed. K tomu nějaké to pivko a víno. Lulu byla nadšená a myslela, že už nadšenější být nemůže, což se pěkně zmýlila.

Kluci ráno pracovali, takže jsme to s ponocováním moc nepřeháněli a kolem 1 se šli uložit. Tady bych měla prozradit, že mým velkým celoživotním snem je mít hamak. Zřejmě tato touha pochází z dětství, kdy jsme na zahradě mezi dvěma kůly na prádlo pravidelně natahovali síť v které jsem se pohupovala a představovala si, že jsem v lese u Chezine. :) Zjistila jsem, že k životu potřebuju jediný, chlapa s hamakem. Táákže pozor, s Ječmínkem jsme si natáhli jeho vlastní super hamak mezi dva stromy, zatímco naši kamarádi se na zemi báli útoků tarantulí, lišek a šišek. 

a v případě nouze se dovoláte tak akorát rybám!

Prožila jsem asi tu nejúžasnější noc v životě. Sice není moc teplo ale se spacáky se to dá v pohodě zvládnout, navíc se zahříváte navzájem. Ještě nikdy jsem neměla tolik živých a barevných snů a ještě nikdy jsem taky nezpívala ze spaní! Občas mě Ječmínek vzbudil polibkem, což jsem považovala za projev roztomilosti, až ráno mi ale vysvětlil, že jsem chrápala nebo zpívala a on mě chtěl jemně probrat. :)  

Ráno vás vzbudí zpěv ptáků, ještě než otevřete oči, cítíte, jak se s vámi hamak něžně pohupuje a vy si můžete ještě chvilku myslet, že jste na loďce uprostřed zátoky. Otevřete oči a vidíte zelené větve stromů, nebolí vás záda z tvrdé země a hřeje vás někdo nejen na těle ale i u srdce. Takhle by mohl vypadat můj poslední den na zemi!

Kluky jsme vzbudili zpěvem a hrou na harmoniku, já jsem vybalila muffiny, což vyvolalo ještě větší spokojenost, a pak už jsme jenom nasedli na kola a vyrazili teplým letním ránem směr do džungle města, k našim kolegům, kteří si nevěřícně klepali na čelo.

Life can be amazing if you want enough!

když chcete, můžete i na měsíci skákat!

Nenechte si ujít příští příspěvek o tom, jak se pozná, že už vás místní domorodci přijali do kmene!

je tohle dost francouzské? :)