Minulý týden oslavila Salomé třetí narozeniny. Celkem často, pokud některého kamaráda dítě slaví narozeniny, čítám na fb oslavné odstavce typu: jak to rychle letí (to ani náhodou), jak jim to dítě změnilo život (to teda) a jak konečně našli smysl života (what?). Mě napadlo se v písmenkách konečně po třech letech vrátit ke dni zrození, respektive ke vzpomínkám, které mi na ten den zůstaly v paměti.
 |
| Hurá, je na světě: takhle to nějak bylo (až na ty boty a tak) |
Několik nudných faktů na úvod. Délka těhotenství se ve Francii uvádí o týden delší, než v Čr. To ale ve skutečnosti vůbec nic neznamená, protože v Čr vás potom nechají "přenášet" dva týdny a tady jenom týden. Co je ale jiné, logicky, je vypočítaný termín. Pro naše robátko bylo toto datum stanoveno na 7.7. (v Čr by to bylo 1.7., chápeme). Také pokud chcete rodit v nějaké žádanější nemocnici či klinice, musíte se zaregistrovat velice brzy. Např. Clinique Jules Verne (údajně nejlepší ze 4 možností v Nantes) hned, jak vám vyjde pozitivní test. U mě to bylo cca ve 3. měsíci.
Ne všichni gynekologové mají v ordinaci přístroj na ultrazvuk, ta moje ho sice měla, ale na ty tři velké mě posílala do speciálního zařízení, kde dělají jenom ultrazvuky (třeba i kolene). Tam byla vždy přítomná taková milá a empatická - HA HA HA - paní, která za celou dobu řekla asi toto, poté, co mi opatlala břicho gelem: hlava, srdce, ruka, ruka, noha, noha, voda. Tahle milá teta nám asi na druhém ultra sdělila, že je dítě zadkem dolů, a že máme přijít na kontrolu asi za dva týdny. Zkrátím to, dítě bylo až do konce hlavou dolů. Abychom ho otočili, zkusili jsme doslova všechno: Ječmínek mi zpíval s hlavou u rozkroku, svítili jsme na břicho dole baterkou, přibližoval mi rozžhavený uhlík k malíčku u levé nohy (nekecám), dělala jsem různé cviky a jako poslední možnost se asi měsíc před termínem nabízela metoda otočení dítěte přes břicho.
O tom, stejně jako o všem možném, se na netu dočtete nekonečné množství hororových zkušeností. To nedělejte. Jde prakticky o to, že přijdete do porodnice. Jste na porodním sále, jelikož tento obrat může vyvolat porod. Asi hodinu ležíte s připnutými sondami na břichu: jedna měří srdeční činnost dítěte a druhá kontrakce dělohy. Pokud ta hodina proběhne v klidu, přijde doktorka a provede tři pokusy o otočení. Jednou rukou vám v podbřišku zatlačí na dítě, aby ho dostala z pánve, druhou pak jemně tlačí na jeho hlavu směrem dolů. Zkusí to na jednu a pak na druhou stranu. Neřekla bych, že to bolí, ale ani to není úplně příjemné. Bohužel tenhle manévr má úspěšnost pouze 50 na 50 a u prvních dětí ještě míň, o čem jsme se sami přesvědčili. Zelí (tak jsme nazývali naše dítě ještě v břichu, mimochodem se nám jméno Zelie fakt líbí, škoda, že v češtině znamená co znamená), zůstala hezky sedět. Pak vás nechají ještě dvě hodiny ležet na monitoringu a musíte se na něj dostavit ještě za týden (myslím). To bylo v pátek.
Po celé procedůře jsme šli do ordinace k doktorce konzultovat další postup. Ten byl podle ní jednoduchý: buď mi udělají rychle rentgen pánve, aby viděli, zda by sedící Zelí vůbec prošlo a narodilo by se tzv koncem pánevním. A nebo císař. Už jsme se před tím trochu informovali na těch internetech. Doktorka nám potvrdila, že stejně většina porodů koncem pánevním končí akutním císařem a děti pak mají často problémy s kyčlemi a krční páteří. Taky vypadala, že se jí do toho porodu zadkem dolů ani nechce (akutní císař je prý dost maso, cituji). Tím mi sebrala poslední zbytek chuti něco takového podniknout a se sklopenýma ušima jsme souhlasili s řezem.
Tady nastalo něco, co jistě nečekal ani Karel Gott. Doktorka vytáhla diář a sdělila nám, abychom se dostavili v neděli odpoledne. "Jako kterou neděli myslíte, tu za dva týdny?" Ptal se zmateně Ječmínek. "Ne ne, teď v neděli. Krom toho já jsem na dovolené a bude vás operovat kolega Arnaud." No potěš, to je ten psí čumák u kterého jsem jednou omylem byla na kontrole. Pokud si myslíte, že máte ještě víc než tři týdny psychické přípravy na příchod nového člena a najednou zjistíte, že máte jenom den a půl, je to mazec. V sobotu byl myslím nějaký český oběd od asociace, skoro by se dalo říct, že poslední jídlo byla tedy svíčková!
V neděli jsme se rozhodovali, jestli do porodnice vzdálené asi 3 km pojedeme na městském kole nebo ne. Nakonec jsme jeli tramvají kvůli množství zavazadel. Registrovali jsme se na příjmu (Ječmínek byl v porodnici po celou dobu pobytu se mnou, odběhl maximálně koupit něco k jídlu nebo asi na dvě hoďky do práce). Následovala kontrola, zda se Zelí náhodou neotočila, odběr krve a monitoring. Potom už nám ukázali náš pokoj. Vůbec jsem neměla pocit, že jdu rodit, spíš jako bych byla ubytovaná v nějakém hotelu. Sestra přinesla několik informací, slušivý obleček na další den a nechutné jídlo. Taky s námi zkonzultovala porodní plán. Hlavním bodem byla moje fobie na jehly. Pak jsme se šli ven najíst. Kebab a zmrzka. Na chvilku se za námi ještě zastavili kamarádi. Zbývalo se už jenom komplet umýt desinfekcí a pokusit se usnout.
Operace byla naplánovaná na 9 hodin ráno. Opět jsem se musela vydrhnout dezinfekcí. Myslím, že nikdo z nás tak od 5 nespal. Okolo 8 nám řekli, že se bude operovat až v 11. Super, další dvě hodiny stresu. Moje přání s jehlami bylo naštěstí co nejvíc respektováno a tak mi okolo 10 sestra napatlala znecitlivující krém na ruku (kvuli kanyle) a na záda (kvůli lokální anestezii). Celková anestezie se prý provádí jen výjimečně protože působí i na dítě, které uspí. Pak přijel jakýsi saniťák, naložil mě na vozík a vezl chodbami a výtahem kamsi do sklepení, kde byly operační sály. Několikrát mě nechal stát na různých místech, kde si mě přebral kdosi jiný. Nakonec jsem dorazila na sál. Tam už byl doktor "psí čumák" a ani se nesnažil nevypadat otráveně. Musela jsem si sednout aby mi mohli píchnout do páteře anestezii. Tady jsem trochu zahisterčila a nechala personálu ochutnat mojí fobii. Ihned potom jsem začala cítit mravence v nohou a oni mě položili. Ještě zavedli cévku na čůrání, to teda dost pálilo (tady jsem se začala bát, že anestezie nefunguje). Někdy v tu chvíli přišel Ječmínek v převleku. Přikurtovali mi ruce, v jedné už jsem měla tu kanylu. Začalo se mi chtít zvracet. Paní, co mi stála u hlavy, teda nějak naklonila to lehátko a asi mi i foukla nějaké drogy do ruky.
Co je na téhle lokální anestezii super divného je to, že vy sice necítíte bolest, za to cítíte úplně všechno okolo. Jak mi mazali břicho roztokem, jak řežou, jak řežou další a další vrstvu. Potom takový úplně šílený pocit jakoby mi vytrhávali vnitřnosti. Do několika minut bylo dítě venku, asi 20 minut pak trvalo šití. Během celé operace jsem Ječmínkovi hrdinsky opakovala: Já chci domů, řekni jim, ať přestanou, že chci jít pryč. On povídal něco o tom, ať si představím, že jsem v lese a v horách a tak. Na to jsem řekla, že chci domů ať okamžitě přestanou. Měla jsem vlas na nose a nemohla jsem se poškrábat. Za záznam stojí i rozhovor mezi sestrou a čumákem:
čumák: ta niť nestojí fakt za nic, pořád se mi trhá!
sestra: Chcete podat jinou niť?
čumák: ale ne, došiju to touhle.
Když bylo dítě venku, odnesl ho porodní asistent otřít, zabalit a zvážit. (Měří se tu až druhý den, aby se zbytečně neprudilo miminko). Ječmínek šel s ním a pak mi ji ještě během šití přinesli ukázat. No abych řekla pravdu, bylo mi v tu chvíli všechno šumák. Jediné, co jsem fakt chtěla, bylo jít domů. Potom mě převezli na pokoj vedle, kde mě asi dvě nebo tři hodiny pozorovali a kontrolovali. Ječmínek s dítětem tam byli se mnou, on si ji přikládal na holou hruď a mě ji občas taky přiložil. I když bych byla radši, kdyby to nedělal, bála jsem se, že moc neovládám ruce a že ji třeba upustím. Pak mě převezli na pokoj. Tam už čekala rodina (teda jako ti dva). Asistentky mě chodily kontrolovat, zatlačit na břicho, jestli krvácím, nebo ne (už nevím, jestli správně bylo krvácet nebo ne). Taky mi řekla, že okolo 15h přijde mi ukázat, jak se zvednout a dojít si na wc. Takže 4h po operaci už jsem byla schopna chodit (samozřejmě s bolestí s shrbená, možná to bylo až v 17h).
Salomé jsme se mezitím snažili přisát na prso. Tý se vůbec nechtělo. Když už jsme byli zoufalí (což bylo možná až další den), přišla nějaká asistentka s takovým plastovým kloboučkem, co si nasadíte na bradavku. Tohle zafungovalo a já od té doby mohla prodávat mléko na tržišti, kropit s ním záhony nebo organizovat seance koupelí v lázních.
Zřejmě z důvodu takového brutálního příchodu na svět se Salomé nikdy nechtěla ode mě ani na minutku odloučit. Neznám takové to dítě spinká v zavinovačce v postýlce. Jakmile usnula u mě a já ji položila, řev. Nic nepomohlo (Toto trvalo jenom asi dva roky). Nakonec spala u mě v podpaží. Spadnout nemohla, vedle mojí postele byla postel Ječmínka. V pátek nás potom pustili domů. Náš byt se mi zdál nekonečně obrovský. Cestou Salomé usnula v sedačce a když jsme ji takto položili v ložnici, přišlo mi neskutečné jít tak daleko do koupelny.
Jizva se hojila dobře, svoje dítě pochopitelně nosit můžete (vyvracím zde několik pověr), zpočátku chodíte jako stará ježibaba s hrbem ale i to se srovná. Hloupé je, že cvičit můžete začít až po 3 měsících. Ve Fancii jsou povinné nejen předporodní kurzy, ale i poporodní péče je na jiné úrovni. Gynekoložka mi napsala 10 seancí na pánevní dno a následně 10 na hloubkové břišní svaly. Musím říct, že to jsou cviky, které by vás nikdy nenapadly (zadržujete např různě dech), ale byly fakt efektivní. Na vytáhnutí stehů jsem nemusela, byla to niť, co se sama vstřebá. Po cca 6-8 týdnech jdete na kontrolu, další dva roky byste si pak měli dát od těhotenství pokoj.
Tak to bylo poprvé, uvidíme, co za srandičky nás čekají tentokrát ;)
