Je konec srpna 2012. V mojí vísce v Českém ráji jsem si sbalila svůj život do jednoho čemodánu a jednoho příručního zavazadla, dala výpověď v práci, odevzdala klíče a nasedla do letadla. Po dvou hodinách, při kterých jsem z jedenácti kilometrů plná vzrušení z nového a jistě úžasného života, sledovala nejdřív západ slunce a následně bouřku, jsem přistála na letišti ve městě, o jehož existenci jsem ještě před více než půl rokem neměla tušení. (Vlastně jo, na základce nám do hlavy vtloukali jakési datum a nic neříkajícící Edikt Nantský.) No a teď v dubnu 2019 budu tohle město opouštět.
Znáte to, když si něco namalujete, vysníte, jaké to je krásné a jednoduché, ale když potom dojde na věc, zase taková pohádka to není.
Nantes je skvělé město, úžasné! Jeho návštěvu všem doporučuju mnohem víc než profláknuté a uspěchané Paříže či přeturistovaného Nice. Kdybych ho měla charakterizovat jedním slovem, byla by to "vzdušnost". Nejen čerstvý vítr od oceánu, na který si zpočátku milovníci upravených ofinek musí těžce zvykat (a ne ani ten nejtvrdší lak vám nepomůže), přinášející vydatné dešťové nadílky. Vzdušnost se projevuje dle mého názoru v celkovém dojmu města. Ulice jsou prostorné a otevřené, bary také... Je tu plno zelených míst, parků, okolí řek. Město je živé a téměř neustále se tu něco děje, nestane se vám, že byste nenašli nějakou zajímavou výstavu, festival, expozici nebo koncert. Zcela speciální svěžest vnáší městu nehynoucí duch Julese Vernea a všechny možné i nemožné kreativní bláznivé umělecké moderní projekty, které tu můžete v různých formách v ulicích potkat. ( Na toto téma doporučuji zalistovat blogem).
Proč jsme ale takoví blázni, abychom odsud odjížděli? Ve škole vás učí, že člověka ovlivní geny a výchova. Já jsem přišla na to, že je tu ještě jeden, snad i stejně důležitý aspekt, a tím je krajina v které jste vyrůstali. Pochazím z lesů a kopců v Českém ráji, masiv Suchých skal bylo každé ráno to první, co jsem uviděla, když jsem se v kuchyni probrala. Strávit den v lese na houbách či na kole v okolních kopcích bylo něco, co mi dodávalo energii a životní optimismus. To ale netušíte do té doby, než takovou krajinu opustíte a odstěhujete se někam, kde "Hora" je jen název okolní vesnice s mírně nakloněnou rovinou. K čemu je mi moře a oceán? Jako že bych to musela vidět dvakrát? Tohle všechno jsem začala tušit velmi záhy po přestěhování sem, nicméně moje volání divočiny se nepřestávalo ozývat stále intenzivněji po narození naší dcery. Nechci aby vyrůstala ve městě, aby neznala vůni lesa a pohodlí mechu. Chci aby ji bavilo, stejně jako mě a Ječmínka, chodit do kopce a milovat výhledy. Chci s ní a s ním vyrazit kempovat do lesa, nasbírat si pár babek a hrnek borůvek. Co je mi po můšlích (no dobře jako dekorace jsou docela pěkný). Možná mi teď mí Maloskaláci rozumí. Tohle je přesně ten důvod, proč jsme vybírali až vybrali oblast, která nám oboum bude nějakým způsobem blízká a kde se (snad) budeme cítit jako doma. Nebudu to natahovat a věřím, že o našich nových dobrodružstvích si brzy přečtete. Budeme se stěhovat do regionu Alsasko a konkrétně městečka Colmar. Místo obklopené národním parkem Vosges (vož) s kopečky výškou se rovnající naší Sněžce. Pro zatím do bytu v jedné malé čtvrti, když všechno dobře půjde (zejména Ječmínkova práce), pokusíme se někde v okolí najít domeček.
 |
| Cestou necestou Tatrou, hlavně třicítkou |
Původně jsem chtěla tímhle článkem zavzpomínat na vše dobré i zlé, co mě tady v Nantes potkalo. O čem jsem zatím nikdy nepsala bylo, že můj bývalý přítel, za kterým jsem se sem kdysi odstěhovala, a s kterým jsme měli velkolepé cestovní plány, po dvou měsících po mém příjezdu onemocněl neléčitelnou a pro lékaře ještě stále ne zcela prozkoumanou nemocí. Ta měla průběh všelijaký, od nutnosti ho krmit lžičkou, po stav, kdy byste skoro nic nepoznali a kdy mohl jakš takš fungovat. Nikdy jsem o tom nepsala i proto, že jsem v hlavě nedokázala najít vhodná slova. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že kňourám a lituju se, když já nejsem ta nemocná. Ti z vás, kteří žijí s postiženým člověkem, ví, že tak jednobarevné to není. Nechci už na zážitky vzpomínat (ani to nedělám), sem to ale tak trošku patří, protože to bylo po 4 roky nedílnou součástí všech mých dnů a myšlenek. A ne, nerozešli jsme se kvůli jeho nemoci.
V Nantes jsem poznala i mnoho přátel, ať už českých a nebo francouzských, kteří nám teď budou moc chybět a budeme doufat, že za námi brzy přijedou na návštěvu. Tohle je jedno z těžších rozhodnutí na našem odjezdu. Člověku dojde, že za těch 7 let už tu chtě nechtě přece jenom zapustil kořeny. Máme svoje oblíbená místa, známe téměř každou ulici, oblíbený bar či pekařství...
 |
| Když vám dítě s chutí jí ústřice, je čas udělat moři pápá |
Je jisté, že Nantes nám bude chybět, zároveň se ale moc těšíme na náš nový domov, na okolní kopce a lesy a v neposlední řadě alsaská kuchyně, až podezřele blízká té české! Viva le kysané zelí!! :)
