Lulu má pré

Takovéto když po dobu dvou let jste sami maximálně dopoledne a takovéto kdy tiše závidíte partnerovi, že jede na služebku nebo na víkend a vy nemůžete, protože kojíte a protože nechcete vašemu miminku způsobit prořvanou noc. No a pak jednoho dne si nějak nenápadně všimnete, že vaše miminko už je spíš malá holčička. První moment byl, když někdy na podzim měla v noci horečku a my volali sos medecin (to není rychlá, je to sos doktor, co za vámi přijede v noci, vyšetří a zase odjede), protože už měla 40 a neklesalo to a já do telefonu dispečerce říkám: moje miminko má horečku, dala jsem jí datum narození...a ona prý: miminko? spíš holčička, souhlasíte se mnou? Ježiš jó, hlavně už přijeďte!

Tak tuhle holčičku já kojím, budou jí dva roky, takže naprosto normální, nicméně se to naše robátko dostalo do fáze, kdy chce Ham ham kdykoli a kdekoli, stačí jen nepatrné vystoupení z konfortní zóny nebo nuda. Její oblíbená hra taky je, že chce prsa vyndat obě najednou a mazlit se s nima a je to prostě celý děsná bžunda, pokud teda nejsem zrovna ve vlaku, na pohovoru u ředitelky školky nebo v supermarktu. Navíc na léto plánujeme ještě jednu akcičku, při které je naprosto nežádoucí, aby mi naše Bejby lezla do výstřihu...

Zkrátka rozhodla jsem se, a můžu vás ujistit, že to vůbec nebylo lehké, že ji prostě odstavím. Využiju k tomu prodloužený víkend a pošlu ji s Ječmínkem k babi a dědovi. Tak i on na ni nebude úplně sám. 

Pátek dopoledne: naposledy jdeme spolu koupit sendviče na cestu a já tajně brečím.

13:30: Moje rodina nasedá do vlaku a ten nenávratně mizí v zatáčce. Cítím se jako nejhorší matka pod sluncem, páč vím, že noc bude hrůza a ona mě bude hledat a brečet. Ještě celé odpoledne a následující den jsem v režimu dítěte, koukám na hodinky v kolik jí musím něco uvařit a v kolik bude siesta. Doma je to divný. Do jejího pokoje radši nechodím. Ač jsem si naplánovala asi tisíc věcí, jenom tak bloumám a trvá mi hodně dlouho, než něco udělám. 

Sobota: S kamarádkou objíždím obchody a zařizuju co jsem potřebovala, do toho mám tvrdá a bolavá prsa, které mi nikdo nevypije a která musím sem tam odstříknout do vany aby se mi neudělal zánět. Celé dva dny se obkládám ledem.

Neděle: Na dnešek mám naplánovanou odvážnou akci. Odvážnou jenom díky tomu, že moje cyklistika zdaleka není, to co bývala. Jinak by to byl takový běžný výlet. Cílem tohohle článku je podělit se s vámi o moji první samostatnou vyjížďku do okolních výšin!

První část etapy je vlakem!

Takže. Máme tu národní park Vosges. Místní hory jsou asi něco jako Krkonoše, dosahují výšky okolo 1300 metrů. A tam já musím!

V 8:37 mi jede vlak do údolí Munster (odkud je i ten slavný smradlavý sýr). Ušetřím si tak cca 20 km a dvě hodiny jízdy údolím. V 9:05 vyskakuji i s kolem z vlaku a připadám si jako Danny Macaskill. Můj cíl a i nejvyšší bod je průsmyk Schlucht ve výšce 1139 m. Z Munster začínám pomalinku lehce stoupat. Potom v jedné zatáčce je možnost využít zkratky. Riskuju to a během minuty se pohodlné 4procentní stoupání mění v 15procentní kopec, kde se bojím, abych se nezvrátila dozadu. Jeden z mých cílů je netlačit ani metr. Tady ta zkratka mě tedy stojí hodně sil. Nakonec se ale vyškrábu zpět na silnici, ušetřila jsem si asi 2 km.

výživná zkratka, škoda, že není tolik vidět jaký je to krpál!

Silnice se vine lesem a stoupání je velmi příjemné. Co už je ale horší, jsou ty směčky aut a motorek. Smrdí, dělají hluk a mnoho aut mě objíždí velmi těsně. Sem tam fotím ale vesměs pořád jedu. Kousíček před vrcholem se krajina otevírá a vy tak máte vyhledy do údolí a na okolní kopce. Po 2 hodinách a 18 km stoupání jsem konečně v Col de la Schlucht. Tady mám v plánu se zastavit, odpočinout a něco sníst. Průsmyk je ale ve stavbě a všude je prach, stroje a hlavně miliony aut. Sním rychle půlky Margotky a jedu dál. 

Příjemné stoupání lesem

pozor, lavina!

Cube se kochá

Čeká mě hřebenová silnice až do dalšího průsmyku Col du Calvaire. Cesta je moc hezká, lesy a louky, kdybych chtěla, mohla bych se jít projít k jezerům. To ale nedělám, jednak má odpoledne pršet a potom jsem po dlouhé době taky vytáhla nášlapy a nechce se mi s nimi nikde moc pochodovat. Zastavuji u jedné dřevěné chaty u cesty a dávám si Panaché (místní obdoba Radlera). Nahoře je zima, ochladilo se oproti městu o 10 stupňů. Schválně se neoblékám, abych si chladila bolavá prsa. Po 16 km dojedu k dalšímu průsmyku. Tady je konec lanovky a sjezdovka je přes léto využívána jako bike park. Povídám si s místním pánem a ten mi určitě nedoporučuje sjet si park na mém kole (nemám odpružený zadek a ani vhodnou helmu). Moc nestavím a teď už klesám do dalšího průsmyku, stále po hřebenovce. Malinké stoupání a já se dostávám do vrcholového cíle mého výletu Col du Bonhomme. Tady sním vajíčko a mrkev a silnice už jenom klesá do údolí. Domů to mám ještě 30 km. 

zátiší s kolem a pivem

Dojedu do městečka Kaisersberg. Krásné dřevěné malované domy a moc turistů. Na lavičce u fontány sním asi ten nejhnusnější sendvič, co jsem kdy jedla a chuť si spravím místní dortíkem se sušenkou namočenou v třešňovici. Dál pokračuje cesta úpatím kopců s vinicemi. Tady už to znám, jezdili jsme tu společně s Ječmínkem a Bejby. Začíná lehoučce pršet. Po cestě se ještě zastavím u silnice na třešně a chvilku po 15h jsem doma. 

Kaisersberg a zavřený svatý v chlívku

tady tu díru si všichni fotili, tak aspoň víte, co v ní je!

Nohy mě pochopitelně bolí, ale žádná katastrofa. Jsem ráda, že jsem cca 70 km a asi 1000 metrů převýšení zvládla celkem v pohodě, bez jakékoli krize nebo snad chuti to otočit. Naopak jsem si všechny části výletu užívala: táhlá i prudká stoupání, vrcholovou houpačku, sjezdy a konečnou rovinku. Takže matky, jízda na kole se nezapomíná a ani jízda do kopce ne! :) Jediné mínus jsou všudypřítomná auta a motorky. Myslím, že je to cesta, na kterou Francouzi, Němci a Švýcaři vytáhou svoje historické vozy a kabriolety, viděla jsem jich opravdu hodně. Jsem i hrozně ráda, že jsem jela sama, svým tempem, spoléhala se sama na sebe, svou intuici a potřeby. I to je pro mě výhoda včerejšího výletu. Člověk takto v klidu objeví spoustu míst, kam má chuť se později vrátit s rodinou.

Dneska prší, tak si asi konečně dám ten den v posteli..a nebo ne? ;)

dortík co se jmenuje Roztomilý hřích. Pro jistoty jsem z toho ale oprášila tu vrstvu cukru.

Kulový blesk

Už to bude pomalu měsíc, co jsme změnili adresu, a jelikož živé vzpomínky na tak čupr akci, jako je přestěhovat náš bordel přes půlku Francie pomalu blednou, rozhodla jsem se to rychle sepsat, abyste z toho taky něco měli, že jo! Fuj, to je ale dlouhá věta, měla by se dávat děckám na rozbor.

Balíte li s dítětem, na všechno musíte kreslit pejsky

Jsou Vánoce a my jsme ze tří destinací našeho příštího bydliště vybrali město Colmar v regionu Alsasko. Neptejte se mě proč, to by bylo na dlouho, ve zkratce ale: hory, lesy, kultura, blíž do Čr a Lyonu. Na začátku ledna se mě furt někdo ptá, jestli už máme byt, když se v dubnu stěhujeme a já začínám nervóznět a přenášet stres i dále do rodiny. 

Přesto se ale podezřele dlouho nic neděje. Na konci února se koukáme na inzerce o pronájmech bytů a zkoušíme domluvit prohlídku s tím, že dorazíme za 14 dní. Všude nás posílají k šípku, prý ať zavoláme několik dní dopředu.

Na začátku března se vydáváme na 4 dny do Colmar, kde máme každý den domluveny cca 4 prohlídky. Objíždíme byty na vypůjčených kolech. Prší. Všem majitelům či agenturám dáváme pro jistotu naši kompletní složku, protože další možnost už mít nebudeme. Naštěstí jeden supr byt naši složku přijme. (jo děti, pronajmout si ve Francii byt není vůbec jednoduché, často po vás požadují i dva ručitele a i přes to, že máte v práci smlouvu na dobu neurčitou a vyděláváte víc než třikrát nájem).

Řešíme jak přestěhovat náš majetek abychom kvůli tomu nezbankrotovali. Nabízí se pronájem náklaďáku a jeho navrácení na místě stěhování. To by ale musel jeden z nás toto auto řídit a druhý jet sám 6 hodin vlakem s téměř dvouletým neposedou. Nakonec narazíme na stránky, které nabízí využití aut, co by se vracela prázdná. Zaplatíme zálohu a oni nás spojí s naší firmou. Jsou to Rumuni.Povedlo se nám neplatit nájem za byt dvakrát. Jeden den Rumuni přijedou a my jim všechno naložíme, předáme byt v Nantes, přespíme u kamarádů, ráno sedneme na vlak a Rumuni nám věci odpoledne doručí. Tak jestli tohle všechno klapne, bude to zázrak. Musíme jim zaplatit hotově a celá sranda nás vyjde na 800 euros.

Upřímně, naučte se balit jednou rukou, v druhé se chce někdo nosit..

Je asi měsíc před dnem D. Furt se mě někdo ptá, jesli už bydlíme v krabicích. Ještě pořád se směju a říkám, že ne, že všechno zabalíme o prodlouženém velikonočím víkendu. Agentka nám do bytu vodí nové zájemce. Byt se jim líbí do chvíle, než mi diskrítně položí otázku, zda je tu klid. Dva týdny před akcí se ale tak pomalinku dávám do balení. Ječmínek odněkud vytáhne pytle, co je naplníte a vysajete vzduch vysavačem. Objevuju novou životní vášeň a doufám, že v nové destinaci najdu zaměstnání: vysávačka pytlů na hadry. 

Úspěsně prodáváme děsně nepohodlné kanape za stejnou cenu, za jakou jsme ho před několika měsíci pořídili. Darujeme nespočet věcí a oblečení. Čím víc se to blíží, tím míň je mi líto se věcí zbavit. Krabice a pytle se nám začínají kupit všude a jediný pokoj, který zůstává nedotčený, je ten Bejbin. Začíná mi hrabat. Dva týdny žiju ve stále se zvětšujícím a nemizícím chaosu. Něco zabalím a další věc na mě vyskočí. Pořád se někde něco nezabaleného povaluje a to až do úplného konce.

Naše myšlenky se točí okolo několika témat: zda se všechno co máme vejde do 20m krychlových? Přijedou Rumuni včas? Přijedou vůbec? Co bude s našimi věcmi mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední? 

Poslení noc ve starém bytě spíme na matraci na zemi, ráno se budíme okolo sedmé, v 8 to má vypuknout. Pomoc nám přislíbí 4 kamarádi, všichni francouzské národnosti. Tím chci říct, že 3 z nich přišli pozdě, jeden vůbec. Rumuni tu byli v osm nula nula. Nemluví ani francouzsky ani anglicky a všechny stížnosti na nás tak řeší přes dispečerku a ta zase volá nám (že nejsou na místě naši pomocníci a že kamion váží o třetinu víc, než je povoleno a je zřejmě i jeho limit a tak dále.) 

Za dvě hodiny je všechno naloženo...všechno...teda spoustu se nám toho nevešlo, no. Něco s pomocí kamarádky odvážíme do sběrného dvora, něco si necháme u Ječmínkova bráchy, něco darujeme kámošce a něco se rozhodneme převést zítra vlakem. Odpoledne taky ještě předáme byt. To trvá dvě hodiny. 

Náš bordel před domem a před lijákem

Ráno se se všema taškama, batohama a kufrem s nářadím dohasíme na vlak. Musíme jednou přestoupit a máme na to 8 minut. Na poslední chvíli skáčeme do vlaku. V cíli bereme taxi, protože rumunská dispečerka nás nahání, že kluci musí vyložit a dělat byznys zase někde jinde. Jsou dvě hodiny a všechny naše saky paky jsou před hlavním vchodem do domu. Klíče dostaneme až ve 4. Obloha se zatahuje a první soused nám donáší plachtu. Ječmínek ji chce natáhnout, já ho obviňuju ze sýčkování a radši nosím tašky do 4. patra bez výtahu samozřejmě. 15 minut před čtvrtou se zvedá vítr a z nebe padají kapky jako hrom. Do toho začnou na nábytek bušit kroupy. Konečně máme klíče a pomocníci už jsou taky na místě. Všichni jsou mokří až za ušima. Nakonec se nám povede všechno odnosit. Venku leje a my jsme opět uprostřed chaosu. Tentokrát ale už bez stresu a spěchu. Pomalu začínáme organizovat byt a zjišťujeme, že teď teprve jsme schopni se zbavit některých věcí, takových, na kterých jsme před odjezdem nesmyslně lpjeli a říkali si, co kdyby jednou...

Bejby to zvládla celkem v pohodě, a nebo už jsem to zapomněla :)

že jsme to neodstěhovali Tatrou!