Deníček z karantény

Karanténa, o jejíchž detailech a specifikách jsem psala v minulém příspěvku, u nás začala platit v úterý 17. března v poledne. Vypadá to, že po 8 týdnech dojde k jejímu pomalému uvolňování a já jsem se dlouho přesvědčovala o tom, že by bylo možná fajn zazanamenat něco z toho, co jsme poslední dva měsíce prožívali. Vzpomínám si, že týden před jejím začátkem, jsem měla kontrolu na gyndě, šla jsem tam tenkrát sama a nachlazená. V ordinaci visel papír o tom, že kdo se necítí dobře, má se nahlásit u sekretářky a dostane roušku. Tehdy ještě mi to přišlo tak trochu k smíchu a všem v čekárně jsem pro jistotu řekla, že mi nic není. Doktorka mi potom řekla, že i v nemocnici v Colmar jsou lidé nakaženi Covid ve vážném stavu. Do té doby jsem si myslela, že nejsou a že, nevím proč, jsme v pohodě.

Ahoj, já jsem Krtek a budu vám vyprávět, jaké to je být zavřený doma!

Týden první

Myslím, že jsme byli lehce v šoku a dost se báli. Za celý týden jsme neopustili budovu. Pořád ale bylo co dělat: po zimě jsme poklidili balkon, rozvěsili na něj truhlíky a uspořádali posezení, pekli jsme a vařili, přebírali oblečení, hračky a další skříně a rozhodovali co darujeme a co vyhodíme, četli knížky a chodili tak maximálně do sklepa nebo vybrat poštovní schránku. Věděli jsme, že tam venku je to vážné a virus je všude a ani nás to tam nelákalo. Já měla první krizi v pátek. Ještě bych ráda na začátek dodala, že jsem pod vlivem nevyzpytatelných těhotenských hormonů a kdo to zažil tak asi ví, jaká je to jízda a voser (posledně mě třeba dojala písnička od Rammsteinů). Na mysl mi přišly katastrofické scénáře chudoby, rabování a občanské války. O víkendu to bylo ještě kapánek horší, máme ve zvyku vypadnout do lesa ale nešli jsme nikam, jenom manžel a dítě na chvíli odpoledne na dvorek za domem abych byla taky trochu sama.

Týden druhý

Trošičku jsme se otrkali a protože začalo být hezky, odpoledne jsme začali pravidelně vyrážet na dvorek. Náš dům nemá hlavní vchod do ulice ale na jakýsi prostor s garážemi, které jsou pak ještě za budovou, spolu s trochou trávy, záhony a dvěma lavičkami. Každé odpoledne jsme proto vytáhli ven odrážedlo, tatru, kyblík, lopatku, míček a snažili jsme se trochu zabavit za domem. Super, že jo? No až na jednu maličkost. Dvorek je ze dvou stran obklopen 4patrovými budovami s balkony. Všichni naši sousedi jsou fajn, to už se ale nedá říct o budově naproti. 

Krtek zvoní na taťku aby si dal pauzičku a šel s námi na dvůr

Zjistila jsem, že balkon v prvním patře obývají dva Slováci. Prvotní radost brzy odezněla, když se na mě dělníci neustále obraceli s prosbami (kabely k autu, abych jim zavolala tam a tam) a dceři nabízeli neustále nějaké sladkosti. Slušně odmítnout nepomáhalo. Jeden by byl celkem v pohodě, druhému ale nebylo vůbec rozumět a neustále na mě něco pokřikoval a snažil se i flirtovat (debil). Naštěstí se po týdnu neznámo kam vypařili.

O patro nad nimi bydlí jakási důchodkyně s údajně bipolární poruchou. Prý když ji potkáte mimo domov, tak vás normálně pozdraví, doma je ale divná. No tak teď je ultradivná. Nejen, že mě nikdy ani mimo domov na hlasitý pozdrav neodpověděla, neustále na mě čumí. Když jsme byli venku na dvorku, seděla na balkoně a pro sebe komentovala všechno, co děláme, občas to někomu popisovala do telefonu s velmi silným alsaským přízvukem. Za normálních okolností bych asi nad ní mávla rukou. Musím říct, že na konci druhého týdne už mi pěkně lezla krkem.

Krtek a pupek

Jinak jsme se docela se sousedy pobavili a člověk se cítí méně izolovaný. Taky díky tomu skoro všichni už mají svoji přezdívku: divná paní, portugalci, ty s covidem (od nás z prvního patra, než to propuklo naplno, povídali mi že lehli s fakt silnou a divnou chřipkou), smutná paní, ty s plachtou (když jsme se v lijáku loni stěhovali, půjčili nám plachtu) a tak.. 

Antoine jede nakoupit na další dva až tři týdny. Drive vzdáváme, skoro nic na netu není. Je vybaven rouškou, rukavicemi, vlhčenými ubrousky a gelem. Po návratu oblečení i roušku okamžitě peru na 60, on se sprchuje a všechny potraviny otírám ubrouskem a nebo je necháváme na balkoně. (Tuhle strategii nakonec přijmeme i do budoucna. Ubrousky šetříme a nákupy necháváme do večera venku).

V druhém týdnu jsem také byla poslána do laborky na glukozový test na těhotenskou cukrovku. Hodně jsem váhala tam vůbec jít a bála jsem se. Nakonec jsem tam zavolala, objednala se a oni mi vyhradili na 2 hodiny místnost (test trvá dvě hodiny a třikrát vám vezmou krev, fuj). Nakonec mi to přišlo bezpečnější než jít nakoupit. Víkend klasicky depka, chci ven!

Tenhle týden mi taky došlo, jak pro duševní zdraví je důležité cítit pod nohama zem, trávu, asfalt, kamínky.

uvězněné květy, tematická fotka

Týden třetí

Pravidla pro vycházení ven se zpřísnila (možná už v druhém týdnu) a my tak můžeme na provětrání max jednou denně na hodinu a do okruhu 1 km od místa bydliště. Jsme si už trošku jistější, kamarádka nám ušila roušky už hned na začátku (já jsem se taky pokusila, ale nic estetického z toho není), a tak se odvažuji dál a dál. Zjišťujeme, že náš 1km dosahuje až do vinic. Říkáme tomu vznešeně vinice, ale zase tak daleko do nich nemůžeme. Jedná se spíš o oblast hned za obchvatem s hustými keři, kam lidi vyhazují bordel plus kousíček vinic. Zprvu honím Salomé jak nadmutou kozu, abychom se do hodiny stihli vrátit, zjišťuju, že není problém ji naložit na tříkolku nebo kočár a uhánět 15 minut do vinic, horší je to potom. Ona má jakousi dobu kamennou, tzn miluje kameny. Nakládá je na tříkolku, tahá je domů, dostáváme je jako dárky. A odtrhnout jí od kamenů dá fakt zabrat. Přemýšlím, jak ten čas trochu očůrat. Je vidět, že jsem nikdy nebyla mistr v podvádění a můj oldschool styl se projeví i na falšování povolenek. Místo, abych si vzala dvě, snažím se přepsat jedničku a nulu (vyšli jsme třeba v 16:10) na pětku a osmičku. Naštěstí mě nikdo nezkontroloval. Postupně v dalších týdněch přicházím na to, že je nejlepší odejít v celou a pak si tam někde připsat 50 minut. No a nebo odejít s Atestací v mobilu a jednou papírovou s nevyplněným časem v kapse. Podvádět je zlo ale zkuste si být hodinu venku s dítětem.

Týden čtvrtý

V pondělí kontrola na gyndě. Nejen, že mi doktorka sdělí, že podle francouzských kriterií mám tu debilní cukrovku, řekne, mi, že jsem nějak moc přibrala a jestli se mi daří se v karanténě hýbat. Ha ha ha, jasně že jo, Manu (Emanuel Macron) mi dal speciální povolení na sportování  venku ne asi. Takže mě čeká rande s endokrynoložkou nebo diabetoložkou chcete li. Je mi jasné, že to nedopadne dobře, s objednáním proto nespěchám. Zbytek týdne proběhne s ještě větší samozřejmostí vycházek do vinic, kam si děláme i výlety všichni tři o víkendu. Když takhle jdeme poprvé, jsem celá napjatá a ve stresu, je nádherně a i ostatní měli nápad. Netlačíme se tam sice jako Češi v hobby marketu, dítě nekontrolovatelně se řítící na odrážedle mezi procházející se dvojice mě dovádí k šílenství. Lidi roušky nemají, to bych ještě chtěla zdůraznit. Nejsou tu povinné. Nosíme je do obchodu, k doktorovi, ale do vinic nebo na ranní procházku čtvrtí, kde potkám tři lidi opravdu ne. Při svojí megaopatrnosti si myslím, že je to zbytečné. V batohu s sebou neustále mám desinfekci na ruce a zpočátku i roušky, kdyby něco, postupně ale do vinic roušky neberu.

Také objevujeme místní farmáře a od jednoho objednáváme ovoce, zeleninu a vejce. Dojedeme si tam autem a převezmeme bedýnku bez kontaktu. Vše necháváme na balkoně. Jednak je to dobré a pak taky chceme eliminovat čas v supermarketu na minimum. Na nákupy jezdí jenom Antoine a co nejméně to jde (zpravidla jednou za dva týdny). Chodí hned ráno pár minut před otevíračkou, aby byl obchod co nejčistčí. Už se mu stalo čekat ve frontě, do obchodu pouští omezený počet lidí a venku musí čekat v rozestupech, stejně tak u kasy.

Big Brother dvoreček

Týden pátý

V mnulém týdnu jsme se vlastně moc nenudili, snažili jsme se vytvořit dekorace na Velikonoce a jaro. V pondělí jsou Velikonoce, ráno jdeme ven aby Salomé našla čokoládová vajíčka. Mám pocit, že dělám všechno špatně a mám depku. Vůbec velikonoční víkend mi dost docházejí síly a jsem tak nějak víc v háji než obvykle. V týdnu se vlnovka zvedne a nejsem si jistá, ale dozvídáme se, že budeme doma na předpokládaných šest týdnů, ale rovnou osm. Mám zvláštní pocit bezpečí a "asi mi jebne" najednou. Jsem vděčná za pocit pevného vedení a ne neustálých zmatků a populismu, které vídám v českých mediích. Mám zároveň i pocit, že už jsme si na nastálou situaci pomalinku zvykli a naučili se v ní chodit.

Salomé má jenom dva páry bot a oboje zimní. Objednáváme jí tedy nějaké jarní a sandálky přes internet. Velikost téměř sedí, tedy určitě do toho doroste.

Týden šestý

Téměř každodenní procházky do vinic pokračují. Z kamenů už jsme na jednom místě postavili zeď. Začali jsme také častěji volat babičkám a kamarádům. V úterý jdu za diabetologem. Dá mi jakési pero s jehlami a měřič. Prý šestkrát denně a že mi pomůže manžel, než si zvyknu. Smlouvám, co to dá. Nic platné. Večer doma odmítám dát ruku a histericky brečím, nakonec asi po půl hodině ji dám, ale vpich nestačí na měření a tak už se nenechám. Ještě celé ráno opakuju, že tohle dělat nebudu. Fobie z jehel. Není to, že bych to neměla ráda. Upřímně to ani moc nebolí, jenže já se nedokážu vůbec kontrolovat. Jako by mi byly tři roky. Na druhou stranu mám děsné vyčitky, že ubližuju dítěti. Jsem v háji. Od téhle chvíle mi karanténa přijde jako maličkost. Permanentní stres a zvracení už jen z pomyšlení na píchnutí do prstu. Vybavuje se mi, že i jako malá jsem nemusela pohádku o Šípkový Růžence a při scéně s trnem jsem zavírala oči. 

Flora na dvoře

Týden sedmý

Klasicky pokračujeme do vinic, hýbu se, co to jde (snižuje to cukr). Telerande s diabetoložkou. Za celý týden jsem se ani jednou nenechala píchnout. Ta slevuje z 6x denně a mám to zkoušet aspoň jednou denně v různé denní doby (nalačno, dvě hodiny po jídle a tak). Před každým měřením jdu na hodinu rychle chodit ven aby byl cukr co nejnižší a nedala mi k tomu ještě inzulín, to by byla moje smrt. Hodnoty jsou v normě, až na ráno nalačno. Mám pocit, že v karanténě už umíme dobře chodit a zvykli jsme si. Taky se trochu bojím toho, že jsme maličko polevili a zpohodlněli (věci zvenku na balkoně nenecháváme už tak dlouho např). 

Týden osmý

Telerande s diabetoložkou (je to Rumunka a má pracovní název upírka a všechny vercajky co mi dala k měření nazývám "bordel"). Uznává, že trocha cukru v krvi mi uškodí míň, než ten mega stres, který díky měření prožívám a opět polevuje. Mám se měřit jednou za dva až tři dny ráno nalačno. To je ale věc, s kterou toho moc neuděláte. Studuju na netu všechny možné triky, jak ten cukr ráno snížit. Radí dát si druhou večeři asi 8 hodin před probuzením. Pokud by to nepomohlo, jsem připravená si dát nalačno rychlou chůzi. Poprvé je hodnota ještě o jednu jednotku nad limitem, podruhé už jednotku pod. Tak snad to vyjde a nechá mě žít. 

Venčení Krtka

Krátí se nám to. Postupně se dozvídáme, že Francie bude rozdělena na zelené a červené zóny a podle toho bude i probíhat uvolňování. Od pondělí 11.5. budeme moct všichni ven bez atestace a časového omezení a budeme se moct vzdálit do 100 km od místa bydliště. Zda jste červení nebo zelení záleží na více faktorech, tím prvním je, zda virus pořád ještě aktivně cirkuluje v populaci (Paris) a nebo jestli jsou u vás stále přeplněné nemocnice. Tady je to ten druhý případ. Myslím, že nikdo neplánuje (za Pařížany neručím) žádné šílenství. Pořád bude platit neshlukování se. Můžete sportovat, ale jenom individuálně. Červená zóna se liší od zelené třeba v tom, že tu zůstanou zavřené parky a zahrady a také střední školy. Na základní je to na uvážení rodičů, třída přijme ale pouze maximálně 15 dětí. My máme informace od naší chůvy alias báby, která je zdá se dost vypsychovaná, protože údajně musí neustále nosit roušku, jednou denně desinfikovat podlahu, desinfikovat hračku než si ji vezme druhé dítě, okamžitě vyhodit knížku pokud na ní dítě kýchne a pod. Snad se nám úplně nezblázní a já si tak budu moct před nadcházejícím blázincem (rozumějte porodem) pár dní odpočinout. V sousedním regionu (Bas Rhin) jsou prý pravidla ještě ostřejší a např pokud dítě dorazí k chůvě, musí se komplet vysvléknout a znovu se obléknout do oblečení, které zůstane pouze u chůvy. 

Antoine po celou dobu pracuje z domu, ostatně jako i před karanténou. Má toho ale teď nějak víc a nezřídka si dává budík na pátou ráno. Okolo 7 snídáme a on pak jede od 8 do 7 až 8 do veřera, s asi hodinovou pauzou okolo půl 1 abych se mohla natáhnout. V tu dobu mi pravidelně dochází energie.

Dnes je neděle, zítra to tedy propukne, svoboda (relativní). Rozhodně nejsem zastáncem keců typu: jak nás ten covid vlastně sblížil jako rodinu, jak spolu doma jíme, jak je to úžasné atd. Myslím, že nám není více či méně přirozené neustále trávit čas s jinými lidmi. Lidi potřebují samotu a shledání. 

Díky téhle situaci jsem ráda, že jsme objevili zajímavé stezky vinicemi, a jsem vděčná, že: máme relativně velký byt, kde se dá chodit dokolečka, máme dva balkony, máme dvorek za domem v vchod není do ulice, bydlíme ve 4. patře s úžasnými výhledy na hory, nemáme výtah, bydlíme v části, kde náš okruh 1km sahá do přírody. Nebýt toho, bylo by asi mnohem hůř. Také jsem vděčná, že Salomé už docela rozumí a můžu jí vysvětlit, proč nemůžeme do bazénu (jezdili jsme tam jenom jako) a k hlídací bábě a ven jenom na chvilku. To ona sama nás napomínala, pokud jsme si nekýchli do lokte nebo otevřeli dveře rukou. Co nás čeká, těžko říct, další vlny viru zřejmě. Tak se držte.

Pusťte mě veeen!