čtvrtek 9. října 2014

Volání divočiny

Dlouhou dobu se mi tam nechtělo, bylo to tak trochu jako vrátit se na místo činu. Navíc bez Blue snad ani není možný, že to tam nepřestalo existovat... Jsem divná, jasně. Pak jsem se ale vydala na cesty, dlouhé a krásné, a čím víc jsem cestovala, tím víc jsem slýchávala šumění maloskalského lesa, viděla stín obra na Suchých skalách, a čím dál tím víc jsem toužila po návratu do objímajících kopců, k lesnímu hřbitůvku, do mého modrého dřevem vyloženého pokoje se spoustou harampádí a pokladů, v kterém jsem se chtěla probírat celé odpoledne. Zajít si k Boučkům, sedět pod lípou nebo co to tam roste, dívat se na špinavou Jizeru a zbarvené listy...

v lese jó v lese na jehličí...
Výhoda práce ve škole, obzvláště francouzské, je nespočet prázdnin. 18. října začínají prázdniny dušičkové a trvají dva týdny. Po několika hodinách nervů jsem si nakonec koupila ne zrovna levnou letenku (k čertu s tebou "nízkonákladová" V.......) a to ještě v pátek dopoledne. Zůstávám až do neděle 2. listopadu, přátelé, a proto pevně doufám, že se uvidíme, projedeme na kole, projdeme, zapijeme to, probereme, nebráním se jakýmkoli krejzi návrhům :)

pohled na Skálu ze Sušek

Zde je menší a provizorní "to do"/ "wish" list:

  • 17. 10. koncert Vypsaný Fixy na Rampě....jupííííí! Před koncertem možný dýchánek, přátelé!
  • strávit nějaký čas na Malý Skále, doma, u Boučků, na Suškách, v lese, na kanoi, na kole
  • Jizerky jakkoli
  • Singltrek pod Smrkem
  • masáž v bazénu za 200,- na hodinu (směšná cena oproti místním 60 eurům na hod=1500,-)
  • pizza v maloskalský pizzérce
  • čaj, pívo, víno s kamarády
  • osobní rodinný záležitosti 
  • návštěva jedné základky, s kterou plánujeme česko-francouzské přátelství
  • sehnat dárky 
  • přebrat, prodat, rozdat některé svoje věci (např. závoďácké téměř nové běžky na klasiku, hmm?)
  • dát si do nosu českými pokrmy :)
  • zajít do sokolovny na aerobic
  • uvařit našinci něco francouzskýho (škeble asi v příručním zavazadle neprojdou)
  • nebráním se jakémukoli návrhu na vejlet, pozvání na drink, koncert, divadlo a jiná kultúra a vzpomínkám na starý časy :)
  • na otázku: no tak, řekni něco francouzsky!... odpovídat čínsky
  • tvářit se záhadně a když už mě to nebude bavit nebo když na mě bude někdo nepříjemnej, budu předstírat že nerozumím.
  • na letišti v Praze začít klasicky: Bonjour, un billet s'il vous plait a pak si uvědomit, že takhle néé
  • ale především to enjoy, protože čert ví, kdy se tam zase podívám :)
dáme jedno malinkatý? 

Piště si prosím do diáře: RDV Lucie 17.10. - 2.11. :)

Tak co, kdo si na mě ještě pamatuje? ;)

na lysohlávky a další halucinogeny taky půjdu!

5 bludišťáků: kde to je? :)





  

neděle 5. října 2014

Jednou takhle v neděli...

...když sluníčko ještě z posledních sil pálilo co to dá, jsme si vyrazili na tradiční nedělní kulturní štafetu. Začali jsme hezky česky: v alternativním kině Cinematographe (http://www.lecinematographe.com/) zrovna od 11 hráli Krtečka. Byli jsme jediní středního věku bez dětí a myslím, že jsme si to užili víc, než kdekterý capart. Občas jsem musela překládat co znamená: "hele" "tady" "jejda", víc se krtek naštěstí neprojevuje :)

Následovala burza motorek na ostrově, a nebudu vás napínat, tam se to stalo. Procházíme se tak davem dlouhovlasáků a koženobunďáků, obdivujeme hárleje a přemýšlíme o cestě kolem světa na sajdkáře. Dokonce i starobylé světlo na svíčku by se doma perfektně vyjímalo! Co se ale mezi tou záplavou motorů sem tam nevyskytne? Hádejte třikrát! Kola, přesněji řečeno starší silničky. 

Poté, co jsem se definitivně zbláznila do singltreků a ježdění v lese mě to zničeho nic začalo táhnout směrem k asfaltu, rychlosti, svištění krajinou, čistou jízdou a kompletně rozdílnou dimenzí cyklistiky.  Ne že bych blátíčko a lesní stezky chtěla opustit. Ale přece jenom vliv prostředí je znát a tak jsem zatoužila vyzkoušet cestu nejen od zablácené bikerky k elegantní vintage dámě s červenýma nehtama a háčkovanýma rukavičkama :)

Zpátky do hangáru, vykračujeme si kolem všech těch šroubků a ložisek a kusů motorů a najednou jsem HO uviděla! Silniční kolo značky Peugeot! Bílé s červenými proužky. Přítel mě pobídl, abych se nestyděla a zeptala na cenu, odhadoval ho na 120 euro. Pán se usmál a sdělil mi o 40 euro míň a prý by ještě smlouval. Po kratším rozhovoru trvá na 80 euro plus mi přidá dvě pneu, protože kolo má ještě původní. Jdu se projet. Sakra, co to je? Jak se na tom brzdí, úzká řidítka působí značně nestabilně, jinak ale jede parádně. Dávám si hodinku na rozhodnutí a rozhodování nepatří k mým silným stránkám....asi je vám už jasné, jak to dopadlo. Ano, finta: mám u sebe jenom 70 euro zafunguje a já jsem pyšnou majitelkou tohohle krasavce, s kterým si vykračuju stadionem a frčím městem. Hlavně nezapomenout brzdit a necpat hned nohy do klipsen. 

Abych nechala vyniknout krásu Peugeotka, můj natěšený obliček neuvidíte :)

První vyjížďka dopadla skvěle, vzala jsem si háčkované rukavičky a nebýt sedla které mi každý ujetý metr připomínalo, že mám určité partie, byl by dnešní den dokonalý :)

Tak kdo se přidá? 

První kilometry do Sucé sur Erdre

To je on!

Jo jo, francouzská klasika :)

čtvrtek 2. října 2014

Lucie On The Road: Kreténi!

Nebo Kréťané? Každopádně po třech a půl hodinách se ocitáme v šíleném vedru heraklionského letiště. Předem rezervované auto, které si hodláme vypůjčit na 4 dny je celé poškrábané (první hodinka na letišti vždycky náleží obhlídce a fotodokumentaci auta, aby vás ti bastardi později neobrali až o tisíc euráčků) a s prázdnou nádrží (oproti původnímu dokumentu který hlásá 2/8 nádrže). Další šok nás čeká na silnici, kde "místňáci" předjíždí i když je v prosti směru auto a to vy musíte uhnout do krajnice. Zastavujeme u první ruiny, kde obědváme za řevu cikád sendviče. Kromě základů domů a chrámů a nějakých váz tam ovšem není nic, úpěnlivě hledáme jakýkoli náznak písma nebo tajemného obrázku, nic, všechno je v archeologickém muzeu. Vedro.

mlýny a památky

Rozhodujeme se jako nedočkaví vystoupat již dnes na náhorní plošinu. blbý nápad. Plošina je úžasná a odpoledne na ní nestačí. Po cestě kupujeme domácí rakii a ochutnáváme fíky. Zastavujeme u dvou klášterů, nádhera, barevné, krásné kresby, architektura, speciální atmosféra tajemství. Zastavujeme v jednom, kde nám paní dělá soukromou prohlídku, s šátkem na hlavě, bohužel ale nemluví anglicky a my nerozumíme ani slovo řecky, kupujeme přívěšek jako vzpomínku na tohle setkání...V jedné vesnici zastavujeme u kostela, paní z protilehlé krčmy s námi povídá, zve nás na rakii a občerstvení, nakonec dostáváme celou láhev a sezamové sušenky plus adresu paní, abychom ji později poslali pohled. Lidé jsou zde nezvykle otevření a štědří. V další vísce zastavujeme, neodoláme a kupujeme ručně tkaný povlak na polštář. Všude kolem jsou staré mlýny, jejich plachty zdobí téměř každý záhyb a výšinku.

staré paní pracují před svými obchody
Na rozdíl od Nantes, kde je tma v létě kolem půl 12, tady je už v osm šero. Litujeme, že jsme si zajistili spaní přes couchsurfing a musíme z téhle kouzelné plošiny opět sestoupat k moři. Ve tmě najdeme adresu a jaké je naše překvapení, když se na ní nachází hotel. Jsme zmatení a celý večer, kdy nás sympatický kréťan pozve na místní pivo, se nese v nejisté atmosféře, zvláště potom, co nás ubytoval v jednom ze svých pokojů s ceníkem na dveřích. Místo je krásné, máme výhled na moře, jeho šumění můžeme poslouchat do noci (za cenu nechat se sežrat od komárů). Je to první noc, kdy díky vedru pořádně nespíme. Ráno se loučíme a nic neplatíme.

hotelový pokoj nebo hammac? račte si vybrat!
Druhé den začínáme procházkou po pobřeží, snídáme a smáčíme si nohy, voda je tak teplá a velké vlny nám namáčí šaty. První zastávkou je skalní jeskyně Milatos, kde se v roce 1825 schovalo kolem 2500 Řeků, Turci je vyhmátli a vchod do jeskyně zapálili, všichni tam zemřeli. Nedělá mi dobře ta myšlenka, ani stísněné prostory a vystavené kosti. Místními silničkami pokračujeme k poloostrovu, kde po menší procházce zakotvíme v jedné restauraci. Všude po cestě vidíme minikostelíčky, dozvídáme se, že to jsou jakési křížky za ty, co tam zahynuli. Další cesta vede k ostrovu Spinalonga, který proslul jako ostrov pro nemocné leprou, kteří zde vytvořili zcela fungující komunitu. Nakonec jedeme do vesničky Kritsa, kde dlouho bloumáme uličkami, odoláváma nabídkám na háčkované ubrusy, navštívíme kostel a nakonec koupíme něco k jídlu, přesouváme se do Agios Nikolaos, večeříme a hledáme naši cs hostitelku. Příjemný večer rychle uteče a my už se snažíme usnout, marně.

divoké kočky jsou všude
Budíček je v 7:30, paní nám dává na cestu koláčky a ovoce. pokračujeme po pobřeží, pár zastávek u klášterů, procházka po pláži na africké straně ostrova, krásné kamínky. Pozdní odpoledne trávíme na pláži s obřími vlnami, koupeme se a mě vlny berou sluneční brýle. Pak stoupáme na kopec abychom viděli červenou pláž, Večeříme s překrásným výhledem, na skálách, sami... Je čas jít dál a hledat nocleh, dokud je světlo. Ptáme se v několika hotýlcích, od původních 50 euro na noc u moře se nakonec dopracujeme k 20 za noc. Padáme a zkoušíme spát, marně, vedro jako v opičárně.

večeře s výhledem na červenou pláž
Další den snad konečně začíná to pravé dobrodružství, totiž v horách objevíme jedno zadní kolo poloprázdné. Navíc směrovky tak úplně nekorespondují s naší mapkou, nakonec se nás v jedné vísce ujímá chlapík, který kolo dofukuje a ukazuje nám směr (12 km po vyjeté šotolinové cestě). Kolo naštěstí drží až do navrácení. Sjíždíme k moři a navštěvujeme místo odkud vzlétl bájný Ikaros. Vydáváme se hledat hrad nebo baziliku, marně, po hodině polní cestou couváme zpět. Jedeme k jezeru a únava je znát, v rychlém občerstvení jíme nejnechutnější bagetu a párek v rohlíku. Večer s CS probíhá dobře, jsou sympatičtí, ochutnáváme místní jídlo a pijeme rakii.

pomníčky u silnic
Ráno si v rychlosti prohlížíme město Rethymno a pak hurá na letiště vrátit kraksničku naší rezavou. Jedeme busem do centra a prohlížíme si nejzajímavější muzeum co jsme kdy viděli. Je v něm i slavný Faistův disk a další vychytávky. Jdeme s plnou polní městem a hledáme kde budeme spát. Jediný hostel nemá zrovna dobré reference a 50 euro za hotel se nám dávat nechce. Odvážnou myšlenku a sociologický experiment v jednom přivádíme k životu: pláme se lidí na ulici, jestli u nich nemůžeme spát. Starší muži by byli ochotni, ale mají malý byt bez gauče, další odmítají, dvě hodiny a nic. Nakonec jdeme do hostelu a není to tak zlé.

nepeču se a nepeču
Poslední krétské ráno trávíme nákupem potravin a přesunem k lodi, Santorini už čeká...  

galerie:

příčiny všeho hluku

všichni svatí

typický nápoj

zastávka

jako doma


kdo to rozluští?


nejlepší s medem







Ikaros

kdo si dá rajčata s fetou?


slavný faistův disk

bye bye Kréta...see you Santorini

středa 1. října 2014

Lucie On The Road: day zero

Konečně jste se dočkali, vy nedočkavci, co mě denně během mé měsíční odmlky bombardujete emaily, smskami, telefonáty a výhružnými dopisy. Zase jsem se vrátila do civilizace, zapla svojí dosluhující kraksnu a rozhodla se s vámi podělit o zážitky z nejdelší cesty mého titěrného života. Budu vám vyprávět o cestě, dobrodružství, něco mezi cestopisem, popisem a magickým realismem, chcete li :)

méééééééééé, kde jsi Lucijééé
Nevím už, jak to všechno začalo, v plánu je vycestovat zhruba na měsíc a to na Krétu, řecké ostrovy, Athény a pak Istanbul a Turecko. To vše s jedním příručním zavazadlem, noclehy pokud možno přes couchsurfing a přesuny stopem, pokud to půjde. 

V první fázi jsme proto oslovili stovky profilů na CS, odpovědí se nakonec dostalo několik a to především v Turecku. Nakonec jsme našli i na Krétě, na řeckých ostrovech jsme byli odkázáni na hotely a další placené ubytování, Athény CS, Turecko tudíž teoreticky také.

Zabalit si jeden batůžek na měsíc není zase takový oříšek, jak se na první pohled zdá, zvláště potom co jsem si před dvěma lety balila celý život do jednoho kufru. Někomu by se to mohlo hodit, takže co všechno se mi do 45 litrového batohu o maximálně 10 kilech vlezlo:

1 dlouhé kalhoty plátěné (lehčí než džíny)
1 bavlněné tříčtvrťáky (lehké, skladné, ideální na spaní když je kosa)
1 džínové kraťásky (na kterých se mi pak udělala díra a zůstaly v Istanbulu)
1 goretexová bunda s kapucí
1 svetr 
3 trička
2 tílka
12 kalhotek (náhodný počet, počítám, že min jednou budu prát v ruce)
6 párů ponožek
2 podprsenky z toho jedna sportovní využitelná jako plavky
1 plavky
6 ručníků (tady jsme to přehnali, já měla v batohu všechny, 2 na pláž, 4 na mytí, zbytečnost, 3 by stačily)
1 boty vhodné na pochod v horách
1 sandály
Kosmetická taštička: minibalení šampónu, sprcháče, krém na obličej, opalovací krém, desinfekční gel na ruce, tekutý prací prášek, sprej proti komárům (velmi nepostradatelný), řasenka a tužka, základní léky jako paralen, endiaron, analgesin, náplast apod, hřebínek, papírový kapesníčky a toaleťák, nabíječka na telefon a foťák
foťák
knížka
dárky po naše hostitele (krabičky z Nantes, sušenky)
v druhém batohu cestovaly ještě dokumenty (letenky, info o cestě), několik plastových příborů

Papuče zabalit!

Zpětně musím říct, že až na ručníky a dva páry ponožek se všechno hodilo a nic mi vyloženě nescházelo. Nejlépe je ale stejně řídit se heslem: Co nemám, to nepotřebuju.

Zabaleno bychom měli, v den nula jdeme na vlak do centra, který ale nejede, z důvodu tak prostě francouzského, stávky! Jdeme na autobus, ale ten jede až za hodinu, poprvé v životě stopujeme z centra naší vesničky. Světe div se, zastavuje nám paní co jede přímo do centra Nantes, kam potřebujeme, k přítelovým kamarádům, u kterých přespíme, páč nám to letí brzy ráno a není kdo by nás na letiště odvezl.

Kamarádi se mě ptali, jestli se nebojím, když nevím, kde budeme z velké části spát. Nebojím, ono se všechno vždycky nějak vyvrbí a bát se dopředu se nikdy moc nevyplácí...

Pokračování příště