neděle 13. prosince 2015

Neuvěřitelná dobrodružství z Balkánu: Impérium Alexe Makedonskýho

"Když chceš něco co jsi nikdy neměl, musíš dělat něco co jsi nikdy neudělal."

Taky vás už ty moje cestopisy nudí? Mě teda jo. To je pořád, byli jsme tam, viděli to, hledali centrum, bla bla bla. Rumunsko je fajn, jiný, psi všude, žebráci, koňský povozy. Bulharsko taky stojí za návštěvu, živoucí pozůstatky komunismu, Zagorka, příroda, zkrátka věci, co můžete vidět skoro kdekoli. Toužíte li po změně, naberte západní vítr a vydejte se směr Makedonské impérium, dnes už teda spíš imperijíčko. 

Ten den začal celkem klasicky, jako každý z předešlých, budíčkem poměrně brzy, kolem 7 hodiny. Pak to všechno ale začínalo pomalu ale jistě nabírat grády. Challenge nymero eden bylo rozhodování, zda v 9:30 nastoupím do busu směr Skopje a nebo Praha. Jo, přesně v ten čas odjížděl i přímý autobus do Práglu, kam jsem se za necelý týden po návratu z Balkánu chystala. Cena by ušla, prodloužit si český pivní prázdniny a překvapit pár lidí. Na druhou stranu takhle jsem si teda svůj velkolepý návrat do matičky vlasti nepředstavovala: špinavá v otrhaných hadrech, mytá zřídka a navíc bez dárků, sejrů a všech možných francouzských vychytáviček? Měla jsem v plánu vystoupit elegantně z letadla, v šatech a elegantním kabátku s elegantní šáličkou a v sexy kozačkách, samozřejmě na podpatku, i když mě z toho bude tejden pálit chodidlo, elegantně a s lehkým francouzským šarmantním přízvukem zavolat všem, kdo na mě tak toužebně čekají a pak už jenom voňavá, elegantní a velice ženská podlehnout kouzlu Prahy. S příručním zavazadlem plným dárků samozřejmě. S touto představou se zcela neslučoval můj stav, který by ještě dokonalo několik nekonečných hodin v autobuse. Je rozhodnuto, jede se směr Makedonská metropole!

dancing on the bridge of Skopje


zkameněli

Po nekonečném trmácení, dvouhodinovém zpoždění a páchnoucích spolucestujících, jsme byli konečně vystoupeni kdesi na nádraží. Nabrali jsme směr centrum. Když jsme s Japonskou dívkou putovali po bulharských horách, vyprávěla nám, že ve Skopji už byla a že je tam hodně soch. S tím jsme jí poslali k šípku, protože v Bulharsku je přece taky hodně soch. Hlavně těch dělnických a soudružských. Když jsme se podél řeky připlazili centrálnímu bodu, pochopili jsme, proč Midori pořád dokolečka opakovala tuhle větu, jako by jí posedl zlý duch: Je tam hodně soch. Musím říct, že právě tohle tvrzení vystihuje přesně dojem, který ve vás Skopje zanechá. Je tam ku*va hodně soch! 

Nutno podotknout, že v roce 1963 se země zachvěla a celé město zničilo zemětřesení. To se pak jali vystavět jacísi architekti či lépe řečeno sochoví fetišisté. Všude jsou sochy. Přicházíme k prvnímu mostu. Na jeho obou stranách je co metr to socha. Nadšeně pobíháme a fotíme. Pak si všimneme, že i další a další most je zavalen sochami a ty jsou i na nábřežním rantlu spojující ty mosty. Pak jsou sochy na nábřežích, náměstích, tam jich je několik. Samozřejmostí je socha Alexandra Makedonského, toho času mého dějepisného oblíbence, v nadživotních velikostech a v několika životních stádiích. Taky je tu třeba Konstantin a Metoděj a miliony dalších soch a sousoší. Všude, od jedné vidíte na dvacet dalších. 

Alex na koni a Alex ve zbroji

socha co sedí a kouká na sochu

Poněvadž nemáme ubytko, touláme se směrem do staré turecké části města, která mi tolik připomíná milované Sarajevo. A co to nevidíme, houmles! No né, a on mluví francouzsky!! Tak to si s ním jistě pokecáme, myslí si Véčko, já radši fotím sochy. Oslovuje nás místní obchodník a nabízí svůj hotel za 30 euro na noc. My bychom rádi ale levnější a tak jdeme dál a ptáme se. Tento byl ale nejlevnější v celém centru, dokonce i levnější než hostel. Proto se vracíme a mluvíme radši s recepčním, ten pak mluví se svým mafiánským kámošem a ten zase pro změnu volá šéfovi, naše nabídka je 20 euro na noc. Šéfik si dává na čas, když už nám ale dochází trpělivost a dekujeme se, recepční za námi vykřikne to slovo, na které tolik čekáme: Tak teda pojďte se mnou. Vyhráli jsme a můžeme se tak jít kochat nekonečným množstvím soch. Máme namířeno k památníku Matky Terezy, která se zde narodila, pak si užíváme noční atmosféru tohoto specifického města. Ač je tu až moc soch, podobnost se Sarajevem a Bosenskými městečky na nás dýchá a mě se tu líbí. Dáváme si dobrou "čevapi" véču a couráme se dál. Náhodou narazíme na kostelík Sv. Spase. Brána na dvůr je otevřena, vcházíme ale ze zálohy na nás vyskakuje správce Martin Vasilev. Když se dozví, že jsem Češka, zajásá a okamžitě změní tón. Tři roky žil v Čr a má na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Mluví trochu česky a často říká "ty vole". Je vtipný a ukazuje nám noční kostelík, kde můžeme vidět obrovský ručně vyřezávaný oltář. Dvě hodiny klábosíme a on se nakonec svěří, že by si rád našel nějakou českou nevěstu...takže dámy? :)

Ohrid atmosphere

jeden z 365 ohridských kostelů

"Makedonci jsou jako dinosauři a samurajové." Řekl nakonec Martin a zatlačil slzu nad tím, že kdysi tak obrovské impérium zabrali hlavně Bulhaři a že už to není, co to bejvalo.

Ráno je tu a s ním i slejvanec. Jdeme k íčku, kde jsme den předem vyprosili heslo na wifi. Ač trakaře hlásí i na další dny, balíme a jedeme na jih, k albánským hranicím k jezeru Ohrid. Nedá nám to, jsme měkký a kupujeme deštníky za dvě éčka. Minibus s neustále kouřícím řidičem nás stojí 450 denárů (Asi 8 euro). Po třech hodinách modlení (bus má zamlžená skla a řidič může jen stěží vidět na cestu) jsme tam. Máme hlad jako vlci takže kupujeme pár konzerv a jdeme směr vy víte kam. Ještě se stihneme malinko občerstvit, všude jsou stánky s Ohridskými perlami, unikátním výrobkem z rybích kostí, několik lidí nás oslovuje, už už chystáme frázi že peníze nemáme, když nám jenom přejí dobrou chuť. Tohle se nám za celý to balkánský trmácení ještě nestalo. Zvedáme se a v tom se hladina jezera zčeří a začíná ten pravý makedonský liják. Deštník nedeštník, v tu chvíli jsme jak víly mokřenky. Co čert nechtěl, přižene se k nám pocestný na kole a ptá se, kde budeme nocovat. Původně se nám měl ozvat jakýsi CS týpek, ten ale už řadu dní neodpovídá na zprávy. Véčko chce čekat, já se chci ubytovat a usušit. Jdeme s pocestným do jeho bytu, který pronajímá, je tam čisto a můžeme i vařit, ušetřit tak třeba pár denárků. Za 15 euro to berem. Prší míň a tak vyrážíme do ulic Ohridu. Prý je zde přesně 365 kostelíků, tak jako dní v roce. Město leží na kopečcích a tak stoupáme a zase klesáme. Máme nádherné výhledy na jezero a na protějším břehu už je Albánie. Mimochodem mnoho cestovatelů, které jsme potkali nám o ní básnili jako jedné z nejkrásnějších balkánských zemí, no uvidíme. 

zmoklá Zastava

Ohrid lake and city

Zajímavostí je, že za vstupy do kostelíků se platí, mnohem zajímavější je, že našinec platí méně než cizinec. Vystoupáme ještě k pevnosti a pak už to nejde. Ulicemi se doslova valí potoky a místy i řeky vody. Z okapů se řítí vodopády a deštník to nedává. Všude je zaparkované auto značky Zastava. Večer využíváme plotýnku a dáváme si do nosu polívkou se spidermanem a tortelini, makedonské vínečko a v telce horor.

Brzy ráno mě Vé tahá za nohu, že prej nebude pršet až do deseti, tak ať si pospíším něco vyfotit. Jezero je úžasný, perly taky a Vánoce tak máme vyřešený. Pak chceme jet do kláštera ležícího u albánských hranic. Na bus, co jede v 10 čekáme marně. Jede teda až ten v 11:30. Jsme o 110 denárů na osobu chudší ale vejlet stojí za to. Všude jsou pávi a cedule, že vás pávi můžou zakousnout. Tak zase v půl třetí míříme do Ohridu, ale zlanaří nás taxikáři, jak jinak než tak, že si s nima pan Vé chce popovídat. Tak teda jedeme zpět za stejnou cenu jako bychom jeli busem, až na to, že se s tím šofér tak nemaže a na bahnitý cestě to celkem smaží. Pak prý jako náhodou nemá na vrácení. To je mi ale tríček. Jedeme ale ještě s jedním tureckým párem a ti zaplatí přesně dohodnutou cenu, pak se s nimi vyrovnáváme. Už toho máme nějak dost, leje a tak se válíme a nakonec vaříme za úplný minimum peněz (zase bojujeme s tím, že už se nám nechce podruhý vybírat a tak se snažíme vyžít se zbytkem peněz) fakt hnusný párek s kolínkama. 

skoro v Albánii

klášter a Lulu

Následující den je v Makedonii asi Apríl. Nejdřív v 6:30 běžíme 2 km na bus a rozhodujeme se navštívit město Tetovo s malovanou mešitou. Kupujeme lístek a uvelebujeme se tentokrát v luxusním autobuse s nekouřícím řidičem. Když už jsme asi 5 km od Skopje, je nám celkem jasný, že na nás řidič prostě zapomněl a do Tetovo nezajel. No co, lístek o pár denárů levnější a zážitky o něco chudší, a nebo ne? Takže jsme v 10:30 back in da town a nevíme co s časem. Fotíme sochy, touláme se starým bazarem a na tržišti, kde si všichni všechno kupují po kilech tak často dostáváme dvě jablíčka, rajčátka nebo hruštičky jako dárek. Potřebujeme si vytisknout letenky, ale jako na potvoru je státní svátek a všude je zavřeno. Tiskneme u Albánců v cestovní agentuře. Zase nemáme kde spát, na netu najdeme hostel Valentin u nádraží. Na hlavním kamenném mostě potkáváme našeho známého frankofonního bezďáka, který by teď rád řešil svoji situaci, ale na to potřebuje prachy na cestu do Srbska. Dávám mu pro jeho ženu a děti (známe díky Véčkovi už celý jeho pohnutý příběh) oblečení, které už nebudu potřebovat. Jednak protože chci pomoct a od začátku jsem měla v plánu dát ho uprchlíkům, jelikož jsme za celý měsíc a půl nepotkali ani jednoho, musím se spokojit s houmlesovou rodinou, jednak proto, že mě doslova těší zbavovat se každého gramu na zádech a tak taška plná hadrů udělá dvojnásobnou radost. Vaříme kuře s rýží a spíme každý ve své hostelové kójce.


pozor na Peacocky!

Matka! Jedeme do kaňonu Matka! Díky nespavosti stíháme bus už v 7 ráno. Snídáme na tribuně u kajakářských branek za mírného oparu. Pěšky se vydáváme na naší dnešní túru do přírodního skvostu Makedonie. Na samém začátku míjíme klášter a v tuhle nemakedonskou hodinu jsme úplně sami. Cesta vede po vytesaném skalním chodníčku. Zpočátku jsou příkřejší místa chráněna zábradlím, čím víc se ale vzdalujeme, tím výš se dostáváme, tím méně je cestička křovinami prošlapaná a tím řidčeji se na okraji srázu vyskytuje kovové či vůbec nějaké zábradlí. My se ale nebojíme, já jsem strach z výšek překonala kdysi při práci v lanovém centru, Vé nadšeně fotí. Asi v půlce cesty vykukuje slunce a my se těšíme, až na konci asi 6 km cesty narazíme na jeskyni. Pak asi po dvou a půl hodinách (jdeme svižně a bez přestávky, to ten terén není úplně lehký) konečně vidíme hráz. Hned za zatáčkou je ale ve skále tunýlek zahrazen kovovým plotem s nápisem zákaz vstupu. Z druhé strany se naším směrem vydávají dva ozbrojenci. Doufáme, že nás nejdou sejmout a Matka tak nebude naším posledním odpočinkem. Jenom na nás ale hulákají, abychom se pěkně otočili a mazali nazpátek. Ani neprotestujeme. Zklamání je ale velké a tak po cestě od pochodu odrazujeme několik turistů. Pak řešíme, co s načatým odpolednem, kdybychom byli ještě trochu při penězích, mohli bychom si dovolit předraženou loďku na druhý břeh, vyšplhat na vrchol kopce, vidět Matku z výšky nebo tak něco, my jsme ale na mizině a to ještě musíme počítat prašule na bus na letiště. Dostáváme se zpět do města stopem. Zevlujeme a jíme to nejlevnější, co je: Jakousi smaženou placku. Pak máme sraz se dvěma Makedonkami, které nás na poslední noc ubytují. Milé holky, jenom v bytě neustále bez přestávky kouří. Smrdím, dusím se a nemůžu spát. Přesvědčím Vé, že rozhodně nechci zmeškat letadlo a tak vyrážíme na letiště už v 7 ráno. Let je ve 12. Dalším busem v 10:30 bychom ho stíhali jen tak tak.

Matka canyon

dva objevitelé v kaňonu

Ve 2 odpoledne jsme v Trevisu. Leje a všechno se nám zdá drahý. Jako bychom se vrátili z jinýho světa. Hledáme hostel, nakonec nás přijme Fiona, stejná slečna jako náš první den cesty, ale pod podmínkou, že můžeme dorazit až o půlnoci. Fotíme si pozůstatky komixového festu ve městě a náhodou zahlédneme plakát na film Hotel Transylvania 2 v kině. Začíná za 5 minut. Běh. Protože se z Transylvanie zrovna vracíme, přijde nám to stylové. Můj první film v italštině (je tam hodně vobrázků). Jdeme s Fionou na pizzu a pak už sami počítáme minuty a hodinu a půl sosáme malý pívo. 

Poslední den našeho nekonečného putování se zdá až neskutečný. Jedeme do Benátek a nakupujeme suvenýry jako zběsilí. Podíváme se do několika galerií a protože je po dešti, všude se najednou vyrojili Pákistánci s gumovými návleky na boty. My nejsme měkký a vodou se brodíme. Když ale konečně dojdeme k náměstí St. Marco, zmrzne nám úsměv, nebo teda spíš smějeme se až se za břicho popadáme, celé náměstí je až nad kolena ve vodě. Já si zouvám boty a jdu pěšky, pan Vé se s tím nemaže vůbec a jde v keckách. Pak dochází k menšímu vzrušení na konec. Pan Vé taky dost rád a často chodí pozdě, což teda u letadla není zase taková psina. Protože má pořád na všechno dost času, přesvědčuje mě, že nepojedeme na letiště teď, ale až později, let je přece v 19:50. Namítám, že mám pocit, že je už v 19:30. Což jsem neměla jenom namítnout, ale měla jsem vytáhnout letenku a ukázat mu ji. On že ne. Tak tomu teda věřím. Teprve v buse na letiště, který ještě není ten pravý, ale ten co vymetá každou vesnici po cestě, zjišťujeme, že let je opravdu v 19:30. To je ale už pozdě a tak si nejdřív vynadám sama sobě a pak i Véčkovi, aby mu to nebylo líto. Nebo možná obráceně :)

letiště Alexandra Makedonského opouštíme v bojovém postoji

Venice

Venice folie

Kdyby se náhodou našel někdo, kdo by po přečtení netoužil procestovat Makedonii, tady je několik zajímavých faktů:


  • Makedonie je jediná země z bývalého Jugoslávského bloku, která vyhlásila nezávislost bez válek
  • Jezero Ohrid je nejhlubší (288 m) a nejstarší (4 miliony let) jezero v Evropě a najdete v něm přes 200 endemitů a je zapsané v dědictví UNESCO
  • Matka Tereza se narodila ve Skopje i když národností byla Albánka
  • Makedonie má nejvíc hor a vrcholů na světě! Má 34 vrcholů vyšších než 2000 metrů nadmořské výšky.
  • Alexandr Veliký nebo taky Makedonský se narodil kde asi?
  • Makedonské opium je nejsilnější opium na světě (14 morfinových jednotek). Před Pákistánem (7) a Kolumbijí (3,5)...

...so stay cool, go to Macedonia :)    


Galery:


kdyby těch soch nebylo dost

město zdobí mimo soch i výroky Matky Terezy


sousoší

Konstantin a Metoděj

Matka

Skopje by night

cizinec není našinec



Alex a jeho kůň

motivační citáty v hostelu Valentin

konec Matky

tady je náhodou zábradlí

V Makedonii je každý milionář

hlavně se nenechat těma sochama skolit

Ohrid lake balet

pouliční řeka


bye bye Macedonia!

pondělí 7. prosince 2015

Neuvěřitelná dobrodružství z Balkánu: Bulgaria

Bulharsko. Když mi pan Vé oznámil, že kromě Rumunska navštívíme také Bulharsko, dalo by se říci, že moje reakce nebyla zrovna pozitivní. V hlavě mi okamžitě naskočil film, který jsem si sama režírovala a v němž hlavní roli hraje moje babička: "Jó to my na dovolenou za komunistů mohli tak akorát do Bulharska." Pak střih, obraz babičky za mlada v jednodílných plavkách šklebící se na jakési přelidněné pláži spolu s dalšíma Čechoslovákama a s přenosnou ledničkou plnou řízků v alobalu. Brrr.

Co jsem to za zvíře?

Od Bulharska jsem proto nečekala nic, jen to nejhorší. Tenhle dojem a ošklivé studu hodné předsudky se poněkud změnily, když mě pan Vé donutil si proštudovat túristickou brožúrku se spoustou pestrobarevných obrázků selek v krojích. Naštěstí pro klid zájezdu jsem tam našla i několik zajímavých kapitol o místních horách. 

Naposledy nás osud zanechal v jakémsi autě směřujícím z rumunské Bukurešti na bulharskou státní hranici. Čeká nás tříhodinová cesta. V autě je nás pět. Leje jako z konve. Necháváme se vysadit u vesnice Kosovo Pole. Tady by nás měla ubytovat rodinka. Kosovo pole je vesnice, kde nic není a obyvatelé ubývají. Po úvodních peripetiích (na dešti zjišťujeme, že pan Vé vytratil v autě telefon, nakonec ho voláme a vrací se, pan hostitel nás nemůže najít), se dostáváme do sucha a téměř tepla jednoho venkovského domu. Záchod je opět kadibouda na zahradě. Přivítání je velmi milé, postarší manželé, pán mluví anglicky, paní se se mnou snaží komunikovat bulharsky. Zjišťuju, že bulharština a čeština jsou si vzdálenější než jsem čekala. Kdybych dávala větší pozor na hodinách slavistiky, mohla jsem si ušetřit překvapení. Paní třeba vypráví, že krávu už nemají 3 godiny. To byla asi velká zabíjačka dneska, říkám jí. Pak mi vysvětlí, že godina znamená rok. Hostitelé nás pohostí typickou večeří: klobása, šopák a pivo. V noci musím čůrat. Je tma jako v pytli, leje a kadibudka na druhém konci zahrady plné hospodářských zvířat se jeví jako nadlidský výkon. Usoudím, že travička hned vedle taky potřebuje zalít. :)

Obranou bulharských ovcí proti řádění medvědů je postavit se na hlavu!

Vstáváme v 7:30 a pan domácí nás veze do vzdálenějšího městečka, kde můžeme chytit autobus do Veliko Tarnovo, bývalého hlavního města Bulharska. Díky dešti, citelnému ochlazení a i faktu, že mi červená řepa v batůžku vytekla na kalhoty, čepici a batoh, nezačíná naše putování zrovna skvěle. My se ala nevzdáváme. Hledáme centrum, kupujeme pohledy a jdeme k pevnosti. Vstup ale stojí 6 leva (asi 3 eura) a prý tam nic moc není, lepší je to zvenčí. Proto stopujeme do vedlejší vesnice, kde by se měly nacházet dřevěné kostely a domky, je úterý a vše je zavřeno. Tak se aspoň ohříváme v restauraci omeletou a klobásou. Zpátky do Veliko Tarnovo jdeme pěšky. Setkáváme se s hostitelem Emilem a jeho rodinou. Jeho manželka Iskra nám připravuje delikátní večeři - karbanátky s lilkem - a my tak strávíme příjemný večer diskusí na aktuální témata. 

pevnost ve Veliko Tarnovo

Budíme se jako vždy brzy, až na to, že Emil vyspává do 9. To je občas taky nevýhoda CS, musíte čekat, až se hostitel probudí, což vám může výrazně zkrátit den. Bohužel nám dá špatné informace o silnici, kterou hledáme, strávíme proto hrozně času blouděním a špatnými autobusy. Nakonec to vzdáváme a na infocentru se od zcela otrávené slečny dozvídáme správný čas a směr busu. Ten jede až ve 12 hodin, sakra! Zkoušíme stop, nic. Konečně sedáme na bus a pak ještě pochodujeme asi 2 km pěšky ke klášteru Drija. Prohlídneme si ještě jakousi jeskyni a dál chceme jet vlakem. Po cestě požádám paní s holčičkou, která čistě náhodou jede přesně tam, kam my - města Trjavna. Schůzka s naší další hostitelkou, sexy čtyřicátnicí, máme v 5 hodin. Pak to ale odkládá až na 6. Doslova mrzneme. Její rodina je velice sympatická, opět nám chystají luxusní večeři, dcera se učí na malířku ikon (rozumějte svatých obrázků) a doma má velmi krásné obrazy. Syn nám hraje na kytaru. Pořád ještě nevíme, co budeme dělat další dny.

V 7 mě pan Vé budí, že už to vykoumal. Plán zní jet jenom s malým batůžkem na památník a horu Šipka a pak se vrátit a strávit druhou noc u sexy paní. Jedeme busem v 9h do Gabrovo a odtud v 10:45 do Šipka, tedy sedla pod vrcholem. K rozhledně vede něco kolem 700 schodů, kdysi se zde odehrála slavná bitva roku 1817 mezi Bulhary, kterým pomohli Rusové, a Turky, kterým aliance nakonec vyprášila kožich, nutno říci že po ošklivých bojích a kruté zimě. Zpět stopujeme rumunské auto a v serpentinách tak nostalgicky vzpomínáme na rumunský způsob předjíždění a řezání zatáček. Jdeme navštívit typickou vesnici, jakýsi skanzen, kde můžete vidět všemožná řemesla, jako třeba zpracování kůže, ovčí a kozí vlny, typické produkty, mlýn. Pak chceme stopovat k dalšímu klášteru, ale jednak stojíme na špatné silnici a potom nám stejně nikdo nezastavil, tak na to pečem a stopujeme do Gavrovo a pak se vracíme do Trjavna. Máme hlad jako bulharský medvědi a tak zkoušíme místní restauraci. Tady bych ráda upozornila ty z vás, kdo se chystáte navštívit Trjavnu. Nikdy nechoďte do restaurace naproti kostelu. Pan Vé dostal ledové brambory dva dny staré přímo vytažené z ledničky a já jakési maso topící se v oleji. Při placení nás paní natáhla o 6 leva, s čímž nesouhlasíme. Prý nám dala anglické menu, kde nepřepsali ceny. Místo, aby se omluvila, vztekle odchází. Večer jdeme se sexy paní na koncert Tribute to Queens a pak ještě zaskočíme na skleničku. 

schodiště k Šipce

a rozhledna samotná

Další den nás čeká dlouhý přesun do města Plovdiv. Budíme se v 5 ráno a běžíme na bus do jakési stanice, kde nic není, jenom silný vítr. Pak jedeme vlakem do Staré Zagory odkud hned pokračujeme až do Plovdivu. Tady nemáme ubytování a ani rezervované auto. Všechny online půjčovny byly vyprodané. S bágly se trmácíme městem a Lulu má krizi. Je protivná a vzteká se. Dnes na to není vůbec pyšná, protože Plovdiv je vážně krásné město. V tu chvíli má ale měst plné zuby a jediné po čem touží jsou hory, kde by její duše opět našla klid. Volám proto do všemožných půjčoven, zda bychom nemohli dostat auto hned a vydat se na cestu do další, neuvěřitelně lákavé destinace. Totiž máme možnost strávit noc v národní observatoři poblíž Čepelare. Hostit nás bude celebrita mezinárodního významu, slečna, co se podílela na objevu vody na Marsu. Jedna půjčovna nás vyslyší a za 22 euro na den plus 15 za vrácení v Sofia nakonec po nekonečném dohadování a rozhodování vyrážíme na cestu. Je už ale pozdě a slečna nás nepřijme. Zastavujeme se ještě u jakéhosi hrádku na skále. Pak už stoupáme až do Čepelare, kde zajedeme k prvnímu penzionu, který se nám pozdává a zůstáváme za 45 leva na noc.

asi Brno :)

Ráno se konečně malinko vyspím, až do 8. Pak nakoupíme něco k snědku a vydáváme se ke "Kamenným mostům", úžasnému skalnímu útvaru. Prolézáme všechny díry a mosty, u babky kupujeme med. Pak jedeme dál a chceme jít k další skále, bojíme se ale medvědů a tak to asi po 3 km otáčíme. Vracíme se zpět a obědváme v parku kukuřici s tuňákem. Odpoledne vyrážíme do Ďáblovy jeskyně. Vstup je 5 leva a výklad prý bude i v angličtině. Průvodce nás ale doslova "fakuje" s tím, že za výklad v angličtině bychom museli zaplatit každý 10 leva a navíc to nahlásit předem. Takže o historii nevíme nic, nevadí. V okolí je krásná via ferrata a taky jeskyně přístupná s lezeckým vybavením. To nemáme ale rádi bychom si ho někde vypůjčili. Nikde nic není. Hledáme nocleh, nakonec zakotvíme ve vesnici Jagodina v penzionu Kameník. Za 36 leva a 8 leva večeře.

Jeden z mostů

Já se medvědů nebojím, s dvěma klackama je přemůžu!

Ráno celí natěšení jedeme k jeskyni Jagodina, která otvírá v 9, je ale prý málo lidí na prohlídku a tak nás vezmou až v 10. Je kosa a čekat se nám nechce, Zastavujeme ve vesnici Široka Laka s kostelíkem a kamenným mostem. Pokračujeme do sedla, odkud vede krásná stezka ke Smoljanské pevnosti. Tuhle zastávku nesmíte vynechat, Z pevnosti už moc nezbylo, z vrcholku hřebene jsou ale úžasné výhledy na všechny strany. Na sluníčku strávíme asi 2 hodiny kocháním se. Zpět nás zažene jedině hlad. Jíme zpět v Čepelare a čekáme na Rosu, superstar astronomického nebe, s kterou stoupáme k observatoři. Jsme celí vzrušení a těšíme se na slíbené pozorování údajně největším teleskopem v Evropě. Bydlíme v nejkomunističtější ubytovně, jakou jsem kdy viděla. Rosa nám klepe na dveře s tím, že si v Čepelare na lavičce zapomněla kabelku a jestli by ji pan Vé neodvezl na policii. Auto už tak hodně "žere" ale co se dá dělat. Asi za hodinu se vrací, je už konečně tma a tak jdeme na prohlídku areálu. Rosa nám vysvětluje, jak měří vlhkost, jak těžký je život daleko od lidí a co všechno se na stanici pozoruje. Vede nás k hlavnímu teleskopu a ukazuje na pc jakési snímky mlhovin a dalších vzdálených vesmírných útvarů. Taky se dozvídáme o černých dírách, čemuž je ale poměrně komplikované rozumět v angličtině a ještě když mluví celkem rychle. Pak dvakrát obejdeme po ochozu observatoř, s tím, že je prý moc mraků a vracíme se zpět. Jsme zklamaní, hvězdy jsou vidět jasně, na obloze je jeden mráček. Spíš se asi Rose už nechtělo. Zavře se do pokoje, lahev vína, co jsme na společný večer přivezli, si proto otevíráme sami. 

zátiší s telefonem

národní observatoř

zpátky do minulosti

haló, NASA? Letí sem meteorit!

Místo na mě ale i přes zklamání z očekávání působí až neskutečně. Člověk se vždycky někde vyskytuje. Já se zrovna teď nacházím v Národní bulharské observatoři, kam se asi běžný člověk jen tak nepodívá. V komunistickém pokoji s výhledem na kopce, zapadajícím sluncem, středověkým radiátorem a knížkou o vrcholech světa, jindy zase třeba v pařížském bytě v rozvrzané posteli nebo na lesní cestě, kde na vás v 5 ráno svítí jelení oči. Prostě se vyskytujete a přemýšlíte, jak jste se tam vzali, co všechno se muselo stát, abyste se tam dostali. 

Všechno je naopak!

V pondělí 5. října ráno se procházíme po stanici, je nádherně. Pak se vydáváme konečně směr bulharské velehory. Za tři hodiny dojíždíme do města Bansko, známého zimního střediska v pohoří Pirin. Pár základních potravin k obědu a po silnici v šíleném stavu se vydáváme k horské chatě. Obědváme a ve 14:30 se konečně vydáváme k vrcholu 2915 m. Je to tak trochu risk, vzhledem k tomu, že v 7 už je tma a cesta na vrchol údajně trvá 3 hodiny. To ještě nevím, co mě čeká. Stoupáme křovinatou cestou a asi po 30 minutách se ztrácíme. Pan Vé navrhuje cestu přímo nahoru. Nebráním se, protože na kamenech vidím sem tam otisky bot. Po krkolomném šplhání po kamenech se ale ocitáme v hustém křáčí. Cesta nikde. Pan Vé trvá na pokračování a prodírání se křovím. Jdu, ale začínám si myslet, že je to chyba. Pak se ocitáme v kamenném poli. Nikde ani značka, ani človíček, jenom obří šutry, při jejichž překonávání si musíte dávat sakra pozor, abyste si nevymkli kotník. Pan Vé jde napřed mrknout jestli výš není značka, lže mi, že je a láká mě za ním. Když odhalím lež, pan Vé to neskutečně slízne. "Už s tebou nikdy nikam nepojedu a tak dále, blabla." Nezbývá mi ale než pokračovat. Hysterický výstup mě hodně vyčerpá, to není v horách úplně dobrá věc. Konečně v dáli vidíme vyšlapanou cestičku. Po dalším kamenném poli se k ní s vypětím sil dostáváme. Tady mě popadne druhý dech a při otázce, jestli se vydat nahoru nebo dolů se vydávám směrem k vrcholu. Mont Vihren prostě pokořit chci. Po nějaké době potkáváme pána, co jde dolů. Prý je to na vrchol ještě asi hodina 15 min. To je trochu risk ale jdeme. Dostáváme se do sedla, kde je krásný výhled na jezera na druhé straně. Po rovince běžíme, pak opět stoupání kamennou sutí. Pan Vé dosahuje vrcholu sám, asi 15 minut přede mnou. Já asi deset minut po páté. Vše je v mlze, foto, banán a hurá dolů. Dolů doběhneme za hodinu dvacet. Nový rekord je na světě. Rozhodujeme se pro nocleh na chatě, majitelé nejsou zrovna přátelští, vaří nám omeletu a pijeme pivo společně s dalším obyvatelem chaty, Francouzem Benoit z Bretaně. Náš pokoj je kompletně ledový, spím pod 4 dekami.

Pod Vihrenem

dobyt!

Není to pocestný?

Budíme se v 7 a rychle mizíme. Jedeme směr Blagoevgrad. Po cestě navštívíme Stobské pyramidy, jakési zvětralé skály a Rilský klášter. Ten je asi jeden z nejkrásnějších klášterů, který jsme na cestě viděli. Mimochodem jsem vyřízená, po včerejším výstupu mám namožené svaly, které se mi nedaří rozhýbat a bojím se, že dnes žádné hory nedám. Hledáme cestu, jak se dostat k 7 jezerům. Zkoušíme horskou silničku ale po dvou kilácích to vzdáváme, nechceme rozbít auto z půjčovny. Objíždíme pohoří a stoupáme ze Saparova Bonia. Parkujeme u lanovky a za 10 leva na osobu si krátíme cestu. Jdeme pěšky od chaty Rilska Ezera (23 leva/os/noc) k chatě 7 ezera (15 leva/os/noc). Necháváme část věcí a stoupáme postupně ke všem 7 jezerům. Taky nás trochu tlačí čas a proto je to zase rychlovýstup. Tentokrát stojí za to. Mraky nikde a stále se více otvírající výhled na stále více jezer pod námi je uchvacující. Vrchol 2635 metrů skýtá úžasný zážitek. Všech 7 jezer jako na dlani. Běžíme zpět. Na chatě je s námi Japonka, dva Izraelci, Kanaďanka a Bulhar s nožem. Jíme smažený sýr a majitel se nám snaží pěkně zatopit v kamínkách. Stejně je ale na našem pokoji děsná kosa. Asi už ani nemusím zmiňovat strašidelnou kadibudku s výhledem na jezera a absenci vody. 

Budíme se zimou v 6:30. Je tma a já tam prostě musím. Vyrazím s čelovkou, zkontroluju, zda mi z kapsy nemůže vypadnout do černé díry telefon, klíče či peněženka, zaujmu pozici a zadržím dech. Posnídáme banán, chleba s medem a sušenky. V 7:30 se vydáváme pěšky dolů k autu. Doprovází nás divoký pes a Japonka. Pes nás chrání před vlky a rysy. Sestup zvládneme za hodinu a půl. Na cestě do Sofie se ještě zastavujeme výstupem na horu Vitoša, tyčící se nad bulharským hlavním městem. Na cestě nás zastihne déšť a nahoře děsně fouká. Vracíme auto na letišti a jedeme do centra metrem. Loučíme se s Japonkou, která je sama na cestě už rok a zítra se vrací domů. Prší a my jdeme pěšky tam, kde tušíme důležité monumenty. Koupíme si teplé jídlo a jedeme se setkat s Kalojanem, cs hostitelem. Místo něj přichází jeho matka. Spíme na nejméně pohodlném gauči na světě.

zvětralé pyramidy

Rilský klášter

Naše malá chajda u sedmi jezírek

a jezírka s chajdou dole

Další den konečně spíme trochu déle. Kolem poledne vyrážíme do města, tentokrát s deštníkem. Procházíme si katakomby pod kostelem, mimochodem ve čtvrtek je vše zdarma. Pak národní galerii a český konzulát, kde je výstava fotografií českých bezdomovců. Jdeme taky do rotundy a obídek si dáváme v místní jídelně. V 6 hodin se setkáváme s nějakou cs holkou a večeříme u Kalojanovy maminky, která nám připravuje polévku z okurky a jogurtu a řecké jídlo. Tady naše bulharské putování končí. Na závěr připojím ještě pár postřehů z této země, od které jsem nečekala nic a ona mi na oplátku dala tolik zážitků! 

  • Jak jistě víte, v Bulharsku používají cyrilici nebo azbuku, chcete li. Její zvládnutí není nijak těžké, přesto nás nepřestával bavit název "restaurace", která se v azbuce píše: PEKTOPATH. Prostě pektopat :)
  • Pozůstatkem komunismu jsou jistě sochy. Je jich všude hodně. U lesních cest, v parcích, sochy dělníků a tak, celkem ohyzdné.
  • Arogance a přístup k turistům je něco, na čem by tahle krásná země měla ještě hodně zapracovat.
  • S tím souvisí i služby, jak jsem psala, pokud chcete výklad v angličtině, zaplatíte 20 leva navíc. Ne na jednom místě jsme se s touto přirážkou setkali.
  • Některé suvenýry vás šokují: hrníček s Hitlerem nebo Stalinem, vycpaná liška s brokovnicí,...
  • Osobně mě trochu rušil právě rozpor mezi překrásnou přírodou a divnými lidmi a příšernou architekturou. Najdete zde spoustu nedostavěných chátrajících budov. Obrovských hotelů, na jejichž dostavění už nezbyly prostředky.
  • Co si člověk jako já neuvědomí je, že bulharské území bylo dřív součástí řeckého impéria, přítomnost řecké mytologie a některých památek je proto všudypřítomná i dnes. Ostatně od řeckých hranic jsme byli jen asi 50 km.
  • Také si musíte zvyknout na to, že kroucení hlavou znamená ano a přikyvování ne. Přiběhla jsem na nádraží a ptám se, jestli ten vlak jede tam a tam. Pán kroutil hlavou, což mě zmátlo, protože jsem do vlaku už skoro naskočila. Říkám, tak ano nebo ne? :)
  • Často můžete vidět fontány a krby, u silnice. To kdyby jste třeba měli žízeň nebo si chtěli ugrilovat srnku :)
  • Ač Bulharsko není jedničkou ve výskytu medvědů, přece jenom jich tam pár je. Proto vždycky, když jsme někde byli cedulí varování, sama sobě jsem si udávala směšné a nesmyslné důvody, proč zrovna tam být medvěd zaručeně nemůže, jako: jsou tam ovce, to by radši snědl je, je to moc strmé, tam by nešel, les je moc hustý, to by neprolezl, moc kamení, to tlačí do tlapek. 
Galerie podivností: 

řežete si tak zatáčky a najednou na vás míří liška brokovnici!
je libo ranní kafíčko s vůdcem?

tady už jde do tuhýho, už se přidali i zajíci!

když si medvěd nedává pozor s krávou

 A normální galerie:



Šipka

Etara: živý skanzen

Stará Zagora a Zagorka, už chybí jenom Hanka

Široka laka a most

výhledy ze Smoljanské pevnosti

pokojík vědce

západ slunce na observatoři

ňáký cedule v mlze, hlavně ať už jsme nahoře :)


Rila monastery

tam kam každý z nás musí




surrealismus

Sofia

taky

osobně

jak se ztratit v mlze

šáhni lvovi na ucho a do roka tě sežere

prší prší jen se leje

prohrát sázku a jít celou cestu bez je docela sranda :)

Tak naviděnou příště v Makedonii!