Jedeme dál!

    Je to už delší doba, kdy jsem naposledy něco stvořila. Nebyl čas ani nálada, takže to zkusím teď napravit. V tomto článku bych ráda promluvila o mých zkušenostech k přístupu k dětem ve Francii, vzdělávání a snad i vyvrátím některé polopravdy a mýty kolující o naší zemi. 

     

    Na začátek několik nezbytných informací pro kontext: Ve Francii žiju už 12 rokem, jsem vdaná a manžel je Francouz. Já mám zatím národnost "pouze" českou. Máme dvě děti, Salomé 6 let a Oscar 3 roky. A jaké že jsou naše zkušenosti s francouzským systémem? 

       

    Salomé se narodila v Nantes, pátém největším francouzském městě. Porodnic je tam několik a pokud chcete rodit v té nejžádanější (Jules Verne), musíte se do ní registrovat co nejdříve, to znamená den kdy vám doktor potvrdí těhotenství. Salomé se ale narodila na menší klinice, opět celkem žádané, nicméně zápis jsme provedli okolo 2 měsíce těhotenství. Ve Francii jsou předporodní kurzy povinné a zdravotní pojišťovnou hrazené. Super je to, že si můžete vybrat buď klasický kurz, kde si prohlídnete porodnici, porodní asistentka vám názorně vysvětlí věechny fáze porodu, metody tlačení, epidural atd, a nebo si můžete vybrat jakýkoli alternativní kurz: Hypnoporod, těhotenskou jógu a podobně. U Salomé jsem zvolila pro jistotu klasický kurz, u Oscara potom kombinaci hypno, sophrologie a nakonec jógu. 

 

    U prvního porodu jsem bohužel pocítila nevýhody malé kliniky. Totiž lékaři nám dali jasně najevo, že porod koncem pánevním cituji: "stejně v 90 procentech případů končí akutním císařem a to je potom opravdu maso". Jako nezkušení vystrašení prvorodiče jsme se nechali přesvědčit "výhodami" plánovaného císaře. Kromě toho mám ale s klinikou a přístupem personálu jenom ty nejlepší zkušenosti: Antoine neboli Ječmínek mohl být po celou dobu operace přítomen na sále. Jediný moment kdy to možné nebylo byla chvíle napíchnutí lokální anestezie do páteře. V podstatě takový silnější epidurál. Byla jsem tedy při vědomí celou dobu. Po zašití mě převezli na pooperační pokoj, kde už byl Antoine s dcerou a svou obnaženou hrudí, na kterou si Salomé přikládal. A mě potom taky, hned několik minut po došití břicha. 

 

    Miminka se tu hned neměří, aby se moc neotravovala, pouze ho očistí, zkontrolují životní funkce a zváží a od té doby je vaše. Malá byla se mnou neustále na pokoji, ani na okamžik ji nikdo nikam neodvezl. Antoine tam byl se mnou také prakticky neustále a to i přes noc. Pokud bych ale potřebovala odpočinek, mohly by mi ji sestry pohlídat. Ještě ten samý den mi odpoledne sestra ukázala, jak se s jizvou zvednout z postele a chodit. Malé se jaksi nešlo první den přisát, střídaly se u mě laktační poradkyně aby to naučily ji i mě. Nakonec večer kdy už situace začínala být zoufalá, přinesla jedna dobrá duše jakýsi klobouček na prso. Nikdy jsem od nikoho neslyšela nic o umělém mléku a naopak mě všichni chválili a podporovali v tom vytrvat a kojit co nejdéle. Z porodnice jsem šla asi pátý den, hned následujícího dne u nás zazvonila porodní asistentka, aby miminko zvážila, změřila a zkontrolovala můj stav a to i psychický a zodpověděla na mé případné dotazy. Takto přišla jeste za další dva dny. Po dvou týdnech jsme měli kontrolu u pediatra. Opět chvála kojení, podpora kojení dle potřeb dítěte, zájem o mě a moje rozpoložení. 

 

    Ač je ve Francii naprosto běžné se po dvou a půl měsících vrátit do práce, ať už protože musí z finančního hlediska, nebo protože chce, my jsme se touto cestou rozhodli nejít. Mě osobně to občas přineslo z jedné strany nepochopení (to se ti jako nechce pracovat?) a z druhé obdiv (tyjo já bych to doma s dítětem nedala, v práci je to mnohem větší pohoda). V tak velkém městě jako je Nantes pro mě bylo i velice frustrující, že jsem na hřištích potkávala chůvy a né jiné maminky, kterým bych se mohla svěřit. Manžel v té době pracoval do cca 19h ale nebylo výjimkou že musel zůstat i déle a také jezdil na služební cesty do Německa. Salomé byla klasické první dítě: velmi špatně spící a neustále se budící, prakticky neodložitelná a to ani do kočárku. Nachodila jsem tehdy ve větru a dešti doslova desítky kilometrů denně s dítětem v šátku či nosítku. 

 

    Když byly Salomé dva roky, nejen tlak okolí způsobil, že jsme začali přemýšlet o pár hodinách týdně v jesličkách. Okolo druhých narozenin jsem rovněž ukončila kojení. Mikrojesle v sousední ulici (v té době už jsme se přestěhovali do Alsaského městečka Colmar) se zdály na první pohled příjemné. Vrhli jsme se proto do adaptačního procesu: Poprvé stráví matka s dítětem v jestlích hodinu, podruhé už by měla nechat dítě samotné půl hodiny, pokud to proběhne jakš takš dobře, následuje hodina, pak dvě, pak celé dopoledne, pak dopoledne i s obědem, dopoledne s obědem a siestou a potom i celý den. Ukázalo se, že Salomé není vůbec na tento krok připravená, když jsme se dostali na dvě hodiny tak je údajně celé chudinka probrečela, což mi dralo srdce a ač jsem s ní ještě zkusila dvakrát přijít a zůstat, nikdy mě nechtěla nechat odejít a já jsem se na jesle vykašlala. 

 

    V té době jsem podruhé otěhotněla a neustálé zvracení, velmi nesamostatné dítě a nepřítomnost manžela nás donutila poohlídnout se po chůvě. A světe div se, našli jsme jednu perfektní. Paní okolo 40 s úžasným vztahem k dětem, montessori přístupem a hračkami, králíčky a slepicemi uprostřed vinic kam brala děti na procházky. Salomé si to tam téměř od první chvíle zamilovala a nikdy neuronila ani slzičku, když jsem ji tam nechávala. 

 

    Oscar se tedy narodil akutním císařským řezem, jelikož to vypadalo, že půjde o život nám oběma. Bylo období covidu, i když už relativně volnější. Manžel proto nemohl být se mnou na sále, nicméně mu hned po vyjmutí dítě donesli a mě na pooperační pokoj také, kde už se mladý pán bez problémů ihned přisál. Opět byl od té doby neustále se mnou, dokonce na pokoji visel informační plakát jak upravit postel a mou polohu aby mohlo dítě spát na lůžku se mnou v porodnici. 

 

    Krátce po narození Oskárka Salomé začala povinná školní docházka. Bavíme se tu o matřské škole neboli školce. První ročník mohou děti zůstávat pouze dopoledne. Ve Francii není tak úplně běžné, jako je tomu v Čr, že děti jedí v poledne ve škole. Většinu si vyzvedávaji rodiče nebo chůvy. První rok Salomé strávila v trojjazyčné soukromé škole aplikující pedagogiku Montessori. Je třeba zmínit, že všechny alternativní školy ve Francii jsou soukromé, tudíž je rodiče platí ze svého a např. Steiner neboli Waldorfská škola je oproti té naší hodně drahá. Také se velmi dbá na zapojení rodičů do chodu školy, ať už se jedná o organizační pomoc, drobné práce, nebo zajištění občerstvení na školní akce. 

 

    Po přestěhování do městečka Munster jsme Salomé z mnoha důvodů dali na klasickou státní školku, kde strávila dva roky. Školce tu říkají prostě škola a programem se i škole podobá. Salomé na konci školkovského období uměla celou abecedu, psát písmena tiskacím i psacím. Během roku se zabývali různými tématy jako jsou třeba jedlé a nejedlé houby, ptáci, zahradnictví a podobně. Zároveň rozvíjeli i motorické schopnosti, učili se jezdit na kole ale i řídit jednou rukou atd. Měli několik sešitů: sešit života ve škole- Tam byly vlepené různé písničky, fotky knih co společně četli, fotky z narozenin, výletů a aktivit. Dále sešit úspěchů- mnoho a mnoho aktivit s razítkem pokud dítě aktivitu zvladlo, např. skládaní puzzle kdy jste měli od 10 dílků až po 500. Od jemné motoriky až po sociální interakci ve skupině. Děti se hodně vedou k samostatnosti a učí se žít v kolektivu. Salomé tuhle školku milovala. Když ji bylo 5, vypravili se na školu v přírodě na 3 dny. Což bylo bezesporu pro mnohé děti poprvé, kdy trávily noc bez rodičů. Poslední je sešit pro komunikaci s rodinou kam učitelka lepí důležité informace.

 

    Úplně bych zapomněla zmínit, že děti jsou povinné trávit ve školce a potom i škole téměř celý den: od 8:30 do 12 hodin kdy je pauza na oběd a potom od 13:30 do 15:50. Nemají vůbec žádné dopolední svačiny! Tohle mě osobně asi vadí ze všeho nejvíc, protože bych nepřála nikomu vidět, v jakém stavu je v poledne vyzvedávám. Představte si hladového chlapa nebo ženu s PMS :) Taky tady děti nemají školu buď ve středu vůbec a nebo jako u nás ve středu a v úterý mají školu pouze dopoledne. Děti mohou využít ranní nebo poškolní družinu, cca do 18:30. 

 

    Jako rodič se můžete docela dost podílet na životě ve škole. Např pomoct učitelce při kurzech v bazénu, doprovodit třídu do lesa nebo na sportovní událost. Vyrábět dekorace na školní vánoční trhy kdy za utržené peníze škola z velké části zaplatí školu v přírodě atd. 

 

    Salomé letos začala první třídu. Ty tady nemají jako u nás čísla, ale jsou to zkratky slovních spojení. První třída se jmenuje CP. Kvůli vám jsem si to vyhledala a k mému překvapení to znamená cours préparatoire (přípravný kurs). Následuje druhá třída CE1 - cours élémentaire première année (základní kurz prvního ročníku), třetí třída je CE2, potom čtvrtá je CM1 - cours moyen de première année (střední kurs prvního ročníku) a pátá poslední třída je CM2. Tím základní škola končí a jde se na tzv Collège.

 

    První třída odstarovala a hned první den nejen že jsou děti ve škole regulerně celý den, mají i domácí úkoly. Ohledně úkolů je můj názor takový, že by rozhodně existovat neměly. Jsou to přece jenom malé děti, jejichž hlavním úkolem je si hrát a ne trávit celý den ve škole plus ještě doma. tam mají taky sourozence, zahradu, rodiče, svoje hračky a zájmy, les.. Zkuste si představit, že dovalíte domů z práce, a ještě by jste museli např někomu vyvrtat zub nebo odoperovat koleno. 

 

    I přes úkoly se mi učitelka zdá skvělá (a Salomé taky). V první třídě se nejvíc soustředí na čtení. Nemají pevný rozvrh hodin a ve škole nezvoní. To není nějaký francouzský výmysl, učitelka nám to vysvětlila tak, že měli po určitou dobu zvonek rozbitý a když ho konečně spravili, zjistili, že nikomu vlastně nechyběl naopak je stresoval. Je to tedy ona kdo rozhoduje jak dlouho bude aktivita trvat podle potřeb dětí. Také se bohužel nepřezouvají, výhodou je, že tráví přestávku venku za každého počasí (věšáčky na budny mají hned vedle třídy). 

 

    Ještě bych asi zapomněla na to, že už na konci školky měli velice rozsáhlé slovní hodnocení, což budou mít i nadále. V tomto dokumentu se hodně soustředí na pozitiva, čeho všeho dítě dosáhlo a taktně se upozorní na slabší stránky a v čem by se mohlo dítě zlepšit a na čem je třeba pracovat. Úplně tedy odpadá český stres a riziko sebevražd mládeže. Děti také alespoň teď nemají známky, ale razíta: "výborná práce" a naopak pokud je třeba něco udělat lépe tak spíš motivačného rázu: "pokračuj ve snaze", "soustřeď se", "pracuj rychleji". Učitelka dává veliký pozor na atmosféru ve skupině, je pro ni prioritou, aby do školy děti chodily rády a těšily se tam, snaží se pro ně tedy vytvářet příjemné motivující prostředí. S tím vším nám rodičům nává najevo, že jsem jeden tým a musíme byt na jedné lodi a spolupracovat a že bez nás rodičů to nepůjde. Po vlastním studiu pedagogické fakulty a několika praktických zkušenostech jsem měla z veřejného školství obavy, zatím to ale snad vypadá, že byly liché (až na ty bačkory, úkoly a svačiny :)

Láska v dešti

Neděle jedenáctého dubna. Děcka si už třetí týden předávají nemoci a my nespíme. A meleme z posledního. V sobotu ráno má Salomé histerák, odmítá si nechat stříknout do nosu kapky a já už chci zmizet na jinou planetu. Nakonec si slibujeme, že si víkend užijem.

Antoine mi nepřestává nabízet, abych dělala něco, co mi udělá radost a vypadnu na chvíli z Chocholouškova. Já už delší dobu koketuju s myšlenkou na kolo. Jenže gumy jsou vyfouklý, řetěz nenamazanej...Antoine to bere do svých rukou a když do Oskárka cpu svačinu(nechce, není mu dobře), zprovozní mi mého milého Cuba. Salomé kňourá, že chce jet se mnou. Nejde to, seš nemocná. Odpověď skoro na všechno, co touží poslední měsíc dělat. Venku prší mimochodem. Kdo by si myslel, že mi to vadí, tak ne. Prej, jeď se projet aspon na chviličku, deset minut. To ještě neví, že vypustit psa ze řetězu není jen tak. Hodně jsem o téhle první vyjížďce po dlouuuuhé době přemýšlela. Pojedu jenom po rovině? Nebo rovnou nějaký vrchol? Zvládnu to? Říkám, že pojedu směr Metzeral. To je městěčko na konci údolí. Takže stoupání, ale ne kdovíjaký. Je 15:25. Sedám na kolo a mávám rodince. Jede to pěkně. Příjemné nakloněné roviny, sem tam malý stoupáček. Po 10 minutách míjím 4 čápi, co se prochází po trávě kousek ode mě. Přede mnou černo, zasněžené vrcholy se přibližují. Sem tam potkám horaly, co jim déšť nevadí: dvojice s deštníkem, pán s hůlkama, cyklista v opačném směru. Řekla jsem si, že pojedu do 4 a pak to otočím. Čím dál víc toužím dojet až do cílové stanice Metzeral. Nalevo ve stráni zvoní krávy zvonečky. Prší čím dál víc a taky se dost ochladilo. Baví mě to. Jede se pěkně, nikde nikdo. S nášlapy jako bych se narodila. Když míjím důl a stáčírnu minerální vody Cristaline, je mi jasné, že to do cíle není daleko. Krajina se otevřela a vítr nepříjemně fouká. Studí mě uši. Cyklostezka se přiblíží silnici a já konečně uvidím ceduli s vytouženým nápisem. Na konečné v dálce vidím vlak. Doufám, že to k němu stihnu než vyrazí svou cestu údolím. U ozdobené welcome cedule míjím důchodkyni s ratlíkem. Poprosím ji o fotku na důkaz. Pokecáme ale já už spěchám k vlaku. Tam rychle hodím několik selfíček a hurá domů. Jsou přesně 4. Vlak odjíždí až za 17 minut. Škoda, mohly jsme si dát závody. Snažím se jet tak, abych jela co nejrychleji, ale zároveň aby mi nebyla moc zima. Kapuci od bundy si dám pod helmu a uši mi hned poděkují. Vzpomínám na celoprsťáky, které jsem nechala doma. Déšť mi tluče do tváře. Nepromokavou bundu je třeba naimpregnovat, až si někdy vzpomenu. Doma jsem za 20 minut. Promočená ale spokojená. Na dlouho jeden z nej zážitků. Ježdění v dešti je super. Jdu se ohřát pod sprchu, červené fleky na stehnech jsou vidět ještě dlouho. Neskutečně se těším, na všechny ty potenciální výlety, které nám údolí nabízí a které na nás čekají. Na to, až vyrazím sama. Na to, až nám někdo někdy pohlídá zvěř a my vyrazíme sami dva. A taky na to, až vyrazíme všichni čtyři (a nikdo nebude držkovat samozřejmě ;)

Proč jsem si (ne)oholila vlasy

 Těhotné ženy prý mají různé chutě: na jahody s hořčicí, zmrzlinu s okurkou...mě nějak úplně nevinně asi v průběhu druhého měsíce těhotenství napadlo si po porodu oholit vlasy. Nejdřív to byla jenom taková myšlenka, něco, co mi pomáhalo představit si o něco více konfortu v běžném životě, když jsem o něj postupně díky těhotenským potížím přicházela.

Hned po, týden 0

 Jako první mě napadlo, že by to mohlo být symbolické: miminko se také narodí holé, jakýsi bod nula, začít znovu. Čím víc jsem si s tou myšlenkou pohrávala, tím víc jsem byla zvědavá a toužila jsem to prostě zkusit. Jaké to je nemí(ý)t vlasy. Chtěla jsem zažít ten pocit holé hlavy, sledovat, jak rychle vlasy porostou a jak budu v každé té fazi vypadat. Také v zimě trpím na jakési akné ve vlasech a tak jsem si říkala, že bych chtěla kůži dopřát kyslík a nechat ji dýchat.

Čím víc břicho rostlo, tím víc jsem nacházela důvody, proč to udělat. Dokonce jsem se svěřila v jedné facebookové skupině, kde jsem se pochopitelně dočkala mnoha hejtů, ale překvapivě i spousty pochopení. Mnoho žen mi napsalo, že taky mají touhu to zkusit, ale nemají odvahu a ještě víc mi napsalo, že svoji touhu dovedly ke zdárnému konci a zkusily vlasy shodit. Dokonce mi napsala jedna sympatická maminka s krásnými černými dlouhými vlasy, která měla termín porodu stejný jako já a byla rozhodnutá je také po narození oholit. Díky ní jsem to nakonec udělala, ale k tomu se dostaneme.

V téhle skupině mi pak mnoho lidí doporučilo vlasy darovat nějaké asociaci, která z nich vyrobí paruku pro pacienty s rakovinou. Upřímně tohle se stalo mou hlavní motivací. Když mi bylo 14 let, moje babička onemocněla zákeřným druhem rakoviny a velice rychle odešla. Já byla zrovna ve věku, kdy máte tak nějak pocit, že můžete zachránit celý svět. I když jsem to nikde moc nedávala najevo, její nemoc a smrt jsem hodně hluboce prožívala a byla jsem naštvaná na dospělé okolí babičky, že nezavolali nejlepším doktorům a neudělali zkrátka NĚCO aby jí zachránili. I když jsem se spasitelského pocitu později zbavila, vždycky jsem pak cítila, že se mě tahle nemoc nějak týká. Účastnila jsem se jako dobrovolník prodávání kytiček na ulici nebo je aspoň kupovala a chtěla jsem studovat obor radiologický asistent, protože jsem měla pocit, že bych tak mohla nějak nemocným pomáhat. Problémem tehdy bylo druhé kolo přijímaček, které se konalo v Ostravě a já jsem si neuměla představit, jak bych se tam dostala a kde bych tam spala, byla jsem v té době přece jenom holka z malé vesnice, ale i pěkné nemehlo, když o tom teď tak přemýšlím. S nápadem darovat vlasy se ve mě probudila stará touha, že snad přece jenom něco můžu pro babičku udělat.

Kromě výše jmenovaných důvodů se mi rozhodně zamlouvala praktičnost aneb se dvěma dětmi si ani teplý kafe nevypiju, natož stihnu omýt vlasy. 

Musím se přiznat, že moje vlasy mě odjakživa rozčilovaly. Jako malá jsem je měla dlouhé a máma mi je každé ráno bolestivě rozčesávala a dělala mi nenáviděný zaplétaný cop. Večer ho zase rozplétala a vlasy rozčesávala. Děs. Jednou jsem si do vlasů zamotala takový ten kulatý hřeben a nešel vyndat. Rodiče mi museli hřeben vystříhat a já jsem vůbec nechápala, proč z toho dělají takový drama. A pak asi v pátý třídě mi máma utřihla ofinu a já vypadala jako k.kot. Tenkrát se mi líbil jeden kluk ze třídy, ale ofina totálně pohřbila moje šance. S vlasy jsem víceméně potom spíš experimentovala, nepravidelné střihy a různé odstíny červené či mahagonové, jak vznešeně výrobci červeň nazývali.

Kdo by se bál reakce okolí, divných pohledů a šeptání za zády, toho můžu ujistit, že jsem v tomhle směru zcela zocelená. Když mi bylo asi deset, vyrazila jsem si při pádu na kole horní jedničky. Naše vesnická zubařka "stoletzaopicema" mi udělala krásné zlaté korunky. Jo jo a hádáte správně, děti umí být kruté. Vzpomínám si na tábory, první rozřazení do skupinek, udělejte si dvojice, nějaká holčička ke mě běží a křičí: budeš se mnou ve dvojicííííí? Budeš moje kamarádka? Otevřu pusu a řeknu: jo budu. Holčička ani nemrkne a odbíhá se stejnou otázkou za jinou. Později, v 15 letech mi zubařka teda konečně jakože udělala zuby ""bílé"". Dvojitá uvozovka kvůli tomu, že jeden byl víc žlutý než ten druhý. Sice už mi z pusy nezářilo zlato, bylo ale na první pohled vidět, že něco není v pořádku.

Pojďme ale o několik let dále. Po docela traumatizujícím porodu jsem měla víc starostí sama se sebou a dvěma dětmi a na několik dní jsem vlasy vypustila z hlavy. Tropická vedra mě ale přiměla projíždět internet a hledat různé krátké účesy. Proč ne už holou hlavu? Příčinou byl můj manžel a dcera. Během těhotenství jsem se rozhodně necítila přitažlivě a sexy, ono taky kdo by jo, když neustále blinkáte, stěžujete si jak vás bolí to a to a na megapupku vám tentokrát popraská kůže. Takže jsem si přála co nejdříve shodit kila a cítit se jaksi více žensky. Což (jak jsem si mylně myslela) holá hlava nepředstavuje. Pořád jsem ale děsně moc chtěla darovat vlasy. 

Ptali jsem se mě, co na to manžel. Myslím, že když jsem mu poprvé o nápadu řekla, trochu ho to šokovalo: To jako úplně dohola? V průběhu devíti měsíců se mě pak několikrat ptal, jestli to pořád chci udělat. Jeho názor na moje vlasy je takový, že chce, abych si je ostříhala tak, abych se v nich cítila dobře. Jestli budou krátké nebo dlouhé, to je čistě moje věc. 

Druhou "brzdou" v oholení byla naše dcera, která těžce nese nutnost o maminku se nyní dělit. Takže jsem jí nechtěla přidávat ještě další změnu ke zpracování. Jak mi ale nakonec bylo potvrzeno, vlasy nic moc nezmění, důležitý je obličej (Např oholení si fousů).

Takže jsem byla rozhodnutá vlasy darovat. Vyhledala jsem si asociace, kterým můžete buď sami nebo prostřednictvím kadeřnictví vlasy poslat, aby z nich vyrobily paruku pro onkologické pacienty. Většina asociací braly vlasy až od 25 cm. Jedna ale brala od 10 cm. Jmenuje se Fake hair don't care. Na jejich stránkách jsem našla kadeřnictví kousek od nás v městečku Munster a objednala jsem se. Měli celkem plno, takže jsem na svoje randevů musela čekat asi 2 týdny. Za tu dobu se vám hlavou honí ledacos. Večer před akcí jsem byla lehce nervózní. Týden před mi taky napsala ta sympatická maminka s tím, že už to udělala, poslala fotku a že ji nakonec nadšeně oholil manžel se synem. Její zpráva mi znovu dodala odvahu shodit vlasy úplně. Mimo jiné i tím, že mi napsala, že se nikdy necítila tak sexy jako teď, bez vlasů.

Je pátek ráno, všichni sedáme do auta a jedeme asi 20 minut. Kojení mi vychází těsně před. Oscara ale jízda tvrdě uspala. Co teď? zaparkujeme před kaděřnictvím a já se ho snažím jemně vzbudit a přimět sosat. Trošku se mi to povede, ale moc toho nevypije. No snad to zvládou. Zbytek rodiny se zatím půjde projít do parku a na klouzačku. Paní kadeřnici říkám, že moc nevím, jak to chci, krátké, možná dohola, dodávám nesměle. Paní mi ale na tabletu ukazuje jeden účes, shodou okolností přesně ten, který jsem si dokonce stáhla do telefonu. Přijde mi to dobré znamení a souhlasím. Celou dobu mám na obličeji roušku, stejně jako všichni ostatní v salonu. Nakonec moje darované vlasy měří 25 cm. Výsledkem je dlouhá ofina a vlasy nahoře stejné délky jako ta ofina a zbytek kraťoučký. Kadeřnice pořád říká: Vypadá to dobře, sluší vám to, nemyslíte? A opravdu, špatné to není a s rouškou to docela ujde.

Když vyjdu na ulici, manžel vypadá trochu zklamaně: myslel jsem, že to bude kratší. No a já vlastně taky. Poslední slova kadeřnice byla: uvidíte, ještě si krátké vlasy zamilujete a budete to tak nosit pořád. A ne. Tady je něco špatně říkám si. Vlasy jsem darovala, to je super, jedna motivace splněna...jenže za tím vším toho bylo přece mnohem víc. Zvědavost jaké to je ty vlasy nemít, dívat se jak rostou...

Manžel mi říká, že to buď můžeme shodit hned a nebo tomu dát tři dny a pokud se mi to pořád nebude líbit, vlasy oholíme. Souhlasím. Tři dny se snažím si svůj nový účes oblíbit, ale je mi proti srsti víc a víc. Přijde mi, že vypadám jako teta Jana. Nic proti tetě, sluší jí to, já ale jako teta vypadat nechci. A taky jako manželova teta Elene. Podle mámy dokonce vypadám spíš jako teta Hanka, což ale není tak opravdu teta ale sestra babičky. 

Ječmínek v pondělí ráno odjíždí na tři dny do Německa. S mámou, která konečně covidu navzdory přijela na návštěvu, bereme do ruky strojek... Nejdřív zkouším nechat zkušebně 2 cm. Strojek se ale pořád seká a sama bych nebyla schopna udělat rovnoměrný účes...no a 2 cm přece nejsou cíl. Sundavám nástavec a bzzzzzz. Hlavou mi jede písnička Davida Kolera Čas nejde vzít zpátky. Salomé se dívá a nevypadá šokovaně. Máma mi pomůže doholit nepravidelnosti a vzadu. Je to nezvyk, to jo.

A je to. Nebolelo to a ani na chvilku mi vlasy nechyběly. Celý první den mám pocit mokré hlavy. Cítím se dobře. Sice na mě lidi dost koukají, ale to snad i proto, že jsme se vydali na hrad Holandsburg a v šátku nesu Oskárka. Jasný ezo bio lesana, ještě jsem si měla vzít batikovaný tričko a indický kalhoty :) Taky mám pocit, že bych si měla, když si lehnu, sundat gumičku. 

Ve středu v noci doráží Ječmínek. Jeho reakce: je to nezvyk, vypadáš jinak. Ale za ty tři týdny už si asi zvykl. Myslím, že i bez vlasů vypadám dostatečně žensky, stačí si udělat černé linky a trocha řasenky. Naopak mnohem vím vynikne váš obličej, jako by jste se svlékli donaha, což teda sexy je ;)

Týden prázdnin v Ječmínkově rodině. Všichni chtějí vidět miminko, takže jsme trochu zavaleni návštěvami. Po sté vysvětluju jak se darují vlasy. Nikdo na mě nekouká divně (potom).

Takže shrnutí: Myslím, že oholit si vlasy, pokud jste žena, je něco, co rozhodně stojí za to jednou za život vyzkoušet (na rozdíl od bungee jumpingu). Kluci mají tu výhodu, že se nad jejich holou hlavou nikdo nepozastaví a ten cenťák jim hned zase doroste. My to tak lehké nemáme. A ne, nechci takhle zůstat napořád, každý týden se fotím, abych viděla, jak vlasy rostou, hádám, že do dvou let mám zpátky svoje mikádo mezi ušima a rameny. Cítím se super, ono vlastně na to, že máte kratičké vlasy brzy zapomenete a sami sebe nevidíte, takže vám to už ani nepřijde. Nic mě nelechtá v obličeji, je mi příjemně a ne hic, hlavu si myju univerzálním mýdlem na celé tělo za 0,02 vteřiny :) Dnes jsou to tři týdny, na hlavě už dobrý půlcentimetr mám. Takže pokud ještě váháte, jděte do toho :)

Třítýdenní háro

 

 

 

To byl porod

Minulý týden oslavila Salomé třetí narozeniny. Celkem často, pokud některého kamaráda dítě slaví narozeniny, čítám na fb oslavné odstavce typu: jak to rychle letí (to ani náhodou), jak jim to dítě změnilo život (to teda) a jak konečně našli smysl života (what?). Mě napadlo se v písmenkách konečně po třech letech vrátit ke dni zrození, respektive ke vzpomínkám, které mi na ten den zůstaly v paměti.

Hurá, je na světě: takhle to nějak bylo (až na ty boty a tak)

Několik nudných faktů na úvod. Délka těhotenství se ve Francii uvádí o týden delší, než v Čr. To ale ve skutečnosti vůbec nic neznamená, protože v Čr vás potom nechají "přenášet" dva týdny a tady jenom týden. Co je ale jiné, logicky, je vypočítaný termín. Pro naše robátko bylo toto datum stanoveno na 7.7. (v Čr by to bylo 1.7., chápeme). Také pokud chcete rodit v nějaké žádanější nemocnici či klinice, musíte se zaregistrovat velice brzy. Např. Clinique Jules Verne (údajně nejlepší ze 4 možností v Nantes) hned, jak vám vyjde pozitivní test. U mě to bylo cca ve 3. měsíci.

Ne všichni gynekologové mají v ordinaci přístroj na ultrazvuk, ta moje ho sice měla, ale na ty tři velké mě posílala do speciálního zařízení, kde dělají jenom ultrazvuky (třeba i kolene). Tam byla vždy přítomná taková milá a empatická - HA HA HA - paní, která za celou dobu řekla asi toto, poté, co mi opatlala břicho gelem: hlava, srdce, ruka, ruka, noha, noha, voda. Tahle milá teta nám asi na druhém ultra sdělila, že je dítě zadkem dolů, a že máme přijít na kontrolu asi za dva týdny. Zkrátím to, dítě bylo až do konce hlavou dolů. Abychom ho otočili, zkusili jsme doslova všechno: Ječmínek mi zpíval s hlavou u rozkroku, svítili jsme na břicho dole baterkou, přibližoval mi rozžhavený uhlík k malíčku u levé nohy (nekecám), dělala jsem různé cviky a jako poslední možnost se asi měsíc před termínem nabízela metoda otočení dítěte přes břicho.

O tom, stejně jako o všem možném, se na netu dočtete nekonečné množství hororových zkušeností. To nedělejte. Jde prakticky o to, že přijdete do porodnice. Jste na porodním sále, jelikož tento obrat může vyvolat porod. Asi hodinu ležíte s připnutými sondami na břichu: jedna měří srdeční činnost dítěte a druhá kontrakce dělohy. Pokud ta hodina proběhne v klidu, přijde doktorka a provede tři pokusy o otočení. Jednou rukou vám v podbřišku zatlačí na dítě, aby ho dostala z pánve, druhou pak jemně tlačí na jeho hlavu směrem dolů. Zkusí to na jednu a pak na druhou stranu. Neřekla bych, že to bolí, ale ani to není úplně příjemné. Bohužel tenhle manévr má úspěšnost pouze 50 na 50 a u prvních dětí ještě míň, o čem jsme se sami přesvědčili. Zelí (tak jsme nazývali naše dítě ještě v břichu, mimochodem se nám jméno Zelie fakt líbí, škoda, že v češtině znamená co znamená), zůstala hezky sedět. Pak vás nechají ještě dvě hodiny ležet na monitoringu a musíte se na něj dostavit ještě za týden (myslím). To bylo v pátek. 

Po celé procedůře jsme šli do ordinace k doktorce konzultovat další postup. Ten byl podle ní jednoduchý: buď mi udělají rychle rentgen pánve, aby viděli, zda by sedící Zelí vůbec prošlo a narodilo by se tzv koncem pánevním. A nebo císař. Už jsme se před tím trochu informovali na těch internetech. Doktorka nám potvrdila, že stejně většina porodů koncem pánevním končí akutním císařem a děti pak mají často problémy s kyčlemi a krční páteří. Taky vypadala, že se jí do toho porodu zadkem dolů ani nechce (akutní císař je prý dost maso, cituji). Tím mi sebrala poslední zbytek chuti něco takového podniknout a se sklopenýma ušima jsme souhlasili s řezem. 

Tady nastalo něco, co jistě nečekal ani Karel Gott. Doktorka vytáhla diář a sdělila nám, abychom se dostavili v neděli odpoledne. "Jako kterou neděli myslíte, tu za dva týdny?" Ptal se zmateně Ječmínek. "Ne ne, teď v neděli. Krom toho já jsem na dovolené a bude vás operovat kolega Arnaud." No potěš, to je ten psí čumák u kterého jsem jednou omylem byla na kontrole. Pokud si myslíte, že máte ještě víc než tři týdny psychické přípravy na příchod nového člena a najednou zjistíte, že máte jenom den a půl, je to mazec. V sobotu byl myslím nějaký český oběd od asociace, skoro by se dalo říct, že poslední jídlo byla tedy svíčková!

V neděli jsme se rozhodovali, jestli do porodnice vzdálené asi 3 km pojedeme na městském kole nebo ne. Nakonec jsme jeli tramvají kvůli množství zavazadel. Registrovali jsme se na příjmu (Ječmínek byl v porodnici po celou dobu pobytu se mnou, odběhl maximálně koupit něco k jídlu nebo asi na dvě hoďky do práce). Následovala kontrola, zda se Zelí náhodou neotočila, odběr krve a monitoring. Potom už nám ukázali náš pokoj. Vůbec jsem neměla pocit, že jdu rodit, spíš jako bych byla ubytovaná v nějakém hotelu. Sestra přinesla několik informací, slušivý obleček na další den a nechutné jídlo. Taky s námi zkonzultovala porodní plán. Hlavním bodem byla moje fobie na jehly. Pak jsme se šli ven najíst. Kebab a zmrzka. Na chvilku se za námi ještě zastavili kamarádi. Zbývalo se už jenom komplet umýt desinfekcí a pokusit se usnout.

Operace byla naplánovaná na 9 hodin ráno. Opět jsem se musela vydrhnout dezinfekcí. Myslím, že nikdo z nás tak od 5 nespal. Okolo 8 nám řekli, že se bude operovat až v 11. Super, další dvě hodiny stresu. Moje přání s jehlami bylo naštěstí co nejvíc respektováno a tak mi okolo 10 sestra napatlala znecitlivující krém na ruku (kvuli kanyle) a na záda (kvůli lokální anestezii). Celková anestezie se prý provádí jen výjimečně protože působí i na dítě, které uspí. Pak přijel jakýsi saniťák, naložil mě na vozík a vezl chodbami a výtahem kamsi do sklepení, kde byly operační sály. Několikrát mě nechal stát na různých místech, kde si mě přebral kdosi jiný. Nakonec jsem dorazila na sál. Tam už byl doktor "psí čumák" a ani se nesnažil nevypadat otráveně. Musela jsem si sednout aby mi mohli píchnout do páteře anestezii. Tady jsem trochu zahisterčila a nechala personálu ochutnat mojí fobii. Ihned potom jsem začala cítit mravence v nohou a oni mě položili. Ještě zavedli cévku na čůrání, to teda dost pálilo (tady jsem se začala bát, že anestezie nefunguje). Někdy v tu chvíli přišel Ječmínek v převleku. Přikurtovali mi ruce, v jedné už jsem měla tu kanylu. Začalo se mi chtít zvracet. Paní, co mi stála u hlavy, teda nějak naklonila to lehátko a asi mi i foukla nějaké drogy do ruky. 

Co je na téhle lokální anestezii super divného je to, že vy sice necítíte bolest, za to cítíte úplně všechno okolo. Jak mi mazali břicho roztokem, jak řežou, jak řežou další a další vrstvu. Potom takový úplně šílený pocit jakoby mi vytrhávali vnitřnosti. Do několika minut bylo dítě venku, asi 20 minut pak trvalo šití. Během celé operace jsem Ječmínkovi hrdinsky opakovala: Já chci domů, řekni jim, ať přestanou, že chci jít pryč. On povídal něco o tom, ať si představím, že jsem v lese a v horách a tak. Na to jsem řekla, že chci domů ať okamžitě přestanou. Měla jsem vlas na nose a nemohla jsem se poškrábat. Za záznam stojí i rozhovor mezi sestrou a čumákem:

čumák: ta niť nestojí fakt za nic, pořád se mi trhá!

sestra: Chcete podat jinou niť?

čumák: ale ne, došiju to touhle. 

Když bylo dítě venku, odnesl ho porodní asistent otřít, zabalit a zvážit. (Měří se tu až druhý den, aby se zbytečně neprudilo miminko). Ječmínek šel s ním a pak mi ji ještě během šití přinesli ukázat. No abych řekla pravdu, bylo mi v tu chvíli všechno šumák. Jediné, co jsem fakt chtěla, bylo jít domů. Potom mě převezli na pokoj vedle, kde mě asi dvě nebo tři hodiny pozorovali a kontrolovali. Ječmínek s dítětem tam byli se mnou, on si ji přikládal na holou hruď a mě ji občas taky přiložil. I když bych byla radši, kdyby to nedělal, bála jsem se, že moc neovládám ruce a že ji třeba upustím. Pak mě převezli na pokoj. Tam už čekala rodina (teda jako ti dva). Asistentky mě chodily kontrolovat, zatlačit na břicho, jestli krvácím, nebo ne (už nevím, jestli správně bylo krvácet nebo ne). Taky mi řekla, že okolo 15h přijde mi ukázat, jak se zvednout a dojít si na wc. Takže 4h po operaci už jsem byla schopna chodit (samozřejmě s bolestí s shrbená, možná to bylo až v 17h).

Salomé jsme se mezitím snažili přisát na prso. Tý se vůbec nechtělo. Když už jsme byli zoufalí (což bylo možná až další den), přišla nějaká asistentka s takovým plastovým kloboučkem, co si nasadíte na bradavku. Tohle zafungovalo a já od té doby mohla prodávat mléko na tržišti, kropit s ním záhony nebo organizovat seance koupelí v lázních.

Zřejmě z důvodu takového brutálního příchodu na svět se Salomé nikdy nechtěla ode mě ani na minutku odloučit. Neznám takové to dítě spinká v zavinovačce v postýlce. Jakmile usnula u mě a já ji položila, řev. Nic nepomohlo (Toto trvalo jenom asi dva roky). Nakonec spala u mě v podpaží. Spadnout nemohla, vedle mojí postele byla postel Ječmínka. V pátek nás potom pustili domů. Náš byt se mi zdál nekonečně obrovský. Cestou Salomé usnula v sedačce a když jsme ji takto položili v ložnici, přišlo mi neskutečné jít tak daleko do koupelny. 

Jizva se hojila dobře, svoje dítě pochopitelně nosit můžete (vyvracím zde několik pověr), zpočátku chodíte jako stará ježibaba s hrbem ale i to se srovná. Hloupé je, že cvičit můžete začít až po 3 měsících. Ve Fancii jsou povinné nejen předporodní kurzy, ale i poporodní péče je na jiné úrovni. Gynekoložka mi napsala 10 seancí na pánevní dno a následně 10 na hloubkové břišní svaly. Musím říct, že to jsou cviky, které by vás nikdy nenapadly (zadržujete např různě dech), ale byly fakt efektivní. Na vytáhnutí stehů jsem nemusela, byla to niť, co se sama vstřebá. Po cca 6-8 týdnech jdete na kontrolu, další dva roky byste si pak měli dát od těhotenství pokoj. 

Tak to bylo poprvé, uvidíme, co za srandičky nás čekají tentokrát ;)

Deníček z karantény

Karanténa, o jejíchž detailech a specifikách jsem psala v minulém příspěvku, u nás začala platit v úterý 17. března v poledne. Vypadá to, že po 8 týdnech dojde k jejímu pomalému uvolňování a já jsem se dlouho přesvědčovala o tom, že by bylo možná fajn zazanamenat něco z toho, co jsme poslední dva měsíce prožívali. Vzpomínám si, že týden před jejím začátkem, jsem měla kontrolu na gyndě, šla jsem tam tenkrát sama a nachlazená. V ordinaci visel papír o tom, že kdo se necítí dobře, má se nahlásit u sekretářky a dostane roušku. Tehdy ještě mi to přišlo tak trochu k smíchu a všem v čekárně jsem pro jistotu řekla, že mi nic není. Doktorka mi potom řekla, že i v nemocnici v Colmar jsou lidé nakaženi Covid ve vážném stavu. Do té doby jsem si myslela, že nejsou a že, nevím proč, jsme v pohodě.

Ahoj, já jsem Krtek a budu vám vyprávět, jaké to je být zavřený doma!

Týden první

Myslím, že jsme byli lehce v šoku a dost se báli. Za celý týden jsme neopustili budovu. Pořád ale bylo co dělat: po zimě jsme poklidili balkon, rozvěsili na něj truhlíky a uspořádali posezení, pekli jsme a vařili, přebírali oblečení, hračky a další skříně a rozhodovali co darujeme a co vyhodíme, četli knížky a chodili tak maximálně do sklepa nebo vybrat poštovní schránku. Věděli jsme, že tam venku je to vážné a virus je všude a ani nás to tam nelákalo. Já měla první krizi v pátek. Ještě bych ráda na začátek dodala, že jsem pod vlivem nevyzpytatelných těhotenských hormonů a kdo to zažil tak asi ví, jaká je to jízda a voser (posledně mě třeba dojala písnička od Rammsteinů). Na mysl mi přišly katastrofické scénáře chudoby, rabování a občanské války. O víkendu to bylo ještě kapánek horší, máme ve zvyku vypadnout do lesa ale nešli jsme nikam, jenom manžel a dítě na chvíli odpoledne na dvorek za domem abych byla taky trochu sama.

Týden druhý

Trošičku jsme se otrkali a protože začalo být hezky, odpoledne jsme začali pravidelně vyrážet na dvorek. Náš dům nemá hlavní vchod do ulice ale na jakýsi prostor s garážemi, které jsou pak ještě za budovou, spolu s trochou trávy, záhony a dvěma lavičkami. Každé odpoledne jsme proto vytáhli ven odrážedlo, tatru, kyblík, lopatku, míček a snažili jsme se trochu zabavit za domem. Super, že jo? No až na jednu maličkost. Dvorek je ze dvou stran obklopen 4patrovými budovami s balkony. Všichni naši sousedi jsou fajn, to už se ale nedá říct o budově naproti. 

Krtek zvoní na taťku aby si dal pauzičku a šel s námi na dvůr

Zjistila jsem, že balkon v prvním patře obývají dva Slováci. Prvotní radost brzy odezněla, když se na mě dělníci neustále obraceli s prosbami (kabely k autu, abych jim zavolala tam a tam) a dceři nabízeli neustále nějaké sladkosti. Slušně odmítnout nepomáhalo. Jeden by byl celkem v pohodě, druhému ale nebylo vůbec rozumět a neustále na mě něco pokřikoval a snažil se i flirtovat (debil). Naštěstí se po týdnu neznámo kam vypařili.

O patro nad nimi bydlí jakási důchodkyně s údajně bipolární poruchou. Prý když ji potkáte mimo domov, tak vás normálně pozdraví, doma je ale divná. No tak teď je ultradivná. Nejen, že mě nikdy ani mimo domov na hlasitý pozdrav neodpověděla, neustále na mě čumí. Když jsme byli venku na dvorku, seděla na balkoně a pro sebe komentovala všechno, co děláme, občas to někomu popisovala do telefonu s velmi silným alsaským přízvukem. Za normálních okolností bych asi nad ní mávla rukou. Musím říct, že na konci druhého týdne už mi pěkně lezla krkem.

Krtek a pupek

Jinak jsme se docela se sousedy pobavili a člověk se cítí méně izolovaný. Taky díky tomu skoro všichni už mají svoji přezdívku: divná paní, portugalci, ty s covidem (od nás z prvního patra, než to propuklo naplno, povídali mi že lehli s fakt silnou a divnou chřipkou), smutná paní, ty s plachtou (když jsme se v lijáku loni stěhovali, půjčili nám plachtu) a tak.. 

Antoine jede nakoupit na další dva až tři týdny. Drive vzdáváme, skoro nic na netu není. Je vybaven rouškou, rukavicemi, vlhčenými ubrousky a gelem. Po návratu oblečení i roušku okamžitě peru na 60, on se sprchuje a všechny potraviny otírám ubrouskem a nebo je necháváme na balkoně. (Tuhle strategii nakonec přijmeme i do budoucna. Ubrousky šetříme a nákupy necháváme do večera venku).

V druhém týdnu jsem také byla poslána do laborky na glukozový test na těhotenskou cukrovku. Hodně jsem váhala tam vůbec jít a bála jsem se. Nakonec jsem tam zavolala, objednala se a oni mi vyhradili na 2 hodiny místnost (test trvá dvě hodiny a třikrát vám vezmou krev, fuj). Nakonec mi to přišlo bezpečnější než jít nakoupit. Víkend klasicky depka, chci ven!

Tenhle týden mi taky došlo, jak pro duševní zdraví je důležité cítit pod nohama zem, trávu, asfalt, kamínky.

uvězněné květy, tematická fotka

Týden třetí

Pravidla pro vycházení ven se zpřísnila (možná už v druhém týdnu) a my tak můžeme na provětrání max jednou denně na hodinu a do okruhu 1 km od místa bydliště. Jsme si už trošku jistější, kamarádka nám ušila roušky už hned na začátku (já jsem se taky pokusila, ale nic estetického z toho není), a tak se odvažuji dál a dál. Zjišťujeme, že náš 1km dosahuje až do vinic. Říkáme tomu vznešeně vinice, ale zase tak daleko do nich nemůžeme. Jedná se spíš o oblast hned za obchvatem s hustými keři, kam lidi vyhazují bordel plus kousíček vinic. Zprvu honím Salomé jak nadmutou kozu, abychom se do hodiny stihli vrátit, zjišťuju, že není problém ji naložit na tříkolku nebo kočár a uhánět 15 minut do vinic, horší je to potom. Ona má jakousi dobu kamennou, tzn miluje kameny. Nakládá je na tříkolku, tahá je domů, dostáváme je jako dárky. A odtrhnout jí od kamenů dá fakt zabrat. Přemýšlím, jak ten čas trochu očůrat. Je vidět, že jsem nikdy nebyla mistr v podvádění a můj oldschool styl se projeví i na falšování povolenek. Místo, abych si vzala dvě, snažím se přepsat jedničku a nulu (vyšli jsme třeba v 16:10) na pětku a osmičku. Naštěstí mě nikdo nezkontroloval. Postupně v dalších týdněch přicházím na to, že je nejlepší odejít v celou a pak si tam někde připsat 50 minut. No a nebo odejít s Atestací v mobilu a jednou papírovou s nevyplněným časem v kapse. Podvádět je zlo ale zkuste si být hodinu venku s dítětem.

Týden čtvrtý

V pondělí kontrola na gyndě. Nejen, že mi doktorka sdělí, že podle francouzských kriterií mám tu debilní cukrovku, řekne, mi, že jsem nějak moc přibrala a jestli se mi daří se v karanténě hýbat. Ha ha ha, jasně že jo, Manu (Emanuel Macron) mi dal speciální povolení na sportování  venku ne asi. Takže mě čeká rande s endokrynoložkou nebo diabetoložkou chcete li. Je mi jasné, že to nedopadne dobře, s objednáním proto nespěchám. Zbytek týdne proběhne s ještě větší samozřejmostí vycházek do vinic, kam si děláme i výlety všichni tři o víkendu. Když takhle jdeme poprvé, jsem celá napjatá a ve stresu, je nádherně a i ostatní měli nápad. Netlačíme se tam sice jako Češi v hobby marketu, dítě nekontrolovatelně se řítící na odrážedle mezi procházející se dvojice mě dovádí k šílenství. Lidi roušky nemají, to bych ještě chtěla zdůraznit. Nejsou tu povinné. Nosíme je do obchodu, k doktorovi, ale do vinic nebo na ranní procházku čtvrtí, kde potkám tři lidi opravdu ne. Při svojí megaopatrnosti si myslím, že je to zbytečné. V batohu s sebou neustále mám desinfekci na ruce a zpočátku i roušky, kdyby něco, postupně ale do vinic roušky neberu.

Také objevujeme místní farmáře a od jednoho objednáváme ovoce, zeleninu a vejce. Dojedeme si tam autem a převezmeme bedýnku bez kontaktu. Vše necháváme na balkoně. Jednak je to dobré a pak taky chceme eliminovat čas v supermarketu na minimum. Na nákupy jezdí jenom Antoine a co nejméně to jde (zpravidla jednou za dva týdny). Chodí hned ráno pár minut před otevíračkou, aby byl obchod co nejčistčí. Už se mu stalo čekat ve frontě, do obchodu pouští omezený počet lidí a venku musí čekat v rozestupech, stejně tak u kasy.

Big Brother dvoreček

Týden pátý

V mnulém týdnu jsme se vlastně moc nenudili, snažili jsme se vytvořit dekorace na Velikonoce a jaro. V pondělí jsou Velikonoce, ráno jdeme ven aby Salomé našla čokoládová vajíčka. Mám pocit, že dělám všechno špatně a mám depku. Vůbec velikonoční víkend mi dost docházejí síly a jsem tak nějak víc v háji než obvykle. V týdnu se vlnovka zvedne a nejsem si jistá, ale dozvídáme se, že budeme doma na předpokládaných šest týdnů, ale rovnou osm. Mám zvláštní pocit bezpečí a "asi mi jebne" najednou. Jsem vděčná za pocit pevného vedení a ne neustálých zmatků a populismu, které vídám v českých mediích. Mám zároveň i pocit, že už jsme si na nastálou situaci pomalinku zvykli a naučili se v ní chodit.

Salomé má jenom dva páry bot a oboje zimní. Objednáváme jí tedy nějaké jarní a sandálky přes internet. Velikost téměř sedí, tedy určitě do toho doroste.

Týden šestý

Téměř každodenní procházky do vinic pokračují. Z kamenů už jsme na jednom místě postavili zeď. Začali jsme také častěji volat babičkám a kamarádům. V úterý jdu za diabetologem. Dá mi jakési pero s jehlami a měřič. Prý šestkrát denně a že mi pomůže manžel, než si zvyknu. Smlouvám, co to dá. Nic platné. Večer doma odmítám dát ruku a histericky brečím, nakonec asi po půl hodině ji dám, ale vpich nestačí na měření a tak už se nenechám. Ještě celé ráno opakuju, že tohle dělat nebudu. Fobie z jehel. Není to, že bych to neměla ráda. Upřímně to ani moc nebolí, jenže já se nedokážu vůbec kontrolovat. Jako by mi byly tři roky. Na druhou stranu mám děsné vyčitky, že ubližuju dítěti. Jsem v háji. Od téhle chvíle mi karanténa přijde jako maličkost. Permanentní stres a zvracení už jen z pomyšlení na píchnutí do prstu. Vybavuje se mi, že i jako malá jsem nemusela pohádku o Šípkový Růžence a při scéně s trnem jsem zavírala oči. 

Flora na dvoře

Týden sedmý

Klasicky pokračujeme do vinic, hýbu se, co to jde (snižuje to cukr). Telerande s diabetoložkou. Za celý týden jsem se ani jednou nenechala píchnout. Ta slevuje z 6x denně a mám to zkoušet aspoň jednou denně v různé denní doby (nalačno, dvě hodiny po jídle a tak). Před každým měřením jdu na hodinu rychle chodit ven aby byl cukr co nejnižší a nedala mi k tomu ještě inzulín, to by byla moje smrt. Hodnoty jsou v normě, až na ráno nalačno. Mám pocit, že v karanténě už umíme dobře chodit a zvykli jsme si. Taky se trochu bojím toho, že jsme maličko polevili a zpohodlněli (věci zvenku na balkoně nenecháváme už tak dlouho např). 

Týden osmý

Telerande s diabetoložkou (je to Rumunka a má pracovní název upírka a všechny vercajky co mi dala k měření nazývám "bordel"). Uznává, že trocha cukru v krvi mi uškodí míň, než ten mega stres, který díky měření prožívám a opět polevuje. Mám se měřit jednou za dva až tři dny ráno nalačno. To je ale věc, s kterou toho moc neuděláte. Studuju na netu všechny možné triky, jak ten cukr ráno snížit. Radí dát si druhou večeři asi 8 hodin před probuzením. Pokud by to nepomohlo, jsem připravená si dát nalačno rychlou chůzi. Poprvé je hodnota ještě o jednu jednotku nad limitem, podruhé už jednotku pod. Tak snad to vyjde a nechá mě žít. 

Venčení Krtka

Krátí se nám to. Postupně se dozvídáme, že Francie bude rozdělena na zelené a červené zóny a podle toho bude i probíhat uvolňování. Od pondělí 11.5. budeme moct všichni ven bez atestace a časového omezení a budeme se moct vzdálit do 100 km od místa bydliště. Zda jste červení nebo zelení záleží na více faktorech, tím prvním je, zda virus pořád ještě aktivně cirkuluje v populaci (Paris) a nebo jestli jsou u vás stále přeplněné nemocnice. Tady je to ten druhý případ. Myslím, že nikdo neplánuje (za Pařížany neručím) žádné šílenství. Pořád bude platit neshlukování se. Můžete sportovat, ale jenom individuálně. Červená zóna se liší od zelené třeba v tom, že tu zůstanou zavřené parky a zahrady a také střední školy. Na základní je to na uvážení rodičů, třída přijme ale pouze maximálně 15 dětí. My máme informace od naší chůvy alias báby, která je zdá se dost vypsychovaná, protože údajně musí neustále nosit roušku, jednou denně desinfikovat podlahu, desinfikovat hračku než si ji vezme druhé dítě, okamžitě vyhodit knížku pokud na ní dítě kýchne a pod. Snad se nám úplně nezblázní a já si tak budu moct před nadcházejícím blázincem (rozumějte porodem) pár dní odpočinout. V sousedním regionu (Bas Rhin) jsou prý pravidla ještě ostřejší a např pokud dítě dorazí k chůvě, musí se komplet vysvléknout a znovu se obléknout do oblečení, které zůstane pouze u chůvy. 

Antoine po celou dobu pracuje z domu, ostatně jako i před karanténou. Má toho ale teď nějak víc a nezřídka si dává budík na pátou ráno. Okolo 7 snídáme a on pak jede od 8 do 7 až 8 do veřera, s asi hodinovou pauzou okolo půl 1 abych se mohla natáhnout. V tu dobu mi pravidelně dochází energie.

Dnes je neděle, zítra to tedy propukne, svoboda (relativní). Rozhodně nejsem zastáncem keců typu: jak nás ten covid vlastně sblížil jako rodinu, jak spolu doma jíme, jak je to úžasné atd. Myslím, že nám není více či méně přirozené neustále trávit čas s jinými lidmi. Lidi potřebují samotu a shledání. 

Díky téhle situaci jsem ráda, že jsme objevili zajímavé stezky vinicemi, a jsem vděčná, že: máme relativně velký byt, kde se dá chodit dokolečka, máme dva balkony, máme dvorek za domem v vchod není do ulice, bydlíme ve 4. patře s úžasnými výhledy na hory, nemáme výtah, bydlíme v části, kde náš okruh 1km sahá do přírody. Nebýt toho, bylo by asi mnohem hůř. Také jsem vděčná, že Salomé už docela rozumí a můžu jí vysvětlit, proč nemůžeme do bazénu (jezdili jsme tam jenom jako) a k hlídací bábě a ven jenom na chvilku. To ona sama nás napomínala, pokud jsme si nekýchli do lokte nebo otevřeli dveře rukou. Co nás čeká, těžko říct, další vlny viru zřejmě. Tak se držte.

Pusťte mě veeen!

Takovej ten virus

Přátelé, protože se mi poslední dobou množí dotazy na to, jak že to tady u nás ve Francii právě máme, a mě už unavuje každému z vás odpovídat to samé, rozhodla jsem se o tom, jak si tu žijeme, napsat takový (snad kratší) povídání.

Jedna nostalgická vzpomínková

Omluvte mě, pokud ve faktech nebudu úplně přesná a je také možné, že k vám se ona fakta dostávají později nebo malinko jiná. Pak bude také spoustu pocitů ze situace tady na bázi čistě osobního cítění a to, co prožíváme my, nemusí nutně prožívat každy Francouz. Jasné?

Tak tedy...o tom, že není moc třeba děkovat a tleskat komunistickému režimu z Číny, že před zbytkem světa jaksi skrýval a potlačoval důležité informace o tikající bombě, je asi bez diskuze. Stejně tak, že jsme tuhle epidemii všichni podcenili. I já jsem před několika týdny žila v přesvědčení, že jde o jakousi čínskou chřipku. Čína je daleko a nás se to netýká. Tenhle pocit se postupně měnil a dneska už vím, že jsme v průšvihu snad ještě větším, než Číňani. Oproti asijským národům nám chybí jedna zásadní vlastnost a tou je v demokracii ne zcela potřebná disciplína. Mluvím teď jak o Češích, tak o Francouzích. Češi mají svoje zlaté ručičky a velice rychle se dají do mravenčí práce, tohle Francouzům chybí. Češi jsou mistři v očůrávání pravidel, Francouzi zase narazí se svojí ležérností. Pochopitelně ne všichni a spoustě už to došlo.

Teď k naší situaci. Bydlíme ve městě Colmar v Alsasku. Rozloha Alsaska je asi 8 280 km2. Počet obyvatel okolo 1 860 000. Jsou tu dva regiony: Haut Rhin a Bas Rhin, Colmar leží v Haut Rhin, jednom z nejvíce Corona postižených regionů ve Francii. Druhý nejhorší je Lille na severu a pak Paris. Údajně je tu tolik nakažených proto, že se na konci února pořádalo jakési regionální setkání, kde byl jeden nakažený. No a pak to jelo. 

K dnešnímu dni (pondělí, resp neděle večer 22.3.2020) v jakémsi nad regionu Grand est (kam patří Alsasko, Champagne-Ardenne a Lotrinsko, dohromady rozloha 57 433 km2) je 1977 lidí hospitalizováno, z toho 480 na přístrojích. V Haut Rhin je 85 pacientů na přístrojích. Za víkend se zvýšil počet pacientů na přístrojích o 38 procent přičemž vláda apeluje na lidi že zůstat doma je naprostou nutností. Zemřeli 2 doktoři (aktualnizace v úterý, už 4). Nemluvím o zbytku Francie, která je údajně asi o 2 týdny za námi (záleží jak která oblast).

Není to tak dávno, co jsme měli asi prvních 8 nakažených turistů v Alpách a mysleli jsme si, jak jsme za vodou. Postupně se ukazovalo, že to bude průšvih a když dokonce i můj manžel uznal, že je to vážné a přestal jezdit do Paris a do Nantes za projekty, bylo jasné, že fakt jo. V pátek 13.3. promluvil prezident Emanuel Macron k národu. Mluvil moc hezky a vyzíval k solidaritě a odpovědnosti každého z nás. Omezil pohyb venku a shlukování, zavřel restaurace a bary. Co si Frantíci nemůžou nechat vzít, jsou manifestace, které jsou, tedy ty za svobodu demokracie, povolené za každé situace (kdyby si třeba někdo chtěl nenápadně nechat projít nějaký zákon o vlastnictví aby mu prošly jeho nekalosti...ale to zase mluvíme o jiné zemi, že?). V pondělí večer pak promluvil znovu, zase ve stejném duchu, ale už naléhavěji. Zavedl jistá opatření, ke ktrerým se dostanu, a každé z nich zdůvodnil a vysvětlil. Člověk tady ve vztahu k vládě nemá pocit, že by si s ním někdo pohrával a nevěděl, co dělá. Mimochodem, také nabídl pomoc podnikatelům a firmám a nikdo nebude tento měsíc platit nájem, vodu a elekřinu.

Tak tedy jak žijeme od úterý poledne. My jsme ještě váhali, zda dát Salomé v pondělí k chůvě. Hrozně moc tam vždycky chce a víme, že paní je svědomitá a má doma těžce nemocného otce, takže nebude hloupě riskovat. Dali jsme jí tam, ale během dne trochu litovali. Paní hlídá ještě jednoho kluka a vy prostě nevíte, co dělají jeho rodiče, s kým se stýkají a tak. Cítili jsme se provinile, když jsme si uvědomili, že jsme výrazně znásobili bubliny lidí, se kterými se naše dítě setká. 

Od úterý poledne platí zákaz vycházení. Ven smíte jenom se speciálním povolením, které si buď vytisknete nebo opíšete na papír. Tato atestace obsahuje vaše jméno a příjmení, datum narození a adresu. Každé nové opuštění domova má svůj vlastní dokument. Následně vyberete jeden z pěti dovolených důvodů k opuštění bydliště, a to:

• přesun mezi bydlištěm a prací, pokud ze závažných důvodů nemůžete pracovat z domu (např. doktoři, sestry, prodavačky, lékárníci)
• přesun na nezbytně nutný nákup pro přežití do autorizovaných obchodů (otevřeny jsou potraviny, lékárny, benzinky, tabáky)
• přesun ze zdravotních důvodů (neodkladná návštěva doktora např. Nově musíte být vybaveni pozvánkou k doktorovi, důkazem, že tam skutečně jedete)
• přesun z neodkladných rodinných důvodů pro dítě (vy musíte pracovat v nemocnici a dítě vám někdo hlídá, střídavá péče)
• krátký rychlý přesun v okolí vašeho bydliště (někdo říká do 3 km max, někdo do 1km) z důvodu vyvenčení psa či dítěte když už fakt musíte ven na chviličku. Sami. Opět přišlo zpřísnění: max 1 denně a na 1 hodinu nejvýše.

Od tohoto víkendu jsou rovněž zakázány všechny lesy, parky a zelené plochy v regionu, protože ten poslední bod si mnozí vykládali po svém. Policie všechno velmi kontroluje. Např pokutovala cyklistu vzdálenáho 15 km od bydliště i paní co šla "jenom" hodit dopis do schránky. Pokuta je na místě 135 euro, později 375 euro. Pokud budete přistiženi opakovaně, pokuta se vyšplhá až na asi 2600 euros.

Manžel pracuje z domova tak jako tak, jediné co je jiné, že už nejezdí služebně po Francii a já ho mám tak doma pořád. Salomé jsou tři roky. Děsně moc se jí zalíbilo u chůvy a taky jako asi skoro každé dítě ráda běhá a tak. Od úterý jsme opravdu venku nebyli. O víkendu jsme šli na jakýsi dvorek za domem když tam nikdo nebyl, ne, že by tam někdo kromě cesty do garáže chodil, kde může dcera jezdit na kole, kopat do míče a sbírat kamínky. Snažila jsem se na každý den vymyslet nějaký program, jako třeba zasadit kytičky (bylo přes dvacet stupňů, teď už je zase ráno okolo nuly, snad všechny nechcípnou), uspořádat a uklidit balkon (díky Bohu za něj), péct a vařit, malovat a tak všechno možné, co vás napadne. Nakonec jsem ale slevila z naší výchovy a když chtěl náš maniak 20krát denně číst "Jak sluníčko vypilo štěňátku vodu", vytáhla jsem rezignovaně DVD. Abyste rozuměli, nemáme televizi a jsme si vědomi negativních dopadů obrazovek na nejen děti.

K nákupům. Manžel byl nakoupit minulou sobotu a asi vyrazí zítra. S jedním větším nákupem jsme v pohodě vyžili okolo 12 dnů a pořád ještě nejsme na nule a minimálně týden bychom ještě v pohodě dali. Asi tolik k tomu nesmyslnému syslení a kupování palet rýže a lančmítů. Děláme klasický větší nákup, možná o malinko větší než obvykle, protože už v sobotu dopoledne nechodíme na trhy pro sýry a zeleninu.

K rouškám. U nás povinné nejsou. Osobně myslím, že jsou potřebné a taky myslím, že to, co předvádí Bureš je trestné. Manžel si myslí, že tady nejsou povinné z několika důvodů. Ten první je, že tyhle ochranné pomůcky zkrátka jsou dnes všude na světě nedostatkovým zbožím. Proto, že jejich spotřeba stoupla oproti normálu několikanásobně v mnohonásobně delším období. A když jich nemají dostatek ani lékaři a sestry, je jasné, že vláda nemůže nařídit občanům, aby je povinně nosili, když nejdou sehnat. To je, jako kdyby řekli, že odteď budou všichni povinně nosit ven kosmonautskou uniformu. Druhý důvod je ten, že nařídit plošné užívání je opět nesmysl, pokud v Čr není zakázán volný pohyb v přírodě. Čech si tak svojí složitě koupenou roušku nasadí a půjde do lesa. Po asi dvaceti minutách mu rouška zvlhne a přestane účinkovat, to už se ale Čech vrací z lesa přes město k němu domů, kde na chodbě potká sousedku. Možná infikovanou. Jeho vlhká rouška už v tuto chvíli slouží jako množírna virů. Nebo jedete sami v autě. nejasnost užívání. Třetí důvod může být právě tato ošemetná manipulace s rouškami. Že se musí pravidelně vyvářet, ty jednorázové hned vyhazovat. Nechci na nikoho ukazovat, ale znám osobně někoho, kdo má doma jenom jedno povlečení a za celý rok ho pere jednou. Frekvence praní ručníků také není valná. Opravdu se rouška v rukou mnoha Čechů nestane spíš nástrojem zkázy? Opravdu se pravidla jejího užívání dostanou ke všem? A to ještě nemluvím o tom, že mám pocit, jakoby se pro mnohé rouška stala jakýmsi módním doplňkem. Kamarádka švadlena mi řekla, že na mnoha šicích fórech se lidi rozčilují, že barva látky neodpovídá objednanému a že jim došly ozdobné kamínky, které by na ně nalepili..

Tady hodně nabádají k rozestupům. Do obchodů pustí pouze omezený počet lidí. Na facebooku vidím jak hodně Čechů, co nadávají na jiné Čechy, jak nedodržují burešova polovičatá pravidla, tak spoustu Francouzů, co nadávají na jiné Francouze. Debilové jsou asi všude. Já osobně jsem se zatím se špatným chováním nesetkala, sem tam z okna vidím někoho se psem či sem tam auto. Žijeme s vědomím, že tu vir je všude, cirkuluje vesele mezi lidmi a žádné madlo, nákupní košík ani lavička nejsou bezpečné. Když jdeme vybrat schránku nebo do sklepa, po návratu domů si omejeme ruce a na chodbě se všeho dotýkám pouze loktem. Sousedi jsou milí ale nevíte, kde ten den byli a na co sáhli. Ohledně našeho příštího nákupu zatím váháme a oddalujeme ho, co to jde. Virus vydrží na plastu okolo 20 hodin. Téměř vše, čeho se v obchodě dotknete, může být infikované, a rouška vás nespasí, stačí si totiž promnout oči. Schválně si zkuste všímat, jak často a nevědomky si saháte na obličej. 

Nákup provedeme pravděpodobně takto: zkusíme ho objednat na Drive a pouze ho vyzvednout autem. Manžel se okamžitě po příjezdu svlékne a osprchuje, oblečení poputuje do pračky a bude vypráno na 60 stupňů. Pravděpodobně i s některými potravinami. Ty, co nebude možné omýt, se pokusíme otřít ubrouskem s desinfekcí. Přijde vám to padlé na hlavu a jako chování nějakého maniaka? Mě taky. Dneska jsem mluvila s jinou Češkou, co tu žije, nemyslím si, že bychom byly obě histerky a nebo si nějak zvlášť podobné, obě naše rodiny ale dělají podobná opatření. Známe z blízkého okolí několik nakažených, ona pak i 3 mrtvé.

Co se psychického stavu týká, u mě je to trošku specifické díky těhotenským hormonům. Kdo zažil chápe. V týdnu to bylo musím říct v celku v pohodě a nevystrčit nos nebyl zas takový problém. Salomé pochopitelně chtěla na klouzačku nebo do bazénu, nejvíc pak k chůvě. Vysvětlila jsem jí ale, že venku je moc nemocných lidí a skáče tam ošklivý bacil a vypadá to, že to celkem pochopila. U mě krize nastala v pátek, ne ale z karantény, spíš z toho, jak celý dny neděláte nic jiného, než že čtete pořád dokola: stoupající počty nakažených, mrtvých, roušky, burešův a kenův dilentantismus a česká histerie. Všude to samé, na facebooku snad ještě horší. Sem tam vám zpravidla někdo z rodiny pošle nějaký ten hoax, především ten, jak máme pít teplou vodu. Takže jsem o víkendu brala telefon do ruky jenom abych mrkla na předpověd počasí nebo kvůli receptu na koláč. Další krize byla v neděli, kdy jsme jako rodina vyráželi často, i přes můj zvětšující se velrybí pupek, do přírody a vůbec byli akční. Ale přešlo to a další týden je tady. Také jsem požádala muže o přerozdělění péče, totiž aby si asi půl hodiny okolo poledne dal pauzu a já se mohla na chvilku zavřít a lehnout si.

V současné době naše nemocnice nestíhají, pacienti jsou sváženi rovnou helikoptérou a i některé případy od nás přebírají jiné nemocnice v zemi či Švýcarsku nebo Německu. Virus se např dostal do jednoho domova důchodců, ke včerejšku už v něm zemřelo 20 klientů. Jsem ráda, že nás francouzská vláda nestraší nesmyslnými prognózami, protože se spíš ukazuje, že žádná informace není jistá a vše se mění ze dne na den. U nás se vrchol neočekává před 28. 3.

Na závěr pár zkušeností, můžete si z toho třeba vzít i radu ;) 

• čím menší vaše bublina kontaktů je, tím lepší. Máte starší rodiče? Nechoďte za nimi. Nákup jim nechte za dveřmi a při jeho pořizování se chovejte co nejopatrněji. Neposílejte děti si hrát k sousedům či spolužákům.
• Necourejte každý den pro čerstvé pečivo, pokud bez něj i v tomhle extrémně životu nebezpečném stavu nemůžete být, ty blbý rohlíky si zamrazte!
• Nelezte ven, myjte si ruce a myslete na to, že vás se to týká.
• To, že má Čr oficiálně okolo 1200 nakažených a ve vašem regionu jsou jenom 4, jak psali v novinách, ještě neznamená, že jich ve skutečnosti není dvakrát tolik. Spoustu případů je bezpříznakových a nebo s mírnými příznaky, děti jsou zřejmě pouze přenašeči, takže opakuji, ano týká se to i vás, vašeho penymarketu nebo vaší pekárny, vašeho autobusu a lavičky v parku. 

A úplně na závěr. Jsme tu izolovaní, bez rodiny a přátel ale pozor, pošta pořád ještě funguje ;)

free solo víkend

Je sobota odpoledne. Sedím ve společenské místnosti ve Farmě u staré jedle. Piju belgické pivo. Jak jsem se tu zjevila? Bylo toho nějak moc. Prostě jsem potřebovala na víkend pryč. A jelikož má můj muž pro moje touhy pochopení, nic mi nebránilo v tom, abych úplně sama a hlavně bez Bejby na krku vyrazila hodi do hor. 

Po dvou letech si vyrazit někam sama bez vašeho malého klíšťátka není jen tak. Proběhly výčitky svědomí a snaha jí to co nejvíce ulehčit. Koupila jsem pro Bejby křupky ve tvaru krokodýla a nechala se od ní ukecat abychom doma upekli popkorn. Vymyslela jsem, že až v pátek okolo sedmé pojedu, vezmu je kousek sebou a oni se vrátí vláčkem. 

Pátek jsem se snažila, aby vše proběhlo v co největším množství mazlení  a ujišťováním jak moc si to sama s taťkou užije. Tím pádem jsem tak trochu zanedbávala balení svých věcí, pořád jsem ale měla v hlavě že toho moc nepotřebuju. Jenom kolo, tričko, cyklo boty, brejle, helmu..

Když jsem moje drahé dvě polovičky vysazovala na nádražíčku mezi vinicemi, svítil na tabuli nápis, že protijedoucí vlak má půl hodiny zpoždění. Naštěstí ten jejich neměl, a tak jsme si zamávali a já nejistě otočila klíčkem a vydala se na dobrodružství.

Do cíle mi zbývalo ještě asi 45 minut po horských silničkách. Slunce pomalu zapadalo. Na cestu jsem si udělala sendvič, chytře bez rajčete, aby mi nevyteklo na klín, ale už méně chytře s mozarelou, která mi na něj vytekla. Taky jsem několik kilometrů v serpentinách jela za linkovým autobusem. Pomalu padala noc a já si to šněrovala mezi horskými průsmyky a temnými lesy. Díky navigaci jsem okolo čtvrt na devět dorazila na místo. 

Paní farmářka mě ubytovala v podkrovním pokojíčku a mě se najednou hrozně zastesklo po mojí rodině. Napsala jsem teda jednu tesknou esemesku a otevřela si pivo v posteli. Chvíli jsem háčkovala a koukala na krimi. Pak jsem nějak nemohla usnout páč postele byly vybavený takovým tím igelitem pod prostěradlem a mě se dost potil pod peřinou zadek. O tom, co se děje doma, jsem se rozhodla přemýšlet ve stylu: co oči nevidí, srdce nebolí.

Budím se okolo půl osmé. V osm se podává snídaně. Jsem trochu rozmrzelá a moc se mi nechce bavit s ostatními hosty. Jsou mezi nimi tři pánové, co tu prý taky jezdí na kole. Obléknu se a jdu vyndat kolo z kufru. Nějak mi ale nejde zacvaknout zadní kolo. Nechce se mi s tím nervovat a rozhodnu se zaklepat na pravděpodobný pokoj tří pánů, zda by mi nepomohli. Pomůžou a i duše mi dofouknou. Sami mají elektrokola a vyrážejí někam autem. 

První sedlo na dohled

Zjistila jsem, že umím perfektně zabalit zavazadlo pro Bejby, přesný počet triček a plínek, nezapomenout na dolipran, no ale pro sebe jsem zapomněla snad úplně všechno! Nevzala jsem si ani boty na nášlapy, ani malý batůžek, ani brýle. No nic, místo batůžku si okolo pasu vážu bundu s kapsami a ve 25 stupních vyrážím v dlouhých černých elasťákách na běžky (bez vypodloženého zadku, au!). Farmářův pes jde kousek se mnou, důkazem, jak jsem na tom, je moje věta pronesená nahlas: Počkej tady pejsku, mamka teď pojede na výlet.

Zpočátku mírně stoupám asi 2 km do průsmyku Col de la Croix des Moinats. Potom následuje pěkný 9km sjezd do městěčka Vagney. Tady vyhledám bankomat a vyberu si nemálo peněz, které uložím bezpečně do pravé kapsy u bundy, kde už se válí kreditka a klíče. Odtud stoupám do průsmyku Col de Sapois. Je to 10 km a úpadek mojí kondice se zde začne projevovat naplno. Ač je stoupání pozvolné, dělám pauzy a v jednu chvíli se rozhodnu, že i chůze vedle kola je sport a navíc změna pohybu. Za což bych se dřív propadla hanbou. Nakonec do sedla dojedu na kole. Je moc hezké, takové nefrekventované, okolo lesy a borůvčí. 

Ze sedla kledá silnice prudce až k jezeru Gerardmer. Dojedu sem okolo půl 12. Projdu se okolo jezera a hledám, kde bych něco zakousla. Dojdu koupit pohledy a při té příležitosti i sluneční brýle za 8 euros. Paní v obchodě mi říká, že vypadám zmateně, děje se něco? Odpovím, že v pohodě, ale v duchu jí říkám: Jasně, že jsem zmatená, jsem v krámu s plno cetkama a nemusím dávát pozor, aby si na všechny Bejby nesáhla nebo ti je nepřerovnala. Rovněž zmateně ještě vlezu do pekařství, kde chvilu koukám na ty mouky a špeku plné věci, na které absolutně nemám chuť, abych pak zmateně řekla: Tak nashledanou, já se ještě vrátím.

Jedu najít supermarket, mám chuť na nějakou zeleninu a ovoce. Kupuju džus, tzatziky, uzeného lososa, trojúhelníkový sendvič a kousky melounu v krabičce. Už jsem říkala, že nemám batoh? No tak celý nákup se rozhoduju nejdřív nacpat do kapuce. Nakonec ale volím kapsy a při nasedání na kolo mi meloun vypadne na zem a vysype se. Jím ho ze země, písek oprašuju prstama od kolomasti. Pak s narvanými kapsami jedu do parku, kde jím zbytek. Nechce se mi už v tomhle městě dál zůstávat a tak se rozhodnu jet dál.

Gerardmer pohled od města

čistá voda jen stín ji kalí

Pohled zpět na stoupání od jezera

Hned po jídle to ale není dobrý nápad, nohy odmítají šlapat ještě víc. Silnice od jezera směrem na La Bresse pochopitelně jak jinak než stoupá. Chvíli jedu, ale asi po 4 km střídavě tlačím a jedu. Vysloužím si za to dvakrát "kuráž" od ostatních cyklistů. Konečně po 8 km dosahuji posledního dněšního průsmyku. Odtud už mě čeká jenom klesání, abych se dostala do sprchy. Krátce před třetí hodinou dojíždím na farmu. Mám šílenou chuť na pivo, ale mám jenom zbytek džusu a jet do údolí do krámu se mi nechce. Chvilku si odpočinu a pak se vydám lovit internet do společenské místnosti. Tam ale už sedí tři pánové a popíjejí pivo. Ptám se, odkud ho mají a zda je poblíž obchod. Moc dobře vím, že ne, moje otázka ale brzy přináší ovoce a podobě nabídky, která se neodmítá. Pánové, dva muži a syn jsou z Belgie a dávají mi ochutnat i místní fialkový likér.

Před večeří si ještě užiju ničím nerušené válečky v posteli. Dnes večer jsem se u majitelů nahlásila, že bych si u nich dala večeře. Sama bych asi zase žvejkala na pokoji bagetu, Ječmínkovu: "četlas recenze? Tu večeři u nich si prostě musíš dát!" nešlo odolat.

Celý ten večírek začíná v půl osmé, kdy se hosté (já, tři Belgičani a starší pár) scházíme u jednoho velkého stolu a sympatický majitel pokládá na stůl tři lahve na přípitek. Domácí borůvkové víno nebo snad likér s bílým? Nalévá nám vrchovatě hned dvakrát. Jeho neméně sympatická žena nám servíruje domácí sýrovo ořechové kuličky. Sami majitelé večeří s námi. Následuje předkrm: zapečené toastíky se sýrem munster a salát, sklenku nemám ani na chvilku prázdnou. Hlavní chod je skopové se špeclemi (místní halušky) a fazolkami. Nesmí chybět sýr a jako desert domácí borůvková a vanilková zmrzlina. Na závěr dopíjíme bylinkový čaj nebo kafe a farmář už tahá láhev domácí mirabelkové pálenky. Celý večer se výborně bavíme, převážně mým tipem, že jednomu z Belgičanů je 60 (bylo mu jenom 50) a taky tím, že dva týdny po svatbě už mám potřebu si od rodiny odpočinout. 

Okolo 11 zalehneme. Už dlouho jsem toho tolik nevypila, a tak se bojím, že budu mít ráno za krkem pořádnou opici. Kupodivu nic, alkohol byl zřejmě kvalitní. Na snídani docházím když už jsou mí belgičtí přátelé na odchodu, chvíli po mě ale dorazí frankoizraelec. Je to přesně ten typ muže, co všechno ví a všude byl. Navíc, jak mi několikrát během těch pár minut zdůrazní, mluví 4 jazyky. Neřeknu, že já vlastně taky, ale radši mu ty jeho nesmysly odkývu a jdu balit. 

V 11.15 mám sraz s mými nejdražšími na konečné vlaku v obci Metzeral. Tam je to sice jen 45 minut jízdy autem, chci se ale ještě zastavit na trhu a nakoupit nějaký piknik, no a kdo ví, co pěkného po cestě uvidím a budu se tam chtít zdržet. Když kupuju jedlové pivo, klobásu, sýr a chleba ve tvaru smrčku, lehce poprchává. Sedám do auta a vyrážím horskými serpentýnami k hřebenové silnici. Hned na vjezdu na ní zastavuju a sleduju nádherný vrcholek nedaleko. Spočítám si, že k jeho dosazení mám dvacet minut. To dám. Běžím do kopce po kamenité stezce jako kamzík. Nahoře jsem o celých 5 minut dřív a tak se foťák nezastaví. Nádhera. Ještě několikrát se ujišťuju, že tohle pohoří po hřebenové stezce prostě musíme jednou celé přejít. Běžím dolů k autu a už nemám ani minutu nazbyt. Navigace hlásí dojezd na nádraží dvě minuty před vlakem.

Po šťastném shledání se projdeme městěčkem a když je čas na siestu, vyrážíme a Bejby v autě usíná. Rozhodneme se vyjet na kopec k památníku z první světové války. Zákopová válka. Až teprve tady pro mě tenhle pojem z dějepisu dostává rozměr. Kromě působivého muzea/památníku se nacházíte přímo v zóně zákopů. Ten francouzský dělí od německého sotva dva metry. Uprostřed lesů, těžko se pak můžeme divit, že spolu znepřátelená vojska trávila Vánoce. Procházíme asi hodinu a půl značenou strasu zákopu. Místy musíme klást nohu před nohu a natáčet se bokem, abychom přešli. Těžko představitelné, že tu vojáci trávili týdny a měsíce.

Odpoledne zakončujeme na jedné farmě. V celé oblasti se zrovna slaví návrat dobytka z celoroční pastvy v horách. Krávy mají na krku obří zvonce. Několik stánků místních s uměleckými výrobky, pivo, trubadůři, ovečky, koně, kozy. Příjemná atmosféra konce léta a začátku sklizně. Dojedeme domů. Bylo to super, i když sakra krátké. Jak pro koho. Pro Ječmínka a Bejby byly noci dlouhé až až.

Tímto děkuji mému úžasnému muži za podporu a pochopení a taky za to, že mě k tomu dokopal :)