Láska v dešti

Neděle jedenáctého dubna. Děcka si už třetí týden předávají nemoci a my nespíme. A meleme z posledního. V sobotu ráno má Salomé histerák, odmítá si nechat stříknout do nosu kapky a já už chci zmizet na jinou planetu. Nakonec si slibujeme, že si víkend užijem.

Antoine mi nepřestává nabízet, abych dělala něco, co mi udělá radost a vypadnu na chvíli z Chocholouškova. Já už delší dobu koketuju s myšlenkou na kolo. Jenže gumy jsou vyfouklý, řetěz nenamazanej...Antoine to bere do svých rukou a když do Oskárka cpu svačinu(nechce, není mu dobře), zprovozní mi mého milého Cuba. Salomé kňourá, že chce jet se mnou. Nejde to, seš nemocná. Odpověď skoro na všechno, co touží poslední měsíc dělat. Venku prší mimochodem. Kdo by si myslel, že mi to vadí, tak ne. Prej, jeď se projet aspon na chviličku, deset minut. To ještě neví, že vypustit psa ze řetězu není jen tak. Hodně jsem o téhle první vyjížďce po dlouuuuhé době přemýšlela. Pojedu jenom po rovině? Nebo rovnou nějaký vrchol? Zvládnu to? Říkám, že pojedu směr Metzeral. To je městěčko na konci údolí. Takže stoupání, ale ne kdovíjaký. Je 15:25. Sedám na kolo a mávám rodince. Jede to pěkně. Příjemné nakloněné roviny, sem tam malý stoupáček. Po 10 minutách míjím 4 čápi, co se prochází po trávě kousek ode mě. Přede mnou černo, zasněžené vrcholy se přibližují. Sem tam potkám horaly, co jim déšť nevadí: dvojice s deštníkem, pán s hůlkama, cyklista v opačném směru. Řekla jsem si, že pojedu do 4 a pak to otočím. Čím dál víc toužím dojet až do cílové stanice Metzeral. Nalevo ve stráni zvoní krávy zvonečky. Prší čím dál víc a taky se dost ochladilo. Baví mě to. Jede se pěkně, nikde nikdo. S nášlapy jako bych se narodila. Když míjím důl a stáčírnu minerální vody Cristaline, je mi jasné, že to do cíle není daleko. Krajina se otevřela a vítr nepříjemně fouká. Studí mě uši. Cyklostezka se přiblíží silnici a já konečně uvidím ceduli s vytouženým nápisem. Na konečné v dálce vidím vlak. Doufám, že to k němu stihnu než vyrazí svou cestu údolím. U ozdobené welcome cedule míjím důchodkyni s ratlíkem. Poprosím ji o fotku na důkaz. Pokecáme ale já už spěchám k vlaku. Tam rychle hodím několik selfíček a hurá domů. Jsou přesně 4. Vlak odjíždí až za 17 minut. Škoda, mohly jsme si dát závody. Snažím se jet tak, abych jela co nejrychleji, ale zároveň aby mi nebyla moc zima. Kapuci od bundy si dám pod helmu a uši mi hned poděkují. Vzpomínám na celoprsťáky, které jsem nechala doma. Déšť mi tluče do tváře. Nepromokavou bundu je třeba naimpregnovat, až si někdy vzpomenu. Doma jsem za 20 minut. Promočená ale spokojená. Na dlouho jeden z nej zážitků. Ježdění v dešti je super. Jdu se ohřát pod sprchu, červené fleky na stehnech jsou vidět ještě dlouho. Neskutečně se těším, na všechny ty potenciální výlety, které nám údolí nabízí a které na nás čekají. Na to, až vyrazím sama. Na to, až nám někdo někdy pohlídá zvěř a my vyrazíme sami dva. A taky na to, až vyrazíme všichni čtyři (a nikdo nebude držkovat samozřejmě ;)