Ježíšek vs Père Noël

Je klidně možné, že tady nebudu objektivní. Především proto, že vzpomínky na České Vánoce pocházejí z dětství a tudíž v sobě pořád mají jistou magickou moc. A potom taky proto, že jsem vyrůstala na vesnici, kde se zvyky a tradice dodržují mnohem více než ve městě. Kdejaký Pražák se mnou proto zřejmě nebude souhlasit. Ostatně už jako malé mi bylo vyprávěno, že děti ve městech nechodí s pomlázkou a nezvoní u každých panelákových dveří. Bylo mi jich líto, co je lepší než se přejíst vejci a vykoledovanou čokoládou? Domnívám se proto, že měšťan, který v životě nevyšukal pomlázkou sousedku a nedostal za to pár nabarvených kraslic, nebude rovněž sdílet moje nadšení pro házení pantoflem či krájení jablíčka na půl.

Vánoce pod psa? To ani náhodou!

Je čas Vánoc, doba rozjímání, dárků, návštěv příbuzných, kotle bramborovýho salátu a cukroví...jaké je to ve Francii? A co víc, jaké je to pro přistěhovalce z východu ve Francii? Keep reading!

Advent

S maminkou jdeme do lesa natrhat větvičky na adventní věnec, pak ho mamka nebo babička nějak vykouzlí, nevím jak, ale je krásnej. V neděli si zapálíme první svíčku, zhasneme a vyprávíme si historky, prý je to tradice druhé babičky, takzvaná "černá hodinka".  Tuhle tradici mám asi nejradši. Dostanu adventní kalendář. Každý den čokoládička. Jeden rok neodolám a nenápadně (jak si myslím) otevřu políčko kdesi kolem 20, nesním ho hned (je to bota), jenom ji okusuji, tak aby to pak nebylo poznat. Stejně se bojím. "tady je nějaká okousaná bota", zuří mamka. Taky musíme víc uklízet. První adventní víkend pečeme perníčky, to aby do Vánoc stihly uležet. Pak v následujících týdnech ještě vanilkové rohlíčky, žabí huby, kokosky a slepované (mňam). Úplně naposledy vosí hnízda (double mňam!). Ty děláme s tátou, protože prej jenom on umí umíchat správně tu rumovou náplň. Hodně se jich během tvorby jakoby náhodou rozbije, ty šmejdy musíme ihned sníst. Vystřihujeme vločky z papíru na okna. V Jablonci jsou řemeslné trhy, s kýmkoli se tam potkáme, jdeme na svařák (později pochopitelně), je to potřeba páč mrzne až praští. Taky chodíme bruslit na Jizeru a na rybník Kulaťák.

Je něco kolem 12 stupňů. Holky co hlídám mají každá 3 adventní kalendáře. Ta menší ho sní už 30. listopadu. Rodiče se jenom usmějí. Už na začátku adventu si Francouzi koupí stromek a ihned si ho ozdobí doma, takže se na něj každý den koukají. I když byly Jesličky jako symbol křesťanství v multináboženské zemi na veřejnosti zakázané (aby se neupřednostňovalo jedno náboženství před druhým), stejně je doma lidi mají (soukromý průzkum ve škole). Ve městě jsou vánoční trhy, světelné dekorace. Je to moc hezké, ale při teplotě nad 10 stupňů a totálně bez sněhu si tu atmosféru nějak nedokážu vžít. Možná se mýlím, ale celé pojetí Vánoc mi zde přijde více komerční, právě tím, že tu nejsou tolik zakořeněné zvyky a tradice. Cukroví nepečou, adventní věnec neznají. Jmelí, jako správná cizopasná rostlina tu roste všude, kam se podíváš. Pár jsem jich natrhala a pověsila v bytě. Jediné co tu probíhá je Vánoční dekorace, ovšem tak trochu v americkém stylu: hodně blikaček, svítící Père Noël se soby...Nejkrásnějším počinem pro mě bylo nasvícení katedrály. Více na konci.

Obrázek ukazující, že pokud muslim protestuje proti stromku, je to pochopitelné ale pokud - dobře, ošklivý pupkatý Evropan - protestuje proti zahalování, je to rasismus.

Štědrý den

Probudím se a všude to voní, obleču se víc svátečně než obvykle. Kuchyň se přes noc proměnila, všude je vánoční prostírání, na stole čeká Vánočka, z gramofonu hrají koledy. Nasnídáme se. Navlečem se do kulicha a péřovky a vyrážíme do lesa. Zaplatíme u správce a jdeme si sami vybrat a uříznout stromeček. Pachtíme se sněhem do prudkého kopce. Tam úplně nahoře najdeme co hledáme. Byly roky, kdy jsme stromek měli venku pár dní předem a na Štědrý den dopoledne ho jenom ozdobili. Koukáme na pohádky a mamka peče houbovník - tradiční podkrkonošské jídlo chudiny: houby, stará houska, mléko, vejce, česnek, uzené a muškátový oříšek. Pak taky babička přijde s rybí polévkou. Nesnáším jí, ale musím tu půlsběračku sníst. Tradice je tradice. Odpoledne jdeme s babičkou na hřbitov a ona nám vypráví pohádky. (O holčičce Evičce, jakási alegorie na mou osobu, která vždycky zlobila, odnesli ji čerti do pekla a ona se pak polepšila, jak šly roky, prošla si i Evička, stejně jako já, pubertou a alkoholovými neřestmi, diskotékami a má problémy s chlapcem :). Vrátíme se za tmy a u babičky smíme tajně jíst cukroví, koukáme na Princeznu myší kožíšek a taky na Sůl nad zlato. U stropu visí zlaté jmelí. Pak v 6 hodin se jde jíst. Dveře do obýváku jsou zavřené a přes dveře cítím vůni purpury. Jíme rybu, salát a hrášek, rybí šupinu si dáváme do peněženky. Taky krájíme jablíčko, zda tam bude hvězdička nebo křížek a pouštíme skořápky. Pak sedíme u stolu, nikdo se nesmí zvednout než všichni dojí, to nosí smůlu. Taky se nesmí věšet prádlo, to aby se nikdo neoběsil příští rok. Posloucháme, pak uslyšíme zvonek, to Ježíšek cinká, že už je všechno na svém místě. Cinká pořád, i když jsme s bráchou velký a víme, že pravda je tam venku. Jednou si dovolil necinkat a to bylo protestů a defenestrací. Běžíme do pokoje a rozbalujeme dárky. Nakonec koukáme na nějakou tu pohádku, cpeme se cukrovím a kolem 11 jdeme spát.

Francouzské Vánoce si užíváme plnými doušky, doslova :)

24. prosince mě budí přítelův budík, vstává do práce. Pustím si koledy na youtube. Letos prý se obejdeme bez stromku, bude stejně večer u rodičů a byt je malej. Vánoce bez stromku je jako pohádka bez dobrýho konce, safra! U všech supermarketů už stromky ale nejsou, prodávají se jenom týdny před Vánoci. Sedám na kolo, v batohu mi cinká velký kuchyňský nůž, steakový nůž a velké nůžky. Jedu podél řeky lesní cestičkou, všude se promenují lidi, smrček nikde. Najednou vidím malý stromeček, ideální, smrček to není ale vypadá tak. Na nic nečekám a jako vražedný nástroj volím steakový nůž. Ani ne za minutu je hotovo. Jedu co mi síly stačí domů, protijdoucím se nedívám do očí, jako bych tam nebyla, tajná mise končí úspěšně. Začnu připravovat houbovník podle babiččina receptu. Houby lesní ale nemáme, a tak je nahrazuji žampiony. Dělám hrachovou polévku. Vše se povedlo. Kolem 1 hodiny přichází přítel a sděluje mi, že jíst nebude, že si nechává místo na večerní hostinu. No co, asi chce vidět zlaté prasátko. (Letos už ho vidět nechtěl a dal si se mnou). Navečer skládáme dárky do auta a vyrážíme k rodičům. Maminka je ještě v práci a přijde až kolem 7. Tatínek mezi tím krásně prostřel sváteční stůl. Asi vás to překvapí a šokuje, ale Vánoce jsou pro Francouze svátkem jídla. Hostina začíná někdy kolem 8 večer. První přichází na řadu tradiční lahůdka: fois gras (husí játra). Jí se se speciálním chlebíčkem a někdy i s fíkovou marmeládou. Pije se k nim sladké desertní víno. Potom následuje druhý předkrm, jednohubky s mušlí St. Jacques, to je taková ta shellka, opět luxusní záležitost. Fantazii se meze nekladou, proto dalším chodem může být např. uzený losos. Zpravidla se přechází k hlavnímu chodu. Jeden rok jsme na stůl vyndali minigril a každý si ugriloval maso, na jaké měl chuť, na výběr byly všechny druhy. Letos jsme jedli vynikající kachnu pečenou v troubě ale pouze dorůžova naloženou v bylinkách. Potom následují sýry, později i několik druhů desertů. Tradičním je tzv Buche, neboli polínko, jakási krémová roláda. Ke každému chodu se podává speciální víno. Hostina končí kolem půlnoci. Potom si každý dá pod stromek svoji botu a Père Noël vám k ní dá dárky. Protože už jste ale vypili spoustu vína, jste ve stavu poněkud méně svátečním a o to veselejším :) Ač bez českých tradic, Vánoce v přítelově rodině jsou pro mě skutečným štěstím. Jeho rodiče jsou úžasní, milí a velice přátelští, cítím se s nimi jako doma a je mi úplně jedno, že nezazvoní zvoneček, zvoní totiž úsměv a radost. Společně strávený večer. 

Kdo je vlastně ten týpek Père Noël? Pokud si to přeložíme: Père znamená otec a Noël Vánoce, takže je to Otec Vánoc, v podstatě ale vypadá stejně jako Santa Klaus. Děti mi ve škole prozradily, že prý je obézní a proto musí mít soby, aby mu pomohly s dárky. Nevím, odkud se vzal, podle některých koled ale jednou za rok sestoupí z oblohy a prostě rozdává dary. Zdejší děti mu taky píšou dopisy, nevím jak v ČR, tady je to mají ale vychytané tak, že jim stačí vystříhat obrázky z katalogu hraček a ty pak lepí na papír. 

Svátek je až 25. prosince, to se často jede k příbuzným, sejde se celá rodina a hody začínají nanovo, tentokrát v poledne. 

Kdo by si potom řekl: tak dost, teď to sádlo zase pěkně shodím, tak by byl zklamán. V lednu a únoru začíná období Galettes de Roi (královská placka, koláč). Krásná tradice, která spočívá v zakoupení kulatého koláče, který se rozkrájí podle počtu účastníků, nejmladší si pak vleze pod stůl a dává pokyny pro koho bude který dílek. Všichni pak dílek sní, v jednom je ale la Fée - věcička, kterou kdo najde, musí u sebe pohostit ostatní členy, a tak to jde celý měsíc. Galettes se dělají buď z kynutého těsta nebo z máslového. 

Ať se Vánoce slaví kde chtějí jak chtějí, je to vždycky na Vás, jaké si to uděláte. Nevymlouvejte se a udělejte si to po svým. Odvahu, přátelé! ;)

hlavně se mějte rádi! Bezvýhradně.

Na závěr bych Vám chtěla poděkovat za přízeň, pokaždé mě moc potěší, pokud mi někdo to moje pisálkovství pochválí. Chtěla bych Vám popřát do nového roku, abyste se nebáli. Ničeho a nikoho. Nebáli se plnit si svoje sny, ať jsou jak chtějí bláznivé a ať se na vás okolí dívá třeba přes deset prstů. Přála bych vám, abyste si sami sobě nekladli limity a žili přesně tak, jak to cítíte.

Dobře vím, že nastává období, kdy cukroví už pomalu nemůžete ani cítit. A právě v této chvíli bych Vám nabídla pomocnou ruku, já, kůže líná, která si den před Štědrým dnem upachtila pár perníčků z pytlíku a které už dávnou zmizely v nedohlednu. Pokud máte doma cukrovíčko, neváhejte a pošlete, adresu vydám na požádání. Vím, je to zoufalost, ale doba je zlá :)

Já už ho vidím! Prase v žitě!

především od těchto bych vám ráda pomohla ;)

Athény vs Sparta

Kaliméra! Je na čase dovyprávět vám to naše putování, co myslíte? Představuju si, že sedíte doma, za oknem chumelí, jste zabalení v dece u krbu nebo u radiátoru, cukroví napečený, okna umytý...co teď? Eh voilá, pojďte se se mnou vrátit do prosluněného Řecka!

Dokonce po třech týdnech už zvládáme základy řecké abecedy. Řečtina, unikátní jazyk, který nemá ani slovanské, ani latinské kořeny a lidé takto mluví pouze v Řecku a na Kypru.

Upřímně, školní výuka dějepisu mě bavila nejvíc právě v té chvíli, kdy jsme se učili o Řecku. Vzpomínáte si? Na Spartu, vojenský městský stát, kde panuje krutá výchova, drsná neúrodná krajina kde narozené dívky hází do jámy, protože potřebují chlapce, bojovníky? Oproti tomu městský stát Athény oplývá trávou a strdím (něco jako med), vzkvétá zde kultura, divadlo a ty nejodvážnější filosofické myšlenky. Kdo by neviděl seriál o Herkulovi, který bojoval s řeckými bohy na Athénské Akropoli? A co víc, určitě jste četli Petiškovi Staré řecké báje a pověsti. Takto nějak romanticky jsem si pevninské Řecko a především Athény vysnila během nekonečných let školní docházky. O to víc vás nakrkne, pokud vám foťák umře těsně před příjezdem do Athén, sakrblé!

Budeme obdivovat aneb chvilka bez turistů

Kolem poledne naše loď zvedla kotvy z ostrova Milos a před námi taky bylo krásných 8 hodin plavby. V zásobě jsme měli celou pet láhev rýže (MacGyver hadr), takže hladem neumřeme. Ještě jsme se mohli pokochat výhledem na okolní ostrovy a shodli jsme se v tom, že na pevninu se nám vůbec nechce. Ostrovní život Robinsonů zkrátka stál za to. Konečně v půl 8 večer dorážíme do Pirského přístavu. Odsud de musíme dostat metrem do centra Athén, abychom zde našli naší CS hostitelku. Neuvěřitelné, celých 20 minut hledáme metro. Z přístavu vůbec není dobře značené a lidé nás posílají každý jiným směrem. Na prohlídku je moc pozdě, musíme co nejdříve nalézt hostitelku. Při hledání narážíme na nerudného trafikanta, který opět neporadí, odkud jede kýžený autobus. Nakonec jsme se ale našli a trávíme příjemný večer se Sabinou, původem Francouzkou žijící v Řecku. 

To je ono!!

Sloup Athénký, sloup prostý, sloup drážkovaný

Po probuzení na vrzavém gauči nám Sabina ještě přináší teplé skořicovo-tvarohové dobrůtky a radí, kde je nejbližší prodejna fotoaparátů. Máme před sebou dilema. Athény jsou jistě nejedním cestovatelským snem, absolvovat je proto zcela bez foťáku by byl tak trochu hřích a asi by nás hodně svrběly prsty, zvlášť při předešlé frekvenci 200 fotek denně. Otázkou je, zda narychlo (opravdu narychlo, protože na celé Athény máme jenom jeden den a už je devět) koupit nějaký lepší foťák, s tím že neznáme hodnocení, srovnání a cena bude jistě o dost vyšší než na internetu. A nebo koupit něco, co nás zachrání, nejlevnější šunt a pořádný foťák koupit až po zralé úvaze z domova? Běháme jako zběsilí od krámu ke krámu, čas běží jako splašený, nakonec, když už nám dilema vyvrtalo díru do hlavy, kupujeme foťák za 35 euro (co fotí i pod vodou, jak prodejce neustále zdůrazňuje, což už je nám k ničenu, jedeme na pevninu) plus minikarta za 9. Je na tužkovky (ale fotí i pod vodou), takže můžeme fotit hned, hurá dilema vyřešeno. 

pohled na Akropoli z protějšího kopce (hlavně že fotí pod vodou)

Běžíme na autobus, který nás doveze až pod Akropoli. Od této chvíle už chodíme všude pěšky, jak bývá naším zvykem. Začíná pravé vedro. Akropole, turisti všude, užíváme si výhled na Athény a zkoušíme si představit doby minulé, jde to těžko se selfíkářema všude okolo. Pokračujeme po svých na protější vrchol, potom dále podél zahrad a dalších památek. Máme jich asi 6 v jedné vstupence. Obdivujeme paláce a chrámy a řecké sloupy a rozčilujeme se nad nekvalitou fotek (ale fotí i pod vodou). Již skoro třítýdenní putování je znát, odpoledne jsme zcela vyčerpaní. Jíme gyros a opět pochodujeme za památkami. Zastavíme se u vily prezidenta, kterou zrovna střeží vojáci v krojích a kdosi odjíždí, že by sám prezident? Jen o kousek dál vidíme výměnu stráže. Když ještě popojedeme, potkáváme davy čekající před hotelem. O co jde? Prý se tam ubytovala lady Gaga, která má večer koncert a co nevidět bude opouštět hotel. Chvilku posedíme, ale když se během půl hodiny nic neděje, jdeme dál. 

Již za tmy se opět shledáváme se Sabinou, my bez energie, ona nás vede uličkami do svého oblíbeného baru. I když se mi nechce, nakonec nelituji. Bar Cube se nachází v posledním patře vysokého domu a kromě ochutnávky místního vynikajícího piva si užíváme i skvostný výhled na osvětlenou Akropoli. Uléháme v půl 2 ráno.

Ráno už se jenom rychle nasnídáme a běžíme na autobus na letiště. Vtipná vsuvka: zatímco čekám na zastávce se všemi zavazadly, posílám přítele s posledními 10 eury koupit do trafiky lístky na autobus. On se ale vrací s banány a pečivem, lístky prý neměli. V tom přijíždí autobus, peníze ale už nemáme. Co teď. Hledáme po všech kapsách a v drobáčcích se skládáme na lístek na autobus. Uf, zase jednou jsme měli štěstí. Je třeba udělat Řecku pá pá a připravit se na zcela nové Asijské zážitky, Turecko už čeká!

Minigalerie (třeba fotí líp pod vodou):

Milý Ježíšku...

Sněží. Vidím to ve světle pouliční lampy. Prosinec. Je mi devět a tři čtvrtě a jsem v pokojíčku. Plakáty Backstreet boys na zdi. Píšu dopis. Pro Ježíška. Píšu krasopisně, nedrápu. Plyšový tygr střeží postel. Dopíšu, sroluju dopis a převážu provázkem. Dám ho do obýváku mezi dvě okenní tabulky, na tu venkovní mráz nakreslil květiny. Je večer. Ráno je dopis fuč.

Milý Ježíšku,

těžko říct, jestli se tenhle dopis k tobě dostane. Maminka ale říkala, že mě sleduješ celý rok a lítáš pořád okolo, takže asi jo. Proto ti snad ani nemusím moc vysvětlovat, jak to teď mám. Vidíš sám. Vlastně když se nad tím zamyslím, pokud mě vážně sleduješ celý rok, nemusím ti ani psát, protože víš moc dobře, co bych si přála. No ale co kdyby.

Člověk si může pořád přát úžasné věci, jako zdraví pro své blízké, světový mír, šťastný život. Utopie. Pak si můžeme přát spoustu věcí jako nové boty, čepici, auto...věci které potřebujeme. (?) Co vlastně člověk opravdu potřebuje. Kolikrát se přistihnu, že věc za výlohou samotná ve mě vzbudí potřebu a touhu, když se ale nenechám zlákat a vyjdu ven, zjistím, že tu věc nepotřebuju. Že by mi doma jenom zaplnila skříň, že kdybych do toho obchodu nevkročila, neměla bych o její existenci zdání a tudíž dál pokračovala život bez ní a bez pocitu její potřeby. Co vlastně člověk doopravdy potřebuje?

Letos bych si přála jednu jedinou věc. Je to něco, co šíleně potřebuju a o čem sním celá léta. Dřív se mi toho dostávalo, teď už ne a mě ta věc příšerně chybí. 

Přála bych si sníh.

Ne jen tak dvě tři vločky, chtěla bych, aby se přihnal černý nabušený mrak, teplota aby klesla pěkně k nule a ten mrak aby se protrhl. 

Přála bych si sněhovou vánici a kalamitu. 

Přála bych si, aby autobusy a tramvaje ten den nevyjely. Co den, celý týden!

Chtěla bych sníh, jaký se sype u nás v Jizerkách a na Skále. Sníh, který pokryje silnice tak, že autobus nestaví na zastávkách, které jsou v kopci, nebo někdy nepřijede vůbec, protože zapadl kdesi u Rakous. 

Přála bych si sníh, který se leskne ve světle měsíce, když se v něm ráno brodím k hlavní silnici. 

Chtěla bych zase zažít tolik sněhu, jako tehdy, kdy v Jablonci nebylo vidět z chodníku na silnici. 

Kéž by se sypalo a sypalo, sníh by pokryl stromy a střechy a všechno by bylo krásně bílé, tak jako po státnicích z češtiny, kdy jsem se se znovunabytou lehkostí brodila s Blue směrem k lesu. 

Chtěla bych zase uválet obřího sněhuláka a strávit odpoledne házením sněhu z cesty, aby mě pak bolely ruce a zahřál čaj s rumem. 

Co takhle jít sáňkovat, jako kolikrát s Víťou na Bramberk!

Přála bych si v nočním bílém tichu nasadit čelovku a spustit se na běžkách krajinou, měsíc by svítil na cestu a sem tam minout jiné světýlko. 

Chtěla bych chytat velké sněhové vločky do pusy. Olíznout rampouch. 

Chtěla bych, aby potom v noci umrzl a já si vyjela na noční výlet na kole, jako kdysi s Víťou číslo dva, kdy jsme přejeli Jizerky, jen my dva, svařák, čelovky a sníh.

Přála bych se připlést do pořádné koulovačky, dostat koulí za límec a omrzlíka do obličeje. 

Chtěla bych bílé Vánoce.

Klidně by mohla i zamrznout Loire po které bychom mohli bruslit až do Orleans.

Chtěla bych řídit auto ve vyjetých kolejích, jako kdysi s Jendou, a pak se pokusit vyjet a přitom zapadnout do závěje, smát se tomu a lopatkou odhazovat sníh z pod kola.

Chtěla bych, aby sněhová peřina přikryla všechnu špínu světa. 

Chtěla bych se jednou večer podívat ven z okna a vykřiknout: Sněží! A jenom v bačkorách vyběhnout a dívat se do oblohy a nechat se zasypat tou nádherou. 

Ježíšku, nech si prosím všechny ponožky a spoďáry a elektroniku a další dary, které ve skutečnosti nepotřebuju. Udělej prosím tady v Nantes opravdovou chumelenici. Nasyp sníh na slona a i na všechny lidi, který ho nemají rádi, jen ať prskají. A my, kdo ho tak milujeme, vyběhneme ven a budeme se radovat spolu a třeba tu i konečně potkám přátele, kteří se budou na svět koukat stejnýma očima a bude nás ta bílá břečka, ve kterou se sníh po pár dnech promění, neskutečně hřát u srdíčka!

Děkuji předem.

P.S.: Pere Noel by ti s tím sypáním klidně mohl pomoct!

Sedíme v kuchyni a jíme rybu se salátem, pod talířem máme šupinku a na talíři kupu hrášku, to všechno abychom měli pořád dostatek peněz. Je mi skoro deset, jsem slavnostně oblečená a je mi fajn. Že je to téměř naposled kdy si užívám rodinnou pohodu v té chvíli netuším. Jediné, na co se těším, je až za zavřenými dveřmi uslyším zvoneček a spolu s bráchou se vrhneme do pokoje, kde je ozdobený stromeček, hromada dárků a vůně prskavek a Vánoc... 

co je lepšího než vyválet se ve sněhu??

největší psí hrdina všech dob, Blue

kdo ví co se za tímhle výhledem skrývá a co asi držím v ruce? :)

a jaký přání máte vy? :)