Mateřský paradox

Kdysi na vejšce nám Dejv (jak zněla přezdívka jednoho profesora, který proslul svou růžovou košilí vzadu do ruličky) vykládal o spoustě paradoxů. Samosebou jsem je už zapomněla. Jeho osobité vyprávění a ještě osobitější zápočtové testy-zabijáci, mě teď inspirovaly k napsání tohoto článku. Snad se k Dejvovi nedostane a on se neotočí (v hrobě ještě naštěstí není).

Lulu a hory aneb sorry, dítě neuvidíte :)

Když trávíte dny na mateřské doma s kojencem, máte občas chuť vyjít mezi opravdový nepoblinkaný lidi a komunikovat s nimi jinak než hrdelními skřeky. Hned zde nastává první paradox:

Máte chuť vypadnout z domu, kde je podlaha pokrytá různé zvuky vydávajícími hračkami ale na druhou stranu si představíte všechnu tu energii, kterou byste museli vynaložit na opuštění bytu (převléknout sebe i dítě, vyhodnotit náladu dítěte a zvolit vhodný dopravdní prostředek, vzít s sebou kit kdyby se dítě posralo nebo jinak znehodnotilo svoje oblečení, dostalo nával hladu či žízně, nezapomenout bežné věci jako peněženku - abyste nemuseli na kamarádovi somrovat drobný na limonádu, klíče a mobil atd...) a tak máte dilema: jít či nejít, změnit ovzduší a být ještě víc unavený a nebo zůstat v místě kde se v nejhorším můžete s dítětem svalit do postele?

Paradox druhý:

Když už teda buď vyjdete mezi lidi, nebo lidi přijdou k vám, nastávají dvě možné situace:

Máte chuť se sejít s maminou s podobně starým dítětem, navzájem se ujistit že když ještě dělá nebo nedělá to a to, je to normální, v duchu zhodnotit jejího kojence a zkonstatovat, že ten váš je samozřejmě hezčí. Zkrátka probrat všechno okolo dětí. Taková schůzka mívá zpravidla nečekaně rychlý závěr, totiž když jeden z přítomných kojenců začne řvát a vy musíte jít, páč je čas na jídlo nebo spánek, s tím, že ten zbytek (rozuměj všechno ostatní, jen ne dítě), proberete příště. Po takové schůzce se cítíte podivně. Jako byste si povídali sami se sebou, a nařizujete si, že v nejbližší době musíte potkat někoho bezdětného.

Schůzka s bezdětným. Toužíte po ní, ale zároveň nechcete poslouchat, jak si bezdětná osoba užívá života: jak dlouho spí, jak pije alkohol, jak chodí tancovat, vyšívat, na koně, běhat, na masáže. Jak za týden letí na otočku do Singapuru a za měsíc bude stopovat po Novém Zélandu. A když vám vypráví o tom, jak byla nedávno s přítelem na Islandu, máte chuť ji vzít po hlavě posranou plínkou. Jako fakt, nemyslím si: Je to těžké, jsem unavená, ale stojí to za to. Kolikrát si říkám, že chci zpátky svůj život. Ječmínek je poněkud optimističtější, páč tráví dny v práci mezi opravdovými lidmi a chodí si v klidu na záchod, celej den si pije teplý kafe, a tvrdí mi, že je to tím, že je zrovna naše dítě tak "náročný" (hlavně v tom, že v noci vůbec nespí a pořád potřebuje mazlit). Ale zpět k paradoxu. S jednou maminou jsme došly k závěru, že řešením této situace je setkávání se s bezdětnou osobou, která má ale život tak trochu na hovno...necestuje, žije ve stereotypu, má ideálně problémy s chlapama...taková osoba si ráda vyslechne vaše mateřské problémky a sama přihodí nějaké další, popř. poví jak nikam nepojede a jak ten její chlap si nemyje nohy. (nebo jinej "děsnej" partnejrskej problém.)

Teď doufám, že tohle povídání budou brát s nadhledem i kámošky s dětma, i ty bez dětí, i ty s životem na houby :) Protože ať jste jaký jste, bez vás bych už definitivně zpustla a začala chodit po čtyřech, mixovat si jídlo a nosit plenky!

První rýmované Vánoce

Takže letos nás měl čekat vrcholný životní zážitek, totiž první Vánoce s dítětem. Abych byla hned od začátku upřímná, zas tak od toho nečekejte, jako fajn ale abych to musela mít dvakrát, to jako néé.

Naše předvánoční adventní atmosféra se nesla jako doposud. Ve znamení poblitých bodýček, probdělých nocí a nově i zavádění různých druhů mixované zeleniny, pod čímž si můžete představit třeba pyré ve vlasech (mých i dítěcích), na tričku, rukávech a vlastně po celé kuchyni. Někde mezi tím vším shonem jsem si vydobyla chvilku o samotě a napekla jsem perníčky a žabí huby. Taky jsem "vyrobila" adventní věnec (položila 4 svíčky na talířek o omotala je červenou stužkou, načež Ječmínek navrhl podestlat to celý smrkovejma větvičkama, čímž věnec dostal vánoční grády). Tím veškerá moje příprava skončila.

V pátek předvánoční se Bejby řádně poblila a odmítla mi veškerý rozmašlovaný zeleniny i ovoce. V noci pak divně spala a mě napadlo až ráno jí změřt teplotu. Měla horečku, přesně 38.6. 

Okamžitě jsem zburcovala Ječmínka a možná i pár sousedů, aby honem zavolal záchranku. Ten se k mému zděšení jal hledat informace v žumpě všeho vědění, totiž na internetu. Zachovala jsem se jako správná starostlivá matka, ani trochu histerická, a totálně jsem ho sjela ať kouká někoho zavolat. On že prej SOS doktoři jsou obsazený a hledal dál (tajně ho podezřívám že vyhledával spíš výsledky zápasu FC Nantes proti PSG). Nakonec teda podlehl mým neutichajícím prosbám a výhružkám a někam zavolal. Ten někdo se ho zeptal, zda má Bejby na sobě červené fleky. Ty teda neměla a ten neznámý volejvědmu nám sdělil že nepřijede a ať ji vysvlékneme a podáme Panadol. Já už byla mezi tím oblečená, že teda jako jedeme na pohotovost přičemž jsem hypnotizovala Bejby pohledem aby neumřela. Ječmínek si naštvaně šel pro boty a tady mi konečně došlo, že už bylo as té mateřské lásky a péče až dost páč nasranej Ječmínek se jen tak nevidí. Akci Pohotovost jsem proto odvolala. Za chvilku už měla Bejby jenom zvýšenou a za hodinu dokonce i normální teplotu, rýmu měla zato jak prase.

Sobota předvánoční se proto nesla v duchu googlování a ještě jedné dětské oblíbené činnosti. Odsávání rýmičky a vyplachování nosíku mořskou vodou. Musím říct, že první odsávání jsem obrečela skoro víc než Bejby. Ječmínek dokonce navrhl, že to teda dělat nebudeme, když mi pohled na zuřivě plačící dítě působí taková psychická muka. Já jsem ale vnitřně cítila, že tohle dám a po každém odsátém obsahu nosu jsem se cítila silnější a odolnější (odsával pochopytleně Ječmínek, já pouze radila nebo jemně držela kroutící se hlavičku). 

Asi nemusím nijak zvlášť popisovat, že dítě s rýmou se budí v noci ještě častěji než dítě bez rýmy trpící plynatostí (ano, Bejby má problém s prdy). O adventní sobotě jsme se střídali v tom, kdo bude držet Bejby s hlavou ve svislé poloze, balili dárky a já kuchtila bramborový salát. Cílem následujícího štědrého dne bylo pouze: nestresovat se a snažit si to trochu užít, protože první Vánoce s dítětem se prej nezapomínají. 

Všechno šlo celkem hladce, dostatečně brzy před posledním kojením (aby Bejby byla ve stále ještě rozverné náladě-jak asi nemocný, několikrát za den odsávačkou rozhozený kojenec může být- a tvářila se aspoň trochu k světu na fotkách) jsme otevřeli dárky. Bejby teda nezajímaly, ani ji nezajímal papír, jediný, co chtěla, bylo strčit si do pusy stromeček a zapíchnout si do krku nějakou tu jehličku (asi aby se mamka konečně podívala na tu pohotovost, jestli je tam ten Cloony). Vyblejskli jsme se pak v dostatečné vzdálenosti od stromku a šli na poslední kojení a spaní. Po tom ale byla Bejby pořád nějaká rozvrkočená a neuspalo ji to jako obvykle. Protože jsme byli naměkko z vánoční atmošky, dovolili jsme ji vrátit se s námi do pokoje se stromkem a povečeřet s námi salát s platýzem (díky Bejbině nemoci Ječmínek naštěstí odpustil od záměru sehnat kapra za každou cenu). Potom jsme ještě brnkli babičce (jako mojí mámě) a pak znova hurá do hajan. S čím jsme ale nepočítali bylo, že tato nenadálá benevolence vyvolala v Bejbině rutině takový zmatek, že místo aby spokojená, že nejde spát "po večerníčku", začala neutěšeně histericky brečet. Takový ten pláč kdy je dítě unavené a hrozně chce spát, ale nejde mu to. Následovala nervově vypjatá hodina, snad i víc, kdy jsme se střídali v nošení v náručí, podsouvání prsou (pouze já), dělání šššššššššš (prej to tak šumí i v děloze) a nevím co ještě. Long story short: nakonec usnula. A my byli na pokraji s nervama a šli spát taky.

V pondělí v 9 ráno jsme vyrazili na 5 hodinovou cestu do Lyonu za Ječmínkovou početnou rodinou. O cestě vlakem jsme si nedělali žádné iluze. Bejby už dávno nespí v kočárku a tak trávila čas v našich náručích, bavila se házením hraček na zem a jejich následným oslintáváním, ublinkáváním všude po téžévé a tak podobně. 

V domě rodičů s námi byl i Ječmínkův synovec. Tříletej kluk, co neumí mluvit normálně, umí totiž jenom křičet. Jednou jsem o něm prohlásila, že je jak z divokých vajec. Zřejmě se ale ve francouzštině toto označení neužívá a po čase jsem se dozvěděla, že jsem řekla, že je jako divoká zvěř (podivín co se neumí socializovat). Zřejmě z téhle doby pochází nevraživost jeho matky vůči mé osobě. Nicméně jak u nás doma po tom, co dáme Bejby spát šeptáme, páč kdysi se Ječmínek dočetl že aby dítě začalo rozlišovat noc a den, je třeba aby spalo v tichu a tmě v noci a ve dne siesty ve světle a normálního hluku, tady večer nešeptal nikdo a už vůbec ne ten malej uječenej rarach. 

Taky nás čekala dvouhodinoví cesta autem na jih k babičce, kde se sešlo ještě víc rodiny. Jelikož poslední vyjížďku autem Bejby komplet histericky prořvala (nemá asi ráda být připásaná na místě a nemoct se pomazlit s mamkou kdy se jí zlíbí), měla jsem z této cesty malinko obavy. Do auta jsme si proto vzali nejodolnějšího bratra a vyrazili. Kupodivu si Bejby chvilku žužlala hračku a pak usnula. To se ale nedá říct o cestě zpátky, kdy jsem skoro přišla o hlasivky z dvouhodinového zpěvu a o rozum z toliko improvizace jen aby celé dvě hodiny neřvala jak tur. Stejně jsme se neubránili dvaceti minutám řevu na závěr. 

Takže u babičky byla velká párty, všichni strýčkové, tety a bratranci, jímž jsem byla loni touto dobou večer představena jako nová přítelkyně a ráno jsme jim oznámili radostnou novinku že jsem jako v tom. Pro mě se párty bohužel nekonala, Bejby se bacilové přestěhovali do krku a celou noc prokašlala a prokňourala. Po takové noci je vaším jediným cílem čumět v tichu do zdi a ne vést konverzaci se sice milými zato nahlas hovořícími příbuznými. Aspoň, že jsme šli odpoledne do lesa na procházku.

Když se mě Ječmínek zeptal, co chci dělat na Silvestra, zaplašila jsem představu ožrat se někde sama bez dětí, maximálně s ním a navrhla, že bychom ho mohli strávit v poklidu v nedalekých Alpách. Nápad byl schválen a my si tak rezervovali pokoj v jedné horské vesničce. Poslední den roku jsme tak strávili s příjemnými lidmi a jejich osmiletou holčičkou, lehnout jsme si šli kolem půl dvanácté a od půlnoci nastoupili na noční šichtu s kašlající a brečící Bejby (asi nadmořská výška, neznámé prostředí či jáužfaktnevim). 

Prvního ledna jsme si pospíšili do několik km vzdáleného Annecy (mimochodem moc krásné město na břehu jezera obklopeného horskými masivy). Vzali jsme to přes dvě sedla a nějak nám nedošlo, že děti do dvou let by neměly výš jak 1000 m n m, my byli 1700. Bejby to ale prospala a nijak nevypadalo, že by trpěla. Odpoledne jsme se i přes slejvák prošli kolem jezera a navečer vyrazili pro změnu v totálním chcanci do historického centra. Tentokrát jsem nechtěla riskovat další "merdickou" (od merde: sračka) noc a preventivně dala spát Bejby k nám do postele. Pro jistotu jsme to zalomili v 8 s ní. Probouzela se pouhé každé dvě hodiny a já se ráno cítila jako rybička.

Nakonec našich nezapomenutelných Vánoc jsme si ještě střihli pětihodinovku ve zpožděným téžévéčku, kdy Bejby opět přetažená nemohla usnout a řvala. 

A to byly naše první rodinné Vánoce. Jinak jsem děsně moc ráda, že jsem je strávila s Ječmínkem, protože ten má vždycky řešení na všechno a téměř nikdy mu nedojde optimismus a vtipy.