Cesta z města

aneb jak jsem překonala svůj osobní francouzskej cyklo rekord, jak jsem se zúčastnila svatebního veselí a málem umřela touhou po zmrzlině a pivu :)

Dům v Loire

Když se nicota, osamění, pocit viny a další šeredy vkrádají jako duch do srdce, a ani vychlazená plechovka chmelového nápoje nepomáhá, je třeba se někam hnout. Nějak se překonat, vydat ze sebe to, co ani nevíte, že tam je, ale hlavně je třeba být sám. Člověk má sny, nemyslím takové ty velké, jako je být milionář nebo cestovat kolem světa, spíš takové které vás napadnou úplně nenápadně, v nějaké chvíli nečekané radosti. 

Přívozník převozník

Můj sen byl od určité doby, kdy jsem objevila štěstí spojené s pohledem na svět ze sedla kola, dojet na něm k moři. Možná je to alegorie k dosažení konce světa, protože když dojedete vlastními silami k moři, dál už to nejde. Můžete jenom sesednout, posadit se do písku a poslouchat konejšivé šumění vody, zvuky racků a hučení větru. Jakoby nic jiného neexistovalo a vy jste se tou cestou očistili od všech hříchů a zlých myšlenek, od všech neřádů. V ČR jsem tento sen nikdy neuskutečnila, i když jsem si často s atlasem v ruce vypočítávala vzdálenost cyklostezky Odra-Nisa a Severního moře a přemýšlela, jak by to šlo. Tady v Nantes se tento sen znovu objevil v poněkud realističtějších obrysech, protože trasa byla spočítána na pouhých 50 km. 

Klasika: Pornic aneb moře dobyto!

A pak přišel ten správný čas, neplánovaně, jediné, co jsem věděla, že musím. V sobotu ráno jsem si zabalila batůžek a vydala jsem se k nádraží, hodlala jsem se totiž přiblížit vlakem z naší vísky do centra Nantes a ušetřit si tak notoricky známých 11 km. Co čert nechtěl, na nádražní tabuli byla již známá slova: STÁVKA! Další vlak jel až v 11 hodin. Chvíli jsem přemýšlela a hodnotila situaci, nakonec jsem se ale vydala na cestu. Zhruba po 200 metrech jsem ale zpanikařila protože můj oř vydával podivné zvuky z přehazovačky, která dostala na frak po nedávném střetu s autem, a otočila to směr domov s tím, že pojedu k moři busem. Ruka osudu mě ale nepustila, proto jsem to po dalších 10 metrech znovu otočila směr Nantes a teď už pevně rozhodnutá se vydala na cestu. 

Vélocéan, stezka podél oceánu

Po menším bloudění městem ve snaze najít zkratku (všichni víme, že zkratky nikdy kratší nejsou), jsem z něj konečně vyjela a vydala jsem se známým úsekem podél Loire až do městečka Coueron. Za ním jsem ladně přetraverzovala řeku pomocí trajektu, který zde jezdí nepřetržitě a zdarma celý den. Dál už jsem se musela orientovat podle chabé mapy, kterou jsem si před odjezdem vytiskla. Celkem to šlo, cesta ubíhala rychle a já jsem brzy míjela dvě města na trase. Zbývalo posledních 15 km do Porniku, známého přímořského letoviska, kterého jsem dosáhla kolem 2 hodiny. Google plánovač map proto nelhal, cesta mi z centra trvala 3 hodiny. Pojedla jsem sendvič a dezert a rozhodla se, že zde své nohy oceánu neodevzdám, ale pojedu ještě 10 km pobřežní cestičkou do La Bernerie. To mi byl ale čert dlužen. Slunce pálilo ze všech sil, batoh byl těžší a těžší a voda v lahvi dosáhla minimálně 35 stupňů. 

V pasti!

Je zvláštní, že když je vedro, dokážu myslet jenom na tři věci: ledovou ovocnou zmrzlinu, kterou doslova cítím jak mi ochlazuje krk, na vychlazené pivo a jeho neodolatelnou hořkost a na sprchu, která ze mě smyje všechen pot a špínu za celý den. Na konci dne aspoň jedna z nich musí být splněna.

Hurá na svatební rej! :)

Konečně jsem zakotvila na pláži a vydala se směr ustupující moře. K mé smůle byl zrovna odliv. Moře klidné a na ústupu. Voda zpočátku štípala do kůže, po chvíli ale působila jako balzám. Podruhé jsem musela projí bahnitým polem, tak daleko za necelých 20 minut moře ustoupilo. Bylo 6 hodin odpoledne a slunce hřálo ve své plné síle. Posbírala jsem pár mušlích exemplářů a vydala jsem se směr zmrzlinářství Fraiseraie. Poručila jsem si hned dva kopečky, vysolila 4 e a pohodlně jsem se usadila na chodník do stínu. Za normálních okolností bych měla problém tolik zmrzliny sníst (místní dva kopečky jsou vlastně kopce), ale teď jsem je s nedočkavou žádostivostí téměř vycucla z kornoutku, takovou žízeň po zmrzlině jsem ještě nezažila. Zbývalo mi posledních 12 km k domku rodičů mého přítele, kde jsem měla přenocovat. Po cestě jsem zcela žíznivá zastavila v obchodě a koupila pivka na večer.

Stojím na kolejích který nikam nevedou

Přivítání bylo jako vždy vřelé a po večeři jsme se začali strojit na svatební veselku. Rodiče byli totiž pozvaní a mě nabídli, že se můžu přidat. Proč ne. Vypůjčila jsem si šaty, botky i svetřík od maminky, ucítila jsem únavu po právě ujetých 90 km v nohách, ale nedala jsem na sobě nic znát. Kolem jedenácté byl už bál v plném proudu. Měla jsem nepředstavitelnou žízeň, ale na programu bylo nejprve pozdravení se a olíbání zhruba třetiny pozvaných. Pak začali hrát ploužáky a tatínek mě vyzval k tanci. Můj první svatební tanec. Nasmáli jsme se a když jsem ho předala jeho jeho ženě, vytratila jsem se na bar tajně si dát pivko. Bohužel chutnalo jako gambáč s vodou ze záchodu. Opět jsme se vrátila trsat, tentokrát již na hudbu v rytmu jive. Pak hráli cosi, na co by se krásně dala tančit polka, zajásala jsem a vydala se na parket s tatínkem, který na to ovšem tancoval jakýsi francouzský dupák a zcela mi pošlapal špičky :) Nevadí. Opět jsem se vytratila na bar, zkusit pro změnu víno. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že moje jediná zakázaná blicí kombinace je právě pivo-víno. Bylo lehce po půlnoci, když jsme se vytratili domů.

La solitude

Vzbudila jsem jsem v 11 a to ne mojí vinou. Něco vám povím, všichni  Francouzi na noc zatahují rolety, okenice, závěsy, vy pak spíte v naprosté tmě. Neprobudí vás sluneční světlo, spíte, dokud se sami v mátohách neproberete. I přes zataženou oblohu, bouřku, kapičky deště a tatínkovu nabídku přiblížení autem jsem se rozhodla na své cestě z města nepodvádět a vydat se na kole. Vydala jsem se jinou, o něco kratší cestou domů.

Ještě větší solitude

Po určité době cesta vedla kolem přírodní rezervace a jezera, kde jsem i zakotvila a vybalila z alobalu domácí sendvič. Našla jsem krásné opuštěné místo bez lidí. Lehla jsem si na lavičku a poslouchala z mokřin přicházející "kuku kuku" a další zvuky přírody. Škoda, že je místečka tak daleko. Potom jsem se už vydala na cestu a zanedlouho jsem dorazila k letišti, potom do centra Nantes a nakonec i domů. 

Cestou necestou

Ujetých kilometrů: 1. den cca 90 km, 2. den: cca 60 km, i přes to, že je moje kondice na bodu mrazu, je to možné! (není jistě, jestli po dopsání neupadnu do mdlob :)

Z mých cest mám pro vás dvě moudrosti: 

1. Je to možné!

2. Pivo je nejlepší zdroj energie!

schyluje se k dešti

a už zase ne...vinice.

v parku u jezera

siesta

    

1. díl cyklu Víno a sejr: Clafoutis

Co si budem nalhávat, kreatúra jménem Babica, následovaný drsňákem Polreichem vrátili snažení se v kuchyni na výsluní. Moderní žena i moderní muž dnes opět vaří, nejlépe tedy s kamerou nebo aspoň kompjútrem po ruce, aby z toho hnedka mohli udělat diašou na svém kulinářském blogu. No a co bych to byla za moderní ženu, kdybych si taky jeden ten kuchtopříspěvek nešvihla?

Bez fešný zástěry by se to nevobešlo!

Připravila jsem si pro vás recepis vskutku jednoduchý, takový, který se mi ještě za mou praxi nepodařilo zkazit, zdrcnout, přesolit nebo s ním snad začoudit celý byt. Takže ano, zvládne to i muž na mateřské dovolené, možná i pejsek s kočičkou by to dali.

Začneme hned zvostra tím, že si naklidíme kuchyň, to je totiž důležité, když si chceme všechno fotit. Hned na to omyjeme zaschlé nečistoty z misek do kterých suroviny naaranžujeme. Pokud jste hravé hračičky, můžete do tvorby blogu zakomponovat nějakou plyšovou osobnost vaší domácnosti, blog pak nazvete např. Vaříme s Jerrym, Míca v kuchyni a nebo Co zvládne i Peppa Pig. Důležité je dobít baterky foťáku a hlavně nezapomenout každý krok umělecky vyblejsknout, což se začínajícím foto kuchtičkám může jevit jako největší problém (sakra, zapomněla jsem fotku másla s cukrem, to bude průšvih).

základ je vlastnit troubu, aspoň takhle malou :)

Dost bylo omáčky, vrhněme se na samotné umění. Co že je to vlastně to Clafoutis? Je to prosím takový ovocný nadýchaný koláč, něco jako bublanina, možná to v čr taky znáte a děláte, v tom případě pardón. Samozřejmě jsem se do Francie nepřistěhovala s holou zadnicí, ale vybavena babiččinými recepty na hrnkovku, bábovku, houbovník, knedlíky, polívku z pytlíku a další lahůdky, následující recept jsem získala od přítelovy maminky a musím uznat, že je fakt dobrej a hlavně easy.

Nezapomeňte koupit vajca! :)

Krok 1: Vemte větší mísu, já používám plastovou přepravku na jídlo. Do ní vražte 125 gramů mouky (jaké mouky? aha, no tady je jenom jeden druh, který bych odhadla na hladkou mírně polohrubou :). Hned na to tak vražte 125 gramů cukru krupice. Pokud se snažíte zredukovat vaši váhu, nebo nemáte rádi sladké, cukr lze redukovat třeba na 100 nebo 90 gramů, ale není to nutné. Přidejte ještě jeden pytel vanilkáče a půl pytle prdopeče. Důkladně zamícháme.

Takto vypadá mouka, co se tam dává, tak jaká? :)

Krok 2: Pozor, tohle se nesmí podcenit, do směsi teď musíte udělat kráter velikosti dvou žloutků, které do něj záhy vyklopíte. Což znamená, že jste si je před tím oddělili od bílků, které pro zatím necháte v jiné menší misce (nevyhazovat, budou se nám sakra hodit). Dále budeme potřebovat hrnek studeného mléka, z čehož půlku vylejeme do hlavní misky kde už se nám povaluje mouka, cukr, prdopeč a žloutci. Zamícháme s vervou.

Tohle tam nedávejte, je to ale dobrý mít při ruce!

Krok 3: Do zbylé půlky hrnku mléka nakrájíme cca 30 gramů másla a dáme asi na minutku do mikrovlnky, kde se nám mlíčko ohřeje a máslo rozpustí. Tuto homogenní směs opět vrazíme do hlavní misky a zamícháme. Teď to docela teče, ale zachovejte klid. 

Krok 4: Tady může lehce narazit ten, kdo nevlastní mixér nebo šlehač na bílky. Pokud si věříte a šleháte vidličkou, přidejte k celkovému času přípravy asi 3 a půl hodiny. Máte našleháno do hustého sněhu? Super, vražte sníh do hlavní misky a opatrně, abyste ten sníh zase nevrátili do stádia žloutků ho tam zamíchejte.

Když nemáte třešně, vražte tam třeba banán!

Krok 5: Klasika: vymaštěte si pekáč :) Já používám kruhovitou formu, vymažu ji máslem a vysypu moukou (víte o tom, že vysypat ji můžete i kakaem nebo kokosem? Tady to úplně nedoporučuju). Dále postupujeme podle matematické rovnice: HM1 --> VP1 (věta: Obsah hlavní mísy 1 vlijeme do vymaštěného pekáče....jak já jsem zbožňovala ty matematické věty, aach)

To není ono, ale taky je to dobrý! :)

Krok 6. Ovoce. Nej klasika jsou třešně, pokud ale nemáte po ruce ty, jde to skoro se vším: jabka, hrušky, lesní plody, rebarbora (ta je trochu kyselejší), švestky, prostě cokoli kromě česneku nebo kuřecího masa. Když nemáte nic, stejně tam něco dejte, bez ovoce to není ono. Ovoce tedy rovnoměrně poklademe na těsto a dál už to znáte. Ještě by bylo dobrý si předehřát troubu, že jo? Já na to buď zapomenu a nebo to udělám před samotnou přípravou, ale ona je pak horká hned u kroku dva, tak to chce vychytat. Předehřejeme jí teda na nějakých 180-200 stupňů a v ofiko receptu je doba pečení 40 minut. My ale nejsme ovce a každou chvilku se běžíme merknout. Hotový to je, když to začne být lehce nahnědlý či zlatavý, chcete li.

Voilá! To je ono!

Krok 6: Doporučuju nechat vychladnout, než se do toho pustíte, protože když jsem byla malá, babička mi říkala, že když budu jíst koláče ještě teplé, budu mít červíky a to není úplně cílem našeho snažení, že ano? :)

Pro Kukyho...

Milý Kuky,

ani nevíš, jak jsi mě dneska krásně překvapil! Zdá se mi, že jsem se ocitla v jiném (lepším) světě, o víkendu jsem se skamarádila s obrama a teď ty, no potěš koště!

Ahooooj, Kuky!

Odpoledne jsem jako vždycky pospíchala do práce, proběhla jsem kolem poštovní schránky a napadlo mě nakouknout dovnitř. Kromě úředního dopisu tam byla světle modrá nadutá obálka. Trůnila tam hrdě uprostřed schránky, jako by jí celá patřila. Nevěřila jsem svým očím. Čas mě tlačil, a tak jsem obálku položila na přední sedadlo auta a přemýšlela, co v ní asi bude. Na první pohled to nebyl jenom dopis a podle razítka jsem viděla, že je z Jablonce, jizerskohorského městečka, kde jsem si užila nemálo srandy a bžundy a někdy obojího. Marně jsem přemýšlela, kdo by mi co posílal, nepoznávala jsem písmo a celou cestu jsem byla nedočkavá až jsem skoro přehlédla přecházející stračenu. 

Obálku jsem chtěla roztrhat hned v autě na parkovišti, byla ale celá obalená lepící páskou a bez nůžek to nešlo. Nechtěla jsem se do ní dobývat, abych nepoškodila už tak tajuplný obsah. V práci jsem si obstarala nůžky a nepozorovaně jsem se zavřela do jedné prázdné učebny. Zatáhla jsem rolety a ještě jednou obhlídla chodbu, jestli mě snad někdo nesledoval, pak jsem opatrně nastřihla obálku....Nemohla jsem uvěřit svým očím! 

Čekala jsem ledacos: ponožky od babičky, bublifuk, lepící pásku, špunt k vaně, medaili za statečnost a dokonce by mě nepřekvapil ani pilník zapečený v chlebu, tebe Kuky jsem ale nečekala ani ve snu. Jak jsi mě proboha našel? Umím si živě představit všechny ty útrapy, které tě cestou potkali! Neposlali Tě náhodou přes Čínu? Nepronásledoval Tě Anuška až na poštovní úřad do Paříže? Nepotkal jsi zlé pošťáky, kteří s tebou házeli, až se ti zatočila hlava? A nebolí tě z té Kofily bříško? Neboj, teď už jsi v bezpečí a dobře o Tebe bude postaráno! Vítám tě tedy v naší skromné domácnosti, jak brzy uvidíš, nejsi zde zdaleka jediný mazel. Na důkaz přátelství Ti dávám na starost moje vlastní klíče, jejichž se stáváš strážce! (Vystřídáš irskou ovečku, která už toho měla plný kecky a navíc potřebuje vyprat.)

Taky Ti moc děkuju za dary, které jsi mi doručil, Sojové řezy jsem slupla jako malinu, Kofila a Kaštany jdou do ledničky, to víš, v tomhle vedru...Taky Ti děkuju za pochvalu, jsem moc ráda, že se ti moje příběhy líbí. Od teď mi můžeš sedět na rameni a našeptávat ta správná česká slovíčka, protože to víš, už to není co bývalo, když kolem pořád slyšíš nějakou hatmatilku.

Cestování zdar a překvapením už vůbec! Z celého srdce tisíckrát díky! Pokud se můžu nějak odvděčit, čekám na pokyny! :)

To je nadělení!

PLANETA OBRŮ

Ca y est! Byla jsem vybrána mezi pouhou stovku dobrovolníků, kteří mají tu čest pracovat po boku obrů! Už na úvodní schůzce týdny před akcí nás ohromil utajený areál nedaleko Loire, kde jsme po úvodních informacích a boji kdo bude v jakém týmu (vyhráli jsme malého černého obra - petit geant noir, na výběr byl ještě tým babička, kolečkové křeslo, kamion s hudbou a vymezování prostorů náměstí) jsme mohli jako první na vlastní oči vidět část zkoušky manipulace s obry. Sedíte na zemi a sledujete práci "liliputánů", tak jsou nazýváni manipulátoři, kteří pomocí lan a kladek pohybují obry. Oči jsou pak řízené dálkovým ovladačem. Pohnout nohou babičky tak, aby udělala krok vyžaduje skok a tah plnou vahou  z doprovodné mašiny.  

pátek večer obr usíná v síti, Mur de Planck v pozadí

"Společnost Royal de Luxe byla založena roku 1979. Jedním ze zakladatelů byl Jean-Luc Courcoult, který dnes stojí právě za "Ságou obrů". Ta začala roku 1993, kdy obr měřící přes 12 metrů spadl z oblohy. Od té doby vytvořili několik dalších obrů (a to i zvířata jako žirafa, pes a slavný slon nantský) a nespočet divadelních kreací. Představení se nekonají jenom v Nantes, cestují po celém světě, příští stanice je Liverpool. "

Obr spí

Den D: pátek 22:00: Jsem nervózní, dorážím na místo setkání, město je plné lidí a atmosféra houstne směrem k náměstí, kde je hlášen první pohyb malého černého obra. Dostávám oranžové tričko, které musím nosit po celé 4 dny na sobě, stejně jako všichni ostatní dobrovolníci. Po menším brífingu/ breafingu/ breephingu nebo jak se to česky píše se konečně pouštíme do akce: vymezujeme prostor pomocí "mlíka" (plastové pásky, aucun idée jak se to dneska nazývá) zhruba 20 metrů před obrem. A čekáme. Sledujeme jak vypouští koně z vozíků a připojují je za povoz, na kterém leží malý obr, zatím přikrytý plachtou. Oproti původnímu času nabíráme zpoždění zhruba hodinu. Končeně dostáváme povel a vyrážíme. V ten samý moment se spouští bouřka, blesky křižují oblohu a přidávají na tajemné atmosféře. Koně jsou nervózní a tak celý průvod městem probíhá rychleji, než se čekalo. Jsem dojatá a ohromená zároveň, kolik je všude lidí. Procházíme uličkami centra, až příjemné dešťové spršky docházíme na náměstí Gloriette, kde bude obr spát v houpací síti. Na scénu přichází liliputání, kteří obra připojují na obří jeřáb a pokládají ho do sítě. Nakonec se za doprovodu blesků rozsvěcí stěna: Mur de Planck. Domů se dostáváme kolem druhé hodiny ranní. 

Bon appetit Petit geant noir!

Putování po městě

Den D 2: Budíček v 8, sraz v 9 hodin na Gloriette. Brífing. v 10 hodin se obr probouzí, obouvá si boty, sedá na střechu autobusu a jede na náměstí nedaleko parku Dervaliere. Zde sestupuje z autobusu a pěšky se vydává do parku. Zde usedá a liliputáni mu servírují oběd. Jí čerstvé grilované ryby se zeleninou a jako dezert briošku se šlehačkou, pije vodu z konve. Potom si dává siestu. Naše práce spočívala v zajištění náměstí, informování obecenstva před příjezdem a pak klasicky s páskou pochodujeme kolem obra a vyzýváme obecenstvo, aby couvalo a nechalo prostor. Během představení pak sedíme po obvodu vymezeného prostoru a máme právo fotit. Během siesty i my dobrovolníci obědváme, na celodenní snažení dostáváme celerový salát, jablko a dva bonbóny, skromný to obídek, na francouze :) Kolem 4 hodiny se obr probouzí, pochoduje zpět na náměstí, sedá na autobus a jede do centra. Osm prvních dobrovolníků z celkových cca 40 jede na náměstí v centru, kde máme připravit příchod obra. K našemu zděšení jsou lidi všude. Prosíme lid, aby se přesunul za připravené bariéry, občas to jde, jsou ale i tací, co se odmítají hnout. Tady trochu ztrácíme nervy, je nás málo, někteří jedinci až neuvěřitelně zlí ale nakonec dorazí zbytek týmu a všemi silami obecenstvo vykážeme tam, kde bude zajištěná bezpečnost všech. Obr sesedá z autobusu a vydává se na procházku městem. Lidí je všude jako mravenců. Na náměstí u katedrály narážíme na davy vracející se od obří babičky a není možné se hnout. Není možné vyklidit náměstí pro obra, který by ho potom obřím koštětem zametl. Smůla. Pokračujeme dále na náměstí Foch, kde si obr dává večeři. Po večeři putujeme na Gloriette, kde se setkává s obří babičkou. Společně se políbí a potom tančí. Následně uléhají ke spánku. Je jedenáct hodin večer, do postele se dostáváme krátce po půlnoci. 

Babička se probouzí, liliputáni sundávají deku

babička spí

Den D 3: Budíček v 8 ráno, kruhy pod očima, vzpamatováváme se po cestě, linka tramvaje nejezdí a tak se ženeme přes celé město, zpotit se už po ránu je k nezaplacení. Obr se probouzí společně s babičkou, která si hned po ránu přihne whisky. Kousek putují společně ale pak se rozdělují, obr se zastavuje na 50 Otages kde závodí ve ferrari. Pak dojde k Erdre, kde rybaří. Na klobásu uloví obří skutečnou rybu. Pak prochází kolem tržiště Talensac, kde si od liliputánů objednává čerstvé maso a zeleninu k obědu. Dojde na náměstí Viarme, kde poobědvá a dopřeje si dlouhou siestu. Během ní je prostor pro náš dnešní oběd: kuřecí bagetu. Jdeme se podívat na babičku, která spí nedaleko katedrály. V půl šesté vyrážíme neustále obklopujícími davy úzkými uličkami Nantes. Když musíme projít pod dráty tramvaje, liliputáni usazují obra na vozítko. Na náměstí u opery obr tančí. Kolem osmé hodiny se dostáváme společně s babičkou na Gloriette kde se oba ukládají ke spánku, obr v posteli, na které si ještě zaskáče, babička na svém kolečkovém křesle. Před tím ještě vypráví jakýsi příběh, kterému nerozumí ani rodilí mluvčí, tahle část se moc nepovedla. Procházíme ještě v oranžovém tričku a užíváme si slávu a rozmluvy s obecenstvem. Mluvit s lidmi je jedno velké dobrodružství a nikdy nevíte, koho potkáte a jak váš život obohatí, nebo vy jeho. Kolem půlnoci uléháme i my.

Obr a dobrovolník při siestě

Den D 4: Ráno nám nějak schází energie a chuť se vydat na cestu. Čtvrtý den bude náročný a bohužel i poslední. Po probuzení jsou obři rovnou usazeni na kamion, který je převáží na náměstí Republique. Zde si dávají siestu, probouzí se ve dvě hodiny. Čtyři dny na plném slunci a při více než třiceti stupních. K obědu bageta s lístkem salátu a rajčetem. Bonbóny rozdáváme dětem. Kolem druhé hodiny se obři vydávají na svoji pouť městem, zastavují se na Gloriette, kde uléhají do postelí, které jsou následně transportovány na kamiony a pokračujeme až k Loire na místo kde kotví lodě a parníky. Postele jsou přesunuty na lodě a obři opouští město, Loire se zbarví na zeleno a stoupá z ní kouř...jako již po několikáté se nemůžu ubránit dojetí. Celé dny byly nesmírně náročné, neustále se usmívat na lidi, být pořád na očích, mít zodpovědnost, asertivně žádat publikum, aby couvlo, pochodovat ve vedru, jíst na zemi v prachu...pokaždé když se obři za doprovodu hudby rozpohybují, cítím nesmírnou pýchu a dojetí, chce se mi tleskat a křičet a brečet dojetím jak jsem plná štěstí a pocitu něčeho nadpozemského, stejně, jako jsou obři. Ty pocity, když vidíte miliony lidí, které nadšeně mávají a svítí jim oči, dětem i dospělým, kteří čekali hodiny na rozpáleném asfaltu aby mohli obry spatřit. Jsem hrdá na to, že žiju v Nantes, městě, kde je všechno možné. 

Odjezd obrů po Loire

Obří boty připravené k obutí

Příjezd obra na autobusu

A jsme tady!

Jdeme do parku!

Babička potkává obra, v popředí tvůrce a mozek všech obrů Jean Luc

Objetí

závody

rybaříme u Erdre

Tajemná Mur de Planck: stěna, skrz kterou obři ožívají

Závěrečná promenáda městem

Je zvláštní se probudit ve všední den, neběžím na tramvaj, oranžové tričko se otáčí v pračce, bez obrů je den opravdu všední. Čtyři dny jsem s nimi žila, zbyly mi úžasné vzpomínky a stovky fotek, teď je konec, obloha je zase šedá, všichni jsou ve svých domovech nebo pracích, nikdo nemává ani mu nesvítí oči...život bez obrů a dalších zázraků by byl smutný, co myslíte, liliputáni? Ať žije Nantes, město zázraků!