Ježíšek vs Père Noël

Je klidně možné, že tady nebudu objektivní. Především proto, že vzpomínky na České Vánoce pocházejí z dětství a tudíž v sobě pořád mají jistou magickou moc. A potom taky proto, že jsem vyrůstala na vesnici, kde se zvyky a tradice dodržují mnohem více než ve městě. Kdejaký Pražák se mnou proto zřejmě nebude souhlasit. Ostatně už jako malé mi bylo vyprávěno, že děti ve městech nechodí s pomlázkou a nezvoní u každých panelákových dveří. Bylo mi jich líto, co je lepší než se přejíst vejci a vykoledovanou čokoládou? Domnívám se proto, že měšťan, který v životě nevyšukal pomlázkou sousedku a nedostal za to pár nabarvených kraslic, nebude rovněž sdílet moje nadšení pro házení pantoflem či krájení jablíčka na půl.

Vánoce pod psa? To ani náhodou!

Je čas Vánoc, doba rozjímání, dárků, návštěv příbuzných, kotle bramborovýho salátu a cukroví...jaké je to ve Francii? A co víc, jaké je to pro přistěhovalce z východu ve Francii? Keep reading!

Advent

S maminkou jdeme do lesa natrhat větvičky na adventní věnec, pak ho mamka nebo babička nějak vykouzlí, nevím jak, ale je krásnej. V neděli si zapálíme první svíčku, zhasneme a vyprávíme si historky, prý je to tradice druhé babičky, takzvaná "černá hodinka".  Tuhle tradici mám asi nejradši. Dostanu adventní kalendář. Každý den čokoládička. Jeden rok neodolám a nenápadně (jak si myslím) otevřu políčko kdesi kolem 20, nesním ho hned (je to bota), jenom ji okusuji, tak aby to pak nebylo poznat. Stejně se bojím. "tady je nějaká okousaná bota", zuří mamka. Taky musíme víc uklízet. První adventní víkend pečeme perníčky, to aby do Vánoc stihly uležet. Pak v následujících týdnech ještě vanilkové rohlíčky, žabí huby, kokosky a slepované (mňam). Úplně naposledy vosí hnízda (double mňam!). Ty děláme s tátou, protože prej jenom on umí umíchat správně tu rumovou náplň. Hodně se jich během tvorby jakoby náhodou rozbije, ty šmejdy musíme ihned sníst. Vystřihujeme vločky z papíru na okna. V Jablonci jsou řemeslné trhy, s kýmkoli se tam potkáme, jdeme na svařák (později pochopitelně), je to potřeba páč mrzne až praští. Taky chodíme bruslit na Jizeru a na rybník Kulaťák.

Je něco kolem 12 stupňů. Holky co hlídám mají každá 3 adventní kalendáře. Ta menší ho sní už 30. listopadu. Rodiče se jenom usmějí. Už na začátku adventu si Francouzi koupí stromek a ihned si ho ozdobí doma, takže se na něj každý den koukají. I když byly Jesličky jako symbol křesťanství v multináboženské zemi na veřejnosti zakázané (aby se neupřednostňovalo jedno náboženství před druhým), stejně je doma lidi mají (soukromý průzkum ve škole). Ve městě jsou vánoční trhy, světelné dekorace. Je to moc hezké, ale při teplotě nad 10 stupňů a totálně bez sněhu si tu atmosféru nějak nedokážu vžít. Možná se mýlím, ale celé pojetí Vánoc mi zde přijde více komerční, právě tím, že tu nejsou tolik zakořeněné zvyky a tradice. Cukroví nepečou, adventní věnec neznají. Jmelí, jako správná cizopasná rostlina tu roste všude, kam se podíváš. Pár jsem jich natrhala a pověsila v bytě. Jediné co tu probíhá je Vánoční dekorace, ovšem tak trochu v americkém stylu: hodně blikaček, svítící Père Noël se soby...Nejkrásnějším počinem pro mě bylo nasvícení katedrály. Více na konci.

Obrázek ukazující, že pokud muslim protestuje proti stromku, je to pochopitelné ale pokud - dobře, ošklivý pupkatý Evropan - protestuje proti zahalování, je to rasismus.

Štědrý den

Probudím se a všude to voní, obleču se víc svátečně než obvykle. Kuchyň se přes noc proměnila, všude je vánoční prostírání, na stole čeká Vánočka, z gramofonu hrají koledy. Nasnídáme se. Navlečem se do kulicha a péřovky a vyrážíme do lesa. Zaplatíme u správce a jdeme si sami vybrat a uříznout stromeček. Pachtíme se sněhem do prudkého kopce. Tam úplně nahoře najdeme co hledáme. Byly roky, kdy jsme stromek měli venku pár dní předem a na Štědrý den dopoledne ho jenom ozdobili. Koukáme na pohádky a mamka peče houbovník - tradiční podkrkonošské jídlo chudiny: houby, stará houska, mléko, vejce, česnek, uzené a muškátový oříšek. Pak taky babička přijde s rybí polévkou. Nesnáším jí, ale musím tu půlsběračku sníst. Tradice je tradice. Odpoledne jdeme s babičkou na hřbitov a ona nám vypráví pohádky. (O holčičce Evičce, jakási alegorie na mou osobu, která vždycky zlobila, odnesli ji čerti do pekla a ona se pak polepšila, jak šly roky, prošla si i Evička, stejně jako já, pubertou a alkoholovými neřestmi, diskotékami a má problémy s chlapcem :). Vrátíme se za tmy a u babičky smíme tajně jíst cukroví, koukáme na Princeznu myší kožíšek a taky na Sůl nad zlato. U stropu visí zlaté jmelí. Pak v 6 hodin se jde jíst. Dveře do obýváku jsou zavřené a přes dveře cítím vůni purpury. Jíme rybu, salát a hrášek, rybí šupinu si dáváme do peněženky. Taky krájíme jablíčko, zda tam bude hvězdička nebo křížek a pouštíme skořápky. Pak sedíme u stolu, nikdo se nesmí zvednout než všichni dojí, to nosí smůlu. Taky se nesmí věšet prádlo, to aby se nikdo neoběsil příští rok. Posloucháme, pak uslyšíme zvonek, to Ježíšek cinká, že už je všechno na svém místě. Cinká pořád, i když jsme s bráchou velký a víme, že pravda je tam venku. Jednou si dovolil necinkat a to bylo protestů a defenestrací. Běžíme do pokoje a rozbalujeme dárky. Nakonec koukáme na nějakou tu pohádku, cpeme se cukrovím a kolem 11 jdeme spát.

Francouzské Vánoce si užíváme plnými doušky, doslova :)

24. prosince mě budí přítelův budík, vstává do práce. Pustím si koledy na youtube. Letos prý se obejdeme bez stromku, bude stejně večer u rodičů a byt je malej. Vánoce bez stromku je jako pohádka bez dobrýho konce, safra! U všech supermarketů už stromky ale nejsou, prodávají se jenom týdny před Vánoci. Sedám na kolo, v batohu mi cinká velký kuchyňský nůž, steakový nůž a velké nůžky. Jedu podél řeky lesní cestičkou, všude se promenují lidi, smrček nikde. Najednou vidím malý stromeček, ideální, smrček to není ale vypadá tak. Na nic nečekám a jako vražedný nástroj volím steakový nůž. Ani ne za minutu je hotovo. Jedu co mi síly stačí domů, protijdoucím se nedívám do očí, jako bych tam nebyla, tajná mise končí úspěšně. Začnu připravovat houbovník podle babiččina receptu. Houby lesní ale nemáme, a tak je nahrazuji žampiony. Dělám hrachovou polévku. Vše se povedlo. Kolem 1 hodiny přichází přítel a sděluje mi, že jíst nebude, že si nechává místo na večerní hostinu. No co, asi chce vidět zlaté prasátko. (Letos už ho vidět nechtěl a dal si se mnou). Navečer skládáme dárky do auta a vyrážíme k rodičům. Maminka je ještě v práci a přijde až kolem 7. Tatínek mezi tím krásně prostřel sváteční stůl. Asi vás to překvapí a šokuje, ale Vánoce jsou pro Francouze svátkem jídla. Hostina začíná někdy kolem 8 večer. První přichází na řadu tradiční lahůdka: fois gras (husí játra). Jí se se speciálním chlebíčkem a někdy i s fíkovou marmeládou. Pije se k nim sladké desertní víno. Potom následuje druhý předkrm, jednohubky s mušlí St. Jacques, to je taková ta shellka, opět luxusní záležitost. Fantazii se meze nekladou, proto dalším chodem může být např. uzený losos. Zpravidla se přechází k hlavnímu chodu. Jeden rok jsme na stůl vyndali minigril a každý si ugriloval maso, na jaké měl chuť, na výběr byly všechny druhy. Letos jsme jedli vynikající kachnu pečenou v troubě ale pouze dorůžova naloženou v bylinkách. Potom následují sýry, později i několik druhů desertů. Tradičním je tzv Buche, neboli polínko, jakási krémová roláda. Ke každému chodu se podává speciální víno. Hostina končí kolem půlnoci. Potom si každý dá pod stromek svoji botu a Père Noël vám k ní dá dárky. Protože už jste ale vypili spoustu vína, jste ve stavu poněkud méně svátečním a o to veselejším :) Ač bez českých tradic, Vánoce v přítelově rodině jsou pro mě skutečným štěstím. Jeho rodiče jsou úžasní, milí a velice přátelští, cítím se s nimi jako doma a je mi úplně jedno, že nezazvoní zvoneček, zvoní totiž úsměv a radost. Společně strávený večer. 

Kdo je vlastně ten týpek Père Noël? Pokud si to přeložíme: Père znamená otec a Noël Vánoce, takže je to Otec Vánoc, v podstatě ale vypadá stejně jako Santa Klaus. Děti mi ve škole prozradily, že prý je obézní a proto musí mít soby, aby mu pomohly s dárky. Nevím, odkud se vzal, podle některých koled ale jednou za rok sestoupí z oblohy a prostě rozdává dary. Zdejší děti mu taky píšou dopisy, nevím jak v ČR, tady je to mají ale vychytané tak, že jim stačí vystříhat obrázky z katalogu hraček a ty pak lepí na papír. 

Svátek je až 25. prosince, to se často jede k příbuzným, sejde se celá rodina a hody začínají nanovo, tentokrát v poledne. 

Kdo by si potom řekl: tak dost, teď to sádlo zase pěkně shodím, tak by byl zklamán. V lednu a únoru začíná období Galettes de Roi (královská placka, koláč). Krásná tradice, která spočívá v zakoupení kulatého koláče, který se rozkrájí podle počtu účastníků, nejmladší si pak vleze pod stůl a dává pokyny pro koho bude který dílek. Všichni pak dílek sní, v jednom je ale la Fée - věcička, kterou kdo najde, musí u sebe pohostit ostatní členy, a tak to jde celý měsíc. Galettes se dělají buď z kynutého těsta nebo z máslového. 

Ať se Vánoce slaví kde chtějí jak chtějí, je to vždycky na Vás, jaké si to uděláte. Nevymlouvejte se a udělejte si to po svým. Odvahu, přátelé! ;)

hlavně se mějte rádi! Bezvýhradně.

Na závěr bych Vám chtěla poděkovat za přízeň, pokaždé mě moc potěší, pokud mi někdo to moje pisálkovství pochválí. Chtěla bych Vám popřát do nového roku, abyste se nebáli. Ničeho a nikoho. Nebáli se plnit si svoje sny, ať jsou jak chtějí bláznivé a ať se na vás okolí dívá třeba přes deset prstů. Přála bych vám, abyste si sami sobě nekladli limity a žili přesně tak, jak to cítíte.

Dobře vím, že nastává období, kdy cukroví už pomalu nemůžete ani cítit. A právě v této chvíli bych Vám nabídla pomocnou ruku, já, kůže líná, která si den před Štědrým dnem upachtila pár perníčků z pytlíku a které už dávnou zmizely v nedohlednu. Pokud máte doma cukrovíčko, neváhejte a pošlete, adresu vydám na požádání. Vím, je to zoufalost, ale doba je zlá :)

Já už ho vidím! Prase v žitě!

především od těchto bych vám ráda pomohla ;)

Athény vs Sparta

Kaliméra! Je na čase dovyprávět vám to naše putování, co myslíte? Představuju si, že sedíte doma, za oknem chumelí, jste zabalení v dece u krbu nebo u radiátoru, cukroví napečený, okna umytý...co teď? Eh voilá, pojďte se se mnou vrátit do prosluněného Řecka!

Dokonce po třech týdnech už zvládáme základy řecké abecedy. Řečtina, unikátní jazyk, který nemá ani slovanské, ani latinské kořeny a lidé takto mluví pouze v Řecku a na Kypru.

Upřímně, školní výuka dějepisu mě bavila nejvíc právě v té chvíli, kdy jsme se učili o Řecku. Vzpomínáte si? Na Spartu, vojenský městský stát, kde panuje krutá výchova, drsná neúrodná krajina kde narozené dívky hází do jámy, protože potřebují chlapce, bojovníky? Oproti tomu městský stát Athény oplývá trávou a strdím (něco jako med), vzkvétá zde kultura, divadlo a ty nejodvážnější filosofické myšlenky. Kdo by neviděl seriál o Herkulovi, který bojoval s řeckými bohy na Athénské Akropoli? A co víc, určitě jste četli Petiškovi Staré řecké báje a pověsti. Takto nějak romanticky jsem si pevninské Řecko a především Athény vysnila během nekonečných let školní docházky. O to víc vás nakrkne, pokud vám foťák umře těsně před příjezdem do Athén, sakrblé!

Budeme obdivovat aneb chvilka bez turistů

Kolem poledne naše loď zvedla kotvy z ostrova Milos a před námi taky bylo krásných 8 hodin plavby. V zásobě jsme měli celou pet láhev rýže (MacGyver hadr), takže hladem neumřeme. Ještě jsme se mohli pokochat výhledem na okolní ostrovy a shodli jsme se v tom, že na pevninu se nám vůbec nechce. Ostrovní život Robinsonů zkrátka stál za to. Konečně v půl 8 večer dorážíme do Pirského přístavu. Odsud de musíme dostat metrem do centra Athén, abychom zde našli naší CS hostitelku. Neuvěřitelné, celých 20 minut hledáme metro. Z přístavu vůbec není dobře značené a lidé nás posílají každý jiným směrem. Na prohlídku je moc pozdě, musíme co nejdříve nalézt hostitelku. Při hledání narážíme na nerudného trafikanta, který opět neporadí, odkud jede kýžený autobus. Nakonec jsme se ale našli a trávíme příjemný večer se Sabinou, původem Francouzkou žijící v Řecku. 

To je ono!!

Sloup Athénký, sloup prostý, sloup drážkovaný

Po probuzení na vrzavém gauči nám Sabina ještě přináší teplé skořicovo-tvarohové dobrůtky a radí, kde je nejbližší prodejna fotoaparátů. Máme před sebou dilema. Athény jsou jistě nejedním cestovatelským snem, absolvovat je proto zcela bez foťáku by byl tak trochu hřích a asi by nás hodně svrběly prsty, zvlášť při předešlé frekvenci 200 fotek denně. Otázkou je, zda narychlo (opravdu narychlo, protože na celé Athény máme jenom jeden den a už je devět) koupit nějaký lepší foťák, s tím že neznáme hodnocení, srovnání a cena bude jistě o dost vyšší než na internetu. A nebo koupit něco, co nás zachrání, nejlevnější šunt a pořádný foťák koupit až po zralé úvaze z domova? Běháme jako zběsilí od krámu ke krámu, čas běží jako splašený, nakonec, když už nám dilema vyvrtalo díru do hlavy, kupujeme foťák za 35 euro (co fotí i pod vodou, jak prodejce neustále zdůrazňuje, což už je nám k ničenu, jedeme na pevninu) plus minikarta za 9. Je na tužkovky (ale fotí i pod vodou), takže můžeme fotit hned, hurá dilema vyřešeno. 

pohled na Akropoli z protějšího kopce (hlavně že fotí pod vodou)

Běžíme na autobus, který nás doveze až pod Akropoli. Od této chvíle už chodíme všude pěšky, jak bývá naším zvykem. Začíná pravé vedro. Akropole, turisti všude, užíváme si výhled na Athény a zkoušíme si představit doby minulé, jde to těžko se selfíkářema všude okolo. Pokračujeme po svých na protější vrchol, potom dále podél zahrad a dalších památek. Máme jich asi 6 v jedné vstupence. Obdivujeme paláce a chrámy a řecké sloupy a rozčilujeme se nad nekvalitou fotek (ale fotí i pod vodou). Již skoro třítýdenní putování je znát, odpoledne jsme zcela vyčerpaní. Jíme gyros a opět pochodujeme za památkami. Zastavíme se u vily prezidenta, kterou zrovna střeží vojáci v krojích a kdosi odjíždí, že by sám prezident? Jen o kousek dál vidíme výměnu stráže. Když ještě popojedeme, potkáváme davy čekající před hotelem. O co jde? Prý se tam ubytovala lady Gaga, která má večer koncert a co nevidět bude opouštět hotel. Chvilku posedíme, ale když se během půl hodiny nic neděje, jdeme dál. 

Již za tmy se opět shledáváme se Sabinou, my bez energie, ona nás vede uličkami do svého oblíbeného baru. I když se mi nechce, nakonec nelituji. Bar Cube se nachází v posledním patře vysokého domu a kromě ochutnávky místního vynikajícího piva si užíváme i skvostný výhled na osvětlenou Akropoli. Uléháme v půl 2 ráno.

Ráno už se jenom rychle nasnídáme a běžíme na autobus na letiště. Vtipná vsuvka: zatímco čekám na zastávce se všemi zavazadly, posílám přítele s posledními 10 eury koupit do trafiky lístky na autobus. On se ale vrací s banány a pečivem, lístky prý neměli. V tom přijíždí autobus, peníze ale už nemáme. Co teď. Hledáme po všech kapsách a v drobáčcích se skládáme na lístek na autobus. Uf, zase jednou jsme měli štěstí. Je třeba udělat Řecku pá pá a připravit se na zcela nové Asijské zážitky, Turecko už čeká!

Minigalerie (třeba fotí líp pod vodou):

Milý Ježíšku...

Sněží. Vidím to ve světle pouliční lampy. Prosinec. Je mi devět a tři čtvrtě a jsem v pokojíčku. Plakáty Backstreet boys na zdi. Píšu dopis. Pro Ježíška. Píšu krasopisně, nedrápu. Plyšový tygr střeží postel. Dopíšu, sroluju dopis a převážu provázkem. Dám ho do obýváku mezi dvě okenní tabulky, na tu venkovní mráz nakreslil květiny. Je večer. Ráno je dopis fuč.

Milý Ježíšku,

těžko říct, jestli se tenhle dopis k tobě dostane. Maminka ale říkala, že mě sleduješ celý rok a lítáš pořád okolo, takže asi jo. Proto ti snad ani nemusím moc vysvětlovat, jak to teď mám. Vidíš sám. Vlastně když se nad tím zamyslím, pokud mě vážně sleduješ celý rok, nemusím ti ani psát, protože víš moc dobře, co bych si přála. No ale co kdyby.

Člověk si může pořád přát úžasné věci, jako zdraví pro své blízké, světový mír, šťastný život. Utopie. Pak si můžeme přát spoustu věcí jako nové boty, čepici, auto...věci které potřebujeme. (?) Co vlastně člověk opravdu potřebuje. Kolikrát se přistihnu, že věc za výlohou samotná ve mě vzbudí potřebu a touhu, když se ale nenechám zlákat a vyjdu ven, zjistím, že tu věc nepotřebuju. Že by mi doma jenom zaplnila skříň, že kdybych do toho obchodu nevkročila, neměla bych o její existenci zdání a tudíž dál pokračovala život bez ní a bez pocitu její potřeby. Co vlastně člověk doopravdy potřebuje?

Letos bych si přála jednu jedinou věc. Je to něco, co šíleně potřebuju a o čem sním celá léta. Dřív se mi toho dostávalo, teď už ne a mě ta věc příšerně chybí. 

Přála bych si sníh.

Ne jen tak dvě tři vločky, chtěla bych, aby se přihnal černý nabušený mrak, teplota aby klesla pěkně k nule a ten mrak aby se protrhl. 

Přála bych si sněhovou vánici a kalamitu. 

Přála bych si, aby autobusy a tramvaje ten den nevyjely. Co den, celý týden!

Chtěla bych sníh, jaký se sype u nás v Jizerkách a na Skále. Sníh, který pokryje silnice tak, že autobus nestaví na zastávkách, které jsou v kopci, nebo někdy nepřijede vůbec, protože zapadl kdesi u Rakous. 

Přála bych si sníh, který se leskne ve světle měsíce, když se v něm ráno brodím k hlavní silnici. 

Chtěla bych zase zažít tolik sněhu, jako tehdy, kdy v Jablonci nebylo vidět z chodníku na silnici. 

Kéž by se sypalo a sypalo, sníh by pokryl stromy a střechy a všechno by bylo krásně bílé, tak jako po státnicích z češtiny, kdy jsem se se znovunabytou lehkostí brodila s Blue směrem k lesu. 

Chtěla bych zase uválet obřího sněhuláka a strávit odpoledne házením sněhu z cesty, aby mě pak bolely ruce a zahřál čaj s rumem. 

Co takhle jít sáňkovat, jako kolikrát s Víťou na Bramberk!

Přála bych si v nočním bílém tichu nasadit čelovku a spustit se na běžkách krajinou, měsíc by svítil na cestu a sem tam minout jiné světýlko. 

Chtěla bych chytat velké sněhové vločky do pusy. Olíznout rampouch. 

Chtěla bych, aby potom v noci umrzl a já si vyjela na noční výlet na kole, jako kdysi s Víťou číslo dva, kdy jsme přejeli Jizerky, jen my dva, svařák, čelovky a sníh.

Přála bych se připlést do pořádné koulovačky, dostat koulí za límec a omrzlíka do obličeje. 

Chtěla bych bílé Vánoce.

Klidně by mohla i zamrznout Loire po které bychom mohli bruslit až do Orleans.

Chtěla bych řídit auto ve vyjetých kolejích, jako kdysi s Jendou, a pak se pokusit vyjet a přitom zapadnout do závěje, smát se tomu a lopatkou odhazovat sníh z pod kola.

Chtěla bych, aby sněhová peřina přikryla všechnu špínu světa. 

Chtěla bych se jednou večer podívat ven z okna a vykřiknout: Sněží! A jenom v bačkorách vyběhnout a dívat se do oblohy a nechat se zasypat tou nádherou. 

Ježíšku, nech si prosím všechny ponožky a spoďáry a elektroniku a další dary, které ve skutečnosti nepotřebuju. Udělej prosím tady v Nantes opravdovou chumelenici. Nasyp sníh na slona a i na všechny lidi, který ho nemají rádi, jen ať prskají. A my, kdo ho tak milujeme, vyběhneme ven a budeme se radovat spolu a třeba tu i konečně potkám přátele, kteří se budou na svět koukat stejnýma očima a bude nás ta bílá břečka, ve kterou se sníh po pár dnech promění, neskutečně hřát u srdíčka!

Děkuji předem.

P.S.: Pere Noel by ti s tím sypáním klidně mohl pomoct!

Sedíme v kuchyni a jíme rybu se salátem, pod talířem máme šupinku a na talíři kupu hrášku, to všechno abychom měli pořád dostatek peněz. Je mi skoro deset, jsem slavnostně oblečená a je mi fajn. Že je to téměř naposled kdy si užívám rodinnou pohodu v té chvíli netuším. Jediné, na co se těším, je až za zavřenými dveřmi uslyším zvoneček a spolu s bráchou se vrhneme do pokoje, kde je ozdobený stromeček, hromada dárků a vůně prskavek a Vánoc... 

co je lepšího než vyválet se ve sněhu??

největší psí hrdina všech dob, Blue

kdo ví co se za tímhle výhledem skrývá a co asi držím v ruce? :)

a jaký přání máte vy? :) 

Dýňové hrátky

i bubáci se dají sníst!

Jedním z pokladů, které jsem u protinožců v kocourkově objevila, je určitě dýně. Upozorňuji, že tenhle příspěvek rozhodně nebude pro ty jedince, kteří se živí přijímáním vesmírné energie a pozitivními vibracemi ze slunce a pokojových rostlin. Zřejmě jsem neobjevila nic dosud neobjeveného, stejně se s vámi o to podělím, jednak proto, že se mi chce a potom proto, že jsem právě dojedla kousek vlastního výrobku a přemýšlím o slupnutí dalšího.

Dýně, nejsem znalec, ale budeme se bavit o takové té malé, oranžové, té, z které nevyřezáváte haloweenská strašidla. Prozradím vám dva vlastní recepty, které mě napadly po pohledu do ledničky. 

Recept první: dýňová krémová polévka

"To si snad dělá psinu ta holka, tohle každý zná!!" Klíííd! Každý ne, takže:

V pánvičkohrnci (takový ten kastrůlek co je vevnitř z teflonu) si rozpustíme kousek másla. Na něm zpěníme jeden velký stroužek česneku, zasypeme troškou soli a muškátového oříšku. Přidáme na kostičky nakrájenou tu malou dýňku, jak jsem o ní básnila, i se šlupkou (bez jadýrek a takového toho vláknovitého šmejdu co je kolem jadýrek). Tohle musí odsejpat, nenechte česnek zhnědnout, stejně tak muškát. Zalejeme horkou vodou z konvice tak, aby byla všechna dýně ponořená a ještě asi tak dva tři cm nad ní. Stáhneme fajr a přiklopíme pokličkou. Dusíme dokud i ta šlupka není měkká. Žádné magi kostička ani kuchárek ani jinej šmejd nepřidáváme, šlupka má sama o sobě vynikající chuť.

Pak se nabízí jeden zlepšovák. Pokud vám v ledničce zbyla kostra kuřátka se zbytky nedoobraného masíčka, obereme ho a chvilku před koncem dušení přidáme nakrájené do hrnce. Pak tu nebohou dýňku s kuřátkem rozmixujeme mixérem na jemno. Tady pozor, pokud hrnec vrátíme na plotýnku, začne vulkanická reakce a horká dýně na vás začne prskat a zaneřádí vám celou kuchyň. Je třeba hned přidat podle chuti trošku smetany. Jak tučné nechám na vás, trochou myslím tak 5 až 10 ml. Voilá!

šmarjá přece nebudu fotit polívku, tohle je taky pěkný podzimní!

Recept druhý: podzimní dýňový quiche /kiš/

Jak na quiche jsme si už objasnili, dneska mě ale napadla kombinace přímo podzimní a vzhledem k potřebě sdělat půlku dýně i praktická. Aby zase nebyla polívka, přemýšlela jsem ještě o dalších možnostech a surovinách snoubících se s oranžovou nevěstou, jako třeba kukuřice nebo žampiony, věřte mi ale že méně je v tomto případě více.

Opět si nakrájíme dýňku na malé kostičky. Pak mě osvítil Polreich svatý a ve skříňce jsem objevila oříškový olej. Použila jsem ho proto místo másla. Na něj jsem hodila lopatičku hrubé soli a pak nakrájenou dýni a špetku muškátového oříšku. Nechala lehoučce osmahnout a zalila asi půl skleničkou vody. Dusila kolem půl hoďky. Mezitím jsem si vyndala již připravené listové těsto a vyložila jím kruhovou formu, probodala vidličkou. Změklou dýni jsem na těsto vyklopila a ve stejné pánvičce osmahla jedno na drobno nakrájené krůtí prso. Vyklopila jsem ho na dýni. V misce jsem smíchala 20 cl smetany a 20 cl mléka, 3 vejce, sůl, pepř. Tímto jsem všechno zalila a dala péct na cca 50 min a 200 stupňů. 

mňam!

Poslední pochoutka, kterou jsem z dýně stvořila, bylo dýňové pyré. Jednoduše uvaříte dýni, klidně i s bramborou, mrkví či petrželí, vodu slijete a celé to rozmixujete. Pro zjemnění jsem pro tentokrát přidala řecký jogurt. Podáváme k masu, rybě, prostě jako bramborovou kaši :)

Pak taky můžete dýni vyhodit do koše, to když se dlouho rozmýšlíte, co s ní.

Tak.

domácí brutalita

Život v džungli

kdesi v Paříži, září 2014

Tu tu tuu dum (znělka sncf), sedím na pařížském nádraží, příjemně vyčerpaná po měsíčním putování dosud neobjevenými východními státy, v batohu mě tlačí turecká Raki a Tonic koupený za dvě éčka v automatu mi jako šampaňský vytekl na kalhoty a na zem. Vložím do telefonu francouzskou simku a poslouchám vzkazy v hlasovce. Moje šéfka ze školy, kde bych měla hned zítra nastoupit mě právě informuje, že mě za dobu mé nepřítomnosti převeleli na jinou školu, asi 5 km vzdálenou od té původní. Na základku, o které již od začátku mé kariéry kolují jenom ty nejotřesnější historky a učitelé trpí již druhý týden v práci syndromem vyhoření. Navíc je škola vzdálené od mé navazující práce. Je čas nabít zbraň a vrátit se do boje v plné polní a s nelítostným výrazem. Takto:

Při práci s dětmi je užitečné inspirovat se u samurajů!

Poprvé

Poprvé v nové škole mě přivítají demotivované a naštvané učite...pardon, animátorky. Nikdo vesele nešveholí, nehrozí, že bych se přes jejich štěbetání nedostala k řeči, v místnosti panuje hrobové ticho. Zeptám se aspoň ostatních, jak se jmenují. Paradoxně nejupovídanější jsem tu tedy já, o které si dřív kolegyně myslely, že mi chybí jazyk. Co je ale vůbec největší "plus" celého přesunu, že společně se mnou přesunuli i holku asi o 5 let mladší, která si u mě vysloužila přezdívku třeba ředitelka zeměkoule a nebo mnoho dalších, ne už tak snadno publikovatelných. Ta tomu teď pochopitelně vládne, protože ta původní, proti které je ledová královna hadr na dubovou podlahu, je už pěkně dlouho je z nějakého důvodu dlouhodobě nepřítomná. 

Protože tento den je nepřítomno více členů našeho funebráckého sboru, mám na starosti více dětí než je zvykem, totiž 23 šesti až sedmiletých zlatíček. Šoupli mě do ateliéru hry venku. Mám v záloze dvě hry, děti mě ale přemlouvají, zda mohou hrát jejich oblíbenou na zloděje a cajty. Nakonec souhlasím, aspoň je lépe poznám. Po srdceryvném rozdělení do dvou skupin ("já s ní nebudu, je to kráva". "proč tam, já chtěl jinam, bééé") se konečně rozprchnou a chytají se navzájem. Mezi tím jeden upadne a krvácí z kolene. Co s tím? Jít ho ošetřit a nechat napospas všechny ostatní? Dilema. Další dva se perou..."já si nezačal" "já jsem nic neudělal" "já za to taky nemůžu". Další se perou "on podvádí". Nakonec vyhráli zlodějové a já navrhuji moji hru. Děvčata jsou ale unavená, jednu bolí kotník, další nemůže dýchat. Jeden známý raubíř komentuje moji hru slovy: C'est nul! (nestojí za nic) Ostatní se zapojí, dávám jim míč. Ujímá se ho kluk, co ale hrát nechce, jenom ho baví z pěnového míče trhat kusy pěny (to tu neexistují speciální školy, sakra?). 

První (vyhraná) bitva

Na schůzi přednáším svůj návrh na ateliér česko-francouzského přátelství. Přijat. Navštívím českou školu, kde vše proběhne bez problémů. Začínám proto můj vlastní ateliér s deseti zlatíčky. Poslední jméno na seznamu mě vrhá do pocitu beznaděje, je to přerostlý desetiletý výrostek, říkejme mu Hugo, postrach všech animátorů. Ten ale přijde pouze v pátek. Celý týden slýchám historky, jak ho učitelka potrestala opsáním celého telefonního seznamu, jak bejky pěstí zabíjel a jak se ho bojí i Chuck Norris. Kupodivu jeho přítomnost proběhne v klidu, uff. To se ale nedá říct o jeho spolužácích, jeden z nich si při focení na osobní kartičku začne svlékat kalhoty, neee, stop! Po 14 dnech se mi dárečci prostřídají. Ředitelka slibuje klidné a motivované děti. Ha Ha Ha. Mám jich pro jistotu 13, tři chlapci jako by z divokých vajec zrovna vylezli. Již první hodinu mi pokládají nemístné otázky (Naučte nás sprostý slovo! Kolikrát týdně to děláte s přítelem? Asi jsem špatně rozuměla, no což.) A udržet je v klidu v maličké učebně plné knih a počítačů je takřka nemožné. Že by se pocit vyhoření dostavil stejně jako u kolegyň po dvou týdnech?

Co by na to řekl dobrý voják Chvéik (k dostání v nantském knihkupectví)

Středeční boj o přežití

Jak už víte, středy jsou speciální, trávím totiž s andílky celých 6 a čtvrt hodiny. Tento týden byl ještě obohacen o schůzi s ředitelkou, jejíž obsahem bylo správné rovnání a uklízení použitého materiálu, zejména pak rovnání společenských her podle barevných nálepek, které zavedla ředitelka zeměkoule. Pěkně děkuju. Nenechala jsem nic náhodě a na zbojníky jsem se připravila předem, Jako brnění jsem si vzala svoje dlouhé psychedelické tričko, ve škole je mi fuk, že mě černobílé podélné proužky rozšiřují, hlavní je, že se na to nedá koukat (pak začnete halucinovat a bolí vás oči), tím bych se mohla vyhnout přehnané pozornosti a frekvenci milionu otázek a požadavků za sekundu. Na malé raubíře u oběda to neplatí. Malá Óčko (budu je radši nazývat jen prvním písmenem jejich jména) jí rukama: maso v omáčce, fazole, mazací sýr, polévku pije rovnou z talíře. Malej Áčko kašle jak starej tuberák na všechny ty fazole, brrr, kde chce přidat, děti? Malej Géčko je o trochu míň nechutnej než loni a dokonce mi pomáhá uklízet, šahá mi opatlanýma rukama na moje příbory a skleničku ještě než jsem dojedla a dopila. Malej užnevimjaksejmenuje hodil lžičku pod stůl, pak i vidličku a nakonec si tam vlezl sám. Malej Esko řve že nechce po obědě spát a nejí. Smůla hochu, seš na seznamu spáčů, tak neřvi a jez (v duchu). Ale neboj zlatíčko, to bude dobrý, jestli chceš tak si to vyměníme a já si půjdu schrupnout za tebe, jo?

Odpoledne se mi psycho tričko vymstilo, ředitelka mě totiž chce znovu vyfotit na nástěnku animátorek. Je to profesionálka a tak mě fotí ve špatně osvětlený místnosti před bílou zdí. Vzala mě i s tričkem a čelo se mi krásně leskne, jak ho blesk ozářil. Nová profilovka jak vyšitá!

Aspoň že aktivita se mi dneska zadařila, mám jenom holky a vyrábíme vánoční dekorace pro dobročinné účely. Do průhledných koulí sypeme třpytky a peříčka, kreslíme na ně barvami na sklo. Jéé ty máš třpytky všudéé.

Po zbytek odpoledne mám službu venku. Pomalu se smráká, děcka se ale přesto stihnou poprat o koloběžku. Desetileté CéHáčko vzal rakety na tenis na tyči malýmu Téčku a když jsem ho vyzvala aby je vrátil, zlostně s nimi švihl o zem a zařval, že ho to sere (doslovná citace, pro jistotu před všemi prcky), byl poslán k ředitelce rovnou. Holčička Emko zřejmě pod vlivem halloweenské atmosféry listopadu, říká holčičce Jéčko, že jí raketu půjčí, až její rodiče umřou. Docela brutální. No co, jsou to jenom malé děti, andílci a miláčkové.  

Místo psychotrička zvolím příště radši darth vaderovu kombinézu

3 díl cyklu víno a sejr: Hawai

Vyndejte máslo z lednice, teď hned!

Tentokrát vás nebudu ani zásobovat fotkama zašpiněných mís a hrnců ale vrhneme se rovnou na věc. Mám pro vás jeden dortokoláč který stojí za to vyzkoušet. Není až tak úplně francouzský, ale za to je dobrý. Pokud máte rádi ananas a kokos, čtěte dál, pokud ne, jděte se bodnout (vidličkou).

kdo nerad ananas, nechť se pohostí utopencem!

Začneme tím, že si ze skříně či sklepa vyhrabeme takovou tu podlouhlou formu co vypadá jako kvádr. Jo a silikon je pořád in, aspoň ve formě formy.

Pokračujeme smícháním 100 gr změklého másla (co jsme si vyndali na začátku, pokud jste motáci jako já, dejte to tuhé žluklé máslo na chvilku do mikrovlnky) a 175 gr cukru (ten jde vždycky ubrat). 

Pořádně se do toho opřeme abychom to pěkně nakypřili, jako žížaly, táák.

Potom jedno po druhém vmícháme celkem dvě vejce. Pak už to jde ráz na ráz. Vkvedláme 175 gr mouky a taky asi lžičku prášku do pečiva. Zbývá už jenom to nejlepší (skoro) na konec: vsypeme (není lehký hledat pořád synonyma ke "vmícháme") kokos a kokosový krém (jakási kokosová smetana, pokud nemáte ani tu, dejte tam kokosové mléko, pokud nemáte ani to, tak se na to vy-píp-erte páč to bude chutnat jako obyčejná hrnkovka). Dvě stě mililitráků.

Pozor, vezmeme plešku s ananasem, kterou jsme si předem nezapomněli vyzvednout v krámě, otevřeme ji a ještě tam nožem rozřízneme ananasová kola na půlkruhy, takhle: říííz a říííz! A je to. 

Silikonovou formu si pro jistotu vyložíme pečícím papírem a na dno naskládáme ananasové půlkroužky, těsně jeden mírně na další. Na to pak v klidu vykydneme těsto. 

Dál už to znáte, vyhřát troubu, nespálit se, 50 minut, 180 stupňů...

Sákryš, v kolik že jsem to tam dala? No píchnu do toho a uvidím, tak už to asi bude...

Výsledek vytáhneme a vyklepneme, podává se totiž tím ananasákem nahoru, aby bylo jasno!

Takhle by to mělo vypadat, takže jednu fotečku přece jenom pustím do světa, muck :) 

to je on, ještě horký že mi zakouřil čočku

Pivní prázdniny

Takže děcka, už jsem prázdnin zažila habakuk: letní, podzimní, vánoční, uhelný, neštovicový, povodňový, sněhový...ale pivní prázdniny jsem "okusila" prvně.

Budu vám povídat o svých dojmech z naší matičky vlasti, do které jsem se vrátila na poctivých čtrnáct dní po více než dvou letech života ve Francii, což už člověka jaksepatří poznamená!

pohádka vzhůru nohama..

Přílet

Po příjemném rozhovoru v letištním autobusu se dvěma francouzi, kteří přijeli do Prahy strávit víkend, jsem s úsměvem napochodovala do příletové haly, chvilku koukala po vítajících jestli neuvidím někoho kdo by kyticí, červeným kobercem a odvozem přivítal mě, vzdala jsem to a jala jsem se zeptat paní v infobudce, zda by nebyla tak laskavá a neprodala mi jeden lístek na metro. Odpovědí mi byl pohled zarytý do časopisu a strohé NE. Vítejte v České republice, království, kde král Sulimán nařídil přísný zákaz usmívání. Následoval přesun na Černý most, kde mě velice pobavila úhledná padesátimetrová fronta na autobus do Mladé Boleslavi. Hned bych si ji vyfotila s účelem fotku vyvěsit na každou francouzskou zastávku, kde kdo poslední přijde, první nastupuje. Korunu všemu nasadil nejnerudnější řidič autobusu pod Sluncem. Každého poslal někam, urazil, nařknul ze zdržování a jednu slečnu dokonce odmítal pustit do autobusu protože spletla kód na svoje sedadlo. To nám to pěkně začíná.

Piváci

Neházím všechny Čechy do jednoho pytle, na to pozór. Co ale vidím s "francouzským" odstupem čím dál víc je, že hodně moc jich jsou alkoholici, regulérní. Českým náboženstvím je pivo, pivní pupek je zřejmě stav nirvány, kterého chtějí všichni dosáhnout a chlastat je ještě větším koníčkem než pro francouze nakupovat bagety. Kopnout do sebe jedno je otázka několika málo minut, poslat tam druhý je samozřejmost, pak třetí a čtvrtý a pak teprve začíná sranda. Na koncert se ani tolik nejde kvůli muzice, ale kvůli pivu a chlastání. Jakoby celý týden čekali na tu spoustu tekutiny, kterou si prolijí trubky. Průměrně jednou za den až dva jsem (za co jsem děsně moc ráda) potkala nějakého kamaráda. Zpočátku jsem držela krok a dávala si pokaždé jedno. V druhém týdnu jsem ale většinou přesedlala na čaj. Když jsem mezi chlapama řekla, že mi ve Fr přijde sympatické, že si můžete dát jedno s přáteli a řídit, setřeli mě všichni pod stůl, že než si dát jedno a pak nic, to si nechají radši ruce useknout, páč buď leju nebo ne, nic mezi tím. Ne všichni.

my dvě na skále nad Skálou

Karamádi!

Tahle část českých prázdnin byla jednoznačně nejlepší. Zažila jsem tak milá setkání, až se mi z toho chtělo brečet dojetím. Setkání byla mnohdy po letech a ani jednou jsem nelitovala stráveného času. Hrozně moc si toho vážím a doufám, že se zase brzy uvidíme, ať už kdekoli. Na některá setkání budu ještě dlouho vzpomínat...svíčková u Boučků a procházka do Dolánek, Jizerky z Kořenova až po Černou studnici a Zásadu v mlze, která na vás prší, obří čaj s rumem na zahřátí na Šámalce a super sjezd do Lučan, pivo Kocour a náušnice z papouščích peříček, švestkový nákyp, kamarádská obětí, setkání na statku...jako bychom se viděli včera.

Objevy

Jednou z nejvíce vzrušujících částí mého pobytu bylo jednoznačně přebírání a hrabání se v mých "starých" věcech. Kromě toho, že jsem usoudila, že je škoda, aby se oblečení a všemožné sportovní pomůcky jen tak válely ve skříni a čekaly, až se na ně jednou za uherský rok přijedu podívat, bude lepší, abych je někomu darovala nebo prodala. Kromě toho jsem ale našla spoustu pokladů, vedle fotek z dětství a diplomu za účast na tanečním táboře jsem objevila velkou, samolepkami polepenou krabici s nápisem "tajná pošta". Neváhala jsem do ní zabořit nůžky a vydolovat z ní její tajný obsah. Než se s vámi ale podělím o tajné zákoutí mojí zhýralé duše, chtělo by to menší intro: Bydleli jsem na kraji vesnice, kde dál už byly jenom chaty pražáků, lesy a zase lesy, všichni spolužáci bydleli většinou na druhém okraji nebo v úplně jiné vísce. To byl důvod, proč jsem se často bavila se svým psem nebo lezením po stromech či dlouhými procházkami a poslechem walkmana (jo, tak jsem byla hustá). Zároveň jsem ale pořád měla pocit, že mám světu co říct. Psala jsem proto pohádky, pak příběhy a nakonec tak trochu pubertální nesmysly pro dospělé :) Taky jsem se občas platonicky zamilovala do některého kluka, co nám díky otcovým závodům běhal do půl těla nahý v létě po zahradě. No a na to jsem si právě pořídila tuhle krabici. Na dopisy lidem, kterým bych chtěla něco říct, ale jakýsi důvod mi brání v tom jim to říct osobně. Kromě toho jsem si zde schovávala další dopisy a památky. Našla jsem proto: několik "valentýnek" od spolužáků a spolužaček z gymplu, které jsme si dávali tak trochu z ironie, že stejně nic nedostanem, svátek neuznáváme, ale máme se rádi. Potom dopisy od holek ze základky, i když jsme se viděly denně, stejně jsme si psaly dopisy, samozřejmě že se spoustou chyb a obrázků. Největší záhadou byly ale dopisy od jakéhosi vojáka, který mi napsal hned 3 z vojny, kde se těší, až se poznáme, oslovuje mě zdrobnělinami, doufá, že nám "to" vyjde a taky že už mu konečně odpovím. Zřejmě někdo dal moji adresu nějakému nadrženému chudákovi a ten pak tajně doufal, nicméně pokaždé popsal čtyři A4! Poslední záhadou hodnou zkoumání agentů FBI jsou dopisy, které mi někdo strkal do skříňky na gymplu. Představil se jako Martin, ale stydlivý, proto chce komunikovat takto. Já jsem měla odpovídat pod automat s pitím. Několikrát jsem odpověděla, nikdy jsem se ale nedozvěděla, kdo mi tak stydlivě a bezbřeže vyznával lásku. Vtip je, že ty dopisy možná nebyly vůbec pro mě, páč jsme skříňku sdílely dvě stejného jména :)

zase na nějaký skále :)

Matky

Francouzský systém "poroď a dej dítě někomu cizímu" asi není úplně ideální, ale po návštěvě některých kamarádek matek si už ani nemyslím, že ten český je úplně v pořádku. Unavené matky visící na dětech a trávící s nimi veškerý čas, děti závislé na matkách...možná že přece jenom kompromis mezi třemi lety a dvěma měsíci stojí za zvážení.

Nákupy

Den před návratem francouzského království jsem se vydala do českého supermarketu nakoupit potraviny, které mi tu tak zoufale chybí a bez kterých si nedokážu přežití představit. Vlastně jsem zjistila, že bez pomerančový matonky to jde dost dobře, protože už mi po příjezdu ani nechutnala. Koupila jsem si proto několik balíčků a sklenic červeného nakládaného zelí, láhev Becherovky, bramborové knedlíky a halušky v prášku, několik pytlíků mletého máku, medovník a perníčky v prášku, uzený sýr (sněden ještě před odjezdem) a na závěr pár "Rychlých večeří", které jsme na VŠ baštily jak o život, snadno se na ní vytvoří závislost a taky tak trochu z nostalgie. Taky jsem vzala na ochutnání syrečky, ale nikdo je nechce, takže kdyby měl někdo zájem, smrdí nám tu v lednici!

cesta k moři

Móda

Tak vám to řeknu na rovinu, přijela jsem tak, jak chodím tady: sukně či kalhoty, kabátek, kožené botky, elegantní šála. Život poblíž lesa či města pod horami vás ale neuvěřitelně rychle změní. Po dvou letech ve Francii bych neřekla, že ještě někdy vyrazím do města v zimní lyžařské bundě či softshellce či pohorkách a běžkařském kulíšku. Po týdnu a půl jsem toho byla opět schopná a co víc, cítila jsem se v tom dobře a nikdo na mě divně nekoukal, protože tak chodí větší část obyvatel této oblasti, zkrátka horalové.  

Ach ach

ach ty naše lesy smíšené, barvy podzimního listí, ty potůčky a příroda, kde se cítíte volní jako pták. ty skály a tajné cestičky, pískovec, lesní hřbitůvek, muchomůrky, skřítci a víly...ten výhled z okna, ten klid.

zpátky u moře

Loučení

To bylo těžké, ale jenom v ten daný moment. Ve chvíli, kdy jsem vystoupila na 50 otage z tram 2 a nadechla jsem se Nantského vzdoušku, cítila jsem se ihned jako doma, jako v bavlnce. V tom našem kreativním přívětivém městě. Se slonem, hradem, věží LU, Loire, Erdre, zelenými parky a vůní rybích trhů. Nikdy pro mě nebyl problém cestovat a cítit se "jako doma" skoro kdekoli, tady je to ale echt druhý (nebo první?) domov se vším všudy. Navíc když už vám lidi konečně rozumí, můžete chodit do kina a číst knížky, není co řešit. Však ono mě to nadšení zase přejde :) 

když je hezky, všechno jde

už se zase brodím bahnem

Lucie On The Road: Robinsóni

Dnes vám budu vyprávět o druhé části našeho putování. Chystali jsme se objevit řecké ostrovy zvané Kyklady. Z Kréty jsme se jednoho rána vydali lodí na dvouhodinovou plavbu směr Santorini. Když už jsme byli na dohled, myslela jsem na chvíli, že mi straší ve věži: vypadalo to totiž, že na vrcholcích útesů leží sníh. Když jsme potom přijeli blíž, bylo jasné, že se jedná o bělostné stavby, domy a kostely, které jsou na ostrovech typické.

Crazy především!

Santorini

První robinsonská výzva spočívala v tom, že jsme si nikde předem nerezervovali ubytování ani jsme nesehnali couchsurfing. Proto, když jsme vystoupili z lodi, nechali jsme se oslovit všudypřítomnými majiteli hotelů a ubytování. Nakonec jsme vzali nabídku: 35 euro za noc v pokoji nedaleko města Fira (prý 10 minut pěšky...spíš 20) s dopravou z přístavu v ceně. Nutno říci, že Santorini je jedním z nejturističtějších ostrovů souostroví, a tak jsme byli s cenou spokojeni. Už cestou k ubytování jsme nepřestávali vzdychat a podivovat se nad krásami bílých domů s modrými střechami či dveřmi.

Je to ledovec nebo není?

Hned jsme vyrazili na malou procházku po vísce, za kterou vzniklo alespoň 150 fotek. Po "home made" obědě obsahující žlutý meloun, rajčata a fetu vyrážíme do hlavní metropole ostrova: Fira. Fotíme na každém kroku a jsme doslova unešeni místní architekturou, výhledy a atmosférou ostrova. Jak už to tak na našich cestách bývá, jsme nedočkaví a ještě to odpoledne se pěšky vydáváme do města Oia, ležící na severním cípu ostrova, abychom tam dorazili právě včas na západ slunce. Prý jsou to pouhé dvě hodinky cesty. Jdeme téměř sami, masám turistů se vyhýbáme, že pořád fotíme jako steklí ani už psát nemusím...cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a v sandálkách pociťuju hlavně sestupy lávovým řečištěm. Pořád si něco zpívám...Cesta zdaleka netrvá dvě hodiny, mnohem víc, a to jdeme opravdu rychle, žádné procházkové tempo s mým drahým nehrozí. Naopak ač jdu nadprůměrnou rychlostí, většinu času jsem sama, protože jeho tempo je prostě neskutečné. Po cestě trháme čerstvé fíky. Když těsně před západem doběhneme do města, valí se jím už davy a my se tak prodíráme lidem a snažíme se dosáhnout konečné vyhlídky. Mezitím slunce zapadne a my tak jdeme proti proudu. Lidé nás strhávají a tlačí ke zdi, šlapou po špičkách...Na vyhlídce je ale pořád nával. Sedíme na hradbách a sledujeme světélkující města. Zpět jedeme busem, večeříme tradiční pitu (maso, zelenina a hranolky v placce) a vyrážíme směr postýlka, kterou si zase jednou zasloužíme.

na stráži

Druhý den jdeme prozkoumat jižní část ostrova, zkoušíme stop, ale marně, přílišný důraz na turistiku působí, že nám nikdo nestaví. Vracíme se a půjčujeme si čtyřkolku, za 15 euro na 24 hodin. Jedeme objevit červenou a bílou pláž, kde můžete díky sopečnému původu ostrova najít spoustu minerálů, především slavný obsidián. Jedeme k majáku a kousek od něj na nás mává paní nabízející místní produkty, dává nám talíř k ochutnání zdarma: olivy, marmelády, olivové a kaparové pomazánky a další lahůdky, nechce se nám věřit, kupujeme meloun a při placení je nám jasné jak to všechno je :) Nakonec zakotvíme na pláži, kde jsme skoro sami, vyvádíme v moři a hned vedle nás si rozkládá saky paky jiný pár, dívka chlapci ochotně cupitá pro jedno vychlazené a jakmile otevřou pusu, je mi jasné, odkud pochází. Nejsou ale moc hovorní, na to, že se nám téměř nasunuli na ručník. Stavíme v městečku pod horou, procházíme se a fotíme. Večer vyrážíme do Firy, tentokrát toho ale po chvíli máme plné zuby. Všude lidi, mraky lidí, turistická lákadla...nějak si říkáme, že dva dny na Santorini bohatě stačí, ráno balíme kufry (krosny) a necháváme se odvézt na loď, Folegandros čeká!

Oia a západ slunce

krádež polodrahokamů

ochutnávka (skoro) zadarmo

to jsem z toho jelen!

Folegandros

Po dvouhodinové cestě, kdy mě slzí a pálí oči z probíhajícího zánětu spojivek (příjemná to komplikace) vystupujeme a nějakých 20 minut sedíme v autě, které nás má dovézt do místního kempu, nakonec ale vystupujeme a za 25 euro na noc si pronajímáme pokoj v centru. Od kempu nás odradil jiný pár, s 50 komářími štípanci na jedné ruce a absence spacáku, károšky a stanu, za kterou bychom si připlatili, takže cena by pak vyšla téměř nastejno s nepohodlím. Ostrov je po Santorinovém šílenství příjemnou změnou. Vede jím jedna silnice a turistů moc nepotkáváme. První procházka vede směr kemp a vrcholek kopce, poté obědváme na balkoně s výhledem na přístav, siesta a pláž v zátoce pouhých 5 minut. Navečer jedeme busem do hlavního městečka Hora, je snad ještě krásnější než Santorini, stoupáme ke kostelíku na kopci, kde si užíváme západ slunce na jeho střeše. Jdeme na večeři, jím tradiční musaku (zapečené těstoviny), jako desert nám přináší řecký jogurt s medem a melounem a pálenku v ceně jídla. Zpět stopujeme, bez problémů.

Folegandros by night

Druhý folegandrovský den začíná již tradičně v 7 hodin ráno, na dva stopy se dostáváme na kýženou pláž, cachtáme si nohy a po chvíli pokračujeme pobřežní stezkou k další pláži. Tady je ráj! Koupeme se a plaveme s rybami, které kolem vás plavou a sem tam vás ochutnají. Obědváme v místní krčmě a dál pokračujeme pěšky. Asi bych měla připomenout, že je pořád vedro. Brodíme se pichlavým křáčím a čurky potu mi stékají pod tričkem. Bloudíme, sešli jsme ze stezky. Jsme unavení a dochází nám voda. Bodliny se mi sem tam zapichují do nohy a já cítím, jak mě štípe pot v rankách. Jsem hotová, konečně v dálce vidíme kostelíček, od kterého musí nutně vést cesta. Šplháme po srázech a snažíme se nemyslet na možné hady a štíry skrývající se v křovinách. Od kostela opravdu vede cesta do vesnice. Nemyslím na nic jiného než na vychlazený energetický chmelový nápoj. Jediná restaurace je ale zavřená. Stopujeme na pláž. Pak zpět do hlavní vesnice, naštěstí to jde snadno. Tady si sedáme v místní krčmě, spíš než pro turisty je pro místní děduly, kteří zde vysedávají celý den. Pijeme každý dva panáky nápoje rakimelo, medový nápoj, který nás příjemně opíjí.

jak řekli tak udělali

Poslední den se budíme těsně před východem slunce. Balíme a batohy necháváme u paní domácí. Čeká nás štreka na pláž, kde je prý nejlepší potápění, viditelnost 5 metrů téměř u břehu. Cestou nás kousek popoveze italský pár, zbytek už musíme sami. "Měl kapsu prázdnou Frankie Dlouhán, světem toulal se jen sám, a že byl veselej tak každej měl ho rád..." jo to se to mašíruje s písničkou. Dorážíme v 9 hodin mezi prvními a protože už je vedro, házíme ručník do stínu vedle obřího balvanu. Písek je tak rozpálený, že jenom doběhnout 5 metrů k moři, je jako chodit po rozžhaveném uhlí. Přítel nám půjčuje od sousedů šnorchly a my si konečně dopřáváme pohled pod hladinu, ryby se hemží sem a tam, to jenom já najednou pociťuju úzkost nad hloubkou, kterou nakonec překonávám a plavu několik desítek metrů od břehu, dobře mi ale není. Nakonec si ještě navzájem zpříjemníme chvíle masáží mokrým pískem, který pak máme úplně všude a ve 3 hodiny vyrážíme zpět. Chvíli zůstáváme na pláži ale nakonec ještě stopujeme do Hory, kde si dáváme poslední véču (masové koule) a zase stopujeme zpět do přístavu. Loď má zpoždění téměř hodinu, na další ostrov proto doplouváme v 11 v noci.

zátiší

zátiší s volkanem

pláž s viditelností 5 m

Kimolos

Oproti ostatním ostrovům na Kimolosu nikdo nečeká s nabídkou ubytování. Naštěstí je zde otevřený bar a týpek od přístavní stráže volá do všech možných hotelů a ubytování, kterých na tak malém ostrově ale taky moc není. Máme štěstí a někdo nás přijímá, nerozumíme, jeden ze štamgastů se zvedá a ukazuje na auto, že nás tam zaveze. Ubytování je krásný pokoj s koupací sítí na terase. I přes vyčerpání vedrem opět dobře nespíme.

relax, take it eeeaasy!

Ráno jsem ještě unavenější než v noci a vyčerpání se projeví při první malé procházce do městečka, jsem úplně mimo. Proto jenom nakoupíme a já zůstávám odpočívat v posteli. Drahá polovička nemá dost a vydává se na průzkum. Ve 3 hodiny pak vyrážíme společně na čtyřhodinovou túru ostrovem ke skalnímu útvaru ve tvaru houby. "Dneska už mi fóry ňák nejdou přes pysky, stojím s dlouhou kravatou na bedně od whisky" (tohle nám zpívala mamka jako malým dětem :). Poté sestoupáme k pláži, kde jsme tak akorát na podvečerní koupel a západ slunce. Ptám se sousedky, zda by nás nesvezla autem do města. Večer jdeme na tradiční pokrm: pita chléb s masem a pivo. U kostelní zdi chytáme wifi signál kvůli dalším přesunům a já zpívám "z rozmlácenýho kostela a já viděl divoký koně..."

Ráno se jdeme mrknout jak se dostat dál. Na sousední ostrov Milos jezdí loďka každý den, proto si pobyt na Kimolosu prodlužujeme ještě o 24 hodin. Relaxujeme a na cestu vyrážíme až v 11, jdeme pjéšo na nejbližší pláž, pak podél vody, místy vodou i s botama. Nakonec cíl vzdáváme a obracíme se směr domov. Stopujeme. Únava je znát a v noci nespím.

stopujeme

Milos

Ráno dáváme sbohem břehům proklatejm a míříme na Milos. Tady s plnou polní ukecávám majitele ubytování na 20 euro na noc. Dál už jdeme jenom s batůžkem. Milos je jeden z nejhezčích ostrovů. Hned první zastávku děláme u zátoky, kde skáčeme ze skal do moře a v oslnivě čisté vodě plaveme jako ryby ve vodě :) Pěšky jdeme k rybářské vesničce hýřící barvami a s kapličkou s mokrou podlahou ve skále v moři. Stopujeme a dostáváme se k místu s bílými vápníkovými útesy. Je tu sice rušno, ale koupání ani tady díky vedru nevynecháme, škoda, že mi umřel foťák. Dál putujeme pěšky po útesech až přicházíme do další rybářské vesnice."Život je pro mě obnošená vesta, vše co se dalo dávno už jsem prožil, teď už mi zbývá jenom jedna cesta..." (není to trochu morbidní pro děti, mami?). Zde suší čerstvě ulovené chobotnice a nám se nechce věřit, že se s něčím takovým koupeme. Pijeme jedno místní pivo a číšník se nad námi slituje a daruje nám k němu zmrzku. Od moře musíme stoupat šíleným krpálem, kousek se vezu autem. Následuje série stopů a pláží, až se nakonec dostáváme do města Plaka, kde se z posledních sil šplháme ke kostelu na západ slunce. V městečku mluvíme s českými turisty, kteří mají za neuvěřitelnou cenu ubytování i s půjčeným autem. Náhodou narazíme na krásné ubytování "Pro Princezny" a protože je po sezoně, paní nám ho nabízí za 30 euro na noc. Máme krásný byt v bývalém sklípku, postel s nebesy, terasu na střeše...zatím se ale musíme vrátit do původního města, kde máme zavazadla, jako princezny budeme spát až zítra. Opět máme neskutečné štěstí a stop nás veze až k hotelu. Opět s plnou bagáží vyrážíme na stopa a 16. auto nám zastavuje. Vařím těstoviny na oběd a vyčerpaní sestupujeme do rybářské vesnice s barevnými domky, kdybych tak mohla fotit! Vlečeme se zpět do kopce a rozhodujeme se navštívit katakomby, nic moc. Po siestě vyrážíme opět na pláž, koupačka, stop, noční pivko na střeše a i když spíme ve sklípku, v noci je šílené vedro.

Budíček v 7, marně se snažíme zprovoznit foťák, zkoušíme stopovat do Adamas, ale marně. Půjčujeme si čtyřkolku za 20 euro na den. Jedeme na vzdálenější část ostrova. Na pláži sbíráme obsidiány a další drahé kameny. Na další pláž musíme sestoupat za pomocí lana a dřevěných žebříků mezi útesy. Koupeme se a obědváme. Čtyřkolka supí až k vrcholu sopky, kde pozorujeme zelené sirné výpary a zacpáváme si nos. Výhled máme na celý ostrov. Stavíme ještě na bílé pláži a z té poslední sledujeme kromě západu slunce i právě proplouvajícího lachtana. Nádhera. Vařím 500 gr rýže, která se vejde akorát tak do uříznuté petky.

Poslední den se obtěžkáni kromě zavazadel i taškou šutrů vydáváme do přístavu, kde nám ve 12:20 jede loď do Athén. Celá ta sranda trvá 7 hodin...pozorujeme ostatní ostrovy, jíme rejži z petky a těšíme se, co nás asi v Athénách čeká za dobrodrůžo...