Sice ještě není všem dnům konec, ba naopak, podle toho, jak mi teď všichni křečovitě tisknou ruku a přejí hodně kuráže na konec, bych tipovala, že ta největší "sranda" mě teprve čeká. Jak ale už mí milí čtenáři z předchozích příspěvků tušíte, můj "požehnaný stav" neprobíhá zrovna jako po másle, a tak jsem nucena už nyní sesumírovat několik zásadních pravidel přežití velryby ve volné přírodě:
 |
| ZEN! |
1. Čůrej sem a čůrej tam
Rozpínající se mimozemšťan vám utlačuje nejen plíce (dýcháte jak starej tuberák), žaludek (blitíčko a tak), střeva (průjem střídá zácpu a prdíky) ale hlavně močák. Dřív jsem za dobrodrůžo považovala přestopovat 200 km za dopoledne, dnes je mojí top výzvou dne dojít do města a nepoch.at se u toho. Vážně.
Tipy: Jako při cestování radím mýt se a vlasy pokaždé, když je příležitost, v jiném stavu je třeba využít každou příležitost k močení, i když se vám zrovna nechce. Také není od věci, pokud se nacházíte na neznámém místě, ihned očíhnout kde se nachází nejbližší wc, je li vybaveno hajzlpapírem a následně si k němu zajistit volnou únikovou cestu.
2. Moje tělo je tvoje tělo
Tak nějak zjistíte, že vaše tělo už vám nepatří. Tahle skutečnost má dva podbody:
a) absolutně vaše tělo nepoznáváte. Všechno se změnilo. Nikdy vám nebylo zle v autě, bim! Teď je cesta byť jen několik kiláků utrpením. Bolí vás místa o kterých jste ani nevěděli, že existují (bránice), atd.
b) a to je horší, vaše tělo se stává veřejným majetkem. Nikdy bych neřekla, kolik lidí mi za devět měsíců sáhne na břicho. Jako co? Co na tom do háje ty lidi mají? Za prvé je to moje břicho, já jim taky nikam nesahám a za druhé co takhle se aspoň zeptat. Co si jako myslí, že ucítí? Pochopila jsem, že je to jakási příprava na to, až mi pak bude každej strkat hlavu do kočáru a kejchat na dítě. Naštěstí si ti joudové nevšimli, že kromě břicha mi taky vyrostly prsa, na ty vám naštěstí nikdo cizí nesahá!
 |
| Velryba uvízlá na souši |
3. Poviná výbava = špunty do uší
Někdy mi přijde, že lidi okolo vás úplně postrádají smysl pro empatii. Jak jinak si vysvětlit kolegy, kteří, jen co vás spatří, změní téma hovoru na to: Kdo a jak u porodu trpěl. Kdo u porodu zemřel. Kdo porodil postižené dítě. Jak doktoři zanedbali péči. Jak moc to asi bolí.
Mám pocit, jako by větší břicho bylo znamením k hororovým historkám o porodu. Máte to taky tak vy co těhotné nějste, jenom máte trochu pupek?
Teď o víkendu jedna jinak moc hodná Ječmínkova teta povoláním porodní asistentka, začala před celou rodinou popisovat, jak někdo má poporodní depresi, jak někdy porod trvá hodně dlouho a muž svou jinak hodnou a klidnou ženu nepoznává, jak mu nadává a posílá ho do háje a tak podobně. Sakra, mluvíte tady o něčem, co se vás osobně dotýká a myslím, že každá máme už tak dost svých obav, tak je proboha prosím nepřiživujte!
 |
| Nechte mě v klidu zdechnout! :) |
4. Kromě zvýšené potřeby močení se vyskytne zvýšená únava. Není proto od věci kromě záchodu vytipovat i místa, kde by jste to mohly zalomit. Pokud to není možné, doporučuju mít u sebe cokoli sladkého a pokusit se po hybernaci toužící organismus podpořit čokoládou, colou či zmrzkou.
5. Nikdy neměj hlad
Zásada přežití spočívá v neustálé zásobě sušenek (jabko nebo mrkev mi moc nepomáhají).
6. Zrcadla
Doporučuju odstranit. Vždycky jsem považovala holky, co tvrdily, že dítě nechtějí, aby si nezničily postavu, za nekonečné nány. Tímto se všem nánám omlouvám. V naší společnosti, kde je celá léta pěstován kult krásy, si zkuste přibrat za pár měsíců 20 kilo! Jasně, okolí je v tomto směru chápavé a někdo vám dokonce říká, jak vám to sluší. Vám se ale v hlavě nedaří přepnout do módu zen a pokaždé, když se vidíte v zrcadle se vám chce brečet. Protože vám ještě tak úplně nedochází, co se děje. Necítíte žádnou mateřskou lásku, to zřejmě přijde až "to" uvidíte. V této fázi je asi nejdůležitější mít vedle sebe někoho, kdo vám bude nekonečně opakovat, že pro něj jste ta nejkrásnější na světě. To zabírá.
7. Doják
Aneb něco na těch hormonech je. Brečím když mě pustí auto na přejezdu. Brečím když mě pustí v tramvaji sednout. Brečím u Kašpárka v rohlíku. Brečím u trapných citátů, kteří někteří přátelé nepřestávají sdílet. Brečím když Ječmínek přijde pozdě domů. Brečím když přijde brzo.
Rada nad zlato: Sluneční brýle nesundávejte z hlavy. Vyhnete se tak spoustě vysvětlování a zbytečnému utěšování.
8. Výběr otce...
...doporučuju nepodcenit! A nebo mít neskutečnou kliku, jako já ;)
 |
| Snad už brzy naviděnou ve starém dobrém těle :) |
