Taky už máte plný brejle všech těch příspěvků s Bejby v hlavní roli? Já teda jo. Je na čase zase na něco z dobrodružnějšího soudku, aneb Ječmínek slaví narozky, tajná párty nepřichází v úvahu, tak si Lulu láme hlavu, jaký jiný překvápko by mohlo bandu opilých kámošů aspoň částečně nahradit...
...a vymyslela důmyslný lov za pokladem. Ten by v normálním, rozumějte bezdětném, stavy byla hračka zorganizovat. S kontaktním a teď ještě ke všemu mimořádně zvědavým dítětem, který musí všechno vidět ze stejného úhlu jako já, tudíž se furt nosí, jsou některý věci zkrátka realizovatelný až po tom, co zapluje do spacáčku. Pak je tu ale zase Ječmínek, kterej u organizování taky nesmí asistovat.
 |
| Přidat popisek |
Zkrátím to, rozhodla jsem se, že ho unesu na jeden ostrov v Bretani. Ten ostrov se jmenuje Hoedic. Jezdí tam loď a není tam až tak moc ubytování. Zaváhala jsem jeden večer a ráno už jsem platila o třicet éček víc a měli jsme pro sebe celý dům.
V den narozenin Ječmínek dostal pouze dopis psaný naší fiktivní služkou, aby byl připraven hledat poklad v pátek v půl sedmé ráno. Od naší kamarádky jsem si vypůjčila auto, zabalila Bejby asi tisíc věcí a mě dvě trička a jelo se. Cesta od nás na poloostrov Quiberon trvá necelé dvě hodiny. Protože pečlivý čtenář již ví, že Bejby nesnáší být připoutaná v autě, zvolila jsem radši hodinu navíc. Nakonec to bylo akorát. Lístky na loď jsem koupila asi dva měsíce předem na netu. Loď stojí cca 30 euro na osobu a jede s jednou zastávkou na ostrově Houat asi hodinu a čtvrt.
Měli jsme menší zpoždění, i přes to nás paní z bnb čekala v přístavu i s potupným vozíkem na batohy (nakonec jsme je tam ale jako správný tůristi hodili, nechtěli jsme si paní domácí hned na úvod rozkmotřit). Ostrov obejdete celý po obvodu za dvě a půl hodiny, je zde jedna vesnička a žádná auta. Asi čtyři restaurace, pekařství, obchůdek se vším a radnice.
Po malém oddechu v našem novém domečku se třemi ložnicemi jsme se vydali na menší procházku k západnímu cípu ostrůvku. Slunce pálilo a my jakobychom se najednou odstříhli od všech strarostí našeho městského bytu, práce...Došli jsme až na konec skály, kde ve vzdálenosti asi 4 metrů z moře čněla ještě další skála, ovšem nepřístupná. Cestou jsme se kochali nekonečným množstvím kvetoucích rostlin a taky jsme narazili na rodinku bažantů. Opuštěné pláže přímo lákaly k zutí bot a brouzdání vlnami. Ječmínek tam samozřejmě skočil celej. Bejby si spokojeně slezla z deky a jala se požírat vyvržené řasy a písek. Vše bylo zase jednou jak má.
Navečer jsme si ještě skočili koupit nějakou véču a jakmile jsme uspali Bejby, otevřeli jsme si ještě láhev vína, co mi přinesl Ježí..teda vlastně Pere Noel. Musím říct, že se děda vyzná! Jelikož doma nemáme telku a tady byla, ze zvědavosti jsme ji zapli a chvilku se bavili sledováním finále trosečníka, dokud nenastala půl hodina reklam. Pak jsme šli na kutě a spali jako zabití...asi hodinu, než začala Bejby brečet. No a pak už bylo konečně ráno. Ječmínek vzal Bejby ven a já si ještě chvilku zdřímla.
Sobota měla být ve znamení celodenního putování ostrovem, piknik, koupačka a hlavně plnění úkolů a hádanek, aby se můj milý dobral k pokladu. V půl desáté mě vzbudilo povykování našeho andílka (to je taky nějaké období kdy děti pořád hulákají, nebo už jí to zůstane?) a taky zatažená obloha. Šla jsem se zeptat místních, jestli někde na ostrově je něco, kde bychom se mohli v suchu najíst...není...Anglická pevnost už je jenom zeď. Pršelo, ale ně nějak hrozně, rozhodli jsme se ještě chvilku počkat a dobře jsme udělali. Přihnala se bouřka a pořádnej bretaňskej chcanec. V duchu jsem si děkovala, že jsem nezvolila kemp.
Kolem druhé pršet přestalo a my vyrazili. Za chvíli už zase pařilo sluníčko. Bylo tu už malikno víc lidí, než včera, pořád jsme ale měli pocit, že jsme na opuštěném ostrově. Ječmínek luštil jednu hádanku za druhou, sbírali jsme kamínky a šli vlnami. Na svačinu jsme našli strom a stín, tady aspoň Bejby nemohla jíst písek ani vytrhávat rostlinky z křehké duny. Ještě jsme došli k malému přístavu na opačném konci ostrova a k pevnosti. Odpoledne jsme se rozhodli zakončit na zahrádce místního baru s belgickým pivem. Bylo docela silné a tak nám připadalo najednou všechno děsně vtipné. Jako správní Robinsoni jsme si uvařili těstoviny, které ve skříni nechali Robinsoni předešlí a Ječmínek navrhl něco o fotbalu v televizi. To jsem ještě víc ocenila, že ji doma nemáme. Ono když máte spící batole a nemáte babyphone, večery bývají takové nevycházkové. Povídali jsme si a řešili hádanky.
V neděli ráno jsme museli uklidit a pak zase hurá na poslední část dosud neznámou. Těch málo turistů, co tu bylo s námi, jsme ani nepotkali. Přemýšleli jsme, jak dlouho bychom na takovém ostrově, kde se můžete hlavně válet na pláži, chtěli zůstat. Protože ani jeden válení na pláži nemusíme, shodli jsme se na týdnu. Říkala jsem si, že bych sem spolu s námi moc ráda vzala mamku a bráchu se ségrou. Nevím, jak ostrov vypadá v létě, teď na konci května bylo všechno ideální. Ani moc lidí, rozkvetlé koberce různých druhů květin, tak akorát teplo...
V pět hodin jsme naskočili na loď, aby nás ještě víc přiblížila k pokladu, který Ječmínek mezi tím rozluštil. ;)
Nějaký fotos (ty nejzajímavější sem pochopitelně z důvody ochrany soukromí dít nemůžu ;)
