free solo víkend

Je sobota odpoledne. Sedím ve společenské místnosti ve Farmě u staré jedle. Piju belgické pivo. Jak jsem se tu zjevila? Bylo toho nějak moc. Prostě jsem potřebovala na víkend pryč. A jelikož má můj muž pro moje touhy pochopení, nic mi nebránilo v tom, abych úplně sama a hlavně bez Bejby na krku vyrazila hodi do hor. 

Po dvou letech si vyrazit někam sama bez vašeho malého klíšťátka není jen tak. Proběhly výčitky svědomí a snaha jí to co nejvíce ulehčit. Koupila jsem pro Bejby křupky ve tvaru krokodýla a nechala se od ní ukecat abychom doma upekli popkorn. Vymyslela jsem, že až v pátek okolo sedmé pojedu, vezmu je kousek sebou a oni se vrátí vláčkem. 

Pátek jsem se snažila, aby vše proběhlo v co největším množství mazlení  a ujišťováním jak moc si to sama s taťkou užije. Tím pádem jsem tak trochu zanedbávala balení svých věcí, pořád jsem ale měla v hlavě že toho moc nepotřebuju. Jenom kolo, tričko, cyklo boty, brejle, helmu..

Když jsem moje drahé dvě polovičky vysazovala na nádražíčku mezi vinicemi, svítil na tabuli nápis, že protijedoucí vlak má půl hodiny zpoždění. Naštěstí ten jejich neměl, a tak jsme si zamávali a já nejistě otočila klíčkem a vydala se na dobrodružství.

Do cíle mi zbývalo ještě asi 45 minut po horských silničkách. Slunce pomalu zapadalo. Na cestu jsem si udělala sendvič, chytře bez rajčete, aby mi nevyteklo na klín, ale už méně chytře s mozarelou, která mi na něj vytekla. Taky jsem několik kilometrů v serpentinách jela za linkovým autobusem. Pomalu padala noc a já si to šněrovala mezi horskými průsmyky a temnými lesy. Díky navigaci jsem okolo čtvrt na devět dorazila na místo. 

Paní farmářka mě ubytovala v podkrovním pokojíčku a mě se najednou hrozně zastesklo po mojí rodině. Napsala jsem teda jednu tesknou esemesku a otevřela si pivo v posteli. Chvíli jsem háčkovala a koukala na krimi. Pak jsem nějak nemohla usnout páč postele byly vybavený takovým tím igelitem pod prostěradlem a mě se dost potil pod peřinou zadek. O tom, co se děje doma, jsem se rozhodla přemýšlet ve stylu: co oči nevidí, srdce nebolí.

Budím se okolo půl osmé. V osm se podává snídaně. Jsem trochu rozmrzelá a moc se mi nechce bavit s ostatními hosty. Jsou mezi nimi tři pánové, co tu prý taky jezdí na kole. Obléknu se a jdu vyndat kolo z kufru. Nějak mi ale nejde zacvaknout zadní kolo. Nechce se mi s tím nervovat a rozhodnu se zaklepat na pravděpodobný pokoj tří pánů, zda by mi nepomohli. Pomůžou a i duše mi dofouknou. Sami mají elektrokola a vyrážejí někam autem. 

První sedlo na dohled

Zjistila jsem, že umím perfektně zabalit zavazadlo pro Bejby, přesný počet triček a plínek, nezapomenout na dolipran, no ale pro sebe jsem zapomněla snad úplně všechno! Nevzala jsem si ani boty na nášlapy, ani malý batůžek, ani brýle. No nic, místo batůžku si okolo pasu vážu bundu s kapsami a ve 25 stupních vyrážím v dlouhých černých elasťákách na běžky (bez vypodloženého zadku, au!). Farmářův pes jde kousek se mnou, důkazem, jak jsem na tom, je moje věta pronesená nahlas: Počkej tady pejsku, mamka teď pojede na výlet.

Zpočátku mírně stoupám asi 2 km do průsmyku Col de la Croix des Moinats. Potom následuje pěkný 9km sjezd do městěčka Vagney. Tady vyhledám bankomat a vyberu si nemálo peněz, které uložím bezpečně do pravé kapsy u bundy, kde už se válí kreditka a klíče. Odtud stoupám do průsmyku Col de Sapois. Je to 10 km a úpadek mojí kondice se zde začne projevovat naplno. Ač je stoupání pozvolné, dělám pauzy a v jednu chvíli se rozhodnu, že i chůze vedle kola je sport a navíc změna pohybu. Za což bych se dřív propadla hanbou. Nakonec do sedla dojedu na kole. Je moc hezké, takové nefrekventované, okolo lesy a borůvčí. 

Ze sedla kledá silnice prudce až k jezeru Gerardmer. Dojedu sem okolo půl 12. Projdu se okolo jezera a hledám, kde bych něco zakousla. Dojdu koupit pohledy a při té příležitosti i sluneční brýle za 8 euros. Paní v obchodě mi říká, že vypadám zmateně, děje se něco? Odpovím, že v pohodě, ale v duchu jí říkám: Jasně, že jsem zmatená, jsem v krámu s plno cetkama a nemusím dávát pozor, aby si na všechny Bejby nesáhla nebo ti je nepřerovnala. Rovněž zmateně ještě vlezu do pekařství, kde chvilu koukám na ty mouky a špeku plné věci, na které absolutně nemám chuť, abych pak zmateně řekla: Tak nashledanou, já se ještě vrátím.

Jedu najít supermarket, mám chuť na nějakou zeleninu a ovoce. Kupuju džus, tzatziky, uzeného lososa, trojúhelníkový sendvič a kousky melounu v krabičce. Už jsem říkala, že nemám batoh? No tak celý nákup se rozhoduju nejdřív nacpat do kapuce. Nakonec ale volím kapsy a při nasedání na kolo mi meloun vypadne na zem a vysype se. Jím ho ze země, písek oprašuju prstama od kolomasti. Pak s narvanými kapsami jedu do parku, kde jím zbytek. Nechce se mi už v tomhle městě dál zůstávat a tak se rozhodnu jet dál.

Gerardmer pohled od města

čistá voda jen stín ji kalí

Pohled zpět na stoupání od jezera

Hned po jídle to ale není dobrý nápad, nohy odmítají šlapat ještě víc. Silnice od jezera směrem na La Bresse pochopitelně jak jinak než stoupá. Chvíli jedu, ale asi po 4 km střídavě tlačím a jedu. Vysloužím si za to dvakrát "kuráž" od ostatních cyklistů. Konečně po 8 km dosahuji posledního dněšního průsmyku. Odtud už mě čeká jenom klesání, abych se dostala do sprchy. Krátce před třetí hodinou dojíždím na farmu. Mám šílenou chuť na pivo, ale mám jenom zbytek džusu a jet do údolí do krámu se mi nechce. Chvilku si odpočinu a pak se vydám lovit internet do společenské místnosti. Tam ale už sedí tři pánové a popíjejí pivo. Ptám se, odkud ho mají a zda je poblíž obchod. Moc dobře vím, že ne, moje otázka ale brzy přináší ovoce a podobě nabídky, která se neodmítá. Pánové, dva muži a syn jsou z Belgie a dávají mi ochutnat i místní fialkový likér.

Před večeří si ještě užiju ničím nerušené válečky v posteli. Dnes večer jsem se u majitelů nahlásila, že bych si u nich dala večeře. Sama bych asi zase žvejkala na pokoji bagetu, Ječmínkovu: "četlas recenze? Tu večeři u nich si prostě musíš dát!" nešlo odolat.

Celý ten večírek začíná v půl osmé, kdy se hosté (já, tři Belgičani a starší pár) scházíme u jednoho velkého stolu a sympatický majitel pokládá na stůl tři lahve na přípitek. Domácí borůvkové víno nebo snad likér s bílým? Nalévá nám vrchovatě hned dvakrát. Jeho neméně sympatická žena nám servíruje domácí sýrovo ořechové kuličky. Sami majitelé večeří s námi. Následuje předkrm: zapečené toastíky se sýrem munster a salát, sklenku nemám ani na chvilku prázdnou. Hlavní chod je skopové se špeclemi (místní halušky) a fazolkami. Nesmí chybět sýr a jako desert domácí borůvková a vanilková zmrzlina. Na závěr dopíjíme bylinkový čaj nebo kafe a farmář už tahá láhev domácí mirabelkové pálenky. Celý večer se výborně bavíme, převážně mým tipem, že jednomu z Belgičanů je 60 (bylo mu jenom 50) a taky tím, že dva týdny po svatbě už mám potřebu si od rodiny odpočinout. 

Okolo 11 zalehneme. Už dlouho jsem toho tolik nevypila, a tak se bojím, že budu mít ráno za krkem pořádnou opici. Kupodivu nic, alkohol byl zřejmě kvalitní. Na snídani docházím když už jsou mí belgičtí přátelé na odchodu, chvíli po mě ale dorazí frankoizraelec. Je to přesně ten typ muže, co všechno ví a všude byl. Navíc, jak mi několikrát během těch pár minut zdůrazní, mluví 4 jazyky. Neřeknu, že já vlastně taky, ale radši mu ty jeho nesmysly odkývu a jdu balit. 

V 11.15 mám sraz s mými nejdražšími na konečné vlaku v obci Metzeral. Tam je to sice jen 45 minut jízdy autem, chci se ale ještě zastavit na trhu a nakoupit nějaký piknik, no a kdo ví, co pěkného po cestě uvidím a budu se tam chtít zdržet. Když kupuju jedlové pivo, klobásu, sýr a chleba ve tvaru smrčku, lehce poprchává. Sedám do auta a vyrážím horskými serpentýnami k hřebenové silnici. Hned na vjezdu na ní zastavuju a sleduju nádherný vrcholek nedaleko. Spočítám si, že k jeho dosazení mám dvacet minut. To dám. Běžím do kopce po kamenité stezce jako kamzík. Nahoře jsem o celých 5 minut dřív a tak se foťák nezastaví. Nádhera. Ještě několikrát se ujišťuju, že tohle pohoří po hřebenové stezce prostě musíme jednou celé přejít. Běžím dolů k autu a už nemám ani minutu nazbyt. Navigace hlásí dojezd na nádraží dvě minuty před vlakem.

Po šťastném shledání se projdeme městěčkem a když je čas na siestu, vyrážíme a Bejby v autě usíná. Rozhodneme se vyjet na kopec k památníku z první světové války. Zákopová válka. Až teprve tady pro mě tenhle pojem z dějepisu dostává rozměr. Kromě působivého muzea/památníku se nacházíte přímo v zóně zákopů. Ten francouzský dělí od německého sotva dva metry. Uprostřed lesů, těžko se pak můžeme divit, že spolu znepřátelená vojska trávila Vánoce. Procházíme asi hodinu a půl značenou strasu zákopu. Místy musíme klást nohu před nohu a natáčet se bokem, abychom přešli. Těžko představitelné, že tu vojáci trávili týdny a měsíce.

Odpoledne zakončujeme na jedné farmě. V celé oblasti se zrovna slaví návrat dobytka z celoroční pastvy v horách. Krávy mají na krku obří zvonce. Několik stánků místních s uměleckými výrobky, pivo, trubadůři, ovečky, koně, kozy. Příjemná atmosféra konce léta a začátku sklizně. Dojedeme domů. Bylo to super, i když sakra krátké. Jak pro koho. Pro Ječmínka a Bejby byly noci dlouhé až až.

Tímto děkuji mému úžasnému muži za podporu a pochopení a taky za to, že mě k tomu dokopal :)