Super cute animal

Taky máte doma? My jo a brzy už mu bude rok a půl. Řekněmě si to na rovinu, mít doma takové zvířátko není vždycky med a rozkvetlá louka. No a když to zrovna nejde, zvířátko vám třeba nespinká, tak hledáte pomoc různě. Vaše matka nebo matka otce zvířátka vás obvykle zpraží radou, která vlastně ani není rada: "No ona pořád nespí? Tak to ani s tebou ani s tvým bratrem takový problém vůbec nebyl, vy jste spali celou noc hned." A až po křížovém výslechu, popř po několika měsících si matinka vzpomene na to, že měla vlastně v posteli hračky připravené na to, až se malá Lucinka v noci probudí a bude si chtít hrát. Jinak vám samosebou neustále otlouká o hlavu: no jo, to se nediv, moc ji rozmazluješ (Ale Lucinka, co si o půl třetí ráno poručila stavět lego bylo je zcela v poho).

Nejdůležitější je dítku pořídit motivační trička (jako že kdybyste zapomněli že je vaše ditě cute a nebo že jste na něj hrdí - máme jedno body s fr nápisem: mamka je na mě moc hrdá)

Nakonec se ale vždycky všechny tázané strany doberou k odpovědi: Vydrž, to je jenom období, to přejde!

Takže jsem se vám tu rozhodla sepsat všechna období, která máme za sebou nebo je zrovna prožíváme. Období jsem rozdělila do dvou kategorií a to před dítětem a po dítěti. U některých rovněž uvádím přibližnou dobu trvání, to pro ty, které dané obdobíčko ještě čeká.

1. Období před narozením:

Období bolí mě břicho, asi to brzy dostanu (myšleno menstruace, ne dítě), Období ještě jsem to nedostala, ale to je stres, je to normální. Období jak se dá přežít devět měsíců bez alkoholu? (tady si ještě nejste zcela vědomi toho, že při kojení se taky nepije) Období ranního a sem tam i pojídelního zvracení (8 měsíců), Období různých zdravotních potíží a nepříjemných dehonestujících vyšetření, Období nemožnosti se vyspat ve své oblíbené poloze, Období hodně zvláštních myšlenek při sexu, hlavně když tím vzbudíte dítě a to vás začne zevnitř kopat, Období ať už je to ze mě venku (poslední měsíc až dva.

2. Období po narození 

oblast stravy:

Období dítěti chybí dovednost přisát se a tak celý první den svého života prořve, Období obřích bolavých koz a mlíka všude, Období všechno je nanovo poblité, tentokrát od zvířátka, Období bryndák je součást oblečení, Období hurá konečně může jíst i kašičky (několik málo minut než mu nabídnete lžičku). Období požírání papíru, Období vařím kaše jako divá ale v dítěti skončí jen nevalná část. Období při jídle házím všechno na zem, Období musím ochutnat všechno co mamka. Období moje dítě neochutná cukr do dvou let (trvá asi týden), Období oukej ale o tom žes ochutnala hranolky a cucla si piva taťkovi radši neřekneme, Období myju a vyhazuju všechno, co se dotkne země, Období pokud přes to nepřejelo auto, jakože jsem to v té puse zmizet neviděla, Období ve všem se musím porýpat prstíkem, Období lžičku do pusinky přijmu jedině od Pandy, Medvídka nebo Husy

názorná ukázka z období žraní papíru, karton nevyjímaje

Oblast spánku: 

 

Období snažíme se uspat dítě...jakkoli, Období dítě se budí co dvě hodiny ale jeho otec stále spí s námi v ložnici, Období dítě se budí jednou až dvakrát za noc a vstává kolem 9 hodiny, Období dítě se budí každou hodinu a otec stále statečně drží fleka v ložnici, Období dítě se budí co hodinu a další dvě hodiny mu trvá zase usnout, otec se stěhuje do dětského pokoje, Období uspávání dítěte chozením a houpáním na rukách, období uspávání v sedě u prsu, Období kojení jenom večer a v noci, Období kojení stále častěji, Období "prso je lepší než mamka a požužlám si ho kdy budu chtít" Období rostou mi zoubky (ty jedny malý svině), Období konečně se vzbudila jenom jednou nebo dvakrat za noc-cítím se nezvykle svěže, asi upeču tři buchty a husu k večeři, vytřu, vyluxuju a omeju okna, Období asi zuby aneb zase vstáváme co hodinu, Období nemoci: noční kašel, rýma a tak dále, Období mamka se celý den těší jak večer budou s taťkou řádit až ten ďábel usne ale večer jí dojdou baterky

Další oblasti:

Období pozor hlavička, Období všechno hledej v záchodě, Období už nechci ležet na zádech při výměně plínky, Období všechno patří do pusy, Období posraná záda, období vykadím se těsně před odchodem z domu, Období se vším mamce pomáhám, Období stačí mluvit o tramvaji nebo pejskovi a dítěti můžete navlíknout i rolák, Období chci se oblíkat sama, pyžamko na ven bude ideální, Období můj nejlepší kámoš Panda dělá všechno se mnou, Období Taťku moc nemusím (velmi náročné období pro mamku), Období všechno prozkoumám, nejradši ledničku, Období nechci sedět dlouho v kočárku, Období nechci si vůbec ani ne chvilku sednout do kočárku, Období chci se jenom nosit a to jenom do mamky, Období různě se stehující bolesti zad a večerního žebrání masáže, Období jsem děsně vtipná, třeba prdím pusou nebo si strčím prst do nosu, Období všechny lidi v tramvaji zdravím a všichni mě zbožňujou, Období doktorka na mě nesmí ani sáhnout, Období mamka kvůli mě koupila předraženej čelní teploměr ale já se stejně nenechám změřit, Období Strašidýlko Emílek je nejlepší a poslouchám ho několikrát za den, Období nemůžu dostat Strašidýlko či Náušnice z třešní z hlavy ve dvě ráno, Období na Vypsanou Fixu můžeme taky dělat tanyny tanyny, Období jsem to já batole, kdo doma vládne a rozhoduje o významných událostech (toto se bojím, že je doživotní)  

Teď asi nejvýznamnějším obdobím je toto: dle psychologů si začínám uvědomovat sama sebe, což manifestuji protestem proti čemukoli a kdykoli, je tudíž téměř nemožné opustit byt nebo se do něj z venku vrátit.

 

No, jistě je toho mnohem víc a na mnohé radosti už jsem asi zapomněla, což připisuji moudrosti přírody, jinak by totiž nikdo dobrovolně neměl dětí víc. Teda ne ža bych nějaký teď hned měla mít, to zase jako prrrr!

Tak šťastné a veselé všem!

Hogofogo

A je to tu, konečně se přiblížilo datum nejúžasnější události v celé Francie, ne li světa! Ani mistrovství ve fotbale, ani svátek croissantu, ale retro cyklo festival Anjou vélo vintage. Pro ty, kdo stále netuší, doporučuju probrat se staršími příspěvky. 

Tak na víno!

Do kalendáře s Krtečkem jsem velkými písmeny poznamenala datum, od kdy je možné se na fest přihlásit a několik dní předem sledovala, zda náhodou neotevřeli dřív. Než k zápisu ale došlo, museli jsme zvolit vhodnou délku trasy tak, abychom se aspoň trochu projeli, a zároveň nezpůsobili Bejby trvalé následky, protože jak víte, nesnáší jakékoliv způsoby připoutání se. Váhali jsme mezi 60 a 40 km,  při čemž jako argument nakonez zvítězilo psychické zdraví naší dcery, a zapsali jsme se, již několik sekund po otevření zápisu, na čtyřicítku. 

Pak se dlouho nic nedělo, až asi týden před začátkem festu se Ječmínek rozhodl, že si kompletně překuchá svoje vintage kolo. Jal se mu pilkou zkracovat berany a plamenem a škrabkou odstraňovat lak. Tady jsem málem k psychycké újmě došla já, páč jsem nevěřila, že to kolo dá ještě někdy dohromady, už vůbec ne do víkendu. 

Když v ulicích Saumuru prší, zapomenutý deštník nevadí

Povedlo se! Zdárně jsme zamluvili výpůjčku auta i ubytování a v sobotu ráno vyrazili na asi dvou hodinovou cestu směr městečko na Loire Saumur. Bejby celou cestu naštěstí prospala. Odjezdy na etapy jsou v sobotu i v neděli a my jsme se zrovna trefili na sobotní start, takže celé město ucpané. Nakonec se nám podařilo ze zácpy znovu vyjet, ubytovat se, převléknout do dobových kostýmů a vyrazit si užívat jedinečnou atmosféru festivalu, prodejce roztodivných kol a příslušenství, blešák, swing a sluníčko. Vyběhli jsme si na hrad tyčící se nad městem a odolali všem suvenýrům. Večer, ač mi Ječmínek nabízel ať si vyrazím zatancovat, jsme nakonec oba padli vyčerpáním společně se Bejby.

Ráno tedy nestačilo než se pěkně obléknout a připravit kola ke krasojízdě. Na čem ale pojede Bejby, ptáte se teď možná. Je to asi půl roku, co jsem náhodou na netu zahlédla Pepu Dresslera jak si pohrává v lese s jakýmsi vozíčkem. To video se mi líbilo a vozík vypadal jako něco, co každej správnej biker musí mít. Navázala jsem proto konverzaci s panem Kolofogo (tak se ten vozík jmenuje) a zasypala ho několika tisíci otázek, přičemž nám bylo stále víc a víc jasné, že takovou káru prostě potřebujeme a Bejby bude určitě nadšená, pokud ji dostane pod stromeček. Slovo dalo slovo a pan Kolofogo nám vozík poslal až do Francie!

Kolofogo - vozík i kočárek v jednom!

Vlastně jsem se na festival těšila i z důvodu, že budu konečně moct milému panu Kolofogo udělat super reklamu, frantíci se k němu jenom pohrnou a o mojí kariéru podomního prodejce vozíku bude postaráno. Všechno bylo ale tak trochu jinak, než jsem si to namalovala. Předně chci zdůraznit, že vozík se na kole uchycuje za tyč od sedla, která je u horských kol výrazně širší, než u mého vintage Peugeota. Sice nám pan Kolofogo ochotně poslal redukce, které jsme ještě doplnili dalšími, pořád to ale nestačilo a v zatáčkách vozík sedlem otočil a tím získal i sklon do prava či leva, což nelibě nesla jeho posádka. 

Náš okruh startoval v 10 hodin. Na lajně nás bylo 1500 vystajlovaných cyklistů, už tady jsme museli znovu přitáhnout a srovnat sedlo a vozík. První kilometry byly za trest, vozík se neustále uchyloval k jedné straně a lidé na nás pokřikovali, že se nám vyklopí dítě, že to máme nakřivo a nebo rozbitý. Dokonce jsme asi po dvou km zastavili a zkusili připevnit vozík na Ječmínmovo kolo, což ale už vůbec nešlo, protože on potřeboval redukcí mnohem víc. 

Na startu

První občerstvení v podobě ochutnávky vína a chlebíku s kozím sýrem a medem bylo po 9 km. Bylo mi vedro a Bejby se, když už jsme chtěli konečně vyrazit dál, posrala. I body, i všechno okolo. Napadlo mě, že jsem teda super jezdící reklama pro pana Kolofogo a že tohle je teda děsnej den. Z občerstvovačky jsme vyjeli jako poslední, dokonce i za uzavíracím vozem. Protože jsme ale toho měli plný brejle, pořádně jsme do toho šlápli a velkou část lidí předjeli. Vozík už se tak často nevychyloval a já začínala doufat, že to snad nějak dáme. Po dalších 4 km jsme se na zámeckém dvoře opět posilnili skleničkou vína a zeleninovu taštičkou. 

Před stoupáním...zase nějakej hrad

Na nic jsme nečekali, i když na každém občerstvení hrála kapela a lidi tančili, my jeli jako draci, snad abychom dojeli co nejdál, dokud vozík drží a Bejby spí. Oběd byl servírován v klášterní zahradě. Pečené brambory, klobása, sýr a dezert se opět neobešel bez sklenky vína. I díky tomu jsme měli mnohem lepší náladu. Tady konečně bylo trochu času na reklamu a já tak rozdala několik kontaktů na pana Kolofoga. Krajina byla i nadále zvlněná a začínalo být znát  nepohodlí mých sandálků a také šatů, které byly až moc úzké, takže jsem si je musela vyhrnout až pod zadek, abych vůbec mohla šlapat. Ničemu nepomohl ani kamenitý sjezd, před kterým nás varovali, abychom "dali jednu nohu z kola", což jsem udělala a odřela si prsty a lýtko, protože tato věta prý znamená slézt a tlačit.

úprava slunečníku nad hradem

Oběd v kláštěře

Další kilometry jsme nabrali správný vítr, vozík držel - jistě i silou mé vůle - a Bejby většinou spala. Následovala zastávka v jeskyních zvaných Troglodyt, kde jsme opět pili, hodovali a tančili, a pak ještě jedna na louce. Víno teklo proudem a my se pomalu přiblížili cíli. Projížděli jsme silničkami vysoko nad Loire, kde jsme kromě výhledů na řeku brzy spatřili taky Saumurský hrad. To už jsme věděli, že máme vyhráno a že to přece jenom neotočíme, nevzdáme a když nic, tak cílovou rovinkou projede vozík Kolofogo zpříma. Všude na nás mávali fanoušci, město pulsovalo a dýchalo atmosféru swingu a my slavnostně projeli bránou. Bohužel těsně před námi projela nějaká pipinka, která se hned před cílovou páskou rozbila o  diváky, takže se pozornost soustředila na ni a ne na náš krasojezd, spokojení jsme ale byli.

Zbývalo už jen všechno naskládat do auta a doma sbalit kufry, protože hned v pondělí nás čekal první pobyt Bejby v Babišstánu, totiž v mé rodné vlasti.

Vintage Krtek

Návrat do Mordoru...teda Saumuru

téměř v cíli

Robinsonův ostrov

Taky už máte plný brejle všech těch příspěvků s Bejby v hlavní roli? Já teda jo. Je na čase zase na něco z dobrodružnějšího soudku, aneb Ječmínek slaví narozky, tajná párty nepřichází v úvahu, tak si Lulu láme hlavu, jaký jiný překvápko by mohlo bandu opilých kámošů aspoň částečně nahradit...

...a vymyslela důmyslný lov za pokladem. Ten by v normálním, rozumějte bezdětném, stavy byla hračka zorganizovat. S kontaktním a teď ještě ke všemu mimořádně zvědavým dítětem, který musí všechno vidět ze stejného úhlu jako já, tudíž se furt nosí, jsou některý věci zkrátka realizovatelný až po tom, co zapluje do spacáčku. Pak je tu ale zase Ječmínek, kterej u organizování taky nesmí asistovat.

Přidat popisek

Zkrátím to, rozhodla jsem se, že ho unesu na jeden ostrov v Bretani. Ten ostrov se jmenuje Hoedic. Jezdí tam loď a není tam až tak moc ubytování. Zaváhala jsem jeden večer a ráno už jsem platila o třicet éček víc a měli jsme pro sebe celý dům. 

V den narozenin Ječmínek dostal pouze dopis psaný naší fiktivní služkou, aby byl připraven hledat poklad v pátek v půl sedmé ráno. Od naší kamarádky jsem si vypůjčila auto, zabalila Bejby asi tisíc věcí a mě dvě trička a jelo se. Cesta od nás na poloostrov Quiberon trvá necelé dvě hodiny. Protože pečlivý čtenář již ví, že Bejby nesnáší být připoutaná v autě, zvolila jsem radši hodinu navíc. Nakonec to bylo akorát. Lístky na loď jsem koupila asi dva měsíce předem na netu. Loď stojí cca 30 euro na osobu a jede s jednou zastávkou na ostrově Houat asi hodinu a čtvrt. 

Měli jsme menší zpoždění, i přes to nás paní z bnb čekala v přístavu i s potupným vozíkem na batohy (nakonec jsme je tam ale jako správný tůristi hodili, nechtěli jsme si paní domácí hned na úvod rozkmotřit). Ostrov obejdete celý po obvodu za dvě a půl hodiny, je zde jedna vesnička a žádná auta. Asi čtyři restaurace, pekařství, obchůdek se vším a radnice.

Po malém oddechu v našem novém domečku se třemi ložnicemi jsme se vydali na menší procházku k západnímu cípu ostrůvku. Slunce pálilo a my jakobychom se najednou odstříhli od všech strarostí našeho městského bytu, práce...Došli jsme až na konec skály, kde ve vzdálenosti asi 4 metrů z moře čněla ještě další skála, ovšem nepřístupná. Cestou jsme se kochali nekonečným množstvím kvetoucích rostlin a taky jsme narazili na rodinku bažantů. Opuštěné pláže přímo lákaly k zutí bot a brouzdání vlnami. Ječmínek tam samozřejmě skočil celej. Bejby si spokojeně slezla z deky a jala se požírat vyvržené řasy a písek. Vše bylo zase jednou jak má.

Navečer jsme si ještě skočili koupit nějakou véču a jakmile jsme uspali Bejby, otevřeli jsme si ještě láhev vína, co mi přinesl Ježí..teda vlastně Pere Noel. Musím říct, že se děda vyzná! Jelikož doma nemáme telku a tady byla, ze zvědavosti jsme ji zapli a chvilku se bavili sledováním finále trosečníka, dokud nenastala půl hodina reklam. Pak jsme šli na kutě a spali jako zabití...asi hodinu, než začala Bejby brečet. No a pak už bylo konečně ráno. Ječmínek vzal Bejby ven a já si ještě chvilku zdřímla.

Sobota měla být ve znamení celodenního putování ostrovem, piknik, koupačka a hlavně plnění úkolů a hádanek, aby se můj milý dobral k pokladu. V půl desáté mě vzbudilo povykování našeho andílka (to je taky nějaké období kdy děti pořád hulákají, nebo už jí to zůstane?) a taky zatažená obloha. Šla jsem se zeptat místních, jestli někde na ostrově je něco, kde bychom se mohli v suchu najíst...není...Anglická pevnost už je jenom zeď. Pršelo, ale ně nějak hrozně, rozhodli jsme se ještě chvilku počkat a dobře jsme udělali. Přihnala se bouřka a pořádnej bretaňskej chcanec. V duchu jsem si děkovala, že jsem nezvolila kemp. 

Kolem druhé pršet přestalo a my vyrazili. Za chvíli už zase pařilo sluníčko. Bylo tu už malikno víc lidí, než včera, pořád jsme ale měli pocit, že jsme na opuštěném ostrově. Ječmínek luštil jednu hádanku za druhou, sbírali jsme kamínky a šli vlnami. Na svačinu jsme našli strom a stín, tady aspoň Bejby nemohla jíst písek ani vytrhávat rostlinky z křehké duny. Ještě jsme došli k malému přístavu na opačném konci ostrova a k pevnosti. Odpoledne jsme se rozhodli zakončit na zahrádce místního baru s belgickým pivem. Bylo docela silné a tak nám připadalo najednou všechno děsně vtipné. Jako správní Robinsoni jsme si uvařili těstoviny, které ve skříni nechali Robinsoni předešlí a Ječmínek navrhl něco o fotbalu v televizi. To jsem ještě víc ocenila, že ji doma nemáme. Ono když máte spící batole a nemáte babyphone, večery bývají takové nevycházkové. Povídali jsme si a řešili hádanky. 

V neděli ráno jsme museli uklidit a pak zase hurá na poslední část dosud neznámou. Těch málo turistů, co tu bylo s námi, jsme ani nepotkali. Přemýšleli jsme, jak dlouho bychom na takovém ostrově, kde se můžete hlavně válet na pláži, chtěli zůstat. Protože ani jeden válení na pláži nemusíme, shodli jsme se na týdnu. Říkala jsem si, že bych sem spolu s námi moc ráda vzala mamku a bráchu se ségrou. Nevím, jak ostrov vypadá v létě, teď na konci května bylo všechno ideální. Ani moc lidí, rozkvetlé koberce různých druhů květin, tak akorát teplo...

V pět hodin jsme naskočili na loď, aby nás ještě víc přiblížila k pokladu, který Ječmínek mezi tím rozluštil. ;)

Nějaký fotos (ty nejzajímavější sem pochopitelně z důvody ochrany soukromí dít nemůžu ;)

Out of the jungle

Budu vám vyprávět o jednom nevšedním zážitku. Stalo se mi totiž něco jedinečného, s čím jsem téměř nepočítala, něco, co se vám na mateřské (a už vůbec té "české") jen zřídka povede. Po více než devíti měsících jsem byla venku po sedmé hodině večerní!

A jaké extrémní sporty děláte vy?

Celé to začalo upoutávkou na jeden z nejlepších outdoorových filmových festivalů Banff. To je ten, kde jsem loni pracovala jako dobrovolník s pupkem. No a letos, když jsem se opět přihlašovala do služby, jsem si říkala, že přece no problemo, dítě už bude jistě spát celou noc, uspí ho bez problémů taťka a všechno bude vůbec takové růžové, třeba já "do práce" dorazím celá vyspaná do růžova!

Festival se blížil a Bejby spala čím dál hůř. Nicméně Ječmínek mě nepřestával ujišťovat, že oni to spolu zvládnou a že já si ten večer zasloužím a ať ani nepřemýšlím o tom, že jim pomůžu a na filmy nezůstanu...V tomto období se Bejby v noci budila po hodinách a jediné, co ji dokázalo uklidnit a uspat, bylo moje prso. Pokud za ní šel Ječmínek, ozýval se kolirát řev, jako by ji na nože brali. Pokusila jsem se proto vyjednat, aby tedy aspoň dva tři týdny před večerem V chodil domů dřív a uspával ji on. To se zadařilo tak jednou, dvakrát...

Ještě několikrát jsem ten týden vyhrožovala, že nikam nejdu, ncméně čtvrteční odpoledne bylo tu. Věděla jsem, že aby večer proběhl jakš takš v klidu, musí Bejby absolvovat všechny tři siesty a především tu odpolední, jinak s ní od pěti bude k nevydržení, bude unavená a nebude jíst. Nakonec se mi ji povedlo uspat kolem čtvrt na pět...

Ve tři čtvrtě na pět dorazil Ječmínek a já začala histericky pobíhat po bytě a dávat mu různé instrukce, jako by viděl naše dítě poprvé v životě. Venku lilo jako z konve a já se rozhodla asi půlhodinovou cestu do kina absolvovat na kole, abych mohla v případě nouze rychle dojet domů a nebyla závislá na tramvaji, která jezdí v noci co půl hodiny. Již odpoledne jsem si dala sprchu a nalíčila se (ano, i toto zvládnu s dítětem...je u toho v židličce a sleduje mě jak se koupu, já na něj dělám baf a zpívám debilní gestikulační písničky).

Jaro je tu!

Přemýšleli jsme, zda zvolit strategii: Tak pa pa Bejby, pusu, mamka se brzy vrátí...A nebo ji zaujmout hračkami a zmizet jako by nic...Nakonec mi to nedalo a tak na půl jsem se rozloučila. Při odchodu moje malá čertice pobrekávala, takže jsem radši rychle zdrhala po schodech, abych snad ještě nezůstala doma. Venku mi Ječmínek zamával z okna, asi jako že cajk.

V totálním chcanci jsem vyrazila směr kino. Ještě jsem se zastavila v pekařství pro večeři a v cestě za svobodou už mi nic nebránilo. Teda tak trochu jo: déšť a protivítr. Do kina jsem přijela relativně suchá (ještě pořád mám ve skříni vedle kojících podprsenek i bikerský hadry do každýho počasí), a doufala jsem, že i můj make up (řasenka a tužka na oči) neutrpěl přírodním živlem. Dostali jsme trička a byly nám vysvětleny posty. Já jsem se dostala spolu s dvěma kluky k rozdávání lístků do tomboly před vsupem do sálu, pohodička.

Loni byla moc fajn parta a tak jsem doufala i v letošní skladbu dobrovolníků. No jeden byl fajn a byla s ním sranda, a pak taky slečna z loňska, co jsme spolu šly pěšky domů, nicméně ti ostatní: Potetovanej Maročan, co všude byl, všechno zná, všechno umí, nás uvítal otázkou: tak co, jaký extrémní sporty děláte. Řekla jsem mu, že v noci spím kolem 4 hodin a jeho to kupodivu ohromilo, asi myslel, že se plavím na jachtě přes Pacifik. Pak jedna slečna co taky všude byla, Francie je děsná a tak pojede brzy buď na Zéland nebo do Kanady. 

Všechen ten vopravdovej život tam veku mi přišel děsně vtipnej, třeba ty problémy těch mých kolegů, otevřenej bar, připadala jsem si jako Alenka v říši divů...přišla mi mms s mojí rodinkou u večeře, sice jsem viděla Bejby lehce nespokojený výraz, ale neřvala. No a pak to přišlo, chyba v logistice a nedomyšlení jednoho zázadního problému. Pro ty, co nikdy nekojili, mlíko se vám tvoří pravidelně pořád, jako by jste měli vázu do které by neustále kapala voda...pokud ji nevylijete nebo nevypijete, přeteče...už chápete, kam mířím?

Ano, největší sosačka mlíka je večer, kolem 7 hodiny. Momentálně už sice Bejby nestimuluju mléčné žlázy co dvě hodiny, nicméně večer mám kolikrát pěkně tvrdo (to koukáte že tuhle větu může říct i žena :). Takže jsem rozdávala lístky do tomboly a nenápadně si u toho kontrolovala prsa...jak jsou tvrdá, a odhadovala, kolik toho ještě vydrží, než ze mě bude miss mokrý tričko a ostuda až na půdu. Poněvadž jsem asi nenašla způsob, jak si kontrolovat prsa nenápadně, hodně pánů se na mě culilo a jeden se dokonce zeptal, zda by mohl moje tričko v tombole vyhrát. Jeho žena ten vtip nezcela docenila. 

Festival začal a my se s kolegy uvelebili na sedadlech. Já nervózní jestli je doma cajk...teď se asi převléká do pyžama, teď uspává ale bez kojení, no to musí být těžký...moment, neteče mi prso...neteče! O přestávce jsem měla prsa o dvě čísla větší a přemýšlela jsem, zda si na záchodě nestříknu (už je to trapný, já vím). Riskovala jsem ale, že bych si zmáčela podprsenku, ve které už nějakou dobu nenosím savé polštářky, protože moje prsa konečně pochopila, že nemáme doma dvojčata ani štěňátko, takže už  teče mlíko jen z jedné strany. Mimochodem, filmy byly vynikající, kdo chce, nechť si je dohledá na netu! 

Prsa držela silou vůle a v půl jedenácté byl konec. Bylo nám nabídnuto společné pivo, já jsem ale chvátala domů za rodinou, protože v Ječmínkově případě platí: žádné zprávy, špatné zprávy (byl rozhodnutý mě tam udržet až do konce). Na chodbě natahuju uši, zda neuslyším srdceryvný pláč mého miminka...nic. Pro jistotu si sundám šustivé kalhoty před dvěřmi. Doma je klídek...Ječmínek mi vychází vstříct a ptá se, zda chci verzi, že jsem jí chyběla, a nebo tu pravdivou, že si na mě ani nevzpomněla a ve čtvrt na osm spala jako dudek. Navrhuju, že si dáme spolu pivko, o které jsem přišla s kolegy, on že jo, ale že už jedno měl. To je mi teda chůvička.

Byla jsem z toho všeho tak unavená, že jsem se snažila ignorovat skoro explodující prsa a šli jsme si lehnout. Po chvilce Ječmínek zařezává a já cítím podezřelé mokro na hrudi...

A to je, přátelé, všechno. Po tomto optimismem nabitém večeru mi Ječmínek velkoryse navrhl, že jednou týdně večer můžu dělat, co se mi zlíbí...chodit lézt, jezdit na kole, jít na jedno...asi toho přece jenom někdy využiju! ;)

Kdo se přidá?

Spi už, himl hergot donrvetr krucajs element!

...jak pravil Trautenberg. Aneb o tom, že mít doma "mimíska" není jenom jako být obklopen jednorožci kadícími duhu.

Je 20:06 a já začínám psát večerní report. Mám vážné podezření, že ti malí hadi mají speciální šestý smysl na to, když už jich máte za celej den plný brejle a nutně je potřebujete vidět ležící spící. Tak třeba klasicky ve čtvrtek. Ječmínek má večer kurz češtiny a vrací se kolem 9. Už kolikrát jsem si proto řekla, že véču uchystám až uložím Bejby...jaká to fatální chyba. Taky jsem se těšila, že než přijde, konečně si přečtu kousek komixu o Thomasu Pesquetovi, který už mám rozečtený věky. A taky bych mohla pokročit v háčkovaným míčku pro Bejby...zkrátka večer sama pro sebe.

Bejby chodí spát kolem 7. Sama je tak unavená a nikdo ji nenutí. Někdy je ale tak unavená, že si cucne prsa, pohoupám ji 10 minut v náručí a už spinká jako dub. Pokud se na něco těším nebo nutně něco potřebuju udělat, nikdy to tak není. Náš večer probíhal takto:

16:50 Bejby se postavila u postele ale nějak se zapomněla držet a spadla na hlavu...řev jako blázen.

16:55 Řev zklidněn

17h Bejby už má hlad, je to tím že jí jak ženatej vrabec, hlavně zeleninu, a tak k obědu skoro nic nesnědla a pak se jí taky ke sváče moc nechtělo otevírat pusu na banán s cereáliema. Dám jí teda trochu cucnout mlíka a taky ten banán od svačiny.

17:20 Při přebalování sebou tak hází že ji omylem škrábnu když se proti mě vymrštila do sedu. Nic tam nemá ale řve jak tur. Jdeme koukat na zavěšený bambule a z okna, to má ráda, moje záda už míň.

17:45 Usazuji ji do židličky jako že večeře, ona s sebou nadšeně hází a břinkne hlavou o dřevěnou opěrku hlavy židličky...už už natahuje a tak ji čapnu a jí mi na klíně, hráškový pyré si otírá o moje tričko. Sní asi 7 lžiček. Pak zkouším ještě ovoce...moc jí to nejede.

18h Dávám ji na hraní o oslintávání všelijaké předměty, abych mohla udělat aspoň část večeře. U toho zpívám a tancuju na "Když jsem šel z hub..." a "Když jde malý bobr spát"

18:14 Bejby už definitivně nechce sedět v židličce a chce ke mě. Nemůžu jí už dát na zem lézt protože by blinkala to málo co snědla. Chodíme po bytě, koukáme z okna, do zrcadla, čteme knížky (spíš je kouše no), připravujeme pokoj na spaní, uklízíme hračky, rovnáme prádlo, spoustu dřepů s dítětem na jedné ruce...

18:45 Čas dát Bejby do pyžama. Zjišťuju, že to včerejší smrdí blitkama, jdeme pro nový do pokoje, při čemž si ublinkne na čerstvě převlečený body.

18:59 Bejby mi leží na klíně ve spacáčku a saje mlíko, vidím, že je unavená ale ne že by hned zabrala. Opakuju si, že se nesmím nechat vytočit.

19:07 Bejby dokončila pití, dávám jí dudlík, stoupám si a houpu ji v náručí, u toho dělám ššššššššššš. Říkám si, že pokud to dobře půjde, v 19:20 ji položím do postýlky.

19:09 Okolo projela sanitka nebo hasiči a hlasitě houkají. Bejby otevře oči a čapne mě za výstřih. Houpám a dělám ššššššš

19:13 Přistává letadlo, asi nějak dost nízko, je to hukot. Bejby se chruje a snaží se ode mě odstrčit

19:15 Bejby naplno prostestuje proti poloze v který je, nepřestávám dělat ššš ale dávám si ji vertikálně, z čehož jsou mý záda ještě nadšenější.

19:19 Bejby se pořád chruje, zvedá hlavu a mne si zavřený oči. 

19:22 Zkouším ji položit, okamžitě ale otevře oči a kňourá.

19:30 Už půl hodiny dělám ššššš, mám vyschlo v puse a nervy malikno na pochodu, snažím myslet na něco hezkýho a nebo počítat. Bejby se mi chruje v náručí, škrábe mě, ve spánku.

19:50 Bejby už nějakou dobu nejeví známky nespokojenosti a vypadá že spí jako dub. Zkouším své štěstí a pokládám jí. V tu chvíli nad námi chčije soused (jo, je to hodně slyšet a taky spláchnutí a skoro každé slovo). Nicméně Bejby je držák a spinká jako dub.

19:55 Konečně dodělávám véču a těším se, až bude 6 ráno, to se totiž Bejby budí, mě končí noční šichta a Ječmínkovi začíná. Já tak budu mít svoje zaručené 2 až 3 hodinky spánku.

Mateřský paradox

Kdysi na vejšce nám Dejv (jak zněla přezdívka jednoho profesora, který proslul svou růžovou košilí vzadu do ruličky) vykládal o spoustě paradoxů. Samosebou jsem je už zapomněla. Jeho osobité vyprávění a ještě osobitější zápočtové testy-zabijáci, mě teď inspirovaly k napsání tohoto článku. Snad se k Dejvovi nedostane a on se neotočí (v hrobě ještě naštěstí není).

Lulu a hory aneb sorry, dítě neuvidíte :)

Když trávíte dny na mateřské doma s kojencem, máte občas chuť vyjít mezi opravdový nepoblinkaný lidi a komunikovat s nimi jinak než hrdelními skřeky. Hned zde nastává první paradox:

Máte chuť vypadnout z domu, kde je podlaha pokrytá různé zvuky vydávajícími hračkami ale na druhou stranu si představíte všechnu tu energii, kterou byste museli vynaložit na opuštění bytu (převléknout sebe i dítě, vyhodnotit náladu dítěte a zvolit vhodný dopravdní prostředek, vzít s sebou kit kdyby se dítě posralo nebo jinak znehodnotilo svoje oblečení, dostalo nával hladu či žízně, nezapomenout bežné věci jako peněženku - abyste nemuseli na kamarádovi somrovat drobný na limonádu, klíče a mobil atd...) a tak máte dilema: jít či nejít, změnit ovzduší a být ještě víc unavený a nebo zůstat v místě kde se v nejhorším můžete s dítětem svalit do postele?

Paradox druhý:

Když už teda buď vyjdete mezi lidi, nebo lidi přijdou k vám, nastávají dvě možné situace:

Máte chuť se sejít s maminou s podobně starým dítětem, navzájem se ujistit že když ještě dělá nebo nedělá to a to, je to normální, v duchu zhodnotit jejího kojence a zkonstatovat, že ten váš je samozřejmě hezčí. Zkrátka probrat všechno okolo dětí. Taková schůzka mívá zpravidla nečekaně rychlý závěr, totiž když jeden z přítomných kojenců začne řvát a vy musíte jít, páč je čas na jídlo nebo spánek, s tím, že ten zbytek (rozuměj všechno ostatní, jen ne dítě), proberete příště. Po takové schůzce se cítíte podivně. Jako byste si povídali sami se sebou, a nařizujete si, že v nejbližší době musíte potkat někoho bezdětného.

Schůzka s bezdětným. Toužíte po ní, ale zároveň nechcete poslouchat, jak si bezdětná osoba užívá života: jak dlouho spí, jak pije alkohol, jak chodí tancovat, vyšívat, na koně, běhat, na masáže. Jak za týden letí na otočku do Singapuru a za měsíc bude stopovat po Novém Zélandu. A když vám vypráví o tom, jak byla nedávno s přítelem na Islandu, máte chuť ji vzít po hlavě posranou plínkou. Jako fakt, nemyslím si: Je to těžké, jsem unavená, ale stojí to za to. Kolikrát si říkám, že chci zpátky svůj život. Ječmínek je poněkud optimističtější, páč tráví dny v práci mezi opravdovými lidmi a chodí si v klidu na záchod, celej den si pije teplý kafe, a tvrdí mi, že je to tím, že je zrovna naše dítě tak "náročný" (hlavně v tom, že v noci vůbec nespí a pořád potřebuje mazlit). Ale zpět k paradoxu. S jednou maminou jsme došly k závěru, že řešením této situace je setkávání se s bezdětnou osobou, která má ale život tak trochu na hovno...necestuje, žije ve stereotypu, má ideálně problémy s chlapama...taková osoba si ráda vyslechne vaše mateřské problémky a sama přihodí nějaké další, popř. poví jak nikam nepojede a jak ten její chlap si nemyje nohy. (nebo jinej "děsnej" partnejrskej problém.)

Teď doufám, že tohle povídání budou brát s nadhledem i kámošky s dětma, i ty bez dětí, i ty s životem na houby :) Protože ať jste jaký jste, bez vás bych už definitivně zpustla a začala chodit po čtyřech, mixovat si jídlo a nosit plenky!

První rýmované Vánoce

Takže letos nás měl čekat vrcholný životní zážitek, totiž první Vánoce s dítětem. Abych byla hned od začátku upřímná, zas tak od toho nečekejte, jako fajn ale abych to musela mít dvakrát, to jako néé.

Naše předvánoční adventní atmosféra se nesla jako doposud. Ve znamení poblitých bodýček, probdělých nocí a nově i zavádění různých druhů mixované zeleniny, pod čímž si můžete představit třeba pyré ve vlasech (mých i dítěcích), na tričku, rukávech a vlastně po celé kuchyni. Někde mezi tím vším shonem jsem si vydobyla chvilku o samotě a napekla jsem perníčky a žabí huby. Taky jsem "vyrobila" adventní věnec (položila 4 svíčky na talířek o omotala je červenou stužkou, načež Ječmínek navrhl podestlat to celý smrkovejma větvičkama, čímž věnec dostal vánoční grády). Tím veškerá moje příprava skončila.

V pátek předvánoční se Bejby řádně poblila a odmítla mi veškerý rozmašlovaný zeleniny i ovoce. V noci pak divně spala a mě napadlo až ráno jí změřt teplotu. Měla horečku, přesně 38.6. 

Okamžitě jsem zburcovala Ječmínka a možná i pár sousedů, aby honem zavolal záchranku. Ten se k mému zděšení jal hledat informace v žumpě všeho vědění, totiž na internetu. Zachovala jsem se jako správná starostlivá matka, ani trochu histerická, a totálně jsem ho sjela ať kouká někoho zavolat. On že prej SOS doktoři jsou obsazený a hledal dál (tajně ho podezřívám že vyhledával spíš výsledky zápasu FC Nantes proti PSG). Nakonec teda podlehl mým neutichajícím prosbám a výhružkám a někam zavolal. Ten někdo se ho zeptal, zda má Bejby na sobě červené fleky. Ty teda neměla a ten neznámý volejvědmu nám sdělil že nepřijede a ať ji vysvlékneme a podáme Panadol. Já už byla mezi tím oblečená, že teda jako jedeme na pohotovost přičemž jsem hypnotizovala Bejby pohledem aby neumřela. Ječmínek si naštvaně šel pro boty a tady mi konečně došlo, že už bylo as té mateřské lásky a péče až dost páč nasranej Ječmínek se jen tak nevidí. Akci Pohotovost jsem proto odvolala. Za chvilku už měla Bejby jenom zvýšenou a za hodinu dokonce i normální teplotu, rýmu měla zato jak prase.

Sobota předvánoční se proto nesla v duchu googlování a ještě jedné dětské oblíbené činnosti. Odsávání rýmičky a vyplachování nosíku mořskou vodou. Musím říct, že první odsávání jsem obrečela skoro víc než Bejby. Ječmínek dokonce navrhl, že to teda dělat nebudeme, když mi pohled na zuřivě plačící dítě působí taková psychická muka. Já jsem ale vnitřně cítila, že tohle dám a po každém odsátém obsahu nosu jsem se cítila silnější a odolnější (odsával pochopytleně Ječmínek, já pouze radila nebo jemně držela kroutící se hlavičku). 

Asi nemusím nijak zvlášť popisovat, že dítě s rýmou se budí v noci ještě častěji než dítě bez rýmy trpící plynatostí (ano, Bejby má problém s prdy). O adventní sobotě jsme se střídali v tom, kdo bude držet Bejby s hlavou ve svislé poloze, balili dárky a já kuchtila bramborový salát. Cílem následujícího štědrého dne bylo pouze: nestresovat se a snažit si to trochu užít, protože první Vánoce s dítětem se prej nezapomínají. 

Všechno šlo celkem hladce, dostatečně brzy před posledním kojením (aby Bejby byla ve stále ještě rozverné náladě-jak asi nemocný, několikrát za den odsávačkou rozhozený kojenec může být- a tvářila se aspoň trochu k světu na fotkách) jsme otevřeli dárky. Bejby teda nezajímaly, ani ji nezajímal papír, jediný, co chtěla, bylo strčit si do pusy stromeček a zapíchnout si do krku nějakou tu jehličku (asi aby se mamka konečně podívala na tu pohotovost, jestli je tam ten Cloony). Vyblejskli jsme se pak v dostatečné vzdálenosti od stromku a šli na poslední kojení a spaní. Po tom ale byla Bejby pořád nějaká rozvrkočená a neuspalo ji to jako obvykle. Protože jsme byli naměkko z vánoční atmošky, dovolili jsme ji vrátit se s námi do pokoje se stromkem a povečeřet s námi salát s platýzem (díky Bejbině nemoci Ječmínek naštěstí odpustil od záměru sehnat kapra za každou cenu). Potom jsme ještě brnkli babičce (jako mojí mámě) a pak znova hurá do hajan. S čím jsme ale nepočítali bylo, že tato nenadálá benevolence vyvolala v Bejbině rutině takový zmatek, že místo aby spokojená, že nejde spát "po večerníčku", začala neutěšeně histericky brečet. Takový ten pláč kdy je dítě unavené a hrozně chce spát, ale nejde mu to. Následovala nervově vypjatá hodina, snad i víc, kdy jsme se střídali v nošení v náručí, podsouvání prsou (pouze já), dělání šššššššššš (prej to tak šumí i v děloze) a nevím co ještě. Long story short: nakonec usnula. A my byli na pokraji s nervama a šli spát taky.

V pondělí v 9 ráno jsme vyrazili na 5 hodinovou cestu do Lyonu za Ječmínkovou početnou rodinou. O cestě vlakem jsme si nedělali žádné iluze. Bejby už dávno nespí v kočárku a tak trávila čas v našich náručích, bavila se házením hraček na zem a jejich následným oslintáváním, ublinkáváním všude po téžévé a tak podobně. 

V domě rodičů s námi byl i Ječmínkův synovec. Tříletej kluk, co neumí mluvit normálně, umí totiž jenom křičet. Jednou jsem o něm prohlásila, že je jak z divokých vajec. Zřejmě se ale ve francouzštině toto označení neužívá a po čase jsem se dozvěděla, že jsem řekla, že je jako divoká zvěř (podivín co se neumí socializovat). Zřejmě z téhle doby pochází nevraživost jeho matky vůči mé osobě. Nicméně jak u nás doma po tom, co dáme Bejby spát šeptáme, páč kdysi se Ječmínek dočetl že aby dítě začalo rozlišovat noc a den, je třeba aby spalo v tichu a tmě v noci a ve dne siesty ve světle a normálního hluku, tady večer nešeptal nikdo a už vůbec ne ten malej uječenej rarach. 

Taky nás čekala dvouhodinoví cesta autem na jih k babičce, kde se sešlo ještě víc rodiny. Jelikož poslední vyjížďku autem Bejby komplet histericky prořvala (nemá asi ráda být připásaná na místě a nemoct se pomazlit s mamkou kdy se jí zlíbí), měla jsem z této cesty malinko obavy. Do auta jsme si proto vzali nejodolnějšího bratra a vyrazili. Kupodivu si Bejby chvilku žužlala hračku a pak usnula. To se ale nedá říct o cestě zpátky, kdy jsem skoro přišla o hlasivky z dvouhodinového zpěvu a o rozum z toliko improvizace jen aby celé dvě hodiny neřvala jak tur. Stejně jsme se neubránili dvaceti minutám řevu na závěr. 

Takže u babičky byla velká párty, všichni strýčkové, tety a bratranci, jímž jsem byla loni touto dobou večer představena jako nová přítelkyně a ráno jsme jim oznámili radostnou novinku že jsem jako v tom. Pro mě se párty bohužel nekonala, Bejby se bacilové přestěhovali do krku a celou noc prokašlala a prokňourala. Po takové noci je vaším jediným cílem čumět v tichu do zdi a ne vést konverzaci se sice milými zato nahlas hovořícími příbuznými. Aspoň, že jsme šli odpoledne do lesa na procházku.

Když se mě Ječmínek zeptal, co chci dělat na Silvestra, zaplašila jsem představu ožrat se někde sama bez dětí, maximálně s ním a navrhla, že bychom ho mohli strávit v poklidu v nedalekých Alpách. Nápad byl schválen a my si tak rezervovali pokoj v jedné horské vesničce. Poslední den roku jsme tak strávili s příjemnými lidmi a jejich osmiletou holčičkou, lehnout jsme si šli kolem půl dvanácté a od půlnoci nastoupili na noční šichtu s kašlající a brečící Bejby (asi nadmořská výška, neznámé prostředí či jáužfaktnevim). 

Prvního ledna jsme si pospíšili do několik km vzdáleného Annecy (mimochodem moc krásné město na břehu jezera obklopeného horskými masivy). Vzali jsme to přes dvě sedla a nějak nám nedošlo, že děti do dvou let by neměly výš jak 1000 m n m, my byli 1700. Bejby to ale prospala a nijak nevypadalo, že by trpěla. Odpoledne jsme se i přes slejvák prošli kolem jezera a navečer vyrazili pro změnu v totálním chcanci do historického centra. Tentokrát jsem nechtěla riskovat další "merdickou" (od merde: sračka) noc a preventivně dala spát Bejby k nám do postele. Pro jistotu jsme to zalomili v 8 s ní. Probouzela se pouhé každé dvě hodiny a já se ráno cítila jako rybička.

Nakonec našich nezapomenutelných Vánoc jsme si ještě střihli pětihodinovku ve zpožděným téžévéčku, kdy Bejby opět přetažená nemohla usnout a řvala. 

A to byly naše první rodinné Vánoce. Jinak jsem děsně moc ráda, že jsem je strávila s Ječmínkem, protože ten má vždycky řešení na všechno a téměř nikdy mu nedojde optimismus a vtipy.