Cestování mě prostě baví! Za několik málo hodin se ocitnete ve zcela odlišném světě. Starosti a těžkou hlavu necháte zavřenou doma ve skříni a řešíte problémy nové, leč zábavné: kde budu spát, co budu jíst, jak se dorozumím...A pak zjistíte, že všude jsou lidi, ač vypadají různě, jsou to lidi jako vy, a tak se není čeho bát. Možná, že tahle cesta byla v něčem jiná právě tím, že jsem se na ní vydala sama a do země, kde jsem nikdy nebyla a jejíž jazykem nemluvím. Mluvím ale jazykem lidí.
Ještě víc mě baví cestování s příběhem. Neznáte? To si prostě do batůžku, kam jste si sbalili minimum věcí, abyste omezili každodenní zátěž, vmáčknete ještě knihu. A její příběh žijete společně s cestou. Nejen, že kniha vás zabaví během dlouhých cest autobusem, čekání na vlak nebo večerům o samotě, ještě k tomu ovlivní vaše vnímání reality. Cítíte se součástí příběhu, jako by se děj odehrával právě tam, kde jste, hrdinové se pohybovali po stejném městě a vy jste je míjeli a věděli, co cítí a kam právě jdou. Svůj vlastní příběh pak popisujete s dikcí autora a občas mluvíte jako váš hrdina. Vsadím se, že pak máte úplně jiné vzpomínky než ostatní turisté!
Povím vám, jak jsem poprvé prožila Portugalsko a společnost mi dělal Syn a Jo Nesbo.
Na přesunech letadlem je zajímavý i fakt, že můžete cestovat časem. Letadlo z Nantes opouští zemi v 18:00 a do Porta přistává za hodinu a čtyřicet minut, tedy v 18 hodin 40 minut. Zpáteční cesta potom trvá záhadně tři hodiny, i když letuška mluví o necelých dvou. Matrix!
Už na letišti v Nantes není o zábavu nouze. Vypadá to, že celé letadlo budou okupovat francouzsky vypadající puberťáci. Naproti mě v čekárně sedí paní, ne spíš bába co ani na minutu nezavře pusu. Ještě chvilku a už jí neuvidím, říkám si. Do letadla dorazím mezi posledními, bába už sedí na vedlejší sedačce a slovní průjem pokračuje. Asi po hodině letu se náhle odmlčí a na uši si dává sluchátka. Předčasné hurá. Pouští si hudbu nahlas a všichni okolo tak slyšíme robotické tóny.
V Portu už je tma a zataženo, kupuju si lístek na metro. Stojí 2,45 euro, v ceně je i kartička za 60 centů, kterou si pak můžete dobíjet, takže cesta z letiště není nijak drahá. Na Casa da Musica se potkávám s českou kamarádkou Terezou, která tady studuje. Společně s dalšími studenty jdeme do restaurace "sněz co sníš", kde za 7,50 euro máte nejen neomezené jídlo, ale i pití. Prvním chodem je tzv. francesinha, v podstatě sendvič v rajčatové omáčce. Pak následuje pizza a nakonec jakási těstová rolka s česnekem a slaninou. K pití máme červené víno ale také místní specialitu: pivo s vínem a cukrem. Zde by si asi každý správný Čech ublinknul, není to ale tak špatné. Opití a přejedení se potácíme domů. V noci mě budí vítr lomcující se žaluziemi, déšť a kokrhání kohouta?
Vysvětlení se mi dostává hned dalšího dne. Vydávám se na průzkum města, jak jinak než pěšky. První větší zastávkou je tržiště. Mezi nejčastější suvenýry tu patří motiv kohouta. Tak, jako vždycky lituju, že jsem si o místních tradicích něco nepřečetla dříve. Suvenýry jsou zde nejlevnější v celém městě a možná i v celém Portugalsku. Všudypřítomné mozaiky mě dostávají. Budí ve vás tak trochu dojem, že jste neustále v koupelně. Spolu se sílícím a slábnoucím deštěm je dojem dokonalý. Najdete je na fasádách domů, na kostelích, na chodbách činžáků, dokonce i ve výtahu.
Velkým zážitkem je pro mě nádražní hala. Překrásná mozaika je všude na zdech, výhled na perón, hemžící se turisté s foťáky a místní cestující s pytlem fazolí na zádech...Otvírám deštník a pokračuji v toulkách městem. Dojdu ke katedrále, kde se v informačním centru dozvídám, že bus do příští destinace stojí neuvěřitelných 15 euro. Konečně sejdu k řece Douro a spatřím slavný portský most, který navrhl stejný architekt jako Eifelovu věž. Přejdu po spodní části mostu na druhou stranu řeky, kde se nacházejí všichni výrobci portského vína. Prý ale mají zavřeno od 12 do dvou hodin. Je 12 a čtvrt, přesto se nevzdávám a procházím ulicemi se slavnými jmény značek portského.
Mám štěstí, jedny dveře jsou otevřené. Dozvídám se vše o portském, nejvíc ho chci samozřejmě ochutnat. Vinař nabízí několik "balíčků" dle kvality vína. Pokaždé testujete tři sklenky. Zvolím ten nejlevější za 5 euro. V příjemné atmosféře sudů, starého piána a deště stékajícím po okně si vychutnávám portské bílé, růžové a tawny. Už při první skleničce cítím nastupující mámení. Dávám si na čas. Z podniku vycházím ve velmi dobré náladě, že prší už mi nevadí. Vracím se zpět na druhý břeh s cílem dostat se k moři a majáku. Nevím, proč mě majáky tak přitahují, možná kvůli příslibu naděje, kterou v sobě jako symbol od pradávna nosí, možná je mám ještě radši od doby, kdy jsem jako dítě v knihovně našla knížku Zdeňka Jirotky Muž se psem..Romantika a dobrodružství, maják jako symbol světla na konci pevniny, světa. Strávit tak noc na opuštěném majáku...
Ostrý vítr mě bičuje ze všech stran. Díky portskému jsem si po cestě povídala s řidičem autobusu a nezbyl tak čas na placení 2 eur za lístek. V minimarketu si kupuju rybu v těstíčku. U majáku jsou rybáři, zřejmě chytají sardinky, opět něco typického z Portugalska. Občas mezi mraky proniknou paprsky slunce a vytvoří téměř až apokalyptický obraz. Nechce se mi odtud, na kamenném zábradlí bych mohla stát hodiny. Poslouchat vlnobití, racky, vůni moře.
Zpět se nechám odvést tradiční historickou tramvají, jedna z věcí na "to do" seznamu. Lístek stojí 2 a půl eura, ale nelituju, tramvaj škvíká a než dojedu do centra, je už venku tma jako v pytli. Kupuju víno na večer a pomalu se šourám městem, osvětlené památky, hemžení lidí, mokré dlažební kostky...
Další den je třeba se hnout z místa. Vstávám v 6:45 a mažu pěšky na bus. Ten jede do města Leiria v 8 hodin, zase ten kokrhající kohout, ale uprostřed města? Ještě musím přestoupit v poutním městě Fatima, na prohlídku není čas. Cesta je dlouhá, na místě jsem v 11 hodin. Původně jsem odsud chtěla stopovat k pobřeží, asi nějakých 100 km. Protože je to ale i moje první cesta se smartfounem a v buse byla wifi, jen tak pro zajímavost jsem si vyhledala, jak snadno se stopuje v Portugalsku. Podobnou chybu už nikdy neudělám. Prvních několik odkazů mluvilo o velmi negativních zkušenostech stopařek. Kdybych já hloupá nic nehledala, mohla jsem jednak ušetřit dalších 13 euro a poznat fajn lidi, kdo ví. Takhle si zbaběle kupuji lístek až do místa dnešního noclehu: surfařský ráj Peniche.
Bus mi jede až za 4 hodiny, což je vlastně super, protože nad městečkem se tyčí pěkný hrádek. Vyšplhám se k němu, vstup je jenom 2 eura 10 centů. Celkem zachovalá a z části zrekonstruovaná zřícenina se mi moc líbí. Na hradní věži jím poslední sušenky a užívám si vítr ve vlasech.
V půl 5 jsem v Peniche. Po cestě se dozvídám, že mi zrušili rezervaci hostelu. Jdu proto jen tak směr centrum a uvidím, co najdu. Hned asi 15 minut chůze od autobusáku narazím na hostel. Samozřejmě mají volno a já si tak vybírám sdílený pokoj za 15 euro i se snídaní. Jediným dalším hostem je nějaká Kanaďanka, která má radost, že si můžeme popovídat francouzsky. Ještě rychle vyrážím na prohlídku poloostrova. Skoro běžím, abych stihla západ slunce na útesech. Nejen turisté, ale i místní policie si přijela užít ten červánkový moment. Slunce už téměř zapadlo, přesto vyrážím až na konec výběžku, tam kde se z vody tyčí skalní jehla a kde se ocitám tak vysoko, že zavřít oči a udělat krok do prázdna se jeví jako neskutečně snadné. Odolám pokušení, nastavím samospoušť a opatrně si kleknu nad propast. Je čas vyrazit zpět. Od poledne mi zbyla ještě jedna houska se sýrem, to mi k večeři musí stačit. Ještě si koupím za 80 centů smetanový košíček, další místní specialitku. Spím pod moskytiérou a připadám si jako Emil Holub někde v džungli. Budí mě bzučení komárů těsně u ucha a zima, pouhé dvě prostěradla moc nehřejí. Původní plán jít na východ slunce padá, je zataženo a budím se stejně pozdě.
Páteční dopoledne se rozhoduji strávit na pláži, nic nedělat, nikam nespěchat. Natáhnu se do písku a čtu. Sonny utekl z vězení, udělal to sakra chytře. A teď se mstí a vraždí lidi, co si to zaslouží. Je s podivem, jak Jo Nesbo dokáže vyvolat pocit sounáležitosti s vrahem. Jak mu celý příběh držíte palce a máte radost, když se mu podaří uniknout. Jak se může stát vaším hrdinou. Je čas na oběd, jediné, co mám jsou teď už doopravdy poslední 4 sušenky. Dělím se s rackem.
Stig přikývl. Nic neřekl, nepokusil se vyrukovat s nějakým vysvětlením nebo komentářem. Jenom přikývl. Marta to ocenila.
"Víte, co znamenají ty mraky?" Pronesl konečně a vstal.
"Že přijde déšť a my musíme jet?"
"Ne," odvětil. "Že si musíme pospíšit, abychom se stihli vykoupat a uschnout na sluníčku."
Tak jo, jdu si smočit nohy a pak ještě sedím v písku, mraky visí nízko, čas letí. Jdu na bus. Do Lisabonu stojí 8,40. Jsem tam kolem čtvrté hodiny. Kupuju si dva lístky na metro. Víc potřebovat asi nebudu. Jeden teď do centra, druhý na pozítří na letiště. Jedu až k řece, vedro, jdu s báglem do íčka. Vyfasuju mapu a orientuju se. Všechno je tu do kopce. Stoupám k nějakému kostelu, všude jezdí staré tramvaje a tuc tucky: mini taxíky. Mám už docela hlad ale nemůžu se rozhodnout, co chci jíst. Je 6 hodin a tma. V 7 bych měla být u CS hostitele. Na mapě se jeho byt nezdá tak daleko, hodina pěšky maximálně. Kupuju si smaženou rybu v housce, zase specialita, za 2 eura. A vyrážím na cestu.
Orientuju se celkem snadno a kolem 7 nacházím adresu noclehu. Týpek se jmenuje Pedro, ještě prý skočí do obchodu něco koupit k večeři, ptá se, jestli jsem na něco alergická. Jo, na cibuli. Pedro přichází a nese asi kilo pórku. Do háje! Nemám ale tolik síly mu říct, že pórek z duše nesnáším a jeho chuť i vůně mě nutí zvracet. Třeba ho nějak dobře zavaří do něčeho, říkám si. Vaří quiche a pórek cítit je. Neustále mi i přes moje odmítání přidává, asi si myslí, že se upejpám. Pijeme víno a Pedro se nijak netají tím, že se napije rád. Zítra prý má v plánu propařit celou noc. No potěš koště, říkám si. Taky jeho angličtina není úplně srozumitelná. Občas mu nerozumím ani slovo, občas něco jiného.
Dochází tak k několika komickým situacím:
Pedro mi servíruje quiche a říká, že je tam /pepr/ - pepř, já ochutnávám a říkám, že je to ale dobré, že mám /pepr/ ráda. Pak si všimnu, že týpek zapomněl z těsta odstranit papír /pejpr/, který jsem už z části pozřela. :) Spaní je naprosto úžasné. Pedro bydlí v posledním šestém poschodí v bytě s velkou terasou. Na ní mi postaví stan, do kterého nastěhuje pohodlnou matraci a silnou peřinu. Usínám tak pod hvězdami, na čerstvém vzduchu absolutního komfortu a sním o tom, jaké by to bylo nebýt teď sama.
Portugalsko se jeví zatím jako nejexotičtější země co se týká Couchsurfingu. Během hledání hostitele jsem narazila na opravdu podivné profily: paní přijme pouze dívky s kterýma bude provozovat lesbické hrátky, takové jsem našla tři. Pak dva nudisté, kteří doma chodí nazí a vy byste také měli. Nakonec týpek, který vám nabízí svou postel a představuje si, že mu za pobyt zaplatíte tělem. Další co ubytovává pouze lesbičky surfařky...Takže s Pedrem jsem to ještě vyhrála.
Další den mě ale Pedřík začíná malinko štvát, V plánu bylo, že mě vezme na kole Lisabonem. Mám na něj jediný den a tak bych uvítala hned ráno vyrazit. Týpek ale spí do devíti, pak se líně probírá a prý jestli můžeme jíst v nějakém café. Ok. Další hodina v háji. Kolem 11 se konečně vydáváme na cestu, po tom co jsme museli s jeho kolem do servisu, protože se mu kývala šlapka. Kam to ale nejedem, prý potřebuje nutně koupit bulharský sýr kdesi na okraji Lisabonu. Tiše si nadávám, ale šlapu. Pak mi tu plešku narve do batohu a teď snad už hurá do centra. Stoupáme do kopců, sem tam tlačíme kolo, on jede rychle a nezastavuje se. To se mi nelíbí, páč nemám čas na focení a kochání se.
Prý jedeme do free market...hmm, to by mohl být asi flea market, že jo. Tam Pedro nutně musí sehnat baterku k nějaký prehistorický vysílačce. Super, další hodina v háji. Pak pokračujeme a Péčko mi skoro násilím bere batoh, kde má svůj patnáctikilovej bulharskej sejr. To se mi moc nelíbí, protože já tam zase mám peněženku, pas a klíče. Člověk nikdy neví, že jo. Takže se ho držím zuby nehty a focení téměř vzdávám. Taháme kola do schodů a že jich není málo, leje ze mě. Jednou mi nějaký argentinský gentleman vzal kolo z ruky a schody s ním vyběhl. Díky! Pak chceme do hradu, ale Péčko nebude čekat ve frontě, proto jedeme dál, k vodě. Podél řeky svištíme do čtvrti Belem. Prý jestli pojedeme až k moři, to je poprvé, co se mě na něco zeptá, jinak i přes protesty dělá, co se mu zachce. Odmítám, zajímá mě město, pláží jsem v životě viděla mraky. Zdá se být malinko rozladěný a říká, že se zastavíme u jeho tety. Myslím, že vtipkuje, nebo že jsem zase nerozuměla, on ovšem po asi kilometrovém stoupání skutečně zastavuje před jakýmsi činžákem. Teď jsem už vážně naštvaná.
Sbírám veškerý takt a říkám, že já mám na Lisabon pouze jeden den takže bych preferovala se vrátit k němu domů a jít sama pěšky do města, on ať klidně tetu navštíví. Štve mě, že se cítím, jako ve vězení, cestuji sama kvůli svobodě a volnosti pohybu, svobodně se rozhodnout a nemuset se za svoje rozhodnutí nikomu zodpovídat. Nic neřekne, sedne na kolo a jede směr domov. Tam jsme asi ve 3 hodiny. Jdu si vytisknout palubní lístek a to je naposledy, co jsem Pedrouše viděla. Jedu metrem do města (jsem unavená). Procházím se, kupuju suvenýry a píšu pohledy. Pak si uvědomím, že jsem kromě croissantu ráno nic nejedla. Koupím si rolku šunka sýr a pivo. Poslední suvenýry, pak pěšky do bytu. Pedro je na oslavě s přáteli, kam se prý mám kolem 10 připojit. Posílám sms, že se omlouvám, ale jsem unavená. Žádná odpověď. Stan už se na mě těší.
Budím se v 8 a přemýšlím co s časem. Let je až ve 3, to abych byla na letišti kolem 1. Pedro chrápe, přemýšlím, jestli ho budit abych mu řekla sbohem a nebo napsat vzkaz. Dávám mu čas do 9. Když i potom spí a nevzbudí ho moje balení, píšu vzkaz a vytrácím se z bytu. Po konzultaci s mapou se rozhoduji vydat se na letiště pěšky, odhaduji to asi na dvě hodiny. Po cestě je ještě pár památek a parky. Kupuju si snídani a orientuju se. Cesta je snadná a poměrně hezká. Jenom na letišti trochu bloudím, dojdu k terminálu jedna, zjistím, že mi to letí z dvojky, jdu pěšky ke dvojce ale v půlce cesty je zákaz pro pěší, jdu zpět a jedu ty tři minuty shuttle busem. Letiště je malé a všude je děsně lidí.
Ještě na letišti se se mnou začne bavit Tony, původem Ital narozený ve Francii, upovídaný padesátník. Co je ale zvláštní, že během letu máme naprosto stejné pocity. Shodou okolností sedí s manželkou na sedadle přede mnou. Neustále se na mě otáčí a něco vypráví. Vždycky se ale jeho poznámky ohledně letu shodují s mými pocity. Začíná to tím, že jakmile se letadlo pohne, popřeje mi šťastný let. Pak při vzlétávání se otočí a ptá se, jestli se bojím. Říkám, že to nemám ráda. Rozumíme si v podstatě ve všem. V momentě, kdy jsme nad oceánem se otáčí a povídá, že se nad vodou cítí bezpečněji, přesně na to myslím. Po hladkém přistání ze mě jako vždy padá ten letecký stres a mám chuť si s ním plácnout, svojí dětinskou představu zaženu, když v tom se Tony otáčí a nastavuje mi dlaň na placáka :)
Je neděle a nic moc nejezdí, proto do cílové stanice stopuju. Zastaví mi profesor ekonomie, který každý rok létá do Prahy přednášet na VŠE a zrovna za tři týdny tam jede taky. Vlastně vůbec nebydlí mým směrem, ale neváhá si zajet 20 km. Někdy jdou věci tak, jak by měli, sami a bez násilí, prostě se to stane.
"Zadíval se na displej telefonu, plochý, robotický hlas zatím začal v reproduktorech vyzpěvovat: "Your own...personal..."
"Tisíc třicet kilometrů,"pronesl. "Odhadovaná doba jízdy dvanáct hodin a padesát jedna minut."
