Tisíc a jedna noc

Tenhle příspěvek bych chtěla věnovat mojí Nantské kamarádce Danče. Naše Bejby je v porovnání s jejím nespavcem Šípková Růženka.

Aneb o tom, jak to skoro bylo. Jak to skoro bylo doma. Jak jsem skoro mohla dneska večer místo psaní blogu bouchnout Šampaňský (a tím myslím to z Šampaně, ne žádnej sekt) a slavit až do rána.

Příšera leze z oceánu

Začalo to asi takto: Bejby měla den na kosočtverec (Čech rozumí, Francouz myslí na auta). A to takovej ten typ dne na píču, že už před dvanáctou měl Ječmínek dva nepřijatý hovory a jednu přijatou zprávu žebrající o jeho přítomnost v době oběda. Abyste si nemysleli, Bejby je celkem vtipná, roztomilá a v pohodě holčička, až na to, že se jí v současné době klubají minimálně 2 stoličky na ráz. K tomu teda ještě má obdobíčko, kdy cokoli mamka navrhne, ona nesouhlasí. Podle psycholožky Isabelle Filiozaut (doporučuju jako povinnou četbu pro všechny rodiče) je tento nesouhlas uvědoměním si sebe sama, už nejsem já a mamka ta samá osoba. Jenomže problém je v tom, že i když řekne ne, aby se jako odlišila, přesto tu věc chce. Její dominantou je v současné době házení věcí do koše, prostě u nás funguje jako tvz koš bába (něco jako hajzlbába, jenom za to nechce pětikorunu), všechno musí do koše hodit ona a nikdo jiný. Když se jí ale zeptáte, zda to tam hodit chce, řekne, že ne. Tak to tam hodím já. Následuje vztekacící se dítě ne zcela ovládající své emoce. Zkrátím to, Bejby ten den vůbec nebyla roztomilá vtipná holčička. Nicméně problém byl analyzován a měli jsme na něj i řešení.

Abychom se aspoň trochu vyspali a Bejby ty zoubky v noci moc nebolely, rozhodli jsme se ji před spaním trochu zdrogovat. Děti teda moc drogovat legální není, dostala proto paralenový siroupek, homeopatický čípek do zadku a pro jistotu, aby ji kromě zubů netrápily i prdíky, i kapičky Espumisanu. Zabrala v devět hodin.

Tady nastává náš čas, většinou se vrhneme na nevyřízené resty, dáme si pivko, řekneme si, že tentokrát půjdeme brzy spát, čteme, techtlemechtlíme a nakonec teda "brzy" okolo půlnoci usínáme. Spíme v Bejbině pokoji na matraci na zemi, to proto, abychom eliminovali možnost, že ji ze spánku budí naše otáčení se a šustění peřinou.

Následující ráno musel Ječmínek vstávat ve 4 aby stihl v 5 vlak na pracovní schůzku. Chudák trpěl cestovní horečkou, a tak mě několikrát za noc vzbudil, když hledal telefon, aby se podíval, kolik je hodin. Nakonec mu ve 4 zazvonil budík. Překvapilo mě, že Bejby ještě nebrečela, obvykle se poprvé probudí okolo půlnoci. Ječmínek odběhl na vlak a já ležela a koukala do stropu.

Přemýšlela jsem, jestli Bejby není mrtvá. Když jsem v hlavě zavrhla všechny scifi scénáře a ujistila se o tom, že opravdu jenom spí, začala ve mě pomalu ale jistě hlodat určitá naděje. Napadlo mě totiž...ne ani vyslovit to skoro nemůžu...sedíte? Napadlo mě, že by třeba Bejby mohla poprvé ve svém životě spát celou noc. V zápětí jsem si ale položila otázku, v kolik by se mohla vzbudit, aby to bylo oficiálně uznáno jako "celá noc"? V pět? Ne, to ještě není ráno, i když třeba pošťáci a pekaři už vstávají. No tak ale v 6 určitě.

Začala jsem si v duchu představovat, co všechno udělám, když to do 6 vydrží. Tak předně bych si na facebook přidala životní událost, to jsem ještě nikdy neudělala a je to jistě cool. Potom bych napsala nějaký statut a hned na to si udělala účet na instagramu, abych do statutu na fb mohla dát hodně haštagů.Něco jako: #matkaadcera #spinkajakoandilek #milacek #konecne #lamurtužur a tak, všechno samo i v angličtině. Potom bych taky mohla konečně zamachrovat na dětských hřištích (ano, oběhly bychom s Bejby hned několik) před všema těma chůvama, protože matku tu na hřišti nepotkáte. Stejně bych ale napsala pár sms fancouzským matkám abych je informovala, sice jim děcka spí celou noc už od dvou měsíců, ale musí vědět, že už dokonce i já nejsem spánkový lůzr. Možná bych si taky nechala vytisknout nápis na tričko. No a jak jsem psala, večer bychom to náležitě zapili, Bejby by možná mohla s námi slupnout balík chipsů a dostala by svoje milovaný olivy, ne deset na den ale hned dvacet, ať nežeru. Poprvé spát celou noc si zaslouží odměnu a motivaci na noci příští.

Ve 4:49 se ale z naší ložnice ozval brekot. Doháje, tak nic. A abych ještě víc umocnila pocit zklamání, došlo mi i v tuto noční hodinu, že Ječmínek má malou, skoro bych řekla až úchylku, a to, že všechny hodiny v bytě ukazují pozdější čas. Ty v pokoji o 15 minut později (ve skutečnosti se Bejby probudila už ve 4:34), v kuchyni potom o 5 minut. Nevím proč, prý to má tak rád. Takže matka naběhla a Bejby si pochutnala na přetékajících prsách, pak spala do 6 a nakonec ještě do 8, což je teda taky dost výjimka. 

Kdo to s námi hraje divadlo?

Děti, oslava nebude, ale pořád nepřestávám doufat, že se to jednoho dne povede. Dnešek se tedy nesl tradičně v analyzování celého včerejšího večera a to včetně jídelníčku, protože spát až do půl páté je přece jenom úspěch, který bychom uvítali každou noc. Bohužel ale u dětí platí dvojnásob Heracleitova průpovídka že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Dobrou s kobrou!