Že nejen Rakousko, ale i Francie je země cyklistům zaslíbená, vám dojde hned v samotném Nantes, kde má svůj pruh auto, autobus a kolo. Vážně, nekecám, uprostřed vozovky je vyvýšený obousměrný pruh pouze pro cyklisty. Taky je po městě několik cyklostojanů, kde si můžete v minutce vyzvednout kolo a zanechat ho v jiném stojanu, kde zrovna potřebujete. Každé kolo má ve předu košíček, je krásně oranžové...ale zpět k jádru francouzského buldočka!
A jedemééé! (Ancenis)
Dneska bych vám chtěla vyprávět, jak jsem se pustila na svojí první sólo akci ve Francii, s báglem na zádech, protivětrem v hrudi a nekonečnými kilometry rovinky před sebou. Předběhnu a řeknu, že jsem tuhle vražednou kombinaci přežila, ba co dokonce mě to i zocelilo na další sólo akci, o které jsem vám už vyprávěla (vejlet na Belle ile).
Pozor na piráty!
To mi tak zbýval poslední týden letních prázdnin a já jsem si řekla, že toho musím náležitě využít. Sbalila jsem si proto krosnu, našla si pár noclehů na couchsurfinu a jednoho poledne jsem vyrazila směr Orleans.
Jedna motivační na začátek
Na úvod bych asi měla promluvit o svých cílech a záměrech. Tak tedy pro ty, co to ještě neví, naším městečkem protéká řeka Loire (česky Loára), která ovšem necelých 60 km odsud ústí do Atlantiku. Když se vydáte na druhou stranu, do nosu vám cvrnkne nejeden hrad a zámek. Mým cílem bylo proto vyrazit z domu pěkně na kole a některý z těch zámečků objevit, později jsem si za cíl zvolila rovněž nezdechnout vedrem.
Pokud máte čas a nejste šílený cyklista, Loire nabízí i pláže
První den jsem si dala cvičně 40 km s tím, že chci jet "na pohodu" a hodně se kochat (a taky ráno dlouho spát). Cílem bylo městečko Ancenis. Ten den jsem poprvé pocítila paprsky boha Slunce, který mi udělal vkusné tetování: sluneční brýle, krátké rukávy a nohavice. Na sprchu mých prvních hostů jsem se proto nemohla ani dočkat.
Nejede to :(
Den druhý jsem už tak skromná nebyla, naplánovala jsem si hned 65 km a cílové město Angers. Ten den jsem plně pocítila sílu protivětru, nekonečných rovinek a batoh se zdál zase o deset kilo těžší. Někde kolem 40. km jsem prodělala menší osobní krizi, kterou vyřešila limonáda a nanuk a menší telefonát domů. Kdo se kdy pouštěl do sólo akcí ví, že mluvit celý den sám se sebou nebo s okolními krávami není zrovna to nej. Z posledních sil jsem dojela do Angers, našla supermarket, koupila si hroznový víno a plešku vychlazeného guinesse a dárek pro hostitele. Ten dorazil záhy, sympatický, večer pozval přátele na grilovačku. Jak jsem byla unavená, ani mě neznepokojovaly dvojsmyslné narážky a čím dál erotičtější příběhy, nakonec jsem se ale přece jenom pro jistotu omluvila, na nějaké orgie už mi nezbývaly síly :))
Angers
Třetí den mě už nekonečné rovinky vytáčely, proto jsem zvolila alternativní dopravní prostředek: vlak.Ten mě konečně dopravil do centra zámků. Necelých 20 km od stanice byl zámek Rigny Ussé, podle kterého prý Charles Perrault napsat pohádku o Růžence. Cílem dnešní etapičky bylo město Chinon, známé nejen zámkem, ale i vinicemi a místem, kde si nohy omyla sama Johanka z Arku. Nocleh mě čekal u slečny, která pracuje v informačním centru, po večeři proto následovala noční prohlídka města. Kromě pářících se křižáků (pavouků) jsme viděli nasvícený hrad a pamětní desku s Johankou (nenasvícenou).
Rigny Ussé focený za plotem (mastný vstup)
Poslední den byl ve znamení návratu. Když víte, že noc strávíte ve své vlastní posteli a bágl konečně odhodíte do kouta, jste ochotni si i nějaké ty flašky vína přikoupit a stejně se vám jede lépe. Po cestě do finálního města Saumur, známé opět vínem, ale i slavnou jezdeckou školou, můžete obdivovat jeskyně ve skalách, zvané Troglodyty. V nich naleznete nejrůznější věci: od muzea a pěstírny žampionů přes výstavy skleněných váziček až po jablka, do kterých se mlátí kladivem, aby byly placatý a pak se konzervují. Krosna je zase o skleničku hub těžší. Zbývá se dotrmácet do Saumur, nakoupit poslední pohledy a hurá domů.
Noční Chinon
CK-Lucinka doporučuje: cyklostezka podél Loire je ideální pro rodiny s dětmi, víkendové cyklisty a milovníky kultury. Zámky, památky, troglodyty a vinné sklípky jsou opravdu majestátní! Povrch rovinatý, ani trošku zvlněný! Pokud máte rádi kopce, doporučuju to jet autem a kolo si pošetřit třeba do Pyrenejí :)
Sice není Nový rok, ale proč si nezabilancovat zrovna na Velikonoce? Pokud žijete ve Francii, podobná předsevzetí vám přijdou vhod:
Bude ze mě statečná požárnice a ničeho se nezaleknu! :)
1. Slibuju, že už se nebudu divit, když se na mě někdo vrhá a líbá mě..dvakrát, třikrát nebo dokonce čtyřikrát. Tady to totiž není otázka módy nebo trapnosti jako Laďka Něrgešová v pořadu Farmář hledá ženu, tady je to prostě tak normální, jako když někomu řeknete "dobrý den". Pokud potkáte na ulici kamaráda, dáte mu dvě hubičky na tvář, přijdete ráno do práce, s blízkými kolegy provedete to samé. Jedete na víkend k rodičům přítele, olíbáte se hned ve dveřích. Horší je to s rodinnou oslavou, kam dorazíte jako poslední a odcházíte jako první, než vysolíte všech 280 polibků, často vám pláchne poslední tramvaj. Mezi vtipné vzpomínky patří rozhodně loučení s mojí babičkou, které můj přítel způsobil druhé Vánoce (pevně doufám, že nic víc) při loučení, protože u nás si dáte pusu s rodinou maximálně na narozeniny.
2. Slibuju, že když se mě někdo zeptá "ça va?" /sava?/, nebudu si vylévat srdce. Tahle otázka sice znamená "jak to jde?" Odpovíte na ní ale stejné "ça va!" (jde to) I když to zrovna nejde. Odpovědět musíte s úsměvem a pevným hlasem, jinak se vnímavější Francouz začne ihned vyptávat, proč to jakože nejde. Pokud odpovíte "ça va pas." (nejde to) a očekáváte soustrastné pohledy a všetečné otázky, může se vám stát, že narazíte a nikdo se vás na nic nezeptá. Tahle otázka je vlastně součástí "Bon jour, ça va?" /bonžúr sava?/ a nejedná se o nic jiného než zdvořilost na kterou nikdo nečeká odpověď obsahující pouze dvě slabiky.
3. Slibuju, že už nikdy neopustím byt v teplákách, pokud ne nejedná o sport. O módě už pár řádků padlo. Ve Francii je doslova nepřípustné jít ven v teplákách a mikině, ani vynést koš. Jednou jsem si balila saky paky do školy a opouštěla byt v teplákách, protože mi ty smráďata stejně zaprasí oblečení a ten den byla na programu aktivita velmi "prasečí", přítel na mě vytřeštil oči a s výrazem hrůzy v očích se mě zeptal: "kam v TOM jdeš?" Takže asi tak, dokonce i každý normální muž v tom vidí problém a být slušně oblečený je jakýsi nepsaný zákon, za jehož porušení hrozí vyhazov ze společnosti.
Budu víc jezdit na kole a fotit plachetnice na Erdre!
4. Slibuju, že už nikdy nevypiju půlku lahve vína najednou. Střídmost, alkohol neslouží k dostání se do rauše a k proměně v odvázaného všehoschopného jedince. Je to něco, co má svoji chuť a je třeba si to pomalu vychutnávat. Což je občas škoda, zvlášť když toho mám sem tam dost a "ožrat si držku" se jeví jako jediné možné východisko :)
5. Slibuju, že už nikdy nedojím poslední plátek šunky, poslední ředkvičku a nevyškrábnu poslední zbytek másla, pokud ho nepotřebuju. Tady se prostě zbytky nechávají, věta: "ježiš tak to dojez, je jedno že už nemůžeš ale přece nenecháš jeden knedlík" naprosto nefunguje, naopak. Zpočátku mě tohle nedojídací chování točilo, ono to má ale něco do sebe. Možná máme my Češi v povaze věci šetřit a sníst je dřív, než nám je někdo vyfoukne před nosem, asi jo. Tady se na to nehraje a je fakt, že i ten poslední plátek šunky se může další den skvěle hodit.
Budu pít víno za každých okolností a zásadně ze sklenky :)
"Přítel mi jednoho dne, co jsem v parku vypila plešku Guinesse dřív než on a pak ji jedním šlápnutím sešrotovala do úhledné placičky, na což jsem byla zatraceně pyšná, znechuceně řekl: "Piješ jako chlap, jíš jako chlap!" Zastyděla jsem se a víc se už do přesných zásahů na plechovky nepouštím, dopíjet se taky snažím jako druhá. :)"
6. Slibuju, že se budu mýt alespoň tak často, jako můj přítel. Teda nechci říct, že jsem nějaký čuně, zastávám ale biologické hledisko pana učitele "tojealevelikákrása" Jandery, že kůže si tvoří svoji vlastní ochrannou vrstvu a pokud ji budeme neustále omývat a narušovat mýdlem, budeme akorát alergický, nemocný, vysušený...Pokud se zapotím, dám si sprchu, mýt se ale každý den podle mě není nutné. V tomhle ohledu mi Francouzi přijdou mnohem čistotnější. Žárlivý český chlap by řekl přiteplení, tak to ale vůbec není. Jenom se umí, na rozdíl od mnoha Čechů upravit a dbát o sebe, přirozeně, nebýt cítit (ať už smradem nebo parfémem) na sto honů.
7. Slibuju, že už nikdy nekydnu rejži na talíř jen tak, ale vždycky ji před tím napěchuju do skleničky a ladným pohybem z ní udělám úhledný bobeček, tak to totiž lépe chutná, nebo ne? Každopádně pokud jídlo hezky nevypadá, s Michelinskou hvězdičkou se od svého drahého rozlučte. I obyčejná večeře u přátel vypadá a chutná jako v nejlepší restauraci světa s výhledem na modrou lagunu. Na druhou stranu se dá na oplátku uspořádat raclette večer, kde si každý svůj sýr rozpouští sám, jdeme na to od lesa :)
Od určitého věku jsem pocítila touhu přihlásit se do proměny, jaké se začaly objevovat v televizi jako houby po dešti. Chtěla jsem, aby během několika hodin ze mě někdo udělal krásku z plakátu, poradil mi jak se hodinu ráno líčit, aby můj ksicht vypadal úplně jinak než během noci, toužila jsem po kadeřníkovi s teplým úsměvem, který si mě vezme do parády a moje vlasy už nikdy nebudou potřebovat hřeben, aby mi někdo poradil co si mám ksakru vzít k mým oblíbeným teniskám a tříčtvrťákům, abych vypadala kúl a sexy zároveň, ne jako strašák do zelí. Nadupanej sporťák pro změnu ukáže trik na ploché břicho, zadek i nohy...psychiatr by zde nejspíš konstatoval nějakou seriózní poruchu osobnosti. Místo toho se mi dostalo proměny dá se říci kulturně-psychicko-osobnostní.
Ausflug nach Dresden: dokonce i tam v lyžařské bundě :)
Asi nikoho z vás nenapadlo přemýšlet nad všemi důsledky emigrace, proč taky. S čím ale nepočítáte, nebo tomu zpočátku nevěnujete pozornost, jsou právě změny, které jsou způsobné neustálým a vytrvale masívním působením francouzské kultury na vaše tělo, mozek i šatník.
Správnej běžkař se umí stylově ohodit a u Šámalky pokračuje na koštěti :)
Sami si ničeho nevšimnete, je to vaše okolí, kdo vás upozorní na podivný přízvuk v češtině, na to, že vás na nádraží nepoznává, protože v zimě máte na sobě červený elegantní kabát a ne lyžařskou bundu...a v takových chvílích je třeba se hluboce zamyslet, poodstoupit a pokusit se vidět svůj momentální život s nadhledem.
Francouzka na výletě (není to tak, jak to vypadá, pana Vernea neobtěžuju! :)
Změna první: rozhodně šatník! Kdo mě znával v Čechách, viděl mě převážně v oblečení sportovním, pohodlném, neříkám, že jsem neměla ve skříni nějakou tu sukni či šaty, vytáhla jsem je ale tak jednou dvakrát do roka. Prioritou pro mě bylo být skvěle vybavená na běžky, kolo, lyže, brusle...do takových hadříčků a "lodiček" jsem byla ochotná investovat svůj těžce vydřený kapitál. Se slzou v oku jsem pak v ČR opustila svůj dámský spacák do mínus 28 stupňů Celsia, lyžařskou bundu s mnoha multifunkčními vychytávkami, trekové boty, běhací boty, pohorky, zimní pohorky, kompletní cyklo výbavu...Francouzská posedlost módou mě naučila se jakš takš oblékat...docela úplně jinak. Zkrátím to: kamarádka Evička mě po několika měsících téměř nepoznala, když jsem jí vítala v dlouhém červeném kabátku a s fialkovou šálkou kolem krku. Pořád hledám věci pohodlné, ovšem i elegantní. Bez toho to tu prostě nejde.
Singltrek pod Smrkem s mým drahým Cube :)
Změna druhá: jídelníček a kila navíc. O jídle už jsem toho napsala až dost. K radikálnější změně dosavadního jídelníčku, a to vynecháním jednoduchých cukrů a složitých sýrů (ajajaj), mě přiměla jednak opakující se žlučníková nevolnost, pálení žáhy, doslova poslední tečkou byla otázka jednoho zlatíčka ve škole, jestli nečekám miminko. Mimo záznam: toho chudáka jsem probodla pohledem, když nůžky jsou zakázané. Francouzi prostě milují cukr víc něž jakýkoli jiný evropský národ, neustále během dne pojídají čokoládu, dezert po každém jídle, máslové sušenky, krémy, šlehačky, pudinky...tak s tím je teď konec (aspoň na nějaký čas až moje váha slavnostně spadne pod šedesát kilo. Kromě této změny se tu ale na druhou stranu jí hodně ryb a různých druhů mas a zeleniny. Zrovna dneska vařím polévku ze zeleniny, kterou neumím pojmenovat ani v jednom jazyce.
bikování v Rakousku v Obertalu
Změna třetí: začínám pomalu ale jistě přemýšlet jako Francouz (-ka). To spočívá v různých aspektech, třeba například jazykových: používám francouzská větná spojení: mám potřebu jít domů, mám chuť jít pěšky a další vychytávky, nevzpomínám si, jak se řekne česky "potimaron" a "courgette" (dýně a cuketa, díky google :) Co je horší, francouzský přízvuk se vkrádá i do angličtiny, kterou tady používám ne tak často jak by bylo třeba. Když mluvím česky s Čechy a něco mě udiví, naštve nebo pobouří, pronesu: oh la lá. V autě si sama se sebou povídám francouzsky.
přistižená při nákupu krevet a krabíků
Upřímně, někdy mě tahle transformace dělá nesmírnou radost, někdy mě děsí, protože nejde jenom tak přepsat osobnost, která se utvářela dvacet pět let a jejíž kořeny jsou, jak jsem si myslela, silně zapuštěny mezi Českým rájem a Jizerkami. Nevím, jestli chci být to a nebo to, že já hloupá jsem se neodstěhovala do Papui Nové Guinei :)
Chcete se učit francouzsky? Přijde vám to jako sexy jazyk? Nejlibozvučnější na světě? Někdo vám řekl, že naučit se francouzsky není vůbec lehké? Nesmysl, dneska vás naučím slovíčka, která zvládne i úplný jazykový looser :)
béééébééééé
Ač je francouzština jazykem proklatě těžkým, zvlášť pro nás slovany, existují výrazy, které se skládají ze dvou stejných slabik a dalo by se říct, že si s nimi v běžném životě bohatě vystačíte, jdeme na to:
maman /mama/ - maminka
papa /papa/ - tatínek
bébé /bebe/ - dítě
nounou /nunu/ - chůva
doudou /dudu/ - něco jako náhradní rodič, plyšák, s kterým dítě spí, jí, mazlí se s ním
dodo /dodo/ - jít spinkat
dada /dada/ - něco jako obsese, moje vášeň, koníček
bobo /bobo/ - bebíčko
zizi /zizi/ - pindík
foufou /fufu/ - pipinka :)
pipi /pipi/ - čůrat
kaka /kaka/ - kakat
chouchou /šušu/ - mazlivé označení pro dítě, přítele
chichi /šiši/ - sladkost co se prodává na jarmarku
zaza /zaza/ - blázen
Tak to by stačilo, aby se vám nezavařila hlavička :)
Tímhle článkem pravděpodobně konečně potěším všechny Francouze, co mi vyčítají, že vůči nim nejsem objektivní a moc kritická a naopak nakrknu Čecháčky, kteří mě budou mít za zběha a pro změnu budu dneska křivdit jim :)
Hudební festival v St. Nazaire
Nantes je údajně nejkulturnější město Francie, i kdyby to nebyla pravda, tak podle mě to sedí. Vyrostla jsem na vesnici, kde vrcholem kultúry byla kromě Benátský noci návštěva galerie Josky Jíry s méně či více bizarními výtvory a historií Malý Skály či ještě lépe jedno točený kvasnicový dole ve statku. Mezi další oblíbené akce pak patřily šibřinky, tenisový a jiný ožíračky v sokáči (rozuměj sokolovně). Za kultúru jsme pak jistě počítali i místní pizzérku nebo zevlování na lavičce, mělo to něco do sebe, to zase jó. Po přesunu do Liberce se v podstatě nic moc nezměnilo, sem tam v pátek či sobotu na koncert, divadlo, výstava. Ne víc než dvakrát do týdne.
jsme vostrý :)
Minulý víkend jsme na semináři dobrovolníků probírali pojem "kulturní šok". Tak přesně to je to, co potká Čecha zvyklého zajít jednou týdně do hospy a jednou za měsíc na koncert, pokud se přestěhuje do Nantes. TADY TO TOTIŽ ŽIJE, VÁŽENÍ! Upřímně jsem pořád ještě celá u vytržení (zajímavý slovo :) z toho, jak moc to tu žije. Zpočátku mi přišlo děsně nelogický, že kafé franco tcheque je v pondělí večer od devíti, v pondělí se přece ven nechodí. Taky mi přišlo divný chodit do divadla ve středu a potom ještě na skleničku. Nezdál se mi ani úterní koncert. Zkrátka zatímco já jsem se po nějaké akci třikrát týdně cítila dostatečně uspokojená, přítel se doma nudil a vymýšlel kam by šel. Nerozuměla jsem tomu a rozjížděla jsem teorie jako že nechce být se mnou doma večer, nakonec jsem mu v duchu diagnostikovala kulturní hyperaktivitu a sama si užívala večery se svíčkama, skleničkou, českým filmem či skypem. To jsem ještě nevěděla, že tahle nemoc je prudce nakažlivá. Naše situace je ztížená tím, že do centra je to kolem hoďky, není ale výjimkou, že doma nejsme ani jeden večer v týdnu. Navíc akce podnikáme jak každý sám (ano, jít sama do kina není ani trapný ani hloupý, ani zoufalý, naopak nedělat něco jenom proto, že ten druhej nemůže nebo nechce je blbost), tak společně a naprosto nám to vyhovuje.
Voyage a Nantes
Prvním kulturním šokem tedy byla četnost a rozmanitost akcí. Nenajdete den, kdy by se něco nedělo, ať už koncerty v barech, divadla, kina, velké koncerty...velice dobře tady funguje stránka www.onvasortir.fr, (pojďme ven) kde kdokoli nabídne jakoukoli činnost, počet míst a jde se třeba na pivo, na basket, na koncert, procházku, s dětma do bazénu, plíst svetr :)
letní atmosféra koncertu u řeky
Dalším šokem pro mě bylo to, že na koncertech se hodně často sedí, a to i na koncertě reagge, rocku nebo třeba latinskoamerických rytmů. Jediný koncert, kde byla půlka sálu na stání, byl Franz Ferdinand. Neumím si představit pokojně sedět, maximálně pokyvovat hlavou...místo toho jsem propotila džíny a proskákala se do třetí řady :) Koncerty jsou tu vážně skvělý, můžete si poslechnout vynikající hudbu třeba z Portugalska, Kanady a spousta dalších zemí, různých žánrů. Už neříkám, že poslouchám rock, na styl se vás většinou nikdo ani neptá, protože to vlastně ani není podstatný.
Co je ale fakt šok, je věkový průměr publika..odhadla bych ho kolem 60 let. Vážně, nekecám, na koncerty a další akce chodí všichni, hodně ale důchodci a fakt si to užívají. Někdy mi přijde jako by tu byl úplně jiný typ důchodců než v čr. Jsou milí, kulturní a společenští, paří společně s mladými.
Po akci je čas zůstat na baru, ne ale kvůli alkoholu, jen tak, na pokec. Lidi tady rádi a často diskutují, je to docela sympatická věc. Osobně musím říct, že člověk se cítí mnohem svobodněji, není nutné hned si dát všude pívo, alkoholismus zkrátka nefrčí :)
fest vážné hudby Folle Journée
Po celé léto se můžete bavit unikátním festivalem Voyage a Nantes (cesta do Nantes), jehož součástí jsou kromě venkovních koncertů v hradním příkopu a u řeky Erdre i neobyčejné výstavy, umělecká a místy i dost crazy díla v ulicích, mnoho památek otevřeno zadarmo či otevřeno jen pro festival, speciální akce a animace...
Minulý víkend byl hodně náročný, kromě festivalu evropské hudby, koncertu Julian Doré, probíhaly mezinárodní dny, karneval v ulicích, festival španělského filmu a nespočet menších koncertů, loutkový festival. Všude bylo plno, od dětí až po babičky s holema...tak neseďte doma a vyražte za kultúrou :)
Tak jsem se právě vrátila z práce, kde jsem byla pouhých 6 hodin, ale vystačilo by to klidně na dvanáctku. První sklenka bílého už padla a tak je načase něco napsat, před druhou...
Jsem cowboy :)
Ve středu pracuju celé odpo s děckama kolem 8-10 let, dneska byl karneval. Celá šestihodinovka začíná ve 12 hodin, kdy hlídám zhruba dvacet minut malý ďábly, co čekají na bus, hází taškama, lezou na keř, skáčou mi na záda. Uff, bus je tady, je čas jít na nejvíc krejzy úlítlou činnost dne: oběd se smráďatama 3-5 let. Poté, co celou skupinu vyzvednu na dvoře a za pokřiku převedu k záchodkům, kde si Antoine hraje s pindíkem, Gabriel řve a teče mu nudle a nejhorší dítě ze všech, Medhi, si strká špinavý ruce do pusy. Když jsou všichni vyčůraný, vykakaný a umyli si ruce, můžeme se přesunout do jídelny.
Charlotte a Nathan, dvě hrdličky, co mě rádi trápí
Každá máme na starost 7 děcek okolo stolu, což je vražedný číslo, proč? Moje první výzva je usadit se u stolu, kde nejsou ty nejhorší z nejhorších, což se mi poslední dobou daří - samoplacák! No a pak to nastane: posadit všechny na židličky a přisunout, mezitím 3 slezou. Dva už si stihli smočit ruce v polívce nebo šlohnout z mísy chleba, kterej je až na předposlední chod. "Já chci vodu". "Mě spadla lžíce na zem." "Proč nemůžu mít dvě vidličky?" "Co budeme jíst potom?" "To já nemám rád." " Proč mluvíš anglicky?" "Jak se jmenuje tvoje sestra?" "Ty máš hezkej řetízek, ukááž" (ošmatlaná od polívky.) Na stole se pomalu tvoří kaluže (samy od sebe), lžíce na zemi přibývají...Je čas vylít zbytky polívky nebo jakéhokoli jiného předkrmu, vrátit talíře na stůl a hlídat aby nikdo neutekl, Charlotte a Nathan se strkají, protože jsou zamilovaný a budou se brát. Na stůl od nerudné kuchařky přistála miska s masovými kuličkami a sosem, hned na to dušená zelenina. Je třeba být dostatečně rychlá a ujmout se lžíce jako první. Servíruju všem sedmi hladovcům, přičemž polovina nechce, nemá hlad, brečí, zarytě kouká do talíře a neodpovídá...Krájím všem maso, Gibrile jí rukama, napomínám ho, ale zatím stihl inspirovat všechny ostatní, i Raphaela, kterej už nekouká do země ale máchá si rukávy v talíři. Pomůže jedině výhružka absence desertu nebo návštěvy ředitelky. Malýmu Gabrielovi ukápla nudle do talíře a chce přidat. Už není, on ale řve, že chce. Konečně si můžu na minutku sednout a jíst svoje studený jídlo "Proč ty máš tři kuličky a my jenom dvě? Já chci a chci a chci!!". Sklidím talíře, posbírám chleba ze země, otřu ubrouskem omáčku z triček. Je čas na sýr, ten už je celkem v klidu. Dokud do něj Nathan neudělá díru a nenapíchne ho na lžičku, kterou následně vymáchá ve sklence s vodou, což inspiruje další. Poslední částí je desert. Dneska to byl banán, minule čokoládový jogurt. Svinčík už asi nemusím popisovat...
jo, je to děsivý!
S plným břichem běžím připravit postele na siestu, chce se mi zvracet, fyzická námaha hned po jídle není úplně ideální. Následuje kolečko se záchodem a mytím rukou, půlka ďáblů jde spát. Já se přesouvám do větší sekce, kde dohlížím na desetiletý prepubescenty během "klidového času", což není tak jednoduchý. Protože moje kolegyně chodí často kouřit, jsem na plus mínus dvacet prepubáčů většinou sama. O půl třetí začínají aktivity až do 4, kdy máme svačinu. Dneska to byl karneval, estráda převleků (protože i v centru Nantes je obří karneval, o který ovšem přijdu, nevadí, školní ho nahradí..ha ha ha!). "Lucie, to je moje koloběžka, ať mi ji dá! Nestrkej do mě! Já tě mám tak ráda, můžu ti skočit na záda? Půjčíš mi klobouk? On za to může, já nic! Jak se jmenuješ?" Představte si obrovský neorganizovaný mraveniště, kde se všichni strkají, lítají a řvou, sem tam vás zasáhne fotbalový míč do tváře, sem tam vám nějaký smrádě natrhne tričko...a tak to chodí každou středu. Občas se uleju na dvě minuty na záchod, víc to nejde. Jakmile odbije šestá, sedám do auta či na kolo a jedu domů, naleju si víno a užívám si božský klid a ticho. Je čas na druhou sklenku vážení. Na zdraví!
kam jsme se to poděli, kde je ti konec můj jediný příteli, zmizels mi nevím kam, sám sám sám, jsem tady sám...aneb neveselý příspěvek o tom, že život emigranta má i své stinné stránky a o tom jak přátelé i "přátelé" postupně odpadají jako shnilé švestky...
Občas děláte (-me) čistky přátel na facebooku, občas to slavnostním tónem ohlásíte všem přítomným na zeď, občas se chcete mrknout, jak se má Franta Vocásek a zjistíte, že už se nepodíváte. S dlouhodobým odjezdem z vlasti se vaši přátelé vyčistí sami. A buďme upřímní, nejen přátelé, ale i příbuzní.
Přiznám se, že se mi nepíše lehce a že mi na srdce tlačí šutr, měla bych se napít, nebo přestat psát...
Smůla. Pokud odjedete v době, kdy se síť vašich přátel jaksi ustálila, máte někoho na vejlety na kole, někoho na lezení, někoho na pokec o chlapech, někoho na pivo a někoho na rum, někoho na to všechno, je docela smůla o všechny tyhle lidi přijít. Ale i přijít do práce, na brigádu do lanáče nebo jen tak na ulici potkat známého, prohodit pár slov, zavtipkovat, má něco do sebe. To se vám tady hodně dlouho nestane. Ti bližší přátelé vám slibují nekonečné skype hovory, dopisy, návštěvy a vy se na to těšíte a drží vás to v slabších chvilkách nad vodou...Občas to tak pár měsíců funguje, většina takových přátelství ale jaksi vyšumí. Za necelé dva roky jsem poznala, že přísloví "Sejde z očí, sejde z mysli" platí dokonale. Dokonce se našli i lidi, kteří se závistí v srdci začali šířit povídačky, jak si tady žiju jako královna, jak mám prachy protože na západě je má každej.
Na druhou stranu mi prozatím zbyli kamarádi, na které se pořád můžu spolehnout a i když si třeba měsíc nenapíšeme, pořád tam jsou a myslíme na sebe, dokonce sem tam přiletí na návštěvu.
Jsou dny, jako je tento, kdy máte pocit, že vás celý svět opustil, venku je tmavá obloha, sedíte ve ztichlém bílém pokoji, přemýšlíte, komu napsat nebo zavolat. Zároveň je ve vás všechen ten smutek a lítost a vy nemáte chuť s takovými pocity někoho otravovat, protože každý má svých problémů nad hlavu.
Jasný, najdete si tady kamarády nový, jenom ty staří vás pořád bolí a vy na ně myslíte, přehráváte si v hlavě společné akce a srandičky a občas se nemůžete zbavit pocitu křivdy, jako když mě hodně tvrdým způsobem opustila jedna z nejlepších kamarádek L. nebo když na mě kvůli hloupému vtípku zanevřel dlouholetý kamarád M. I když tito a další lidi zmizí, pořád tu tak nějak jsou a objeví se ve chvílích, jako je tato, kdy vás rozbrečí rozlitej čaj.
Vím, že tohle asi moc kliknutí mít nebude a není to zrovna zajímavý čtení, k životu ve Francii to ale patří a přiznám se, že psaní je pro mě zároveň i psychoterapie. Chybí mi maminka, která nejeví absolutně zájem mě navštívit..
Díky Evičko a Mišale!
Evča přijela :)
Na závěr vám moc děkuju za pozitivní reakce a podporu. Pokud máte nějaký nápad, o čem byste chtěli číst, nebo co vás zajímá (chlapi, sex a prachy, samozřejmě :), budu ráda, když se vyjádříte do diskuse pod článek.
