Jedeme dál!

    Je to už delší doba, kdy jsem naposledy něco stvořila. Nebyl čas ani nálada, takže to zkusím teď napravit. V tomto článku bych ráda promluvila o mých zkušenostech k přístupu k dětem ve Francii, vzdělávání a snad i vyvrátím některé polopravdy a mýty kolující o naší zemi. 

     

    Na začátek několik nezbytných informací pro kontext: Ve Francii žiju už 12 rokem, jsem vdaná a manžel je Francouz. Já mám zatím národnost "pouze" českou. Máme dvě děti, Salomé 6 let a Oscar 3 roky. A jaké že jsou naše zkušenosti s francouzským systémem? 

       

    Salomé se narodila v Nantes, pátém největším francouzském městě. Porodnic je tam několik a pokud chcete rodit v té nejžádanější (Jules Verne), musíte se do ní registrovat co nejdříve, to znamená den kdy vám doktor potvrdí těhotenství. Salomé se ale narodila na menší klinice, opět celkem žádané, nicméně zápis jsme provedli okolo 2 měsíce těhotenství. Ve Francii jsou předporodní kurzy povinné a zdravotní pojišťovnou hrazené. Super je to, že si můžete vybrat buď klasický kurz, kde si prohlídnete porodnici, porodní asistentka vám názorně vysvětlí věechny fáze porodu, metody tlačení, epidural atd, a nebo si můžete vybrat jakýkoli alternativní kurz: Hypnoporod, těhotenskou jógu a podobně. U Salomé jsem zvolila pro jistotu klasický kurz, u Oscara potom kombinaci hypno, sophrologie a nakonec jógu. 

 

    U prvního porodu jsem bohužel pocítila nevýhody malé kliniky. Totiž lékaři nám dali jasně najevo, že porod koncem pánevním cituji: "stejně v 90 procentech případů končí akutním císařem a to je potom opravdu maso". Jako nezkušení vystrašení prvorodiče jsme se nechali přesvědčit "výhodami" plánovaného císaře. Kromě toho mám ale s klinikou a přístupem personálu jenom ty nejlepší zkušenosti: Antoine neboli Ječmínek mohl být po celou dobu operace přítomen na sále. Jediný moment kdy to možné nebylo byla chvíle napíchnutí lokální anestezie do páteře. V podstatě takový silnější epidurál. Byla jsem tedy při vědomí celou dobu. Po zašití mě převezli na pooperační pokoj, kde už byl Antoine s dcerou a svou obnaženou hrudí, na kterou si Salomé přikládal. A mě potom taky, hned několik minut po došití břicha. 

 

    Miminka se tu hned neměří, aby se moc neotravovala, pouze ho očistí, zkontrolují životní funkce a zváží a od té doby je vaše. Malá byla se mnou neustále na pokoji, ani na okamžik ji nikdo nikam neodvezl. Antoine tam byl se mnou také prakticky neustále a to i přes noc. Pokud bych ale potřebovala odpočinek, mohly by mi ji sestry pohlídat. Ještě ten samý den mi odpoledne sestra ukázala, jak se s jizvou zvednout z postele a chodit. Malé se jaksi nešlo první den přisát, střídaly se u mě laktační poradkyně aby to naučily ji i mě. Nakonec večer kdy už situace začínala být zoufalá, přinesla jedna dobrá duše jakýsi klobouček na prso. Nikdy jsem od nikoho neslyšela nic o umělém mléku a naopak mě všichni chválili a podporovali v tom vytrvat a kojit co nejdéle. Z porodnice jsem šla asi pátý den, hned následujícího dne u nás zazvonila porodní asistentka, aby miminko zvážila, změřila a zkontrolovala můj stav a to i psychický a zodpověděla na mé případné dotazy. Takto přišla jeste za další dva dny. Po dvou týdnech jsme měli kontrolu u pediatra. Opět chvála kojení, podpora kojení dle potřeb dítěte, zájem o mě a moje rozpoložení. 

 

    Ač je ve Francii naprosto běžné se po dvou a půl měsících vrátit do práce, ať už protože musí z finančního hlediska, nebo protože chce, my jsme se touto cestou rozhodli nejít. Mě osobně to občas přineslo z jedné strany nepochopení (to se ti jako nechce pracovat?) a z druhé obdiv (tyjo já bych to doma s dítětem nedala, v práci je to mnohem větší pohoda). V tak velkém městě jako je Nantes pro mě bylo i velice frustrující, že jsem na hřištích potkávala chůvy a né jiné maminky, kterým bych se mohla svěřit. Manžel v té době pracoval do cca 19h ale nebylo výjimkou že musel zůstat i déle a také jezdil na služební cesty do Německa. Salomé byla klasické první dítě: velmi špatně spící a neustále se budící, prakticky neodložitelná a to ani do kočárku. Nachodila jsem tehdy ve větru a dešti doslova desítky kilometrů denně s dítětem v šátku či nosítku. 

 

    Když byly Salomé dva roky, nejen tlak okolí způsobil, že jsme začali přemýšlet o pár hodinách týdně v jesličkách. Okolo druhých narozenin jsem rovněž ukončila kojení. Mikrojesle v sousední ulici (v té době už jsme se přestěhovali do Alsaského městečka Colmar) se zdály na první pohled příjemné. Vrhli jsme se proto do adaptačního procesu: Poprvé stráví matka s dítětem v jestlích hodinu, podruhé už by měla nechat dítě samotné půl hodiny, pokud to proběhne jakš takš dobře, následuje hodina, pak dvě, pak celé dopoledne, pak dopoledne i s obědem, dopoledne s obědem a siestou a potom i celý den. Ukázalo se, že Salomé není vůbec na tento krok připravená, když jsme se dostali na dvě hodiny tak je údajně celé chudinka probrečela, což mi dralo srdce a ač jsem s ní ještě zkusila dvakrát přijít a zůstat, nikdy mě nechtěla nechat odejít a já jsem se na jesle vykašlala. 

 

    V té době jsem podruhé otěhotněla a neustálé zvracení, velmi nesamostatné dítě a nepřítomnost manžela nás donutila poohlídnout se po chůvě. A světe div se, našli jsme jednu perfektní. Paní okolo 40 s úžasným vztahem k dětem, montessori přístupem a hračkami, králíčky a slepicemi uprostřed vinic kam brala děti na procházky. Salomé si to tam téměř od první chvíle zamilovala a nikdy neuronila ani slzičku, když jsem ji tam nechávala. 

 

    Oscar se tedy narodil akutním císařským řezem, jelikož to vypadalo, že půjde o život nám oběma. Bylo období covidu, i když už relativně volnější. Manžel proto nemohl být se mnou na sále, nicméně mu hned po vyjmutí dítě donesli a mě na pooperační pokoj také, kde už se mladý pán bez problémů ihned přisál. Opět byl od té doby neustále se mnou, dokonce na pokoji visel informační plakát jak upravit postel a mou polohu aby mohlo dítě spát na lůžku se mnou v porodnici. 

 

    Krátce po narození Oskárka Salomé začala povinná školní docházka. Bavíme se tu o matřské škole neboli školce. První ročník mohou děti zůstávat pouze dopoledne. Ve Francii není tak úplně běžné, jako je tomu v Čr, že děti jedí v poledne ve škole. Většinu si vyzvedávaji rodiče nebo chůvy. První rok Salomé strávila v trojjazyčné soukromé škole aplikující pedagogiku Montessori. Je třeba zmínit, že všechny alternativní školy ve Francii jsou soukromé, tudíž je rodiče platí ze svého a např. Steiner neboli Waldorfská škola je oproti té naší hodně drahá. Také se velmi dbá na zapojení rodičů do chodu školy, ať už se jedná o organizační pomoc, drobné práce, nebo zajištění občerstvení na školní akce. 

 

    Po přestěhování do městečka Munster jsme Salomé z mnoha důvodů dali na klasickou státní školku, kde strávila dva roky. Školce tu říkají prostě škola a programem se i škole podobá. Salomé na konci školkovského období uměla celou abecedu, psát písmena tiskacím i psacím. Během roku se zabývali různými tématy jako jsou třeba jedlé a nejedlé houby, ptáci, zahradnictví a podobně. Zároveň rozvíjeli i motorické schopnosti, učili se jezdit na kole ale i řídit jednou rukou atd. Měli několik sešitů: sešit života ve škole- Tam byly vlepené různé písničky, fotky knih co společně četli, fotky z narozenin, výletů a aktivit. Dále sešit úspěchů- mnoho a mnoho aktivit s razítkem pokud dítě aktivitu zvladlo, např. skládaní puzzle kdy jste měli od 10 dílků až po 500. Od jemné motoriky až po sociální interakci ve skupině. Děti se hodně vedou k samostatnosti a učí se žít v kolektivu. Salomé tuhle školku milovala. Když ji bylo 5, vypravili se na školu v přírodě na 3 dny. Což bylo bezesporu pro mnohé děti poprvé, kdy trávily noc bez rodičů. Poslední je sešit pro komunikaci s rodinou kam učitelka lepí důležité informace.

 

    Úplně bych zapomněla zmínit, že děti jsou povinné trávit ve školce a potom i škole téměř celý den: od 8:30 do 12 hodin kdy je pauza na oběd a potom od 13:30 do 15:50. Nemají vůbec žádné dopolední svačiny! Tohle mě osobně asi vadí ze všeho nejvíc, protože bych nepřála nikomu vidět, v jakém stavu je v poledne vyzvedávám. Představte si hladového chlapa nebo ženu s PMS :) Taky tady děti nemají školu buď ve středu vůbec a nebo jako u nás ve středu a v úterý mají školu pouze dopoledne. Děti mohou využít ranní nebo poškolní družinu, cca do 18:30. 

 

    Jako rodič se můžete docela dost podílet na životě ve škole. Např pomoct učitelce při kurzech v bazénu, doprovodit třídu do lesa nebo na sportovní událost. Vyrábět dekorace na školní vánoční trhy kdy za utržené peníze škola z velké části zaplatí školu v přírodě atd. 

 

    Salomé letos začala první třídu. Ty tady nemají jako u nás čísla, ale jsou to zkratky slovních spojení. První třída se jmenuje CP. Kvůli vám jsem si to vyhledala a k mému překvapení to znamená cours préparatoire (přípravný kurs). Následuje druhá třída CE1 - cours élémentaire première année (základní kurz prvního ročníku), třetí třída je CE2, potom čtvrtá je CM1 - cours moyen de première année (střední kurs prvního ročníku) a pátá poslední třída je CM2. Tím základní škola končí a jde se na tzv Collège.

 

    První třída odstarovala a hned první den nejen že jsou děti ve škole regulerně celý den, mají i domácí úkoly. Ohledně úkolů je můj názor takový, že by rozhodně existovat neměly. Jsou to přece jenom malé děti, jejichž hlavním úkolem je si hrát a ne trávit celý den ve škole plus ještě doma. tam mají taky sourozence, zahradu, rodiče, svoje hračky a zájmy, les.. Zkuste si představit, že dovalíte domů z práce, a ještě by jste museli např někomu vyvrtat zub nebo odoperovat koleno. 

 

    I přes úkoly se mi učitelka zdá skvělá (a Salomé taky). V první třídě se nejvíc soustředí na čtení. Nemají pevný rozvrh hodin a ve škole nezvoní. To není nějaký francouzský výmysl, učitelka nám to vysvětlila tak, že měli po určitou dobu zvonek rozbitý a když ho konečně spravili, zjistili, že nikomu vlastně nechyběl naopak je stresoval. Je to tedy ona kdo rozhoduje jak dlouho bude aktivita trvat podle potřeb dětí. Také se bohužel nepřezouvají, výhodou je, že tráví přestávku venku za každého počasí (věšáčky na budny mají hned vedle třídy). 

 

    Ještě bych asi zapomněla na to, že už na konci školky měli velice rozsáhlé slovní hodnocení, což budou mít i nadále. V tomto dokumentu se hodně soustředí na pozitiva, čeho všeho dítě dosáhlo a taktně se upozorní na slabší stránky a v čem by se mohlo dítě zlepšit a na čem je třeba pracovat. Úplně tedy odpadá český stres a riziko sebevražd mládeže. Děti také alespoň teď nemají známky, ale razíta: "výborná práce" a naopak pokud je třeba něco udělat lépe tak spíš motivačného rázu: "pokračuj ve snaze", "soustřeď se", "pracuj rychleji". Učitelka dává veliký pozor na atmosféru ve skupině, je pro ni prioritou, aby do školy děti chodily rády a těšily se tam, snaží se pro ně tedy vytvářet příjemné motivující prostředí. S tím vším nám rodičům nává najevo, že jsem jeden tým a musíme byt na jedné lodi a spolupracovat a že bez nás rodičů to nepůjde. Po vlastním studiu pedagogické fakulty a několika praktických zkušenostech jsem měla z veřejného školství obavy, zatím to ale snad vypadá, že byly liché (až na ty bačkory, úkoly a svačiny :)