V životě se vám něco přihodí a vy si říkáte, kde to vlastně začalo? Když jsem ráno nestihla autobus? Když jsem šla pozdě spát? Když jsem před týdnem slíbila přijít na večírek, zaspala a nestihla autobus? A tak bychom mohli pokračovat až k praprapradědečkovi který potkal prapraprababičku když mu přejela nohu trakařem.. Jednoho krásného dne jsem četla na netu článek o couchsurfingu (www.couchsurfing.com), koncept mě ihned zaujal a já začala nabízet svůj gauč cestovatelům. Nejen super zážitky, pokec a noví přátelé, jednoho dne se mi ozval můj francouzský přítel. Nebudu vás nudit podrobnostmi našeho vzplanutí, nicméně po půl roce lítání sem a tam jsem si sbalila jedno příruční zavazadlo a jeden kufr s lehkou nadváhou, opustila jsem můj perfektní byt, přátelé, Jizerky, Český ráj a nově koupené běžky a vydala se směr západofrancouzské město Nantes. Poněvadž jsem tam v rámci randění zavítala už několik měsíců před tím, krása a kreativita města mě už nepřekvapila, naopak jsem se co se prostředí týče cítila téměř jako doma. Tím ale celá idyla hasne a nastává období zoufalého hledání práce, beznadějného studia francouzštiny a myšlenek na útěk někam hodně daleko, hlavně ne zpět do Čech ("já jsem ti to řikal, že se zase hned vrátíš"). Teď přeháním, nicméně veselo mi nebylo.
Problém prvý: francouzština. Kdysi jsem po jedné dovolené v Provence začala docházet do aliance francaise, protože se mi zdáli francouzi děsně kúl a na příští dovče jsem si s nima chtěla pokecat (ha ha ha), což jsem ale kvůli nedostatku času přerušila po 4 semestrech. Později jsem absolvovala pár soukromých hodin, úroveň byla ale velmi nízká (mojí fr ne těch hodin :).
Pokud jsem sesmolila email s životopisem, rozhodně jsem nebyla schopná přiměřeně reagovat na telefonický hovor. Taktika říkat stále -oui- a občas to prostřídat s -non- nevyšla, buď jsem v panice a s předstíráním šumů a ztráty signálu zavěsila já a nebo to vzdala volající agentka. Ten samý problém, ale mnohem více frustrující probíhal při společné akci s přítelovými kamarády. Byla jsem schopná se tak akorát představit, oni se pak už stejně moc neptali, no a po zbytek večera, někdy i dlouhých 5 hodin, předstírat, že jsem židle (tuhle taktiku jsem se naučila v knize jedné Australanky, co se přistěhovala do Paříže). Nikdy jsem neměla problém se bavit o čemkoli s kýmkoli, dokonce bych řekla, že jsem i občas vtipná a zábavná, ale tady, naprostá nula.. Do dneška nejsem schopná se plnohodnotně zapojit do konverzace mezi přáteli, pokud mluví rychle a nedají mi aspoň 5 sekund čas na odpověď. Další neméně frustrující záležitostí spojenou s nedostatečnou úrovní jazyka je, že když se už odhodláte zapojit do hovoru, doslova cítíte, jak vám prudce klesne IQ a vy vypotíte větu, za kterou by se styděl i prvňáček u zápisu. Zmatené pohledy přítelových kamarádů naznačující nepochopení proč si vybral zrovna někoho tak natvrdlého a jednoduchého vám na sebevědomí a snaze začlenit se do místní společnosti nepřidá (také díky tomu, že jako jediná jaksi totálně vybočujete oblečením, nevíte co je špatně, ale prostě nejste šik, jako všichni okolo, ale o Francouzích a módě později).
Žádné komentáře:
Okomentovat