Diagnóza: Francouz

Dřív jsem si myslela, že Francouzi jsou cool lidi. Taky jsem si myslela, že bejt s nima kámoš bude brnkačka, že sem zapadnu jako kulička do důlku, odstřihnu svoje čecháčkovství a budu jako oni. Taky jsem si myslela, že... Máma mi vždycky říkala: "tak příště nemysli!" Pak jsem se sem přestěhovala a čím dýl tu jsem, tím víc o svoje naivní iluze přicházím a co hůř, v něčem se jim dokonce začínám podobat!

To vám ale nedojde hned a taky na to nepřijdete ve Francii. K takovému sebepoznání musíte vyrazit zpátky do České republiky, to pak zjistíte, jak moc vás tenhle pobyt na dobu neurčitou poznamenal.

kdo vlastně jsem? :)

Příznak číslo jedna: 

Pokud bych měla jedním slovem vystihnout Francii, bylo by to rozhodně a jednoznačně JÍDLO! Všechno se tu točí jenom kolem jídla! Už jsme si povídali o pekařstvích, která jsou otevřená ve všechny státní svátky, a to i když ani veřejná doprava nejezdí? Pekařství stojí jaksi na vrcholu francouzského náboženství. Zvlášť v lednu kdy (si my Nefrancouzi dáme za předsevzetí shodit pár kil) je jakýsi svátek "královských placek" (Galette du roi), kdy do sladkého koláče zapečou hračku z kinder vajíčka a kdo ji najde kupuje další. Člověk tak za leden spořádá v průměru 10-20 koláčů, záleží kolik máte přátel a příležitostí (ano, i ve škole se podávají několikrát do měsíce). Taková placka stojí od 3 do 20 euro, záleží pokud si koupíte tu industriální nebo ručně dělanou. Pekařství pak vydávají věrnostní kartičky a do jedné placky nacpou klidně dvě postavičky, jenom aby tak přilákali klienty (neptejte se, ano, mám v peněžence věrnostní kartičku a štve mě, že jsem ještě nenašla Snoopyho!)

Pekařství je však obecně zdrojem neřestí: typická bageta rychlokvaška z bílé mouky, nekonečně dobré deserty o kterých se českým špičkám, rakvičkám a větrníkům zdají ty nejdivočejší sny. Obložené bagety, francouzsky zvané sendviče a tak dále. Každý správný Francouz má svoje oblíbené pekařství, chodí tam jednou denně a pekařka je jeho druhá máma.

O vánočním obžerství už jsem taky psala. Letos jsem si jenom potvrdila, jak se celý francouzský život točí kolem jídla. Rozhodla jsem se na Vánoce jet domů do Čech. Nebyla jsem si ale jistá, kde prožiju Štědrý den. Přítel se mě několik dní před odjezdem zeptal: "Tak už víš, kde budeš JÍST?" Jak jako jíst? Myslíš, kde prožiju Štědrý den? Kde budu koukat na pohádky a zdobit stromeček? Kde budu házet botou, lít olovo a poslouchat koledy? A rozbalovat dárky? A kde půjdu mrazivou hvězdnatou nocí na půlnoční? Francouzské Vánoce = jídlo. Několik chodů. Taky víno...no a pak teda nějaký dárky, aby se neřeklo. 

Mnoho lidí z mého okolí pracuje v potravinářském průmyslu, v Čr neznám nikoho. Specializované obchody jako sýrařství nebo medařství, nespočet vychytávek do kuchyně, veletrhy, zkrátka lahůdkářská velmoc. 

Nééé, neberte mi moji bagetku!

A teď k té diagnóze. Tahle posedlost jídlem je nakažlivá! Někdo se mě zeptal, co jsem přivezla rodině za dárky. Já na to: Ale tak nějaké to fois gras (husí játra), sýry, paštiky, mořské řasy, mušle, ryby a tak. On: "takže jídlo". Ano, přivezla jsem i věcné dárky, ale nenapadlo mě se o nich zmínit! U mamky jsem se přistihla, že se chovám, jako....Francouz! "A ještě musíte ochutnat tohle!" "A tohle se jí se sýrem a tohle se speciální bagetou." "Počkej, ještě jste neochutnali tohle!" Dokonce jsem řekla sestře že pokud neochutná mušli, nedonese jí Ježíšek dárky! 

Pokud jste ve Francii moc dlouho, stane se jídlo, žrádlo a všechno okolo vaším hlavním a kolikrát i jediným tématem hovoru, který si ještě k tomu náležitě užíváte. Máte pocit, že všemu tak dokonale rozumíte a že by byla škoda o tom nepoučit chudáčky Čechy, žvýkající rohlík s májkou. V takovém případě je třeba se nad sebou zamyslet, ne-li si nafackovat.    

Příznak číslo dva:

Závislost na módě a to za každého počasí. Loni mě udivovaly slečny s rozepnutou bundou či kabátkem za zimy a deště. Letos je zase frčí odhalený kotníček. Na jednu stranu pořád nosí zcela nepřitažlivé plátěné kecky a to i když teploty padají k nule, k tomu si ale za každou cenu ohrnou nohavice džínů, legínů nebo jiných kalhotových úprav tak, aby jim koukal kotník. Nejen za slunného odpoledne ale i třeba pozdě v noci když mrzne. Ptala jsem se kamarádů a ano, prý to shledávají děsně sexy. Zlatý Jablonec a pořádný termoprádlo, zlatý lidi z hor!

heslo všech zimou trpících Francouzek!

Příznak třetí:

Francouzi jsou experti na okecávání a zdvořilostní fráze. Smiřte se s tím, že pokud chcete komukoli cokoli říct nebo napsat, musíte to pěkně zabalit, uvařit omáčku okolo a pak teprve odeslat či vyslovit. Např. maminka holek co je hlídám mi chce sdělit, že tento týden vezu holky na gymnastiku já. Taková sms vypadá zhruba takto: "Dobrý den Lucie, jak se máte? Doufám, že se máte dobře. Chtěla jsem vás jenom poprosit, zda byste nezavezla holky na gymnastiku. Uvidíme se večer, hezký den, pusu. Matka." Moje odpověď: "ok"

Samotným porodem jsou pak pracovní maily, ať už ty, co posílám šéfce, třeba že budu nepřítomná. Nestačí pouze napsat: dobrý den, toto datum budu z toho důvodu nepřítomná, s pozdravem, L. Chce to popsat aspoň jeden pěkný odstavec plný prázdných zdvořilostních frází, aby se vlk nažral.

Z mého pohledu přehnaná zdvořilost je např. ve chvíli kdy prostě chcete seřvat rozjívené dítě, které vás neposlouchá. Větu začnete slovy: Prosím tě, mohl by ses laskavě (to není myšleno ironicky) uklidnit. Nebo: Prosím tě, mohl bys přestat házet na zem ty pastelky? Děkuji ti!

Neskutečným martýriem je pro mě zdravící a loučící rituál, na kterém si všichni tak děsně zakládají. Pokud přijdete do místnosti, měli byste si dát polibek na tvář, se ženami i muži. Dokud jsem se nepřestěhovala do Francie, dotklo se mé tváře jen velmi málo tváří jiných, teď si chvílemi připadám jako levná líbací děva. Nemluvme prosím o tom, že některé lidi se do své osobní zóny vpustit nechcete a už vůbec se nechcete dotknout jejich obličeje. Tady nemáte na výběr. 

Češi na to zatím potřebují cedule :)

Loučení. Správně byste měli dát opět pusu. V práci ale stačí pouze obejít všechny místnosti a s každým se rozloučit. Měla jsem pohovor se šéfkou a tohle byla jedna naštěstí z mála věcí, které mi vytkla, že prý se málo loučím. Snažila jsem se jí vysvětlit, že mnohdy velmi spěchám a nemám proto čas zaběhnout do všech místností a budov, ona ale trvala na tom, že to pokládají za neslušné. V létě jsem na táboře po noční schůzi byla s ostatními na baru. S nikým jsem se zrovna nebavila a byla mi zima, šla jsem si proto na pokoj pro svetr, ale jak už jsem tam byla, rozhodla jsem se jít spát (pokoje byly hodně vzdálené od baru). Ráno se mnou nikdo nemluvil, až později jsem se dozvěděla, že to bylo proto, že jsem se správně se všemi nerozloučila.

O víkendu jsem se loučila na jedné akci, takže jsme si dali pusu, pak jsme se ale zase na 10 minut zapovídali, takže jsme si opět dali pusu, když hrozilo, že bude líbačka potřetí, zvedla jsem jenom ruku a vycouvala ke dveřím. Jedna Francouzka co šla stejným směrem se mě pak zeptala, jestli už jsme se líbaly, já že jo a ona na to, že si to nikdy nepamatuje a tak kolikrát vyfasuje několik pus najednou. S tím souvisí i moje návštěva Čr, taky už mi to líbací loučení přijde vcelu běžné, proto když se loučím s mými mužskými kamarády (překvapivě mám spíš kámoše chlapi) hrnu se na ně, že je políbím, oni teda jako objetí že ano, ale pusu většinou nečekají. Je pravda, že s mnohými pak mezi námi vzniká na chvilku zvláštní magie polibku :)

Aspoň k něčemu je tato posedlost dobrá, naučí vás být přinejmenším více zdvořilý a opravdu říkat děkuji a prosím za maličkosti, které jste předtím brali jako samozřejmost. 

žábu sním i Orloj sním!