Život v džungli

kdesi v Paříži, září 2014

Tu tu tuu dum (znělka sncf), sedím na pařížském nádraží, příjemně vyčerpaná po měsíčním putování dosud neobjevenými východními státy, v batohu mě tlačí turecká Raki a Tonic koupený za dvě éčka v automatu mi jako šampaňský vytekl na kalhoty a na zem. Vložím do telefonu francouzskou simku a poslouchám vzkazy v hlasovce. Moje šéfka ze školy, kde bych měla hned zítra nastoupit mě právě informuje, že mě za dobu mé nepřítomnosti převeleli na jinou školu, asi 5 km vzdálenou od té původní. Na základku, o které již od začátku mé kariéry kolují jenom ty nejotřesnější historky a učitelé trpí již druhý týden v práci syndromem vyhoření. Navíc je škola vzdálené od mé navazující práce. Je čas nabít zbraň a vrátit se do boje v plné polní a s nelítostným výrazem. Takto:

Při práci s dětmi je užitečné inspirovat se u samurajů!

Poprvé

Poprvé v nové škole mě přivítají demotivované a naštvané učite...pardon, animátorky. Nikdo vesele nešveholí, nehrozí, že bych se přes jejich štěbetání nedostala k řeči, v místnosti panuje hrobové ticho. Zeptám se aspoň ostatních, jak se jmenují. Paradoxně nejupovídanější jsem tu tedy já, o které si dřív kolegyně myslely, že mi chybí jazyk. Co je ale vůbec největší "plus" celého přesunu, že společně se mnou přesunuli i holku asi o 5 let mladší, která si u mě vysloužila přezdívku třeba ředitelka zeměkoule a nebo mnoho dalších, ne už tak snadno publikovatelných. Ta tomu teď pochopitelně vládne, protože ta původní, proti které je ledová královna hadr na dubovou podlahu, je už pěkně dlouho je z nějakého důvodu dlouhodobě nepřítomná. 

Protože tento den je nepřítomno více členů našeho funebráckého sboru, mám na starosti více dětí než je zvykem, totiž 23 šesti až sedmiletých zlatíček. Šoupli mě do ateliéru hry venku. Mám v záloze dvě hry, děti mě ale přemlouvají, zda mohou hrát jejich oblíbenou na zloděje a cajty. Nakonec souhlasím, aspoň je lépe poznám. Po srdceryvném rozdělení do dvou skupin ("já s ní nebudu, je to kráva". "proč tam, já chtěl jinam, bééé") se konečně rozprchnou a chytají se navzájem. Mezi tím jeden upadne a krvácí z kolene. Co s tím? Jít ho ošetřit a nechat napospas všechny ostatní? Dilema. Další dva se perou..."já si nezačal" "já jsem nic neudělal" "já za to taky nemůžu". Další se perou "on podvádí". Nakonec vyhráli zlodějové a já navrhuji moji hru. Děvčata jsou ale unavená, jednu bolí kotník, další nemůže dýchat. Jeden známý raubíř komentuje moji hru slovy: C'est nul! (nestojí za nic) Ostatní se zapojí, dávám jim míč. Ujímá se ho kluk, co ale hrát nechce, jenom ho baví z pěnového míče trhat kusy pěny (to tu neexistují speciální školy, sakra?). 

První (vyhraná) bitva

Na schůzi přednáším svůj návrh na ateliér česko-francouzského přátelství. Přijat. Navštívím českou školu, kde vše proběhne bez problémů. Začínám proto můj vlastní ateliér s deseti zlatíčky. Poslední jméno na seznamu mě vrhá do pocitu beznaděje, je to přerostlý desetiletý výrostek, říkejme mu Hugo, postrach všech animátorů. Ten ale přijde pouze v pátek. Celý týden slýchám historky, jak ho učitelka potrestala opsáním celého telefonního seznamu, jak bejky pěstí zabíjel a jak se ho bojí i Chuck Norris. Kupodivu jeho přítomnost proběhne v klidu, uff. To se ale nedá říct o jeho spolužácích, jeden z nich si při focení na osobní kartičku začne svlékat kalhoty, neee, stop! Po 14 dnech se mi dárečci prostřídají. Ředitelka slibuje klidné a motivované děti. Ha Ha Ha. Mám jich pro jistotu 13, tři chlapci jako by z divokých vajec zrovna vylezli. Již první hodinu mi pokládají nemístné otázky (Naučte nás sprostý slovo! Kolikrát týdně to děláte s přítelem? Asi jsem špatně rozuměla, no což.) A udržet je v klidu v maličké učebně plné knih a počítačů je takřka nemožné. Že by se pocit vyhoření dostavil stejně jako u kolegyň po dvou týdnech?

Co by na to řekl dobrý voják Chvéik (k dostání v nantském knihkupectví)

Středeční boj o přežití

Jak už víte, středy jsou speciální, trávím totiž s andílky celých 6 a čtvrt hodiny. Tento týden byl ještě obohacen o schůzi s ředitelkou, jejíž obsahem bylo správné rovnání a uklízení použitého materiálu, zejména pak rovnání společenských her podle barevných nálepek, které zavedla ředitelka zeměkoule. Pěkně děkuju. Nenechala jsem nic náhodě a na zbojníky jsem se připravila předem, Jako brnění jsem si vzala svoje dlouhé psychedelické tričko, ve škole je mi fuk, že mě černobílé podélné proužky rozšiřují, hlavní je, že se na to nedá koukat (pak začnete halucinovat a bolí vás oči), tím bych se mohla vyhnout přehnané pozornosti a frekvenci milionu otázek a požadavků za sekundu. Na malé raubíře u oběda to neplatí. Malá Óčko (budu je radši nazývat jen prvním písmenem jejich jména) jí rukama: maso v omáčce, fazole, mazací sýr, polévku pije rovnou z talíře. Malej Áčko kašle jak starej tuberák na všechny ty fazole, brrr, kde chce přidat, děti? Malej Géčko je o trochu míň nechutnej než loni a dokonce mi pomáhá uklízet, šahá mi opatlanýma rukama na moje příbory a skleničku ještě než jsem dojedla a dopila. Malej užnevimjaksejmenuje hodil lžičku pod stůl, pak i vidličku a nakonec si tam vlezl sám. Malej Esko řve že nechce po obědě spát a nejí. Smůla hochu, seš na seznamu spáčů, tak neřvi a jez (v duchu). Ale neboj zlatíčko, to bude dobrý, jestli chceš tak si to vyměníme a já si půjdu schrupnout za tebe, jo?

Odpoledne se mi psycho tričko vymstilo, ředitelka mě totiž chce znovu vyfotit na nástěnku animátorek. Je to profesionálka a tak mě fotí ve špatně osvětlený místnosti před bílou zdí. Vzala mě i s tričkem a čelo se mi krásně leskne, jak ho blesk ozářil. Nová profilovka jak vyšitá!

Aspoň že aktivita se mi dneska zadařila, mám jenom holky a vyrábíme vánoční dekorace pro dobročinné účely. Do průhledných koulí sypeme třpytky a peříčka, kreslíme na ně barvami na sklo. Jéé ty máš třpytky všudéé.

Po zbytek odpoledne mám službu venku. Pomalu se smráká, děcka se ale přesto stihnou poprat o koloběžku. Desetileté CéHáčko vzal rakety na tenis na tyči malýmu Téčku a když jsem ho vyzvala aby je vrátil, zlostně s nimi švihl o zem a zařval, že ho to sere (doslovná citace, pro jistotu před všemi prcky), byl poslán k ředitelce rovnou. Holčička Emko zřejmě pod vlivem halloweenské atmosféry listopadu, říká holčičce Jéčko, že jí raketu půjčí, až její rodiče umřou. Docela brutální. No co, jsou to jenom malé děti, andílci a miláčkové.  

Místo psychotrička zvolím příště radši darth vaderovu kombinézu