Lucie On The Road: Robinsóni

Dnes vám budu vyprávět o druhé části našeho putování. Chystali jsme se objevit řecké ostrovy zvané Kyklady. Z Kréty jsme se jednoho rána vydali lodí na dvouhodinovou plavbu směr Santorini. Když už jsme byli na dohled, myslela jsem na chvíli, že mi straší ve věži: vypadalo to totiž, že na vrcholcích útesů leží sníh. Když jsme potom přijeli blíž, bylo jasné, že se jedná o bělostné stavby, domy a kostely, které jsou na ostrovech typické.

Crazy především!

Santorini

První robinsonská výzva spočívala v tom, že jsme si nikde předem nerezervovali ubytování ani jsme nesehnali couchsurfing. Proto, když jsme vystoupili z lodi, nechali jsme se oslovit všudypřítomnými majiteli hotelů a ubytování. Nakonec jsme vzali nabídku: 35 euro za noc v pokoji nedaleko města Fira (prý 10 minut pěšky...spíš 20) s dopravou z přístavu v ceně. Nutno říci, že Santorini je jedním z nejturističtějších ostrovů souostroví, a tak jsme byli s cenou spokojeni. Už cestou k ubytování jsme nepřestávali vzdychat a podivovat se nad krásami bílých domů s modrými střechami či dveřmi.

Je to ledovec nebo není?

Hned jsme vyrazili na malou procházku po vísce, za kterou vzniklo alespoň 150 fotek. Po "home made" obědě obsahující žlutý meloun, rajčata a fetu vyrážíme do hlavní metropole ostrova: Fira. Fotíme na každém kroku a jsme doslova unešeni místní architekturou, výhledy a atmosférou ostrova. Jak už to tak na našich cestách bývá, jsme nedočkaví a ještě to odpoledne se pěšky vydáváme do města Oia, ležící na severním cípu ostrova, abychom tam dorazili právě včas na západ slunce. Prý jsou to pouhé dvě hodinky cesty. Jdeme téměř sami, masám turistů se vyhýbáme, že pořád fotíme jako steklí ani už psát nemusím...cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a v sandálkách pociťuju hlavně sestupy lávovým řečištěm. Pořád si něco zpívám...Cesta zdaleka netrvá dvě hodiny, mnohem víc, a to jdeme opravdu rychle, žádné procházkové tempo s mým drahým nehrozí. Naopak ač jdu nadprůměrnou rychlostí, většinu času jsem sama, protože jeho tempo je prostě neskutečné. Po cestě trháme čerstvé fíky. Když těsně před západem doběhneme do města, valí se jím už davy a my se tak prodíráme lidem a snažíme se dosáhnout konečné vyhlídky. Mezitím slunce zapadne a my tak jdeme proti proudu. Lidé nás strhávají a tlačí ke zdi, šlapou po špičkách...Na vyhlídce je ale pořád nával. Sedíme na hradbách a sledujeme světélkující města. Zpět jedeme busem, večeříme tradiční pitu (maso, zelenina a hranolky v placce) a vyrážíme směr postýlka, kterou si zase jednou zasloužíme.

na stráži

Druhý den jdeme prozkoumat jižní část ostrova, zkoušíme stop, ale marně, přílišný důraz na turistiku působí, že nám nikdo nestaví. Vracíme se a půjčujeme si čtyřkolku, za 15 euro na 24 hodin. Jedeme objevit červenou a bílou pláž, kde můžete díky sopečnému původu ostrova najít spoustu minerálů, především slavný obsidián. Jedeme k majáku a kousek od něj na nás mává paní nabízející místní produkty, dává nám talíř k ochutnání zdarma: olivy, marmelády, olivové a kaparové pomazánky a další lahůdky, nechce se nám věřit, kupujeme meloun a při placení je nám jasné jak to všechno je :) Nakonec zakotvíme na pláži, kde jsme skoro sami, vyvádíme v moři a hned vedle nás si rozkládá saky paky jiný pár, dívka chlapci ochotně cupitá pro jedno vychlazené a jakmile otevřou pusu, je mi jasné, odkud pochází. Nejsou ale moc hovorní, na to, že se nám téměř nasunuli na ručník. Stavíme v městečku pod horou, procházíme se a fotíme. Večer vyrážíme do Firy, tentokrát toho ale po chvíli máme plné zuby. Všude lidi, mraky lidí, turistická lákadla...nějak si říkáme, že dva dny na Santorini bohatě stačí, ráno balíme kufry (krosny) a necháváme se odvézt na loď, Folegandros čeká!

Oia a západ slunce

krádež polodrahokamů

ochutnávka (skoro) zadarmo

to jsem z toho jelen!

Folegandros

Po dvouhodinové cestě, kdy mě slzí a pálí oči z probíhajícího zánětu spojivek (příjemná to komplikace) vystupujeme a nějakých 20 minut sedíme v autě, které nás má dovézt do místního kempu, nakonec ale vystupujeme a za 25 euro na noc si pronajímáme pokoj v centru. Od kempu nás odradil jiný pár, s 50 komářími štípanci na jedné ruce a absence spacáku, károšky a stanu, za kterou bychom si připlatili, takže cena by pak vyšla téměř nastejno s nepohodlím. Ostrov je po Santorinovém šílenství příjemnou změnou. Vede jím jedna silnice a turistů moc nepotkáváme. První procházka vede směr kemp a vrcholek kopce, poté obědváme na balkoně s výhledem na přístav, siesta a pláž v zátoce pouhých 5 minut. Navečer jedeme busem do hlavního městečka Hora, je snad ještě krásnější než Santorini, stoupáme ke kostelíku na kopci, kde si užíváme západ slunce na jeho střeše. Jdeme na večeři, jím tradiční musaku (zapečené těstoviny), jako desert nám přináší řecký jogurt s medem a melounem a pálenku v ceně jídla. Zpět stopujeme, bez problémů.

Folegandros by night

Druhý folegandrovský den začíná již tradičně v 7 hodin ráno, na dva stopy se dostáváme na kýženou pláž, cachtáme si nohy a po chvíli pokračujeme pobřežní stezkou k další pláži. Tady je ráj! Koupeme se a plaveme s rybami, které kolem vás plavou a sem tam vás ochutnají. Obědváme v místní krčmě a dál pokračujeme pěšky. Asi bych měla připomenout, že je pořád vedro. Brodíme se pichlavým křáčím a čurky potu mi stékají pod tričkem. Bloudíme, sešli jsme ze stezky. Jsme unavení a dochází nám voda. Bodliny se mi sem tam zapichují do nohy a já cítím, jak mě štípe pot v rankách. Jsem hotová, konečně v dálce vidíme kostelíček, od kterého musí nutně vést cesta. Šplháme po srázech a snažíme se nemyslet na možné hady a štíry skrývající se v křovinách. Od kostela opravdu vede cesta do vesnice. Nemyslím na nic jiného než na vychlazený energetický chmelový nápoj. Jediná restaurace je ale zavřená. Stopujeme na pláž. Pak zpět do hlavní vesnice, naštěstí to jde snadno. Tady si sedáme v místní krčmě, spíš než pro turisty je pro místní děduly, kteří zde vysedávají celý den. Pijeme každý dva panáky nápoje rakimelo, medový nápoj, který nás příjemně opíjí.

jak řekli tak udělali

Poslední den se budíme těsně před východem slunce. Balíme a batohy necháváme u paní domácí. Čeká nás štreka na pláž, kde je prý nejlepší potápění, viditelnost 5 metrů téměř u břehu. Cestou nás kousek popoveze italský pár, zbytek už musíme sami. "Měl kapsu prázdnou Frankie Dlouhán, světem toulal se jen sám, a že byl veselej tak každej měl ho rád..." jo to se to mašíruje s písničkou. Dorážíme v 9 hodin mezi prvními a protože už je vedro, házíme ručník do stínu vedle obřího balvanu. Písek je tak rozpálený, že jenom doběhnout 5 metrů k moři, je jako chodit po rozžhaveném uhlí. Přítel nám půjčuje od sousedů šnorchly a my si konečně dopřáváme pohled pod hladinu, ryby se hemží sem a tam, to jenom já najednou pociťuju úzkost nad hloubkou, kterou nakonec překonávám a plavu několik desítek metrů od břehu, dobře mi ale není. Nakonec si ještě navzájem zpříjemníme chvíle masáží mokrým pískem, který pak máme úplně všude a ve 3 hodiny vyrážíme zpět. Chvíli zůstáváme na pláži ale nakonec ještě stopujeme do Hory, kde si dáváme poslední véču (masové koule) a zase stopujeme zpět do přístavu. Loď má zpoždění téměř hodinu, na další ostrov proto doplouváme v 11 v noci.

zátiší

zátiší s volkanem

pláž s viditelností 5 m

Kimolos

Oproti ostatním ostrovům na Kimolosu nikdo nečeká s nabídkou ubytování. Naštěstí je zde otevřený bar a týpek od přístavní stráže volá do všech možných hotelů a ubytování, kterých na tak malém ostrově ale taky moc není. Máme štěstí a někdo nás přijímá, nerozumíme, jeden ze štamgastů se zvedá a ukazuje na auto, že nás tam zaveze. Ubytování je krásný pokoj s koupací sítí na terase. I přes vyčerpání vedrem opět dobře nespíme.

relax, take it eeeaasy!

Ráno jsem ještě unavenější než v noci a vyčerpání se projeví při první malé procházce do městečka, jsem úplně mimo. Proto jenom nakoupíme a já zůstávám odpočívat v posteli. Drahá polovička nemá dost a vydává se na průzkum. Ve 3 hodiny pak vyrážíme společně na čtyřhodinovou túru ostrovem ke skalnímu útvaru ve tvaru houby. "Dneska už mi fóry ňák nejdou přes pysky, stojím s dlouhou kravatou na bedně od whisky" (tohle nám zpívala mamka jako malým dětem :). Poté sestoupáme k pláži, kde jsme tak akorát na podvečerní koupel a západ slunce. Ptám se sousedky, zda by nás nesvezla autem do města. Večer jdeme na tradiční pokrm: pita chléb s masem a pivo. U kostelní zdi chytáme wifi signál kvůli dalším přesunům a já zpívám "z rozmlácenýho kostela a já viděl divoký koně..."

Ráno se jdeme mrknout jak se dostat dál. Na sousední ostrov Milos jezdí loďka každý den, proto si pobyt na Kimolosu prodlužujeme ještě o 24 hodin. Relaxujeme a na cestu vyrážíme až v 11, jdeme pjéšo na nejbližší pláž, pak podél vody, místy vodou i s botama. Nakonec cíl vzdáváme a obracíme se směr domov. Stopujeme. Únava je znát a v noci nespím.

stopujeme

Milos

Ráno dáváme sbohem břehům proklatejm a míříme na Milos. Tady s plnou polní ukecávám majitele ubytování na 20 euro na noc. Dál už jdeme jenom s batůžkem. Milos je jeden z nejhezčích ostrovů. Hned první zastávku děláme u zátoky, kde skáčeme ze skal do moře a v oslnivě čisté vodě plaveme jako ryby ve vodě :) Pěšky jdeme k rybářské vesničce hýřící barvami a s kapličkou s mokrou podlahou ve skále v moři. Stopujeme a dostáváme se k místu s bílými vápníkovými útesy. Je tu sice rušno, ale koupání ani tady díky vedru nevynecháme, škoda, že mi umřel foťák. Dál putujeme pěšky po útesech až přicházíme do další rybářské vesnice."Život je pro mě obnošená vesta, vše co se dalo dávno už jsem prožil, teď už mi zbývá jenom jedna cesta..." (není to trochu morbidní pro děti, mami?). Zde suší čerstvě ulovené chobotnice a nám se nechce věřit, že se s něčím takovým koupeme. Pijeme jedno místní pivo a číšník se nad námi slituje a daruje nám k němu zmrzku. Od moře musíme stoupat šíleným krpálem, kousek se vezu autem. Následuje série stopů a pláží, až se nakonec dostáváme do města Plaka, kde se z posledních sil šplháme ke kostelu na západ slunce. V městečku mluvíme s českými turisty, kteří mají za neuvěřitelnou cenu ubytování i s půjčeným autem. Náhodou narazíme na krásné ubytování "Pro Princezny" a protože je po sezoně, paní nám ho nabízí za 30 euro na noc. Máme krásný byt v bývalém sklípku, postel s nebesy, terasu na střeše...zatím se ale musíme vrátit do původního města, kde máme zavazadla, jako princezny budeme spát až zítra. Opět máme neskutečné štěstí a stop nás veze až k hotelu. Opět s plnou bagáží vyrážíme na stopa a 16. auto nám zastavuje. Vařím těstoviny na oběd a vyčerpaní sestupujeme do rybářské vesnice s barevnými domky, kdybych tak mohla fotit! Vlečeme se zpět do kopce a rozhodujeme se navštívit katakomby, nic moc. Po siestě vyrážíme opět na pláž, koupačka, stop, noční pivko na střeše a i když spíme ve sklípku, v noci je šílené vedro.

Budíček v 7, marně se snažíme zprovoznit foťák, zkoušíme stopovat do Adamas, ale marně. Půjčujeme si čtyřkolku za 20 euro na den. Jedeme na vzdálenější část ostrova. Na pláži sbíráme obsidiány a další drahé kameny. Na další pláž musíme sestoupat za pomocí lana a dřevěných žebříků mezi útesy. Koupeme se a obědváme. Čtyřkolka supí až k vrcholu sopky, kde pozorujeme zelené sirné výpary a zacpáváme si nos. Výhled máme na celý ostrov. Stavíme ještě na bílé pláži a z té poslední sledujeme kromě západu slunce i právě proplouvajícího lachtana. Nádhera. Vařím 500 gr rýže, která se vejde akorát tak do uříznuté petky.

Poslední den se obtěžkáni kromě zavazadel i taškou šutrů vydáváme do přístavu, kde nám ve 12:20 jede loď do Athén. Celá ta sranda trvá 7 hodin...pozorujeme ostatní ostrovy, jíme rejži z petky a těšíme se, co nás asi v Athénách čeká za dobrodrůžo...