Oh la vache!: Lucie On The Road: Kreténi!

Nebo Kréťané? Každopádně po třech a půl hodinách se ocitáme v šíleném vedru heraklionského letiště. Předem rezervované auto, které si hodláme vypůjčit na 4 dny je celé poškrábané (první hodinka na letišti vždycky náleží obhlídce a fotodokumentaci auta, aby vás ti bastardi později neobrali až o tisíc euráčků) a s prázdnou nádrží (oproti původnímu dokumentu který hlásá 2/8 nádrže). Další šok nás čeká na silnici, kde "místňáci" předjíždí i když je v prosti směru auto a to vy musíte uhnout do krajnice. Zastavujeme u první ruiny, kde obědváme za řevu cikád sendviče. Kromě základů domů a chrámů a nějakých váz tam ovšem není nic, úpěnlivě hledáme jakýkoli náznak písma nebo tajemného obrázku, nic, všechno je v archeologickém muzeu. Vedro.

mlýny a památky

Rozhodujeme se jako nedočkaví vystoupat již dnes na náhorní plošinu. blbý nápad. Plošina je úžasná a odpoledne na ní nestačí. Po cestě kupujeme domácí rakii a ochutnáváme fíky. Zastavujeme u dvou klášterů, nádhera, barevné, krásné kresby, architektura, speciální atmosféra tajemství. Zastavujeme v jednom, kde nám paní dělá soukromou prohlídku, s šátkem na hlavě, bohužel ale nemluví anglicky a my nerozumíme ani slovo řecky, kupujeme přívěšek jako vzpomínku na tohle setkání...V jedné vesnici zastavujeme u kostela, paní z protilehlé krčmy s námi povídá, zve nás na rakii a občerstvení, nakonec dostáváme celou láhev a sezamové sušenky plus adresu paní, abychom ji později poslali pohled. Lidé jsou zde nezvykle otevření a štědří. V další vísce zastavujeme, neodoláme a kupujeme ručně tkaný povlak na polštář. Všude kolem jsou staré mlýny, jejich plachty zdobí téměř každý záhyb a výšinku.

staré paní pracují před svými obchody

Na rozdíl od Nantes, kde je tma v létě kolem půl 12, tady je už v osm šero. Litujeme, že jsme si zajistili spaní přes couchsurfing a musíme z téhle kouzelné plošiny opět sestoupat k moři. Ve tmě najdeme adresu a jaké je naše překvapení, když se na ní nachází hotel. Jsme zmatení a celý večer, kdy nás sympatický kréťan pozve na místní pivo, se nese v nejisté atmosféře, zvláště potom, co nás ubytoval v jednom ze svých pokojů s ceníkem na dveřích. Místo je krásné, máme výhled na moře, jeho šumění můžeme poslouchat do noci (za cenu nechat se sežrat od komárů). Je to první noc, kdy díky vedru pořádně nespíme. Ráno se loučíme a nic neplatíme.

hotelový pokoj nebo hammac? račte si vybrat!

Druhé den začínáme procházkou po pobřeží, snídáme a smáčíme si nohy, voda je tak teplá a velké vlny nám namáčí šaty. První zastávkou je skalní jeskyně Milatos, kde se v roce 1825 schovalo kolem 2500 Řeků, Turci je vyhmátli a vchod do jeskyně zapálili, všichni tam zemřeli. Nedělá mi dobře ta myšlenka, ani stísněné prostory a vystavené kosti. Místními silničkami pokračujeme k poloostrovu, kde po menší procházce zakotvíme v jedné restauraci. Všude po cestě vidíme minikostelíčky, dozvídáme se, že to jsou jakési křížky za ty, co tam zahynuli. Další cesta vede k ostrovu Spinalonga, který proslul jako ostrov pro nemocné leprou, kteří zde vytvořili zcela fungující komunitu. Nakonec jedeme do vesničky Kritsa, kde dlouho bloumáme uličkami, odoláváma nabídkám na háčkované ubrusy, navštívíme kostel a nakonec koupíme něco k jídlu, přesouváme se do Agios Nikolaos, večeříme a hledáme naši cs hostitelku. Příjemný večer rychle uteče a my už se snažíme usnout, marně.

divoké kočky jsou všude

Budíček je v 7:30, paní nám dává na cestu koláčky a ovoce. pokračujeme po pobřeží, pár zastávek u klášterů, procházka po pláži na africké straně ostrova, krásné kamínky. Pozdní odpoledne trávíme na pláži s obřími vlnami, koupeme se a mě vlny berou sluneční brýle. Pak stoupáme na kopec abychom viděli červenou pláž, Večeříme s překrásným výhledem, na skálách, sami... Je čas jít dál a hledat nocleh, dokud je světlo. Ptáme se v několika hotýlcích, od původních 50 euro na noc u moře se nakonec dopracujeme k 20 za noc. Padáme a zkoušíme spát, marně, vedro jako v opičárně.

večeře s výhledem na červenou pláž

Další den snad konečně začíná to pravé dobrodružství, totiž v horách objevíme jedno zadní kolo poloprázdné. Navíc směrovky tak úplně nekorespondují s naší mapkou, nakonec se nás v jedné vísce ujímá chlapík, který kolo dofukuje a ukazuje nám směr (12 km po vyjeté šotolinové cestě). Kolo naštěstí drží až do navrácení. Sjíždíme k moři a navštěvujeme místo odkud vzlétl bájný Ikaros. Vydáváme se hledat hrad nebo baziliku, marně, po hodině polní cestou couváme zpět. Jedeme k jezeru a únava je znát, v rychlém občerstvení jíme nejnechutnější bagetu a párek v rohlíku. Večer s CS probíhá dobře, jsou sympatičtí, ochutnáváme místní jídlo a pijeme rakii.

pomníčky u silnic

Ráno si v rychlosti prohlížíme město Rethymno a pak hurá na letiště vrátit kraksničku naší rezavou. Jedeme busem do centra a prohlížíme si nejzajímavější muzeum co jsme kdy viděli. Je v něm i slavný Faistův disk a další vychytávky. Jdeme s plnou polní městem a hledáme kde budeme spát. Jediný hostel nemá zrovna dobré reference a 50 euro za hotel se nám dávat nechce. Odvážnou myšlenku a sociologický experiment v jednom přivádíme k životu: pláme se lidí na ulici, jestli u nich nemůžeme spát. Starší muži by byli ochotni, ale mají malý byt bez gauče, další odmítají, dvě hodiny a nic. Nakonec jdeme do hostelu a není to tak zlé.