Turek vod vokurek

aneb poprvé na Asijském kontinentu!

Nadešel čas vytáhnout posledního kostlivce ze skříně a dokončit, co člověk začal. Po dnešku tak snad konečně bude naše měsíční cestování kompletní. Zbývá už tak málo, pouhý týden...

Kde něco končí, něco jiného začíná...po 18 dnech putování Řeckem ve 12 hodin nastupujeme na letadlo směr Istanbul. Let trvá hodinu a deset minut, při pasové kontrole zjišťuji, když na kabince celníka vidím centrimetrovou škálu a pokusím se podle ní přeměřit, že místní úředníci nemají moc smysl pro humor, dál už je radši nedráždím. Letiště neopouštíme, naopak čekáme další let do Kayseri v 18:40. Letadlo hladce dosedá a venku už je tma jako v pytli. 

Hned u vchodu nás odchytává Turek a nabízí svezení do města Urgup. Původně bylo v plánu až zítra, volám našemu CS kontaktu a ujišťuji se, že můžeme dorazit o den dřív. Po hodině šílené jízdy minibusem jsme na místě. Osvícené skalní útvary nás dostávají na první pohled. Po troše bloudění nacházíme Oguze, roztomilého pilota pestrobarevných balónů. Ukazuje nám svoji oblíbenou restauraci, kde ochutnáváme místní specialitu, placku s mletým masem a sýrem zvanou Pide. Celkově se děsně ochladilo, není divu, když se najednou ocitáme v 1500 metrech nad mořem. V noci klepeme kosu a nespíme. Oguz jde ve 4 ráno do práce.

Budíme se v 7 ráno, v 9 už stopujeme do Goreme. Je to nádhera, doslova krása veliká! Nejdeme tam, kam všichni touristi, ale vydáváme se po svých mezi typickými skalními útvary nejdřív růžovým a pak červeným údolím. Barvu mají údolí podle zabarvení skal. Nikdy jsme nic takového neviděli a jsme jak u vytržení. Kdybychom neměli tak mizerný foťák (co ale fotí i pod vodou), jsem si jistá, že bychom mu zavařili motor :)

Motáme se mezi skalami, lezeme do děr, které zde kdysi obyvatelé vyhloubili jako své příbytky ale i úkryty před nepřáteli. Šplháme a kloužeme zpět do údolí. Nakonec dojdeme až do vesničky, kde potkáváme francouzský pár cestující Evropou na kole. Už jsou na cestě půl roku. Navštívíme místní restauraci a já neodolám a kupuji si pašmínový šátek. Další cestu si krátíme stopem, zastávkou je opět unikátní skalní útvar, po jehož vrcholku pokračujeme mezi nízkými keříky dál, až ke skalnímu městečku, přírodnímu muzeu. Platíme vstup a jdeme dovnitř, nic moc, oproti tomu, co jsme dosud viděli. Na dva stopy se dostáváme zpět do Urgup.

K hostiteli jdeme pěšky a po cestě nás dohoní banda Turků, jestli prý nejsme Francouzi a nejdeme k Oguzovi. Jsou to jeho kamarádi, kteří tam jdou dnes na párty. Nic proti večírkům, jsme ale vyřízení z celodenního putování a tak představa party do 3 do rána s opilými Turky není zrovna to, po čem toužíme. I takové situace patří do zkušeností s couchsurfingem. Nakonec se ale ukáže, že party po turecku obsahuje pouze velké množství coly, chipsů a cigaret. Naopak to byl super večer. Oguz hrál na kytaru a všichni zpívali turecké lidové písně. Navíc jsme se dozvěděli hodně o turecké kultuře, historii a problémech s okolními státy. Otevřené okno a cigaretový kouř způsobuje, že tentokrát spíme ještě hůř. Když pak Oguz ve 4 ráno maže řídit balón, drze si leháme do jeho postele s pořádnou peřinou a bez zápachu.

Ráno vaříme rýži a vejce na cestu a do 11 čekáme, zda se k nám Oguz na naše putování připojí, jak bylo zamýšleno. Bohužel má práci, a tak vyrážíme stopem sami. Zastavujeme se v Goreme a pak dalším stopem do vesnice na vrcholku kopce s hradem Uchisar. Tady se při stoupání vzhůru rozdělujeme a potom máme problém se zase najít. Obědváme na samém vrcholku kopce pod hradem s překrásným výhledem na vydlabané skály. Následuje válečná porada, totiž zda se ještě vydáme na cestu do podzemního města, nebo zda to necháme na zítra. Nakonec sbíháme kopec a vydáváme se na stop směr Derinkuyu. Zatavuje nám auto s černými skly a třemi mafiánskými bosy uvnitř. Protože jsme zapomněli strach doma, sedáme a snažíme se konverzovat, nikdo ale nemluví anglicky, neusmívá se a k našemu štěstí nás vykládají ve městě Nevsehir, odkud běžíme na místní autobus.

Podzemní město je ohromující, obsahuje šest pater, vydlabané místnosti sloužící různým účelům spojené více či méně úzkými chodbičkami. Pro klaustrofobika ideální! Snažím se zhluboka dýchat a čím hlouběji klesáme, tím víc sama sebe ujišťuju, že nám to na hlavu určitě nespadne. Asi po hodině a půl v temnotě spatříme opět slunce. Přítelovi adrenalin s Turky nestačí a proto mě nabádá, abych oslovila ostatní turisty s žádostí o svezení. Nakonec nás veze ruský pár až do Urgup. Procházíme se pestrobarevným městem a odoláváme koupi mozaikové lampy. Vracíme se k Oguzovi s tím, že se ještě večer vydáme na další cestu. Kupujeme mu pivo a na autobusovém nádraží se ujišťujeme, že v 9 hodin jede noční autobus. Oguz nás ale přesvědčuje, že to tak není a proto panikaříme, když vidíme odjíždět zdánlivě poslední bus v 8 hodin. Oguz nám u dopravní společnosti vyjednává soukromé taxi, které bus dohoní. A je to. Jsme zase na cestě.

Změna klimatu, nedostatek spánku a celkové vyčerpání způsobuje, že onemocním. Klasické nachlazení, rýma, kašel, teplota. Při takovém to cestování značně nepraktická záležitost. V pět ráno jsme na místě: Pamukkale (česky bavlněný hrad, svah pokrytý sněhově bílým travertinem na který díky tektonickému zlomu vytéká voda bohatá na vápník). Údajně jedna z nejslavnějších tureckých památek. Památka otevírá až v 8 hodin, takže spolu s ostatními turisty čekáme v recepci hotelu. Vystoupáme po skále až nahoru, zde se potom nachází archeologická památka, lázeňské město Hierapolis, pozůstatky dávných dob: římské divadlo, Apollonův chrám, Polonium, Nekropole, Byzantská brána. Jsou tu taky Kleopatřiny lázně, kde se údajně Kleopatra zasnoubila s Markem Antoniem, malý bazének, kde je hlava na hlavě.

Po bílé skále se lze pohybovat pouze bez bot aby nedošlo k poškozování. Sestupujeme a cachtáme si nohy v jezírkách. Přítel se převléká do plavek, mě je to fuk a proto si sedám do vymletého kanálku i v šatech. Voda je příjemně teplá a my se tak bavíme jejím zadržováním a "vypouštěním hráze" na turisty před námi. Odpoledne se vracíme do recepce, kde si vyzvedneme bágly a busem jedeme do Denizli a následně vlakem do Selčuku. Na nádraží hledáme hostitele, jeho přítel nás veze k němu, do města vzdáleného 50 km. Hostitel je bohužel nic moc, arogantní. Horečka stoupá a já toužím po posteli a horkém čaji. Konverzace ale musí být. Odmítáme možnost pařby ve městě a chvíli sledujeme s hostitelem a jeho o poznámí sympatičtějším spolubydlícím televizi. Nakonec se nám podaří se vykroutit a jdeme spát.

Ráno hostitel tvrdě spí, pokouším se ho jemně vzbudit, ale marně. Píšu vzkaz a vytrácíme se z domu. Chytáme bus k dalšímu tureckému skvostu: Efes. Zde pozor na vyděračské taxikáře, vysvětlují vám, jak je to daleko a jak je lepší vejít severní bránou. My nakonec, i když s horečkou a kilech na zádech, razíme pěšky, kousíček stopem. Kupujeme lístky a vydáváme se nazpět historií. 

Efes - jedno z velkoměst Řecka v Malé Asii. Pro zajímavost se zde narodil filosof Herakleitos z Efesu, který prohlásil, že vše plyne a že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Taky se tu na skok zastavil vojevůdce Hannibal a údajně se sem přestěhovala a zemřela Ježíškova maminka Marie. Nicméně dnes je Efes epesní památkou, až přeplněnou turisty a vedrem. S batohy na zádech se ploužíme rozvalinami a obdivujeme chrámy a skulptury, Město není zas tak velké, jak nám taxikář zapáleně líčil. Na schodech starověkého divadla obědváme. Potom stopujeme do Selčuku a necháváme si batohy v krámě francouzsky mluvícího Turka. Jdeme na místní hrad, já vyřízená čekám u brány, kde mě strážný obdaruje spritem. Navečer kupujeme lístek na noční autobus do Istanbulu za 80 tureckých lir. Zbývá nám čas na procházku, kupujeme pašmínové šátky a jíme v místní restauraci. Údajně nejlepší dopravní společnost Kamil Koč rozhodně nedoporučuju. Nepříjemný steward a nikdo nemluví anglicky.

Cestu přežijeme ale do centra, kam nám slíbili odvoz prý nejedou. Nastal čas kontaktovat naše CS hostitele. Bohužel téměř všichni na nás zapomněli, když jsme se víc jak 20 dnů neozvali, až na jednoho. Pilot letadla bydlící ale u letiště. Měla bych asi zdůraznit, že Istanbul je sakra velký město. Po snídani v autobusové čekárně jedeme metrem do čtvrti Taxim. Tramvaj nás doveze až k Modrobílé mešitě. Obdivujeme Kleopatřim obelisk, mešity, tržiště. Chlápek z místní továrny na kožené zboží nás zve na čaj a prohlídku. Je mi čím dál hůř, chce se mi zvracet. Potom jdeme podél moře. Dojdeme až k obrovskému parku a potom stoupáme k muzeu sultánů. Je nádherné a prohlídka je nekonečná. Strávíme zde dvě hodiny a jsme oba vyřízení. Z posledních sil hledáme jídlo a metro. Jedeme na letiště Ataturk, kde se shledáváme s hostitelem pilotem. Ten nás veze do restaurace s výhledem na vzlétající letadla a hvězdy a kde ochutnáme místní vynikající pivo. Pak už padáme do postele.

Ráno už je pilot kdesi nad mraky. Je mi nejhůř za celou dobu. Mám průjem a křeče v břiše, horečku. Složitě jedeme do centra a zkoušíme na internetu najít ubytování. Hledáme a hledáme, navštívíme místní galerii a zase hledáme, chce se mi omdlít. Nakonec ve tři hodiny odpoledne se ubytujeme v Jeni hostelu, který nám doporučili Francouzi na kole. Spím až do večera. Přítel se vrací za tmy a totálně zmoklý. V 10 jdeme spát. Budíček kolem 7. Přítel jde opět do města sám, já odpočívám, do 12 musíme odejít, nakonec ale platíme ještě za jednu noc. Jíme rýži. Odpoledne vyrážíme každý sám. Já svým pomalým tempem objevuji krásy Nové a Modré mešity a proslulého tržiště Bazaar. Zde kupuji po delším výzkumu mozaikovou lampičku. Kolem páté si jdu opět lehnout. Jsem unavená ale spát mi nejde. Přítel se vrací až po 8, mám o něj strach. Společně se najíme a jdeme se projít. Leje jako z konve. U moře si dáváme místní specialitu, rybu v bagetě. Večer se ještě rozhodujeme, jakou cestu ráno zvolíme. Samozřejmě že tu nejdobrodružnější!

Přítel mě budí v 6, že nemůže spát, balíme a snídáme na pokoji. Jdeme pěšky na loď, která nás dopraví na Asijskou část. Odtud jedeme busem na letiště. Letadlo má hodinu zpoždění a při vzletu si užívám svoje první opravdové turbulence...

Sláva nazdar výletu, na cestě jsme strávili celkem 26 dní. Vrátit se je jako vždy zvláštní. Zase chodím ulicemi a nikdo mě netahá a neláká do své restaurace, nenabízí cetky a lampičky, život jde dál i když je zase o pár zážitků zvláštnější.

Galerie: