Oh la vache!: Vidět Neapol a zemřít na schodech

Tak zase jednou všechno dobře dopadlo a my jsme se rozhodli jít neapolským mafiánům naproti. Zpáteční letenka Nantes Neapol: 50 euro, parkování na letišti, protože u našeho parkoviště zakočovali cikáni: 46 euro, zážitky z cest: k nezaplacení!

Pompeje v rozostření

Od chvíle, co jsem v roce 2012 poprvé letěla do Paříže, si pokaždé, jakmile se dostaneme nad mraky, začnu zpívat písničku od Zdeňka Svěráka. Úplně přesně vystihuje pocity, když pod sebou vidíte políčka a cesty a mraky, do kterých máte chuť skočit. Jedna věc je na létání úžasná, totiž i když na zemi prší, nad mraky je vždycky sluníčko, vždycky:

Chválím tě, Země má,
tvůj žár i mráz,
tvá tráva zelená
dál vábí nás.

Máš závoj z oblaků
bílých jak sníh.
Hvězdo má, bárko zázraků
na nebesích.

Ať před mou planetou
hvězdný prach zametou.

Dej vláhu rostlinám,
dej ptákům pít,
prosím svou přízeň dej i nám,
dej mír a klid.

Tentokrát jsme si poprvé nepůjčili auto, ale rozhodli jsme se cestovat veřejnou dopravou. Z Neapole jsme jeli přímo do Pompejí, kde jsme strávili první noc, Ještě jsme stihli ochutnat legendární italskou zmrzlinu a byl čas se jít pořádně vyspat na všechno to dobrodružství.

Co je ještě na cestování skvělé, je rozhodně jakékoli vybočení z každodenní rutiny. I maličkosti jako dopřát si k snídani pečivo s marmeládou či šunkou namísto každodenních cereálií se počítá.

dům radosti v Pompejích :)

Když jsem byla malá, maminka mi vyprávěla příběh o italském městě, které jednoho dne zasypal popel z bouřící sopky tak rychle, že lidé se ani nestačili schovat, dlouho jsem si v myšlenkách tvořila obrázek...no a pak nadešel den, kdy mi bylo dopřáno vidět Pompeje na vlastní oči. Je rozhodně lepší mít na prohlídku celý den a ne tři hodiny, jako my. Samotné ruiny jsou rozlehlé a tak po vstupu máte pocit, že jste se skutečně ocitli v jiné době. Kromě zbytků domů a ulic můžete vidět i nádherné sloupy, chrámy, krásné fresky a lidi odlité ze sádry.

Jestlipak někdy budou lidi chodit v ruinách našich domů a prohlížet si, jak jsme vařili, jaké jsme měli kostely a hrady?

Čas nás nutí běžet na vlak, a tak s plnou polní utíkáme na nádraží. Jedeme více na jih do města Salerno, kde se marně snažíme chytit přeplněný autobus. Jsme nuceni jet lodí a přijít tak o zážitek barevných městeček a úzké pobřežní silničky. Nevadí, cílové město Amalfi je rozhodně jedno z nejpůsobivějších. Poprvé jdeme do restaurace a italská klasika - pizza a těstoviny - nám plní hladové žaludky. Odpočíváme na schodech klasického kostela s nádherně zdobenou střechou, které jsou zde typické.

Navečer vyjedeme autobusem o několik set metrů výše, abychom se zde potkali s našimi prvními Couchsurfing hostitelkami: 4 holky, které nám vaří vynikající večeři. Ještě si zahrajeme neapolskou karetní hru Merda (něco jako hovno :) a jde se na kutě. Ráno nás přivítá úžasný výhled do přístavu a pro sestup volíme pěší cestu: několik set schodů, což se později výrazně podepíše na našich lýtkových svalech.

Celý den se přesouváme po pobřeží autobusem, vystupujeme na několika místech: první je mořská jeskyně Smeraldo, která rozhodně za vidění a 5 euro nestojí. Další zastávkou je městečko s krásným kostelem a výhledem. Cílovým městem je Positano, kde si kupujeme láhev vynikajícího italského likéru a z velké části ji vyzunkneme na pláži a sednvič s mozarelou a pršutem hmm. Sotva pletu nohama a jdu hledat opalovací krém na už tak červené nosy a spálená ramínka.

Ostrov Capri je ostrovem bohatých lidí a celebrit. My máme štěstí, nocleh se nám podařilo sehnat přes couchsurfing. Z přístavu Marina Grande vede do města přesně 8 563 schodů, které nám zaberou celých 50 minut a seberou poslední síly. Zbývá už jen přesun do hostitelského města Anacapri, naštěstí autobusem hrkotajícím se vysoko nad hladinou oceánu. Hostitelka je moc milá a my máme pro sebe luxusní ubytování v zahradě plné citrónů, koček a kachny. Pizza na náměstí u kostela, noční procházka s výhledem na Vesuv a zářící Capri pod námi...

Na ostrově je toho k vidění mnoho, my máme jeden den a děláme jednu strategickou chybu za druhou. Dopoledne jedeme lanovkou na horu, ač je její vrchol v mracích s tím, že se to třeba rozfouká, nerozfoukalo a my tak nevidíme nic než mlhu. Dolů se vydáváme pěšky což zatraceně bolí. Jedeme k majáku a odtud se rozhodneme vydat na dle slov hostitelky, celodenní túru k azurové jeskyni. Dáváme to za dvě hodiny. Do jeskyně prý můžeme plavat, to se nám ale po příchodu nezdá, protože bárky vozící do ní turisty mají problém, lidé v loďce leží a voda na ně stříká ze všech stran. Když se rozhodneme, že do toho jdeme, je pozdě, příliv je příliš vysoko.

Poslední večer trávíme ve společnosti sestřenic hostitelky, které nám vaří vynikající těstoviny a salát z mozarely. Ráno se budíme v 6 hodin a nikdo z nás netuší, co nás ten den čeká. Z Anacapri prý vedou do přístavu schody, jdeme na to! Naštěstí se nám podařilo zlomit světový rekord v běhu ze schodů a na poslední chvíli skáčeme do lodi. Od lodi běžíme na vlak, abychom z něj vystoupili a viděli památku zvanou Oplonti - ministerskou vilu, kde o turistu nezavadíte, přestože je zde mnoho krásných zachovalých fresek. Opět sprint na vlak a naší poslední zastávkou je tentokrát Ercolano, místo podobné Pompejím, které už nás ale po třech dnech v ruinách tolik neuchvátí. Ještě zbývá poslední položka na seznamu a tou je Vesuv. Bohužel se slavná sopka stala předmětem eur chtivých obchodníků a tak za půl hodiny cesty minibusem a vstupem na sopku platíme 20 e na osobu. Na parkovišti nám dá řidič snědší pleti celou hodinu a půl na prohlídku kráteru, z čehož hodinu zabere výstup a sestup od parkoviště. Nezbývá než zase běžet. Prý ve srovnání s Etnou nic moc. Přesouváme se do Neapole, kde ač máme čas, asi trošku přehnaný strach z mafie a krádeže foťáku na poslední chvíli, nám brání se svobodně pohybovat, Půl hodina stačí a hurá na letiště.

Vždycky mě neskutečně pobouří zpoplatňování přírodních památek. Pokud se o ně za ty peníze lidi starají tak oukej, ale třeba zrovna Vesuv...deset e jenom za to, že vyjdete nahoru kde je stánek se suvenýry?

Často jsme to my, kdo si klade limity a překážky na cestu, jenom proto, že něčemu uvěříme a necháme strach, aby ovládl naše životy.

Byla to ale krásná zkušenost, cestovat s krosnou na zádech, zdolat miliony schodů a přesunout se na chvíli do doby dávno minulé...Arrivederci!