Kulový blesk

Už to bude pomalu měsíc, co jsme změnili adresu, a jelikož živé vzpomínky na tak čupr akci, jako je přestěhovat náš bordel přes půlku Francie pomalu blednou, rozhodla jsem se to rychle sepsat, abyste z toho taky něco měli, že jo! Fuj, to je ale dlouhá věta, měla by se dávat děckám na rozbor.

Balíte li s dítětem, na všechno musíte kreslit pejsky

Jsou Vánoce a my jsme ze tří destinací našeho příštího bydliště vybrali město Colmar v regionu Alsasko. Neptejte se mě proč, to by bylo na dlouho, ve zkratce ale: hory, lesy, kultura, blíž do Čr a Lyonu. Na začátku ledna se mě furt někdo ptá, jestli už máme byt, když se v dubnu stěhujeme a já začínám nervóznět a přenášet stres i dále do rodiny. 

Přesto se ale podezřele dlouho nic neděje. Na konci února se koukáme na inzerce o pronájmech bytů a zkoušíme domluvit prohlídku s tím, že dorazíme za 14 dní. Všude nás posílají k šípku, prý ať zavoláme několik dní dopředu.

Na začátku března se vydáváme na 4 dny do Colmar, kde máme každý den domluveny cca 4 prohlídky. Objíždíme byty na vypůjčených kolech. Prší. Všem majitelům či agenturám dáváme pro jistotu naši kompletní složku, protože další možnost už mít nebudeme. Naštěstí jeden supr byt naši složku přijme. (jo děti, pronajmout si ve Francii byt není vůbec jednoduché, často po vás požadují i dva ručitele a i přes to, že máte v práci smlouvu na dobu neurčitou a vyděláváte víc než třikrát nájem).

Řešíme jak přestěhovat náš majetek abychom kvůli tomu nezbankrotovali. Nabízí se pronájem náklaďáku a jeho navrácení na místě stěhování. To by ale musel jeden z nás toto auto řídit a druhý jet sám 6 hodin vlakem s téměř dvouletým neposedou. Nakonec narazíme na stránky, které nabízí využití aut, co by se vracela prázdná. Zaplatíme zálohu a oni nás spojí s naší firmou. Jsou to Rumuni.Povedlo se nám neplatit nájem za byt dvakrát. Jeden den Rumuni přijedou a my jim všechno naložíme, předáme byt v Nantes, přespíme u kamarádů, ráno sedneme na vlak a Rumuni nám věci odpoledne doručí. Tak jestli tohle všechno klapne, bude to zázrak. Musíme jim zaplatit hotově a celá sranda nás vyjde na 800 euros.

Upřímně, naučte se balit jednou rukou, v druhé se chce někdo nosit..

Je asi měsíc před dnem D. Furt se mě někdo ptá, jesli už bydlíme v krabicích. Ještě pořád se směju a říkám, že ne, že všechno zabalíme o prodlouženém velikonočím víkendu. Agentka nám do bytu vodí nové zájemce. Byt se jim líbí do chvíle, než mi diskrítně položí otázku, zda je tu klid. Dva týdny před akcí se ale tak pomalinku dávám do balení. Ječmínek odněkud vytáhne pytle, co je naplníte a vysajete vzduch vysavačem. Objevuju novou životní vášeň a doufám, že v nové destinaci najdu zaměstnání: vysávačka pytlů na hadry. 

Úspěsně prodáváme děsně nepohodlné kanape za stejnou cenu, za jakou jsme ho před několika měsíci pořídili. Darujeme nespočet věcí a oblečení. Čím víc se to blíží, tím míň je mi líto se věcí zbavit. Krabice a pytle se nám začínají kupit všude a jediný pokoj, který zůstává nedotčený, je ten Bejbin. Začíná mi hrabat. Dva týdny žiju ve stále se zvětšujícím a nemizícím chaosu. Něco zabalím a další věc na mě vyskočí. Pořád se někde něco nezabaleného povaluje a to až do úplného konce.

Naše myšlenky se točí okolo několika témat: zda se všechno co máme vejde do 20m krychlových? Přijedou Rumuni včas? Přijedou vůbec? Co bude s našimi věcmi mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední? 

Poslení noc ve starém bytě spíme na matraci na zemi, ráno se budíme okolo sedmé, v 8 to má vypuknout. Pomoc nám přislíbí 4 kamarádi, všichni francouzské národnosti. Tím chci říct, že 3 z nich přišli pozdě, jeden vůbec. Rumuni tu byli v osm nula nula. Nemluví ani francouzsky ani anglicky a všechny stížnosti na nás tak řeší přes dispečerku a ta zase volá nám (že nejsou na místě naši pomocníci a že kamion váží o třetinu víc, než je povoleno a je zřejmě i jeho limit a tak dále.) 

Za dvě hodiny je všechno naloženo...všechno...teda spoustu se nám toho nevešlo, no. Něco s pomocí kamarádky odvážíme do sběrného dvora, něco si necháme u Ječmínkova bráchy, něco darujeme kámošce a něco se rozhodneme převést zítra vlakem. Odpoledne taky ještě předáme byt. To trvá dvě hodiny. 

Náš bordel před domem a před lijákem

Ráno se se všema taškama, batohama a kufrem s nářadím dohasíme na vlak. Musíme jednou přestoupit a máme na to 8 minut. Na poslední chvíli skáčeme do vlaku. V cíli bereme taxi, protože rumunská dispečerka nás nahání, že kluci musí vyložit a dělat byznys zase někde jinde. Jsou dvě hodiny a všechny naše saky paky jsou před hlavním vchodem do domu. Klíče dostaneme až ve 4. Obloha se zatahuje a první soused nám donáší plachtu. Ječmínek ji chce natáhnout, já ho obviňuju ze sýčkování a radši nosím tašky do 4. patra bez výtahu samozřejmě. 15 minut před čtvrtou se zvedá vítr a z nebe padají kapky jako hrom. Do toho začnou na nábytek bušit kroupy. Konečně máme klíče a pomocníci už jsou taky na místě. Všichni jsou mokří až za ušima. Nakonec se nám povede všechno odnosit. Venku leje a my jsme opět uprostřed chaosu. Tentokrát ale už bez stresu a spěchu. Pomalu začínáme organizovat byt a zjišťujeme, že teď teprve jsme schopni se zbavit některých věcí, takových, na kterých jsme před odjezdem nesmyslně lpjeli a říkali si, co kdyby jednou...

Bejby to zvládla celkem v pohodě, a nebo už jsem to zapomněla :)

že jsme to neodstěhovali Tatrou!