Kdo chytá v ječmeni

Vzpomínáte si, jak jsem posledně letěla na paraglidu a myslela si, že už nemůžu být spokojenější? Tak ještě ten večer jsem se vznášela na drátě s Ječmínkem, který vyjádřil svou touhu mě v co nejbližší době spatřit. A to bych to nebyla já, abych na návrh setkání na půli cesty mezi Nantes a Nice hned nekývla. A tak vlastně začala bezkonkurenčně nejlepší letošní, ač dvoudenní, dovča!

Dohodli jsme se, že se sejdeme "zhruba" na půli cesty, což tak nějak vyšlo na Massive central, mojí oblíbenou destinaci, a konkrétně město Clermont Ferrand. Asi dva dny před odjezdem jsem si zarezervovala spolujízdu a sbalila pár saků paků. Ještě ve středu jsem s plnou polní odjela do práce na kole, celý den se snažila moc nepracovat a tudíž se nepotit. Celkem se mi dařilo a dokonce i šéf byl pro, abych výjimečně odešla přesně ve 4, páč ve 4:20 už jsem musela být na smluveném místě a čekat na odvoz. Čekala mě pětihodinová cesta autem (jo jo, ve Francii není nic blízko). Řidičem byl příjemný starší pán, doslova studnice znalostí ve všech oblastech, který mě a další dvě slečny bavil svými poznatky, takže nám cesta příjemně utekla. Akorát jsme stihli pohled na sopečné pohoří, když slunce odjelo svítit někam k protinožcům. V 21:40 jsem vystoupila na náměstí Jaude a čekala na Ječmínka pod sochou Asterixe (nebo jak že se ten bojovník jmenoval). Ten se náhle zjevil se svým nekonečným úsměvem a ze mě tak spadla poslední špetka únavy. Nadšení ze shledání je nutné náležitě zapít, vyzkoušeli jsme proto údajně dva nejlepší pivní bary ve městě. Místní pivo se ale zkoušet nevyplatí, chutná jako ovocná šťáva s gambáčem. Protože Ječmínek pitím piva připomíná spíš Čecha než Francouze, dali jsme si dvě velký a pomalu začali plánovat, co s celými dvěmi volnými dny uděláme.

Když jsem tu byla asi před dvěma lety, jedna dobrá řidička mi poradila vystoupat na sopku Puy du Come, údajně nádherné rozhledy a tak, plán byl jasný. Našli jsme rezervovaný pokoj u jedné staré dámy a ráno jsme hned kolem půl desáté vyrazili na cestu. Bylo to poprvé, co jsem Ječmínka viděla řídit. Mám hrozně ráda podobné momenty. Kdy někoho poznáváte a zjišťujete, jaký je, jak se chová v určitých situacích, všechna ta poprvé.

Zaparkovali jsme u silnice, sbalili batůžek a vyrazili směrem k sopce. Neměli jsme ale mapku a tak Lulu instinktivně zavelela, že musíme určitě stoupat. Drápali jsme se hustým lesem, křáčím, až jsme dorazili na vrchol, taky hustě zalesněný, který měl být ale holý. Ječmínek jako správný Jeníček vylezl na nejvyšší strom, ale nic moc neviděl, tak nezbývalo než potupně vytáhnout smartfouna a zjistit aktuální polohu. Byl to jiný vulkán, ne ten náš! Ok, nevadí, jdeme dál! Po několika škrábancích narážíme na cestičku kterou jdeme, teď už snad správným směrem. Vedle nás se tyčí sopka! Šplháme na ni, objevujeme úžasnou jeskyni, leje z nás, ale brzy pojímáme podezření, že to zase není ten správnej kopec. No aspoň máme úžasný výhled a kolemjdoucí rodinka nám nabízí, že nás spolu vyfotí! Kývneme tak trochu s rozpaky, je to naše první společné foto. Ve stínu jeskyně si dáváme piknik a pivko, co Ječmínek předvídal jako vynikající motivační prostředek pro Lulu. Leje z nás, je vedro k umření. Sbíháme z hory a jdeme teď už snad správným směrem.

ňákej turista

A je to, jsme pod samotným Puy du Come! Od vrcholu nás dělí už jen asi 400 výškových metrů a strmá přímá stezička. Odvážně vyrážíme, Lulu není taková běžkyně, ale král všechn Ječmínků na ni pořád čeká! Konečně jsme na vrcholu, stojíme v kráteru a kocháme se výhledem na okolní sopečné kužely, na majestátný Puy du Dome! Moc se nezdržíme, však od rána nemluvíme o ničem jiném, než večerní koupačce. Za další hodinku jsme u auta a vyrážíme hledat nějaké to jezírko nebo potůček. Najdeme krásné vodopády s říčkou, posvačíme další pivko a štrůdl, co jsem ještě před odjezdem upekla, v říčce si přemáchneme propocená trička, hned na to do ní, ač je ledová, skáčeme! 

Čeká nás veliké dobrodružství celého výletu! Dnešní noc strávíme v lese! Těšíme se a hledáme vhodné místo. Na mapce se nám jeví několik možností. U jedné z pastvin parkujeme a jdeme pjéšo obhlídnout terén. Nakonec najdeme super plácek se zelenou travičkou a výhledem na okolní hory. Nanosíme sem jídlo, pití, spacáky a ukulele a hodování může začít! Mezitím fotíme západ slunce, později i hvězdy prokukující mezi větvemi. Tak trochu si hraju na Ječmínkovo uku, má totiž výborný zvuk a na konec se ukládáme ke spánku. Dnešní noc má jedno jediné pravidlo, pokud se vzbudím a budu se bát, mám právo drahého krále probudit a on se o mě postará! Tak jo, to by šlo. S čím dál větší tmou slyšíme čím dál více zvuků lesa. Takže nakonec ani moc nespíme, posloucháme a budíme se navzájem. Kolem 3 ráno stavíme ložnici stanu a usínáme jako diví. Budíme se až kolem 10, vaříme čaj a vyrážíme za dobrodružstvím.

koupačka u vodopádu

V místní vísce si prohlédneme románský kostel, pak pokračujeme ke starému železničnímu viaduktu, údajně nejvyššímu ve Francii, na který se ovšem nedá vlézt. Naším dnešním cílem je nalézt kaskádovitá jezírka, kde se hodláme osvěžovat a piknikovat, jak jinak. Po trošce bloudění lesní cestou nacházíme odbočku. Údajně místní moc nechtějí, aby jim tam turisti lezli a tak vám prý moc neporadí. Po cca 20 minutách chůze jsme tu. Ještě vyšplháme až k tomu nejvýše položenému a tady je čas na oběd. Menší siesta na kameni a kaňoning může začít. Do prostředního jezírka vede přírodní tobogán. Voda je dle očekávání ledová. Sestoupíme až k řece, jejíž krajina nám připomíná spíš amazonský prales. Jedeme se ještě vykoupat do blízkého jezera, kde ale sluníčko už taky zapadá a tak si ještě dáme zmrzlinový pohár. Ten mi připomene všechny ty "poháry za dobré vysvědčení" a taky rozhlednu na Kopanině. V plánu je klidný návrat do Clermontu, nalezení ubytka a brzy ráno tradáá.

Ječmínek má ale super boží nápad, totiž že se ještě před západem slunce vyškrábeme na Puy du Dome. Jsem pekelně unavená, ale protože vím, že mě pak čeká postel, sprcha a pivo, shledávám to jako vynikající nápad na závěr naší krasojízdy. Asi jsem ještě nezmínila, že Ječmínek běhá. A to jako hodně. Závody, maratony a tak. Čili náš výstup na nejvyšší sopku v okolí probíhá v celkem rychlém tempu. Ukazatel hlásí 45 minut, my to dáme za necelých 30. Teda musím říct, že byly momenty, kdy jsem byla v strmějších úsecích tažena. Hned po výstupu navrhuje můj drahý společné foto. Hmm, fotku s červeným uhnaným obličejem ještě nemám, tak jo! Jdeme na nejvyšší místo a dáváme si sváču s výhledem na náš včerejší vrcholný zážitek. Sledujeme západ slunce a ještě než se udělá docela tma, běžíme dolů k parkovišti, přičemž zlomíme další místní rekord. Musím říct, že se mi běží výborně!

kdo čekal bůhvíjaký fotky, tak ten se nedočká, Lulu zajímaly jiný věci než focení :)

V nočním městě nacházíme ubytování v jednom bytě dvou hipíků. Dáváme si rychlou sprchu a vyrážíme ulovit něco k jídlu. Kebab, pivko a poslední společné chvilky, než se zase na několik nocí odloučíme. Bohužel spát nejde, v bytě je neskutečné vedro a z ulice k nám doléhá hluk od kebabů. Vstáváme v 5 ráno, abych stihla spolujízdu v 6 a následně byla ve 13:30 přítomná v práci ready sundávat ze stromů uvízlé buřtíky.

Poslední spolujízda neprobíhá tak skvěle, jako ta první. Cena byla o mnoho vyšší s tím, že paní pojede po dálnici (což pán při cestě sem taky jel), nakonec ale nejede a jede po okreskách, cesta tak netrvá 5 hodin, ale 6 a půl a se mnou  vzadu sedí babka z Paříže s malým smetákem (psem), co furt zvrací, funí a smrdí mu z držky. Řidička neustále piští, jak je ten pejsek roztomilej a jak mu zastavíme aby se protáhnul. Klimatizaci nezapne, páč to pak víc žere. A to bylo poprvé, co jsem někomu napsala negativní referenci!

Už vím, jaký to je cítit se jako ryba ve vodě a co víc, byly jsme ryby dvě a jen tak si spolu plavaly, spolu...není to úžasný? :)

Už brzy napíšu tu slibovanou kritickou esej na francouzskou společnost, nebojte se :)