Oh la vache!: Neuvěřitelná dobrodružství z Balkánu: Impérium Alexe Makedonskýho

"Když chceš něco co jsi nikdy neměl, musíš dělat něco co jsi nikdy neudělal."

Taky vás už ty moje cestopisy nudí? Mě teda jo. To je pořád, byli jsme tam, viděli to, hledali centrum, bla bla bla. Rumunsko je fajn, jiný, psi všude, žebráci, koňský povozy. Bulharsko taky stojí za návštěvu, živoucí pozůstatky komunismu, Zagorka, příroda, zkrátka věci, co můžete vidět skoro kdekoli. Toužíte li po změně, naberte západní vítr a vydejte se směr Makedonské impérium, dnes už teda spíš imperijíčko.

Ten den začal celkem klasicky, jako každý z předešlých, budíčkem poměrně brzy, kolem 7 hodiny. Pak to všechno ale začínalo pomalu ale jistě nabírat grády. Challenge nymero eden bylo rozhodování, zda v 9:30 nastoupím do busu směr Skopje a nebo Praha. Jo, přesně v ten čas odjížděl i přímý autobus do Práglu, kam jsem se za necelý týden po návratu z Balkánu chystala. Cena by ušla, prodloužit si český pivní prázdniny a překvapit pár lidí. Na druhou stranu takhle jsem si teda svůj velkolepý návrat do matičky vlasti nepředstavovala: špinavá v otrhaných hadrech, mytá zřídka a navíc bez dárků, sejrů a všech možných francouzských vychytáviček? Měla jsem v plánu vystoupit elegantně z letadla, v šatech a elegantním kabátku s elegantní šáličkou a v sexy kozačkách, samozřejmě na podpatku, i když mě z toho bude tejden pálit chodidlo, elegantně a s lehkým francouzským šarmantním přízvukem zavolat všem, kdo na mě tak toužebně čekají a pak už jenom voňavá, elegantní a velice ženská podlehnout kouzlu Prahy. S příručním zavazadlem plným dárků samozřejmě. S touto představou se zcela neslučoval můj stav, který by ještě dokonalo několik nekonečných hodin v autobuse. Je rozhodnuto, jede se směr Makedonská metropole!

dancing on the bridge of Skopje

zkameněli

Po nekonečném trmácení, dvouhodinovém zpoždění a páchnoucích spolucestujících, jsme byli konečně vystoupeni kdesi na nádraží. Nabrali jsme směr centrum. Když jsme s Japonskou dívkou putovali po bulharských horách, vyprávěla nám, že ve Skopji už byla a že je tam hodně soch. S tím jsme jí poslali k šípku, protože v Bulharsku je přece taky hodně soch. Hlavně těch dělnických a soudružských. Když jsme se podél řeky připlazili centrálnímu bodu, pochopili jsme, proč Midori pořád dokolečka opakovala tuhle větu, jako by jí posedl zlý duch: Je tam hodně soch. Musím říct, že právě tohle tvrzení vystihuje přesně dojem, který ve vás Skopje zanechá. Je tam ku*va hodně soch!

Nutno podotknout, že v roce 1963 se země zachvěla a celé město zničilo zemětřesení. To se pak jali vystavět jacísi architekti či lépe řečeno sochoví fetišisté. Všude jsou sochy. Přicházíme k prvnímu mostu. Na jeho obou stranách je co metr to socha. Nadšeně pobíháme a fotíme. Pak si všimneme, že i další a další most je zavalen sochami a ty jsou i na nábřežním rantlu spojující ty mosty. Pak jsou sochy na nábřežích, náměstích, tam jich je několik. Samozřejmostí je socha Alexandra Makedonského, toho času mého dějepisného oblíbence, v nadživotních velikostech a v několika životních stádiích. Taky je tu třeba Konstantin a Metoděj a miliony dalších soch a sousoší. Všude, od jedné vidíte na dvacet dalších.

Alex na koni a Alex ve zbroji

socha co sedí a kouká na sochu

Poněvadž nemáme ubytko, touláme se směrem do staré turecké části města, která mi tolik připomíná milované Sarajevo. A co to nevidíme, houmles! No né, a on mluví francouzsky!! Tak to si s ním jistě pokecáme, myslí si Véčko, já radši fotím sochy. Oslovuje nás místní obchodník a nabízí svůj hotel za 30 euro na noc. My bychom rádi ale levnější a tak jdeme dál a ptáme se. Tento byl ale nejlevnější v celém centru, dokonce i levnější než hostel. Proto se vracíme a mluvíme radši s recepčním, ten pak mluví se svým mafiánským kámošem a ten zase pro změnu volá šéfovi, naše nabídka je 20 euro na noc. Šéfik si dává na čas, když už nám ale dochází trpělivost a dekujeme se, recepční za námi vykřikne to slovo, na které tolik čekáme: Tak teda pojďte se mnou. Vyhráli jsme a můžeme se tak jít kochat nekonečným množstvím soch. Máme namířeno k památníku Matky Terezy, která se zde narodila, pak si užíváme noční atmosféru tohoto specifického města. Ač je tu až moc soch, podobnost se Sarajevem a Bosenskými městečky na nás dýchá a mě se tu líbí. Dáváme si dobrou "čevapi" véču a couráme se dál. Náhodou narazíme na kostelík Sv. Spase. Brána na dvůr je otevřena, vcházíme ale ze zálohy na nás vyskakuje správce Martin Vasilev. Když se dozví, že jsem Češka, zajásá a okamžitě změní tón. Tři roky žil v Čr a má na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Mluví trochu česky a často říká "ty vole". Je vtipný a ukazuje nám noční kostelík, kde můžeme vidět obrovský ručně vyřezávaný oltář. Dvě hodiny klábosíme a on se nakonec svěří, že by si rád našel nějakou českou nevěstu...takže dámy? :)

Ohrid atmosphere

jeden z 365 ohridských kostelů

"Makedonci jsou jako dinosauři a samurajové." Řekl nakonec Martin a zatlačil slzu nad tím, že kdysi tak obrovské impérium zabrali hlavně Bulhaři a že už to není, co to bejvalo.

Ráno je tu a s ním i slejvanec. Jdeme k íčku, kde jsme den předem vyprosili heslo na wifi. Ač trakaře hlásí i na další dny, balíme a jedeme na jih, k albánským hranicím k jezeru Ohrid. Nedá nám to, jsme měkký a kupujeme deštníky za dvě éčka. Minibus s neustále kouřícím řidičem nás stojí 450 denárů (Asi 8 euro). Po třech hodinách modlení (bus má zamlžená skla a řidič může jen stěží vidět na cestu) jsme tam. Máme hlad jako vlci takže kupujeme pár konzerv a jdeme směr vy víte kam. Ještě se stihneme malinko občerstvit, všude jsou stánky s Ohridskými perlami, unikátním výrobkem z rybích kostí, několik lidí nás oslovuje, už už chystáme frázi že peníze nemáme, když nám jenom přejí dobrou chuť. Tohle se nám za celý to balkánský trmácení ještě nestalo. Zvedáme se a v tom se hladina jezera zčeří a začíná ten pravý makedonský liják. Deštník nedeštník, v tu chvíli jsme jak víly mokřenky. Co čert nechtěl, přižene se k nám pocestný na kole a ptá se, kde budeme nocovat. Původně se nám měl ozvat jakýsi CS týpek, ten ale už řadu dní neodpovídá na zprávy. Véčko chce čekat, já se chci ubytovat a usušit. Jdeme s pocestným do jeho bytu, který pronajímá, je tam čisto a můžeme i vařit, ušetřit tak třeba pár denárků. Za 15 euro to berem. Prší míň a tak vyrážíme do ulic Ohridu. Prý je zde přesně 365 kostelíků, tak jako dní v roce. Město leží na kopečcích a tak stoupáme a zase klesáme. Máme nádherné výhledy na jezero a na protějším břehu už je Albánie. Mimochodem mnoho cestovatelů, které jsme potkali nám o ní básnili jako jedné z nejkrásnějších balkánských zemí, no uvidíme.

zmoklá Zastava

Ohrid lake and city

Zajímavostí je, že za vstupy do kostelíků se platí, mnohem zajímavější je, že našinec platí méně než cizinec. Vystoupáme ještě k pevnosti a pak už to nejde. Ulicemi se doslova valí potoky a místy i řeky vody. Z okapů se řítí vodopády a deštník to nedává. Všude je zaparkované auto značky Zastava. Večer využíváme plotýnku a dáváme si do nosu polívkou se spidermanem a tortelini, makedonské vínečko a v telce horor.

Brzy ráno mě Vé tahá za nohu, že prej nebude pršet až do deseti, tak ať si pospíším něco vyfotit. Jezero je úžasný, perly taky a Vánoce tak máme vyřešený. Pak chceme jet do kláštera ležícího u albánských hranic. Na bus, co jede v 10 čekáme marně. Jede teda až ten v 11:30. Jsme o 110 denárů na osobu chudší ale vejlet stojí za to. Všude jsou pávi a cedule, že vás pávi můžou zakousnout. Tak zase v půl třetí míříme do Ohridu, ale zlanaří nás taxikáři, jak jinak než tak, že si s nima pan Vé chce popovídat. Tak teda jedeme zpět za stejnou cenu jako bychom jeli busem, až na to, že se s tím šofér tak nemaže a na bahnitý cestě to celkem smaží. Pak prý jako náhodou nemá na vrácení. To je mi ale tríček. Jedeme ale ještě s jedním tureckým párem a ti zaplatí přesně dohodnutou cenu, pak se s nimi vyrovnáváme. Už toho máme nějak dost, leje a tak se válíme a nakonec vaříme za úplný minimum peněz (zase bojujeme s tím, že už se nám nechce podruhý vybírat a tak se snažíme vyžít se zbytkem peněz) fakt hnusný párek s kolínkama.

skoro v Albánii

klášter a Lulu

Následující den je v Makedonii asi Apríl. Nejdřív v 6:30 běžíme 2 km na bus a rozhodujeme se navštívit město Tetovo s malovanou mešitou. Kupujeme lístek a uvelebujeme se tentokrát v luxusním autobuse s nekouřícím řidičem. Když už jsme asi 5 km od Skopje, je nám celkem jasný, že na nás řidič prostě zapomněl a do Tetovo nezajel. No co, lístek o pár denárů levnější a zážitky o něco chudší, a nebo ne? Takže jsme v 10:30 back in da town a nevíme co s časem. Fotíme sochy, touláme se starým bazarem a na tržišti, kde si všichni všechno kupují po kilech tak často dostáváme dvě jablíčka, rajčátka nebo hruštičky jako dárek. Potřebujeme si vytisknout letenky, ale jako na potvoru je státní svátek a všude je zavřeno. Tiskneme u Albánců v cestovní agentuře. Zase nemáme kde spát, na netu najdeme hostel Valentin u nádraží. Na hlavním kamenném mostě potkáváme našeho známého frankofonního bezďáka, který by teď rád řešil svoji situaci, ale na to potřebuje prachy na cestu do Srbska. Dávám mu pro jeho ženu a děti (známe díky Véčkovi už celý jeho pohnutý příběh) oblečení, které už nebudu potřebovat. Jednak protože chci pomoct a od začátku jsem měla v plánu dát ho uprchlíkům, jelikož jsme za celý měsíc a půl nepotkali ani jednoho, musím se spokojit s houmlesovou rodinou, jednak proto, že mě doslova těší zbavovat se každého gramu na zádech a tak taška plná hadrů udělá dvojnásobnou radost. Vaříme kuře s rýží a spíme každý ve své hostelové kójce.

pozor na Peacocky!

Matka! Jedeme do kaňonu Matka! Díky nespavosti stíháme bus už v 7 ráno. Snídáme na tribuně u kajakářských branek za mírného oparu. Pěšky se vydáváme na naší dnešní túru do přírodního skvostu Makedonie. Na samém začátku míjíme klášter a v tuhle nemakedonskou hodinu jsme úplně sami. Cesta vede po vytesaném skalním chodníčku. Zpočátku jsou příkřejší místa chráněna zábradlím, čím víc se ale vzdalujeme, tím výš se dostáváme, tím méně je cestička křovinami prošlapaná a tím řidčeji se na okraji srázu vyskytuje kovové či vůbec nějaké zábradlí. My se ale nebojíme, já jsem strach z výšek překonala kdysi při práci v lanovém centru, Vé nadšeně fotí. Asi v půlce cesty vykukuje slunce a my se těšíme, až na konci asi 6 km cesty narazíme na jeskyni. Pak asi po dvou a půl hodinách (jdeme svižně a bez přestávky, to ten terén není úplně lehký) konečně vidíme hráz. Hned za zatáčkou je ale ve skále tunýlek zahrazen kovovým plotem s nápisem zákaz vstupu. Z druhé strany se naším směrem vydávají dva ozbrojenci. Doufáme, že nás nejdou sejmout a Matka tak nebude naším posledním odpočinkem. Jenom na nás ale hulákají, abychom se pěkně otočili a mazali nazpátek. Ani neprotestujeme. Zklamání je ale velké a tak po cestě od pochodu odrazujeme několik turistů. Pak řešíme, co s načatým odpolednem, kdybychom byli ještě trochu při penězích, mohli bychom si dovolit předraženou loďku na druhý břeh, vyšplhat na vrchol kopce, vidět Matku z výšky nebo tak něco, my jsme ale na mizině a to ještě musíme počítat prašule na bus na letiště. Dostáváme se zpět do města stopem. Zevlujeme a jíme to nejlevnější, co je: Jakousi smaženou placku. Pak máme sraz se dvěma Makedonkami, které nás na poslední noc ubytují. Milé holky, jenom v bytě neustále bez přestávky kouří. Smrdím, dusím se a nemůžu spát. Přesvědčím Vé, že rozhodně nechci zmeškat letadlo a tak vyrážíme na letiště už v 7 ráno. Let je ve 12. Dalším busem v 10:30 bychom ho stíhali jen tak tak.

Matka canyon

dva objevitelé v kaňonu

Ve 2 odpoledne jsme v Trevisu. Leje a všechno se nám zdá drahý. Jako bychom se vrátili z jinýho světa. Hledáme hostel, nakonec nás přijme Fiona, stejná slečna jako náš první den cesty, ale pod podmínkou, že můžeme dorazit až o půlnoci. Fotíme si pozůstatky komixového festu ve městě a náhodou zahlédneme plakát na film Hotel Transylvania 2 v kině. Začíná za 5 minut. Běh. Protože se z Transylvanie zrovna vracíme, přijde nám to stylové. Můj první film v italštině (je tam hodně vobrázků). Jdeme s Fionou na pizzu a pak už sami počítáme minuty a hodinu a půl sosáme malý pívo.

Poslední den našeho nekonečného putování se zdá až neskutečný. Jedeme do Benátek a nakupujeme suvenýry jako zběsilí. Podíváme se do několika galerií a protože je po dešti, všude se najednou vyrojili Pákistánci s gumovými návleky na boty. My nejsme měkký a vodou se brodíme. Když ale konečně dojdeme k náměstí St. Marco, zmrzne nám úsměv, nebo teda spíš smějeme se až se za břicho popadáme, celé náměstí je až nad kolena ve vodě. Já si zouvám boty a jdu pěšky, pan Vé se s tím nemaže vůbec a jde v keckách. Pak dochází k menšímu vzrušení na konec. Pan Vé taky dost rád a často chodí pozdě, což teda u letadla není zase taková psina. Protože má pořád na všechno dost času, přesvědčuje mě, že nepojedeme na letiště teď, ale až později, let je přece v 19:50. Namítám, že mám pocit, že je už v 19:30. Což jsem neměla jenom namítnout, ale měla jsem vytáhnout letenku a ukázat mu ji. On že ne. Tak tomu teda věřím. Teprve v buse na letiště, který ještě není ten pravý, ale ten co vymetá každou vesnici po cestě, zjišťujeme, že let je opravdu v 19:30. To je ale už pozdě a tak si nejdřív vynadám sama sobě a pak i Véčkovi, aby mu to nebylo líto. Nebo možná obráceně :)

letiště Alexandra Makedonského opouštíme v bojovém postoji

Venice

Venice folie

Kdyby se náhodou našel někdo, kdo by po přečtení netoužil procestovat Makedonii, tady je několik zajímavých faktů:

Makedonie je jediná země z bývalého Jugoslávského bloku, která vyhlásila nezávislost bez válek
Jezero Ohrid je nejhlubší (288 m) a nejstarší (4 miliony let) jezero v Evropě a najdete v něm přes 200 endemitů a je zapsané v dědictví UNESCO
Matka Tereza se narodila ve Skopje i když národností byla Albánka
Makedonie má nejvíc hor a vrcholů na světě! Má 34 vrcholů vyšších než 2000 metrů nadmořské výšky.
Alexandr Veliký nebo taky Makedonský se narodil kde asi?
Makedonské opium je nejsilnější opium na světě (14 morfinových jednotek). Před Pákistánem (7) a Kolumbijí (3,5)...

...so stay cool, go to Macedonia :)

Galery: