Oh la vache!: Neuvěřitelná dobrodružství z Balkánu: Romania II.

Posledně jsme zůstali trčet kdesi na benzínce, jsme tam první, brzy ale dochází další a další stopující. Muži. Konečně asi po půl hodině zastavuje auto. Běžím k němu, ale nejede do Brašova. Tehdy udělám chybu a přenechám ho někomu jinému. Mohli jsme se svézt aspoň kousek. Po delší době mi opět zastavuje auto. Dva vojáci a svezou nás asi jenom 50 km. Příjemně si popovídáme a kluci nás vysazují na dobrém stopovacím místě. Zanedlouho opět přibrzdí auto. Sedáme si a děda po dvou minutách jízdy píše na papírek cenu, za kterou nás veze. Údajně 10 euro za osobu. Tolik nestál ani lístek z Bacau. Jelikož jsem od počátku proti platit za stop, říkám rezolutní NE s tím, ať nám zastaví a že si stopneme někoho jiného. Pan Vé se ale snaží smlouvat, při nejhorším to vždycky může svést na tu fúrii na zadní sedačce která nesouhlasí. Zastavuje dalším lidem. Já vystupuju a jdu si do kufru pro bágl. Dědek na nás zavolá že teda za 20 lei za oba nás sveze (asi 5 euro). To teda berem a vydáváme se na jízdu smrti. Dědek je totiž skoro slepý, moc nevidí na cedule, což se projeví hlavně na kruháčích, kde bloudí. Pak taky cesta vede lesem klikatou silnicí. Dědek neváhá předjíždět ve zcela nepřehledných zatáčkách. V zrcátku pozoruju tvář pana Vé jak bledne a křečovitě se drží sedadla.

Děda nás vysadí na špinavém Brašovském nádraží, kde jíme konzervu kukuřice a rejži. Do centra to je prý asi deset minut pěšky. Když tam ani po půl hodině nejsme, píšeme na lavičce v parku pohledy a sbíráme síly. Pak objevujeme centrum a moc se nám líbí. Brodíme se uličkami a vystupujeme k lanovce. V 7 hodin máme sraz s naším hostitelem Valentýnem. Moc sympatický kluk, máme stejný smysl pro humor a prožijeme tak víc než příjemný večer. Valentin nás provází nočním městem, vyšplháme až ke kostelíčku, kde je parádní výhled na celé město. Ze vzdáleného náměstí k nám doléhá rockový koncert. Super, až na to jeho minikanape, absenci druhé přikrývky a ledovou vodu. Pan Vé je nemocnej, kašel a rýma, poprvé za celou tu dlouho co ho znám. Jo jo, couchsurfing.

Brašov

Pravidlo cestování číslo jedna: Máš li možnost se omýt, omyj se. A to i když jsi se myl včera. Nikdy nevíš, za jak dlouho se ti další možnost naskytne!

Zase nějaké výhody spaní u cizích lidí na kanapi přece jenom má. Kromě toho, že je Valentin fešák, nám ještě vypráví spoustu historek obsahující hrůzostrašné medvědí ataky, medvědi nevědí že túristi nemaj zbraně a tak. Ve znaku Brašova je koruna prorostlá kořeny. A my už teď víme proč :)

Znak Brašova a jeho tajemný příběh

Ráno nám Val přichystá pravou rumunskou snídani, zamáváme si a vydáváme se na stop směr Sighisoara. Čím jsme jižněji, tím to jde hůř. Po hodině nám konečně zastavuje auto. Veze nás asi 30 km. Na parkovišti pak požádáme kamioňáka, zda by nás nesvezl. Sedím tak na jeho posteli s kytičkovým povlečením. Obědváme v parku a dáváme si šlofíčka. Ve 4 hodiny konečně vcházíme bránou do města na seznamu dědictví UNESCO. Hradby, barevné domky, kostel, krytý schodiště ke klášteru. Dům, kde se narodil Vlad Tepeš - Drákula. U kostela se ztratíme, zvedne se vichr a přes písek není vidět. Nakonec se najdeme a běžíme na nádraží. Vlak dobíháme za hustého deště, bouřky a přes grafiti není vidět na cestu. Jedeme do města Mediaš. Prohlédneme si centrum a potkáváme se s Andrejem, naším dalším sympatickým hostitelem. Po večeři nás Andrej veze do svojí vesničky. Tady je zrovna místní fest, dáváme si pivko do kelímku a posloucháme rumusnkej rock. Večer se konečně můžu osprchovat.

Andrejova maminka nám nachystá luxusní snídani s typickou pochoutkou: papriková pomazánka zvaná zákuska. Pak všichni tři vyrážíme na cykloprojížďku na kole. Bohužel se Andrejovi po pár km uvolní přehazovačka a větev jí úplně rozseká. Musíme se vrátit. Na cestu dostaneme jabka a domácí sušenky a taky odvoz zpět do Mediaš. Zveme ho aspoň na kafe a chytáme bus do Sibiu. Hrozně se ochladilo. Jdeme do centra kde je největší pochoutkou trdelník. Hned si ho dávám, jako český až na to, že má na délku asi 15 - 20 cm a stojí 5 lei. Jíme venku a je nám sakra kosa. Na hodinu se jdeme schovat do café. Pak konečně v 6 potkáváme Mariuse, ten nás bere do úžasný hospůdky, kde piju místní kvasnicový pivo.

Sibiu is watching you!

Ta pravá terapie

hostitel Marius

A další den to konečně přišlo, to, proč jsem se do toho Rumunska teda vydala! Přátelé, je to tady! Hory! Půjčujeme si na dva dny auto a vydáváme se do pohoří Fagaraš v Karpatech. Na úpatí kopce bereme dva stopaře, Izraelce. Pomalu stoupáme po Transfagarašské silnici, údajně nejúžasnější cestě na světě. Fotíme, stavíme u vodopádu, výhledy jsou dokonalé. Parkujeme u jezera Balea a odtud se vydáváme pěšky. Je zataženo, pan Vé mi mizí v mlze. Vůbec mi to nevadí, stoupám svým tempem a užívám si tu krásu. Po 30 minutách docházíme do sedla, překonali jsme 300 výškových metrů. Vydávám se napřed k vrcholu 2500 metrů. Všechno je v mracích a my čekáme s připraveným foťákem, sem tam se mraky pohnou a my tak vidíme co je vlastně pod námi. Za chvilku dorazí Češi a Slováci, ale moc si nechtějí povídat. Dolů scházíme jiným údolím, koukáme zda neuvidíme sviště. Hory jsou divoké, kamenité a čisté. Startujeme a jedeme klikatou silničkou, míjíme několik výstražných cedulí s medvědy. Už za tmy dorazíme k naší dnešní hostitelce Corině. Bydlí na statku, mají krávy a koně. Kadibudku na zahradě, nemají koupelnu. Dělají domácí sýr. Corina vypráví super historky, v hodně z nich medvěd někoho sežral.

Vstáváme v 6 a jdeme dojit krávu. Já poprvé a řeknu vám, není to jen takové tahání za cecíky, jak si myslíte! Corinin otec si myslí, že jsme se zbláznili, pro něj rutina, pro nás atrakce. Jedeme dál do města, kde je ulička výrobců keramiky. Kupujeme jeden talíř za 7 lei, později se bude ve městech prodávat za 15 a víc. Musíme se dostat zpět přes Karpaty a ráno vrátit auto. Snažíme se najít nocleh okolo Sibiu, nakonec zoufalí končíme v hostelu Drákula za 85 lei.

Patnáctý den ráno vracíme auto, sedáme na bus směr Brašov a pak Bran. Totiž dnes nás čeká největší rumunská turistická atrakce. "Drákulův hrad", údajně. Chtěla bych vás tady varovat. Nejezděte tam. Je to jenom turistické předražené místo. Vlad Tepeš Drákula se tam nestavil ani na párek v rohlíku. Všude je plno stánků s kýčovitými suvenýry, předražené restaurace a hotely a turisti. Vstup na hrad stojí 30 lei na osobu, což je v porovnání s UNESCO památkami za 5 sakra hodně. Na hradu se dozvídáte, že tam vlastně žil někdo úplně jinej, ale mají tam jaksi obrázky upírů a info o filmech s nima. Pokud byste se v hradě chtěli mrknout do mučírny, vysolíte dalších 10 lei. Rychle pryč, zkoušíme stop ale zrovna jede bus do Rašnov. Na vrcholku kopce je hrad, šplháme se pěšky, leje jako z konve. Platíme vstup 10 lei a jsme tento den podruhé zklamaní, všechno na hradě je zavřené, můžete se tak maximálně projít po kluzkých zbytcích hradeb. Z hradu stopujeme do centra a hledáme ubytování. Najdeme luxusní pokojíček za 80 lei a ještě si skočíme do majitelčiny restaurace na klobásky se zelím.

drákulova nevěsta :)

co si o Rašnovském hradu myslím?

Pravidlo cestování číslo dva: Opravdu dobře si rozmysli, co s sebou opravdu potřebuješ. Když si vzpomenu, jak jsem před odjezdem váhala, zda si přibalit šatičky, nafackovala bych si. Každý gram se počítá. Kraťasy jsem na sobě měla např. jenom jednou za celou dobu, srolované džíny jsou taky kraťasy! Jak se správně sbalit vyžaduje zkušenosti a hodně bolavá záda :)

Následující den má být konečně ve znamení vysokohorské turistiky s příchutí medvědí stopy. Jdeme na stopa, stopneme bus a jedeme do Zarnešti, z města pak ještě jdeme asi 3 km pěšky k lesu, pak opět stopneme nějakou paní až ke studánce, kde je údajně výchozí bod do medvědiště. Oba nemáme pro strach uděláno, nemáme ani brokovnici, ani slzák natož pak turistické hůlky, které jsou mimochodem skvělým nástrojem na medvědy: dělají přirozeně hluk, takže nemusíte hulákat a zpívat a při nejhorším ho můžete probodnout. To my ale netušíme a co nejtišeji našlapujeme lesem. Stoupáme prudce hustě zalesněným kopcem. Za nějakou dobu, když máte strach čas utíká pomaleji, vyjdeme na přehlednou planinu. Rozhledy jsou překrásné, slunce pálí, nikde nikdo (teda aspoň doufáme). Pokračujeme dál do lesa, k chatě už je to prý jenom hodinu. Opět hustý les, najednou slyšíme chrastění, přímo před nás na cestičku vyskočí kočka! Uf, číča nás dovede až k chatě. Dáváme si polívku a rozhodujeme, co dál. Vrátit se přes hřeben se nám nechce, cesta vypadá že je třeba se místy jistit. Pokračovat na vrchol taky nebudeme, je celý v černých mracích a hlásili bouřky. Takže nakonec sejdeme opět dolů, ovšem jinou cestičkou. Cestou míjíme úžasné skály s ještě zajímavějšími lezeckými cestami. Cestou zpět stopneme dědu a následně žraloka. Žralok v Rumusnku říkají člověku, který se živí tím, že těsně před busem přijede na zastávku, nabere lidi a odveze je, za peníze lístku na bus. Vyzvedneme si bágly a jdeme na další stop: do města ještě víc medvědovatého: Bušten. Tady se máme setkat s maminkou CS týpka Andreje, on nějak uvízl v Bukurešti. Maminka mluví francouzsky a opět nečekaně strávíme příjemný večer.

výhledy a kochání

tam nahoru pojedem!

nenoste s sebou med, nedýchejte a radši sem vůbec nelezte!

Lucinka a hound

V noci zuřila bouřka a slejvák. Déšť hlásí i přes den. V plánu bylo jet lanovkou na okolní pohoří a pochodit po vrcholu. Nakonec přece jenom jedeme. Lanovka je pekelně drahá, jedna jízda stojí 35 lei. Proto se už na kase ptáme, zda je možné dolů sejít pěšky. Paní hází zděšený obličej a říká, že za takového počasí ani náhodou. Nahoře není vidět na krok a leje jako z konve. Jsem otrávená a možná i trochu otravná. Pan Vé trvá na tom, že dolů půjdeme pěšky. Nejdřív ale v dešti a lze klopýtáme k tajemným kamenům, údajně léčivému energetickému místu, nejvíc v celý Evropě. Pak koukáme na mapy a fotíme si je. Rozhodujeme, že přece jenom to dolů nemusí být taková hrůza a že nebudeme mířit do Bušten ale do města Sinaja, kam hora klesá mírněji. Vyrážíme a brzy se ukáže, že to nebyl zas tak špatný nápad. Už skoro neprší, mlha se trhá. Jdeme příjemně asi dvě hodiny po náhorní planině. Procházíme místem vysokých klečí, napadá mě, že tam by se lehce schoval méďa a hned na to uvidím ceduli upozorňující na hojný výskyt těchto všežravců. Jdeme a zpíváme. Teda zpívám spíš já, pan Vé nezná moc songů. Takže když už mě bolí v krku, on spustí aspoň "Ná na náná". V dálce vidíme stádo ovcí. Jak nám Corina řekla, často větším nebezpečím v horách jsou pastevečtí psi. U stáda jich bývá až 10 a pokud není pastýř poblíž, klidně na vás zaútočí, přiblížíte li se víc než považují za bezpečné pro své ovečky. Dojdeme pod další lanovku a pomalu začínáme klesat. Hory se znovu halí do mlhy a hustě prší. Jdeme úzkým pruhem sjezdovky, kolem bílá tma, zvuky lesa, všudypřítomný strach. Teď už doslova řveme. Několik metrů před námi najednou uvidíme pohyb. Strneme, V lese nežijí jenom medvědi ale i rysi. Velikost by odpovídala. Zpátky to nejde, přibližujeme se a vida, divocí psi, spoustu štěňátek. Pro jistotu odolám touze je pomazlit, kdo ví kdo je jejich matka. Pokračujeme ještě kus a už vidíme dolní stanici lanovky. Uleví se nám a dáváme si nechutně drahou klobásu. Všude visí cedule s výstrahou zvýšeného výskytu medvědů a rady, co dělat a co ne. V rumunštině. Rozumíme houby. U stanice je i parkoviště a já přemlouvám pana Vé, zda bychom nemohli zkusit stopovat, že do lesa už se mi nechce. Nakonec souhlasí. V Sinaja hledáme hrad Peleš, údajně rumunský Versailles. Pak už se nějak dopravíme zpět k Andrejově mamince. Ta nám povídá, že místy kde jsme sestupovali je 5 medvědů na kilometr čtvereční.

tajemné léčivé balvany

mlha si s námi pohrává

nefouká a neleje!

Ráno pádíme na vlak, najitý na internetových stránkách, který ovšem ve skutečnosti nejede. Zevlujeme a čekáme na další který je dvakrát tak dražší. V 11 jsme v Bukurešti. Už nemáme moc peněz a nechce se nám vybírat další, hrajeme proto hru: přežij s tím, co máš. V parku jíme oběd: jabko, zbytek rýže, sušenku a sardinku. Jdeme do centra a chceme se sejít s Andrejem. Sice je to fešák, má ale neuvěřitelné zpoždění. Moc si nepopovídáme a už musíme vyrazit, jak jinak než pěšky, hledat domov naší hostitelky. Ona jde večer do divadla, my na nákup těstovin, šunky a sýra k večeři.

Poslední rumunský den strávíme menší prohlídkou města, všechno je ten den zavřené. Pak se stavíme pro bágly a spolujízdou se vydáváme vstříc příští destinaci: Bulharsku.

Nakonec bych si dovolila sepsat pár "Romania pravidel":

15 min = 45 min. Řekne li vám někdo, že je něco vzdálené 15 minut, počítejte radši 45 až hodinu.
1 km = 3 km. Úplně stejný případ. Rumuni prostě podhodnocují vzdálenosti a přehodnocují vaše síly!
Ničemu nevěř, všechno si ověř! Možná obecná rada, v Rumunsku platí dvojnásob. Píšou někde že vlak jede? Radši se zeptej dvou dalších lidí. Někdo říká že obchod je doprava? Zeptej se dalších pěti a uvidíš.
Pozor na medvědy Věděli jste, že jakýsi rumunský politik tak miloval lov medvědů, až ho zakázal pro všechny ostatní kromě sebe? A oni se pak přemnožili a Rumuni si je hýčkají. Je jich tam nejvíc v celé Evropě, každý medvěd pochází odtamtud.
Platit za stop je slušné, na druhou stranu princip stopování je jezdit zadarmo. Pokud nechcete platit, stopněte někoho jiného, Rumuni dobře vědí, že "cizinec není našinec".
Je to pořád Evropa. Obecně bych neřekla, že Rumunsko je nějaká nebezpečná země. Lidé jsou tam slušní a civilizovaní. Představa že co Rumun, to cikán, je nesmysl. Stejný nesmysl je představovat si Rumuna jako opáleného tmavovlasého sedláka. Jsou to lidé jako my Češi, my Francouzi, blond, modré oči..
Stav silnic není nijak katastrofický. Jsou cesty, které nejsou tak úplně pokryté asfaltem, jinak ale všechny hlavní a všechny cesty na mapě jsou v uspokojivém stavu. Rumuni rádi troubí a nebezpečně předjíždí.

Drum bun!