Je to už delší doba, kdy jsem naposledy něco stvořila. Nebyl čas ani nálada,
takže to zkusím teď napravit. V tomto článku bych ráda promluvila o mých
zkušenostech k přístupu k dětem ve Francii, vzdělávání a snad i vyvrátím některé
polopravdy a mýty kolující o naší zemi.
Na začátek několik nezbytných informací
pro kontext: Ve Francii žiju už 12 rokem, jsem vdaná a manžel je Francouz. Já
mám zatím národnost "pouze" českou. Máme dvě děti, Salomé 6 let a Oscar 3 roky. A
jaké že jsou naše zkušenosti s francouzským systémem?
Salomé se narodila v
Nantes, pátém největším francouzském městě. Porodnic je tam několik a pokud chcete
rodit v té nejžádanější (Jules Verne), musíte se do ní registrovat co nejdříve,
to znamená den kdy vám doktor potvrdí těhotenství. Salomé se ale narodila na
menší klinice, opět celkem žádané, nicméně zápis jsme provedli okolo 2 měsíce
těhotenství. Ve Francii jsou předporodní kurzy povinné a zdravotní pojišťovnou
hrazené. Super je to, že si můžete vybrat buď klasický kurz, kde si prohlídnete
porodnici, porodní asistentka vám názorně vysvětlí věechny fáze porodu, metody
tlačení, epidural atd, a nebo si můžete vybrat jakýkoli alternativní kurz:
Hypnoporod, těhotenskou jógu a podobně. U Salomé jsem zvolila pro jistotu
klasický kurz, u Oscara potom kombinaci hypno, sophrologie a nakonec jógu.
U
prvního porodu jsem bohužel pocítila nevýhody malé kliniky. Totiž lékaři nám
dali jasně najevo, že porod koncem pánevním cituji: "stejně v 90 procentech
případů končí akutním císařem a to je potom opravdu maso". Jako nezkušení
vystrašení prvorodiče jsme se nechali přesvědčit "výhodami" plánovaného císaře.
Kromě toho mám ale s klinikou a přístupem personálu jenom ty nejlepší
zkušenosti: Antoine neboli Ječmínek mohl být po celou dobu operace přítomen na
sále. Jediný moment kdy to možné nebylo byla chvíle napíchnutí lokální anestezie
do páteře. V podstatě takový silnější epidurál. Byla jsem tedy při vědomí celou
dobu. Po zašití mě převezli na pooperační pokoj, kde už byl Antoine s dcerou a
svou obnaženou hrudí, na kterou si Salomé přikládal. A mě potom taky, hned
několik minut po došití břicha.
Miminka se tu hned neměří, aby se moc
neotravovala, pouze ho očistí, zkontrolují životní funkce a zváží a od té doby
je vaše. Malá byla se mnou neustále na pokoji, ani na okamžik ji nikdo nikam
neodvezl. Antoine tam byl se mnou také prakticky neustále a to i přes noc. Pokud
bych ale potřebovala odpočinek, mohly by mi ji sestry pohlídat. Ještě ten samý
den mi odpoledne sestra ukázala, jak se s jizvou zvednout z postele a chodit.
Malé se jaksi nešlo první den přisát, střídaly se u mě laktační poradkyně aby to
naučily ji i mě. Nakonec večer kdy už situace začínala být zoufalá, přinesla
jedna dobrá duše jakýsi klobouček na prso. Nikdy jsem od nikoho neslyšela nic o
umělém mléku a naopak mě všichni chválili a podporovali v tom vytrvat a kojit co
nejdéle. Z porodnice jsem šla asi pátý den, hned následujícího dne u nás
zazvonila porodní asistentka, aby miminko zvážila, změřila a zkontrolovala můj
stav a to i psychický a zodpověděla na mé případné dotazy. Takto přišla jeste za
další dva dny. Po dvou týdnech jsme měli kontrolu u pediatra. Opět chvála
kojení, podpora kojení dle potřeb dítěte, zájem o mě a moje rozpoložení.
Ač je
ve Francii naprosto běžné se po dvou a půl měsících vrátit do práce, ať už
protože musí z finančního hlediska, nebo protože chce, my jsme se touto cestou
rozhodli nejít. Mě osobně to občas přineslo z jedné strany nepochopení (to se ti
jako nechce pracovat?) a z druhé obdiv (tyjo já bych to doma s dítětem nedala, v
práci je to mnohem větší pohoda). V tak velkém městě jako je Nantes pro mě bylo
i velice frustrující, že jsem na hřištích potkávala chůvy a né jiné maminky,
kterým bych se mohla svěřit. Manžel v té době pracoval do cca 19h ale nebylo
výjimkou že musel zůstat i déle a také jezdil na služební cesty do Německa. Salomé byla klasické první dítě: velmi špatně spící a neustále se budící,
prakticky neodložitelná a to ani do kočárku. Nachodila jsem tehdy ve větru a
dešti doslova desítky kilometrů denně s dítětem v šátku či nosítku.
Když byly
Salomé dva roky, nejen tlak okolí způsobil, že jsme začali přemýšlet o pár
hodinách týdně v jesličkách. Okolo druhých narozenin jsem rovněž ukončila
kojení. Mikrojesle v sousední ulici (v té době už jsme se přestěhovali do
Alsaského městečka Colmar) se zdály na první pohled příjemné. Vrhli jsme se
proto do adaptačního procesu: Poprvé stráví matka s dítětem v jestlích hodinu,
podruhé už by měla nechat dítě samotné půl hodiny, pokud to proběhne jakš takš
dobře, následuje hodina, pak dvě, pak celé dopoledne, pak dopoledne i s obědem,
dopoledne s obědem a siestou a potom i celý den. Ukázalo se, že Salomé není vůbec
na tento krok připravená, když jsme se dostali na dvě hodiny tak je údajně celé
chudinka probrečela, což mi dralo srdce a ač jsem s ní ještě zkusila dvakrát
přijít a zůstat, nikdy mě nechtěla nechat odejít a já jsem se na jesle
vykašlala.
V té době jsem podruhé otěhotněla a neustálé zvracení, velmi
nesamostatné dítě a nepřítomnost manžela nás donutila poohlídnout se po chůvě. A
světe div se, našli jsme jednu perfektní. Paní okolo 40 s úžasným vztahem k
dětem, montessori přístupem a hračkami, králíčky a slepicemi uprostřed vinic kam
brala děti na procházky. Salomé si to tam téměř od první chvíle zamilovala a
nikdy neuronila ani slzičku, když jsem ji tam nechávala.
Oscar se tedy narodil
akutním císařským řezem, jelikož to vypadalo, že půjde o život nám oběma. Bylo
období covidu, i když už relativně volnější. Manžel proto nemohl být se mnou na
sále, nicméně mu hned po vyjmutí dítě donesli a mě na pooperační pokoj také, kde
už se mladý pán bez problémů ihned přisál. Opět byl od té doby neustále se mnou,
dokonce na pokoji visel informační plakát jak upravit postel a mou polohu aby
mohlo dítě spát na lůžku se mnou v porodnici.
Krátce po narození Oskárka Salomé
začala povinná školní docházka. Bavíme se tu o matřské škole neboli školce.
První ročník mohou děti zůstávat pouze dopoledne. Ve Francii není tak úplně
běžné, jako je tomu v Čr, že děti jedí v poledne ve škole. Většinu si
vyzvedávaji rodiče nebo chůvy. První rok Salomé strávila v trojjazyčné soukromé
škole aplikující pedagogiku Montessori. Je třeba zmínit, že všechny alternativní
školy ve Francii jsou soukromé, tudíž je rodiče platí ze svého a např. Steiner
neboli Waldorfská škola je oproti té naší hodně drahá. Také se velmi dbá na
zapojení rodičů do chodu školy, ať už se jedná o organizační pomoc, drobné
práce, nebo zajištění občerstvení na školní akce.
Po přestěhování do městečka
Munster jsme Salomé z mnoha důvodů dali na klasickou státní školku, kde strávila
dva roky. Školce tu říkají prostě škola a programem se i škole podobá. Salomé na
konci školkovského období uměla celou abecedu, psát písmena tiskacím i psacím. Během roku se
zabývali různými tématy jako jsou třeba jedlé a nejedlé houby, ptáci,
zahradnictví a podobně. Zároveň rozvíjeli i motorické schopnosti, učili se
jezdit na kole ale i řídit jednou rukou atd. Měli několik sešitů: sešit života
ve škole- Tam byly vlepené různé písničky, fotky knih co společně četli, fotky z
narozenin, výletů a aktivit. Dále sešit úspěchů- mnoho a mnoho aktivit s
razítkem pokud dítě aktivitu zvladlo, např. skládaní puzzle kdy jste měli od 10
dílků až po 500. Od jemné motoriky až po sociální interakci ve skupině. Děti se
hodně vedou k samostatnosti a učí se žít v kolektivu. Salomé tuhle školku
milovala. Když ji bylo 5, vypravili se na školu v přírodě na 3 dny. Což bylo
bezesporu pro mnohé děti poprvé, kdy trávily noc bez rodičů. Poslední je sešit
pro komunikaci s rodinou kam učitelka lepí důležité informace.
Úplně bych
zapomněla zmínit, že děti jsou povinné trávit ve školce a potom i škole téměř
celý den: od 8:30 do 12 hodin kdy je pauza na oběd a potom od 13:30 do 15:50.
Nemají vůbec žádné dopolední svačiny! Tohle mě osobně asi vadí ze všeho nejvíc,
protože bych nepřála nikomu vidět, v jakém stavu je v poledne vyzvedávám.
Představte si hladového chlapa nebo ženu s PMS :) Taky tady děti nemají školu
buď ve středu vůbec a nebo jako u nás ve středu a v úterý mají školu pouze
dopoledne. Děti mohou využít ranní nebo poškolní družinu, cca do 18:30.
Jako
rodič se můžete docela dost podílet na životě ve škole. Např pomoct učitelce při
kurzech v bazénu, doprovodit třídu do lesa nebo na sportovní událost. Vyrábět
dekorace na školní vánoční trhy kdy za utržené peníze škola z velké části
zaplatí školu v přírodě atd.
Salomé letos začala první třídu. Ty tady nemají
jako u nás čísla, ale jsou to zkratky slovních spojení. První třída se jmenuje
CP. Kvůli vám jsem si to vyhledala a k mému překvapení to znamená cours
préparatoire (přípravný kurs). Následuje druhá třída CE1 - cours élémentaire
première année (základní kurz prvního ročníku), třetí třída je CE2, potom čtvrtá
je CM1 - cours moyen de première année (střední kurs prvního ročníku) a pátá
poslední třída je CM2. Tím základní škola končí a jde se na tzv Collège.
První třída odstarovala a hned první den nejen že jsou děti ve škole
regulerně celý den, mají i domácí úkoly. Ohledně úkolů je můj názor takový, že
by rozhodně existovat neměly. Jsou to přece jenom malé děti, jejichž hlavním
úkolem je si hrát a ne trávit celý den ve škole plus ještě doma. tam mají taky
sourozence, zahradu, rodiče, svoje hračky a zájmy, les.. Zkuste si představit,
že dovalíte domů z práce, a ještě by jste museli např někomu vyvrtat zub nebo
odoperovat koleno.
I přes úkoly se mi učitelka zdá skvělá (a Salomé taky). V
první třídě se nejvíc soustředí na čtení. Nemají pevný rozvrh hodin a ve škole
nezvoní. To není nějaký francouzský výmysl, učitelka nám to vysvětlila tak, že
měli po určitou dobu zvonek rozbitý a když ho konečně spravili, zjistili, že
nikomu vlastně nechyběl naopak je stresoval. Je to tedy ona kdo rozhoduje jak
dlouho bude aktivita trvat podle potřeb dětí. Také se bohužel nepřezouvají,
výhodou je, že tráví přestávku venku za každého počasí (věšáčky na budny mají
hned vedle třídy).
Ještě bych asi zapomněla na to, že už na konci školky měli
velice rozsáhlé slovní hodnocení, což budou mít i nadále. V tomto dokumentu se
hodně soustředí na pozitiva, čeho všeho dítě dosáhlo a taktně se upozorní na
slabší stránky a v čem by se mohlo dítě zlepšit a na čem je třeba pracovat.
Úplně tedy odpadá český stres a riziko sebevražd mládeže. Děti také alespoň teď
nemají známky, ale razíta: "výborná práce" a naopak pokud je třeba něco udělat
lépe tak spíš motivačného rázu: "pokračuj ve snaze", "soustřeď se", "pracuj rychleji".
Učitelka dává veliký pozor na atmosféru ve skupině, je pro ni prioritou, aby do
školy děti chodily rády a těšily se tam, snaží se pro ně tedy vytvářet příjemné
motivující prostředí. S tím vším nám rodičům nává najevo, že jsem jeden tým a
musíme byt na jedné lodi a spolupracovat a že bez nás rodičů to nepůjde. Po
vlastním studiu pedagogické fakulty a několika praktických zkušenostech jsem
měla z veřejného školství obavy, zatím to ale snad vypadá, že byly liché (až na
ty bačkory, úkoly a svačiny :)
Žádné komentáře:
Okomentovat