Barbora píše z tábora level 2

Rok se s rokem sešel a mě dostatečně otrnulo z loňského táborového zážitku, taky představa zewlingu v ulicích města mě moc nelákala a na cestování nebyly ani prachy ani parťák, sepsala jsem proto dostatečně motivující motivační dopis a vylepšila cévé o nějaké ty zkušenosti v oblasti dětské psychiky a směle odeslala na hodně zajímavě vypadající tábor, podržte se, v PYRENEJÍCH!

Poměrně záhy jsem dostala odpověď, byla vybrána k užšímu výběru, pohovor na skypu proběhl s jedinou chybičkou, nevzpomněla jsem si jak se řekne gázový obvaz a neuvedla v povinné výbavě lékárničky homeopatika, jinak jsem byla přijata. Protože se někdo asi velehor zalekl, na poslední chvíli jsem byla požádána, zda bych neabsolvovala termíny dva: jeden v červenci a druhý v srpnu s týdenní pauzičkou. Bohužel jsem řekla ano.

5. července jsem celá připravená na dva měsíce opustit rodný dům stála v dešti na parkovišti a čekala na spolujízdu do města Niort, odkud byl jeden z mých kolegů animátorů, osmnáctiletý Smrkáč (jak jste si všimli, jména jsou pouze náhodným pseudonymem v zájmu zachování anonymity, moje krycí jméno budiž tedy Bobr 1 :). 

naše stanové městačko

Vraťme se ale ke Smrkáčovi! Jeho největším koníčkem je pití Coly a zpívání nahlas současných disco hitů a jeho výzvou je nikdy se nevysmrkat i když má rýmu jako trám. Taky během asi 8 hodinové cesty zlomil rekord v puštění rádia s disko hity na plný koule, což moje citlivé nedávno vyléčené ouško hodně ocenilo. Na to, že má řidičák měsíc a půl, jsme cestu přežili obstojně!

Taky jsme nabrali Letce, celkem sympatický, druhý nejstarší (hned po mě) kluk co hraje na kytaru, létá na kluzáku a paraglidu a vůbec. 

Navečer jsme dojeli do hor, kde se nacházelo naše centrum, oproti loňskému táboru jsem postoupila spíš na level 180, než 2. Žádné stany, ale pokoje pro 4 s koupelnou, žádná polní kuchyně, ale jídelna se servisem, krb, spousta místa ale hlavně obrovské hory okolo, výhledy, dravci, tymián vonící všude okolo, jenom kdyby tam nebyly ty děti!

Ředitelka vypadala sympaticky, spravedlivě, organizovaně, přesto si na konci druhého pobytu získala přezdívku Gonflé (nafouknutá).

koťátka na kolobrndách

koťátka v kaňonu

a na chatě s oslíkem a horským vůdcem

Během večera se do centra začaly sjíždět děti, pardon, vlastně kolegové animátoři. Všem jim totiž bylo mezi sedmnácti a půl až dvaceti lety. Už při prvních letmých rozhovorech jsem zapochybovala o své údajné schopnosti bavit se s každým. Zaprvé jsem jim nerozuměla, do francouzského slangu náctiletých jsem ještě nepronikla a za celé tři týdny se mi to nepodařilo, za druhé jsem sem tam rozuměla významu sdělení ale ne jeho obsahu, poněvadž se bavili o hustorkrutopřísných zpěvácích a raperech, o hláškách z filmů a o kokakole, zatřetí jsem nevěděla pořádně, o čem bych se s nimi měla bavit, zkoušela jsem věčné téma cestování, nic. Divoká zvířata-nic, pohybové aktivity-nic, sex-nic, alkohol-nic! Taky velkým problémem bylo neustálé používání chytrých telefonů a rozesílání si sms, jelikož chytrý telefon ještě pořád nemám a jejich sms jsem stejně nerozuměla, byla jsem už od začátku odsouzena k věčné táborové samotě. K tomu přispěl i fakt, že jsem se svojí roztomilou skupinou tři nikdy netrávila aktivity s ostatními skupinami.

tak takhle se dělá oheň děti :)

nahoře a spokojený

Dalším zážitkem byla cesta do Paříže. Bylo třeba odjet z Pyrenejí, večer dorazit do Paris, přenocovat a brzy ráno poshánět všechny sviště na nádru a dopravit je bez újmy zpět do hor. Na tento úkol byli zvoleni: Bobr 1, Smrkáč, Hrozba (holka s výhružným pohledem, od rány, neustále ječící a unavená) a Valoušek (mladý nezkušený chlapeček kterého si spletete s dítětem). 

Celý výlet se jaksi zvrhl (ale v podstatě i tábor) v:

• dělání selfíček všude a za všech okolností - v oficiálním pc byla složka ranní selfí, pak taky selfí při jídle, selfí na wc, z aktivit nebyly normální skupinové fotky ale neskutečné množství selfí kde je často vidět obří paže fotografa.
• Kokakolové orgie. Dosud jsem netušila, že dnešní mládež si neničí játra alkoholem, ale nalejvá se kolou, ráno, večer, kdekoli. Pivo? fuj, já piju jenom kolu. Na celodenní cestování vodu? Ses zbláznila, jedině kolu. Když se nás Nafouknutá ptala, co chceme koupit na takzvanou pátou večeři, probíhalo to asi takto: "kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, fantu, ice tea, kolu, pivo?" Poslední jsem byla já, správně.
• falešný zpěv se sluchátky na uších. Jestli něco nemám ráda, tak lidi, co ve veřejné dopravě kašlou na ostatní, nasadí si sluchátka a zpívají. Protože se ale neslyší, zpívají falešně a hodně nahlas. A přesně tak probíhala cesta. Předstírat že k nim nepatřím a schovávat se pod sedačkou nejde celou cestu, že jo.
• Boty na sedačkách. Asi nikdo z nás si nerad sedá do bahna a psích výkalů, z bot našich spolucestujících. Protože moji kolegové ale byli super cool, botky na sedačky rozhodně patří, a proč nedat takový vzor našim dětem!
• Všechno je nebo musí být trop stylé! Hodně stylový! Tuto hlášku používají jak děti, tak velký děti (animátoři). Jíte chleba s máslem. trop stylé! vidíte babičku na přechodu: trop stylé! Někdo si zapomene kšiltovku: trop stylé!

selfí abych nebyla pozadu

No nic, děcka nám dorazila, na prvním pobytu jich bylo 64, což vychází 8 dětí na osobu, což se dá. Aktivity byly super, děti létaly na paraglidu, lezly jsme na skály, spaly na horské chatě a celý den chodily v horách, prováděly kaňoning, výlet na kole a sjezd na kolobrndě, minigolf, koupačka a tak, nenudili jsme se a všechno tak nějak proběhlo jak mělo, až na pár zážitků.

Jak známo, v horách je plno ještěrek a dalšího hmyzu, vynalézavé dětičky se bavily například tím, že ještěrkám trhaly ocásky, takže na konci pobytu nebyla v oblasti jediná ještěrka s ocáskem. Taky chytali mouchy a dávali je do krabičky s jakýmsi rosolem (čert ví, kde ho vzali). Na celodenním horském výletě jsem se svojí skupinkou převážně desetiletých holčiček viděla divoké koně. Dva tak poskakovali a náš horský vůdce to okomentoval tak, že si hrají. Pak se začali regulerně rozmnožovat a já jsem ještě dva dny musela vysvětlovat, jak že to funguje, jak se rodí děti, koně a ještěrky, přičemž si jedna dívenka zacpávala uši i oči.

a jak to dělaj koně, Luci?

Celý červenec bylo příšerné vedro a večer přicházely jako vysvobození bouřky, údolím přišly mraky, nebe se zatáhlo a začalo hustě pršet, bouřka v horách je obzvláště působivá. Někdy jsem musela objímat plačící holky, které byly přesvědčené, že tam jistě umřeme. Ráno byl vzduch krásně čistý.

Občas jsem se přistihla, že používám slova nebo výrazy, které přesně nevím, co znamenají ale které se mi do věty nebo situace pěkně hodí. Možná jste to někdy zažili, vy kdo mluvíte druhým jazykem. Nikdy se na mě nikdo divně nepodíval a tak s tím pokračuju. Někdy se podezřívám, že jsem až moc kreativní a vymýšlím si nová slova :)

huráá

Všechny děti na táboře měly rodiče zaměstnané u společnosti Total, děcka proto bydlí třeba v Kataru, Indonésii, Skotsku, nebo Angole, mluví plynule anglicky či arabsky. V těchto zemích žijí často v jakési izolaci od okolního světa, běžná je např. konverzace: "Mě se nejvíc líbilo v Indii, hotel tam má super bazén s tobogánem a na pláži je taky bazén."

K typové charakteristice z loňského roku nám přibyl:

• zloděj (dítě co jednoduše šlohlo tablet někomu jinému a schovalo ho tak dobře, že ani prohledávání všech osobních věcí nebylo úspěšné.
• milenci (páreček, co se najde a zase rozejde, někdy třeba jenom na závěrečnou diskotéku, o to bolestnější je pak odjezd, vím o čem mluvím, taky jsem byla na táboře :)
• princeznička (holčička která by už teď vyhrála miss france)
• mazlíček (holčička která si vás plate s maminkou a neustále vyžaduje objímání)
• rváč (s každým a za každou blbost)
• "tadyneníněcovpořádku" (dítě co přijede kompletně bez spodního prádla či s jedněmi botami)
• exhibicionista (puberťák co se baví ukazováním pindíka mladším dětem, nebo to aspoň předstírá)   

Skutečným potěšením pak byly dva dny volna, které jsem využila k výletům. První den stopem do nedalekého Luchonu, nakoupit a napsat pohledy a pak zpět stopem do asi 15 km vzdáleného horského sedla, kde pro samou mlhu nebylo nic vidět, což mi nezabránilo v menším výšlapu mezi kravičky a horské orchideje.

koupačka

Druhý den volna hlásili zákaz vycházení a risk velkých bouřek, měla jsem ale centra plné zuby a představa, že strávím den v posteli mě nijak neuspokojila. Vydala jsem se proto do údolí jezera Oo, ke kterému jsem za necelou hodinku a půl vystoupala. Silný vítr mezitím rozfoukal mraky a na bouřku to taky nevypadalo, rozhodla jsem se stoupat ještě asi hodinu a půl k jezeru Espingo, ve kterém jsem měla v plánu se smočit. Jako důkaz jsem požádala další turisty o fotku, ti mě pak doprovodili až do údolí a pozvali na večerní oslavu, což jsem nemohla odmítnout. Po bezmála dvou týdnech strávených marnými pokusy a konverzaci s pubertálními kolegy se proto nabízený večírek ve společnosti sympaťáků v mém věku, svolných ke konverzaci  jevil jako ideální způsob relaxace a nabrání nových sil. 

Pokračování příště... 

na druhou stranu takovej výhled z kanclu jen tak někdo nemá :)

happy hours naruby