Supermaman

Kdysi dávno v roce 2017:

Je večer, sotva udržím oči otevřené, ale přesto usedám na kanape mezi poblité bryndáky. Smrad vlastního vyblitého mlíka je ještě horší než vyblitá Tequila. Tenhle smrad mě bude strašit na smrtelný posteli. Chuť pochlubit se je silnější než spánek ale zase ne tak silná jako chuť na pivo. Otvírám jedno nealko.

Asi neexistuje míň sexy představa ženy kolem třicítky, než "žena na mateřské". Mnozí z vás si mě asi představí jako udřenou ušmudlanou s neumytýma vlasama, tepláky s dírou na zadku a s vyhřezlým břichem "zdobící" jizva jako bych narazila na traverzu ve tvaru T, neustále mumlající o pokaděných plínách a prdících.

A ono houby. Sice o spoustu skils přijdete. Jako třeba nemůžu ještě provádět sporty jako dřív, takže bych asi těžko dala celý den na biku v lese, nicméně pobyt s dítětem doma vás naučí takové apdejty, že by i Spiderman (čti spiderman, ne spajdrmen, jsme ve Francii, voe) koukal.

Supermaman to jsem já!

My new Supermaman skils:

1. Bicáky. Zkuste si tahat celý dny tři až sedm kilo, zvedat je a zase pokládat, houpat je v náručí, pochodovat s ním od okna ka oknu, protože se ráda (ta kila) koukají na stromy za oknem. Pochodovat s ním a houpat zároveň když u toho ta kila řvou hladem ale nechce se jim sát a tento pohyb je jediný, který je uklidní.

2. Jedna ruka sama tleská. Jo tohle by mi i Chuck záviděl. Na jedné ruce dítě, ta druhá zvládne téměř cokoli. K dokonalosti mi chybí už jen si levačkou zavázat tkaničku, uštrykovat šálu a žonglovat.

3. Vyvinula jsem tzv běhochůzi. Jelikož běhat ještě nemůžu, ale chodit jo, a proto že není větší stres než řvoucí dítě v kočáru hned před kojením na veřejnosti, naučila jsem se chodit fakt rychle. A to dokonce tak rychle, že jdu stejně rychle jako Ječmínek kterej běhá ultra traily.

4. Už 4 měsíce v kuse v noci pařím a jsem čím dál víc fit. Naše zlatíčko prodělalo krizi z poklesu mlíka, výsledkem je návrat k dvouhodinovým nočním kojícím intervalům a teď i novinka: vstávání s taťkou kolem sedmé. Takže se ze mě stává asi kyborg nebo co. Upřesnění za další měsíce bezesných nocí, kyborg teda nebudu, spíš jedu před den autopilota.

5. Jsem něco jako Zaříkávač koní. Teda skoro. Možná ještě lepší. Umím rozeznat pláč a určit, co se teda jako děje. To už nemá daleko k předvídání budoucnosti z kávové sedliny či rozprávce se psy.

6. Bejby vokalizuje. Jako že vydává zvuky. No a já jí na to taky vydávám zvuky a ona se směje, jako že rozumí. Takže mluvím dalším jazykem. Totiž jazykem nemluvňat

Všechno tohle ale vůbec nic není v porovnání s faktem, že Bejby je světový šampion v házení šavlí.

2019 současnost:

...Po dvou letech (neuvěřitelný), se vracím k tomuhle rozepsanému článku. Něco z toho už jsem zapomněla a samozřejmě, že Bejby už šavle nehází. Zato já jsem se dostala do levelu Chuck Norris plus. Dokážu totiž dnes ještě navíc toto:

- Lidi dneska platí rance za kurzy sebeovládání, sebepoznání a nechávají se na týden zavírat do naprostý tmy. Přitom k dokonalýmu sebepoznání stačí "jenom" každý večer uspávat dítě! To je prosím taková ta část dne, kdy už toho vašeho andílka máte plný kecky a jedniný na co se těšíte je, až bude spokojeně oddychovat a vy se konečně vrhnete na lahváče/ vanu/ víno/ kotel zmrzliny/ manžela. Ano, toho uvádím záměrně na posledním místě páč na nějaký divočení už vám moc energie nezbývá. V tuhle chvíli je před vámi ale nejdůležitější úkol: hodit se absolutně zen, neuspěchat to, být pozitivně naladěn a uspat dítě. Já mám ozkoušeno toto: i když by třeba celá republika večeřela v deset, vy se najezte předtím. Není nic horšího, než uspávat hladoví. Dojděte si předem na záchod. Během následující půl hodiny (ideál když to jde fakt dobře) a hodinek dvou si neodskočíte. Představuju si, že jsem ohromný těžký balvan v lese, který se díky své váze pomalu začleňuje do země a obrůstá mechem. Nesmějte se, ty malí hadi fakt vycítí, pokud nejste zen a v pohodě. Ještě se mi nepodačilo dítě uspat, když jsem spěchala, měla hlad a nebo byla na nervy. Takže super skil: umím se zhypnotizovat a stát se balvanem :)

- Jsem schopna během dvou hodin nepřetržitě zpívat jednu ze tří ukolébavek, a to: Spinká a sní mravenec lesní, dobrú noc má milá dobrú noc, Halí belí koně v zelí. Obvyklý průměr je 45 minut. Schválně si to zkuste: celou jednu vyučovací hodinu na základce zpívat pořád dokola Halí belí koně v zelí a hříbátka v petrželi. (Tuhle mám ze všech tří nejneraději, jelikož je nudná a krátká a moc se nedá s hlasem klesat). A co kdybych přestala? Skoro spící dítě otevře oči a naznačí zvuk songu, jako že repete.

- Znám fakt mrtě básniček a písniček pro děcka. "Řekla vrána vráně, koupíme si sáně, budem na nich jezdit, v stodole po slámě." Ta je dost dobrá, taky jsem to vždycky chtěla zkusit a vrány mě předběhly!

- Na začátku jsem si posteskla, že už nejsem schopna vrátit den bajkováním po lese. Tak to prrr. Teď nejen, že toho schopna jsem, mám k tomu ještě na rámu dvacetikilovou zátěž.

Myslím, že vám je všem jasné, jak to s tím mým naparováním je. No tak zase příště! 

Běhat po horách jako kamzík s děckem na zádech? Hračička! ;)

Lulu má pré

Takovéto když po dobu dvou let jste sami maximálně dopoledne a takovéto kdy tiše závidíte partnerovi, že jede na služebku nebo na víkend a vy nemůžete, protože kojíte a protože nechcete vašemu miminku způsobit prořvanou noc. No a pak jednoho dne si nějak nenápadně všimnete, že vaše miminko už je spíš malá holčička. První moment byl, když někdy na podzim měla v noci horečku a my volali sos medecin (to není rychlá, je to sos doktor, co za vámi přijede v noci, vyšetří a zase odjede), protože už měla 40 a neklesalo to a já do telefonu dispečerce říkám: moje miminko má horečku, dala jsem jí datum narození...a ona prý: miminko? spíš holčička, souhlasíte se mnou? Ježiš jó, hlavně už přijeďte!

Tak tuhle holčičku já kojím, budou jí dva roky, takže naprosto normální, nicméně se to naše robátko dostalo do fáze, kdy chce Ham ham kdykoli a kdekoli, stačí jen nepatrné vystoupení z konfortní zóny nebo nuda. Její oblíbená hra taky je, že chce prsa vyndat obě najednou a mazlit se s nima a je to prostě celý děsná bžunda, pokud teda nejsem zrovna ve vlaku, na pohovoru u ředitelky školky nebo v supermarktu. Navíc na léto plánujeme ještě jednu akcičku, při které je naprosto nežádoucí, aby mi naše Bejby lezla do výstřihu...

Zkrátka rozhodla jsem se, a můžu vás ujistit, že to vůbec nebylo lehké, že ji prostě odstavím. Využiju k tomu prodloužený víkend a pošlu ji s Ječmínkem k babi a dědovi. Tak i on na ni nebude úplně sám. 

Pátek dopoledne: naposledy jdeme spolu koupit sendviče na cestu a já tajně brečím.

13:30: Moje rodina nasedá do vlaku a ten nenávratně mizí v zatáčce. Cítím se jako nejhorší matka pod sluncem, páč vím, že noc bude hrůza a ona mě bude hledat a brečet. Ještě celé odpoledne a následující den jsem v režimu dítěte, koukám na hodinky v kolik jí musím něco uvařit a v kolik bude siesta. Doma je to divný. Do jejího pokoje radši nechodím. Ač jsem si naplánovala asi tisíc věcí, jenom tak bloumám a trvá mi hodně dlouho, než něco udělám. 

Sobota: S kamarádkou objíždím obchody a zařizuju co jsem potřebovala, do toho mám tvrdá a bolavá prsa, které mi nikdo nevypije a která musím sem tam odstříknout do vany aby se mi neudělal zánět. Celé dva dny se obkládám ledem.

Neděle: Na dnešek mám naplánovanou odvážnou akci. Odvážnou jenom díky tomu, že moje cyklistika zdaleka není, to co bývala. Jinak by to byl takový běžný výlet. Cílem tohohle článku je podělit se s vámi o moji první samostatnou vyjížďku do okolních výšin!

První část etapy je vlakem!

Takže. Máme tu národní park Vosges. Místní hory jsou asi něco jako Krkonoše, dosahují výšky okolo 1300 metrů. A tam já musím!

V 8:37 mi jede vlak do údolí Munster (odkud je i ten slavný smradlavý sýr). Ušetřím si tak cca 20 km a dvě hodiny jízdy údolím. V 9:05 vyskakuji i s kolem z vlaku a připadám si jako Danny Macaskill. Můj cíl a i nejvyšší bod je průsmyk Schlucht ve výšce 1139 m. Z Munster začínám pomalinku lehce stoupat. Potom v jedné zatáčce je možnost využít zkratky. Riskuju to a během minuty se pohodlné 4procentní stoupání mění v 15procentní kopec, kde se bojím, abych se nezvrátila dozadu. Jeden z mých cílů je netlačit ani metr. Tady ta zkratka mě tedy stojí hodně sil. Nakonec se ale vyškrábu zpět na silnici, ušetřila jsem si asi 2 km.

výživná zkratka, škoda, že není tolik vidět jaký je to krpál!

Silnice se vine lesem a stoupání je velmi příjemné. Co už je ale horší, jsou ty směčky aut a motorek. Smrdí, dělají hluk a mnoho aut mě objíždí velmi těsně. Sem tam fotím ale vesměs pořád jedu. Kousíček před vrcholem se krajina otevírá a vy tak máte vyhledy do údolí a na okolní kopce. Po 2 hodinách a 18 km stoupání jsem konečně v Col de la Schlucht. Tady mám v plánu se zastavit, odpočinout a něco sníst. Průsmyk je ale ve stavbě a všude je prach, stroje a hlavně miliony aut. Sním rychle půlky Margotky a jedu dál. 

Příjemné stoupání lesem

pozor, lavina!

Cube se kochá

Čeká mě hřebenová silnice až do dalšího průsmyku Col du Calvaire. Cesta je moc hezká, lesy a louky, kdybych chtěla, mohla bych se jít projít k jezerům. To ale nedělám, jednak má odpoledne pršet a potom jsem po dlouhé době taky vytáhla nášlapy a nechce se mi s nimi nikde moc pochodovat. Zastavuji u jedné dřevěné chaty u cesty a dávám si Panaché (místní obdoba Radlera). Nahoře je zima, ochladilo se oproti městu o 10 stupňů. Schválně se neoblékám, abych si chladila bolavá prsa. Po 16 km dojedu k dalšímu průsmyku. Tady je konec lanovky a sjezdovka je přes léto využívána jako bike park. Povídám si s místním pánem a ten mi určitě nedoporučuje sjet si park na mém kole (nemám odpružený zadek a ani vhodnou helmu). Moc nestavím a teď už klesám do dalšího průsmyku, stále po hřebenovce. Malinké stoupání a já se dostávám do vrcholového cíle mého výletu Col du Bonhomme. Tady sním vajíčko a mrkev a silnice už jenom klesá do údolí. Domů to mám ještě 30 km. 

zátiší s kolem a pivem

Dojedu do městečka Kaisersberg. Krásné dřevěné malované domy a moc turistů. Na lavičce u fontány sním asi ten nejhnusnější sendvič, co jsem kdy jedla a chuť si spravím místní dortíkem se sušenkou namočenou v třešňovici. Dál pokračuje cesta úpatím kopců s vinicemi. Tady už to znám, jezdili jsme tu společně s Ječmínkem a Bejby. Začíná lehoučce pršet. Po cestě se ještě zastavím u silnice na třešně a chvilku po 15h jsem doma. 

Kaisersberg a zavřený svatý v chlívku

tady tu díru si všichni fotili, tak aspoň víte, co v ní je!

Nohy mě pochopitelně bolí, ale žádná katastrofa. Jsem ráda, že jsem cca 70 km a asi 1000 metrů převýšení zvládla celkem v pohodě, bez jakékoli krize nebo snad chuti to otočit. Naopak jsem si všechny části výletu užívala: táhlá i prudká stoupání, vrcholovou houpačku, sjezdy a konečnou rovinku. Takže matky, jízda na kole se nezapomíná a ani jízda do kopce ne! :) Jediné mínus jsou všudypřítomná auta a motorky. Myslím, že je to cesta, na kterou Francouzi, Němci a Švýcaři vytáhou svoje historické vozy a kabriolety, viděla jsem jich opravdu hodně. Jsem i hrozně ráda, že jsem jela sama, svým tempem, spoléhala se sama na sebe, svou intuici a potřeby. I to je pro mě výhoda včerejšího výletu. Člověk takto v klidu objeví spoustu míst, kam má chuť se později vrátit s rodinou.

Dneska prší, tak si asi konečně dám ten den v posteli..a nebo ne? ;)

dortík co se jmenuje Roztomilý hřích. Pro jistoty jsem z toho ale oprášila tu vrstvu cukru.

Kulový blesk

Už to bude pomalu měsíc, co jsme změnili adresu, a jelikož živé vzpomínky na tak čupr akci, jako je přestěhovat náš bordel přes půlku Francie pomalu blednou, rozhodla jsem se to rychle sepsat, abyste z toho taky něco měli, že jo! Fuj, to je ale dlouhá věta, měla by se dávat děckám na rozbor.

Balíte li s dítětem, na všechno musíte kreslit pejsky

Jsou Vánoce a my jsme ze tří destinací našeho příštího bydliště vybrali město Colmar v regionu Alsasko. Neptejte se mě proč, to by bylo na dlouho, ve zkratce ale: hory, lesy, kultura, blíž do Čr a Lyonu. Na začátku ledna se mě furt někdo ptá, jestli už máme byt, když se v dubnu stěhujeme a já začínám nervóznět a přenášet stres i dále do rodiny. 

Přesto se ale podezřele dlouho nic neděje. Na konci února se koukáme na inzerce o pronájmech bytů a zkoušíme domluvit prohlídku s tím, že dorazíme za 14 dní. Všude nás posílají k šípku, prý ať zavoláme několik dní dopředu.

Na začátku března se vydáváme na 4 dny do Colmar, kde máme každý den domluveny cca 4 prohlídky. Objíždíme byty na vypůjčených kolech. Prší. Všem majitelům či agenturám dáváme pro jistotu naši kompletní složku, protože další možnost už mít nebudeme. Naštěstí jeden supr byt naši složku přijme. (jo děti, pronajmout si ve Francii byt není vůbec jednoduché, často po vás požadují i dva ručitele a i přes to, že máte v práci smlouvu na dobu neurčitou a vyděláváte víc než třikrát nájem).

Řešíme jak přestěhovat náš majetek abychom kvůli tomu nezbankrotovali. Nabízí se pronájem náklaďáku a jeho navrácení na místě stěhování. To by ale musel jeden z nás toto auto řídit a druhý jet sám 6 hodin vlakem s téměř dvouletým neposedou. Nakonec narazíme na stránky, které nabízí využití aut, co by se vracela prázdná. Zaplatíme zálohu a oni nás spojí s naší firmou. Jsou to Rumuni.Povedlo se nám neplatit nájem za byt dvakrát. Jeden den Rumuni přijedou a my jim všechno naložíme, předáme byt v Nantes, přespíme u kamarádů, ráno sedneme na vlak a Rumuni nám věci odpoledne doručí. Tak jestli tohle všechno klapne, bude to zázrak. Musíme jim zaplatit hotově a celá sranda nás vyjde na 800 euros.

Upřímně, naučte se balit jednou rukou, v druhé se chce někdo nosit..

Je asi měsíc před dnem D. Furt se mě někdo ptá, jesli už bydlíme v krabicích. Ještě pořád se směju a říkám, že ne, že všechno zabalíme o prodlouženém velikonočím víkendu. Agentka nám do bytu vodí nové zájemce. Byt se jim líbí do chvíle, než mi diskrítně položí otázku, zda je tu klid. Dva týdny před akcí se ale tak pomalinku dávám do balení. Ječmínek odněkud vytáhne pytle, co je naplníte a vysajete vzduch vysavačem. Objevuju novou životní vášeň a doufám, že v nové destinaci najdu zaměstnání: vysávačka pytlů na hadry. 

Úspěsně prodáváme děsně nepohodlné kanape za stejnou cenu, za jakou jsme ho před několika měsíci pořídili. Darujeme nespočet věcí a oblečení. Čím víc se to blíží, tím míň je mi líto se věcí zbavit. Krabice a pytle se nám začínají kupit všude a jediný pokoj, který zůstává nedotčený, je ten Bejbin. Začíná mi hrabat. Dva týdny žiju ve stále se zvětšujícím a nemizícím chaosu. Něco zabalím a další věc na mě vyskočí. Pořád se někde něco nezabaleného povaluje a to až do úplného konce.

Naše myšlenky se točí okolo několika témat: zda se všechno co máme vejde do 20m krychlových? Přijedou Rumuni včas? Přijedou vůbec? Co bude s našimi věcmi mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední? 

Poslení noc ve starém bytě spíme na matraci na zemi, ráno se budíme okolo sedmé, v 8 to má vypuknout. Pomoc nám přislíbí 4 kamarádi, všichni francouzské národnosti. Tím chci říct, že 3 z nich přišli pozdě, jeden vůbec. Rumuni tu byli v osm nula nula. Nemluví ani francouzsky ani anglicky a všechny stížnosti na nás tak řeší přes dispečerku a ta zase volá nám (že nejsou na místě naši pomocníci a že kamion váží o třetinu víc, než je povoleno a je zřejmě i jeho limit a tak dále.) 

Za dvě hodiny je všechno naloženo...všechno...teda spoustu se nám toho nevešlo, no. Něco s pomocí kamarádky odvážíme do sběrného dvora, něco si necháme u Ječmínkova bráchy, něco darujeme kámošce a něco se rozhodneme převést zítra vlakem. Odpoledne taky ještě předáme byt. To trvá dvě hodiny. 

Náš bordel před domem a před lijákem

Ráno se se všema taškama, batohama a kufrem s nářadím dohasíme na vlak. Musíme jednou přestoupit a máme na to 8 minut. Na poslední chvíli skáčeme do vlaku. V cíli bereme taxi, protože rumunská dispečerka nás nahání, že kluci musí vyložit a dělat byznys zase někde jinde. Jsou dvě hodiny a všechny naše saky paky jsou před hlavním vchodem do domu. Klíče dostaneme až ve 4. Obloha se zatahuje a první soused nám donáší plachtu. Ječmínek ji chce natáhnout, já ho obviňuju ze sýčkování a radši nosím tašky do 4. patra bez výtahu samozřejmě. 15 minut před čtvrtou se zvedá vítr a z nebe padají kapky jako hrom. Do toho začnou na nábytek bušit kroupy. Konečně máme klíče a pomocníci už jsou taky na místě. Všichni jsou mokří až za ušima. Nakonec se nám povede všechno odnosit. Venku leje a my jsme opět uprostřed chaosu. Tentokrát ale už bez stresu a spěchu. Pomalu začínáme organizovat byt a zjišťujeme, že teď teprve jsme schopni se zbavit některých věcí, takových, na kterých jsme před odjezdem nesmyslně lpjeli a říkali si, co kdyby jednou...

Bejby to zvládla celkem v pohodě, a nebo už jsem to zapomněla :)

že jsme to neodstěhovali Tatrou!

Goodbye Nantes!

Je konec srpna 2012. V mojí vísce v Českém ráji jsem si sbalila svůj život do jednoho čemodánu a jednoho příručního zavazadla, dala výpověď v práci, odevzdala klíče a nasedla do letadla. Po dvou hodinách, při kterých jsem z jedenácti kilometrů plná vzrušení z nového a jistě úžasného života, sledovala nejdřív západ slunce a následně bouřku, jsem přistála na letišti ve městě, o jehož existenci jsem ještě před více než půl rokem neměla tušení. (Vlastně jo, na základce nám do hlavy vtloukali jakési datum a nic neříkajícící Edikt Nantský.) No a teď v dubnu 2019 budu tohle město opouštět.

Znáte to, když si něco namalujete, vysníte, jaké to je krásné a jednoduché, ale když potom dojde na věc, zase taková pohádka to není. 

Nantes je skvělé město, úžasné! Jeho návštěvu všem doporučuju mnohem víc než profláknuté a uspěchané Paříže či přeturistovaného Nice. Kdybych ho měla charakterizovat jedním slovem, byla by to "vzdušnost". Nejen čerstvý vítr od oceánu, na který si zpočátku milovníci upravených ofinek musí těžce zvykat (a ne ani ten nejtvrdší lak vám nepomůže), přinášející vydatné dešťové nadílky. Vzdušnost se projevuje dle mého názoru v celkovém dojmu města. Ulice jsou prostorné a otevřené, bary také... Je tu plno zelených míst, parků, okolí řek. Město je živé a téměř neustále se tu něco děje, nestane se vám, že byste nenašli nějakou zajímavou výstavu, festival, expozici nebo koncert. Zcela speciální svěžest vnáší městu nehynoucí duch Julese Vernea a všechny možné i nemožné kreativní bláznivé umělecké moderní projekty, které tu můžete v různých formách v ulicích potkat. ( Na toto téma doporučuji zalistovat blogem).

Proč jsme ale takoví blázni, abychom odsud odjížděli? Ve škole vás učí, že člověka ovlivní geny a výchova. Já jsem přišla na to, že je tu ještě jeden, snad i stejně důležitý aspekt, a tím je krajina v které jste vyrůstali. Pochazím z lesů a kopců v Českém ráji, masiv Suchých skal bylo každé ráno to první, co jsem uviděla, když jsem se v kuchyni probrala. Strávit den v lese na houbách či na kole v okolních kopcích bylo něco, co mi dodávalo energii a životní optimismus. To ale netušíte do té doby, než takovou krajinu opustíte a odstěhujete se někam, kde "Hora" je jen název okolní vesnice s mírně nakloněnou rovinou. K čemu je mi moře a oceán? Jako že bych to musela vidět dvakrát? Tohle všechno jsem začala tušit velmi záhy po přestěhování sem, nicméně moje volání divočiny se nepřestávalo ozývat stále intenzivněji po narození naší dcery. Nechci aby vyrůstala ve městě, aby neznala vůni lesa a pohodlí mechu. Chci aby ji bavilo, stejně jako mě a Ječmínka, chodit do kopce a milovat výhledy. Chci s ní a s ním vyrazit kempovat do lesa, nasbírat si pár babek a hrnek borůvek. Co je mi po můšlích (no dobře jako dekorace jsou docela pěkný). Možná mi teď mí Maloskaláci rozumí. Tohle je přesně ten důvod, proč jsme vybírali až vybrali oblast, která nám oboum bude nějakým způsobem blízká a kde se (snad) budeme cítit jako doma. Nebudu to natahovat a věřím, že o našich nových dobrodružstvích si brzy přečtete. Budeme se stěhovat do regionu Alsasko a konkrétně městečka Colmar. Místo obklopené národním parkem Vosges (vož) s kopečky výškou se rovnající naší Sněžce. Pro zatím do bytu v jedné malé čtvrti, když všechno dobře půjde (zejména Ječmínkova práce), pokusíme se někde v okolí najít domeček.

Cestou necestou Tatrou, hlavně třicítkou

Původně jsem chtěla tímhle článkem zavzpomínat na vše dobré i zlé, co mě tady v Nantes potkalo. O čem jsem zatím nikdy nepsala bylo, že můj bývalý přítel, za kterým jsem se sem kdysi odstěhovala, a s kterým jsme měli velkolepé cestovní plány, po dvou měsících po mém příjezdu onemocněl neléčitelnou a pro lékaře ještě stále ne zcela prozkoumanou nemocí. Ta měla průběh všelijaký, od nutnosti ho krmit lžičkou, po stav, kdy byste skoro nic nepoznali a kdy mohl jakš takš fungovat. Nikdy jsem o tom nepsala i proto, že jsem v hlavě nedokázala najít vhodná slova. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že kňourám a lituju se, když já nejsem ta nemocná. Ti z vás, kteří žijí s postiženým člověkem, ví, že tak jednobarevné to není. Nechci už na zážitky vzpomínat (ani to nedělám), sem to ale tak trošku patří, protože to bylo po 4 roky nedílnou součástí všech mých dnů a myšlenek. A ne, nerozešli jsme se kvůli jeho nemoci.

V Nantes jsem poznala i mnoho přátel, ať už českých a nebo francouzských, kteří nám teď budou moc chybět a budeme doufat, že za námi brzy přijedou na návštěvu. Tohle je jedno z těžších rozhodnutí na našem odjezdu. Člověku dojde, že za těch 7 let už tu chtě nechtě přece jenom zapustil kořeny. Máme svoje oblíbená místa, známe téměř každou ulici, oblíbený bar či pekařství...

Když vám dítě s chutí jí ústřice, je čas udělat moři pápá

Je jisté, že Nantes nám bude chybět, zároveň se ale moc těšíme na náš nový domov, na okolní kopce a lesy a v neposlední řadě alsaská kuchyně, až podezřele blízká té české! Viva le kysané zelí!! :)

Tisíc a jedna noc

Tenhle příspěvek bych chtěla věnovat mojí Nantské kamarádce Danče. Naše Bejby je v porovnání s jejím nespavcem Šípková Růženka.

Aneb o tom, jak to skoro bylo. Jak to skoro bylo doma. Jak jsem skoro mohla dneska večer místo psaní blogu bouchnout Šampaňský (a tím myslím to z Šampaně, ne žádnej sekt) a slavit až do rána.

Příšera leze z oceánu

Začalo to asi takto: Bejby měla den na kosočtverec (Čech rozumí, Francouz myslí na auta). A to takovej ten typ dne na píču, že už před dvanáctou měl Ječmínek dva nepřijatý hovory a jednu přijatou zprávu žebrající o jeho přítomnost v době oběda. Abyste si nemysleli, Bejby je celkem vtipná, roztomilá a v pohodě holčička, až na to, že se jí v současné době klubají minimálně 2 stoličky na ráz. K tomu teda ještě má obdobíčko, kdy cokoli mamka navrhne, ona nesouhlasí. Podle psycholožky Isabelle Filiozaut (doporučuju jako povinnou četbu pro všechny rodiče) je tento nesouhlas uvědoměním si sebe sama, už nejsem já a mamka ta samá osoba. Jenomže problém je v tom, že i když řekne ne, aby se jako odlišila, přesto tu věc chce. Její dominantou je v současné době házení věcí do koše, prostě u nás funguje jako tvz koš bába (něco jako hajzlbába, jenom za to nechce pětikorunu), všechno musí do koše hodit ona a nikdo jiný. Když se jí ale zeptáte, zda to tam hodit chce, řekne, že ne. Tak to tam hodím já. Následuje vztekacící se dítě ne zcela ovládající své emoce. Zkrátím to, Bejby ten den vůbec nebyla roztomilá vtipná holčička. Nicméně problém byl analyzován a měli jsme na něj i řešení.

Abychom se aspoň trochu vyspali a Bejby ty zoubky v noci moc nebolely, rozhodli jsme se ji před spaním trochu zdrogovat. Děti teda moc drogovat legální není, dostala proto paralenový siroupek, homeopatický čípek do zadku a pro jistotu, aby ji kromě zubů netrápily i prdíky, i kapičky Espumisanu. Zabrala v devět hodin.

Tady nastává náš čas, většinou se vrhneme na nevyřízené resty, dáme si pivko, řekneme si, že tentokrát půjdeme brzy spát, čteme, techtlemechtlíme a nakonec teda "brzy" okolo půlnoci usínáme. Spíme v Bejbině pokoji na matraci na zemi, to proto, abychom eliminovali možnost, že ji ze spánku budí naše otáčení se a šustění peřinou.

Následující ráno musel Ječmínek vstávat ve 4 aby stihl v 5 vlak na pracovní schůzku. Chudák trpěl cestovní horečkou, a tak mě několikrát za noc vzbudil, když hledal telefon, aby se podíval, kolik je hodin. Nakonec mu ve 4 zazvonil budík. Překvapilo mě, že Bejby ještě nebrečela, obvykle se poprvé probudí okolo půlnoci. Ječmínek odběhl na vlak a já ležela a koukala do stropu.

Přemýšlela jsem, jestli Bejby není mrtvá. Když jsem v hlavě zavrhla všechny scifi scénáře a ujistila se o tom, že opravdu jenom spí, začala ve mě pomalu ale jistě hlodat určitá naděje. Napadlo mě totiž...ne ani vyslovit to skoro nemůžu...sedíte? Napadlo mě, že by třeba Bejby mohla poprvé ve svém životě spát celou noc. V zápětí jsem si ale položila otázku, v kolik by se mohla vzbudit, aby to bylo oficiálně uznáno jako "celá noc"? V pět? Ne, to ještě není ráno, i když třeba pošťáci a pekaři už vstávají. No tak ale v 6 určitě.

Začala jsem si v duchu představovat, co všechno udělám, když to do 6 vydrží. Tak předně bych si na facebook přidala životní událost, to jsem ještě nikdy neudělala a je to jistě cool. Potom bych napsala nějaký statut a hned na to si udělala účet na instagramu, abych do statutu na fb mohla dát hodně haštagů.Něco jako: #matkaadcera #spinkajakoandilek #milacek #konecne #lamurtužur a tak, všechno samo i v angličtině. Potom bych taky mohla konečně zamachrovat na dětských hřištích (ano, oběhly bychom s Bejby hned několik) před všema těma chůvama, protože matku tu na hřišti nepotkáte. Stejně bych ale napsala pár sms fancouzským matkám abych je informovala, sice jim děcka spí celou noc už od dvou měsíců, ale musí vědět, že už dokonce i já nejsem spánkový lůzr. Možná bych si taky nechala vytisknout nápis na tričko. No a jak jsem psala, večer bychom to náležitě zapili, Bejby by možná mohla s námi slupnout balík chipsů a dostala by svoje milovaný olivy, ne deset na den ale hned dvacet, ať nežeru. Poprvé spát celou noc si zaslouží odměnu a motivaci na noci příští.

Ve 4:49 se ale z naší ložnice ozval brekot. Doháje, tak nic. A abych ještě víc umocnila pocit zklamání, došlo mi i v tuto noční hodinu, že Ječmínek má malou, skoro bych řekla až úchylku, a to, že všechny hodiny v bytě ukazují pozdější čas. Ty v pokoji o 15 minut později (ve skutečnosti se Bejby probudila už ve 4:34), v kuchyni potom o 5 minut. Nevím proč, prý to má tak rád. Takže matka naběhla a Bejby si pochutnala na přetékajících prsách, pak spala do 6 a nakonec ještě do 8, což je teda taky dost výjimka. 

Kdo to s námi hraje divadlo?

Děti, oslava nebude, ale pořád nepřestávám doufat, že se to jednoho dne povede. Dnešek se tedy nesl tradičně v analyzování celého včerejšího večera a to včetně jídelníčku, protože spát až do půl páté je přece jenom úspěch, který bychom uvítali každou noc. Bohužel ale u dětí platí dvojnásob Heracleitova průpovídka že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Dobrou s kobrou!

Super cute animal

Taky máte doma? My jo a brzy už mu bude rok a půl. Řekněmě si to na rovinu, mít doma takové zvířátko není vždycky med a rozkvetlá louka. No a když to zrovna nejde, zvířátko vám třeba nespinká, tak hledáte pomoc různě. Vaše matka nebo matka otce zvířátka vás obvykle zpraží radou, která vlastně ani není rada: "No ona pořád nespí? Tak to ani s tebou ani s tvým bratrem takový problém vůbec nebyl, vy jste spali celou noc hned." A až po křížovém výslechu, popř po několika měsících si matinka vzpomene na to, že měla vlastně v posteli hračky připravené na to, až se malá Lucinka v noci probudí a bude si chtít hrát. Jinak vám samosebou neustále otlouká o hlavu: no jo, to se nediv, moc ji rozmazluješ (Ale Lucinka, co si o půl třetí ráno poručila stavět lego bylo je zcela v poho).

Nejdůležitější je dítku pořídit motivační trička (jako že kdybyste zapomněli že je vaše ditě cute a nebo že jste na něj hrdí - máme jedno body s fr nápisem: mamka je na mě moc hrdá)

Nakonec se ale vždycky všechny tázané strany doberou k odpovědi: Vydrž, to je jenom období, to přejde!

Takže jsem se vám tu rozhodla sepsat všechna období, která máme za sebou nebo je zrovna prožíváme. Období jsem rozdělila do dvou kategorií a to před dítětem a po dítěti. U některých rovněž uvádím přibližnou dobu trvání, to pro ty, které dané obdobíčko ještě čeká.

1. Období před narozením:

Období bolí mě břicho, asi to brzy dostanu (myšleno menstruace, ne dítě), Období ještě jsem to nedostala, ale to je stres, je to normální. Období jak se dá přežít devět měsíců bez alkoholu? (tady si ještě nejste zcela vědomi toho, že při kojení se taky nepije) Období ranního a sem tam i pojídelního zvracení (8 měsíců), Období různých zdravotních potíží a nepříjemných dehonestujících vyšetření, Období nemožnosti se vyspat ve své oblíbené poloze, Období hodně zvláštních myšlenek při sexu, hlavně když tím vzbudíte dítě a to vás začne zevnitř kopat, Období ať už je to ze mě venku (poslední měsíc až dva.

2. Období po narození 

oblast stravy:

Období dítěti chybí dovednost přisát se a tak celý první den svého života prořve, Období obřích bolavých koz a mlíka všude, Období všechno je nanovo poblité, tentokrát od zvířátka, Období bryndák je součást oblečení, Období hurá konečně může jíst i kašičky (několik málo minut než mu nabídnete lžičku). Období požírání papíru, Období vařím kaše jako divá ale v dítěti skončí jen nevalná část. Období při jídle házím všechno na zem, Období musím ochutnat všechno co mamka. Období moje dítě neochutná cukr do dvou let (trvá asi týden), Období oukej ale o tom žes ochutnala hranolky a cucla si piva taťkovi radši neřekneme, Období myju a vyhazuju všechno, co se dotkne země, Období pokud přes to nepřejelo auto, jakože jsem to v té puse zmizet neviděla, Období ve všem se musím porýpat prstíkem, Období lžičku do pusinky přijmu jedině od Pandy, Medvídka nebo Husy

názorná ukázka z období žraní papíru, karton nevyjímaje

Oblast spánku: 

 

Období snažíme se uspat dítě...jakkoli, Období dítě se budí co dvě hodiny ale jeho otec stále spí s námi v ložnici, Období dítě se budí jednou až dvakrát za noc a vstává kolem 9 hodiny, Období dítě se budí každou hodinu a otec stále statečně drží fleka v ložnici, Období dítě se budí co hodinu a další dvě hodiny mu trvá zase usnout, otec se stěhuje do dětského pokoje, Období uspávání dítěte chozením a houpáním na rukách, období uspávání v sedě u prsu, Období kojení jenom večer a v noci, Období kojení stále častěji, Období "prso je lepší než mamka a požužlám si ho kdy budu chtít" Období rostou mi zoubky (ty jedny malý svině), Období konečně se vzbudila jenom jednou nebo dvakrat za noc-cítím se nezvykle svěže, asi upeču tři buchty a husu k večeři, vytřu, vyluxuju a omeju okna, Období asi zuby aneb zase vstáváme co hodinu, Období nemoci: noční kašel, rýma a tak dále, Období mamka se celý den těší jak večer budou s taťkou řádit až ten ďábel usne ale večer jí dojdou baterky

Další oblasti:

Období pozor hlavička, Období všechno hledej v záchodě, Období už nechci ležet na zádech při výměně plínky, Období všechno patří do pusy, Období posraná záda, období vykadím se těsně před odchodem z domu, Období se vším mamce pomáhám, Období stačí mluvit o tramvaji nebo pejskovi a dítěti můžete navlíknout i rolák, Období chci se oblíkat sama, pyžamko na ven bude ideální, Období můj nejlepší kámoš Panda dělá všechno se mnou, Období Taťku moc nemusím (velmi náročné období pro mamku), Období všechno prozkoumám, nejradši ledničku, Období nechci sedět dlouho v kočárku, Období nechci si vůbec ani ne chvilku sednout do kočárku, Období chci se jenom nosit a to jenom do mamky, Období různě se stehující bolesti zad a večerního žebrání masáže, Období jsem děsně vtipná, třeba prdím pusou nebo si strčím prst do nosu, Období všechny lidi v tramvaji zdravím a všichni mě zbožňujou, Období doktorka na mě nesmí ani sáhnout, Období mamka kvůli mě koupila předraženej čelní teploměr ale já se stejně nenechám změřit, Období Strašidýlko Emílek je nejlepší a poslouchám ho několikrát za den, Období nemůžu dostat Strašidýlko či Náušnice z třešní z hlavy ve dvě ráno, Období na Vypsanou Fixu můžeme taky dělat tanyny tanyny, Období jsem to já batole, kdo doma vládne a rozhoduje o významných událostech (toto se bojím, že je doživotní)  

Teď asi nejvýznamnějším obdobím je toto: dle psychologů si začínám uvědomovat sama sebe, což manifestuji protestem proti čemukoli a kdykoli, je tudíž téměř nemožné opustit byt nebo se do něj z venku vrátit.

 

No, jistě je toho mnohem víc a na mnohé radosti už jsem asi zapomněla, což připisuji moudrosti přírody, jinak by totiž nikdo dobrovolně neměl dětí víc. Teda ne ža bych nějaký teď hned měla mít, to zase jako prrrr!

Tak šťastné a veselé všem!

Hogofogo

A je to tu, konečně se přiblížilo datum nejúžasnější události v celé Francie, ne li světa! Ani mistrovství ve fotbale, ani svátek croissantu, ale retro cyklo festival Anjou vélo vintage. Pro ty, kdo stále netuší, doporučuju probrat se staršími příspěvky. 

Tak na víno!

Do kalendáře s Krtečkem jsem velkými písmeny poznamenala datum, od kdy je možné se na fest přihlásit a několik dní předem sledovala, zda náhodou neotevřeli dřív. Než k zápisu ale došlo, museli jsme zvolit vhodnou délku trasy tak, abychom se aspoň trochu projeli, a zároveň nezpůsobili Bejby trvalé následky, protože jak víte, nesnáší jakékoliv způsoby připoutání se. Váhali jsme mezi 60 a 40 km,  při čemž jako argument nakonez zvítězilo psychické zdraví naší dcery, a zapsali jsme se, již několik sekund po otevření zápisu, na čtyřicítku. 

Pak se dlouho nic nedělo, až asi týden před začátkem festu se Ječmínek rozhodl, že si kompletně překuchá svoje vintage kolo. Jal se mu pilkou zkracovat berany a plamenem a škrabkou odstraňovat lak. Tady jsem málem k psychycké újmě došla já, páč jsem nevěřila, že to kolo dá ještě někdy dohromady, už vůbec ne do víkendu. 

Když v ulicích Saumuru prší, zapomenutý deštník nevadí

Povedlo se! Zdárně jsme zamluvili výpůjčku auta i ubytování a v sobotu ráno vyrazili na asi dvou hodinovou cestu směr městečko na Loire Saumur. Bejby celou cestu naštěstí prospala. Odjezdy na etapy jsou v sobotu i v neděli a my jsme se zrovna trefili na sobotní start, takže celé město ucpané. Nakonec se nám podařilo ze zácpy znovu vyjet, ubytovat se, převléknout do dobových kostýmů a vyrazit si užívat jedinečnou atmosféru festivalu, prodejce roztodivných kol a příslušenství, blešák, swing a sluníčko. Vyběhli jsme si na hrad tyčící se nad městem a odolali všem suvenýrům. Večer, ač mi Ječmínek nabízel ať si vyrazím zatancovat, jsme nakonec oba padli vyčerpáním společně se Bejby.

Ráno tedy nestačilo než se pěkně obléknout a připravit kola ke krasojízdě. Na čem ale pojede Bejby, ptáte se teď možná. Je to asi půl roku, co jsem náhodou na netu zahlédla Pepu Dresslera jak si pohrává v lese s jakýmsi vozíčkem. To video se mi líbilo a vozík vypadal jako něco, co každej správnej biker musí mít. Navázala jsem proto konverzaci s panem Kolofogo (tak se ten vozík jmenuje) a zasypala ho několika tisíci otázek, přičemž nám bylo stále víc a víc jasné, že takovou káru prostě potřebujeme a Bejby bude určitě nadšená, pokud ji dostane pod stromeček. Slovo dalo slovo a pan Kolofogo nám vozík poslal až do Francie!

Kolofogo - vozík i kočárek v jednom!

Vlastně jsem se na festival těšila i z důvodu, že budu konečně moct milému panu Kolofogo udělat super reklamu, frantíci se k němu jenom pohrnou a o mojí kariéru podomního prodejce vozíku bude postaráno. Všechno bylo ale tak trochu jinak, než jsem si to namalovala. Předně chci zdůraznit, že vozík se na kole uchycuje za tyč od sedla, která je u horských kol výrazně širší, než u mého vintage Peugeota. Sice nám pan Kolofogo ochotně poslal redukce, které jsme ještě doplnili dalšími, pořád to ale nestačilo a v zatáčkách vozík sedlem otočil a tím získal i sklon do prava či leva, což nelibě nesla jeho posádka. 

Náš okruh startoval v 10 hodin. Na lajně nás bylo 1500 vystajlovaných cyklistů, už tady jsme museli znovu přitáhnout a srovnat sedlo a vozík. První kilometry byly za trest, vozík se neustále uchyloval k jedné straně a lidé na nás pokřikovali, že se nám vyklopí dítě, že to máme nakřivo a nebo rozbitý. Dokonce jsme asi po dvou km zastavili a zkusili připevnit vozík na Ječmínmovo kolo, což ale už vůbec nešlo, protože on potřeboval redukcí mnohem víc. 

Na startu

První občerstvení v podobě ochutnávky vína a chlebíku s kozím sýrem a medem bylo po 9 km. Bylo mi vedro a Bejby se, když už jsme chtěli konečně vyrazit dál, posrala. I body, i všechno okolo. Napadlo mě, že jsem teda super jezdící reklama pro pana Kolofogo a že tohle je teda děsnej den. Z občerstvovačky jsme vyjeli jako poslední, dokonce i za uzavíracím vozem. Protože jsme ale toho měli plný brejle, pořádně jsme do toho šlápli a velkou část lidí předjeli. Vozík už se tak často nevychyloval a já začínala doufat, že to snad nějak dáme. Po dalších 4 km jsme se na zámeckém dvoře opět posilnili skleničkou vína a zeleninovu taštičkou. 

Před stoupáním...zase nějakej hrad

Na nic jsme nečekali, i když na každém občerstvení hrála kapela a lidi tančili, my jeli jako draci, snad abychom dojeli co nejdál, dokud vozík drží a Bejby spí. Oběd byl servírován v klášterní zahradě. Pečené brambory, klobása, sýr a dezert se opět neobešel bez sklenky vína. I díky tomu jsme měli mnohem lepší náladu. Tady konečně bylo trochu času na reklamu a já tak rozdala několik kontaktů na pana Kolofoga. Krajina byla i nadále zvlněná a začínalo být znát  nepohodlí mých sandálků a také šatů, které byly až moc úzké, takže jsem si je musela vyhrnout až pod zadek, abych vůbec mohla šlapat. Ničemu nepomohl ani kamenitý sjezd, před kterým nás varovali, abychom "dali jednu nohu z kola", což jsem udělala a odřela si prsty a lýtko, protože tato věta prý znamená slézt a tlačit.

úprava slunečníku nad hradem

Oběd v kláštěře

Další kilometry jsme nabrali správný vítr, vozík držel - jistě i silou mé vůle - a Bejby většinou spala. Následovala zastávka v jeskyních zvaných Troglodyt, kde jsme opět pili, hodovali a tančili, a pak ještě jedna na louce. Víno teklo proudem a my se pomalu přiblížili cíli. Projížděli jsme silničkami vysoko nad Loire, kde jsme kromě výhledů na řeku brzy spatřili taky Saumurský hrad. To už jsme věděli, že máme vyhráno a že to přece jenom neotočíme, nevzdáme a když nic, tak cílovou rovinkou projede vozík Kolofogo zpříma. Všude na nás mávali fanoušci, město pulsovalo a dýchalo atmosféru swingu a my slavnostně projeli bránou. Bohužel těsně před námi projela nějaká pipinka, která se hned před cílovou páskou rozbila o  diváky, takže se pozornost soustředila na ni a ne na náš krasojezd, spokojení jsme ale byli.

Zbývalo už jen všechno naskládat do auta a doma sbalit kufry, protože hned v pondělí nás čekal první pobyt Bejby v Babišstánu, totiž v mé rodné vlasti.

Vintage Krtek

Návrat do Mordoru...teda Saumuru

téměř v cíli