Když v jedné z oblíbených básniček mého dětství říkal, že když něco krásného končí, něco jiného začíná. A tohle bude příspěvek o odcházení a začínání aneb Lulu má novej džob!
Letos to na mě nějak sedlo ve velkým. Práce s francouzskýma smráďátkama už mě začínala spíš štvát než těšit. No a tak jsem si řekla, že je opravdu na čase poohlídnout se po něčem jiným. Na jednu stranu mi staré práce nabízely komfort teoretické volnosti, cestovat jsem mohla kdy se mi zlíbilo (a to i měsíc v září), všichni už vyložili karty na stůl, takže nehrozilo že by mě třeba někdo začal nesnášet. Na druhou stranu kariéra ve třiceti: hoďka a půl denně omalovánky nebo vybíjená v dešti a pak dělat chůvu si nutně říkala o nějaký posun. Právě to chůvičkaření mě vlastně brzdilo v opravdovým hledání seriózní práce. Upřímně jsem holky měla ráda a nechtělo se mi je opouštět. Naštěstí se ale obě letos dostaly do "hašteřivýho a pláčem vydírajícího věku", což mě podpořilo v chuti se zdejchnout.
 |
| Je konec hraní si na kadeřníka, na doktora a na blázny :) |
Výhoda registrace na francouzským úřadu práce je ta, že si sami nastavíte filtry na požadované zaměstnání a jejich systém vám pak každé ráno posílá nabídky. A tak jsem jednoho rána ještě napůl spící objevila nabídku jednoho lanového parku, kde hledají instruktorku. Nabídka mě natolik zaujala, a od první chvíle jsem nějak cítila, že to bude ono, že jsem okamžitě odpověděla. Nutno asi dodat pro ty, kdo mě neznají, že jsem v lanovém parku pracovala něco kolem tří let a ač to byla práce únavná, hodně jsem si ji úžívala.
Za den dva mi volá nějaký týpek a prej že by se se mnou rád poznal a ať se prý přijedu do parku ukázat osobně. Místo leží na opačném břehu řeky Erdre, u městečka Carquefou, autem tam jste za necelých 20 minut, na kole je ale cesta delší, protože přímý most je pouze pro auta. Na pohovor jedu radši autem a váhám, zda se obléknout jako cool instruktorka do outdoor hadříků (v případě, že mě hned vyšlou ukázat nějaké moje praktické dovednosti ve výšce) a nebo do hezké elegantní varianty, lehce sexy, abych tak případně mohla na sympatického pána v telefonu zapůsobit jinak než svým fyzickým výkonem, který značně poklesl po nekonečné konzumaci mousse au chocolat.
 |
| MDŽ? Ne, jenom výpověď :) |
Nakonec zvolím druhou variantu. Město Carquefou je pro mě začarované, vždycky se v určitém místě přestanu orientovat a skončím na opačné straně, něž chci. Tak je tomu i tentokrát. V jakési garáži se zoufale vyptávám na cestu. Prší a zmokly mi vlasy. Nakonec park najdu. Parkuju a vydávám se cestičkou pro návštěvníky lesem s vysokými stromy. I když panuje klasické bretaňské počasí, v lese je krásně, zeleň všude okolo. Chvíli počkám než předchozí uchazečka odejde a pak je řada na mě. Se dvěma sympatickými šéfy si povídáme v malé budce plné lezeckého materiálu. I když jsem to spíš já, kdo se vyptává, na konci mám dobrý pocit a odcházím s tím, že to mám snad v kapse. Za 14 dní telefon, ano, mám to tam :)
Přede mnou je nepříjemný úkol, který bych nejradši delegovala na mojí sekretářku. Žádnou ale nemám, tak se do toho pouštím sama: oznamuji ve škole a v rodině, že je za měsíc opustím. Všude mi kupodivu přejí hodně štěstí a samozřejmě chápou, že na poloviční úvazek nemůžu pracovat až do smrti. Rozloučení s mýma holkama probíhá v objímacím módu. Nakonec mi napíšou dojemný dopis, kde mi děkují za všechny neplechy, které jsme spolu prováděly. Ovšem chabou náhradu za mě našli okamžitě a už jí prej teď mají rády. Pfff, věřte dětským citům! :)
 |
| konečně jsem dostala milostný dopis! |
Než začneme vítat klienty a provádět je parkem, musíme se podle francouzské legislativy řádně vyškolit. Třídenní intenzivní školení práce ve výškách začíná v pondělí v 8 hodin ráno. Spolu s naším parkem je tam i mnoho dalších budoucích pracovníků lanových center. Celé tři dny jsme buď venku nebo v boudičce, kde je ještě větší zima než venku. Naštěstí neprší! Já a dalších 19 lidí se klepeme zimou, navíc mám rýmu jako trám. Přes to všechno jsem ale šťastná, mám po třech letech konečně pocit, že jsem mezi svými. Tentokrát už v "autdórovém autfitu", pohodlných botách, jen jedna slečna přijde v elegantní kožené bundičce, je veřejně ponížena a je jí zapůjčena softshelka :) Dozvídáme se spousty teoretických znalostí, jako třeba všech možných směrnic, kdo je zodpovědný za co, co musí kde viset, jakou životnost má jaký materiál (lezci, věděli jste že třeba sedák 10 let?) atd... Zkoušíme si přivítat klienty a zjišťujeme že správně je instruovat a na nic nezapomenout není vůbec sranda. Velkou část dne se ale učíme různé situace a evakuace klientů z překážek. Po třech dnech můžu upřímně říct, že bych zvládla sundat kohokoli z téměř jakékoli situace. Pokud ovšem nezapomenu už tak složitý postup, ale to přijde s opakováním. Kolega, který už v parku pracuje třetím rokem mě vyzývá, abych ho sundala z červeného okruhu z výšky asi 15 metrů. Je přitom zavěšený v překážce a nemůže se na ni vyškrábat. Abych se k němu vůbec dostala, musím začít středně náročný okruh od začátku, pak si tam tak visím, provádím všechny kroky a po nějaké době ho spouštím dolů. Nemyslím na to, co je pode mnou a vracím se na zem. A tak to jde pořád dokola. Taky se učíme šplhat po laně pomocí: nevim jak se to řekne česky, en francais poignée a id, což je docela makačka.
Na konci druhého dne, kdy nacvičujeme sundání klienta, který je v bezvědomí a nespolupracuje, nezbývá než ho odříznout, se stane hrůzně vypadající nehoda. Protože máme nedostatek "odsedávek" které můžeme přeříznout, trénujeme každý střihnutí pouze jednoho ramene odsedávky. Oběť se proto dostane doprostřed lanovky, pod ním nic a jedno rameno staré odsedky odpojí, visí tak pouze na jednom a kolega ho přijde zachránit a bezpečně dopravit na zem. Jeden kolega si ale omylem odpojí obě ramena na ráz. Jeho chyba. Visí proto zoufale pouze za ruce v 7 metrech, po několika sekundách se pustí a spadne. Poskytneme první pomoc a naštěstí se hýbe a vstává. Nutno dodat že na nácvik nepoužíváme stejný materiál jako klienti parku, těm by se tohle nikdy nemohlo stát, systém uchycení k vodícímu drátu neumožňuje odpojení vprostřed překážky, pouze na konci a to jenom jedno rameno, takže jste pořád jištění! Místní doktor předepíše brufen a ani neudělá rentgen, jak francouzské!
 |
| tady by se hodilo nějaké odlehčení, co třeba sněhulák :) |
Na konci třech intenzivních dnů, kdy si doma dám horkou sprchu, uvařím jídlo na další den a jdu spát po večerníčku, nás čekají zkoušky. Musíme napsat teoretický test a předvést na čas dva zákroky: spuštění klienta z plošiny a autoevakuaci. Nic extra náročného. Test je pro mě celkem složitý, ještě nejsem tak daleko s francouzštinou, abych rozuměla všem pojmům a kolikrát opominete slovíčko a věta budí zcela opačný význam. Po očku si proto kontroluji odpovědi s kolegy okolo. Z testu mám 14,5 bodů z 20. Potřeba bylo 11 takže cajk. Horší už je ale praktická zkouška. Na sundání klienta máte 4 minuty a na autoevakuaci jenom 2. Velice rychle a bez problémů dostávám dolů kolegyni, teď už zbývá jenom moje maličkost. Když jsem dole, uleví se mi, zkoušející mi ukazuje čas: celé jsem to zvládla za 3 minuty 14 sekund. Upozorní mě ale na chybu, které jsem se dopustila. Když jsem byla na plošině, v jedné fázi musíte zařízení pomocí manipulační páky uzamknout, což jsem neudělala. V mém případě mě to nijak neohrozilo, v jiném by ale mohlo a je to procesní chyba. Jsem na sebe naštvaná, trochu mě uklidňuje že nejsem sama, kdo udělal chybu a jsou i mnohem vážnější. Radost ale nemám. Školení je u konce a ze mě se stává...pozor...
Operatér!
Takže vážení, už jsem jen tak nějaká animátorka! Od včerejška je ze mě operátorka! Což je upřímně asi ta nejhorší věc na celé práci. Jinak má jen samé výhody:
1) Můj šéf vypadá jako doktor House!
2) Je to smlouva na půl roku, takže po zbytek můžu dělat cokoli jiného, cestovat, úplně změnit práci a nebo se tam zase vrátit.
3) Ach ten les!
4) Kolegové se zdají být cool (až na slečnu v kožený bundě)
5) Šéfové vyznávají stejné hodnoty jako já: máme suchý záchod z kterého pak vzniká zemina pro rostlinky, hodně dbají na přírodu a nenarušení rovnováhy lesa, jsou důslední v předpisech a nepodceňují bezpečnost nás i klientů. A kdo přijede na kole, má vstup levnější o tři éčka!
6) Každý den pojedu na kole: trénink na plánovanou cestu na sever plus hezčí zadek!
7) Na obědy jsem si koupila super krabičku bento a každý den tak budu mít jenom to, co mám sebou, což omezí dopo/odpolední luxování a zírání do ledničky.
8) Bolí mě krásně svaly a mám zdravě červený tváře.
9) Miluju že jsem v práci v pohodlným oblečení a celý den nosit na sobě sedák!
10) Všechny okruhy budeme procházet několikrát denně, budeme dělat noční akce ve stromech, spát venku a tak podobně! Jupííí!
 |
| takhle nějak si moje budoucí zaměstnání představuju :) |
Tak uvidíme, co budu psát příště, hned první víkend má být deštivý a máme objednané klienty ;)
Teď trošku reklamy: přijďte všichni do lanového parku!! Více info osobně! :)
Jaroslav Seifert:
Píseň (Poštovní holub)
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
 |
| kdo mi přijde na Velikonoce nařezat? ;) |
