aneb na Balkánu podruhé!
Od téhle cesty uplynul už nějaký ten pátek. Byla to moje nejdelší cesta v životě, s příručním zavazadlem jsem putovala celých 36 dní. Kuriózní bylo, že jsem si tuhle cestu sama nevybrala, bylo rozhodnuto za mě. A protože každá nabídnutá příležitost se neodmítá, poslušně jsem si sbalila "opět víc věcí než je třeba" a hurá vstříc dobrodružství.
Na úvod je nutné zmínit, že jsem necestovala sama, nýbrž s panem Vé. Putování s panem Vé se vyznačuje třemi základními charakteristickými rysy:
1. Pan Vé se pohybuje nadsvětelnou rychlostí. Pokud někde jdeme, což chodíme na cestách téměř pořád, pan Vé vystřelí a potkávám ho zpravidla až na příští nepřehledné křižovatce, kde hrozí, že špatně odbočím. Často ho také potkávám na vrcholu hory, kde je už nejmíň půl hodiny a jakmile dorazím, zvedá se, že je třeba se vrátit. Mohu tak vlastně říct, že jsem cestovala sama :)
2. Pan Vé rád poznává "místní". Úžasné, řeknete si, popovídat si s místním obyvatelem je velmi cenná zkušenost, pokud se ovšem nejedná o bezdomovce, který vám už tak napjatý program, běh na vlak, letadlo apod. začne vyplňovat svým srdceryvným, zcela vymyšleným příběhem, na jehož konci je: dejte mi prachy, vy zbohatlíci ze západu. Nebo pokud nejde o čarodějnici, která vás na konci hodinového pokusu o rozhovor (přece jenom nemluvíme rumunsky) prokleje.
3. Pan Vé je výborný organizátor a tak cestování s ním bývá zcela jistě, až na výjimky, velmi dobře naplánované. Jedinou vadičkou na kráse je, že vás do toho organizování jen nerad pouští, a tak se stává, že nemáte absolutně páru o tom, co vás čeká. "Nestarej se, uvidíš." Což mě jako ženě zvyklé organizovat výlety a cesty různého druhu na klidu nepřidá.
Naše velké cestování začíná letem z Nantes do Benátek, kde jsme kolem 9 dopoledne. Zbývá proto spoustu času na prohlídku města. Benátky jsme kdysi již viděla, jako dítě jsme podnikali s rodiči několik cest do Itálie. Pamatovala jsem si jenom nekonečné chození, náměstí St. Marco, kde brácha uklouz a spadl do vody a pak řval. Tentokrát je to úplně jiné a já konečně objevuji pravou krásu tohoto unikátního města. Co mě ale štve tentokrát je můj desetikilový batoh. Ještě jsem si na permanentní zátěž nestihla zvyknout. Pěšky dojdeme k zastávce bus-lodi a vydáváme se na sklářstvím proslulý ostrov Burano. Vedro, turisti, předražené suvenýry, sedáme na další loď a jedeme na ostrůvek Murano. Ostrov je úplně jiný a loď tam jede šíleně dlouho. Obdivujeme barevné domky, uličky, náměstíčka a vůbec celou pestrobarevnou krásu ostrova. Protože lístek je dost drahý, zpáteční cestu se z nás stávají černí pasažéři. Vlečeme se pěšky přes celé Benátky až k vlakovému nádraží, odkud vyrážíme do Trevisa, kde máme jednak couchsurfing a pak i let směr Rumunsko další den. Naše hostitelka mluví francouzsky, jdeme ven na drink a sami pak zpět k ní, kde si vaříme a jdeme spát.
Dopoledne se ještě procházíme Trevisem, hezké městečko, dle hostitelky prý hezčí než Benátky, no nevím. Let do rumunského města Cluj je v 13:30. Za hodinu a dvacet minut už vystupujeme v zcela jiné zemi a taky za zcela jiných klimatických podmínek: leje. Do centra jedeme busem, pak pěšky. Několik hodin se procházíme deštivými ulicemi až nakonec jdeme vyhledat ubytování. To jsme našli přes couchsurfing, jedná se ale o speciální zážitek. Dům permakultury nabízí ubytování zdarma cestovatelům výměnou za cokoli. Uvaříte pro ostatní, uklidíte, zanecháte nepotřebné tričko a nebo přispějete penězi, jak kdo chce nebo může. Nápad skvělý až na to, že se dům tak trochu proměnil ve skvot a obyvatelé jsou často peace and love houmlesové, co už se tam zdržují měsíce. Celé dny pak tráví v posteli sledováním filmů a večer popíjejí. První večer se účastníme místního večírku, moc ale nespíme, do pokoje nám neustále vstupují vrávorající opilci a ticho nastane až kolem 5 ráno.
 |
| Cluj: leje a proto nejlepší schovka je pod sukní Korvínových zbojníků |
Příští den máme v plánu strávit prohlídkou města Cluj. V 9 jsme připraveni a za 2 hodiny už máme vše prohlídnuté. Je zima a prší. Navštěvujeme pouliční ateliér, kde si necháváme aplikovat zázračnou vodičku na růst vlasů (petrolej), zevlujeme po městě až je konečně 6 hodin a my se účastníme prohlídky s průvodcem. Spolu s ostatními účastníky pak navštěvujeme koncert národního orchestru na náměstí a končíme v zakouřené hospě s hlasitou metalovou hudbou. Mám toho nějak plné zuby.
4. den ráno je ve znamení úprku na bus a pak ještě na jeden a pak už trávíme několik hodin v dálkovém autobuse do města Baia Mare. Pěšky jdeme do centra, necelá hodinka chůze. Vedro a batoh jako by ztěžkl. Jíme pizzu a pan Vé jde do muzea, já ležím na náměstí na sluníčku a užívám si klid. Pan Vé se zapovídal s muzejnicí a přichází pozdě. Proto na autobusové nádraží ty 4 km běžíme. To, co nazývají autobusem, je ve skutečnosti minibus o 20 místech, který když doběhneme, je už plný a řidič nás odmítá naložit. Jsem naštvaná a tak říkám, že prostě pojedem. Řidič ustoupí a napěchujeme se do uličky. Hodinu a půl stojíme a pokoušíme se nadechnout pokaždé, když do busu zavane vzduch. Bus nás vykládá asi kilák od vesnice Breb. Tady budeme nocovat. Jsme v tradiční vesnici a v tradičním pokoji s tradiční vyřezávanou bránou. Jíme tradiční paprikovou polévku, zelné závitky a domácí koláčky. Nechybí ani domácí víno a pálenka.
 |
| Malebná krajina kraje Maramureš |
 |
| tak tady jsme spali, nekecám! :) |
 |
| dvě báby :) |
Hned ráno se vydáváme na prohlídku vesnice. Babky, paní i děti v krojích jdou do kostela, pak do školy, jdeme se podívat na mši. Fotíme vyřezávané brány a sem tam i brebské osobnosti. Jdeme zpět pro věci a při placení 400 lei (1 euro: 4,5 lei) mě babička oblékne do kroje. Pak jsme opět na cestě. Stopujeme a hned nám zastavují Izraelci. Vystupujeme ve vesnici Okna Sugatag. Kupujeme něco k jídlu, mimochodem české houby s octem, a stopujeme dál. Zastaví nám chlápek dělník a dědinkami nás veze až téměř do cíle: vesnice Barsana, kde se nachází známý klášter. Což ale nevíme, že klášter je asi 5 km od vesnice. V totálním vedru jdeme pěšky podél hlavní silnice. Tentokrát jsem to já, kdo má náskok páč pan Vé je zcela uchvácen bránami a všudypřítomnými koňskými povozy. Rumunští důchodci sedí venku na lavičkách před plotem svých domů a zdraví nás. Jedna babka, kterou míjím mi dává hrušku a líbá mě na tvář. Ujdu asi další kilometr a na lavičce sedí jiná babka. Hned ke mě vyskočí a prý ať si odpočinu, že vypadám unaveně. Říkám, že je to dobré a že pokračuju dál. V tom mě dohání pan Vé a dává se s paní do řeči. Ta nás zve k sobě domů. Namítám, že nemáme čas a už bych ráda dorazila do toho prokletého kláštera. Prý by bylo ale neslušné paní odmítnout, tak se necháme zatáhnout k ní domů, že nám naleje vodu a žádné peníze nechce. Doma, spíš v jedné místnosti mi bere batoh a nařizuje, abych si lehla na postel, na té protější se válí její bezzubý dědek. Pak vytahuje jakousi fotku, asi své dcery, lomí rukama. Jak říkám, nemluvíme rumunsky, a tak můžeme jenom hádat, zda je dcera mrtvá, nebo jen vdaná kdesi ve světě. Paní nám chce nutně vařit kafe, jednak ho ale nepijeme a pak ani nechceme a říkáme, že už půjdem. V tom paní bere košík a prý ať jí pomůžeme natrhat psí víno. Pomáháme, ale mě se to nějak nezdá. Paní nám chce totiž to víno prodat. Taky vytahuje vejce a chce nám je prodat. Když nic nechceme (ona mi pořád svírá ruku svým pařátem), strhává si šátek z hlavy a chce peníze, začíná být agresivní a křičet na nás. Odmítáme a jdeme ven. Volá za námi něco co zní jako: ať je z vás ropucha a ať shnijete v pekle. Po této zkušenosti už doufám, že se pan Vé s místními blázny bavit nebude.
Po dalším kiláku opět potkáváme pocestného. Ten mluví francozsky, což panu Vé vyloženě učaruje a dává se s ním do řeči. Pocestný trvá na tom, že nás doprovodí ke klášteru a doporučí nám restauraci. Namítám, že jídlo máme, stejně nás ale nutí jít do restaurace jeho kamarádíčka. Tentokrát řeknu jasné a zřetelné "ne" a na schodech kláštera jíme co máme (český houby). Prohlížíme si rozlehlý klášter, který za tu námahu určitě stál. Zpět do vesnice už nechceme pěšky, zkoušíme stop. První vozidlo je povoz tažený dvěma koňmi. Přiopilý chlápek na nás volá ať si nastoupíme. Sedíme na bedně se šesti prasaty. Vasil, jak se vozka jmenuje, komunikuje trochu italsky. Spolu s ním jsou na kozlíku jeho staří rodiče, z nichž matka má údajně školu na řízení povozů s koňmi. Vasil se k nám každou chvíli otočí a nabízí svoje pivo z pet flašky. Cítím, že odmítnout by bylo neslušné. Cesta nám pěkně ubíhá přesně do té doby, než píchneme jednu pneumatiku, od té doby to slušně drncá, jak vozík jede po ráfku. Vasil nad tím ale jenom mávne rukou. Vystupujeme na křižovatce a hned nám zastaví jiné auto. To nás veze až k open air museum v Sighet. Na louce je zde rozesetých několik původních dřevěných stavení, kostel a pár hospodářských budov. Opět stopujeme do centra, menší nákup a našim cílem by měla být obec Sapanta /Sapenca/ s veselým hřbitovem. Marně stopujeme, nakonec nám zastaví auto, za cestu ale musíme platit. Je už tma a tak 10 lei není tak moc za 20 km. Což je jedna ze specialit Rumunska, za stop se tu očekává honorář. Ještě stihneme mrknout na hřbitov, něco málo vyfotit a jít se ubytovat. Máme už nějak plné zuby rumunských tuňáků, které chutnají jako bláto, hledáme proto restauraci a jíme polentu.
 |
| prostě stop |
Hned z rána si to přihasíme na Veselý hřbitov, oproti večeru je ale budka u vstupu otevřená a vybírá se vlezný. Vmísíme se proto do právě platící skupinky Francouzů, předstíráme že mluvíme jejich jazykem a děláme jakoby nic. Veselý hřbitov je jedna z "nej" památek Rumunska! Náhrobky zdobí kresba zemřelého spolu s básní o jeho životě. O celém hřbitově existuje několik knih s vysvětlivkami a překladem básniček. Potom navštěvujeme ještě dům kreslíře náhrobků, v jehož tradici stále někdo pokračuje. Nárok na odpočinek na hřbitově mají pouze místní obyvatelé a vyhotovení trvá něco kolem 3 měsíců. Jdeme se ještě mrknout na původní veselý hřbitov, celý zarostlý trávou. Teď už s plnou polní vyrážíme k místnímu klášteru. Prý 500 metrů. Po nějakém kilometru a půl objevíme ceduli se vzdáleností 1 km. Ten ujdeme a cedule se stejnou šifrou se opakuje. Nevzdáváme se a takto ujdeme celkem asi 5 km. Klášter už je na dohled, překvapí nás ale jiná cedule, totiž zákaz vstupu do objektu. Tak zase pěkně šlapeme těch 5 km zpět k silnici, zvedáme palec a jedéém!
 |
| aj! |
Vracíme se do centra města Sighet, kde můžete navštívit asi nejautentičtější památník komunismu, jaký svět viděl! Muzeum se nachází ve vězení, kde dřív byli mučeni a umírali komunističtí vězni. Každá expozice je umístěna v cele. Každá cela je velmi dobře zpracována a informuje o úplně všech zvěrstvech, kterých se komunisté dopouštěli, nejen na území Rumunska. Jedna cela je tak např. věnována Pražskému jaru a jeho osobnostem. Další je zanechaná tak, jak v ní vězeň umřel, lůžko, chlad a stísněnost na vás dolehnou. Další je cela samotka s okovy u země atd. Vězení je přesně takové, jaké si můžete představit díky filmům, tři patra, cely okolo. Strávíme zde asi 2-3 hodiny. Vstup 5 lei. Na lavičce jíme broskvový kompot a rozhodujeme se co dál, nakonec běžíme na nádraží a sedáme si do kupé k bábě, která se snaží komunikovat a nabízet nám nocleh u sebe doma. Ovšem za 50 lei, což je na dané poměry moc. Vlak jede místy po ukrajinských hranicích a my si pohráváme s myšlenkou, zda na seznam navštívených zemí nepřidat i Ukrajinu. Nakonec bloudíme městečkem, kde vystoupila i bába a hledáme nocleh. Najdeme penzion Lucika, kde nakonec za 80 lei na noc zůstáváme. Radši to, než vychytralá bába. Večeříme s rumunským párem který je zde na líbánkách.
Budíček v 7 ráno, stop do Viseu, kde je stará železnice, za kterou se sjíždějí milovníci vláčků z celé Evropy. Odjíždí v 9 a my hodně váháme, zda se také nesvést. Problém je, že se vrací až ve 3 odpoledne a to už by bylo pozdě na bus, kterým chceme pokračovat dál. Nakonec se ujistíme v tom, že vidět vláček čoudit, popojíždět po nástupišti, vylézt si na vagón, nám úplně stačí a že prozatím nebudeme měnit plány. Bus jeden až v 1 hodinu, stopujeme a po chvíli stopneme jiný bus, který jede přesně tam, kam potřebujeme. Cesta trvá 4 hodiny, silnice nic moc, jsme naklepaný jak řízky. Přejíždíme hory národního parku Maramureš. Naším cílem je město Gura Humuruluj, v překladu pusa smíchu. Tady máme jednoznačně nejluxusnější a nejdražší ubytování na celé cestě. Noc nás vyšla asi na 40 euro. V ceně je ale i snídaně a půjčení kola. Hned vyrážíme k asi 6 km vzdálenému klášteru Voronet. Klášter je zařazen v dědictví UNESCO. Je celý pokryt kresbami. Na stěnách jsou vyobrazeny pěkně drsné výjevy: svatí bez hlav, lidé mučení, pojídáni lvi, propichováni. Údajně se jedná o křesťanský boj s Turky a o vytlačení islámu z Evropy v 15. století. Jak aktuální téma :) Sedáme na kolo a vyrážíme k druhému klášteru, cca 14 km. Krvavé výjevy se opakují, mění se jen atmosféra, okolí, zahrada, strážní věž... Po cestě zpět se pan Vé pořád někde zdržuje. Je už tma a my nemáme světla, proto bych co nejradši dorazila do penzionu. Pan Vé se ale zapovídal s místním pánem, který se snaží narvat kozu do auta. Prý škoda, že jsem tam nebyla, pozval by nás na čaj. Večer se ještě setkáváme s jakousi Rumunkou která nám původně měla nabídnout své kanape.
Osmý den nás vítá luxusní snídaní, Jedeme busem do Suceava, kde navštívíme dva kláštery, z toho ten druhý neskutečně daleko. Je vedro a jsem hotová. Na zahradě u zdi kláštera si přeju zdřevěnět a stát se sochou. Nestane se a tak se ploužíme dál a hledáme půjčovnu aut. Konečně na 24 hodin odhodím bágl do kufru! Půjčovna je dál, než jsme si mysleli a původní nápad vzít taxi nebyl tak marný. Ve 4 odpoledne vyrážíme po okolí, kde se nachází spoustu dalších UNESCO klášterů, velmi podobných i když každý jiný. Mým favoritem se stává jednoznačně Sucevita. Klášter obklopen horami s krásnou růžovou zahradou, studnou s kostlivcem a dlouhou alejí. Hledáme nocleh, usmlouváme 70 lei a jdeme se nadlábnout do místní putyky.
Ráno ještě obrážíme kláštery, jedním z nich je Moldovita, kde se přifaříme k francouzské skupince a dozvídáme se spoustu zajímavostí o kresbách, třeba, že jsou na stěnách zobrazeni i filosofové Sokrates, Platon. Takový klášter je vlastně obrazem dějin lidstva. Vracíme auto a dlouho se rozhodujeme, co dál. Pohráváme si s myšlenkou podívat se do Moldavie, jsme kousek. Pak se taky nabízí navštívit vojenské území Transnistrie. Bohužel nám nesedí vlaky a busy. Jedeme vlakem do Bacau, nejnudnějšího a nejošklivějšího města Rumunska, či vůbec. Tady na nás čeká CS hostitelská rodina, s níž strávíme příjemný večer. Ráno nás vykládá na parkovišti u benzinky, odkud chceme stopovat až do asi 200 km vzdáleného Brašova, město, na které se těším od začátku, město, kde se v ulicích procházejí medvědi...
Jaké bylo stopnout dva vojáky a koho si dali medvědi k večeři? Počkejte si na další příspěvek ;)
 |
| zákaz vstupu po 5km pochodu, cože? :) |
 |
| Chuck Norris nebo Indiana Jones |
 |
| Rumunsko je velmi náboženská země! |
 |
tak zase příště!
|
