úterý 1. prosince 2015

Neuvěřitelná dobrodružství z Balkánu: Romania II.


Posledně jsme zůstali trčet kdesi na benzínce, jsme tam první, brzy ale dochází další a další stopující. Muži. Konečně asi po půl hodině zastavuje auto. Běžím k němu, ale nejede do Brašova. Tehdy udělám chybu a přenechám ho někomu jinému. Mohli jsme se svézt aspoň kousek. Po delší době mi opět zastavuje auto. Dva vojáci a svezou nás asi jenom 50 km. Příjemně si popovídáme a kluci nás vysazují na dobrém stopovacím místě. Zanedlouho opět přibrzdí auto. Sedáme si a děda po dvou minutách jízdy píše na papírek cenu, za kterou nás veze. Údajně 10 euro za osobu. Tolik nestál ani lístek z Bacau. Jelikož jsem od počátku proti platit za stop, říkám rezolutní NE s tím, ať nám zastaví a že si stopneme někoho jiného. Pan Vé se ale snaží smlouvat, při nejhorším to vždycky může svést na tu fúrii na zadní sedačce která nesouhlasí. Zastavuje dalším lidem. Já vystupuju a jdu si do kufru pro bágl. Dědek na nás zavolá že teda za 20 lei za oba nás sveze (asi 5 euro). To teda berem a vydáváme se na jízdu smrti. Dědek je totiž skoro slepý, moc nevidí na cedule, což se projeví hlavně na kruháčích, kde bloudí. Pak taky cesta vede lesem klikatou silnicí. Dědek neváhá předjíždět ve zcela nepřehledných zatáčkách. V zrcátku pozoruju tvář pana Vé jak bledne a křečovitě se drží sedadla. 

Děda nás vysadí na špinavém Brašovském nádraží, kde jíme konzervu kukuřice a rejži. Do centra to je prý asi deset minut pěšky. Když tam ani po půl hodině nejsme, píšeme na lavičce v parku pohledy a sbíráme síly. Pak objevujeme centrum a moc se nám líbí. Brodíme se uličkami a vystupujeme k lanovce. V 7 hodin máme sraz s naším hostitelem Valentýnem. Moc sympatický kluk, máme stejný smysl pro humor a prožijeme tak víc než příjemný večer. Valentin nás provází nočním městem, vyšplháme až ke kostelíčku, kde je parádní výhled na celé město. Ze vzdáleného náměstí k nám doléhá rockový koncert. Super, až na to jeho minikanape, absenci druhé přikrývky a ledovou vodu. Pan Vé je nemocnej, kašel a rýma, poprvé za celou tu dlouho co ho znám. Jo jo, couchsurfing. 

Brašov
Pravidlo cestování číslo jedna: Máš li možnost se omýt, omyj se. A to i když jsi se myl včera. Nikdy nevíš, za jak dlouho se ti další možnost naskytne! 

Zase nějaké výhody spaní u cizích lidí na kanapi přece jenom má. Kromě toho, že je Valentin fešák, nám ještě vypráví spoustu historek obsahující hrůzostrašné medvědí ataky, medvědi nevědí že túristi nemaj zbraně a tak. Ve znaku Brašova je koruna prorostlá kořeny. A my už teď víme proč :)

Znak Brašova a jeho tajemný příběh
Ráno nám Val přichystá pravou rumunskou snídani, zamáváme si a vydáváme se na stop směr Sighisoara. Čím jsme jižněji, tím to jde hůř. Po hodině nám konečně zastavuje auto. Veze nás asi 30 km. Na parkovišti pak požádáme kamioňáka, zda by nás nesvezl. Sedím tak na jeho posteli s kytičkovým povlečením. Obědváme v parku a dáváme si šlofíčka. Ve 4 hodiny konečně vcházíme bránou do města na seznamu dědictví UNESCO. Hradby, barevné domky, kostel, krytý schodiště ke klášteru. Dům, kde se narodil Vlad Tepeš - Drákula. U kostela se ztratíme, zvedne se vichr a přes písek není vidět. Nakonec se najdeme a běžíme na nádraží. Vlak dobíháme za hustého deště, bouřky a přes grafiti není vidět na cestu. Jedeme do města Mediaš. Prohlédneme si centrum a potkáváme se s Andrejem, naším dalším sympatickým hostitelem. Po večeři nás Andrej veze do svojí vesničky. Tady je zrovna místní fest, dáváme si pivko do kelímku a posloucháme rumusnkej rock. Večer se konečně můžu osprchovat. 




Andrejova maminka nám nachystá luxusní snídani s typickou pochoutkou: papriková pomazánka zvaná zákuska. Pak všichni tři vyrážíme na cykloprojížďku na kole. Bohužel se Andrejovi po pár km uvolní přehazovačka a větev jí úplně rozseká. Musíme se vrátit. Na cestu dostaneme jabka a domácí sušenky a taky odvoz zpět do Mediaš. Zveme ho aspoň na kafe a chytáme bus do Sibiu. Hrozně se ochladilo. Jdeme do centra kde je největší pochoutkou trdelník. Hned si ho dávám, jako český až na to, že má na délku asi 15 - 20 cm a stojí 5 lei. Jíme venku a je nám sakra kosa. Na hodinu se jdeme schovat do café. Pak konečně v 6 potkáváme Mariuse, ten nás bere do úžasný hospůdky, kde piju místní kvasnicový pivo. 

Sibiu is watching you!

Ta pravá terapie

hostitel Marius

A další den to konečně přišlo, to, proč jsem se do toho Rumunska teda vydala! Přátelé, je to tady! Hory! Půjčujeme si na dva dny auto a vydáváme se do pohoří Fagaraš v Karpatech. Na úpatí kopce bereme dva stopaře, Izraelce. Pomalu stoupáme po Transfagarašské silnici, údajně nejúžasnější cestě na světě. Fotíme, stavíme u vodopádu, výhledy jsou dokonalé. Parkujeme u jezera Balea a odtud se vydáváme pěšky. Je zataženo, pan Vé mi mizí v mlze. Vůbec mi to nevadí, stoupám svým tempem a užívám si tu krásu. Po 30 minutách docházíme do sedla, překonali jsme 300 výškových metrů. Vydávám se napřed k vrcholu 2500 metrů. Všechno je v mracích a my čekáme s připraveným foťákem, sem tam se mraky pohnou a my tak vidíme co je vlastně pod námi. Za chvilku dorazí Češi a Slováci, ale moc si nechtějí povídat. Dolů scházíme jiným údolím, koukáme zda neuvidíme sviště. Hory jsou divoké, kamenité a čisté. Startujeme a jedeme klikatou silničkou, míjíme několik výstražných cedulí s medvědy. Už za tmy dorazíme k naší dnešní hostitelce Corině. Bydlí na statku, mají krávy a koně. Kadibudku na zahradě, nemají koupelnu. Dělají domácí sýr. Corina vypráví super historky, v hodně z nich medvěd někoho sežral. 





Vstáváme v 6 a jdeme dojit krávu. Já poprvé a řeknu vám, není to jen takové tahání za cecíky, jak si myslíte! Corinin otec si myslí, že jsme se zbláznili, pro něj rutina, pro nás atrakce. Jedeme dál do města, kde je ulička výrobců keramiky. Kupujeme jeden talíř za 7 lei, později se bude ve městech prodávat za 15 a víc. Musíme se dostat zpět přes Karpaty a ráno vrátit auto. Snažíme se najít nocleh okolo Sibiu, nakonec zoufalí končíme v hostelu Drákula za 85 lei. 

Patnáctý den ráno vracíme auto, sedáme na bus směr Brašov a pak Bran. Totiž dnes nás čeká největší rumunská turistická atrakce. "Drákulův hrad", údajně. Chtěla bych vás tady varovat. Nejezděte tam. Je to jenom turistické předražené místo. Vlad Tepeš Drákula se tam nestavil ani na párek v rohlíku. Všude je plno stánků s kýčovitými suvenýry, předražené restaurace a hotely a turisti. Vstup na hrad stojí 30 lei na osobu, což je v porovnání s UNESCO památkami za 5 sakra hodně. Na hradu se dozvídáte, že tam vlastně žil někdo úplně jinej, ale mají tam jaksi obrázky upírů a info o filmech s nima. Pokud byste se v hradě chtěli mrknout do mučírny, vysolíte dalších 10 lei. Rychle pryč, zkoušíme stop ale zrovna jede bus do Rašnov. Na vrcholku kopce je hrad, šplháme se pěšky, leje jako z konve. Platíme vstup 10 lei a jsme tento den podruhé zklamaní, všechno na hradě je zavřené, můžete se tak maximálně projít po kluzkých zbytcích hradeb. Z hradu stopujeme do centra a hledáme ubytování. Najdeme luxusní pokojíček za 80 lei a ještě si skočíme do majitelčiny restaurace na klobásky se zelím.

drákulova nevěsta :)

co si o Rašnovském hradu myslím?

Pravidlo cestování číslo dva: Opravdu dobře si rozmysli, co s sebou opravdu potřebuješ. Když si vzpomenu, jak jsem před odjezdem váhala, zda si přibalit šatičky, nafackovala bych si. Každý gram se počítá. Kraťasy jsem na sobě měla např. jenom jednou za celou dobu, srolované džíny jsou taky kraťasy! Jak se správně sbalit vyžaduje zkušenosti a hodně bolavá záda :)

Následující den má být konečně ve znamení vysokohorské turistiky s příchutí medvědí stopy. Jdeme na stopa, stopneme bus a jedeme do Zarnešti, z města pak ještě jdeme asi 3 km pěšky k lesu, pak opět stopneme nějakou paní až ke studánce, kde je údajně výchozí bod do medvědiště. Oba nemáme pro strach uděláno, nemáme ani brokovnici, ani slzák natož pak turistické hůlky, které jsou mimochodem skvělým nástrojem na medvědy: dělají přirozeně hluk, takže nemusíte hulákat a zpívat a při nejhorším ho můžete probodnout. To my ale netušíme a co nejtišeji našlapujeme lesem. Stoupáme prudce hustě zalesněným kopcem. Za nějakou dobu, když máte strach čas utíká pomaleji, vyjdeme na přehlednou planinu. Rozhledy jsou překrásné, slunce pálí, nikde nikdo (teda aspoň doufáme). Pokračujeme dál do lesa, k chatě už je to prý jenom hodinu. Opět hustý les, najednou slyšíme chrastění, přímo před nás na cestičku vyskočí kočka! Uf, číča nás dovede až k chatě. Dáváme si polívku a rozhodujeme, co dál. Vrátit se přes hřeben se nám nechce, cesta vypadá že je třeba se místy jistit. Pokračovat na vrchol taky nebudeme, je celý v černých mracích a hlásili bouřky. Takže nakonec sejdeme opět dolů, ovšem jinou cestičkou. Cestou míjíme úžasné skály s ještě zajímavějšími lezeckými cestami. Cestou zpět stopneme dědu a následně žraloka. Žralok v Rumusnku říkají člověku, který se živí tím, že těsně před busem přijede na zastávku, nabere lidi a odveze je, za peníze lístku na bus. Vyzvedneme si bágly a jdeme na další stop: do města ještě víc medvědovatého: Bušten. Tady se máme setkat s maminkou CS týpka Andreje, on nějak uvízl v Bukurešti. Maminka mluví francouzsky a opět nečekaně strávíme příjemný večer.

výhledy a kochání

tam nahoru pojedem!

nenoste s sebou med, nedýchejte a radši sem vůbec nelezte!

Lucinka a hound

V noci zuřila bouřka a slejvák. Déšť hlásí i přes den. V plánu bylo jet lanovkou na okolní pohoří a pochodit po vrcholu. Nakonec přece jenom jedeme. Lanovka je pekelně drahá, jedna jízda stojí 35 lei. Proto se už na kase ptáme, zda je možné dolů sejít pěšky. Paní hází zděšený obličej a říká, že za takového počasí ani náhodou. Nahoře není vidět na krok a leje jako z konve. Jsem otrávená a možná i trochu otravná. Pan Vé trvá na tom, že dolů půjdeme pěšky. Nejdřív ale v dešti a lze klopýtáme k tajemným kamenům, údajně léčivému energetickému místu, nejvíc v celý Evropě. Pak koukáme na mapy a fotíme si je. Rozhodujeme, že přece jenom to dolů nemusí být taková hrůza a že nebudeme mířit do Bušten ale do města Sinaja, kam hora klesá mírněji. Vyrážíme a brzy se ukáže, že to nebyl zas tak špatný nápad. Už skoro neprší, mlha se trhá. Jdeme příjemně asi dvě hodiny po náhorní planině. Procházíme místem vysokých klečí, napadá mě, že tam by se lehce schoval méďa a hned na to uvidím ceduli upozorňující na hojný výskyt těchto všežravců. Jdeme a zpíváme. Teda zpívám spíš já, pan Vé nezná moc songů. Takže když už mě bolí v krku, on spustí aspoň "Ná na náná". V dálce vidíme stádo ovcí. Jak nám Corina řekla, často větším nebezpečím v horách jsou pastevečtí psi. U stáda jich bývá až 10 a pokud není pastýř poblíž, klidně na vás zaútočí, přiblížíte li se víc než považují za bezpečné pro své ovečky. Dojdeme pod další lanovku a pomalu začínáme klesat. Hory se znovu halí do mlhy a hustě prší. Jdeme úzkým pruhem sjezdovky, kolem bílá tma, zvuky lesa, všudypřítomný strach. Teď už doslova řveme. Několik metrů před námi najednou uvidíme pohyb. Strneme, V lese nežijí jenom medvědi ale i rysi. Velikost by odpovídala. Zpátky to nejde, přibližujeme se a vida, divocí psi, spoustu štěňátek. Pro jistotu odolám touze je pomazlit, kdo ví kdo je jejich matka. Pokračujeme ještě kus a už vidíme dolní stanici lanovky. Uleví se nám a dáváme si nechutně drahou klobásu. Všude visí cedule s výstrahou zvýšeného výskytu medvědů a rady, co dělat a co ne. V rumunštině. Rozumíme houby. U stanice je i parkoviště a já přemlouvám pana Vé, zda bychom nemohli zkusit stopovat, že do lesa už se mi nechce. Nakonec souhlasí. V Sinaja hledáme hrad Peleš, údajně rumunský Versailles. Pak už se nějak dopravíme zpět k Andrejově mamince. Ta nám povídá, že místy kde jsme sestupovali je 5 medvědů na kilometr čtvereční.

tajemné léčivé balvany


mlha si s námi pohrává

nefouká a neleje!

Ráno pádíme na vlak, najitý na internetových stránkách, který ovšem ve skutečnosti nejede. Zevlujeme a čekáme na další který je dvakrát tak dražší. V 11 jsme v Bukurešti. Už nemáme moc peněz a nechce se nám vybírat další, hrajeme proto hru: přežij s tím, co máš. V parku jíme oběd: jabko, zbytek rýže, sušenku a sardinku. Jdeme do centra a chceme se sejít s Andrejem. Sice je to fešák, má ale neuvěřitelné zpoždění. Moc si nepopovídáme a už musíme vyrazit, jak jinak než pěšky, hledat domov naší hostitelky. Ona jde večer do divadla, my na nákup těstovin, šunky a sýra k večeři. 

Poslední rumunský den strávíme menší prohlídkou města, všechno je ten den zavřené. Pak se stavíme pro bágly a spolujízdou se vydáváme vstříc příští destinaci: Bulharsku.

Nakonec bych si dovolila sepsat pár "Romania pravidel":


  • 15 min = 45 min. Řekne li vám někdo, že je něco vzdálené 15 minut, počítejte radši 45 až hodinu.
  • 1 km = 3 km.  Úplně stejný případ. Rumuni prostě podhodnocují vzdálenosti a přehodnocují vaše síly!
  • Ničemu nevěř, všechno si ověř! Možná obecná rada, v Rumunsku platí dvojnásob. Píšou někde že vlak jede? Radši se zeptej dvou dalších lidí. Někdo říká že obchod je doprava? Zeptej se dalších pěti a uvidíš.
  • Pozor na medvědy  Věděli jste, že jakýsi rumunský politik tak miloval lov medvědů, až ho zakázal pro všechny ostatní kromě sebe? A oni se pak přemnožili a Rumuni si je hýčkají. Je jich tam nejvíc v celé Evropě, každý medvěd pochází odtamtud. 
  • Platit za stop je slušné, na druhou stranu princip stopování je jezdit zadarmo. Pokud nechcete platit, stopněte někoho jiného, Rumuni dobře vědí, že "cizinec není našinec".
  • Je to pořád Evropa. Obecně bych neřekla, že Rumunsko je nějaká nebezpečná země. Lidé jsou tam slušní a civilizovaní. Představa že co Rumun, to cikán, je nesmysl. Stejný nesmysl je představovat si Rumuna jako opáleného tmavovlasého sedláka. Jsou to lidé jako my Češi, my Francouzi, blond, modré oči..
  • Stav silnic není nijak katastrofický. Jsou cesty, které nejsou tak úplně pokryté asfaltem, jinak ale všechny hlavní a všechny cesty na mapě jsou v uspokojivém stavu. Rumuni rádi troubí a nebezpečně předjíždí. 
Drum bun!          

Sighisoara, prý nejkrásnější rumunské město

Lulu a transfagarasan

po modrý!

couchsurfing u Coriny 
klášter kdesi

kde i malují takové talíře

Bran










Neuvěřitelná dobrodružství z Balkánu: Romania

aneb na Balkánu podruhé!


Od téhle cesty uplynul už nějaký ten pátek. Byla to moje nejdelší cesta v životě, s příručním zavazadlem jsem putovala celých 36 dní. Kuriózní bylo, že jsem si tuhle cestu sama nevybrala, bylo rozhodnuto za mě. A protože každá nabídnutá příležitost se neodmítá, poslušně jsem si sbalila "opět víc věcí než je třeba" a hurá vstříc dobrodružství. 

Na úvod je nutné zmínit, že jsem necestovala sama, nýbrž s panem Vé. Putování s panem Vé se vyznačuje třemi základními charakteristickými rysy:

1. Pan Vé se pohybuje nadsvětelnou rychlostí. Pokud někde jdeme, což chodíme na cestách téměř pořád, pan Vé vystřelí a potkávám ho zpravidla až na příští nepřehledné křižovatce, kde hrozí, že špatně odbočím. Často ho také potkávám na vrcholu hory, kde je už nejmíň půl hodiny a jakmile dorazím, zvedá se, že je třeba se vrátit. Mohu tak vlastně říct, že jsem cestovala sama :)

2. Pan Vé rád poznává "místní". Úžasné, řeknete si, popovídat si s místním obyvatelem je velmi cenná zkušenost, pokud se ovšem nejedná o bezdomovce, který vám už tak napjatý program, běh na vlak, letadlo apod. začne vyplňovat svým srdceryvným, zcela vymyšleným příběhem, na jehož konci je: dejte mi prachy, vy zbohatlíci ze západu. Nebo pokud nejde o čarodějnici, která vás na konci hodinového pokusu o rozhovor (přece jenom nemluvíme rumunsky) prokleje. 

3. Pan Vé je výborný organizátor a tak cestování s ním bývá zcela jistě, až na výjimky, velmi dobře naplánované. Jedinou vadičkou na kráse je, že vás do toho organizování jen nerad pouští, a tak se stává, že nemáte absolutně páru o tom, co vás čeká. "Nestarej se, uvidíš." Což mě jako ženě zvyklé organizovat výlety a cesty různého druhu na klidu nepřidá.



Naše velké cestování začíná letem z Nantes do Benátek, kde jsme kolem 9 dopoledne. Zbývá proto spoustu času na prohlídku města. Benátky jsme kdysi již viděla, jako dítě jsme podnikali s rodiči několik cest do Itálie. Pamatovala jsem si jenom nekonečné chození, náměstí St. Marco, kde brácha uklouz a spadl do vody a pak řval. Tentokrát je to úplně jiné a já konečně objevuji pravou krásu tohoto unikátního města. Co mě ale štve tentokrát je můj desetikilový batoh. Ještě jsem si na permanentní zátěž nestihla zvyknout. Pěšky dojdeme k zastávce bus-lodi a vydáváme se na sklářstvím proslulý ostrov Burano. Vedro, turisti, předražené suvenýry, sedáme na další loď a jedeme na ostrůvek Murano. Ostrov je úplně jiný a loď tam jede šíleně dlouho. Obdivujeme barevné domky, uličky, náměstíčka a vůbec celou pestrobarevnou krásu ostrova. Protože lístek je dost drahý, zpáteční cestu se z nás stávají černí pasažéři. Vlečeme se pěšky přes celé Benátky až k vlakovému nádraží, odkud vyrážíme do Trevisa, kde máme jednak couchsurfing a pak i let směr Rumunsko další den. Naše hostitelka mluví francouzsky, jdeme ven na drink a sami pak zpět k ní, kde si vaříme a jdeme spát. 


Dopoledne se ještě procházíme Trevisem, hezké městečko, dle hostitelky prý hezčí než Benátky, no nevím. Let do rumunského města Cluj je v 13:30. Za hodinu a dvacet minut už vystupujeme v zcela jiné zemi a taky za zcela jiných klimatických podmínek: leje. Do centra jedeme busem, pak pěšky. Několik hodin se procházíme deštivými ulicemi až nakonec jdeme vyhledat ubytování. To jsme našli přes couchsurfing, jedná se ale o speciální zážitek. Dům permakultury nabízí ubytování zdarma cestovatelům výměnou za cokoli. Uvaříte pro ostatní, uklidíte, zanecháte nepotřebné tričko a nebo přispějete penězi, jak kdo chce nebo může. Nápad skvělý až na to, že se dům tak trochu proměnil ve skvot a obyvatelé jsou často peace and love houmlesové, co už se tam zdržují měsíce. Celé dny pak tráví v posteli sledováním filmů a večer popíjejí. První večer se účastníme místního večírku, moc ale nespíme, do pokoje nám neustále vstupují vrávorající opilci a ticho nastane až kolem 5 ráno. 

Cluj: leje a proto nejlepší schovka je pod sukní Korvínových zbojníků
Příští den máme v plánu strávit prohlídkou města Cluj. V 9 jsme připraveni a za 2 hodiny už máme vše prohlídnuté. Je zima a prší. Navštěvujeme pouliční ateliér, kde si necháváme aplikovat zázračnou vodičku na růst vlasů (petrolej), zevlujeme po městě až je konečně 6 hodin a my se účastníme prohlídky s průvodcem. Spolu s ostatními účastníky pak navštěvujeme koncert národního orchestru na náměstí a končíme v zakouřené hospě s hlasitou metalovou hudbou. Mám toho nějak plné zuby.

4. den ráno je ve znamení úprku na bus a pak ještě na jeden a pak už trávíme několik hodin v dálkovém autobuse do města Baia Mare. Pěšky jdeme do centra, necelá hodinka chůze. Vedro a batoh jako by ztěžkl. Jíme pizzu a pan Vé jde do muzea, já ležím na náměstí na sluníčku a užívám si klid. Pan Vé se zapovídal s muzejnicí a přichází pozdě. Proto na autobusové nádraží ty 4 km běžíme. To, co nazývají autobusem, je ve skutečnosti minibus o 20 místech, který když doběhneme, je už plný a řidič nás odmítá naložit. Jsem naštvaná a tak říkám, že prostě pojedem. Řidič ustoupí a napěchujeme se do uličky. Hodinu a půl stojíme a pokoušíme se nadechnout pokaždé, když do busu zavane vzduch. Bus nás vykládá asi kilák od vesnice Breb. Tady budeme nocovat. Jsme v tradiční vesnici a v tradičním pokoji s tradiční vyřezávanou bránou. Jíme tradiční paprikovou polévku, zelné závitky a domácí koláčky. Nechybí ani domácí víno a pálenka.

Malebná krajina kraje Maramureš

tak tady jsme spali, nekecám! :)

dvě báby :)
Hned ráno se vydáváme na prohlídku vesnice. Babky, paní i děti v krojích jdou do kostela, pak do školy, jdeme se podívat na mši. Fotíme vyřezávané brány a sem tam i brebské osobnosti. Jdeme zpět pro věci a při placení 400 lei (1 euro: 4,5 lei) mě babička oblékne do kroje. Pak jsme opět na cestě. Stopujeme a hned nám zastavují Izraelci. Vystupujeme ve vesnici Okna Sugatag. Kupujeme něco k jídlu, mimochodem české houby s octem, a stopujeme dál. Zastaví nám chlápek dělník a dědinkami nás veze až téměř do cíle: vesnice Barsana, kde se nachází známý klášter. Což ale nevíme, že klášter je asi 5 km od vesnice. V totálním vedru jdeme pěšky podél hlavní silnice. Tentokrát jsem to já, kdo má náskok páč pan Vé je zcela uchvácen bránami a všudypřítomnými koňskými povozy. Rumunští důchodci sedí venku na lavičkách před plotem svých domů a zdraví nás. Jedna babka, kterou míjím mi dává hrušku a líbá mě na tvář. Ujdu asi další kilometr a na lavičce sedí jiná babka. Hned ke mě vyskočí a prý ať si odpočinu, že vypadám unaveně. Říkám, že je to dobré a že pokračuju dál. V tom mě dohání pan Vé a dává se s paní do řeči. Ta nás zve k sobě domů. Namítám, že nemáme čas a už bych ráda dorazila do toho prokletého kláštera. Prý by bylo ale neslušné paní odmítnout, tak se necháme zatáhnout k ní domů, že nám naleje vodu a žádné peníze nechce. Doma, spíš v jedné místnosti mi bere batoh a nařizuje, abych si lehla na postel, na té protější se válí její bezzubý dědek. Pak vytahuje jakousi fotku, asi své dcery, lomí rukama. Jak říkám, nemluvíme rumunsky, a tak můžeme jenom hádat, zda je dcera mrtvá, nebo jen vdaná kdesi ve světě. Paní nám chce nutně vařit kafe, jednak ho ale nepijeme a pak ani nechceme a říkáme, že už půjdem. V tom paní bere košík a prý ať jí pomůžeme natrhat psí víno. Pomáháme, ale mě se to nějak nezdá. Paní nám chce totiž to víno prodat. Taky vytahuje vejce a chce nám je prodat. Když nic nechceme (ona mi pořád svírá ruku svým pařátem), strhává si šátek z hlavy a chce peníze, začíná být agresivní a křičet na nás. Odmítáme a jdeme ven. Volá za námi něco co zní jako: ať je z vás ropucha a ať shnijete v pekle. Po této zkušenosti už doufám, že se pan Vé s místními blázny bavit nebude. 

Po dalším kiláku opět potkáváme pocestného. Ten mluví francozsky, což panu Vé vyloženě učaruje a dává se s ním do řeči. Pocestný trvá na tom, že nás doprovodí ke klášteru a doporučí nám restauraci. Namítám, že jídlo máme, stejně nás ale nutí jít do restaurace jeho kamarádíčka. Tentokrát řeknu jasné a zřetelné "ne" a na schodech kláštera jíme co máme (český houby). Prohlížíme si rozlehlý klášter, který za tu námahu určitě stál. Zpět do vesnice už nechceme pěšky, zkoušíme stop. První vozidlo je povoz tažený dvěma koňmi. Přiopilý chlápek na nás volá ať si nastoupíme. Sedíme na bedně se šesti prasaty. Vasil, jak se vozka jmenuje, komunikuje trochu italsky. Spolu s ním jsou na kozlíku jeho staří rodiče, z nichž matka má údajně školu na řízení povozů s koňmi. Vasil se k nám každou chvíli otočí a nabízí svoje pivo z pet flašky. Cítím, že odmítnout by bylo neslušné. Cesta nám pěkně ubíhá přesně do té doby, než píchneme jednu pneumatiku, od té doby to slušně drncá, jak vozík jede po ráfku. Vasil nad tím ale jenom mávne rukou. Vystupujeme na křižovatce a hned nám zastaví jiné auto. To nás veze až k open air museum v Sighet. Na louce je zde rozesetých několik původních dřevěných stavení, kostel a pár hospodářských budov. Opět stopujeme do centra, menší nákup a našim cílem by měla být obec Sapanta /Sapenca/ s veselým hřbitovem. Marně stopujeme, nakonec nám zastaví auto, za cestu ale musíme platit. Je už tma a tak 10 lei není tak moc za 20 km. Což je jedna ze specialit Rumunska, za stop se tu očekává honorář. Ještě stihneme mrknout na hřbitov, něco málo vyfotit a jít se ubytovat. Máme už nějak plné zuby rumunských tuňáků, které chutnají jako bláto, hledáme proto restauraci a jíme polentu.  

prostě stop
Hned z rána si to přihasíme na Veselý hřbitov, oproti večeru je ale budka u vstupu otevřená a vybírá se vlezný. Vmísíme se proto do právě platící skupinky Francouzů, předstíráme že mluvíme jejich jazykem a děláme jakoby nic. Veselý hřbitov je jedna z "nej" památek Rumunska! Náhrobky zdobí kresba zemřelého spolu s básní o jeho životě. O celém hřbitově existuje několik knih s vysvětlivkami a překladem básniček. Potom navštěvujeme ještě dům kreslíře náhrobků, v jehož tradici stále někdo pokračuje. Nárok na odpočinek na hřbitově mají pouze místní obyvatelé a vyhotovení trvá něco kolem 3 měsíců. Jdeme se ještě mrknout na původní veselý hřbitov, celý zarostlý trávou. Teď už s plnou polní vyrážíme k místnímu klášteru. Prý 500 metrů. Po nějakém kilometru a půl objevíme ceduli se vzdáleností 1 km. Ten ujdeme a cedule se stejnou šifrou se opakuje. Nevzdáváme se a takto ujdeme celkem asi 5 km. Klášter už je na dohled, překvapí nás ale jiná cedule, totiž zákaz vstupu do objektu. Tak zase pěkně šlapeme těch 5 km zpět k silnici, zvedáme palec a jedéém!


aj!
Vracíme se do centra města Sighet, kde můžete navštívit asi nejautentičtější památník komunismu, jaký svět viděl! Muzeum se nachází ve vězení, kde dřív byli mučeni a umírali komunističtí vězni. Každá expozice je umístěna v cele. Každá cela je velmi dobře zpracována a informuje o úplně všech zvěrstvech, kterých se komunisté dopouštěli, nejen na území Rumunska. Jedna cela je tak např. věnována Pražskému jaru a jeho osobnostem. Další je zanechaná tak, jak v ní vězeň umřel, lůžko, chlad a stísněnost na vás dolehnou. Další je cela samotka s okovy u země atd. Vězení je přesně takové, jaké si můžete představit díky filmům, tři patra, cely okolo. Strávíme zde asi 2-3 hodiny. Vstup 5 lei. Na lavičce jíme broskvový kompot a rozhodujeme se co dál, nakonec běžíme na nádraží a sedáme si do kupé k bábě, která se snaží komunikovat a nabízet nám nocleh u sebe doma. Ovšem za 50 lei, což je na dané poměry moc. Vlak jede místy po ukrajinských hranicích a my si pohráváme s myšlenkou, zda na seznam navštívených zemí nepřidat i Ukrajinu. Nakonec bloudíme městečkem, kde vystoupila i bába a hledáme nocleh. Najdeme penzion Lucika, kde nakonec za 80 lei na noc zůstáváme. Radši to, než vychytralá bába. Večeříme s rumunským párem který je zde na líbánkách. 




Budíček v 7 ráno, stop do Viseu, kde je stará železnice, za kterou se sjíždějí milovníci vláčků z celé Evropy. Odjíždí v 9 a my hodně váháme, zda se také nesvést. Problém je, že se vrací až ve 3 odpoledne a to už by bylo pozdě na bus, kterým chceme pokračovat dál. Nakonec se ujistíme v tom, že vidět vláček čoudit, popojíždět po nástupišti, vylézt si na vagón, nám úplně stačí a že prozatím nebudeme měnit plány. Bus jeden až v 1 hodinu, stopujeme a po chvíli stopneme jiný bus, který jede přesně tam, kam potřebujeme. Cesta trvá 4 hodiny, silnice nic moc, jsme naklepaný jak řízky. Přejíždíme hory národního parku Maramureš. Naším cílem je město Gura Humuruluj, v překladu pusa smíchu. Tady máme jednoznačně nejluxusnější a nejdražší ubytování na celé cestě. Noc nás vyšla asi na 40 euro. V ceně je ale i snídaně a půjčení kola. Hned vyrážíme k asi 6 km vzdálenému klášteru Voronet. Klášter je zařazen v dědictví UNESCO. Je celý pokryt kresbami. Na stěnách jsou vyobrazeny pěkně drsné výjevy: svatí bez hlav, lidé mučení, pojídáni lvi, propichováni. Údajně se jedná o křesťanský boj s Turky a o vytlačení islámu z Evropy v 15. století. Jak aktuální téma :) Sedáme na kolo a vyrážíme k druhému klášteru, cca 14 km. Krvavé výjevy se opakují, mění se jen atmosféra, okolí, zahrada, strážní věž... Po cestě zpět se pan Vé pořád někde zdržuje. Je už tma a my nemáme světla, proto bych co nejradši dorazila do penzionu. Pan Vé se ale zapovídal s místním pánem, který se snaží narvat kozu do auta. Prý škoda, že jsem tam nebyla, pozval by nás na čaj. Večer se ještě setkáváme s jakousi Rumunkou která nám původně měla nabídnout své kanape. 



Osmý den nás vítá luxusní snídaní, Jedeme busem do Suceava, kde navštívíme dva kláštery, z toho ten druhý neskutečně daleko. Je vedro a jsem hotová. Na zahradě u zdi kláštera si přeju zdřevěnět a stát se sochou. Nestane se a tak se ploužíme dál a hledáme půjčovnu aut. Konečně na 24 hodin odhodím bágl do kufru! Půjčovna je dál, než jsme si mysleli a původní nápad vzít taxi nebyl tak marný. Ve 4 odpoledne vyrážíme po okolí, kde se nachází spoustu dalších UNESCO klášterů, velmi podobných i když každý jiný. Mým favoritem se stává jednoznačně Sucevita. Klášter obklopen horami s krásnou růžovou zahradou, studnou s kostlivcem a dlouhou alejí. Hledáme nocleh, usmlouváme 70 lei a jdeme se nadlábnout do místní putyky.




Ráno ještě obrážíme kláštery, jedním z nich je Moldovita, kde se přifaříme k francouzské skupince a dozvídáme se spoustu zajímavostí o kresbách, třeba, že jsou na stěnách zobrazeni i filosofové Sokrates, Platon. Takový klášter je vlastně obrazem dějin lidstva. Vracíme auto a dlouho se rozhodujeme, co dál. Pohráváme si s myšlenkou podívat se do Moldavie, jsme kousek. Pak se taky nabízí navštívit vojenské území Transnistrie. Bohužel nám nesedí vlaky a busy. Jedeme vlakem do Bacau, nejnudnějšího a nejošklivějšího města Rumunska, či vůbec. Tady na nás čeká CS hostitelská rodina, s níž strávíme příjemný večer. Ráno nás vykládá na parkovišti u benzinky, odkud chceme stopovat až do asi 200 km vzdáleného Brašova, město, na které se těším od začátku, město, kde se v ulicích procházejí medvědi...


Jaké bylo stopnout dva vojáky a koho si dali medvědi k večeři? Počkejte si na další příspěvek ;) 
  
zákaz vstupu po 5km pochodu, cože? :)

Chuck Norris nebo Indiana Jones 

Rumunsko je velmi náboženská země!

tak zase příště!