Jak se tak blíží třicítka, neodkládám už věci a rozhoduju se daleko snadněji. I proto jsem se jednoho podvečera rozhodla pro cestu, kterou jsem zhruba před rokem odložila na neurčito kvůli strachu z neznámého, samoty, příliš velké zodpovědnosti za svoje rozhodnutí a podobných výmluv, na které by měl člověk kašlat. Takže hurá na cesty, aneb inspirace pro všechny milovníky krás přírody, hor, lesů, potůčků, zbytkového sněhu na vrcholcích, vynikajícího sýru a vína, sopek a historie. Cesta do středu země právě začíná!
 |
| Cestujeme s úsměvem! |
Jak už víme, Nantes je na rovině, široko daleko žádný kopec, a jak už víme, kopce mi chybí jak psovi drbání. Když už jsem i ze snů vykřikovala: za hory za doly, muselo se s tím něco udělat. Nejbližším pohořím je takzvaný Massif central (neboli centrální masiv). Jedná se o pohoří střední výšky (nejvyšší vrchol má 1884 metrů) a nachází se zhruba ve středu Francie. Z Nantes jako by kamenem dohodil, nějakých 5-6 hodin jízdy autem. Větší město poblíž je Clermont-Ferrand, kam jsem se i rozhodla hledat spolujízdu, která tady funguje mimochodem velmi dobře. Vzpomínám jak jsem jednou jela se spolužačkou do Prahy autem, jako že spolujízda, zaplatila jsem jí stovku a ještě mě ponechala někde na Jižním městě daleko od všeho. Češi by měli pochopit, že spolujízda nerovná se stejná cena, jakou bychom zaplatili za bus, je to spíš příspěvek na benzín, čtvrtina či pětina nákladů, ale k věci.
 |
| Lenoši jedou vláčkem |
Zamluvila jsem si poměrně snadno spolujízdu tam i zpět, našla ubytování jak jinak než přes Couchsurfing, sbalila si pár švestek, tři trička, jedny kalhoty a nějaký ty fusekle a spokojeně se usadila na gauči. Přítel, do té doby zaneprázdněný jinými povinnostmi, se mě zeptal, kam že to jedu. Vylíčila jsem mu, že hodlám 4 noci strávit v Clermontu a přes den vylézt na okolní sopky, toulat se lesem a užívat si klidu a hlavně nepotkat živáčka. Byla jsem nazvaná Trubkou obecnou, protože když už se tam 5 hodin vleču, přece nezůstanu ve městě. Necelých 60 km je nejvyšší hora a vůbec krásné pohoří. Gaučovou pohodu vystřídalo zmatečné hledání hostitelů v oblasti velehor. Nakonec se jedna rybka chytla na háček a já tak měla jisté dvě noci ve vesničce La Tour d'Auvergne.
Úterý, den D, 7 hodin 30 minut. S poloprázdným batohem ovšem ztěžklým třemi konzervami makrel a dvěmi kukuřice si to mašíruju na autobus, který mě doveze na místo spolujízdy. Něco mě trklo a já si vzpomněla, že jsem zapomněla lžičkovidličkonůž, kterým přítelovi zakazuji běžně jíst, protože "je autdórovej a nebudeme ho ničit v kuchyni". Taky si říkám, že světlý pláťáky nebyl úplně čupr nápad. Nějak jsem vyšla ze cviku a pociťuji mírné vzrušení z toho, co se dneska asi ještě tak úplně nepovede. Na místě odjezdu jsem včas, řidička, asi 50letá paní celou cestu švitoří, dokonce mně, i potetované spolucestující nabízí domácí čokoládový koláč. Kolem jedné hodiny jsme na místě. Díky chybě a mojí zásluze (navrhla jsem sledovat tramvaj, co jede na nádraží, ovšem na jiné, než mě chtěli původně vysadit) mě vysazují v centru u nádraží. Hned si skočím pro jízdní řád busu co jezdí pod největší z vulkánů v oblasti: Puy du Dome. Z vyloženě miloučké a dobře vyspinkané paní (ha ha ha) za přepážkou se snažím vydolovat další informace, jako kde je centrum a tak, ona mávne rukou kamsi doprava.
Clermont-Ferrand je město postavené mezi dvěma sopkami, které svou explozí vytvořily z popela kopec. Právě na něm stojí Clermontská katedrála, celá černá díky sopečné hornině, jako i několik dalších kostelů a budov. Clermont dostal jméno od Claire (světlý, protože původní katedrála byla světlá) a Mont (jako hora). Leží v departmentu Auvergne, známý kromě nejrozsáhlejší sopečné oblasti v Evropě či na světě?, i vynikajícím sýrem. Mým prvním jídlem je proto sendvič se 4 místními sýry. Do odjezdu busu pod sopku mi zbývá ještě asi půl hodiny. Rozhoduji se i cestovat pořád s batohem, páč není zase tak těžký.
 |
| kozí stezka a paraglidista |
Za 1 éé 40 dojedete busem přímo pod majestátnou sopku Puy du Dome. Tady můžete buď šlapat pěšky a nebo vyjet i sjet vláčkem. Já, protože mám těžký batoh, jsem unavená z cesty a hlavně mám sraz s hostiteli v 8:30 a už je půl čtvrté, a určitě by se ještě nějaká výmluva našla, vyjíždím nahoru vláčkem s tím že dolů to seběhnu. Co jsem naštěstí nezapomněla, jsou turistické teleskopické hůlky. Vřele doporučuji! Asi hodinu a půl se kochám vzlétajícími paraglidisty, pohledem na okolní sopky a hory, pak se vydávám s kopce dolů. Bohužel jsem někde ztratila mapičku a tak jdu samozřejmě tou horší cestou bez výhledů. Na parkoviště dorazím cca za 2 hodiny a o 10 minut mi ujíždí autobus. Testuji proto místní ochotu a stopuji, za chvilku uspěji a teď už jen najít hostitele. Po chvilkovém bloudění na ulici náhodně potkávám přítelkyni hostitele Benoita. Je původem Mexičanka, a tak se večer nese v duchu ochutnávání mexických omáček a místních lihovin.
Ráno mi Alex pomáhá namalovat mojí první stopovací ceduli v životě. Kolem 9 se společně vydáváme k silnici údajně vedoucí do centrálního městečka velkých hor: Mont Dore (čti mondor-zlatá hora). Nakonec mě postaví na jinou silnici, údajně více frekventovanou, čekám a nikdo nestaví, ptám se kolemjdoucích, kteří mi potvrzují moje obavy, tohle není ta správná ulice! Pochoduji proto asi 500 metrů, tady mi konečně staví starší děda, který mi nabízí svezení na benzínku na hlavním tahu na Mordor (takto jsem město překřtila po vzoru Pána prstenů). Děda za tu chvilku stihne zanadávat na dobu a poměry a dá mi radu nad zlato, abych si dobře vybírala ke komu si sedám do auta. Na benzínce čekám asi dalších 10 minut a už mi zastavuje podezřele vyhlížející chlápek. Snažím se ho přimět k hovoru a sama sebe polidštit (jó moc čtu detektivky, jasný), s nadějí, že mě neodkrouhne, když se dozví, že mě právě navštívila maminka. Nakonec si pěkně pokecáme a ještě se dozvím několik zajímavostí o okolí. Sveze mě až do Mordoru, i když bydlí na opačné straně pohoří. Začíná se mi tu líbit.
 |
| díky, cedule! |
První místo, které v Mordoru navštěvuji je toaleta a hned po ní íčko. S nadějí získat mapku okolí se loučím, stojí 9 euro a výstup na nejvyšší horu Puy du Sancy je dle mladíka za pultíkem striktně nedoporučen. Říkám oukej a myslím si svoje. Z Mordoru k úpatí hory je to ještě 4 km mírným stoupákem. Tady díky rychlochůzi s hůlkami docházím paní, která se mnou zapřede hovor a prej kam jdu a tak. Když jí to řeknu, snaží se mě cíleně demotivovat a poslat zpátky, ideálně strávit odpoledne v kavárničce. Dávám jí sbohem a skoro utíkám k přibližující se hoře, která mě láká a volá tím víc, čím víc mi jí lidé zakazují a nedoporučují.
Konečně se vydávám údolím vpravo, kde už nejsou takzvaní túristé ale jenom horalové a alpinisti, jako jsem já :) Rozevírá se přede mnou nádherná krajina divokých hor s potůčkem uprostřed, jak se později dozvídám, jedná se o pramen říčky Dordogne, z které jsem loni lovila
sviště. Údolí není dlouhé, proto za necelou hodinku přicházím k místu prudšího stoupání, které je částečně pokryto sněhem a sutí. Pěšinka se tu ztrácí a já se tak škrábu, místy skoro po čtyřech stále výš a výš. Nemusím asi dodávat, že výhledy jsou stále víc a víc uchvacující a vykupují tu nádhernou dřinu. Celá šťastná a spokojená se vydrápu do sedla, odkud už je vrchol na dohled. Pořád mám před sebou ještě pořádný kus cesty. Místy sněhem, sem tam je třeba překonat menší skalka, žádné velké nebezpečí, kvůli kterému bych sem neměla chodit nenacházím. Jednoho místního horala se ptám na cestu do místa noclehu, doporučuje mi v podstatě co jsem si myslela a mě tak přepadá kromě horského opojení i spokojenost.
 |
| stoupám k pohoří |
 |
| pohled zpět |
 |
| co mě čeká |
Po dvou a půl hodinách od začátku výstupu z Mordoru jsem na místě, na nejvyšším vrcholu Massif Central: Puy du Sancy. Výhledy jsou nekonečně krásné, sluníčko mi spaluje obličej a já jsem pyšná a dojatá a hladová. Na skále proto otvírám plešku s makrelou, jejíž olej mi cákne na světlé kalhoty, takto mě hora pokřtila. Chvilku se sluním (i když jsem se nenamazala a později budu litovat) a za hodinku se vydávám na cestu zpět. Ta bude o něco delší. Dojdu na rozcestí, a místo prudkého klesání pokračuji po vrstevnici dál podél vrcholků hor až k horní stanici lanovky. Kousek pod vrcholem si dávám hodinku šlofíčka. Sestup k silnici se zdá být nekonečný a já začínám cítit dávno pochroumané koleno, nebýt hůlek, už se nehnu. Na první den to byl docela výkon a tak se po silnici vedoucí k noclehu ploužím, zbývá mi ještě 10 km. Kousek přede mnou zastavuje auto, obrovský černoch mě do něj láká. Vzpomenu si na staříka a odmítám, když ale dojdu blíž, vidím, že auto řídí postarší paní. Nasedám a seznamuji se tak s paní původem z Nantes a jejím mužem z Pobřeží Slonoviny. V La Tour si kupuji místní pivo, sušené ovoce a koláč a pod stromem u policejní stanice to do sebe láduju. Kolem 7 najdu domov hostitele. Je to šéf lesníků a já tak díky dvěma večerům poznávám taje jeho úžasné práce. Jeho žena je doktorka a tak nechybí historky z pitevny, které bych ani slyšet nemusela. Spím v lesnickém domě, se dvěma psy, kočkou, mravenčí stezkou a třemi housátky.
 |
| v sedle! |
 |
| taky v sedle |
 |
| cesta z vrcholu |
Druhý den mě lesníkova žena Alice veze do Mordoru, kde pracuje v nemocnici. Mám půjčenou turistickou mapu a na místě se rozhoduji jakou trasu zvolím. Lákadel je tolik a dva dny jsou tak krátké! Posilním se vynikajícím borůvkovým koláčem a za neskutečných 15 euro kupuji opalovací krém. Ujišťuju se, že se sem určitě nejednou vrátím a vydávám se na cestu k velkým vodopádům. Ty jsou až na samém vrcholu kopců nad městem. Pak stoupám dál k náhorní planině. Tady pociťuju nekonečný pocit štěstí a splynutí s přírodou. Odstíny zelené, vítr, slunce a nekonečné hory všude okolo...Možná proto, že se kolem Sancy honí mraky, jsem tu téměř sama.
 |
| Passage difficile! |
Následující odstavec není určen pro muže a citlivky! Přeskočte ho a čtěte dál, nic podstatného vám neunikne!
Protože i velcí alpinisté občas píšou o tom, že na Mont Blancu je méně toalet a odpadkových košů, než by bylo třeba, i já se podělím o jeden vyloženě dívčí problém, který mě na mém dobrodružství potkal a značně mi ho zkomplikoval.
Už od noci mi bolesti břicha napovídaly, že budu mít asi jahůdkové nesnáze. Což je na celodenní horské túře značně nepraktická věc. K bolesti břicha se často připojí migréna a tak jediné po čem toužíte je teplá pohodlná postel. Já jsem takto kráčela planinou, bolest rozfoukal vítr a migréna se naštěstí nedostavila. Když se přiblížila hodina nezbytné výměny záchytného zařízení, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou se zjevil postarší pár a několik metrů za mnou batůžkář. Co s tím v krajině bez jediného smrčku a se světlými kalhotami? Po dosažení vrcholu tyčícího se nad planinou jsem si dřepla na kámen, předstírajíc pití, focení, hraní hada na telefonu, hlavně aby se ti tři co nejdřív ztratili a hlavně aby nedošli další túristé. Po 20 minutách se zadařilo a já tak měla pole výměny volné. Tak tak jsem uspěla, otázkou zůstává kam s tím a co s rukama, které právě jakoby vykuchaly králíka? Nebudu už to dál rozvádět, jen by mě zajímalo, jak podobné situace řešíte vy ostatní horalky? :)
 |
| běžná záležitost, chybějící popisky...kam teď? |
 |
| Grande cascade |
Co mě po dosažení vrcholu překvapilo a značně mi ubralo na psychických silách, byl fakt, že se mi odkryl výhled na několik dalších vrcholů, které mi zbývalo zdolat k dosažení sedla, z kterého bych pak měla už víceméně klesat. Statečně kladu nohu před nohu a kochám se výhledy do obou dvou údolí. To druhé odkrývá nádherné skalní útvary a krouží nad ním dravci. Podle kamaráda lesníka můžeme potkat i rysa, což si plně uvědomuji zejména ve druhé části dne, kdy za celé odpoledne nepotkám živáčka, za to rysí stopy a nory jsou všude (blouzním).
Ve 14 hodin dorážím do sedla kousek pod Puy du Sancy. Není vidět na krok a fouká silný vítr. Vydávám se doleva a čekám konečně na to klesání, místo toho překonávám sněžné plantáže a kamenité vrcholy, opět stoupám a klesám.Jdu už nějakou tu hodinku, když cesta mizí a já stále častěji oblézám skalní útvary, kdy pode mnou je příkrý sráz. Konečně dojdu na konec a jedním takovým srázem se musím vydat, opět pěju chválu na hůlky a pomalu sestupuji hornatou krajinou. V jedné chvíli jsem si jistá, že vidím rysí noru a radši ji obcházím obloukem. Nalézám cestičku a v 15:30 si dávám tuňáka s kukuřicí a ovocný kompot v zákrytu šutráku. Je mi líp a s tím, že už to není k silnici daleko spokojeně pochoduju mezi vřesy. Míjím odbočku k jezeru v kráteru a místo toho volím cestu údolím Slaného pramene, které je opravdu úžasné. Zcela sama, majestátní výhled na celý masiv Sancy, rozkvetlé narcisy a krokusy, pramen... Půda je bohužel trochu bahnitá a podmáčená od tajícího sněhu. Taky spadlo pár kapek, ale nic hrozného...
 |
| cesta náhorní planinou |
Projdu údolím a pokračuji dál podél lesa, cíl už musí někde být. Pokaždé se ale pouze otevře další louka, vřesovistě nebo pole. Zase se mi ztratila cestička a já tak kloužu po sněhu a snažím se ji znovu najít. Procházím dalším údolím, musím skákat po travních drnech, abych si úplně nerozmáčela boty. Jsem vyčerpaná a cíl pořád nikde. Nechci být měkká ale přesto volám příteli, někdy i slyšet hlas milované osoby dodá potřebnou trochu energie. Míjím cedulku s indikací 0,6 km do cíle. Radostí poposkočím, jdu a jdu, cíl ale nikde, jdu už jistě kilometr, když se náhle objeví obrovské sněžné pole v kopci, Pro jeho překonání musím botama vytesat stupy, abych se nezřítila dolů ze skály, poslední stup mi nejde, panikařím a začínám se klepat, nakonec to dám ale chci už najít tu zatracenou silnici. Jdu ještě dobrou půlhodinu, než na ni narazím. Do popelnice na parkovišti zahazuji rozbité růžové brýle a v ten okamžik začíná hustě pršet. Přidávají se kroupy velké jako hrášek. Spěchám po silnici a modlím se za auto. Hřmí a mraky visí tak nízko. Není se kde schovat, do nejbližší vesnice je to ještě 4 km. Vesnice se jmenuje Chastraix ale já jak jsem bystrá jí čtu jako Chasterix (a říkám si že je to jako Asterix co loví =chaser, tento můj omyl mi připraví pernou chvilku když večer vysvětluji kudy jsem šla :). Po dvou kilometrech konečně auto. Zastavuje a ochotně mě veze až domů, hurá, mám vyhráno!
 |
| snídani v trááávě :) |
 |
| údolí slaného pramene |
 |
| přelez přeskoč nepodlez |
Večer jedeme s Jeanem za Alice do Mordoru, má noční službu ale může si s námi odskočit na večeři a drink. Jean vypráví, jak ráno musel zastřelit srnku co jí srazilo auto a měla rozdrcenou nohu, na místě si ji rozporcovali. To je život. Doma mi Jean ještě ukazuje, jaké boží video o běžkování v Sancy vytvořil na každoroční soutěž outdoor videí, moje srdce plesá a nejradši bych se na videa koukala až do rána!
Ráno mě Jean veze do místa, kde bude pracovat a které leží na hlavním tahu na Clermont, kam se musím vrátit. Asi po 15 minutách mi staví babička, která sice v Céčku nebydlí, ale zato mě tam ráda odveze. Pěkně si po cestě popovídáme. Vysadí mě na okraji u bývalého mlýna a říčky, která protéká pod městem. Dojdu do centra, koupím sendvič a hodlám se rozplácnout do parku, s knížkou, počkat do půl páté kdy mám sraz s hostitelem Bertrandem. V parku se ale potulují různá individua. Dva mě osloví a obtěžují, přesunu se proto na lavičku, po chvíli mě zase najdou. Zatímco jeden mi vykládá nesmysly, připojuje se k němu druhý s kolem. První mu nenápadně ukazuje na můj batoh, všimla jsem si toho a uvědomila si, že jsem si zula boty. V ten okamžik si ke mě přisedají dvě ženy, každá z jedné strany a otrapové odcházejí. Obě mě varují a říkají, že je to místní banda zlodějů a abych si dávala pozor. Pryč z parku.
Bert je zkušený coucsurfer a proto trávit s ním čas je potěšením. Smějeme se a brzy se ukáže, že máme stejný smysl pro humor, večer příjemně plyne a my jdeme spát kolem 11. Ráno už nezbývá než se sbalit, zamávat sopkám a Bertovi a slíbit jsme se určitě neviděli naposled (se sopkami). Teď už jenom 6 hodin cesty autem a jsme doma. První návrat do reality proběhne v autě, kdy jedna ze spolucestujících vypráví, že byla na jakýmsi kurzu, kde jim říkali, že stopovat v Evropě je zakázáno a aby nebrali stopaře a že by bez dvou kufrů na dovču nejela..tak jo...Tak a to je celý. Píšu to ještě za čerstva, tak jak to bylo, tak jak to bylo krásný a jedinečný a jak jsem šíleně ráda, že jsem tu cestu podnikla.
Podobný cesty jsou potřeba. Cestovat sám je potřeba. Zvlášť když už máte pocit, že sám se sebou nemůžete vydržet, že vás společnost sežvejká zaživa, že vám nikdo nerozumí a vy nerozumíte ničemu okolo. Právě v tý chvíli je potřeba sbalit čistý fusky a vyrazit, kamkoli, ale hlavně sám. Být chvíli sám se sebou, poslouchat se a svoji intuici, zažít a prožít něco jenom sám pro sebe, bez toho abyste to museli sdílet a sbírat lajky. Prostě jen tak, sám pro sebe, vypnout telefon, net, mp3, na co? Zpívají ptáci, šumí les, cítíte bolest svalů, slunce na nose, potkáváte lidi, žijí v přírodě, v lese, nepotřebují umělou zábavu, radují se z toho, jak jim rostou housátka nebo že dneska svítí slunce. Tohle je podle mě život a tohle mě baví. Vrátíte se pak zpátky a na nějakou dobu máte plno energie, dobrou náladu a nadhled, tak to má bejt!
Galerie:
https://plus.google.com/photos/102465221951340848367/albums/6141715957103591105?authkey=CIOlh-63hrycYA
