Barbora píše z tábora

Jo jo, už je to tak. Během školního roku mě děti úplně psychicky nerozložily, tudíž jsem se rozhodla prověřit své nervy na pravém nefalšovaném francouzském dětském táboře. Požadovaný diplom jsem na to už měla, tak jakýpak copak.

das Kitchen, die Stuhle, die Tablen und die plachten

Jako animátorka na puťák s kanoemi a kajaky jsem byla přijata na základě pokecu na skypu několik měsíců před začátkem. Šéfové, dva sympaťáci, mě utvrdili, že to bude žůžo. Problémy jsem měla tušit už když mi překladač prozradil český ekvivalent ke jménu "raid": NÁJEZD, tak se totiž pobyt skvostně jmenoval: Raid aventure.

lanáč 2 metry nad zemí

Asi týden před zahájením mi našli hlavního vedoucího, který se se mnou spojil a po telefonu sliboval, že si budeme užívat vodáctví, lezení, jeskyně, lanáče a další vychytávky, začala jsem se proto těšit. Celé těšení mi zkazilo až podrobné prozkoumání předodjezdových pokynů, kde jsem vydedukovala, že to já budu řídit minibus možná i s vlekem na lodě. Pocit těšení vystřídala obava...

moje noční můra :)

Spolujízdou jsem se v neděli v 5 ráno dostala do Poitiers, kde mě řidič vyložil kdesi, že to prej určitě do centra dojdu a najdu, s krosnou, batůžkem, károškou a spacákem. Na dvě hodiny jsem zakotvila v nádražním pekařství, schůzka byla až v 10. Poznala jsem se se svým šéfem a vedoucím tábora, který mě hned ustanovil funkcí sexy zdravotní sestřičky, pomalu mi docházelo, že kromě vedoucího a mě tam budou už jen ti andílci. Další šok nastal, když jsem se dozvěděla, že nám radost bude dělat 13 chlapců a jedna dívka, než jsem se ale stačila rozkoukat, už jsme do našich minibusů nakládali stany, sporáky, toaleťáky, židličky a stolečky, plachty, pepo a další táborové vymoženosti, tady mi došlo, že to my budeme vyvářet...Zastavili jsme se až v 10 večer, přespali na hotelu a ráno jsem si poprvé osahala volant a řadící páku svého nového žihadla. Pak už jsem jenom jela a jela a pronásledovala kanoe až do města Brive, kde jsme na nádraží měli vyzvednout naše hošánky a děvenku. Ta už od pohledu nevypadala na něžnou květinku, spíš na zástupkyni hnutí drsných zmalovaných holek. Ke všemu jí můj vedoucí, říkejme mu třeba Karel, slíbil, že budeme kámošky, když tam nemá žádnou jinou holku (oběť).

jedna s bagetama a nekompletní

Do autobusu se mi nacpalo 6 skautíků a já jsem se rozhodla navázat první kontakt a přiklonit si je tak hned na svou stranu, promluvit jim do duše, získat si respekt a přátelství...Vykoktala jsem něco jako že budeme druhý auto, totiž následovat to první, čímž jsem si pokus o konverzaci zazdila a po celou dobu jsem odpovídala pouze "nevím" "brzy" "za chvilku" na otázku kdy už tam budem.

zmrzlina s příchutí husích jater

a sýra

První kemp byl  v malém romantickém městečku Beaulieu sur Dordogne, s krásnou říčkou a hned pod hyperhlučným mostem, kde jsme si i postavili naše příbytky. V noci mě proto budil hluk podobný jako když se na vás řítí letadlo či vlak a sype se kamení v jeden moment.

Děcka hned dostaly seznam povinností, rozpis mytí nádobí a podobných galérek. Karel jel na nákup, já jsem mezi tím se zbytkem sestavovala menu, dětičky by rády především hranolky, kebab, pizzu, zmrzku a bonbóny. Pak jsme se vrhli na pravidla společného soužití a zakázali jsme si drogy a alkohol, to bude teda tejden!

najděte zmetka!

Karel na nákupy jezdil dost často, pokud ne, něco zařizoval a nebo esemeskoval svojí přítelkyni, jinak byl celkem v pohodě, trochu suchar, kterej ví nejlíp všechno sám. To se ovšem změnilo, když v pátek dorazila naše další a poslední posila Gertrůda. Ta je za normálních okolností ředitelka, ne pouhá animátorka, tudíž se stala pověstným krkem, který otáčel Karlem, já jsem se stala ještě více třetím kolem u vozu. Což mě dost štvalo, páč jsem si do pátku vybudovala celkem pěknej vztah se svištěma, teď to bylo v háji. Gertrůda byla z nás jediná vlastnící diplom na kajak, i když ve skutečnosti měla o dost méně zkušeností než já za svojí téměř pětiletou praxi. Taky upozornila Karla, že jakmile nastane večerka, vedoucí normálně vyvalí pípu, což mi Karel předtím nevěřil, každej den potom jezdil na jeden tajnej nákup, kde kupoval třetinkový pivo na osobu, buráky a uzenku. Pivo ale Gertrůda pije jedině teplý, proto ho Karel nikdy nedal vychladit, no co, aspoň že teče.

V sobotu ráno jsme se tudíž vydali na naši 18km plavbu. 5 dětí jelo na kajaku, ovšem bez špricky a hned se namočily a po celou dobu klepaly kosu (já jim to říkala). Já jsem do kanoe vyfasovala jednoho neoblíbence, kterej po kilásku prohlásil, že ho bolí ruce a zbylých 17 km jen tak omýval pádlo.

hurá do temnoty a sklíčených prostor

Co se dětí týká, statistiky jsou neúprosné. Ve skupině proto vždycky najdete minimálně jednoho:

• grázla, budoucího kriminálníka bez špetky respektu k ničemu
• nadměrně inteligentní dítě, které ovšem nikdo nemá rád, šprta
• co se nemeje a smrdí na sto honů
• miláčka, kterého byste na místě adoptovali
• šedou mišku, o které celou dobu nevíte
• někoho kdo vás permanentně vytáčí
• předčasně vyspělého, který vás nahlas upozorní, když v jeskyni tajně fotíte, že se to nesmí 
• klauna, jehož puberťáckým vtípkům byste se ve svém věku už neměli smát
• někoho, komu se znelíbíte a tak trochu vám škodí
• kdo moc žere a tudíž na vás nezbude příděl rejže
• jeden z kterýho vyroste fešák
• jeden trapák

Radost mi udělal den volna, kdy jsme si suveréně vypůjčila minibus a jela do nedalekého městečka Rocamadour, slavné svou polohou na skalních útesech a sýrem. 

Týden se vlekl jako důchodce na přechodu a já tak obohatila svůj francouzský slovník o výrazy jako: jizva, odřenina, pádlovat a veslovat a několik nepublikovatelných nadávek.

climbing area

Aktivity byly fakt super, teda kdybych byla na pozici dítěte a ne někoho, kdo má neustále dohlížet na ty co něco rozbíjí nebo odbíhají. Nejvíc pro mě byla speleologie, kdy jsme ve smradlavém vlhkém neoprénu lezli škvírama menšíma než moje hlava (zdánlivě), plavali jeskynní říčkou, slaňovali do díry a v naprosté tmě poslouchali zpěv krápníků, pro klaustrofobika jako jsem já ideální :)

Největší radost jsem ale měla, když grázla Osvalda štípla vosa a jemu ten jeho podlej debilní škleb zmizel a začal brečet, stejně jako brečeli ostatní, když je ztloukl kolíkem od stanu.

Rocamadour

Poslední misí animátorky bylo přežít tříhodinovou cestu sama se všema dárečkama ve vlaku, kde jsme ovšem nebyli sami. Celkově ale hodnotím zkušenost jako přínosnou a dokonce myslím, že až mi otrne, ráda se zase na nějaký nájezd vypravím.  

Jména osob byly změněny

zprávu sepsala Josefína Tábornice

Na závěr si neodpustím jednu svěrákovinu, zpívejte se mnou, děti:

Maminko,tatínku,

posílám vám vzpomínku

z letního tábora,

jistě víte, že vám píše

vaše dcera barbora..

Strava se nedá jíst

dneska byl jen zelný list

polívka studená,

co v ní plavou místo nudlí

čislice a písmená

Myslela jsem prostě že,

budou různé soutěže,

slíbili bojovku,

pak jsme hráli vybíjenou,

na ovce a na schovku..

Štefan,hlavní vedoucí,

chodí s naší vedoucí,

která je příšera,

scházejí se,líbají se

u totemu ze šera...

Proč jsem se nenarodila

o pár let dříve???

Dneska bych ráda chodila

se Štefanem,co říká si steve..

Proč jste mě prostě neměli

o pár let dříve??

Řekla bych:nebud nesmělý,

líbej mě,Steve...

Závěrem dopisu

ještě trochu popisu:

ta bréca vedoucí

je tlustá jak dvě normální

oddílové vedoucí..

Když běží po lese

všechno na-ní třese se..

Užívá make-upu,

co na ní ten štefan vidí,

to já prostě nechápu... Maminko,tatínku,

posílám vám vzpomínku

z letního tábora,

jistě víte, že vám píše

vaše dcera barbora..

Strava se nedá jíst

dneska byl jen zelný list

polívka studená,

co v ní plavou místo nudlí

čislice a písmená

Myslela jsem prostě že,

budou různé soutěže,

slíbili bojovku,

pak jsme hráli vybíjenou,

na ovce a na schovku..

Štefan,hlavní vedoucí,

chodí s naší vedoucí,

která je příšera,

scházejí se,líbají se

u totemu ze šera...

Proč jsem se nenarodila

o pár let dříve???

Dneska bych ráda chodila

se Štefanem,co říká si steve..

Proč jste mě prostě neměli

o pár let dříve??

Řekla bych:nebud nesmělý,

líbej mě,Steve...

Závěrem dopisu

ještě trochu popisu:

ta bréca vedoucí

je tlustá jak dvě normální

oddílové vedoucí..

Když běží po lese

všechno na-ní třese se..

Užívá make-upu,

co na ní ten štefan vidí,

to já prostě nechápu...

2. díl cyklu víno a sejr: kiš quiche kiš

Teda pane jo, to zírám na drát! první díl žrasoblogu má třikrát větší čtenost než cestovatelský deníček? No tak máte co jste chtěli, druhý recept je přímo tady!

Protože vaření je někdy otrava a komu by se taky chtělo dlouhé letní teplé večery trávit u plotny, mám tu pro vás něco super rychlého a jednoduchého, takovou francouzskou klasiku, kterou možná už znáte, jenom jste o tom nevěděli a nebo věděli, v tom případě si přečtěte příspěvek předposlední.

krabička vajec vždycky skrývá překvapení!

Uvaříme, upečeme a usmažíme si dneska slaný koláč zvaný quiche /kiš/. Můj recept pochází od přítelovy maminky (jak jinak) a ta ho má z časopisu "Moderní žena v kuchyni nikdy nespí" nebo tak nějak. 

Step jedna: Nesporná výhoda kiše spočívá v tom, že do něj můžete dát prakticky cokoli, co lednička nabízí. Původní recept na pravý francouzský Quiche Loraine obsahuje slaninu a muškátový oříšek. Já jsem ale dnes zaznamenala téměř prošlého uzeného lososa. Pokus může začít!

I smetana bude!

Step dva: Vybrali jste si "příchuť"? Bravo! Vezměte pekáč, nejlépe kruhovitého tvaru, vymažte ho máslem nebo vytřete olejem a položte do něj listové těsto ve tvaru kruhu...Tady možná mnohý Čech narazí. Ve Francii totiž pro líné hospodyňky prodávají různá těsta již vyválená a natočená na pečící papír, připravená k aplikaci do formy. Pokud tento výdobytek ještě do Česka nedorazil, vyválejte listové těsto a položte do formy, jak prosté.

Pozor na těsto, aby vám nezdrhlo z linky!

Step tři: teď přichází ta nejzábavnější část, totiž atak těsta vidličkou. Chopte se vidličky a vybijte tak svůj vztek, dejte volnost negativním emocím! Nesklopil manžel prkýnko? Tumáš! Soused vám krade okurky? Trefa! Protivná prodavačka? Nepříjemná tchýně? Vůbec se s tím nemažte a pobodejte těsto i na stranách!

Píchačka

Step čtyry: Ulevilo se vám? To je dobře, je čas se uklidnit a poklást těsto vybranou surovinou. V mém případě lososem a ovčím sýrem feta. Nebo klasika s vyškvařenou slaninou, nebo varianta se žampiony, šunkou, vynikající je i brokolice s tuňákem a sýrem, cuketa, lilek, paprika, rajčata...nebojte se experimentovat, nejen v kuchyni ;)

Pan losos

Step pět: V míse střední velikosti si smíchejte 20 cl smetany a 20 cl mléka (smetana může být tekutá ale i zakysaná tuhá, není to důležité) se třemi vejci. Mě zbyly v ledničce jen dvě, tak uvidíme. Přidejte špetku soli a pepře. V klasické verzi se slaninou je ještě muškátový oříšek, jinak je to na vás, jaké koření zvolíte, já jsem k lososovi přidala kopr, šel by ale i šnytlík, bazalka, oregano atd..Směs vylejte na probodané a surovinami pokladené těsto.

Step šest: Nezapomeňte si vyhřát troubu na nějakých 180 až 200 stupňů a pak to celé pečeme dokud okraje těsta nejsou zlatavé až hnědé a dokud mléko a smetana nepřestanou téct. Uvádí se 50 min, v naší troubě ale půl hodinka stačí..

fajnl veršn

Step sedum: Za žádných okolností nezapomeňte svoje jídlo vyblejsknout a rovnou ještě teplé nahrát na fejs, super kůl varianta je samozřejmě "selfíčko" (jak já to slovo nenávidím) s jídlem, to teď frčí o sto šest. Jinak je celý vaše snažení v kýbli, protože pokud vaši kámoši nedostanou pravidelnou dávku vašeho jídla, nebudou moct spát a protože kde nesdílí, jako by nežil (blicí smajlík)

týýdam, tadadytam....aneb Sama doma s foťákem

To je vše přátelé, dobrou chuť aneb jak říkáme my Francouzi a emigranti: Bon appetit!

Všechny cestovatelské sny se plní na Balkáně

A protože všechny cesty vedou do Říma, je třeba začít naše dobrodružství právě tam..

má pravdu ten chlapec

ROMA - ITALY

Cílem naší velké cesty byl Balkán, výhodný let jsme ale našli přes Řím, kde jsme strávili celkem 7 "bdělých" hodin. Jako vždy jsme si sbalili příruční zavazadlo, které nám na téměř dvanáctidenní cestu musí stačit. O tom, jestli jsme si dobře zabalili, se dozvíte záhy :) Den před odjezdem jsem si zničeho nic řekla, že nemůžu cestovat bez epesního klobouku, jinak zaručeně chytnu úpal, proto jsem si ho v supermarketu za 12 é koupila, nadšeně vpochodovala do bytu (náhodou mám na klobouky hlavu) a hned jsem dostala stěr, že je neskladný a tam že bych ho určitě pořídila za zlomek ceny, jako vždy měl můj drahý pravdu. Nevadí, ke klóbrcu jsem přiháčkovala šňůrky, bych si ho mohla přivázat na batoh a vyrazili jsme. První půlhodinu v Římě jsme strávili zbrklým pobíháním a hledáním autobusu, nakonec jsme doběhli na vlak. První tričko ze tří propoceno. Další chyba byla, že jsem se rozhodla si na prohlídku velkoměsta vzít ergonomicko-ortopedicky tvarované sandálky, to jsem ale netušila, že můj průvodce, gladiátor a Julius César v jedné osobě myslí vážně výrok: Všechny památky Říma lze vidět pěšky. Hned při běhu od Pyramidy ke Koloseu se mi udělaly pro jistotu dva puchejře jak hrom. Nestíháme, fotíme, jíme zmrzlinu, fontána, kostel, pizza, náměstí, Pantheon...Krásné město s ještě krásnější atmosférou, která vás i přes puchýře a desetikilový bágl nutí stále objevovat a jít dál a dál. 

Roma a epesní klobouk

Najít couchsurfing v Itálii je jako chtít po Italech, aby přestali jíst pizzu. Přítel neměl ani jednu pozitivní odpověď ze sta. Já asi tři, z toho mi všichni polonazí hoši nabízeli romantiku na pláži nebo společné lože. Nakonec nás ubytovala kamarádka, super. Večerní pivko, super povídání a pak hurá na kutě, zítra je taky den.

Vatikán: kouří se nebo se nekouří?

Druhý den posnídáme v typické kavárničce jak jinak než tiramisu a pak už hurá pjéšo do Vatikánu. Další stát na mapce dobyt. Na náměstí píšeme pohledy a sledujeme, jestli třeba z okna nevykoukne pan Papež. Není čas nazbyt, letadlo nečeká, běžíme objevovat náměstí a fontány a sochy a všechnu krásu Říma. Nádraží, odkud je spojení na letiště je nečekaně daleko, lámeme světový rekord a dobíháme právě minutu před odjezdem autobusu. Římské letiště je jeden velký mumraj a naše brána je na nejvzdálenějším bodu, přičemž musíte projít několika kontrolami. Na odletové ranveji čekáme ve frontě spolu s desítkou letadel na pokyny, zpoždění nabírá na síle...Uf, nakonec všechno dobře dopadne a balkánské dobrodružství může začít!

Památka sem, památka tam

osvěžení před během na 5 km

Přes haličské pláně vane vítr zlý

to málo co jsme měli nám vody sebraly

jako tažní ptáci jako rorýsi

letíme nad zemí dva modré dopisy

DUBROVNÍK -HRVATSKA

Bránou do tajemného světa Balkánu snadno dosažitelnou letadlem je právě chorvatské město Dubrovník. Zde máme asi dvě hodiny na prohlídku, než budeme pokračovat do Bosny a Hercegoviny. Turistické městečko s přímořskou atmosférou. Sice už s foťákem pobíhám v goretexových botách (váží sice o dvě kila víc než normální botky, ale co kdyby pršelo, že jo), puchýře se ale nezmenšují, naopak. V osm patnáct dobíháme na autobusovou stanici, která je asi 5 km od centra, kde nám paní sděluje, že autobus, co jsme našli na netu a má jet v půl 9 neexistuje. Dnes už víme, že měl agent Mulder přece jenom pravdu, když říkal Scullyový, aby nikomu nevěřila. Možná i pravda nakonec bude tam venku. Je totiž možné, že bus existoval, jenom nejel z hlavního nádraží, ale soukromá společnost odjížděla odjinud. Přicházíme proto o jedno krásné místo na cestě. V Chorvatsku narazíte na každém kroku na osoby a babky nabízející ubytování. Jednu takovou jsme s nabídkou 200 kun oslovili na nádraží. Slovo dalo slovo a my strávili noc v Dubrovníku. Ještě jsme si pro jistotu koupili lístky na ráno na bus a dvě pivka.

Hercegovina, na vrcholu hradu

Ráno jsem si belhajíc se na záchod vzpomněla na kamarádku z gymplu, které v Chorvatsku z vedra opuchly nohy, a tak strávila tři dny ve stanu, páč nemohla chodit. Já jsem chodit prostě musela, teda bylo nejdřív třeba narvat nohy do bot. Tentokrát autobus existoval a my se tak vydali na cestu k bosenské hranici.

Farář v kostele nás sváže navěky

věnec tamaryšku pak hodí do řeky

voda popluje zpátky do moře

my dva tady dole a nebe nahoře

hra na stopovanou může začít

MOSTAR - BOSNA I HERCEGOVINA

Prvním místem, kde se naše nohy dotkly bosenské země, byla vesnice Počitelj s hradem a mešitou. Bosna je totiž muslimská země a proto mešity najdete na každém kroku. S plnou polní jsme vyšplhali k hradu a užívali si výhled na údolí řeky Neretva. Ve vesnici jsme pak koupili první suvenýry, pohledy a nakonec poobědvali za směšných 6 euro za dva vynikající čevabčiči s pivem. Do cílové stanice Mostar jsme museli stopovat, což šlo poměrně snadno, za necelých 10 minut nám zastavil chlápek v dodávce a odvezl nás do centra města. Zjistila jsem, že jako Češka se  s obyvateli jakš takš dorozumím. 

Mostarský most

Mostar je město s duchem a ryzí atmosférou. Dominantou je slavný most, který byl v nedávné válce zničen a znovu postaven. Dnes už bombardování nehrozí, vedle turistického centra najdete mnoho vybombardovaných domů a stopy po kulkách. Ubytovaní u místního mafiána (já všechny znám, moji hosté se nemusí ničeho bát, můj hostel je nejlepší ve městě) jsme vyrazili na večeři. Ceny jídla jsou tu v porovnání s Francii opravdu směšné a porce bohaté. Kopeček zmrzliny stojí neuvěřitelných 50 centů (1 marku). Co nás ale překvapilo byly právě informace. V íčku nám zamlčeli veřejnou dopravu, tvrdili, že nic takového není a jediná možnost jak se někam dostat je zaplatit si vyhlídkovou jízdu. Podobné to bylo i v dalších bosenských a černohorských městech.

Jeskyně, kam jsme platili 2 e vstup, ale je velká jenom jak vidíte, což jsme neviděli :)

Koupačka

Druhý den jsme vyrazili do nedaleké vesnice Blagaj prohlédnout si říčku a jeskyni a jakýsi dům u skály. Od téhle chvíle se náš výlet změnil v cestu neskutečných setkání. Spontánně jsme se rozhodli, že po návratu vytvoříme jakési album lidí, které jsme potkali, s každým s kým budeme mluvit více než dvě minuty, se vyfotíme, vyměníme kontakt a založíme si ho do našeho sešitu. V Blagaj jsme potkali dvě korejské dívky. Protože dalším cílem byly vodopády, kam žádný autobus nejede, rozhodli jsme se stopovat, resp oslovovat lidi odjíždějící z parkoviště. Hned první byl francouzský pár, který nás zavezl do místa s pozůstatky původního osídlení, menhiry a sloupy. Dál jsme šli pěšky na při kupování banánu a vody jsem se zeptala drsně vyhlížejícího chlápka, kam jede. Jel přesně, kam jsme potřebovali. Cestu jsme si krátili snahou o rozhovor, dokonce zavolal kamarádovi co mluví francouzsky a když nás vyložil 4 km od cíle, rozhodli jsem se opět stopovat. Rozpálená silnice působila jako Sahara, o to víc jsme ocenili vodopády nedaleko města Ljubuški. Ledová horská řeka, pivo, čevapčiči a na závěr tři český kluci, z nichž jeden bude asi tak trochu slavnej ;) Jede se dál, tentokrát s italským autobusem, který nás vykládá nedaleko údajně druhého nejslavnějšího města po Lourdes: Medugorje. Následují dva stopy a večerní Mostar. S místními sledujeme fotbal, popíjíme vychlazenou rakiji..

vlak darovaný a rohlík koupený

Ráno balíme saky paky a vyrážíme prozkoumat místní vlaky. Na nástupišti poznáváme sympatického Němce Maurice, který s námi cestuje celý den. Naším cílem je horské město Konjic. Cesta vlakem nám bere dech, projíždíme národním parkem Blidinje s divokými horami, jezery a řekou. Kdybychom měli tak o den víc...Město Konjic je známé tajným Titovým bunkrem a nedalekým horským jezerem, které ale pro sílící déšť vzdáváme. Ještě před bunkrem jdeme do minimuzea ručně vyřezávaného ornamenty zdobeného nábytku. Setkáváme se přímo s majitelem a umělcem, který nám nabídne drink, vypráví o životě a ukazuje křeslo, které řezal pro papeže a stůl, který stojí v Bílém domě. Při prohlídce bunkru potkáváme dalšího kamaráda: sympatického Francouze z Nantes a dva milé angličany. Celý komplex, který není zas tak velký, jak jsme čekali, byl dlouhou dobu tajný a lidé by v něm přežili jadernou katastrofu několik měsíců. Nikdy nebyl použit. Ještě se jdeme jako správný túristi vyfotit s páskou u zaminovaného resp neodminovaného prostoru. Ten je v Bosně na více místech a nedoporučuje se opouštět značené stezky. Lidé místa odminovávají, déšť a sesuvy půdy jim ale práci maří. Autobusem jedeme do Sarajeva.

ach ty uniformy... ;)

německý kamarád: takže já obsadím Chorvaty a ty se vrhneš na Srby

Ještě hoří oheň a praská dřevo

ale už je čas jít spát

tamhle za kopcem je Sarajevo

tam budeme se zítra ráno brát

SARAJEVO - BOSNA I HERCEGOVINA

Ještě hoří oheň a praská dřevo, ale už je čas jít spát, támhle za kopcem je Sarajevo...

Tuhle píseň jsem po celou dobu cestování zaboha nemohla dostat z hlavy, náladou tak nějak ale kupodivu vystihuje náladu města. Sarajevo, město, o kterém jsem jako malá slýchávala ze zpráv a které mě odjakživa magicky přitahovalo. Všechno tak nějak sedělo. Těžko se mi popisují všechny pocity a nálady, návštěva Sarajeva byla rozhodně jedna z nejpůsobivějších a nejúžasnějších věcí v životě. V den, kdy jsme tam byli, bylo smutné výročí masakru v Srebrenici:

never forget

"6. července 1995, během války v Bosně na srebrenickou enklávu bosenských muslimů zaútočily srbské jednotky pod vedením Ratka Mladiče. Přibližně 15 000 obyvatel se rozhodlo pro útěk k Tuzle, ostatní se vydali k několik kilometrů vzdálenému Potočari, kde se chtěli uchýlit pod ochranu jednotek UNPROFOR, ovšem bez úspěchu. Během dvou dnů bylo město vyklizeno a začaly hromadné vraždy. Až přes 8000 mužů bylo povražděno, většinou zastřeleno. Mnoho žen bylo znásilněno, došlo i k vraždám žen a nezletilých dětí. Seznam pohřešovaných a zavražděných lidí v Srebrenici obsahuje 8373 jmen lidí, z nichž téměř 500 bylo mladších 18 let (30 mladších 15 let). V seznamu jsou také uvedena jména 76 žen a dívek. Masakr ve Srebrenici je největší masovou vraždou v Evropě od konce druhé světové války, a po holocaustu první soudem označenou genocidou."

jo a taky olympiáda byla v Sarajevu

Dalším na seznamu je samozřejmě místo atentátu na Franze Ferdinanda d'Este a jeho českou choť Žofii Chotkovou. Můžete si prohlédnout ne tak působivé muzeum a nebo se projít po nábřeží a prohlédnout si auto, ve kterém byli oba zastřeleni. 

Sarajevo je místem plným vzpomínek a historie, působí na vás na každém kroku, spolu s krámky kovářů a dalších umělců, okolními horami, mešitami a muslimy, kteří zde nepůsobí nijak rušivě, právě naopak. Rozhodně musíte ochutnat Sarajevsko pivo, které je vynikající a určitě Pite: maso, sýr nebo špenát v těstě na pánvi. Zamilovat se do Sarajeva není vůbec těžké a za dva dny toho moc nestihnete. 

věčný oheň v Sarajevu

Čas nás ale tlačí a tak musíme jet dál. Co čert nechtěl, večer narážíme na angličany z Konjic a domlouváme se na spolujízdě. Ráno v autě zjišťujeme, že nemáme společnou cestu, nevadí, jedeme stejně tou naší. Společně obdivujeme krásy hor, potkáváme liščí rodinu a objížďka nás nutí jet 15 km po lesní cestě. Opouštíme Bosnu a Hercegovinu, už teď se nám stýská. 

Postavím ti dům z bílého kamení

dubovými prkny on bude roubený

aby každý věděl že jsem tě měl rád

postavím ho pevný navěky bude stát

PLUŽINE - ČRNA GORA

Jedeme nádherným kaňonem řeky Pivy a naše cesty se rozdělují ve městě ležícím na břehu jezera Plužine. Tady máme pokoj u Zvono, místo s jednou z nejlepších restaurací, co znám. Odpolední procházka k jezeru a pak podél vody k mostu, kde asi hodinu diskutujeme se sympatickými prodejci medu, čajů, medoviny, pálenek a likérů. Několik jich kupujeme. Vše je sbírané na okolních kopcích a chutná to báječně. Med se skořicí nebo se sušenými plody, sklenice sušených bylin na čaj...paní jsme sympatičtí a tak nám nabízí, že nás její manžel ráno odveze přes národní park Durmitor až do místa koňských slavností. Nic za to nechce. Večer mají naše chuťové buňky Vánoce. Telecí steak na medu a ovoci a grilovaný pstruh na zelenině nemá konkurenci.

oficiální cesta aneb jak rozbít auto z půjčovny

kupky sena se ve Francii jen tak nevidí :)

Jak pan bývalý voják slíbil, tak taky udělal, oblékl si slavnostní košili a jeho starý mercedes s námi stoupá více než tisíc výškových metrů do nejvyššího místa Černé Hory: národního parku Durmitor. Tady, ve výšce dvou a půl tisíc metrů se nemůžeme nabažit krásy hor, vůně bylin a je čas i na zastávku v místní krčmě, kde všichni popíjíme panáky domácí Rakije. Míjíme město Žabljak (angličané ho vyslovovali Zabldžek :) a jedeme na onu oslavu. Jenže prší a je zima, nakonec ke zklamání našeho průvodce nezůstáváme na koňský závod, ale jedeme zpět do Žabljaku.

Pivské jezero

pozor na medvědy!

NP Durmitor

Náš vůz

Nejvyšší hora Durmitoru 2700 m

Ještě hoří oheň a praská dřevo

ale už je čas jít spát

tamhle za kopcem je Sarajevo

tam zítra budeme se lásko brát...

PODGORICA - ČRNA GORA

Dalším cílem je město Podgorica, kde máme na dvě noci couchsurfing. Stopem a vlakem jsme tam cobydup. Jsem překvapená, hory jsou stále kolem nás. Město samotné je neskutečně šedé, nudné a ošklivé. V okolí ale můžete objevovat krásny přírody, jak se vám zlíbí. Naše hostitelka Melisa je neskutečně milá a nápomocná, další den proto vyrážíme ve na dva dny vypůjčeném autě na výlet společně. První zastávkou je vodopád Niagára, další zbytky osídlení Duklja. Tady nás vyleká obří had (min 2 metry!) a místní blázen, který je prý příštím prezidentem Černé Hory a USA, Bůh co nevidět přiletí na UFO a Trója nebyla v Turecku ale právě u Podgoricy. Sami pak jedeme do skalního kláštera Ostrog, který nás překvapí svou autentičností a mystikou. Zbytek podvečera trávíme hledáním Skadarského jezera a povídání s místními lidmi.

Teskně hučí, Niagára

Ráno opouštíme Podgoricu, město bez směrových značek, kde je turista dokonale ztracený, a vydáváme se směr národní park Cetinje, kde žil údajně nejkrásnější muž na světě Njegoš Petrovič. Zatímco kupuju vynikající pršut a sýr, přítele někdo vtáhne do sousedního domku, jdu za ním a vidím, jak mu pán ukazuje dům plný uzených kýt. Vysvětluje nám celý proces, úžasné. Další zastávkou je chajda dědy, který má sice tři domy ve městě, žije ale tady, dělá si víno a medovinu a sbírá byliny. 

fešák Niegoš

Opouštíme park a sjíždíme k pobřeží. Ve městě Budva se koná hubební festival, město je zasekané, pokračujeme směr Svatý Štěpán, kde se uvelebíme hned vedle soukromé pláže, za lehátko v první řade zaplatíte 30 euro. Voda je teplá a krásně čistá. Po návratu zjišťujeme, že nám někdo šlohnul na vypůjčeném autě disky u kol, naštěstí máme plné pojištění. Ještě rychle jedeme do starého městečka Perast s výhledem na dva ostrovy s kláštery. Vracíme vozidlo s automatickým řazením, v horách značně nepraktické a loudáme se nočním starým městem a ubytováváme se na břehu zálivu, asi 5 km od centra Kotoru. 

zdraví z přírody a slunce v duši

kejty

KOTOR - ČRNA GORA

Ráno ještě za tepla stoupáme na hradby obklopující Kotor, několik set výškových metrů nad městem. Opět náhoda a my se setkáváme s brazilským kamarádem ze Sarajeva, který nám na vrcholu hradeb brnká na kytaru. Zde se prý Napoleon zastavil a černou horu nikdy nedobyl. Údajně prý prohlásil, že kdyby měl takovou armádu jako je ta černohorská, dobyl by celý svět. Zbytek dne trávíme ve městě a u zálivu. Je čas se rozloučit, domů se nám nechce.

Kotorský záliv

Na vrcholu opevnění

Ráno sedáme na autobus do Dubrovníku, kde se smažíme a pečeme asi dvě hodiny a pak letíme do Říma a nakonec do Nantes.   

Praktické info na cestu:

• Bosna je velmi levná, Černá hora relativně taktéž, bohužel ji ale objevili Rusové, kteří zvedli ceny a zneuctili toto místo masivní turistikou ruského charakteru.
• Nevěřte lidem pracujícím v turismu, ani v oficiálních turistických informacích. Sami si najděte všechny info na netu, místa odjezdů, ušetříte tak majlant.
• Stopování je běžné a bezpečné, i když vám zastaví drsňák s tváří vraha, je to milý chlápek a strávíte příjemnou cestu. Aspoň teda ve dvojici bezpečné.
• Jídlo a pití: velmi levné a chutné, vodu jsme pili všude z kohoutků a fontán.

Dubrovník...just enjoy

Pokud máte rádi vyvalování na pláži, selfies a párty lajf, jeďte radši někam do hotelu a nebo zůstaňte doma u fejkbuku ;) Jestli vás zajímá historie, příroda, dobrodružství a záleží vám na lidech, Balkán je ideálním místem. 

PS: kdybyste chtěli víc info nebo víc fotek, neváhejte mě kontaktovat :)

Kozopaska

Ostrog

No toto?

Rjeka

Černohorci jsou prý líní a mají cool pravidla

Kotorský záliv

Sv. Štěpán: jeden velký hotel ale koupání fajn ;)