To byl porod

Minulý týden oslavila Salomé třetí narozeniny. Celkem často, pokud některého kamaráda dítě slaví narozeniny, čítám na fb oslavné odstavce typu: jak to rychle letí (to ani náhodou), jak jim to dítě změnilo život (to teda) a jak konečně našli smysl života (what?). Mě napadlo se v písmenkách konečně po třech letech vrátit ke dni zrození, respektive ke vzpomínkám, které mi na ten den zůstaly v paměti.

Hurá, je na světě: takhle to nějak bylo (až na ty boty a tak)

Několik nudných faktů na úvod. Délka těhotenství se ve Francii uvádí o týden delší, než v Čr. To ale ve skutečnosti vůbec nic neznamená, protože v Čr vás potom nechají "přenášet" dva týdny a tady jenom týden. Co je ale jiné, logicky, je vypočítaný termín. Pro naše robátko bylo toto datum stanoveno na 7.7. (v Čr by to bylo 1.7., chápeme). Také pokud chcete rodit v nějaké žádanější nemocnici či klinice, musíte se zaregistrovat velice brzy. Např. Clinique Jules Verne (údajně nejlepší ze 4 možností v Nantes) hned, jak vám vyjde pozitivní test. U mě to bylo cca ve 3. měsíci.

Ne všichni gynekologové mají v ordinaci přístroj na ultrazvuk, ta moje ho sice měla, ale na ty tři velké mě posílala do speciálního zařízení, kde dělají jenom ultrazvuky (třeba i kolene). Tam byla vždy přítomná taková milá a empatická - HA HA HA - paní, která za celou dobu řekla asi toto, poté, co mi opatlala břicho gelem: hlava, srdce, ruka, ruka, noha, noha, voda. Tahle milá teta nám asi na druhém ultra sdělila, že je dítě zadkem dolů, a že máme přijít na kontrolu asi za dva týdny. Zkrátím to, dítě bylo až do konce hlavou dolů. Abychom ho otočili, zkusili jsme doslova všechno: Ječmínek mi zpíval s hlavou u rozkroku, svítili jsme na břicho dole baterkou, přibližoval mi rozžhavený uhlík k malíčku u levé nohy (nekecám), dělala jsem různé cviky a jako poslední možnost se asi měsíc před termínem nabízela metoda otočení dítěte přes břicho.

O tom, stejně jako o všem možném, se na netu dočtete nekonečné množství hororových zkušeností. To nedělejte. Jde prakticky o to, že přijdete do porodnice. Jste na porodním sále, jelikož tento obrat může vyvolat porod. Asi hodinu ležíte s připnutými sondami na břichu: jedna měří srdeční činnost dítěte a druhá kontrakce dělohy. Pokud ta hodina proběhne v klidu, přijde doktorka a provede tři pokusy o otočení. Jednou rukou vám v podbřišku zatlačí na dítě, aby ho dostala z pánve, druhou pak jemně tlačí na jeho hlavu směrem dolů. Zkusí to na jednu a pak na druhou stranu. Neřekla bych, že to bolí, ale ani to není úplně příjemné. Bohužel tenhle manévr má úspěšnost pouze 50 na 50 a u prvních dětí ještě míň, o čem jsme se sami přesvědčili. Zelí (tak jsme nazývali naše dítě ještě v břichu, mimochodem se nám jméno Zelie fakt líbí, škoda, že v češtině znamená co znamená), zůstala hezky sedět. Pak vás nechají ještě dvě hodiny ležet na monitoringu a musíte se na něj dostavit ještě za týden (myslím). To bylo v pátek. 

Po celé procedůře jsme šli do ordinace k doktorce konzultovat další postup. Ten byl podle ní jednoduchý: buď mi udělají rychle rentgen pánve, aby viděli, zda by sedící Zelí vůbec prošlo a narodilo by se tzv koncem pánevním. A nebo císař. Už jsme se před tím trochu informovali na těch internetech. Doktorka nám potvrdila, že stejně většina porodů koncem pánevním končí akutním císařem a děti pak mají často problémy s kyčlemi a krční páteří. Taky vypadala, že se jí do toho porodu zadkem dolů ani nechce (akutní císař je prý dost maso, cituji). Tím mi sebrala poslední zbytek chuti něco takového podniknout a se sklopenýma ušima jsme souhlasili s řezem. 

Tady nastalo něco, co jistě nečekal ani Karel Gott. Doktorka vytáhla diář a sdělila nám, abychom se dostavili v neděli odpoledne. "Jako kterou neděli myslíte, tu za dva týdny?" Ptal se zmateně Ječmínek. "Ne ne, teď v neděli. Krom toho já jsem na dovolené a bude vás operovat kolega Arnaud." No potěš, to je ten psí čumák u kterého jsem jednou omylem byla na kontrole. Pokud si myslíte, že máte ještě víc než tři týdny psychické přípravy na příchod nového člena a najednou zjistíte, že máte jenom den a půl, je to mazec. V sobotu byl myslím nějaký český oběd od asociace, skoro by se dalo říct, že poslední jídlo byla tedy svíčková!

V neděli jsme se rozhodovali, jestli do porodnice vzdálené asi 3 km pojedeme na městském kole nebo ne. Nakonec jsme jeli tramvají kvůli množství zavazadel. Registrovali jsme se na příjmu (Ječmínek byl v porodnici po celou dobu pobytu se mnou, odběhl maximálně koupit něco k jídlu nebo asi na dvě hoďky do práce). Následovala kontrola, zda se Zelí náhodou neotočila, odběr krve a monitoring. Potom už nám ukázali náš pokoj. Vůbec jsem neměla pocit, že jdu rodit, spíš jako bych byla ubytovaná v nějakém hotelu. Sestra přinesla několik informací, slušivý obleček na další den a nechutné jídlo. Taky s námi zkonzultovala porodní plán. Hlavním bodem byla moje fobie na jehly. Pak jsme se šli ven najíst. Kebab a zmrzka. Na chvilku se za námi ještě zastavili kamarádi. Zbývalo se už jenom komplet umýt desinfekcí a pokusit se usnout.

Operace byla naplánovaná na 9 hodin ráno. Opět jsem se musela vydrhnout dezinfekcí. Myslím, že nikdo z nás tak od 5 nespal. Okolo 8 nám řekli, že se bude operovat až v 11. Super, další dvě hodiny stresu. Moje přání s jehlami bylo naštěstí co nejvíc respektováno a tak mi okolo 10 sestra napatlala znecitlivující krém na ruku (kvuli kanyle) a na záda (kvůli lokální anestezii). Celková anestezie se prý provádí jen výjimečně protože působí i na dítě, které uspí. Pak přijel jakýsi saniťák, naložil mě na vozík a vezl chodbami a výtahem kamsi do sklepení, kde byly operační sály. Několikrát mě nechal stát na různých místech, kde si mě přebral kdosi jiný. Nakonec jsem dorazila na sál. Tam už byl doktor "psí čumák" a ani se nesnažil nevypadat otráveně. Musela jsem si sednout aby mi mohli píchnout do páteře anestezii. Tady jsem trochu zahisterčila a nechala personálu ochutnat mojí fobii. Ihned potom jsem začala cítit mravence v nohou a oni mě položili. Ještě zavedli cévku na čůrání, to teda dost pálilo (tady jsem se začala bát, že anestezie nefunguje). Někdy v tu chvíli přišel Ječmínek v převleku. Přikurtovali mi ruce, v jedné už jsem měla tu kanylu. Začalo se mi chtít zvracet. Paní, co mi stála u hlavy, teda nějak naklonila to lehátko a asi mi i foukla nějaké drogy do ruky. 

Co je na téhle lokální anestezii super divného je to, že vy sice necítíte bolest, za to cítíte úplně všechno okolo. Jak mi mazali břicho roztokem, jak řežou, jak řežou další a další vrstvu. Potom takový úplně šílený pocit jakoby mi vytrhávali vnitřnosti. Do několika minut bylo dítě venku, asi 20 minut pak trvalo šití. Během celé operace jsem Ječmínkovi hrdinsky opakovala: Já chci domů, řekni jim, ať přestanou, že chci jít pryč. On povídal něco o tom, ať si představím, že jsem v lese a v horách a tak. Na to jsem řekla, že chci domů ať okamžitě přestanou. Měla jsem vlas na nose a nemohla jsem se poškrábat. Za záznam stojí i rozhovor mezi sestrou a čumákem:

čumák: ta niť nestojí fakt za nic, pořád se mi trhá!

sestra: Chcete podat jinou niť?

čumák: ale ne, došiju to touhle. 

Když bylo dítě venku, odnesl ho porodní asistent otřít, zabalit a zvážit. (Měří se tu až druhý den, aby se zbytečně neprudilo miminko). Ječmínek šel s ním a pak mi ji ještě během šití přinesli ukázat. No abych řekla pravdu, bylo mi v tu chvíli všechno šumák. Jediné, co jsem fakt chtěla, bylo jít domů. Potom mě převezli na pokoj vedle, kde mě asi dvě nebo tři hodiny pozorovali a kontrolovali. Ječmínek s dítětem tam byli se mnou, on si ji přikládal na holou hruď a mě ji občas taky přiložil. I když bych byla radši, kdyby to nedělal, bála jsem se, že moc neovládám ruce a že ji třeba upustím. Pak mě převezli na pokoj. Tam už čekala rodina (teda jako ti dva). Asistentky mě chodily kontrolovat, zatlačit na břicho, jestli krvácím, nebo ne (už nevím, jestli správně bylo krvácet nebo ne). Taky mi řekla, že okolo 15h přijde mi ukázat, jak se zvednout a dojít si na wc. Takže 4h po operaci už jsem byla schopna chodit (samozřejmě s bolestí s shrbená, možná to bylo až v 17h).

Salomé jsme se mezitím snažili přisát na prso. Tý se vůbec nechtělo. Když už jsme byli zoufalí (což bylo možná až další den), přišla nějaká asistentka s takovým plastovým kloboučkem, co si nasadíte na bradavku. Tohle zafungovalo a já od té doby mohla prodávat mléko na tržišti, kropit s ním záhony nebo organizovat seance koupelí v lázních.

Zřejmě z důvodu takového brutálního příchodu na svět se Salomé nikdy nechtěla ode mě ani na minutku odloučit. Neznám takové to dítě spinká v zavinovačce v postýlce. Jakmile usnula u mě a já ji položila, řev. Nic nepomohlo (Toto trvalo jenom asi dva roky). Nakonec spala u mě v podpaží. Spadnout nemohla, vedle mojí postele byla postel Ječmínka. V pátek nás potom pustili domů. Náš byt se mi zdál nekonečně obrovský. Cestou Salomé usnula v sedačce a když jsme ji takto položili v ložnici, přišlo mi neskutečné jít tak daleko do koupelny. 

Jizva se hojila dobře, svoje dítě pochopitelně nosit můžete (vyvracím zde několik pověr), zpočátku chodíte jako stará ježibaba s hrbem ale i to se srovná. Hloupé je, že cvičit můžete začít až po 3 měsících. Ve Fancii jsou povinné nejen předporodní kurzy, ale i poporodní péče je na jiné úrovni. Gynekoložka mi napsala 10 seancí na pánevní dno a následně 10 na hloubkové břišní svaly. Musím říct, že to jsou cviky, které by vás nikdy nenapadly (zadržujete např různě dech), ale byly fakt efektivní. Na vytáhnutí stehů jsem nemusela, byla to niť, co se sama vstřebá. Po cca 6-8 týdnech jdete na kontrolu, další dva roky byste si pak měli dát od těhotenství pokoj. 

Tak to bylo poprvé, uvidíme, co za srandičky nás čekají tentokrát ;)

Deníček z karantény

Karanténa, o jejíchž detailech a specifikách jsem psala v minulém příspěvku, u nás začala platit v úterý 17. března v poledne. Vypadá to, že po 8 týdnech dojde k jejímu pomalému uvolňování a já jsem se dlouho přesvědčovala o tom, že by bylo možná fajn zazanamenat něco z toho, co jsme poslední dva měsíce prožívali. Vzpomínám si, že týden před jejím začátkem, jsem měla kontrolu na gyndě, šla jsem tam tenkrát sama a nachlazená. V ordinaci visel papír o tom, že kdo se necítí dobře, má se nahlásit u sekretářky a dostane roušku. Tehdy ještě mi to přišlo tak trochu k smíchu a všem v čekárně jsem pro jistotu řekla, že mi nic není. Doktorka mi potom řekla, že i v nemocnici v Colmar jsou lidé nakaženi Covid ve vážném stavu. Do té doby jsem si myslela, že nejsou a že, nevím proč, jsme v pohodě.

Ahoj, já jsem Krtek a budu vám vyprávět, jaké to je být zavřený doma!

Týden první

Myslím, že jsme byli lehce v šoku a dost se báli. Za celý týden jsme neopustili budovu. Pořád ale bylo co dělat: po zimě jsme poklidili balkon, rozvěsili na něj truhlíky a uspořádali posezení, pekli jsme a vařili, přebírali oblečení, hračky a další skříně a rozhodovali co darujeme a co vyhodíme, četli knížky a chodili tak maximálně do sklepa nebo vybrat poštovní schránku. Věděli jsme, že tam venku je to vážné a virus je všude a ani nás to tam nelákalo. Já měla první krizi v pátek. Ještě bych ráda na začátek dodala, že jsem pod vlivem nevyzpytatelných těhotenských hormonů a kdo to zažil tak asi ví, jaká je to jízda a voser (posledně mě třeba dojala písnička od Rammsteinů). Na mysl mi přišly katastrofické scénáře chudoby, rabování a občanské války. O víkendu to bylo ještě kapánek horší, máme ve zvyku vypadnout do lesa ale nešli jsme nikam, jenom manžel a dítě na chvíli odpoledne na dvorek za domem abych byla taky trochu sama.

Týden druhý

Trošičku jsme se otrkali a protože začalo být hezky, odpoledne jsme začali pravidelně vyrážet na dvorek. Náš dům nemá hlavní vchod do ulice ale na jakýsi prostor s garážemi, které jsou pak ještě za budovou, spolu s trochou trávy, záhony a dvěma lavičkami. Každé odpoledne jsme proto vytáhli ven odrážedlo, tatru, kyblík, lopatku, míček a snažili jsme se trochu zabavit za domem. Super, že jo? No až na jednu maličkost. Dvorek je ze dvou stran obklopen 4patrovými budovami s balkony. Všichni naši sousedi jsou fajn, to už se ale nedá říct o budově naproti. 

Krtek zvoní na taťku aby si dal pauzičku a šel s námi na dvůr

Zjistila jsem, že balkon v prvním patře obývají dva Slováci. Prvotní radost brzy odezněla, když se na mě dělníci neustále obraceli s prosbami (kabely k autu, abych jim zavolala tam a tam) a dceři nabízeli neustále nějaké sladkosti. Slušně odmítnout nepomáhalo. Jeden by byl celkem v pohodě, druhému ale nebylo vůbec rozumět a neustále na mě něco pokřikoval a snažil se i flirtovat (debil). Naštěstí se po týdnu neznámo kam vypařili.

O patro nad nimi bydlí jakási důchodkyně s údajně bipolární poruchou. Prý když ji potkáte mimo domov, tak vás normálně pozdraví, doma je ale divná. No tak teď je ultradivná. Nejen, že mě nikdy ani mimo domov na hlasitý pozdrav neodpověděla, neustále na mě čumí. Když jsme byli venku na dvorku, seděla na balkoně a pro sebe komentovala všechno, co děláme, občas to někomu popisovala do telefonu s velmi silným alsaským přízvukem. Za normálních okolností bych asi nad ní mávla rukou. Musím říct, že na konci druhého týdne už mi pěkně lezla krkem.

Krtek a pupek

Jinak jsme se docela se sousedy pobavili a člověk se cítí méně izolovaný. Taky díky tomu skoro všichni už mají svoji přezdívku: divná paní, portugalci, ty s covidem (od nás z prvního patra, než to propuklo naplno, povídali mi že lehli s fakt silnou a divnou chřipkou), smutná paní, ty s plachtou (když jsme se v lijáku loni stěhovali, půjčili nám plachtu) a tak.. 

Antoine jede nakoupit na další dva až tři týdny. Drive vzdáváme, skoro nic na netu není. Je vybaven rouškou, rukavicemi, vlhčenými ubrousky a gelem. Po návratu oblečení i roušku okamžitě peru na 60, on se sprchuje a všechny potraviny otírám ubrouskem a nebo je necháváme na balkoně. (Tuhle strategii nakonec přijmeme i do budoucna. Ubrousky šetříme a nákupy necháváme do večera venku).

V druhém týdnu jsem také byla poslána do laborky na glukozový test na těhotenskou cukrovku. Hodně jsem váhala tam vůbec jít a bála jsem se. Nakonec jsem tam zavolala, objednala se a oni mi vyhradili na 2 hodiny místnost (test trvá dvě hodiny a třikrát vám vezmou krev, fuj). Nakonec mi to přišlo bezpečnější než jít nakoupit. Víkend klasicky depka, chci ven!

Tenhle týden mi taky došlo, jak pro duševní zdraví je důležité cítit pod nohama zem, trávu, asfalt, kamínky.

uvězněné květy, tematická fotka

Týden třetí

Pravidla pro vycházení ven se zpřísnila (možná už v druhém týdnu) a my tak můžeme na provětrání max jednou denně na hodinu a do okruhu 1 km od místa bydliště. Jsme si už trošku jistější, kamarádka nám ušila roušky už hned na začátku (já jsem se taky pokusila, ale nic estetického z toho není), a tak se odvažuji dál a dál. Zjišťujeme, že náš 1km dosahuje až do vinic. Říkáme tomu vznešeně vinice, ale zase tak daleko do nich nemůžeme. Jedná se spíš o oblast hned za obchvatem s hustými keři, kam lidi vyhazují bordel plus kousíček vinic. Zprvu honím Salomé jak nadmutou kozu, abychom se do hodiny stihli vrátit, zjišťuju, že není problém ji naložit na tříkolku nebo kočár a uhánět 15 minut do vinic, horší je to potom. Ona má jakousi dobu kamennou, tzn miluje kameny. Nakládá je na tříkolku, tahá je domů, dostáváme je jako dárky. A odtrhnout jí od kamenů dá fakt zabrat. Přemýšlím, jak ten čas trochu očůrat. Je vidět, že jsem nikdy nebyla mistr v podvádění a můj oldschool styl se projeví i na falšování povolenek. Místo, abych si vzala dvě, snažím se přepsat jedničku a nulu (vyšli jsme třeba v 16:10) na pětku a osmičku. Naštěstí mě nikdo nezkontroloval. Postupně v dalších týdněch přicházím na to, že je nejlepší odejít v celou a pak si tam někde připsat 50 minut. No a nebo odejít s Atestací v mobilu a jednou papírovou s nevyplněným časem v kapse. Podvádět je zlo ale zkuste si být hodinu venku s dítětem.

Týden čtvrtý

V pondělí kontrola na gyndě. Nejen, že mi doktorka sdělí, že podle francouzských kriterií mám tu debilní cukrovku, řekne, mi, že jsem nějak moc přibrala a jestli se mi daří se v karanténě hýbat. Ha ha ha, jasně že jo, Manu (Emanuel Macron) mi dal speciální povolení na sportování  venku ne asi. Takže mě čeká rande s endokrynoložkou nebo diabetoložkou chcete li. Je mi jasné, že to nedopadne dobře, s objednáním proto nespěchám. Zbytek týdne proběhne s ještě větší samozřejmostí vycházek do vinic, kam si děláme i výlety všichni tři o víkendu. Když takhle jdeme poprvé, jsem celá napjatá a ve stresu, je nádherně a i ostatní měli nápad. Netlačíme se tam sice jako Češi v hobby marketu, dítě nekontrolovatelně se řítící na odrážedle mezi procházející se dvojice mě dovádí k šílenství. Lidi roušky nemají, to bych ještě chtěla zdůraznit. Nejsou tu povinné. Nosíme je do obchodu, k doktorovi, ale do vinic nebo na ranní procházku čtvrtí, kde potkám tři lidi opravdu ne. Při svojí megaopatrnosti si myslím, že je to zbytečné. V batohu s sebou neustále mám desinfekci na ruce a zpočátku i roušky, kdyby něco, postupně ale do vinic roušky neberu.

Také objevujeme místní farmáře a od jednoho objednáváme ovoce, zeleninu a vejce. Dojedeme si tam autem a převezmeme bedýnku bez kontaktu. Vše necháváme na balkoně. Jednak je to dobré a pak taky chceme eliminovat čas v supermarketu na minimum. Na nákupy jezdí jenom Antoine a co nejméně to jde (zpravidla jednou za dva týdny). Chodí hned ráno pár minut před otevíračkou, aby byl obchod co nejčistčí. Už se mu stalo čekat ve frontě, do obchodu pouští omezený počet lidí a venku musí čekat v rozestupech, stejně tak u kasy.

Big Brother dvoreček

Týden pátý

V mnulém týdnu jsme se vlastně moc nenudili, snažili jsme se vytvořit dekorace na Velikonoce a jaro. V pondělí jsou Velikonoce, ráno jdeme ven aby Salomé našla čokoládová vajíčka. Mám pocit, že dělám všechno špatně a mám depku. Vůbec velikonoční víkend mi dost docházejí síly a jsem tak nějak víc v háji než obvykle. V týdnu se vlnovka zvedne a nejsem si jistá, ale dozvídáme se, že budeme doma na předpokládaných šest týdnů, ale rovnou osm. Mám zvláštní pocit bezpečí a "asi mi jebne" najednou. Jsem vděčná za pocit pevného vedení a ne neustálých zmatků a populismu, které vídám v českých mediích. Mám zároveň i pocit, že už jsme si na nastálou situaci pomalinku zvykli a naučili se v ní chodit.

Salomé má jenom dva páry bot a oboje zimní. Objednáváme jí tedy nějaké jarní a sandálky přes internet. Velikost téměř sedí, tedy určitě do toho doroste.

Týden šestý

Téměř každodenní procházky do vinic pokračují. Z kamenů už jsme na jednom místě postavili zeď. Začali jsme také častěji volat babičkám a kamarádům. V úterý jdu za diabetologem. Dá mi jakési pero s jehlami a měřič. Prý šestkrát denně a že mi pomůže manžel, než si zvyknu. Smlouvám, co to dá. Nic platné. Večer doma odmítám dát ruku a histericky brečím, nakonec asi po půl hodině ji dám, ale vpich nestačí na měření a tak už se nenechám. Ještě celé ráno opakuju, že tohle dělat nebudu. Fobie z jehel. Není to, že bych to neměla ráda. Upřímně to ani moc nebolí, jenže já se nedokážu vůbec kontrolovat. Jako by mi byly tři roky. Na druhou stranu mám děsné vyčitky, že ubližuju dítěti. Jsem v háji. Od téhle chvíle mi karanténa přijde jako maličkost. Permanentní stres a zvracení už jen z pomyšlení na píchnutí do prstu. Vybavuje se mi, že i jako malá jsem nemusela pohádku o Šípkový Růžence a při scéně s trnem jsem zavírala oči. 

Flora na dvoře

Týden sedmý

Klasicky pokračujeme do vinic, hýbu se, co to jde (snižuje to cukr). Telerande s diabetoložkou. Za celý týden jsem se ani jednou nenechala píchnout. Ta slevuje z 6x denně a mám to zkoušet aspoň jednou denně v různé denní doby (nalačno, dvě hodiny po jídle a tak). Před každým měřením jdu na hodinu rychle chodit ven aby byl cukr co nejnižší a nedala mi k tomu ještě inzulín, to by byla moje smrt. Hodnoty jsou v normě, až na ráno nalačno. Mám pocit, že v karanténě už umíme dobře chodit a zvykli jsme si. Taky se trochu bojím toho, že jsme maličko polevili a zpohodlněli (věci zvenku na balkoně nenecháváme už tak dlouho např). 

Týden osmý

Telerande s diabetoložkou (je to Rumunka a má pracovní název upírka a všechny vercajky co mi dala k měření nazývám "bordel"). Uznává, že trocha cukru v krvi mi uškodí míň, než ten mega stres, který díky měření prožívám a opět polevuje. Mám se měřit jednou za dva až tři dny ráno nalačno. To je ale věc, s kterou toho moc neuděláte. Studuju na netu všechny možné triky, jak ten cukr ráno snížit. Radí dát si druhou večeři asi 8 hodin před probuzením. Pokud by to nepomohlo, jsem připravená si dát nalačno rychlou chůzi. Poprvé je hodnota ještě o jednu jednotku nad limitem, podruhé už jednotku pod. Tak snad to vyjde a nechá mě žít. 

Venčení Krtka

Krátí se nám to. Postupně se dozvídáme, že Francie bude rozdělena na zelené a červené zóny a podle toho bude i probíhat uvolňování. Od pondělí 11.5. budeme moct všichni ven bez atestace a časového omezení a budeme se moct vzdálit do 100 km od místa bydliště. Zda jste červení nebo zelení záleží na více faktorech, tím prvním je, zda virus pořád ještě aktivně cirkuluje v populaci (Paris) a nebo jestli jsou u vás stále přeplněné nemocnice. Tady je to ten druhý případ. Myslím, že nikdo neplánuje (za Pařížany neručím) žádné šílenství. Pořád bude platit neshlukování se. Můžete sportovat, ale jenom individuálně. Červená zóna se liší od zelené třeba v tom, že tu zůstanou zavřené parky a zahrady a také střední školy. Na základní je to na uvážení rodičů, třída přijme ale pouze maximálně 15 dětí. My máme informace od naší chůvy alias báby, která je zdá se dost vypsychovaná, protože údajně musí neustále nosit roušku, jednou denně desinfikovat podlahu, desinfikovat hračku než si ji vezme druhé dítě, okamžitě vyhodit knížku pokud na ní dítě kýchne a pod. Snad se nám úplně nezblázní a já si tak budu moct před nadcházejícím blázincem (rozumějte porodem) pár dní odpočinout. V sousedním regionu (Bas Rhin) jsou prý pravidla ještě ostřejší a např pokud dítě dorazí k chůvě, musí se komplet vysvléknout a znovu se obléknout do oblečení, které zůstane pouze u chůvy. 

Antoine po celou dobu pracuje z domu, ostatně jako i před karanténou. Má toho ale teď nějak víc a nezřídka si dává budík na pátou ráno. Okolo 7 snídáme a on pak jede od 8 do 7 až 8 do veřera, s asi hodinovou pauzou okolo půl 1 abych se mohla natáhnout. V tu dobu mi pravidelně dochází energie.

Dnes je neděle, zítra to tedy propukne, svoboda (relativní). Rozhodně nejsem zastáncem keců typu: jak nás ten covid vlastně sblížil jako rodinu, jak spolu doma jíme, jak je to úžasné atd. Myslím, že nám není více či méně přirozené neustále trávit čas s jinými lidmi. Lidi potřebují samotu a shledání. 

Díky téhle situaci jsem ráda, že jsme objevili zajímavé stezky vinicemi, a jsem vděčná, že: máme relativně velký byt, kde se dá chodit dokolečka, máme dva balkony, máme dvorek za domem v vchod není do ulice, bydlíme ve 4. patře s úžasnými výhledy na hory, nemáme výtah, bydlíme v části, kde náš okruh 1km sahá do přírody. Nebýt toho, bylo by asi mnohem hůř. Také jsem vděčná, že Salomé už docela rozumí a můžu jí vysvětlit, proč nemůžeme do bazénu (jezdili jsme tam jenom jako) a k hlídací bábě a ven jenom na chvilku. To ona sama nás napomínala, pokud jsme si nekýchli do lokte nebo otevřeli dveře rukou. Co nás čeká, těžko říct, další vlny viru zřejmě. Tak se držte.

Pusťte mě veeen!

Takovej ten virus

Přátelé, protože se mi poslední dobou množí dotazy na to, jak že to tady u nás ve Francii právě máme, a mě už unavuje každému z vás odpovídat to samé, rozhodla jsem se o tom, jak si tu žijeme, napsat takový (snad kratší) povídání.

Jedna nostalgická vzpomínková

Omluvte mě, pokud ve faktech nebudu úplně přesná a je také možné, že k vám se ona fakta dostávají později nebo malinko jiná. Pak bude také spoustu pocitů ze situace tady na bázi čistě osobního cítění a to, co prožíváme my, nemusí nutně prožívat každy Francouz. Jasné?

Tak tedy...o tom, že není moc třeba děkovat a tleskat komunistickému režimu z Číny, že před zbytkem světa jaksi skrýval a potlačoval důležité informace o tikající bombě, je asi bez diskuze. Stejně tak, že jsme tuhle epidemii všichni podcenili. I já jsem před několika týdny žila v přesvědčení, že jde o jakousi čínskou chřipku. Čína je daleko a nás se to netýká. Tenhle pocit se postupně měnil a dneska už vím, že jsme v průšvihu snad ještě větším, než Číňani. Oproti asijským národům nám chybí jedna zásadní vlastnost a tou je v demokracii ne zcela potřebná disciplína. Mluvím teď jak o Češích, tak o Francouzích. Češi mají svoje zlaté ručičky a velice rychle se dají do mravenčí práce, tohle Francouzům chybí. Češi jsou mistři v očůrávání pravidel, Francouzi zase narazí se svojí ležérností. Pochopitelně ne všichni a spoustě už to došlo.

Teď k naší situaci. Bydlíme ve městě Colmar v Alsasku. Rozloha Alsaska je asi 8 280 km2. Počet obyvatel okolo 1 860 000. Jsou tu dva regiony: Haut Rhin a Bas Rhin, Colmar leží v Haut Rhin, jednom z nejvíce Corona postižených regionů ve Francii. Druhý nejhorší je Lille na severu a pak Paris. Údajně je tu tolik nakažených proto, že se na konci února pořádalo jakési regionální setkání, kde byl jeden nakažený. No a pak to jelo. 

K dnešnímu dni (pondělí, resp neděle večer 22.3.2020) v jakémsi nad regionu Grand est (kam patří Alsasko, Champagne-Ardenne a Lotrinsko, dohromady rozloha 57 433 km2) je 1977 lidí hospitalizováno, z toho 480 na přístrojích. V Haut Rhin je 85 pacientů na přístrojích. Za víkend se zvýšil počet pacientů na přístrojích o 38 procent přičemž vláda apeluje na lidi že zůstat doma je naprostou nutností. Zemřeli 2 doktoři (aktualnizace v úterý, už 4). Nemluvím o zbytku Francie, která je údajně asi o 2 týdny za námi (záleží jak která oblast).

Není to tak dávno, co jsme měli asi prvních 8 nakažených turistů v Alpách a mysleli jsme si, jak jsme za vodou. Postupně se ukazovalo, že to bude průšvih a když dokonce i můj manžel uznal, že je to vážné a přestal jezdit do Paris a do Nantes za projekty, bylo jasné, že fakt jo. V pátek 13.3. promluvil prezident Emanuel Macron k národu. Mluvil moc hezky a vyzíval k solidaritě a odpovědnosti každého z nás. Omezil pohyb venku a shlukování, zavřel restaurace a bary. Co si Frantíci nemůžou nechat vzít, jsou manifestace, které jsou, tedy ty za svobodu demokracie, povolené za každé situace (kdyby si třeba někdo chtěl nenápadně nechat projít nějaký zákon o vlastnictví aby mu prošly jeho nekalosti...ale to zase mluvíme o jiné zemi, že?). V pondělí večer pak promluvil znovu, zase ve stejném duchu, ale už naléhavěji. Zavedl jistá opatření, ke ktrerým se dostanu, a každé z nich zdůvodnil a vysvětlil. Člověk tady ve vztahu k vládě nemá pocit, že by si s ním někdo pohrával a nevěděl, co dělá. Mimochodem, také nabídl pomoc podnikatelům a firmám a nikdo nebude tento měsíc platit nájem, vodu a elekřinu.

Tak tedy jak žijeme od úterý poledne. My jsme ještě váhali, zda dát Salomé v pondělí k chůvě. Hrozně moc tam vždycky chce a víme, že paní je svědomitá a má doma těžce nemocného otce, takže nebude hloupě riskovat. Dali jsme jí tam, ale během dne trochu litovali. Paní hlídá ještě jednoho kluka a vy prostě nevíte, co dělají jeho rodiče, s kým se stýkají a tak. Cítili jsme se provinile, když jsme si uvědomili, že jsme výrazně znásobili bubliny lidí, se kterými se naše dítě setká. 

Od úterý poledne platí zákaz vycházení. Ven smíte jenom se speciálním povolením, které si buď vytisknete nebo opíšete na papír. Tato atestace obsahuje vaše jméno a příjmení, datum narození a adresu. Každé nové opuštění domova má svůj vlastní dokument. Následně vyberete jeden z pěti dovolených důvodů k opuštění bydliště, a to:

• přesun mezi bydlištěm a prací, pokud ze závažných důvodů nemůžete pracovat z domu (např. doktoři, sestry, prodavačky, lékárníci)
• přesun na nezbytně nutný nákup pro přežití do autorizovaných obchodů (otevřeny jsou potraviny, lékárny, benzinky, tabáky)
• přesun ze zdravotních důvodů (neodkladná návštěva doktora např. Nově musíte být vybaveni pozvánkou k doktorovi, důkazem, že tam skutečně jedete)
• přesun z neodkladných rodinných důvodů pro dítě (vy musíte pracovat v nemocnici a dítě vám někdo hlídá, střídavá péče)
• krátký rychlý přesun v okolí vašeho bydliště (někdo říká do 3 km max, někdo do 1km) z důvodu vyvenčení psa či dítěte když už fakt musíte ven na chviličku. Sami. Opět přišlo zpřísnění: max 1 denně a na 1 hodinu nejvýše.

Od tohoto víkendu jsou rovněž zakázány všechny lesy, parky a zelené plochy v regionu, protože ten poslední bod si mnozí vykládali po svém. Policie všechno velmi kontroluje. Např pokutovala cyklistu vzdálenáho 15 km od bydliště i paní co šla "jenom" hodit dopis do schránky. Pokuta je na místě 135 euro, později 375 euro. Pokud budete přistiženi opakovaně, pokuta se vyšplhá až na asi 2600 euros.

Manžel pracuje z domova tak jako tak, jediné co je jiné, že už nejezdí služebně po Francii a já ho mám tak doma pořád. Salomé jsou tři roky. Děsně moc se jí zalíbilo u chůvy a taky jako asi skoro každé dítě ráda běhá a tak. Od úterý jsme opravdu venku nebyli. O víkendu jsme šli na jakýsi dvorek za domem když tam nikdo nebyl, ne, že by tam někdo kromě cesty do garáže chodil, kde může dcera jezdit na kole, kopat do míče a sbírat kamínky. Snažila jsem se na každý den vymyslet nějaký program, jako třeba zasadit kytičky (bylo přes dvacet stupňů, teď už je zase ráno okolo nuly, snad všechny nechcípnou), uspořádat a uklidit balkon (díky Bohu za něj), péct a vařit, malovat a tak všechno možné, co vás napadne. Nakonec jsem ale slevila z naší výchovy a když chtěl náš maniak 20krát denně číst "Jak sluníčko vypilo štěňátku vodu", vytáhla jsem rezignovaně DVD. Abyste rozuměli, nemáme televizi a jsme si vědomi negativních dopadů obrazovek na nejen děti.

K nákupům. Manžel byl nakoupit minulou sobotu a asi vyrazí zítra. S jedním větším nákupem jsme v pohodě vyžili okolo 12 dnů a pořád ještě nejsme na nule a minimálně týden bychom ještě v pohodě dali. Asi tolik k tomu nesmyslnému syslení a kupování palet rýže a lančmítů. Děláme klasický větší nákup, možná o malinko větší než obvykle, protože už v sobotu dopoledne nechodíme na trhy pro sýry a zeleninu.

K rouškám. U nás povinné nejsou. Osobně myslím, že jsou potřebné a taky myslím, že to, co předvádí Bureš je trestné. Manžel si myslí, že tady nejsou povinné z několika důvodů. Ten první je, že tyhle ochranné pomůcky zkrátka jsou dnes všude na světě nedostatkovým zbožím. Proto, že jejich spotřeba stoupla oproti normálu několikanásobně v mnohonásobně delším období. A když jich nemají dostatek ani lékaři a sestry, je jasné, že vláda nemůže nařídit občanům, aby je povinně nosili, když nejdou sehnat. To je, jako kdyby řekli, že odteď budou všichni povinně nosit ven kosmonautskou uniformu. Druhý důvod je ten, že nařídit plošné užívání je opět nesmysl, pokud v Čr není zakázán volný pohyb v přírodě. Čech si tak svojí složitě koupenou roušku nasadí a půjde do lesa. Po asi dvaceti minutách mu rouška zvlhne a přestane účinkovat, to už se ale Čech vrací z lesa přes město k němu domů, kde na chodbě potká sousedku. Možná infikovanou. Jeho vlhká rouška už v tuto chvíli slouží jako množírna virů. Nebo jedete sami v autě. nejasnost užívání. Třetí důvod může být právě tato ošemetná manipulace s rouškami. Že se musí pravidelně vyvářet, ty jednorázové hned vyhazovat. Nechci na nikoho ukazovat, ale znám osobně někoho, kdo má doma jenom jedno povlečení a za celý rok ho pere jednou. Frekvence praní ručníků také není valná. Opravdu se rouška v rukou mnoha Čechů nestane spíš nástrojem zkázy? Opravdu se pravidla jejího užívání dostanou ke všem? A to ještě nemluvím o tom, že mám pocit, jakoby se pro mnohé rouška stala jakýmsi módním doplňkem. Kamarádka švadlena mi řekla, že na mnoha šicích fórech se lidi rozčilují, že barva látky neodpovídá objednanému a že jim došly ozdobné kamínky, které by na ně nalepili..

Tady hodně nabádají k rozestupům. Do obchodů pustí pouze omezený počet lidí. Na facebooku vidím jak hodně Čechů, co nadávají na jiné Čechy, jak nedodržují burešova polovičatá pravidla, tak spoustu Francouzů, co nadávají na jiné Francouze. Debilové jsou asi všude. Já osobně jsem se zatím se špatným chováním nesetkala, sem tam z okna vidím někoho se psem či sem tam auto. Žijeme s vědomím, že tu vir je všude, cirkuluje vesele mezi lidmi a žádné madlo, nákupní košík ani lavička nejsou bezpečné. Když jdeme vybrat schránku nebo do sklepa, po návratu domů si omejeme ruce a na chodbě se všeho dotýkám pouze loktem. Sousedi jsou milí ale nevíte, kde ten den byli a na co sáhli. Ohledně našeho příštího nákupu zatím váháme a oddalujeme ho, co to jde. Virus vydrží na plastu okolo 20 hodin. Téměř vše, čeho se v obchodě dotknete, může být infikované, a rouška vás nespasí, stačí si totiž promnout oči. Schválně si zkuste všímat, jak často a nevědomky si saháte na obličej. 

Nákup provedeme pravděpodobně takto: zkusíme ho objednat na Drive a pouze ho vyzvednout autem. Manžel se okamžitě po příjezdu svlékne a osprchuje, oblečení poputuje do pračky a bude vypráno na 60 stupňů. Pravděpodobně i s některými potravinami. Ty, co nebude možné omýt, se pokusíme otřít ubrouskem s desinfekcí. Přijde vám to padlé na hlavu a jako chování nějakého maniaka? Mě taky. Dneska jsem mluvila s jinou Češkou, co tu žije, nemyslím si, že bychom byly obě histerky a nebo si nějak zvlášť podobné, obě naše rodiny ale dělají podobná opatření. Známe z blízkého okolí několik nakažených, ona pak i 3 mrtvé.

Co se psychického stavu týká, u mě je to trošku specifické díky těhotenským hormonům. Kdo zažil chápe. V týdnu to bylo musím říct v celku v pohodě a nevystrčit nos nebyl zas takový problém. Salomé pochopitelně chtěla na klouzačku nebo do bazénu, nejvíc pak k chůvě. Vysvětlila jsem jí ale, že venku je moc nemocných lidí a skáče tam ošklivý bacil a vypadá to, že to celkem pochopila. U mě krize nastala v pátek, ne ale z karantény, spíš z toho, jak celý dny neděláte nic jiného, než že čtete pořád dokola: stoupající počty nakažených, mrtvých, roušky, burešův a kenův dilentantismus a česká histerie. Všude to samé, na facebooku snad ještě horší. Sem tam vám zpravidla někdo z rodiny pošle nějaký ten hoax, především ten, jak máme pít teplou vodu. Takže jsem o víkendu brala telefon do ruky jenom abych mrkla na předpověd počasí nebo kvůli receptu na koláč. Další krize byla v neděli, kdy jsme jako rodina vyráželi často, i přes můj zvětšující se velrybí pupek, do přírody a vůbec byli akční. Ale přešlo to a další týden je tady. Také jsem požádala muže o přerozdělění péče, totiž aby si asi půl hodiny okolo poledne dal pauzu a já se mohla na chvilku zavřít a lehnout si.

V současné době naše nemocnice nestíhají, pacienti jsou sváženi rovnou helikoptérou a i některé případy od nás přebírají jiné nemocnice v zemi či Švýcarsku nebo Německu. Virus se např dostal do jednoho domova důchodců, ke včerejšku už v něm zemřelo 20 klientů. Jsem ráda, že nás francouzská vláda nestraší nesmyslnými prognózami, protože se spíš ukazuje, že žádná informace není jistá a vše se mění ze dne na den. U nás se vrchol neočekává před 28. 3.

Na závěr pár zkušeností, můžete si z toho třeba vzít i radu ;) 

• čím menší vaše bublina kontaktů je, tím lepší. Máte starší rodiče? Nechoďte za nimi. Nákup jim nechte za dveřmi a při jeho pořizování se chovejte co nejopatrněji. Neposílejte děti si hrát k sousedům či spolužákům.
• Necourejte každý den pro čerstvé pečivo, pokud bez něj i v tomhle extrémně životu nebezpečném stavu nemůžete být, ty blbý rohlíky si zamrazte!
• Nelezte ven, myjte si ruce a myslete na to, že vás se to týká.
• To, že má Čr oficiálně okolo 1200 nakažených a ve vašem regionu jsou jenom 4, jak psali v novinách, ještě neznamená, že jich ve skutečnosti není dvakrát tolik. Spoustu případů je bezpříznakových a nebo s mírnými příznaky, děti jsou zřejmě pouze přenašeči, takže opakuji, ano týká se to i vás, vašeho penymarketu nebo vaší pekárny, vašeho autobusu a lavičky v parku. 

A úplně na závěr. Jsme tu izolovaní, bez rodiny a přátel ale pozor, pošta pořád ještě funguje ;)

free solo víkend

Je sobota odpoledne. Sedím ve společenské místnosti ve Farmě u staré jedle. Piju belgické pivo. Jak jsem se tu zjevila? Bylo toho nějak moc. Prostě jsem potřebovala na víkend pryč. A jelikož má můj muž pro moje touhy pochopení, nic mi nebránilo v tom, abych úplně sama a hlavně bez Bejby na krku vyrazila hodi do hor. 

Po dvou letech si vyrazit někam sama bez vašeho malého klíšťátka není jen tak. Proběhly výčitky svědomí a snaha jí to co nejvíce ulehčit. Koupila jsem pro Bejby křupky ve tvaru krokodýla a nechala se od ní ukecat abychom doma upekli popkorn. Vymyslela jsem, že až v pátek okolo sedmé pojedu, vezmu je kousek sebou a oni se vrátí vláčkem. 

Pátek jsem se snažila, aby vše proběhlo v co největším množství mazlení  a ujišťováním jak moc si to sama s taťkou užije. Tím pádem jsem tak trochu zanedbávala balení svých věcí, pořád jsem ale měla v hlavě že toho moc nepotřebuju. Jenom kolo, tričko, cyklo boty, brejle, helmu..

Když jsem moje drahé dvě polovičky vysazovala na nádražíčku mezi vinicemi, svítil na tabuli nápis, že protijedoucí vlak má půl hodiny zpoždění. Naštěstí ten jejich neměl, a tak jsme si zamávali a já nejistě otočila klíčkem a vydala se na dobrodružství.

Do cíle mi zbývalo ještě asi 45 minut po horských silničkách. Slunce pomalu zapadalo. Na cestu jsem si udělala sendvič, chytře bez rajčete, aby mi nevyteklo na klín, ale už méně chytře s mozarelou, která mi na něj vytekla. Taky jsem několik kilometrů v serpentinách jela za linkovým autobusem. Pomalu padala noc a já si to šněrovala mezi horskými průsmyky a temnými lesy. Díky navigaci jsem okolo čtvrt na devět dorazila na místo. 

Paní farmářka mě ubytovala v podkrovním pokojíčku a mě se najednou hrozně zastesklo po mojí rodině. Napsala jsem teda jednu tesknou esemesku a otevřela si pivo v posteli. Chvíli jsem háčkovala a koukala na krimi. Pak jsem nějak nemohla usnout páč postele byly vybavený takovým tím igelitem pod prostěradlem a mě se dost potil pod peřinou zadek. O tom, co se děje doma, jsem se rozhodla přemýšlet ve stylu: co oči nevidí, srdce nebolí.

Budím se okolo půl osmé. V osm se podává snídaně. Jsem trochu rozmrzelá a moc se mi nechce bavit s ostatními hosty. Jsou mezi nimi tři pánové, co tu prý taky jezdí na kole. Obléknu se a jdu vyndat kolo z kufru. Nějak mi ale nejde zacvaknout zadní kolo. Nechce se mi s tím nervovat a rozhodnu se zaklepat na pravděpodobný pokoj tří pánů, zda by mi nepomohli. Pomůžou a i duše mi dofouknou. Sami mají elektrokola a vyrážejí někam autem. 

První sedlo na dohled

Zjistila jsem, že umím perfektně zabalit zavazadlo pro Bejby, přesný počet triček a plínek, nezapomenout na dolipran, no ale pro sebe jsem zapomněla snad úplně všechno! Nevzala jsem si ani boty na nášlapy, ani malý batůžek, ani brýle. No nic, místo batůžku si okolo pasu vážu bundu s kapsami a ve 25 stupních vyrážím v dlouhých černých elasťákách na běžky (bez vypodloženého zadku, au!). Farmářův pes jde kousek se mnou, důkazem, jak jsem na tom, je moje věta pronesená nahlas: Počkej tady pejsku, mamka teď pojede na výlet.

Zpočátku mírně stoupám asi 2 km do průsmyku Col de la Croix des Moinats. Potom následuje pěkný 9km sjezd do městěčka Vagney. Tady vyhledám bankomat a vyberu si nemálo peněz, které uložím bezpečně do pravé kapsy u bundy, kde už se válí kreditka a klíče. Odtud stoupám do průsmyku Col de Sapois. Je to 10 km a úpadek mojí kondice se zde začne projevovat naplno. Ač je stoupání pozvolné, dělám pauzy a v jednu chvíli se rozhodnu, že i chůze vedle kola je sport a navíc změna pohybu. Za což bych se dřív propadla hanbou. Nakonec do sedla dojedu na kole. Je moc hezké, takové nefrekventované, okolo lesy a borůvčí. 

Ze sedla kledá silnice prudce až k jezeru Gerardmer. Dojedu sem okolo půl 12. Projdu se okolo jezera a hledám, kde bych něco zakousla. Dojdu koupit pohledy a při té příležitosti i sluneční brýle za 8 euros. Paní v obchodě mi říká, že vypadám zmateně, děje se něco? Odpovím, že v pohodě, ale v duchu jí říkám: Jasně, že jsem zmatená, jsem v krámu s plno cetkama a nemusím dávát pozor, aby si na všechny Bejby nesáhla nebo ti je nepřerovnala. Rovněž zmateně ještě vlezu do pekařství, kde chvilu koukám na ty mouky a špeku plné věci, na které absolutně nemám chuť, abych pak zmateně řekla: Tak nashledanou, já se ještě vrátím.

Jedu najít supermarket, mám chuť na nějakou zeleninu a ovoce. Kupuju džus, tzatziky, uzeného lososa, trojúhelníkový sendvič a kousky melounu v krabičce. Už jsem říkala, že nemám batoh? No tak celý nákup se rozhoduju nejdřív nacpat do kapuce. Nakonec ale volím kapsy a při nasedání na kolo mi meloun vypadne na zem a vysype se. Jím ho ze země, písek oprašuju prstama od kolomasti. Pak s narvanými kapsami jedu do parku, kde jím zbytek. Nechce se mi už v tomhle městě dál zůstávat a tak se rozhodnu jet dál.

Gerardmer pohled od města

čistá voda jen stín ji kalí

Pohled zpět na stoupání od jezera

Hned po jídle to ale není dobrý nápad, nohy odmítají šlapat ještě víc. Silnice od jezera směrem na La Bresse pochopitelně jak jinak než stoupá. Chvíli jedu, ale asi po 4 km střídavě tlačím a jedu. Vysloužím si za to dvakrát "kuráž" od ostatních cyklistů. Konečně po 8 km dosahuji posledního dněšního průsmyku. Odtud už mě čeká jenom klesání, abych se dostala do sprchy. Krátce před třetí hodinou dojíždím na farmu. Mám šílenou chuť na pivo, ale mám jenom zbytek džusu a jet do údolí do krámu se mi nechce. Chvilku si odpočinu a pak se vydám lovit internet do společenské místnosti. Tam ale už sedí tři pánové a popíjejí pivo. Ptám se, odkud ho mají a zda je poblíž obchod. Moc dobře vím, že ne, moje otázka ale brzy přináší ovoce a podobě nabídky, která se neodmítá. Pánové, dva muži a syn jsou z Belgie a dávají mi ochutnat i místní fialkový likér.

Před večeří si ještě užiju ničím nerušené válečky v posteli. Dnes večer jsem se u majitelů nahlásila, že bych si u nich dala večeře. Sama bych asi zase žvejkala na pokoji bagetu, Ječmínkovu: "četlas recenze? Tu večeři u nich si prostě musíš dát!" nešlo odolat.

Celý ten večírek začíná v půl osmé, kdy se hosté (já, tři Belgičani a starší pár) scházíme u jednoho velkého stolu a sympatický majitel pokládá na stůl tři lahve na přípitek. Domácí borůvkové víno nebo snad likér s bílým? Nalévá nám vrchovatě hned dvakrát. Jeho neméně sympatická žena nám servíruje domácí sýrovo ořechové kuličky. Sami majitelé večeří s námi. Následuje předkrm: zapečené toastíky se sýrem munster a salát, sklenku nemám ani na chvilku prázdnou. Hlavní chod je skopové se špeclemi (místní halušky) a fazolkami. Nesmí chybět sýr a jako desert domácí borůvková a vanilková zmrzlina. Na závěr dopíjíme bylinkový čaj nebo kafe a farmář už tahá láhev domácí mirabelkové pálenky. Celý večer se výborně bavíme, převážně mým tipem, že jednomu z Belgičanů je 60 (bylo mu jenom 50) a taky tím, že dva týdny po svatbě už mám potřebu si od rodiny odpočinout. 

Okolo 11 zalehneme. Už dlouho jsem toho tolik nevypila, a tak se bojím, že budu mít ráno za krkem pořádnou opici. Kupodivu nic, alkohol byl zřejmě kvalitní. Na snídani docházím když už jsou mí belgičtí přátelé na odchodu, chvíli po mě ale dorazí frankoizraelec. Je to přesně ten typ muže, co všechno ví a všude byl. Navíc, jak mi několikrát během těch pár minut zdůrazní, mluví 4 jazyky. Neřeknu, že já vlastně taky, ale radši mu ty jeho nesmysly odkývu a jdu balit. 

V 11.15 mám sraz s mými nejdražšími na konečné vlaku v obci Metzeral. Tam je to sice jen 45 minut jízdy autem, chci se ale ještě zastavit na trhu a nakoupit nějaký piknik, no a kdo ví, co pěkného po cestě uvidím a budu se tam chtít zdržet. Když kupuju jedlové pivo, klobásu, sýr a chleba ve tvaru smrčku, lehce poprchává. Sedám do auta a vyrážím horskými serpentýnami k hřebenové silnici. Hned na vjezdu na ní zastavuju a sleduju nádherný vrcholek nedaleko. Spočítám si, že k jeho dosazení mám dvacet minut. To dám. Běžím do kopce po kamenité stezce jako kamzík. Nahoře jsem o celých 5 minut dřív a tak se foťák nezastaví. Nádhera. Ještě několikrát se ujišťuju, že tohle pohoří po hřebenové stezce prostě musíme jednou celé přejít. Běžím dolů k autu a už nemám ani minutu nazbyt. Navigace hlásí dojezd na nádraží dvě minuty před vlakem.

Po šťastném shledání se projdeme městěčkem a když je čas na siestu, vyrážíme a Bejby v autě usíná. Rozhodneme se vyjet na kopec k památníku z první světové války. Zákopová válka. Až teprve tady pro mě tenhle pojem z dějepisu dostává rozměr. Kromě působivého muzea/památníku se nacházíte přímo v zóně zákopů. Ten francouzský dělí od německého sotva dva metry. Uprostřed lesů, těžko se pak můžeme divit, že spolu znepřátelená vojska trávila Vánoce. Procházíme asi hodinu a půl značenou strasu zákopu. Místy musíme klást nohu před nohu a natáčet se bokem, abychom přešli. Těžko představitelné, že tu vojáci trávili týdny a měsíce.

Odpoledne zakončujeme na jedné farmě. V celé oblasti se zrovna slaví návrat dobytka z celoroční pastvy v horách. Krávy mají na krku obří zvonce. Několik stánků místních s uměleckými výrobky, pivo, trubadůři, ovečky, koně, kozy. Příjemná atmosféra konce léta a začátku sklizně. Dojedeme domů. Bylo to super, i když sakra krátké. Jak pro koho. Pro Ječmínka a Bejby byly noci dlouhé až až.

Tímto děkuji mému úžasnému muži za podporu a pochopení a taky za to, že mě k tomu dokopal :) 

Supermaman

Kdysi dávno v roce 2017:

Je večer, sotva udržím oči otevřené, ale přesto usedám na kanape mezi poblité bryndáky. Smrad vlastního vyblitého mlíka je ještě horší než vyblitá Tequila. Tenhle smrad mě bude strašit na smrtelný posteli. Chuť pochlubit se je silnější než spánek ale zase ne tak silná jako chuť na pivo. Otvírám jedno nealko.

Asi neexistuje míň sexy představa ženy kolem třicítky, než "žena na mateřské". Mnozí z vás si mě asi představí jako udřenou ušmudlanou s neumytýma vlasama, tepláky s dírou na zadku a s vyhřezlým břichem "zdobící" jizva jako bych narazila na traverzu ve tvaru T, neustále mumlající o pokaděných plínách a prdících.

A ono houby. Sice o spoustu skils přijdete. Jako třeba nemůžu ještě provádět sporty jako dřív, takže bych asi těžko dala celý den na biku v lese, nicméně pobyt s dítětem doma vás naučí takové apdejty, že by i Spiderman (čti spiderman, ne spajdrmen, jsme ve Francii, voe) koukal.

Supermaman to jsem já!

My new Supermaman skils:

1. Bicáky. Zkuste si tahat celý dny tři až sedm kilo, zvedat je a zase pokládat, houpat je v náručí, pochodovat s ním od okna ka oknu, protože se ráda (ta kila) koukají na stromy za oknem. Pochodovat s ním a houpat zároveň když u toho ta kila řvou hladem ale nechce se jim sát a tento pohyb je jediný, který je uklidní.

2. Jedna ruka sama tleská. Jo tohle by mi i Chuck záviděl. Na jedné ruce dítě, ta druhá zvládne téměř cokoli. K dokonalosti mi chybí už jen si levačkou zavázat tkaničku, uštrykovat šálu a žonglovat.

3. Vyvinula jsem tzv běhochůzi. Jelikož běhat ještě nemůžu, ale chodit jo, a proto že není větší stres než řvoucí dítě v kočáru hned před kojením na veřejnosti, naučila jsem se chodit fakt rychle. A to dokonce tak rychle, že jdu stejně rychle jako Ječmínek kterej běhá ultra traily.

4. Už 4 měsíce v kuse v noci pařím a jsem čím dál víc fit. Naše zlatíčko prodělalo krizi z poklesu mlíka, výsledkem je návrat k dvouhodinovým nočním kojícím intervalům a teď i novinka: vstávání s taťkou kolem sedmé. Takže se ze mě stává asi kyborg nebo co. Upřesnění za další měsíce bezesných nocí, kyborg teda nebudu, spíš jedu před den autopilota.

5. Jsem něco jako Zaříkávač koní. Teda skoro. Možná ještě lepší. Umím rozeznat pláč a určit, co se teda jako děje. To už nemá daleko k předvídání budoucnosti z kávové sedliny či rozprávce se psy.

6. Bejby vokalizuje. Jako že vydává zvuky. No a já jí na to taky vydávám zvuky a ona se směje, jako že rozumí. Takže mluvím dalším jazykem. Totiž jazykem nemluvňat

Všechno tohle ale vůbec nic není v porovnání s faktem, že Bejby je světový šampion v házení šavlí.

2019 současnost:

...Po dvou letech (neuvěřitelný), se vracím k tomuhle rozepsanému článku. Něco z toho už jsem zapomněla a samozřejmě, že Bejby už šavle nehází. Zato já jsem se dostala do levelu Chuck Norris plus. Dokážu totiž dnes ještě navíc toto:

- Lidi dneska platí rance za kurzy sebeovládání, sebepoznání a nechávají se na týden zavírat do naprostý tmy. Přitom k dokonalýmu sebepoznání stačí "jenom" každý večer uspávat dítě! To je prosím taková ta část dne, kdy už toho vašeho andílka máte plný kecky a jedniný na co se těšíte je, až bude spokojeně oddychovat a vy se konečně vrhnete na lahváče/ vanu/ víno/ kotel zmrzliny/ manžela. Ano, toho uvádím záměrně na posledním místě páč na nějaký divočení už vám moc energie nezbývá. V tuhle chvíli je před vámi ale nejdůležitější úkol: hodit se absolutně zen, neuspěchat to, být pozitivně naladěn a uspat dítě. Já mám ozkoušeno toto: i když by třeba celá republika večeřela v deset, vy se najezte předtím. Není nic horšího, než uspávat hladoví. Dojděte si předem na záchod. Během následující půl hodiny (ideál když to jde fakt dobře) a hodinek dvou si neodskočíte. Představuju si, že jsem ohromný těžký balvan v lese, který se díky své váze pomalu začleňuje do země a obrůstá mechem. Nesmějte se, ty malí hadi fakt vycítí, pokud nejste zen a v pohodě. Ještě se mi nepodačilo dítě uspat, když jsem spěchala, měla hlad a nebo byla na nervy. Takže super skil: umím se zhypnotizovat a stát se balvanem :)

- Jsem schopna během dvou hodin nepřetržitě zpívat jednu ze tří ukolébavek, a to: Spinká a sní mravenec lesní, dobrú noc má milá dobrú noc, Halí belí koně v zelí. Obvyklý průměr je 45 minut. Schválně si to zkuste: celou jednu vyučovací hodinu na základce zpívat pořád dokola Halí belí koně v zelí a hříbátka v petrželi. (Tuhle mám ze všech tří nejneraději, jelikož je nudná a krátká a moc se nedá s hlasem klesat). A co kdybych přestala? Skoro spící dítě otevře oči a naznačí zvuk songu, jako že repete.

- Znám fakt mrtě básniček a písniček pro děcka. "Řekla vrána vráně, koupíme si sáně, budem na nich jezdit, v stodole po slámě." Ta je dost dobrá, taky jsem to vždycky chtěla zkusit a vrány mě předběhly!

- Na začátku jsem si posteskla, že už nejsem schopna vrátit den bajkováním po lese. Tak to prrr. Teď nejen, že toho schopna jsem, mám k tomu ještě na rámu dvacetikilovou zátěž.

Myslím, že vám je všem jasné, jak to s tím mým naparováním je. No tak zase příště! 

Běhat po horách jako kamzík s děckem na zádech? Hračička! ;)

Lulu má pré

Takovéto když po dobu dvou let jste sami maximálně dopoledne a takovéto kdy tiše závidíte partnerovi, že jede na služebku nebo na víkend a vy nemůžete, protože kojíte a protože nechcete vašemu miminku způsobit prořvanou noc. No a pak jednoho dne si nějak nenápadně všimnete, že vaše miminko už je spíš malá holčička. První moment byl, když někdy na podzim měla v noci horečku a my volali sos medecin (to není rychlá, je to sos doktor, co za vámi přijede v noci, vyšetří a zase odjede), protože už měla 40 a neklesalo to a já do telefonu dispečerce říkám: moje miminko má horečku, dala jsem jí datum narození...a ona prý: miminko? spíš holčička, souhlasíte se mnou? Ježiš jó, hlavně už přijeďte!

Tak tuhle holčičku já kojím, budou jí dva roky, takže naprosto normální, nicméně se to naše robátko dostalo do fáze, kdy chce Ham ham kdykoli a kdekoli, stačí jen nepatrné vystoupení z konfortní zóny nebo nuda. Její oblíbená hra taky je, že chce prsa vyndat obě najednou a mazlit se s nima a je to prostě celý děsná bžunda, pokud teda nejsem zrovna ve vlaku, na pohovoru u ředitelky školky nebo v supermarktu. Navíc na léto plánujeme ještě jednu akcičku, při které je naprosto nežádoucí, aby mi naše Bejby lezla do výstřihu...

Zkrátka rozhodla jsem se, a můžu vás ujistit, že to vůbec nebylo lehké, že ji prostě odstavím. Využiju k tomu prodloužený víkend a pošlu ji s Ječmínkem k babi a dědovi. Tak i on na ni nebude úplně sám. 

Pátek dopoledne: naposledy jdeme spolu koupit sendviče na cestu a já tajně brečím.

13:30: Moje rodina nasedá do vlaku a ten nenávratně mizí v zatáčce. Cítím se jako nejhorší matka pod sluncem, páč vím, že noc bude hrůza a ona mě bude hledat a brečet. Ještě celé odpoledne a následující den jsem v režimu dítěte, koukám na hodinky v kolik jí musím něco uvařit a v kolik bude siesta. Doma je to divný. Do jejího pokoje radši nechodím. Ač jsem si naplánovala asi tisíc věcí, jenom tak bloumám a trvá mi hodně dlouho, než něco udělám. 

Sobota: S kamarádkou objíždím obchody a zařizuju co jsem potřebovala, do toho mám tvrdá a bolavá prsa, které mi nikdo nevypije a která musím sem tam odstříknout do vany aby se mi neudělal zánět. Celé dva dny se obkládám ledem.

Neděle: Na dnešek mám naplánovanou odvážnou akci. Odvážnou jenom díky tomu, že moje cyklistika zdaleka není, to co bývala. Jinak by to byl takový běžný výlet. Cílem tohohle článku je podělit se s vámi o moji první samostatnou vyjížďku do okolních výšin!

První část etapy je vlakem!

Takže. Máme tu národní park Vosges. Místní hory jsou asi něco jako Krkonoše, dosahují výšky okolo 1300 metrů. A tam já musím!

V 8:37 mi jede vlak do údolí Munster (odkud je i ten slavný smradlavý sýr). Ušetřím si tak cca 20 km a dvě hodiny jízdy údolím. V 9:05 vyskakuji i s kolem z vlaku a připadám si jako Danny Macaskill. Můj cíl a i nejvyšší bod je průsmyk Schlucht ve výšce 1139 m. Z Munster začínám pomalinku lehce stoupat. Potom v jedné zatáčce je možnost využít zkratky. Riskuju to a během minuty se pohodlné 4procentní stoupání mění v 15procentní kopec, kde se bojím, abych se nezvrátila dozadu. Jeden z mých cílů je netlačit ani metr. Tady ta zkratka mě tedy stojí hodně sil. Nakonec se ale vyškrábu zpět na silnici, ušetřila jsem si asi 2 km.

výživná zkratka, škoda, že není tolik vidět jaký je to krpál!

Silnice se vine lesem a stoupání je velmi příjemné. Co už je ale horší, jsou ty směčky aut a motorek. Smrdí, dělají hluk a mnoho aut mě objíždí velmi těsně. Sem tam fotím ale vesměs pořád jedu. Kousíček před vrcholem se krajina otevírá a vy tak máte vyhledy do údolí a na okolní kopce. Po 2 hodinách a 18 km stoupání jsem konečně v Col de la Schlucht. Tady mám v plánu se zastavit, odpočinout a něco sníst. Průsmyk je ale ve stavbě a všude je prach, stroje a hlavně miliony aut. Sním rychle půlky Margotky a jedu dál. 

Příjemné stoupání lesem

pozor, lavina!

Cube se kochá

Čeká mě hřebenová silnice až do dalšího průsmyku Col du Calvaire. Cesta je moc hezká, lesy a louky, kdybych chtěla, mohla bych se jít projít k jezerům. To ale nedělám, jednak má odpoledne pršet a potom jsem po dlouhé době taky vytáhla nášlapy a nechce se mi s nimi nikde moc pochodovat. Zastavuji u jedné dřevěné chaty u cesty a dávám si Panaché (místní obdoba Radlera). Nahoře je zima, ochladilo se oproti městu o 10 stupňů. Schválně se neoblékám, abych si chladila bolavá prsa. Po 16 km dojedu k dalšímu průsmyku. Tady je konec lanovky a sjezdovka je přes léto využívána jako bike park. Povídám si s místním pánem a ten mi určitě nedoporučuje sjet si park na mém kole (nemám odpružený zadek a ani vhodnou helmu). Moc nestavím a teď už klesám do dalšího průsmyku, stále po hřebenovce. Malinké stoupání a já se dostávám do vrcholového cíle mého výletu Col du Bonhomme. Tady sním vajíčko a mrkev a silnice už jenom klesá do údolí. Domů to mám ještě 30 km. 

zátiší s kolem a pivem

Dojedu do městečka Kaisersberg. Krásné dřevěné malované domy a moc turistů. Na lavičce u fontány sním asi ten nejhnusnější sendvič, co jsem kdy jedla a chuť si spravím místní dortíkem se sušenkou namočenou v třešňovici. Dál pokračuje cesta úpatím kopců s vinicemi. Tady už to znám, jezdili jsme tu společně s Ječmínkem a Bejby. Začíná lehoučce pršet. Po cestě se ještě zastavím u silnice na třešně a chvilku po 15h jsem doma. 

Kaisersberg a zavřený svatý v chlívku

tady tu díru si všichni fotili, tak aspoň víte, co v ní je!

Nohy mě pochopitelně bolí, ale žádná katastrofa. Jsem ráda, že jsem cca 70 km a asi 1000 metrů převýšení zvládla celkem v pohodě, bez jakékoli krize nebo snad chuti to otočit. Naopak jsem si všechny části výletu užívala: táhlá i prudká stoupání, vrcholovou houpačku, sjezdy a konečnou rovinku. Takže matky, jízda na kole se nezapomíná a ani jízda do kopce ne! :) Jediné mínus jsou všudypřítomná auta a motorky. Myslím, že je to cesta, na kterou Francouzi, Němci a Švýcaři vytáhou svoje historické vozy a kabriolety, viděla jsem jich opravdu hodně. Jsem i hrozně ráda, že jsem jela sama, svým tempem, spoléhala se sama na sebe, svou intuici a potřeby. I to je pro mě výhoda včerejšího výletu. Člověk takto v klidu objeví spoustu míst, kam má chuť se později vrátit s rodinou.

Dneska prší, tak si asi konečně dám ten den v posteli..a nebo ne? ;)

dortík co se jmenuje Roztomilý hřích. Pro jistoty jsem z toho ale oprášila tu vrstvu cukru.

Kulový blesk

Už to bude pomalu měsíc, co jsme změnili adresu, a jelikož živé vzpomínky na tak čupr akci, jako je přestěhovat náš bordel přes půlku Francie pomalu blednou, rozhodla jsem se to rychle sepsat, abyste z toho taky něco měli, že jo! Fuj, to je ale dlouhá věta, měla by se dávat děckám na rozbor.

Balíte li s dítětem, na všechno musíte kreslit pejsky

Jsou Vánoce a my jsme ze tří destinací našeho příštího bydliště vybrali město Colmar v regionu Alsasko. Neptejte se mě proč, to by bylo na dlouho, ve zkratce ale: hory, lesy, kultura, blíž do Čr a Lyonu. Na začátku ledna se mě furt někdo ptá, jestli už máme byt, když se v dubnu stěhujeme a já začínám nervóznět a přenášet stres i dále do rodiny. 

Přesto se ale podezřele dlouho nic neděje. Na konci února se koukáme na inzerce o pronájmech bytů a zkoušíme domluvit prohlídku s tím, že dorazíme za 14 dní. Všude nás posílají k šípku, prý ať zavoláme několik dní dopředu.

Na začátku března se vydáváme na 4 dny do Colmar, kde máme každý den domluveny cca 4 prohlídky. Objíždíme byty na vypůjčených kolech. Prší. Všem majitelům či agenturám dáváme pro jistotu naši kompletní složku, protože další možnost už mít nebudeme. Naštěstí jeden supr byt naši složku přijme. (jo děti, pronajmout si ve Francii byt není vůbec jednoduché, často po vás požadují i dva ručitele a i přes to, že máte v práci smlouvu na dobu neurčitou a vyděláváte víc než třikrát nájem).

Řešíme jak přestěhovat náš majetek abychom kvůli tomu nezbankrotovali. Nabízí se pronájem náklaďáku a jeho navrácení na místě stěhování. To by ale musel jeden z nás toto auto řídit a druhý jet sám 6 hodin vlakem s téměř dvouletým neposedou. Nakonec narazíme na stránky, které nabízí využití aut, co by se vracela prázdná. Zaplatíme zálohu a oni nás spojí s naší firmou. Jsou to Rumuni.Povedlo se nám neplatit nájem za byt dvakrát. Jeden den Rumuni přijedou a my jim všechno naložíme, předáme byt v Nantes, přespíme u kamarádů, ráno sedneme na vlak a Rumuni nám věci odpoledne doručí. Tak jestli tohle všechno klapne, bude to zázrak. Musíme jim zaplatit hotově a celá sranda nás vyjde na 800 euros.

Upřímně, naučte se balit jednou rukou, v druhé se chce někdo nosit..

Je asi měsíc před dnem D. Furt se mě někdo ptá, jesli už bydlíme v krabicích. Ještě pořád se směju a říkám, že ne, že všechno zabalíme o prodlouženém velikonočím víkendu. Agentka nám do bytu vodí nové zájemce. Byt se jim líbí do chvíle, než mi diskrítně položí otázku, zda je tu klid. Dva týdny před akcí se ale tak pomalinku dávám do balení. Ječmínek odněkud vytáhne pytle, co je naplníte a vysajete vzduch vysavačem. Objevuju novou životní vášeň a doufám, že v nové destinaci najdu zaměstnání: vysávačka pytlů na hadry. 

Úspěsně prodáváme děsně nepohodlné kanape za stejnou cenu, za jakou jsme ho před několika měsíci pořídili. Darujeme nespočet věcí a oblečení. Čím víc se to blíží, tím míň je mi líto se věcí zbavit. Krabice a pytle se nám začínají kupit všude a jediný pokoj, který zůstává nedotčený, je ten Bejbin. Začíná mi hrabat. Dva týdny žiju ve stále se zvětšujícím a nemizícím chaosu. Něco zabalím a další věc na mě vyskočí. Pořád se někde něco nezabaleného povaluje a to až do úplného konce.

Naše myšlenky se točí okolo několika témat: zda se všechno co máme vejde do 20m krychlových? Přijedou Rumuni včas? Přijedou vůbec? Co bude s našimi věcmi mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední? 

Poslení noc ve starém bytě spíme na matraci na zemi, ráno se budíme okolo sedmé, v 8 to má vypuknout. Pomoc nám přislíbí 4 kamarádi, všichni francouzské národnosti. Tím chci říct, že 3 z nich přišli pozdě, jeden vůbec. Rumuni tu byli v osm nula nula. Nemluví ani francouzsky ani anglicky a všechny stížnosti na nás tak řeší přes dispečerku a ta zase volá nám (že nejsou na místě naši pomocníci a že kamion váží o třetinu víc, než je povoleno a je zřejmě i jeho limit a tak dále.) 

Za dvě hodiny je všechno naloženo...všechno...teda spoustu se nám toho nevešlo, no. Něco s pomocí kamarádky odvážíme do sběrného dvora, něco si necháme u Ječmínkova bráchy, něco darujeme kámošce a něco se rozhodneme převést zítra vlakem. Odpoledne taky ještě předáme byt. To trvá dvě hodiny. 

Náš bordel před domem a před lijákem

Ráno se se všema taškama, batohama a kufrem s nářadím dohasíme na vlak. Musíme jednou přestoupit a máme na to 8 minut. Na poslední chvíli skáčeme do vlaku. V cíli bereme taxi, protože rumunská dispečerka nás nahání, že kluci musí vyložit a dělat byznys zase někde jinde. Jsou dvě hodiny a všechny naše saky paky jsou před hlavním vchodem do domu. Klíče dostaneme až ve 4. Obloha se zatahuje a první soused nám donáší plachtu. Ječmínek ji chce natáhnout, já ho obviňuju ze sýčkování a radši nosím tašky do 4. patra bez výtahu samozřejmě. 15 minut před čtvrtou se zvedá vítr a z nebe padají kapky jako hrom. Do toho začnou na nábytek bušit kroupy. Konečně máme klíče a pomocníci už jsou taky na místě. Všichni jsou mokří až za ušima. Nakonec se nám povede všechno odnosit. Venku leje a my jsme opět uprostřed chaosu. Tentokrát ale už bez stresu a spěchu. Pomalu začínáme organizovat byt a zjišťujeme, že teď teprve jsme schopni se zbavit některých věcí, takových, na kterých jsme před odjezdem nesmyslně lpjeli a říkali si, co kdyby jednou...

Bejby to zvládla celkem v pohodě, a nebo už jsem to zapomněla :)

že jsme to neodstěhovali Tatrou!