Kulový blesk

Už to bude pomalu měsíc, co jsme změnili adresu, a jelikož živé vzpomínky na tak čupr akci, jako je přestěhovat náš bordel přes půlku Francie pomalu blednou, rozhodla jsem se to rychle sepsat, abyste z toho taky něco měli, že jo! Fuj, to je ale dlouhá věta, měla by se dávat děckám na rozbor.

Balíte li s dítětem, na všechno musíte kreslit pejsky

Jsou Vánoce a my jsme ze tří destinací našeho příštího bydliště vybrali město Colmar v regionu Alsasko. Neptejte se mě proč, to by bylo na dlouho, ve zkratce ale: hory, lesy, kultura, blíž do Čr a Lyonu. Na začátku ledna se mě furt někdo ptá, jestli už máme byt, když se v dubnu stěhujeme a já začínám nervóznět a přenášet stres i dále do rodiny. 

Přesto se ale podezřele dlouho nic neděje. Na konci února se koukáme na inzerce o pronájmech bytů a zkoušíme domluvit prohlídku s tím, že dorazíme za 14 dní. Všude nás posílají k šípku, prý ať zavoláme několik dní dopředu.

Na začátku března se vydáváme na 4 dny do Colmar, kde máme každý den domluveny cca 4 prohlídky. Objíždíme byty na vypůjčených kolech. Prší. Všem majitelům či agenturám dáváme pro jistotu naši kompletní složku, protože další možnost už mít nebudeme. Naštěstí jeden supr byt naši složku přijme. (jo děti, pronajmout si ve Francii byt není vůbec jednoduché, často po vás požadují i dva ručitele a i přes to, že máte v práci smlouvu na dobu neurčitou a vyděláváte víc než třikrát nájem).

Řešíme jak přestěhovat náš majetek abychom kvůli tomu nezbankrotovali. Nabízí se pronájem náklaďáku a jeho navrácení na místě stěhování. To by ale musel jeden z nás toto auto řídit a druhý jet sám 6 hodin vlakem s téměř dvouletým neposedou. Nakonec narazíme na stránky, které nabízí využití aut, co by se vracela prázdná. Zaplatíme zálohu a oni nás spojí s naší firmou. Jsou to Rumuni.Povedlo se nám neplatit nájem za byt dvakrát. Jeden den Rumuni přijedou a my jim všechno naložíme, předáme byt v Nantes, přespíme u kamarádů, ráno sedneme na vlak a Rumuni nám věci odpoledne doručí. Tak jestli tohle všechno klapne, bude to zázrak. Musíme jim zaplatit hotově a celá sranda nás vyjde na 800 euros.

Upřímně, naučte se balit jednou rukou, v druhé se chce někdo nosit..

Je asi měsíc před dnem D. Furt se mě někdo ptá, jesli už bydlíme v krabicích. Ještě pořád se směju a říkám, že ne, že všechno zabalíme o prodlouženém velikonočím víkendu. Agentka nám do bytu vodí nové zájemce. Byt se jim líbí do chvíle, než mi diskrítně položí otázku, zda je tu klid. Dva týdny před akcí se ale tak pomalinku dávám do balení. Ječmínek odněkud vytáhne pytle, co je naplníte a vysajete vzduch vysavačem. Objevuju novou životní vášeň a doufám, že v nové destinaci najdu zaměstnání: vysávačka pytlů na hadry. 

Úspěsně prodáváme děsně nepohodlné kanape za stejnou cenu, za jakou jsme ho před několika měsíci pořídili. Darujeme nespočet věcí a oblečení. Čím víc se to blíží, tím míň je mi líto se věcí zbavit. Krabice a pytle se nám začínají kupit všude a jediný pokoj, který zůstává nedotčený, je ten Bejbin. Začíná mi hrabat. Dva týdny žiju ve stále se zvětšujícím a nemizícím chaosu. Něco zabalím a další věc na mě vyskočí. Pořád se někde něco nezabaleného povaluje a to až do úplného konce.

Naše myšlenky se točí okolo několika témat: zda se všechno co máme vejde do 20m krychlových? Přijedou Rumuni včas? Přijedou vůbec? Co bude s našimi věcmi mezi druhou a čtvrtou hodinou odpolední? 

Poslení noc ve starém bytě spíme na matraci na zemi, ráno se budíme okolo sedmé, v 8 to má vypuknout. Pomoc nám přislíbí 4 kamarádi, všichni francouzské národnosti. Tím chci říct, že 3 z nich přišli pozdě, jeden vůbec. Rumuni tu byli v osm nula nula. Nemluví ani francouzsky ani anglicky a všechny stížnosti na nás tak řeší přes dispečerku a ta zase volá nám (že nejsou na místě naši pomocníci a že kamion váží o třetinu víc, než je povoleno a je zřejmě i jeho limit a tak dále.) 

Za dvě hodiny je všechno naloženo...všechno...teda spoustu se nám toho nevešlo, no. Něco s pomocí kamarádky odvážíme do sběrného dvora, něco si necháme u Ječmínkova bráchy, něco darujeme kámošce a něco se rozhodneme převést zítra vlakem. Odpoledne taky ještě předáme byt. To trvá dvě hodiny. 

Náš bordel před domem a před lijákem

Ráno se se všema taškama, batohama a kufrem s nářadím dohasíme na vlak. Musíme jednou přestoupit a máme na to 8 minut. Na poslední chvíli skáčeme do vlaku. V cíli bereme taxi, protože rumunská dispečerka nás nahání, že kluci musí vyložit a dělat byznys zase někde jinde. Jsou dvě hodiny a všechny naše saky paky jsou před hlavním vchodem do domu. Klíče dostaneme až ve 4. Obloha se zatahuje a první soused nám donáší plachtu. Ječmínek ji chce natáhnout, já ho obviňuju ze sýčkování a radši nosím tašky do 4. patra bez výtahu samozřejmě. 15 minut před čtvrtou se zvedá vítr a z nebe padají kapky jako hrom. Do toho začnou na nábytek bušit kroupy. Konečně máme klíče a pomocníci už jsou taky na místě. Všichni jsou mokří až za ušima. Nakonec se nám povede všechno odnosit. Venku leje a my jsme opět uprostřed chaosu. Tentokrát ale už bez stresu a spěchu. Pomalu začínáme organizovat byt a zjišťujeme, že teď teprve jsme schopni se zbavit některých věcí, takových, na kterých jsme před odjezdem nesmyslně lpjeli a říkali si, co kdyby jednou...

Bejby to zvládla celkem v pohodě, a nebo už jsem to zapomněla :)

že jsme to neodstěhovali Tatrou!

Goodbye Nantes!

Je konec srpna 2012. V mojí vísce v Českém ráji jsem si sbalila svůj život do jednoho čemodánu a jednoho příručního zavazadla, dala výpověď v práci, odevzdala klíče a nasedla do letadla. Po dvou hodinách, při kterých jsem z jedenácti kilometrů plná vzrušení z nového a jistě úžasného života, sledovala nejdřív západ slunce a následně bouřku, jsem přistála na letišti ve městě, o jehož existenci jsem ještě před více než půl rokem neměla tušení. (Vlastně jo, na základce nám do hlavy vtloukali jakési datum a nic neříkajícící Edikt Nantský.) No a teď v dubnu 2019 budu tohle město opouštět.

Znáte to, když si něco namalujete, vysníte, jaké to je krásné a jednoduché, ale když potom dojde na věc, zase taková pohádka to není. 

Nantes je skvělé město, úžasné! Jeho návštěvu všem doporučuju mnohem víc než profláknuté a uspěchané Paříže či přeturistovaného Nice. Kdybych ho měla charakterizovat jedním slovem, byla by to "vzdušnost". Nejen čerstvý vítr od oceánu, na který si zpočátku milovníci upravených ofinek musí těžce zvykat (a ne ani ten nejtvrdší lak vám nepomůže), přinášející vydatné dešťové nadílky. Vzdušnost se projevuje dle mého názoru v celkovém dojmu města. Ulice jsou prostorné a otevřené, bary také... Je tu plno zelených míst, parků, okolí řek. Město je živé a téměř neustále se tu něco děje, nestane se vám, že byste nenašli nějakou zajímavou výstavu, festival, expozici nebo koncert. Zcela speciální svěžest vnáší městu nehynoucí duch Julese Vernea a všechny možné i nemožné kreativní bláznivé umělecké moderní projekty, které tu můžete v různých formách v ulicích potkat. ( Na toto téma doporučuji zalistovat blogem).

Proč jsme ale takoví blázni, abychom odsud odjížděli? Ve škole vás učí, že člověka ovlivní geny a výchova. Já jsem přišla na to, že je tu ještě jeden, snad i stejně důležitý aspekt, a tím je krajina v které jste vyrůstali. Pochazím z lesů a kopců v Českém ráji, masiv Suchých skal bylo každé ráno to první, co jsem uviděla, když jsem se v kuchyni probrala. Strávit den v lese na houbách či na kole v okolních kopcích bylo něco, co mi dodávalo energii a životní optimismus. To ale netušíte do té doby, než takovou krajinu opustíte a odstěhujete se někam, kde "Hora" je jen název okolní vesnice s mírně nakloněnou rovinou. K čemu je mi moře a oceán? Jako že bych to musela vidět dvakrát? Tohle všechno jsem začala tušit velmi záhy po přestěhování sem, nicméně moje volání divočiny se nepřestávalo ozývat stále intenzivněji po narození naší dcery. Nechci aby vyrůstala ve městě, aby neznala vůni lesa a pohodlí mechu. Chci aby ji bavilo, stejně jako mě a Ječmínka, chodit do kopce a milovat výhledy. Chci s ní a s ním vyrazit kempovat do lesa, nasbírat si pár babek a hrnek borůvek. Co je mi po můšlích (no dobře jako dekorace jsou docela pěkný). Možná mi teď mí Maloskaláci rozumí. Tohle je přesně ten důvod, proč jsme vybírali až vybrali oblast, která nám oboum bude nějakým způsobem blízká a kde se (snad) budeme cítit jako doma. Nebudu to natahovat a věřím, že o našich nových dobrodružstvích si brzy přečtete. Budeme se stěhovat do regionu Alsasko a konkrétně městečka Colmar. Místo obklopené národním parkem Vosges (vož) s kopečky výškou se rovnající naší Sněžce. Pro zatím do bytu v jedné malé čtvrti, když všechno dobře půjde (zejména Ječmínkova práce), pokusíme se někde v okolí najít domeček.

Cestou necestou Tatrou, hlavně třicítkou

Původně jsem chtěla tímhle článkem zavzpomínat na vše dobré i zlé, co mě tady v Nantes potkalo. O čem jsem zatím nikdy nepsala bylo, že můj bývalý přítel, za kterým jsem se sem kdysi odstěhovala, a s kterým jsme měli velkolepé cestovní plány, po dvou měsících po mém příjezdu onemocněl neléčitelnou a pro lékaře ještě stále ne zcela prozkoumanou nemocí. Ta měla průběh všelijaký, od nutnosti ho krmit lžičkou, po stav, kdy byste skoro nic nepoznali a kdy mohl jakš takš fungovat. Nikdy jsem o tom nepsala i proto, že jsem v hlavě nedokázala najít vhodná slova. Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že kňourám a lituju se, když já nejsem ta nemocná. Ti z vás, kteří žijí s postiženým člověkem, ví, že tak jednobarevné to není. Nechci už na zážitky vzpomínat (ani to nedělám), sem to ale tak trošku patří, protože to bylo po 4 roky nedílnou součástí všech mých dnů a myšlenek. A ne, nerozešli jsme se kvůli jeho nemoci.

V Nantes jsem poznala i mnoho přátel, ať už českých a nebo francouzských, kteří nám teď budou moc chybět a budeme doufat, že za námi brzy přijedou na návštěvu. Tohle je jedno z těžších rozhodnutí na našem odjezdu. Člověku dojde, že za těch 7 let už tu chtě nechtě přece jenom zapustil kořeny. Máme svoje oblíbená místa, známe téměř každou ulici, oblíbený bar či pekařství...

Když vám dítě s chutí jí ústřice, je čas udělat moři pápá

Je jisté, že Nantes nám bude chybět, zároveň se ale moc těšíme na náš nový domov, na okolní kopce a lesy a v neposlední řadě alsaská kuchyně, až podezřele blízká té české! Viva le kysané zelí!! :)

Tisíc a jedna noc

Tenhle příspěvek bych chtěla věnovat mojí Nantské kamarádce Danče. Naše Bejby je v porovnání s jejím nespavcem Šípková Růženka.

Aneb o tom, jak to skoro bylo. Jak to skoro bylo doma. Jak jsem skoro mohla dneska večer místo psaní blogu bouchnout Šampaňský (a tím myslím to z Šampaně, ne žádnej sekt) a slavit až do rána.

Příšera leze z oceánu

Začalo to asi takto: Bejby měla den na kosočtverec (Čech rozumí, Francouz myslí na auta). A to takovej ten typ dne na píču, že už před dvanáctou měl Ječmínek dva nepřijatý hovory a jednu přijatou zprávu žebrající o jeho přítomnost v době oběda. Abyste si nemysleli, Bejby je celkem vtipná, roztomilá a v pohodě holčička, až na to, že se jí v současné době klubají minimálně 2 stoličky na ráz. K tomu teda ještě má obdobíčko, kdy cokoli mamka navrhne, ona nesouhlasí. Podle psycholožky Isabelle Filiozaut (doporučuju jako povinnou četbu pro všechny rodiče) je tento nesouhlas uvědoměním si sebe sama, už nejsem já a mamka ta samá osoba. Jenomže problém je v tom, že i když řekne ne, aby se jako odlišila, přesto tu věc chce. Její dominantou je v současné době házení věcí do koše, prostě u nás funguje jako tvz koš bába (něco jako hajzlbába, jenom za to nechce pětikorunu), všechno musí do koše hodit ona a nikdo jiný. Když se jí ale zeptáte, zda to tam hodit chce, řekne, že ne. Tak to tam hodím já. Následuje vztekacící se dítě ne zcela ovládající své emoce. Zkrátím to, Bejby ten den vůbec nebyla roztomilá vtipná holčička. Nicméně problém byl analyzován a měli jsme na něj i řešení.

Abychom se aspoň trochu vyspali a Bejby ty zoubky v noci moc nebolely, rozhodli jsme se ji před spaním trochu zdrogovat. Děti teda moc drogovat legální není, dostala proto paralenový siroupek, homeopatický čípek do zadku a pro jistotu, aby ji kromě zubů netrápily i prdíky, i kapičky Espumisanu. Zabrala v devět hodin.

Tady nastává náš čas, většinou se vrhneme na nevyřízené resty, dáme si pivko, řekneme si, že tentokrát půjdeme brzy spát, čteme, techtlemechtlíme a nakonec teda "brzy" okolo půlnoci usínáme. Spíme v Bejbině pokoji na matraci na zemi, to proto, abychom eliminovali možnost, že ji ze spánku budí naše otáčení se a šustění peřinou.

Následující ráno musel Ječmínek vstávat ve 4 aby stihl v 5 vlak na pracovní schůzku. Chudák trpěl cestovní horečkou, a tak mě několikrát za noc vzbudil, když hledal telefon, aby se podíval, kolik je hodin. Nakonec mu ve 4 zazvonil budík. Překvapilo mě, že Bejby ještě nebrečela, obvykle se poprvé probudí okolo půlnoci. Ječmínek odběhl na vlak a já ležela a koukala do stropu.

Přemýšlela jsem, jestli Bejby není mrtvá. Když jsem v hlavě zavrhla všechny scifi scénáře a ujistila se o tom, že opravdu jenom spí, začala ve mě pomalu ale jistě hlodat určitá naděje. Napadlo mě totiž...ne ani vyslovit to skoro nemůžu...sedíte? Napadlo mě, že by třeba Bejby mohla poprvé ve svém životě spát celou noc. V zápětí jsem si ale položila otázku, v kolik by se mohla vzbudit, aby to bylo oficiálně uznáno jako "celá noc"? V pět? Ne, to ještě není ráno, i když třeba pošťáci a pekaři už vstávají. No tak ale v 6 určitě.

Začala jsem si v duchu představovat, co všechno udělám, když to do 6 vydrží. Tak předně bych si na facebook přidala životní událost, to jsem ještě nikdy neudělala a je to jistě cool. Potom bych napsala nějaký statut a hned na to si udělala účet na instagramu, abych do statutu na fb mohla dát hodně haštagů.Něco jako: #matkaadcera #spinkajakoandilek #milacek #konecne #lamurtužur a tak, všechno samo i v angličtině. Potom bych taky mohla konečně zamachrovat na dětských hřištích (ano, oběhly bychom s Bejby hned několik) před všema těma chůvama, protože matku tu na hřišti nepotkáte. Stejně bych ale napsala pár sms fancouzským matkám abych je informovala, sice jim děcka spí celou noc už od dvou měsíců, ale musí vědět, že už dokonce i já nejsem spánkový lůzr. Možná bych si taky nechala vytisknout nápis na tričko. No a jak jsem psala, večer bychom to náležitě zapili, Bejby by možná mohla s námi slupnout balík chipsů a dostala by svoje milovaný olivy, ne deset na den ale hned dvacet, ať nežeru. Poprvé spát celou noc si zaslouží odměnu a motivaci na noci příští.

Ve 4:49 se ale z naší ložnice ozval brekot. Doháje, tak nic. A abych ještě víc umocnila pocit zklamání, došlo mi i v tuto noční hodinu, že Ječmínek má malou, skoro bych řekla až úchylku, a to, že všechny hodiny v bytě ukazují pozdější čas. Ty v pokoji o 15 minut později (ve skutečnosti se Bejby probudila už ve 4:34), v kuchyni potom o 5 minut. Nevím proč, prý to má tak rád. Takže matka naběhla a Bejby si pochutnala na přetékajících prsách, pak spala do 6 a nakonec ještě do 8, což je teda taky dost výjimka. 

Kdo to s námi hraje divadlo?

Děti, oslava nebude, ale pořád nepřestávám doufat, že se to jednoho dne povede. Dnešek se tedy nesl tradičně v analyzování celého včerejšího večera a to včetně jídelníčku, protože spát až do půl páté je přece jenom úspěch, který bychom uvítali každou noc. Bohužel ale u dětí platí dvojnásob Heracleitova průpovídka že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Dobrou s kobrou!

Super cute animal

Taky máte doma? My jo a brzy už mu bude rok a půl. Řekněmě si to na rovinu, mít doma takové zvířátko není vždycky med a rozkvetlá louka. No a když to zrovna nejde, zvířátko vám třeba nespinká, tak hledáte pomoc různě. Vaše matka nebo matka otce zvířátka vás obvykle zpraží radou, která vlastně ani není rada: "No ona pořád nespí? Tak to ani s tebou ani s tvým bratrem takový problém vůbec nebyl, vy jste spali celou noc hned." A až po křížovém výslechu, popř po několika měsících si matinka vzpomene na to, že měla vlastně v posteli hračky připravené na to, až se malá Lucinka v noci probudí a bude si chtít hrát. Jinak vám samosebou neustále otlouká o hlavu: no jo, to se nediv, moc ji rozmazluješ (Ale Lucinka, co si o půl třetí ráno poručila stavět lego bylo je zcela v poho).

Nejdůležitější je dítku pořídit motivační trička (jako že kdybyste zapomněli že je vaše ditě cute a nebo že jste na něj hrdí - máme jedno body s fr nápisem: mamka je na mě moc hrdá)

Nakonec se ale vždycky všechny tázané strany doberou k odpovědi: Vydrž, to je jenom období, to přejde!

Takže jsem se vám tu rozhodla sepsat všechna období, která máme za sebou nebo je zrovna prožíváme. Období jsem rozdělila do dvou kategorií a to před dítětem a po dítěti. U některých rovněž uvádím přibližnou dobu trvání, to pro ty, které dané obdobíčko ještě čeká.

1. Období před narozením:

Období bolí mě břicho, asi to brzy dostanu (myšleno menstruace, ne dítě), Období ještě jsem to nedostala, ale to je stres, je to normální. Období jak se dá přežít devět měsíců bez alkoholu? (tady si ještě nejste zcela vědomi toho, že při kojení se taky nepije) Období ranního a sem tam i pojídelního zvracení (8 měsíců), Období různých zdravotních potíží a nepříjemných dehonestujících vyšetření, Období nemožnosti se vyspat ve své oblíbené poloze, Období hodně zvláštních myšlenek při sexu, hlavně když tím vzbudíte dítě a to vás začne zevnitř kopat, Období ať už je to ze mě venku (poslední měsíc až dva.

2. Období po narození 

oblast stravy:

Období dítěti chybí dovednost přisát se a tak celý první den svého života prořve, Období obřích bolavých koz a mlíka všude, Období všechno je nanovo poblité, tentokrát od zvířátka, Období bryndák je součást oblečení, Období hurá konečně může jíst i kašičky (několik málo minut než mu nabídnete lžičku). Období požírání papíru, Období vařím kaše jako divá ale v dítěti skončí jen nevalná část. Období při jídle házím všechno na zem, Období musím ochutnat všechno co mamka. Období moje dítě neochutná cukr do dvou let (trvá asi týden), Období oukej ale o tom žes ochutnala hranolky a cucla si piva taťkovi radši neřekneme, Období myju a vyhazuju všechno, co se dotkne země, Období pokud přes to nepřejelo auto, jakože jsem to v té puse zmizet neviděla, Období ve všem se musím porýpat prstíkem, Období lžičku do pusinky přijmu jedině od Pandy, Medvídka nebo Husy

názorná ukázka z období žraní papíru, karton nevyjímaje

Oblast spánku: 

 

Období snažíme se uspat dítě...jakkoli, Období dítě se budí co dvě hodiny ale jeho otec stále spí s námi v ložnici, Období dítě se budí jednou až dvakrát za noc a vstává kolem 9 hodiny, Období dítě se budí každou hodinu a otec stále statečně drží fleka v ložnici, Období dítě se budí co hodinu a další dvě hodiny mu trvá zase usnout, otec se stěhuje do dětského pokoje, Období uspávání dítěte chozením a houpáním na rukách, období uspávání v sedě u prsu, Období kojení jenom večer a v noci, Období kojení stále častěji, Období "prso je lepší než mamka a požužlám si ho kdy budu chtít" Období rostou mi zoubky (ty jedny malý svině), Období konečně se vzbudila jenom jednou nebo dvakrat za noc-cítím se nezvykle svěže, asi upeču tři buchty a husu k večeři, vytřu, vyluxuju a omeju okna, Období asi zuby aneb zase vstáváme co hodinu, Období nemoci: noční kašel, rýma a tak dále, Období mamka se celý den těší jak večer budou s taťkou řádit až ten ďábel usne ale večer jí dojdou baterky

Další oblasti:

Období pozor hlavička, Období všechno hledej v záchodě, Období už nechci ležet na zádech při výměně plínky, Období všechno patří do pusy, Období posraná záda, období vykadím se těsně před odchodem z domu, Období se vším mamce pomáhám, Období stačí mluvit o tramvaji nebo pejskovi a dítěti můžete navlíknout i rolák, Období chci se oblíkat sama, pyžamko na ven bude ideální, Období můj nejlepší kámoš Panda dělá všechno se mnou, Období Taťku moc nemusím (velmi náročné období pro mamku), Období všechno prozkoumám, nejradši ledničku, Období nechci sedět dlouho v kočárku, Období nechci si vůbec ani ne chvilku sednout do kočárku, Období chci se jenom nosit a to jenom do mamky, Období různě se stehující bolesti zad a večerního žebrání masáže, Období jsem děsně vtipná, třeba prdím pusou nebo si strčím prst do nosu, Období všechny lidi v tramvaji zdravím a všichni mě zbožňujou, Období doktorka na mě nesmí ani sáhnout, Období mamka kvůli mě koupila předraženej čelní teploměr ale já se stejně nenechám změřit, Období Strašidýlko Emílek je nejlepší a poslouchám ho několikrát za den, Období nemůžu dostat Strašidýlko či Náušnice z třešní z hlavy ve dvě ráno, Období na Vypsanou Fixu můžeme taky dělat tanyny tanyny, Období jsem to já batole, kdo doma vládne a rozhoduje o významných událostech (toto se bojím, že je doživotní)  

Teď asi nejvýznamnějším obdobím je toto: dle psychologů si začínám uvědomovat sama sebe, což manifestuji protestem proti čemukoli a kdykoli, je tudíž téměř nemožné opustit byt nebo se do něj z venku vrátit.

 

No, jistě je toho mnohem víc a na mnohé radosti už jsem asi zapomněla, což připisuji moudrosti přírody, jinak by totiž nikdo dobrovolně neměl dětí víc. Teda ne ža bych nějaký teď hned měla mít, to zase jako prrrr!

Tak šťastné a veselé všem!

Hogofogo

A je to tu, konečně se přiblížilo datum nejúžasnější události v celé Francie, ne li světa! Ani mistrovství ve fotbale, ani svátek croissantu, ale retro cyklo festival Anjou vélo vintage. Pro ty, kdo stále netuší, doporučuju probrat se staršími příspěvky. 

Tak na víno!

Do kalendáře s Krtečkem jsem velkými písmeny poznamenala datum, od kdy je možné se na fest přihlásit a několik dní předem sledovala, zda náhodou neotevřeli dřív. Než k zápisu ale došlo, museli jsme zvolit vhodnou délku trasy tak, abychom se aspoň trochu projeli, a zároveň nezpůsobili Bejby trvalé následky, protože jak víte, nesnáší jakékoliv způsoby připoutání se. Váhali jsme mezi 60 a 40 km,  při čemž jako argument nakonez zvítězilo psychické zdraví naší dcery, a zapsali jsme se, již několik sekund po otevření zápisu, na čtyřicítku. 

Pak se dlouho nic nedělo, až asi týden před začátkem festu se Ječmínek rozhodl, že si kompletně překuchá svoje vintage kolo. Jal se mu pilkou zkracovat berany a plamenem a škrabkou odstraňovat lak. Tady jsem málem k psychycké újmě došla já, páč jsem nevěřila, že to kolo dá ještě někdy dohromady, už vůbec ne do víkendu. 

Když v ulicích Saumuru prší, zapomenutý deštník nevadí

Povedlo se! Zdárně jsme zamluvili výpůjčku auta i ubytování a v sobotu ráno vyrazili na asi dvou hodinovou cestu směr městečko na Loire Saumur. Bejby celou cestu naštěstí prospala. Odjezdy na etapy jsou v sobotu i v neděli a my jsme se zrovna trefili na sobotní start, takže celé město ucpané. Nakonec se nám podařilo ze zácpy znovu vyjet, ubytovat se, převléknout do dobových kostýmů a vyrazit si užívat jedinečnou atmosféru festivalu, prodejce roztodivných kol a příslušenství, blešák, swing a sluníčko. Vyběhli jsme si na hrad tyčící se nad městem a odolali všem suvenýrům. Večer, ač mi Ječmínek nabízel ať si vyrazím zatancovat, jsme nakonec oba padli vyčerpáním společně se Bejby.

Ráno tedy nestačilo než se pěkně obléknout a připravit kola ke krasojízdě. Na čem ale pojede Bejby, ptáte se teď možná. Je to asi půl roku, co jsem náhodou na netu zahlédla Pepu Dresslera jak si pohrává v lese s jakýmsi vozíčkem. To video se mi líbilo a vozík vypadal jako něco, co každej správnej biker musí mít. Navázala jsem proto konverzaci s panem Kolofogo (tak se ten vozík jmenuje) a zasypala ho několika tisíci otázek, přičemž nám bylo stále víc a víc jasné, že takovou káru prostě potřebujeme a Bejby bude určitě nadšená, pokud ji dostane pod stromeček. Slovo dalo slovo a pan Kolofogo nám vozík poslal až do Francie!

Kolofogo - vozík i kočárek v jednom!

Vlastně jsem se na festival těšila i z důvodu, že budu konečně moct milému panu Kolofogo udělat super reklamu, frantíci se k němu jenom pohrnou a o mojí kariéru podomního prodejce vozíku bude postaráno. Všechno bylo ale tak trochu jinak, než jsem si to namalovala. Předně chci zdůraznit, že vozík se na kole uchycuje za tyč od sedla, která je u horských kol výrazně širší, než u mého vintage Peugeota. Sice nám pan Kolofogo ochotně poslal redukce, které jsme ještě doplnili dalšími, pořád to ale nestačilo a v zatáčkách vozík sedlem otočil a tím získal i sklon do prava či leva, což nelibě nesla jeho posádka. 

Náš okruh startoval v 10 hodin. Na lajně nás bylo 1500 vystajlovaných cyklistů, už tady jsme museli znovu přitáhnout a srovnat sedlo a vozík. První kilometry byly za trest, vozík se neustále uchyloval k jedné straně a lidé na nás pokřikovali, že se nám vyklopí dítě, že to máme nakřivo a nebo rozbitý. Dokonce jsme asi po dvou km zastavili a zkusili připevnit vozík na Ječmínmovo kolo, což ale už vůbec nešlo, protože on potřeboval redukcí mnohem víc. 

Na startu

První občerstvení v podobě ochutnávky vína a chlebíku s kozím sýrem a medem bylo po 9 km. Bylo mi vedro a Bejby se, když už jsme chtěli konečně vyrazit dál, posrala. I body, i všechno okolo. Napadlo mě, že jsem teda super jezdící reklama pro pana Kolofogo a že tohle je teda děsnej den. Z občerstvovačky jsme vyjeli jako poslední, dokonce i za uzavíracím vozem. Protože jsme ale toho měli plný brejle, pořádně jsme do toho šlápli a velkou část lidí předjeli. Vozík už se tak často nevychyloval a já začínala doufat, že to snad nějak dáme. Po dalších 4 km jsme se na zámeckém dvoře opět posilnili skleničkou vína a zeleninovu taštičkou. 

Před stoupáním...zase nějakej hrad

Na nic jsme nečekali, i když na každém občerstvení hrála kapela a lidi tančili, my jeli jako draci, snad abychom dojeli co nejdál, dokud vozík drží a Bejby spí. Oběd byl servírován v klášterní zahradě. Pečené brambory, klobása, sýr a dezert se opět neobešel bez sklenky vína. I díky tomu jsme měli mnohem lepší náladu. Tady konečně bylo trochu času na reklamu a já tak rozdala několik kontaktů na pana Kolofoga. Krajina byla i nadále zvlněná a začínalo být znát  nepohodlí mých sandálků a také šatů, které byly až moc úzké, takže jsem si je musela vyhrnout až pod zadek, abych vůbec mohla šlapat. Ničemu nepomohl ani kamenitý sjezd, před kterým nás varovali, abychom "dali jednu nohu z kola", což jsem udělala a odřela si prsty a lýtko, protože tato věta prý znamená slézt a tlačit.

úprava slunečníku nad hradem

Oběd v kláštěře

Další kilometry jsme nabrali správný vítr, vozík držel - jistě i silou mé vůle - a Bejby většinou spala. Následovala zastávka v jeskyních zvaných Troglodyt, kde jsme opět pili, hodovali a tančili, a pak ještě jedna na louce. Víno teklo proudem a my se pomalu přiblížili cíli. Projížděli jsme silničkami vysoko nad Loire, kde jsme kromě výhledů na řeku brzy spatřili taky Saumurský hrad. To už jsme věděli, že máme vyhráno a že to přece jenom neotočíme, nevzdáme a když nic, tak cílovou rovinkou projede vozík Kolofogo zpříma. Všude na nás mávali fanoušci, město pulsovalo a dýchalo atmosféru swingu a my slavnostně projeli bránou. Bohužel těsně před námi projela nějaká pipinka, která se hned před cílovou páskou rozbila o  diváky, takže se pozornost soustředila na ni a ne na náš krasojezd, spokojení jsme ale byli.

Zbývalo už jen všechno naskládat do auta a doma sbalit kufry, protože hned v pondělí nás čekal první pobyt Bejby v Babišstánu, totiž v mé rodné vlasti.

Vintage Krtek

Návrat do Mordoru...teda Saumuru

téměř v cíli

Robinsonův ostrov

Taky už máte plný brejle všech těch příspěvků s Bejby v hlavní roli? Já teda jo. Je na čase zase na něco z dobrodružnějšího soudku, aneb Ječmínek slaví narozky, tajná párty nepřichází v úvahu, tak si Lulu láme hlavu, jaký jiný překvápko by mohlo bandu opilých kámošů aspoň částečně nahradit...

...a vymyslela důmyslný lov za pokladem. Ten by v normálním, rozumějte bezdětném, stavy byla hračka zorganizovat. S kontaktním a teď ještě ke všemu mimořádně zvědavým dítětem, který musí všechno vidět ze stejného úhlu jako já, tudíž se furt nosí, jsou některý věci zkrátka realizovatelný až po tom, co zapluje do spacáčku. Pak je tu ale zase Ječmínek, kterej u organizování taky nesmí asistovat.

Přidat popisek

Zkrátím to, rozhodla jsem se, že ho unesu na jeden ostrov v Bretani. Ten ostrov se jmenuje Hoedic. Jezdí tam loď a není tam až tak moc ubytování. Zaváhala jsem jeden večer a ráno už jsem platila o třicet éček víc a měli jsme pro sebe celý dům. 

V den narozenin Ječmínek dostal pouze dopis psaný naší fiktivní služkou, aby byl připraven hledat poklad v pátek v půl sedmé ráno. Od naší kamarádky jsem si vypůjčila auto, zabalila Bejby asi tisíc věcí a mě dvě trička a jelo se. Cesta od nás na poloostrov Quiberon trvá necelé dvě hodiny. Protože pečlivý čtenář již ví, že Bejby nesnáší být připoutaná v autě, zvolila jsem radši hodinu navíc. Nakonec to bylo akorát. Lístky na loď jsem koupila asi dva měsíce předem na netu. Loď stojí cca 30 euro na osobu a jede s jednou zastávkou na ostrově Houat asi hodinu a čtvrt. 

Měli jsme menší zpoždění, i přes to nás paní z bnb čekala v přístavu i s potupným vozíkem na batohy (nakonec jsme je tam ale jako správný tůristi hodili, nechtěli jsme si paní domácí hned na úvod rozkmotřit). Ostrov obejdete celý po obvodu za dvě a půl hodiny, je zde jedna vesnička a žádná auta. Asi čtyři restaurace, pekařství, obchůdek se vším a radnice.

Po malém oddechu v našem novém domečku se třemi ložnicemi jsme se vydali na menší procházku k západnímu cípu ostrůvku. Slunce pálilo a my jakobychom se najednou odstříhli od všech strarostí našeho městského bytu, práce...Došli jsme až na konec skály, kde ve vzdálenosti asi 4 metrů z moře čněla ještě další skála, ovšem nepřístupná. Cestou jsme se kochali nekonečným množstvím kvetoucích rostlin a taky jsme narazili na rodinku bažantů. Opuštěné pláže přímo lákaly k zutí bot a brouzdání vlnami. Ječmínek tam samozřejmě skočil celej. Bejby si spokojeně slezla z deky a jala se požírat vyvržené řasy a písek. Vše bylo zase jednou jak má.

Navečer jsme si ještě skočili koupit nějakou véču a jakmile jsme uspali Bejby, otevřeli jsme si ještě láhev vína, co mi přinesl Ježí..teda vlastně Pere Noel. Musím říct, že se děda vyzná! Jelikož doma nemáme telku a tady byla, ze zvědavosti jsme ji zapli a chvilku se bavili sledováním finále trosečníka, dokud nenastala půl hodina reklam. Pak jsme šli na kutě a spali jako zabití...asi hodinu, než začala Bejby brečet. No a pak už bylo konečně ráno. Ječmínek vzal Bejby ven a já si ještě chvilku zdřímla.

Sobota měla být ve znamení celodenního putování ostrovem, piknik, koupačka a hlavně plnění úkolů a hádanek, aby se můj milý dobral k pokladu. V půl desáté mě vzbudilo povykování našeho andílka (to je taky nějaké období kdy děti pořád hulákají, nebo už jí to zůstane?) a taky zatažená obloha. Šla jsem se zeptat místních, jestli někde na ostrově je něco, kde bychom se mohli v suchu najíst...není...Anglická pevnost už je jenom zeď. Pršelo, ale ně nějak hrozně, rozhodli jsme se ještě chvilku počkat a dobře jsme udělali. Přihnala se bouřka a pořádnej bretaňskej chcanec. V duchu jsem si děkovala, že jsem nezvolila kemp. 

Kolem druhé pršet přestalo a my vyrazili. Za chvíli už zase pařilo sluníčko. Bylo tu už malikno víc lidí, než včera, pořád jsme ale měli pocit, že jsme na opuštěném ostrově. Ječmínek luštil jednu hádanku za druhou, sbírali jsme kamínky a šli vlnami. Na svačinu jsme našli strom a stín, tady aspoň Bejby nemohla jíst písek ani vytrhávat rostlinky z křehké duny. Ještě jsme došli k malému přístavu na opačném konci ostrova a k pevnosti. Odpoledne jsme se rozhodli zakončit na zahrádce místního baru s belgickým pivem. Bylo docela silné a tak nám připadalo najednou všechno děsně vtipné. Jako správní Robinsoni jsme si uvařili těstoviny, které ve skříni nechali Robinsoni předešlí a Ječmínek navrhl něco o fotbalu v televizi. To jsem ještě víc ocenila, že ji doma nemáme. Ono když máte spící batole a nemáte babyphone, večery bývají takové nevycházkové. Povídali jsme si a řešili hádanky. 

V neděli ráno jsme museli uklidit a pak zase hurá na poslední část dosud neznámou. Těch málo turistů, co tu bylo s námi, jsme ani nepotkali. Přemýšleli jsme, jak dlouho bychom na takovém ostrově, kde se můžete hlavně válet na pláži, chtěli zůstat. Protože ani jeden válení na pláži nemusíme, shodli jsme se na týdnu. Říkala jsem si, že bych sem spolu s námi moc ráda vzala mamku a bráchu se ségrou. Nevím, jak ostrov vypadá v létě, teď na konci května bylo všechno ideální. Ani moc lidí, rozkvetlé koberce různých druhů květin, tak akorát teplo...

V pět hodin jsme naskočili na loď, aby nás ještě víc přiblížila k pokladu, který Ječmínek mezi tím rozluštil. ;)

Nějaký fotos (ty nejzajímavější sem pochopitelně z důvody ochrany soukromí dít nemůžu ;)

Out of the jungle

Budu vám vyprávět o jednom nevšedním zážitku. Stalo se mi totiž něco jedinečného, s čím jsem téměř nepočítala, něco, co se vám na mateřské (a už vůbec té "české") jen zřídka povede. Po více než devíti měsících jsem byla venku po sedmé hodině večerní!

A jaké extrémní sporty děláte vy?

Celé to začalo upoutávkou na jeden z nejlepších outdoorových filmových festivalů Banff. To je ten, kde jsem loni pracovala jako dobrovolník s pupkem. No a letos, když jsem se opět přihlašovala do služby, jsem si říkala, že přece no problemo, dítě už bude jistě spát celou noc, uspí ho bez problémů taťka a všechno bude vůbec takové růžové, třeba já "do práce" dorazím celá vyspaná do růžova!

Festival se blížil a Bejby spala čím dál hůř. Nicméně Ječmínek mě nepřestával ujišťovat, že oni to spolu zvládnou a že já si ten večer zasloužím a ať ani nepřemýšlím o tom, že jim pomůžu a na filmy nezůstanu...V tomto období se Bejby v noci budila po hodinách a jediné, co ji dokázalo uklidnit a uspat, bylo moje prso. Pokud za ní šel Ječmínek, ozýval se kolirát řev, jako by ji na nože brali. Pokusila jsem se proto vyjednat, aby tedy aspoň dva tři týdny před večerem V chodil domů dřív a uspával ji on. To se zadařilo tak jednou, dvakrát...

Ještě několikrát jsem ten týden vyhrožovala, že nikam nejdu, ncméně čtvrteční odpoledne bylo tu. Věděla jsem, že aby večer proběhl jakš takš v klidu, musí Bejby absolvovat všechny tři siesty a především tu odpolední, jinak s ní od pěti bude k nevydržení, bude unavená a nebude jíst. Nakonec se mi ji povedlo uspat kolem čtvrt na pět...

Ve tři čtvrtě na pět dorazil Ječmínek a já začala histericky pobíhat po bytě a dávat mu různé instrukce, jako by viděl naše dítě poprvé v životě. Venku lilo jako z konve a já se rozhodla asi půlhodinovou cestu do kina absolvovat na kole, abych mohla v případě nouze rychle dojet domů a nebyla závislá na tramvaji, která jezdí v noci co půl hodiny. Již odpoledne jsem si dala sprchu a nalíčila se (ano, i toto zvládnu s dítětem...je u toho v židličce a sleduje mě jak se koupu, já na něj dělám baf a zpívám debilní gestikulační písničky).

Jaro je tu!

Přemýšleli jsme, zda zvolit strategii: Tak pa pa Bejby, pusu, mamka se brzy vrátí...A nebo ji zaujmout hračkami a zmizet jako by nic...Nakonec mi to nedalo a tak na půl jsem se rozloučila. Při odchodu moje malá čertice pobrekávala, takže jsem radši rychle zdrhala po schodech, abych snad ještě nezůstala doma. Venku mi Ječmínek zamával z okna, asi jako že cajk.

V totálním chcanci jsem vyrazila směr kino. Ještě jsem se zastavila v pekařství pro večeři a v cestě za svobodou už mi nic nebránilo. Teda tak trochu jo: déšť a protivítr. Do kina jsem přijela relativně suchá (ještě pořád mám ve skříni vedle kojících podprsenek i bikerský hadry do každýho počasí), a doufala jsem, že i můj make up (řasenka a tužka na oči) neutrpěl přírodním živlem. Dostali jsme trička a byly nám vysvětleny posty. Já jsem se dostala spolu s dvěma kluky k rozdávání lístků do tomboly před vsupem do sálu, pohodička.

Loni byla moc fajn parta a tak jsem doufala i v letošní skladbu dobrovolníků. No jeden byl fajn a byla s ním sranda, a pak taky slečna z loňska, co jsme spolu šly pěšky domů, nicméně ti ostatní: Potetovanej Maročan, co všude byl, všechno zná, všechno umí, nás uvítal otázkou: tak co, jaký extrémní sporty děláte. Řekla jsem mu, že v noci spím kolem 4 hodin a jeho to kupodivu ohromilo, asi myslel, že se plavím na jachtě přes Pacifik. Pak jedna slečna co taky všude byla, Francie je děsná a tak pojede brzy buď na Zéland nebo do Kanady. 

Všechen ten vopravdovej život tam veku mi přišel děsně vtipnej, třeba ty problémy těch mých kolegů, otevřenej bar, připadala jsem si jako Alenka v říši divů...přišla mi mms s mojí rodinkou u večeře, sice jsem viděla Bejby lehce nespokojený výraz, ale neřvala. No a pak to přišlo, chyba v logistice a nedomyšlení jednoho zázadního problému. Pro ty, co nikdy nekojili, mlíko se vám tvoří pravidelně pořád, jako by jste měli vázu do které by neustále kapala voda...pokud ji nevylijete nebo nevypijete, přeteče...už chápete, kam mířím?

Ano, největší sosačka mlíka je večer, kolem 7 hodiny. Momentálně už sice Bejby nestimuluju mléčné žlázy co dvě hodiny, nicméně večer mám kolikrát pěkně tvrdo (to koukáte že tuhle větu může říct i žena :). Takže jsem rozdávala lístky do tomboly a nenápadně si u toho kontrolovala prsa...jak jsou tvrdá, a odhadovala, kolik toho ještě vydrží, než ze mě bude miss mokrý tričko a ostuda až na půdu. Poněvadž jsem asi nenašla způsob, jak si kontrolovat prsa nenápadně, hodně pánů se na mě culilo a jeden se dokonce zeptal, zda by mohl moje tričko v tombole vyhrát. Jeho žena ten vtip nezcela docenila. 

Festival začal a my se s kolegy uvelebili na sedadlech. Já nervózní jestli je doma cajk...teď se asi převléká do pyžama, teď uspává ale bez kojení, no to musí být těžký...moment, neteče mi prso...neteče! O přestávce jsem měla prsa o dvě čísla větší a přemýšlela jsem, zda si na záchodě nestříknu (už je to trapný, já vím). Riskovala jsem ale, že bych si zmáčela podprsenku, ve které už nějakou dobu nenosím savé polštářky, protože moje prsa konečně pochopila, že nemáme doma dvojčata ani štěňátko, takže už  teče mlíko jen z jedné strany. Mimochodem, filmy byly vynikající, kdo chce, nechť si je dohledá na netu! 

Prsa držela silou vůle a v půl jedenácté byl konec. Bylo nám nabídnuto společné pivo, já jsem ale chvátala domů za rodinou, protože v Ječmínkově případě platí: žádné zprávy, špatné zprávy (byl rozhodnutý mě tam udržet až do konce). Na chodbě natahuju uši, zda neuslyším srdceryvný pláč mého miminka...nic. Pro jistotu si sundám šustivé kalhoty před dvěřmi. Doma je klídek...Ječmínek mi vychází vstříct a ptá se, zda chci verzi, že jsem jí chyběla, a nebo tu pravdivou, že si na mě ani nevzpomněla a ve čtvrt na osm spala jako dudek. Navrhuju, že si dáme spolu pivko, o které jsem přišla s kolegy, on že jo, ale že už jedno měl. To je mi teda chůvička.

Byla jsem z toho všeho tak unavená, že jsem se snažila ignorovat skoro explodující prsa a šli jsme si lehnout. Po chvilce Ječmínek zařezává a já cítím podezřelé mokro na hrudi...

A to je, přátelé, všechno. Po tomto optimismem nabitém večeru mi Ječmínek velkoryse navrhl, že jednou týdně večer můžu dělat, co se mi zlíbí...chodit lézt, jezdit na kole, jít na jedno...asi toho přece jenom někdy využiju! ;)

Kdo se přidá?