Artuš, Merlin a Lulu

Pokaždé, když chci začít vyprávět nějaký příběh, snažím se dojít až k jeho počátku. Kde se zrodil ten nápad? V tomhle případě jednoho zimního dne v autě. Jedu si tak směr Massive central a vidím ceduli: Jakýsi les. Ptám se proto spolucestujícího, zda je tohle ten magický les, odkud pochází čaroděj Merlin. On mě vyvede z omylu a říká, že les se jmenuje Broceliande a leží vlastně nedaleko Nantes (nedaleko na francouzské poměry je cca do 200 km). Od té doby mi tajemství lesa Broceliande nedá spát. 

Jsem z toho na větvi!

A tak jednoho dne pozoruji svůj pracovní rozvrh a vidím, že na mě vychází volno na víkend. Neváhám a žádám jediného francouzského kamaráda, zda nenakopneme jeho káru a nevyrazíme za dobrodružstvím. Kámoš, říkejme mu pracovně třeba Skřítek, prohlásí, že mi to zrovna chtěl navrhnout. Plán není nijak složitý, sraz v sobotu v 8 ráno u mě, přesun asi 150 km na sever, a pak už jen nekonečné procházky po lese, skřítkové, víly, druidi a večer nějaký ten božský nápoj.

V pátek večer jsem po 6 fyzicky náročných dnech v práci téměř ko. Zapochybuju na chvilku, jestli bych náhodou víkend neměla strávit nicneděláním a nabíráním sil a ne několikakilometrovými pochody a mrznutím ve stanu, tuhle vilnou myšlenku hned zaženu, směle nařídím budík na 7 ráno, a spím co to jde.

Protože jsem večer měla vážně velkej "flem" (byla jsem líně unavená cokoli chystat), mám ráno docela hoňku. Nakonec jsem ale v 8 ready to go. Čekám, pět, deset minut. Chtít po Frantíkovi aby přišel včas je jako žádat psa aby mňoukal. Jsem tak nějak smířená s akademickou čtvrthodinkou. Když je 8:20, píšu sms zda brzy dorazí a ač mě začíná trochu štvát, (vážně nesnáším když lidi chodí pozdě, považuju to za krajně sobecký a vůbec konec světa) donutím se použít milýho smajlíka. Asi za 10 minut mi přijde odpověď, že Skřítek za 15 minut vyráží od sebe, to znamená, že teoreticky dorazí za půl hodiny. Cože? Asi po 40 minutách mi dojde sms, že bude mít asi zpoždění. Ptám se, co to má jako znamenat, už teď má zpoždění hodinu! Nervózně přecházím sem a tam, lakuju si nehty, hraju na ukulele, zalejvám kytky... Když po hodině a půl!!!! konečně dorazí a s milým úsměvem se omlouvá, potlačuju proslov o tom, jak mi zkazil náladu a jak jsem mohla o hodinu a půl dýl spát. Vyjde najevo, že si k tomu všemu popletl čas a myslel, že jsme si dali rdv na 9. Konečně vyrážíme!

Osvědčuju se jako copilot a bez bloudění se nejdřív zastavujeme v městečku Gacilly, odkud pochází slavná kosmetika Yves Rocher. Dozvídám se, že pan Yves byl prý zpočátku spíše šarlatán, který míchal lektvary, až později se zřejmě vrhl na kosmetiku, která si dodnes zakládá na bio kvalitě a výtažcích z rostlin. Dlouho se nezdržujeme, magický les nás vábí a odolat nelze.

Gacilly a Yves Rocher

Skříťa vytiskl několik turistických okruhů a já tak během jízdy vybírám dva plus nějaké další zastávky. Míříme do městečka Paimpont, kde se nachází Brána tajemství. Tady máme v plánu jít se podívat k jeskyni, kde se zjevila Panna Marie. Vydáváme se po stezce kolem jezera, les pomalu houstne a my...jsem zabloudili! V jednom místě jsme se rozhodli pokračovat jezerní stezkou, provádějící nás bažinami a vřesem. Vysoké stromy, barvy trávy a zasněné výhledy na jezero a klášter v pozadí...Jeskyni nakonec najdeme, bloudění ale nelitujeme! Piknik v trávě, bretaňské pivo, víkend jak má být!

bloudění má své kouzlo

Paimpontský klášter

Odpoledne jedeme asi 9 km na severozápad k hrobu čaroděje, druida a proroka Merlina. Kolem hrobky panuje atmosféra vznešeného ticha, návštěvníci obložili hrob květinami. 

"Merlinův příběh začíná v okamžiku, kdy se král Vortigern rozhodl postavit hrad na salisburské pláni. Stavba se však nedařila, vše, co zedníci během dne postavili, přes noc spadlo. Věštci králi poradili, že hrad bude stát, pokud v místě stavby obětují chlapce, narozeného bez otce. Tímto chlapcem byl Merlin, jehož otcem měl být Ďábel nebo pohanský bůh. Merlin zjistil, že hrad nemůže stát proto, že pod zemí v místě stavby leží dva draci a bojují spolu. Pomocí magie se pak Merlin s draky vypořádal, později vstoupil do služeb Uthera Pendragona, jemuž umožnil zplodit syna (budoucího Artuše) s Igrainou, jež byla provdaná za jiného muže. Po Pendragonově smrti pečoval o Artuše, vychovával ho a podporoval jeho vládu pomocí magie a moudrých rad. Merlin se zamiluje do jezerní víly Viviane a naučí ji všechna kouzla. Ta, aby s ním byla navěky, je začaruje a uvězní."

kde spí Merlin

Jen o několik set metrů dál se nachází Fontána Mládí ( La Fontaine de Jouvence). Vodou z ní si omyju obličej, co kdyby :) Cílem dnešního dne jsme si určili okruh, asi 11kilometrový. Ten začínáme u slavného Guillotinova dubu (Le Chêne à Guillotin), starého více než tisíc let. V období kolem francouzské revoluce se do jeho kmene schoval a boje přečkal ve zdraví opat Guillotin. Ač dle mého názoru musíve vyrazit směrem na jih, Skřítek si je jist, že musíme na sever. Po necelých třech kilometrech si přiznáváme, že nesledujeme náš okruh, ale značení GR 34 (grande route) vedoucí kamsi na Mont St. Michel. Vracíme se k autu a přemisťujeme na konec našeho okruhu, kde výlet začínáme výšlapem k fontáně Barenton. Voda v ní má konstantní teplotu 10 stupňů a díky methanu můžeme pozorovat bubliny. Legenda praví, že kdo vysloví přání ve chvíli, kdy se ode dna odlepí bublina, přání se mu splní. Další legenda označuje fontánu jako místo, kde se Merlin setkal s Viviane. Tentokrát vyrážíme správným směrem, les nám zjevuje svá tajemství, tváře ve stromech, tančící víly a leprikóni. 

strom opata Guillotina

a díra do které se schoval

Jsme pěkně unavení, zbývá už jen najít místo, kde bychom mohli postavit stan a přenocovat. Moje romantická představa zahrnovala místečko v lese, obklopené vysokými stromy, se zpívajícím potůčkem...bohužel když se snažíme takové místo najít, setkáváme se se zákazy vjezdu a soukromými pozemky. Nakonec najdeme klidné místo na palouku se skladem kamení. Dál už se nám hledat nechce, stavíme stan a piknikujeme a popíjíme v autě. Shodou okolností jsme oba vzali stejné víno - Saint Chinian, a tak máme možnost porovnat dva rozdílné vinaře. Kamarád by byl nejradši, kdyby mohl být víc než přítel můj, a tak čím víc pije, tím víc má potřebu mi dávat najevo, jak osaměle se cítí a jak jsem úžasná. Na to konto mu dávám všechny možné rady jak zaujmout nějakou jinou slečnu. Ještě mi před spaním vypráví pohádku, jejíž konec už nedoposlouchám. 

french piknik party style :)

Ráno mě budí fakt, že jsem se na nerovné ploše sesunula ke "dveřím" do stanu a taky zima. Všechno je pokryto jinovatkou, poklidím po večírku a kupodivu je mi skvěle, ten půllitr vína a panáka rybízového likéru ani necítím. Balíme a přsmísťujeme se do nedaleké obce Tréhorenteuc. Kostel svatého Grálu je otevřený a upřímně nikdy jsem neviděla magičtější církevní stavbu. Na zdech jsou obrazy se svatým grálem, jednorožci a dalšími mýtickými bytostmi. Mozaika nad oltářem vyobrazuje svatý Grál a ukrývá v sobě spoustu magických prvků.

sluníčko vylez!

Vyrážíme na asi 15km okruh lesem. Lulu našla kouzelnou hůlku na zemi, což zcela mění situaci! Naše putování začíná údolím bez návratu (Le val sans retour). Podle legendy patřilo údolí víle Morgane, sestře krále Artuše. Ta jednoho dne načapala při nevěře svého milého. Údolí proto zaklela: každý nevěrný rytíř, který se do údolí vydá, v něm zůstane navždy uvězněn. Po asi kilometru objevujeme Zlatý strom. V roce 1990 bylo údolí zasaženo požárem, shořelo kolem 400 hektarů lesa. Rok nato se jeden umělec rozhodl pokrýt pravým zlatem kaštan, aby tak připomněl křehkost a vzácnost lesa a sílu přírody. Kolem zlatého stromu je 5 černých stromů jako památka na hrdinství hasičů při požáru. Okolí stromu je chráněno špičkami tesaných kamenů. 

Val sans retour a magická hůlka!

zlatý strom, ne asi

Nedaleko leží jezírko zvané Zrcadlo víl. Dle legendy kdysi dávno víly uzavřely smlouvu, že se budou skrývat před lidskýma očima. 7 víl žijících v jezeře vycházelo na břeh každou noc a obdivovalo svou krásu ve vodní hladině. Nejmladší z víl se jednoho dne zamilovala do pohledného rytíře a porušila dohodu víl. To vzbudilo v jejích sestrách obrovský hněv a strhla se bitva, při které krev víl pokropila celý les. Od té doby jsou horniny v lese červené.

víla zakletá v keř se shlíží v zrcadle

Jdeme dál lesem, stoupáme a Skřítek nachází v trávě tajemný dukát, už druhý dárek, kterým nás les obdaroval! Těsně pod vrcholkem skalnatého kopce objevujeme dům víly Viviane nebo také hrobku Druidů. Tajemné kameny údajně pochází z doby 2500 let před naším letopočtem. Obloha se zatahuje a lehce poprchává. Po dalších kilometrech narazíme na další monolitické kameny, tentokrát se jedná o hroby Obrů. Čtyři čtyřmetrové menhiry z doby bronzové. Opět za slunce dosahujeme poloviny cesty, vesničky Crécesson se stejnojmenným hradem. Ten je, stejně jako ostatní místní stavby vybudován z kamene. Bohužel je soukromý, my se tak můžeme pokochat výhledem z pozadí hradního příkopu. Jdeme dál a pomalu pociťujeme kručení v žaludku. Opět prší a citelně se ochladilo. Ujdeme asi 5 km a jsme zpět v údolí bez návratu. Tady konečně obědváme na lávce přes průzračně čistý potůček. Do cíle nám zbývají nějaké dva kilometry. Stezka nás vyvede z údolí na jeho pravý břeh. Máme tak nádherné výhledy nejen na celé údolíčko, ale i na okolní lesy, které mi vzdáleně připomínají naše lesy Českého ráje! 

dům víly Viviane

zámek Crecesson

Na zpáteční cestě Skříťa navrhuje zastávku ve vesničce Rochefort en Terre, jedné z nejhezčích vesnic Francie. Procházíme se sluncem zalitými uličkemi, stoupáme až k hradu a v kavárničce zakončujeme naše putování ciderem a palačinkou. Zpátky řídím já (je málo chlapů, co mi ochotně půjčí svoje auto :) a jako poslední tečka je u mě doma bretaňské pivo vyrobené z mořské vody a několik songů v doprovodu uku. Víc takových víkendů!

kaple v Rochefort

Pokud máte jenom trošku rádi pohádky, tajemno a legendy, neváhejte, Broceliande na vás čeká! 

 Galerie skřítků:

ha ha, jak se tam ten opat dostal? :)

Francouzská šukačka

Tak co kůzlátka, jaký byly Velikonoce? Ani vlastně nevím, jestli naše holky ještě barví vejce a kluci chodí po sousedkách a vyšukávají slečny i paní. Tenhle příspěvek bude tak trochu o marné snaze a o ještě horším obrazu Československé lidové republiky v očích Frantíků.

Francouzská verze Velikonoc je jen jakýmsi čajíčkem té naší české. Dospělí schovají čokoládová vajíčka a děti je hledají. Konec, tečka, žádný spáleniny od horkého vosku, žádná jelita od čerstvých proutků a v alejích taky není nablito.

Vyrostla jsem na vesnici, kde se všechny zvyky živě dodržovaly. Vidím malou Lucinku v horní posteli palandy v předvečer velikonočního pondělí, jak se šteluje do polohy zadkem ke stěně, aby byla na ráno připravená na brutální útoky otce a bráchy. Pak nemůže usnout jak se bojí rána. Hned jak se probudí a s hrůzou zjistí, že je v úplně jiné poloze než čekala, tiše sleze dolů a na zadní část noční košilky si zavíracím špendlíkem připne ten největší polštář. Pak musí celý dopoledne poslouchat debilní macho sousedy kteří s hřejivým pocitem na hrudi pronášejí více či méně srozumitelně (záleží kolik panáků zelený už v sobě mají) více či méně ponižující hlášky: "no tak otoč se a vyšpul na mě ten zadek", "neschovávej se ať ti můžu pořádně nařezat" a někteří bastardi u toho ani nezpívají koledy! Když se náhodou někdo zapomene a přijde po poledni, kdy má dívka právo muže polít kýblem vody, prohlásí matka, že ho přece nepolijeme ale ještě jednou nastavíme zadnici a dáme pěkně chlebíček a krasličku, to je přece kamarád! Wtf?

je to dobrý, jsem schovaná a nikdo mě nevidí!

Nejen já jsem si tenhle tak trochu sadistickej zvyk neužívala, není výjimka, že mi kdejaká paní prozradila, že Velikonoce nesnáší, jak vidí pomlázku tak se osype zelenou vyrážkou a tak podobně. Nechci se tu ale pouštět do polemiky jak v dnešní relativně genderově vyvážené společnosti není bezduché třískání holek zrovna fajn, i když ta síla mladých proutků jistě působí na imunitu lépe než ginko biloba. Každopádně jsem v tom vyrostla a je to pro mě zvyk jako každý jiný, pokud se tzv. "vyšukání" provádí jemně a chlapec u toho zpívá, je to docela pěkný zvyk.

Francie, březen 2016. Česká asociace pořádá pro krajánky české Velikonoce. Máme vejce i vosk a máme i proutky. A tak dochází k tomu, že Lulu plete svojí první pomlázku v životě. Vrcholem ironického okamžiku potom je, že jí to učí plést jiná dívka. Nadšeně přinese pomlázku domů a ....nic. Ona tam jen tak leží bez povšimnutí, bez toho, aby mi někdo aspoň náznakem vyprášil kožich. Kdybych jí takhle nechala válet doma v čr, koleduju si o pěkný výprask v kteroukoli roční dobu.

Buďme rádi že nežijeme v Rumunsku, tam se musí dívka na Velikonoce nechat pokousat od Drákuly! :)

Pak, den před Velikonočním pondělím v mé nové super extra geniální práci vyprávím kolegům (téměř samým chlapům), jak v Česku slavíme Velikonoce. Oni že prej tu pomlázku teda chtějí vidět. Nadšeně ji přinesu a vysvětlím k čemu slouží. Ale ani tady se šukat nebude, chlapi se k ničemu nemají, ani náznakem, ani nezkusí jak pěkně sviští vzduchem, prostě nic. A přitom tentokrát si na kolegy vážně nemůžu stěžovat, rozumíme si a skoro pořád se něčemu smějeme. Někdo vrtí hlavou a nevěří tomu, že by si to české ženy vážně nechaly líbit, u někoho zahlédnu stín lítosti a nabízí mi čokoládový vajíčko. Ženský se prostě nemlátí. 

"Proč bys měla dostat výprask když jsi nic neprovedla?"

"A to jako holky mají taky jednu na obranu?"

"Jo aha, já myslel, že je to opačně a že to chlap dává vejce."

Včera jsem prožila doposud nejnáročnější den v nové práci. Lilo s maličkými přestávkami celý den, v parku byli vždycky max 4 lidi kterým nevadila sprcha a my na ně nenápadně ze země dávali pozor. Při tom jsme se cpali čokoládovýma vajíčkama pro klienty, kteří přece jenom radši tráví Velikonoce v suchu. A víte co? Nakonec mi ten výprask ani nechyběl. Vštipovat malým klukům už od malička že seřezat holky je sranda, mi zrovna moc dobrý nepřijde. Ani na Velikonoce. A teď hurá do mě, milí mužští čtenáři, nandejte mi to! Jo a ještě dodávám, feministka nejsem a nemám je ráda. :)

Je toho víc co žabožroutkové nechápou, třeba takový skloňování! :)

Na konec jedna velikonoční:


Šuky, šuky, šuk, já jsem malý kluk!

A já šukat nepřestanu, dokud něco nedostanu!


:)

mučící nástroj Čechů na osum?

Seifert nekecal!

Když v jedné z oblíbených básniček mého dětství říkal, že když něco krásného končí, něco jiného začíná. A tohle bude příspěvek o odcházení a začínání aneb Lulu má novej džob!

Letos to na mě nějak sedlo ve velkým. Práce s francouzskýma smráďátkama už mě začínala spíš štvát než těšit. No a tak jsem si řekla, že je opravdu na čase poohlídnout se po něčem jiným. Na jednu stranu mi staré práce nabízely komfort teoretické volnosti, cestovat jsem mohla kdy se mi zlíbilo (a to i měsíc v září), všichni už vyložili karty na stůl, takže nehrozilo že by mě třeba někdo začal nesnášet. Na druhou stranu kariéra ve třiceti: hoďka a půl denně omalovánky nebo vybíjená v dešti a pak dělat chůvu si nutně říkala o nějaký posun. Právě to chůvičkaření mě vlastně brzdilo v opravdovým hledání seriózní práce. Upřímně jsem holky měla ráda a nechtělo se mi je opouštět. Naštěstí se ale obě letos dostaly do "hašteřivýho a pláčem vydírajícího věku", což mě podpořilo v chuti se zdejchnout.

Je konec hraní si na kadeřníka, na doktora a na blázny :)

Výhoda registrace na francouzským úřadu práce je ta, že si sami nastavíte filtry na požadované zaměstnání a jejich systém vám pak každé ráno posílá nabídky. A tak jsem jednoho rána ještě napůl spící objevila nabídku jednoho lanového parku, kde hledají instruktorku. Nabídka mě natolik zaujala, a od první chvíle jsem nějak cítila, že to bude ono, že jsem okamžitě odpověděla. Nutno asi dodat pro ty, kdo mě neznají, že jsem v lanovém parku pracovala něco kolem tří let a ač to byla práce únavná, hodně jsem si ji úžívala.

Za den dva mi volá nějaký týpek a prej že by se se mnou rád poznal a ať se prý přijedu do parku ukázat osobně. Místo leží na opačném břehu řeky Erdre, u městečka Carquefou, autem tam jste za necelých 20 minut, na kole je ale cesta delší, protože přímý most je pouze pro auta. Na pohovor jedu radši autem a váhám, zda se obléknout jako cool instruktorka do outdoor hadříků (v případě, že mě hned vyšlou ukázat nějaké moje praktické dovednosti ve výšce) a nebo do hezké elegantní varianty, lehce sexy, abych tak případně mohla na sympatického pána v telefonu zapůsobit jinak než svým fyzickým výkonem, který značně poklesl po nekonečné konzumaci mousse au chocolat.

MDŽ? Ne, jenom výpověď :)

Nakonec zvolím druhou variantu. Město Carquefou je pro mě začarované, vždycky se v určitém místě přestanu orientovat a skončím na opačné straně, něž chci. Tak je tomu i tentokrát. V jakési garáži se zoufale vyptávám na cestu. Prší a zmokly mi vlasy. Nakonec park najdu. Parkuju a vydávám se cestičkou pro návštěvníky lesem s vysokými stromy. I když panuje klasické bretaňské počasí, v lese je krásně, zeleň všude okolo. Chvíli počkám než předchozí uchazečka odejde a pak je řada na mě. Se dvěma sympatickými šéfy si povídáme v malé budce plné lezeckého materiálu. I když jsem to spíš já, kdo se vyptává, na konci mám dobrý pocit a odcházím s tím, že to mám snad v kapse. Za 14 dní telefon, ano, mám to tam :)

Přede mnou je nepříjemný úkol, který bych nejradši delegovala na mojí sekretářku. Žádnou ale nemám, tak se do toho pouštím sama: oznamuji ve škole a v rodině, že je za měsíc opustím. Všude mi kupodivu přejí hodně štěstí a samozřejmě chápou, že na poloviční úvazek nemůžu pracovat až do smrti. Rozloučení s mýma holkama probíhá v objímacím módu. Nakonec mi napíšou dojemný dopis, kde mi děkují za všechny neplechy, které jsme spolu prováděly. Ovšem chabou náhradu za mě našli okamžitě a už jí prej teď mají rády. Pfff, věřte dětským citům! :)

konečně jsem dostala milostný dopis!

Než začneme vítat klienty a provádět je parkem, musíme se podle francouzské legislativy řádně vyškolit. Třídenní intenzivní školení práce ve výškách začíná v pondělí v 8 hodin ráno. Spolu s naším parkem je tam i mnoho dalších budoucích pracovníků lanových center. Celé tři dny jsme buď venku nebo v boudičce, kde je ještě větší zima než venku. Naštěstí neprší! Já a dalších 19 lidí se klepeme zimou, navíc mám rýmu jako trám. Přes to všechno jsem ale šťastná, mám po třech letech konečně pocit, že jsem mezi svými. Tentokrát už v "autdórovém autfitu", pohodlných botách, jen jedna slečna přijde v elegantní kožené bundičce, je veřejně ponížena a je jí zapůjčena softshelka :) Dozvídáme se spousty teoretických znalostí, jako třeba všech možných směrnic, kdo je zodpovědný za co, co musí kde viset, jakou životnost má jaký materiál (lezci, věděli jste že třeba sedák 10 let?) atd... Zkoušíme si přivítat klienty a zjišťujeme že správně je instruovat a na nic nezapomenout není vůbec sranda. Velkou část dne se ale učíme různé situace a evakuace klientů z překážek. Po třech dnech můžu upřímně říct, že bych zvládla sundat kohokoli z téměř jakékoli situace. Pokud ovšem nezapomenu už tak složitý postup, ale to přijde s opakováním. Kolega, který už v parku pracuje třetím rokem mě vyzývá, abych ho sundala z červeného okruhu z výšky asi 15 metrů. Je přitom zavěšený v překážce a nemůže se na ni vyškrábat. Abych se k němu vůbec dostala, musím začít středně náročný okruh od začátku, pak si tam tak visím, provádím všechny kroky a po nějaké době ho spouštím dolů. Nemyslím na to, co je pode mnou a vracím se na zem. A tak to jde pořád dokola. Taky se učíme šplhat po laně pomocí: nevim jak se to řekne česky, en francais poignée a id, což je docela makačka. 

Na konci druhého dne, kdy nacvičujeme sundání klienta, který je v bezvědomí a nespolupracuje, nezbývá než ho odříznout, se stane hrůzně vypadající nehoda. Protože máme nedostatek "odsedávek" které můžeme přeříznout, trénujeme každý střihnutí pouze jednoho ramene odsedávky. Oběť se proto dostane doprostřed lanovky, pod ním nic a jedno rameno staré odsedky odpojí, visí tak pouze na jednom a kolega ho přijde zachránit a bezpečně dopravit na zem. Jeden kolega si ale omylem odpojí obě ramena na ráz. Jeho chyba. Visí proto zoufale pouze za ruce v 7 metrech, po několika sekundách se pustí a spadne. Poskytneme první pomoc a naštěstí se hýbe a vstává. Nutno dodat že na nácvik nepoužíváme stejný materiál jako klienti parku, těm by se tohle nikdy nemohlo stát, systém uchycení k vodícímu drátu neumožňuje odpojení vprostřed překážky, pouze na konci a to jenom jedno rameno, takže jste pořád jištění! Místní doktor předepíše brufen a ani neudělá rentgen, jak francouzské!

tady by se hodilo nějaké odlehčení, co třeba sněhulák :)

Na konci třech intenzivních dnů, kdy si doma dám horkou sprchu, uvařím jídlo na další den a jdu spát po večerníčku, nás čekají zkoušky. Musíme napsat teoretický test a předvést na čas dva zákroky: spuštění klienta z plošiny a autoevakuaci. Nic extra náročného. Test je pro mě celkem složitý, ještě nejsem tak daleko s francouzštinou, abych rozuměla všem pojmům a kolikrát opominete slovíčko a věta budí zcela opačný význam. Po očku si proto kontroluji odpovědi s kolegy okolo. Z testu mám 14,5 bodů z 20. Potřeba bylo 11 takže cajk. Horší už je ale praktická zkouška. Na sundání klienta máte 4 minuty a na autoevakuaci jenom 2. Velice rychle a bez problémů dostávám dolů kolegyni, teď už zbývá jenom moje maličkost. Když jsem dole, uleví se mi, zkoušející mi ukazuje čas: celé jsem to zvládla za 3 minuty 14 sekund. Upozorní mě ale na chybu, které jsem se dopustila. Když jsem byla na plošině, v jedné fázi musíte zařízení pomocí manipulační páky uzamknout, což jsem neudělala. V mém případě mě to nijak neohrozilo, v jiném by ale mohlo a je to procesní chyba. Jsem na sebe naštvaná, trochu mě uklidňuje že nejsem sama, kdo udělal chybu a jsou i mnohem vážnější. Radost ale nemám. Školení je u konce a ze mě se stává...pozor...

Operatér!

Takže vážení, už jsem jen tak nějaká animátorka! Od včerejška je ze mě operátorka! Což je upřímně asi ta nejhorší věc na celé práci. Jinak má jen samé výhody:

1) Můj šéf vypadá jako doktor House!

2) Je to smlouva na půl roku, takže po zbytek můžu dělat cokoli jiného, cestovat, úplně změnit práci a nebo se tam zase vrátit.

3) Ach ten les! 

4) Kolegové se zdají být cool (až na slečnu v kožený bundě)

5) Šéfové vyznávají stejné hodnoty jako já: máme suchý záchod z kterého pak vzniká zemina pro rostlinky, hodně dbají na přírodu a nenarušení rovnováhy lesa, jsou důslední v předpisech a nepodceňují bezpečnost nás i klientů. A kdo přijede na kole, má vstup levnější o tři éčka!

6) Každý den pojedu na kole: trénink na plánovanou cestu na sever plus hezčí zadek!

7) Na obědy jsem si koupila super krabičku bento a každý den tak budu mít jenom to, co mám sebou, což omezí dopo/odpolední luxování a zírání do ledničky.

8) Bolí mě krásně svaly a mám zdravě červený tváře.

9) Miluju že jsem v práci v pohodlným oblečení a celý den nosit na sobě sedák! 

10) Všechny okruhy budeme procházet několikrát denně, budeme dělat noční akce ve stromech, spát venku a tak podobně! Jupííí!

takhle nějak si moje budoucí zaměstnání představuju :)

Tak uvidíme, co budu psát příště, hned první víkend má být deštivý a máme objednané klienty ;)

Teď trošku reklamy: přijďte všichni do lanového parku!! Více info osobně! :)

Jaroslav Seifert: 

Píseň (Poštovní holub)

Bílým šátkem mává,

kdo se loučí,

každého dne se něco končí,

něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,

vraceje se domů,

s nadějí i bez naděje

věčně se vracíme domů.

Setři si slzy

a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

kdo mi přijde na Velikonoce nařezat? ;)

Návrat do Mordoru

Kdyby mě někdo aspoň varoval, že jakmile vám na tachometru naskočí třicítka, mozek vám zcepení (nemám páru co to znamená ale hodí se mi to do věty), budu si při balení do hor dávat majzla...

íčko pro plavce

Ale zpátky na začátek! Moje letošní předsevzetí bylo především aby tento rok byl nezapomenutelným, plný zážitků, na které jsem dosud neměla dost času, odvahy a nebo dostatek výmluv, tím rozumějte především cestování. Jakmile jsem ale úplně omylem našla jinou práci (o tom možná někdy později), moje naděje na letní cestování šly pěkně rychle k šípku. Tak si teda aspoň, než nastoupím a budu makat vod nevidim do nevidim, splním tradiční zimní sen: vidět jak sněží, běžkovat, lyžovat, postavit sněhuláka (přesně v tomhle pořadí). A protože přinejmenším jeden další člověk byl pro se mnou tuhle výpravu za polární kruh podniknout a dokonce i svým vlastním autem, stačilo už si jenom zabalit.

celý týden jíte jenom sejra, hrozný! :)

Problém číslo jedna: Z posledních několika let jsem byla zvyklá na ekonomická balení. Cesta na pět týdnů s příručním zavazadlem, můj život sbalený v jednom kufru...Takže jsem pořád ještě v ekonomickém módu sbalila pouze jednu bundu na sebe. Což se ukázalo jako kámen úrazu celé výpravy. 

Naším cílem se stalo z Nantes nejdostupnější pohoří, kam jsem již jednou sama zavítala: Massive central. Mimochodem, autem tam jedete 5 hodin, do Pyrenejí 6 a máte jistotu sněhové pokrývky, což vám v Masivu nehrozí. Vyrážíme ve středu kolem jedné odpoledne, bereme dva spolujízdaře a kolem dálnice kvetou stromy. Přesně v 18:20 se ocitáme v sedle nad městem Clermont Ferrand a....hustě sněží! Ve stodvacetikilometrové rychlosti vystrkuju ruku z auta a jsem celá casná (zkouším si osvěžovat některé české výrazy a slovíčka). Už je téměř tma ale ještě stíháme výhled na sopečné kužely lemující obzor. Po 19 hodině jsme v místě prvního noclehu, u Audrey a Paula, kteří nám nabídnou svůj gauč. Kromě něj i místní specialitku: Trufade. Představte si brambory na kostičky, opečené na pánvi a zamíchané s lahodným tekoucím sýrem, česnekem nebo slaninou. Takže to hubnutí teda ještě asi odkládám! Nesmí chybět místní víno a do každé nožky i něco tvrdšího. Specialitou je likér z hořce (gentiane) a také verbeny. Všechno ochutnáme a jdeme na kutě. 

to co vypadá tak nevábně je šíleně dobrý aneb Trufade

zákoutí se žrádlem!

Ráno nás čeká cesta krajem sýra St. Nectaire. Můj společník a řidič pracuje (jako většina frantíků) v potravinářském průmyslu. Náhodou narazíme na jeho klienta - výrobce sýru, kde nám paní recepční prodává za speciální cenu pouhých 12 euro víc než 1,6 kilový bochník. Krajina je krásně kopcovitá a téměř na každém kopečku stojí hrad. Taky kupujeme klobásku, jak jinak než s příchutí sejra. Jedeme dál a výš...sněží! Ještě o několik kilometrů dál už jsme nuceni nasadit řetězy (Francouzi žijící v Nantes jaksi nemají letní a zimní gumy, jenom ty letní). Já něco takového dělám poprvé, můj společník podruhé. Podle toho to taky vypadá. Za 45 minut je hotovo, půjčujeme si běžky a vyrážíme na okruh k jezeru Pavin. Krásnému lesnímu jezeru v kráteru sopky. Ve Francii se za vstup na běžkařské okruhy platí. My ale jdeme z jiného parkingu, kde není výběrčí kadibudka. Takže načerno! Sněží a během necelých 4 hodin se výrazně mění teplota i kvalita sněhu, takže to zrovna moc neklouže. Jedeme černý okruh, asi 13 km, který je ale necelý upravený. Tak pak bloudíme lesem a užíváme si to ticho a svištění lyží. U chajdy stavíme sněhuláky. Pak jedeme směr parking, ale dole pod kopcem po pěkném sjezdu zjišťujeme, že to není náš parking. Šlapeme stromečkem zpět. Unavení jedeme k mému známému Jeanovi, který mi schoval klíč od domu do kytek abychom u něj mohli strávit noc. Jedeme přes známé centrum Super Besse. Pak na silnici děláme zásadní chybu, když jsme líní sundat řetězy a jeden tak krásně zničíme. Vaříme rejži a padáme mrtví do hajan.

řetězová akce a reakce

Další den se vypravujeme na sjezdovky. Volíme centrum Chastreix, kde jsou oproti ostatním ceny poloviční (za celodenní lyžovačku zapaltíte 18 euro). Půjčujeme lyže a ač není vidět na krok a sněhová vánice řádí všude okolo. Nejsme másla a jedeme nahoru. Tady zažívám jeden z dalších psychedelických stavů, houbičky hadr. Po určité době, kdy jsem obklopena bílou a nic než bílou a nevidím vůbec nic, jenom záda člověk dva metry před vámi. Přestávám se orientovat v prostoru a to se projevuje hodně nepříjemným pocitem že nejsem schopna rozeznat jestli se pohybuju, nebo ne. Stává se mi tak při brzdění, že mám pocit, že už stojím, ale ve skutečnosti mám ještě nějakou rychlost. Udělám tak pohyb, který bych udělala na pevné půdě a v téměř nulové rychlosti sebou div nešvihnu. Zkoušíme ještě další sjezdovky, vítr burácí a ledová tříšť nás bodá do obličeje. Myslím na Hanče s Vrbatou, že to asi  vůbec nebyla hezká smrt. Kolem jedné to vzdáváme a prodáváme lístky nově příchozím odpoledního lyžování chtivým.

běžková akrobacie

Chastreix je nejvíc punkový lyžařský areál, potvrzuje nám večer Jean. Nikde tam totiž nejsou turnikety na lístky a ani je nikdo nekontroluje, pokud tedy chcete lyžovat zdarma, nic vám nebrání. Taky množství údajně zprovozněných sjezdovek zcela neodpovídá reálu. Měly být zavřené pouze dvě z asi 10, místo toho byly protažené 3, maximálně 4 a jezdily dva vleky. 

Jsme promočení až na kůži což mě pálí ještě víc, protože nemám tu náhradní bundu, že jo. Beru si proto několik vrstev triček a mikin a vyrážíme nakupovat alkáč do nedalekého města Bourboule. Večeříme s Jeanem a Alice.

vidím že nic nevidím

takhle vypadá zamrzlej úsměv

Sobota. Leje jako z konve. Sníh skoro zmizel. Nevzdáváme se (teda já bych se ráda vzdala) a jedeme na nástupní místo běžkařského areálu zvaného la Stele. Za deště vyrážíme na asi 7km okruh. I přes déšť to sviští docela pěkně. V jednom místě vyjedeme z lesa a vichřice nás málem zase zaparkuje zpátky. Obracíme to a jedeme vrátit lyže před polednem. Jíme a rozhodujem, co dál. Já už mám teda všeho toho mrazu a mokra plný kecky. 

Vyrážíme na další část výletu, asi po dvou hodinách se blížíme k městečku Sarlat, kde bychom za normálních okolností měli CS ubytko. To ale odřeklo, hledáme proto co nejlevnější hotel. Za 49 euro na noc spíme asi 4 km od Sarlat. Večer jdeme na prohlídku města a nakonec odoláváme plechovkách s makrelou a v místní restauraci si dáváme menu za 16 euro, ve kterém postupně ochutnáme místní speciality. Kraj je vyhlášený pro husí játra, sýr a lanýže, takže hádejte, co asi večeříme, mňam!

husí ráj (jak pro koho)

můj milý zkameněl

Nedělní ráno prohlížíme Sarlat za světla a pak už hurá podél řeky Dordogne, známé díky svým hradům a zámkům majestátně shlížejícím z okolních kopců. Kromě středověkých památek je kraj proslulý hlavně těmi pravěkými. Je zde mnoho slavných archeologických nalezišť, mezi ty větově známé patří jeskyně Lascaux (nefrancouzštináři: Laskó). Zastavujeme se například v pevnosti Domme, odkud je krásný výhled na vylitou řeku a další hrady. Pak třeba na hradě Castelnaud a Beynac. Asi dvě hodiny strávíme v nejtajemnějším hrado-domě postaveným ve skále. Kromě replik slavných Venuší a oštěpů je tu i výstava středověkého mučení. Přečtu si asi 3 popisky a sběžně si prohlédnu nejrůznější hrůzné předměty. S mojí představivostí neriskuju měsíc nočních mur, jdu si radši do shopu prohlédnout recepty z jablek. 

Nakonec se rozhodujeme, že teda na tu Lascaux zajedeme. Je ale už pozdě a jeskyně je dvě hodiny zavřená. Stejně to není ta pravá ale jenom replika pro turisty. Vyfotíme se, naskočíme do auta a hurá 5 hodin cesty dom. Kolem půlnoci ždímu všechno oblečení a ulehám do svojí postýlky...

Tak abych pomalu začala balit na další výlet, když mám ještě týden prázdniny! 

Galerie:

stezka Kráter: pozor zatáčka

Lulu jedeee :)

Sarlat by night

vylitá

5 minut sluníčka

Castelnaud

taky

stylová půjčovna kanoí

kdo má nejkrásnější lebku? :)

divočáci

s cedulí se to taky počítá! :)