pondělí 7. prosince 2015

Neuvěřitelná dobrodružství z Balkánu: Bulgaria

Bulharsko. Když mi pan Vé oznámil, že kromě Rumunska navštívíme také Bulharsko, dalo by se říci, že moje reakce nebyla zrovna pozitivní. V hlavě mi okamžitě naskočil film, který jsem si sama režírovala a v němž hlavní roli hraje moje babička: "Jó to my na dovolenou za komunistů mohli tak akorát do Bulharska." Pak střih, obraz babičky za mlada v jednodílných plavkách šklebící se na jakési přelidněné pláži spolu s dalšíma Čechoslovákama a s přenosnou ledničkou plnou řízků v alobalu. Brrr.

Co jsem to za zvíře?

Od Bulharska jsem proto nečekala nic, jen to nejhorší. Tenhle dojem a ošklivé studu hodné předsudky se poněkud změnily, když mě pan Vé donutil si proštudovat túristickou brožúrku se spoustou pestrobarevných obrázků selek v krojích. Naštěstí pro klid zájezdu jsem tam našla i několik zajímavých kapitol o místních horách. 

Naposledy nás osud zanechal v jakémsi autě směřujícím z rumunské Bukurešti na bulharskou státní hranici. Čeká nás tříhodinová cesta. V autě je nás pět. Leje jako z konve. Necháváme se vysadit u vesnice Kosovo Pole. Tady by nás měla ubytovat rodinka. Kosovo pole je vesnice, kde nic není a obyvatelé ubývají. Po úvodních peripetiích (na dešti zjišťujeme, že pan Vé vytratil v autě telefon, nakonec ho voláme a vrací se, pan hostitel nás nemůže najít), se dostáváme do sucha a téměř tepla jednoho venkovského domu. Záchod je opět kadibouda na zahradě. Přivítání je velmi milé, postarší manželé, pán mluví anglicky, paní se se mnou snaží komunikovat bulharsky. Zjišťuju, že bulharština a čeština jsou si vzdálenější než jsem čekala. Kdybych dávala větší pozor na hodinách slavistiky, mohla jsem si ušetřit překvapení. Paní třeba vypráví, že krávu už nemají 3 godiny. To byla asi velká zabíjačka dneska, říkám jí. Pak mi vysvětlí, že godina znamená rok. Hostitelé nás pohostí typickou večeří: klobása, šopák a pivo. V noci musím čůrat. Je tma jako v pytli, leje a kadibudka na druhém konci zahrady plné hospodářských zvířat se jeví jako nadlidský výkon. Usoudím, že travička hned vedle taky potřebuje zalít. :)

Obranou bulharských ovcí proti řádění medvědů je postavit se na hlavu!

Vstáváme v 7:30 a pan domácí nás veze do vzdálenějšího městečka, kde můžeme chytit autobus do Veliko Tarnovo, bývalého hlavního města Bulharska. Díky dešti, citelnému ochlazení a i faktu, že mi červená řepa v batůžku vytekla na kalhoty, čepici a batoh, nezačíná naše putování zrovna skvěle. My se ala nevzdáváme. Hledáme centrum, kupujeme pohledy a jdeme k pevnosti. Vstup ale stojí 6 leva (asi 3 eura) a prý tam nic moc není, lepší je to zvenčí. Proto stopujeme do vedlejší vesnice, kde by se měly nacházet dřevěné kostely a domky, je úterý a vše je zavřeno. Tak se aspoň ohříváme v restauraci omeletou a klobásou. Zpátky do Veliko Tarnovo jdeme pěšky. Setkáváme se s hostitelem Emilem a jeho rodinou. Jeho manželka Iskra nám připravuje delikátní večeři - karbanátky s lilkem - a my tak strávíme příjemný večer diskusí na aktuální témata. 

pevnost ve Veliko Tarnovo

Budíme se jako vždy brzy, až na to, že Emil vyspává do 9. To je občas taky nevýhoda CS, musíte čekat, až se hostitel probudí, což vám může výrazně zkrátit den. Bohužel nám dá špatné informace o silnici, kterou hledáme, strávíme proto hrozně času blouděním a špatnými autobusy. Nakonec to vzdáváme a na infocentru se od zcela otrávené slečny dozvídáme správný čas a směr busu. Ten jede až ve 12 hodin, sakra! Zkoušíme stop, nic. Konečně sedáme na bus a pak ještě pochodujeme asi 2 km pěšky ke klášteru Drija. Prohlídneme si ještě jakousi jeskyni a dál chceme jet vlakem. Po cestě požádám paní s holčičkou, která čistě náhodou jede přesně tam, kam my - města Trjavna. Schůzka s naší další hostitelkou, sexy čtyřicátnicí, máme v 5 hodin. Pak to ale odkládá až na 6. Doslova mrzneme. Její rodina je velice sympatická, opět nám chystají luxusní večeři, dcera se učí na malířku ikon (rozumějte svatých obrázků) a doma má velmi krásné obrazy. Syn nám hraje na kytaru. Pořád ještě nevíme, co budeme dělat další dny.

V 7 mě pan Vé budí, že už to vykoumal. Plán zní jet jenom s malým batůžkem na památník a horu Šipka a pak se vrátit a strávit druhou noc u sexy paní. Jedeme busem v 9h do Gabrovo a odtud v 10:45 do Šipka, tedy sedla pod vrcholem. K rozhledně vede něco kolem 700 schodů, kdysi se zde odehrála slavná bitva roku 1817 mezi Bulhary, kterým pomohli Rusové, a Turky, kterým aliance nakonec vyprášila kožich, nutno říci že po ošklivých bojích a kruté zimě. Zpět stopujeme rumunské auto a v serpentinách tak nostalgicky vzpomínáme na rumunský způsob předjíždění a řezání zatáček. Jdeme navštívit typickou vesnici, jakýsi skanzen, kde můžete vidět všemožná řemesla, jako třeba zpracování kůže, ovčí a kozí vlny, typické produkty, mlýn. Pak chceme stopovat k dalšímu klášteru, ale jednak stojíme na špatné silnici a potom nám stejně nikdo nezastavil, tak na to pečem a stopujeme do Gavrovo a pak se vracíme do Trjavna. Máme hlad jako bulharský medvědi a tak zkoušíme místní restauraci. Tady bych ráda upozornila ty z vás, kdo se chystáte navštívit Trjavnu. Nikdy nechoďte do restaurace naproti kostelu. Pan Vé dostal ledové brambory dva dny staré přímo vytažené z ledničky a já jakési maso topící se v oleji. Při placení nás paní natáhla o 6 leva, s čímž nesouhlasíme. Prý nám dala anglické menu, kde nepřepsali ceny. Místo, aby se omluvila, vztekle odchází. Večer jdeme se sexy paní na koncert Tribute to Queens a pak ještě zaskočíme na skleničku. 

schodiště k Šipce

a rozhledna samotná

Další den nás čeká dlouhý přesun do města Plovdiv. Budíme se v 5 ráno a běžíme na bus do jakési stanice, kde nic není, jenom silný vítr. Pak jedeme vlakem do Staré Zagory odkud hned pokračujeme až do Plovdivu. Tady nemáme ubytování a ani rezervované auto. Všechny online půjčovny byly vyprodané. S bágly se trmácíme městem a Lulu má krizi. Je protivná a vzteká se. Dnes na to není vůbec pyšná, protože Plovdiv je vážně krásné město. V tu chvíli má ale měst plné zuby a jediné po čem touží jsou hory, kde by její duše opět našla klid. Volám proto do všemožných půjčoven, zda bychom nemohli dostat auto hned a vydat se na cestu do další, neuvěřitelně lákavé destinace. Totiž máme možnost strávit noc v národní observatoři poblíž Čepelare. Hostit nás bude celebrita mezinárodního významu, slečna, co se podílela na objevu vody na Marsu. Jedna půjčovna nás vyslyší a za 22 euro na den plus 15 za vrácení v Sofia nakonec po nekonečném dohadování a rozhodování vyrážíme na cestu. Je už ale pozdě a slečna nás nepřijme. Zastavujeme se ještě u jakéhosi hrádku na skále. Pak už stoupáme až do Čepelare, kde zajedeme k prvnímu penzionu, který se nám pozdává a zůstáváme za 45 leva na noc.

asi Brno :)

Ráno se konečně malinko vyspím, až do 8. Pak nakoupíme něco k snědku a vydáváme se ke "Kamenným mostům", úžasnému skalnímu útvaru. Prolézáme všechny díry a mosty, u babky kupujeme med. Pak jedeme dál a chceme jít k další skále, bojíme se ale medvědů a tak to asi po 3 km otáčíme. Vracíme se zpět a obědváme v parku kukuřici s tuňákem. Odpoledne vyrážíme do Ďáblovy jeskyně. Vstup je 5 leva a výklad prý bude i v angličtině. Průvodce nás ale doslova "fakuje" s tím, že za výklad v angličtině bychom museli zaplatit každý 10 leva a navíc to nahlásit předem. Takže o historii nevíme nic, nevadí. V okolí je krásná via ferrata a taky jeskyně přístupná s lezeckým vybavením. To nemáme ale rádi bychom si ho někde vypůjčili. Nikde nic není. Hledáme nocleh, nakonec zakotvíme ve vesnici Jagodina v penzionu Kameník. Za 36 leva a 8 leva večeře.

Jeden z mostů

Já se medvědů nebojím, s dvěma klackama je přemůžu!

Ráno celí natěšení jedeme k jeskyni Jagodina, která otvírá v 9, je ale prý málo lidí na prohlídku a tak nás vezmou až v 10. Je kosa a čekat se nám nechce, Zastavujeme ve vesnici Široka Laka s kostelíkem a kamenným mostem. Pokračujeme do sedla, odkud vede krásná stezka ke Smoljanské pevnosti. Tuhle zastávku nesmíte vynechat, Z pevnosti už moc nezbylo, z vrcholku hřebene jsou ale úžasné výhledy na všechny strany. Na sluníčku strávíme asi 2 hodiny kocháním se. Zpět nás zažene jedině hlad. Jíme zpět v Čepelare a čekáme na Rosu, superstar astronomického nebe, s kterou stoupáme k observatoři. Jsme celí vzrušení a těšíme se na slíbené pozorování údajně největším teleskopem v Evropě. Bydlíme v nejkomunističtější ubytovně, jakou jsem kdy viděla. Rosa nám klepe na dveře s tím, že si v Čepelare na lavičce zapomněla kabelku a jestli by ji pan Vé neodvezl na policii. Auto už tak hodně "žere" ale co se dá dělat. Asi za hodinu se vrací, je už konečně tma a tak jdeme na prohlídku areálu. Rosa nám vysvětluje, jak měří vlhkost, jak těžký je život daleko od lidí a co všechno se na stanici pozoruje. Vede nás k hlavnímu teleskopu a ukazuje na pc jakési snímky mlhovin a dalších vzdálených vesmírných útvarů. Taky se dozvídáme o černých dírách, čemuž je ale poměrně komplikované rozumět v angličtině a ještě když mluví celkem rychle. Pak dvakrát obejdeme po ochozu observatoř, s tím, že je prý moc mraků a vracíme se zpět. Jsme zklamaní, hvězdy jsou vidět jasně, na obloze je jeden mráček. Spíš se asi Rose už nechtělo. Zavře se do pokoje, lahev vína, co jsme na společný večer přivezli, si proto otevíráme sami. 

zátiší s telefonem

národní observatoř

zpátky do minulosti

haló, NASA? Letí sem meteorit!

Místo na mě ale i přes zklamání z očekávání působí až neskutečně. Člověk se vždycky někde vyskytuje. Já se zrovna teď nacházím v Národní bulharské observatoři, kam se asi běžný člověk jen tak nepodívá. V komunistickém pokoji s výhledem na kopce, zapadajícím sluncem, středověkým radiátorem a knížkou o vrcholech světa, jindy zase třeba v pařížském bytě v rozvrzané posteli nebo na lesní cestě, kde na vás v 5 ráno svítí jelení oči. Prostě se vyskytujete a přemýšlíte, jak jste se tam vzali, co všechno se muselo stát, abyste se tam dostali. 

Všechno je naopak!

V pondělí 5. října ráno se procházíme po stanici, je nádherně. Pak se vydáváme konečně směr bulharské velehory. Za tři hodiny dojíždíme do města Bansko, známého zimního střediska v pohoří Pirin. Pár základních potravin k obědu a po silnici v šíleném stavu se vydáváme k horské chatě. Obědváme a ve 14:30 se konečně vydáváme k vrcholu 2915 m. Je to tak trochu risk, vzhledem k tomu, že v 7 už je tma a cesta na vrchol údajně trvá 3 hodiny. To ještě nevím, co mě čeká. Stoupáme křovinatou cestou a asi po 30 minutách se ztrácíme. Pan Vé navrhuje cestu přímo nahoru. Nebráním se, protože na kamenech vidím sem tam otisky bot. Po krkolomném šplhání po kamenech se ale ocitáme v hustém křáčí. Cesta nikde. Pan Vé trvá na pokračování a prodírání se křovím. Jdu, ale začínám si myslet, že je to chyba. Pak se ocitáme v kamenném poli. Nikde ani značka, ani človíček, jenom obří šutry, při jejichž překonávání si musíte dávat sakra pozor, abyste si nevymkli kotník. Pan Vé jde napřed mrknout jestli výš není značka, lže mi, že je a láká mě za ním. Když odhalím lež, pan Vé to neskutečně slízne. "Už s tebou nikdy nikam nepojedu a tak dále, blabla." Nezbývá mi ale než pokračovat. Hysterický výstup mě hodně vyčerpá, to není v horách úplně dobrá věc. Konečně v dáli vidíme vyšlapanou cestičku. Po dalším kamenném poli se k ní s vypětím sil dostáváme. Tady mě popadne druhý dech a při otázce, jestli se vydat nahoru nebo dolů se vydávám směrem k vrcholu. Mont Vihren prostě pokořit chci. Po nějaké době potkáváme pána, co jde dolů. Prý je to na vrchol ještě asi hodina 15 min. To je trochu risk ale jdeme. Dostáváme se do sedla, kde je krásný výhled na jezera na druhé straně. Po rovince běžíme, pak opět stoupání kamennou sutí. Pan Vé dosahuje vrcholu sám, asi 15 minut přede mnou. Já asi deset minut po páté. Vše je v mlze, foto, banán a hurá dolů. Dolů doběhneme za hodinu dvacet. Nový rekord je na světě. Rozhodujeme se pro nocleh na chatě, majitelé nejsou zrovna přátelští, vaří nám omeletu a pijeme pivo společně s dalším obyvatelem chaty, Francouzem Benoit z Bretaně. Náš pokoj je kompletně ledový, spím pod 4 dekami.

Pod Vihrenem

dobyt!

Není to pocestný?

Budíme se v 7 a rychle mizíme. Jedeme směr Blagoevgrad. Po cestě navštívíme Stobské pyramidy, jakési zvětralé skály a Rilský klášter. Ten je asi jeden z nejkrásnějších klášterů, který jsme na cestě viděli. Mimochodem jsem vyřízená, po včerejším výstupu mám namožené svaly, které se mi nedaří rozhýbat a bojím se, že dnes žádné hory nedám. Hledáme cestu, jak se dostat k 7 jezerům. Zkoušíme horskou silničku ale po dvou kilácích to vzdáváme, nechceme rozbít auto z půjčovny. Objíždíme pohoří a stoupáme ze Saparova Bonia. Parkujeme u lanovky a za 10 leva na osobu si krátíme cestu. Jdeme pěšky od chaty Rilska Ezera (23 leva/os/noc) k chatě 7 ezera (15 leva/os/noc). Necháváme část věcí a stoupáme postupně ke všem 7 jezerům. Taky nás trochu tlačí čas a proto je to zase rychlovýstup. Tentokrát stojí za to. Mraky nikde a stále se více otvírající výhled na stále více jezer pod námi je uchvacující. Vrchol 2635 metrů skýtá úžasný zážitek. Všech 7 jezer jako na dlani. Běžíme zpět. Na chatě je s námi Japonka, dva Izraelci, Kanaďanka a Bulhar s nožem. Jíme smažený sýr a majitel se nám snaží pěkně zatopit v kamínkách. Stejně je ale na našem pokoji děsná kosa. Asi už ani nemusím zmiňovat strašidelnou kadibudku s výhledem na jezera a absenci vody. 

Budíme se zimou v 6:30. Je tma a já tam prostě musím. Vyrazím s čelovkou, zkontroluju, zda mi z kapsy nemůže vypadnout do černé díry telefon, klíče či peněženka, zaujmu pozici a zadržím dech. Posnídáme banán, chleba s medem a sušenky. V 7:30 se vydáváme pěšky dolů k autu. Doprovází nás divoký pes a Japonka. Pes nás chrání před vlky a rysy. Sestup zvládneme za hodinu a půl. Na cestě do Sofie se ještě zastavujeme výstupem na horu Vitoša, tyčící se nad bulharským hlavním městem. Na cestě nás zastihne déšť a nahoře děsně fouká. Vracíme auto na letišti a jedeme do centra metrem. Loučíme se s Japonkou, která je sama na cestě už rok a zítra se vrací domů. Prší a my jdeme pěšky tam, kde tušíme důležité monumenty. Koupíme si teplé jídlo a jedeme se setkat s Kalojanem, cs hostitelem. Místo něj přichází jeho matka. Spíme na nejméně pohodlném gauči na světě.

zvětralé pyramidy

Rilský klášter

Naše malá chajda u sedmi jezírek

a jezírka s chajdou dole

Další den konečně spíme trochu déle. Kolem poledne vyrážíme do města, tentokrát s deštníkem. Procházíme si katakomby pod kostelem, mimochodem ve čtvrtek je vše zdarma. Pak národní galerii a český konzulát, kde je výstava fotografií českých bezdomovců. Jdeme taky do rotundy a obídek si dáváme v místní jídelně. V 6 hodin se setkáváme s nějakou cs holkou a večeříme u Kalojanovy maminky, která nám připravuje polévku z okurky a jogurtu a řecké jídlo. Tady naše bulharské putování končí. Na závěr připojím ještě pár postřehů z této země, od které jsem nečekala nic a ona mi na oplátku dala tolik zážitků! 

  • Jak jistě víte, v Bulharsku používají cyrilici nebo azbuku, chcete li. Její zvládnutí není nijak těžké, přesto nás nepřestával bavit název "restaurace", která se v azbuce píše: PEKTOPATH. Prostě pektopat :)
  • Pozůstatkem komunismu jsou jistě sochy. Je jich všude hodně. U lesních cest, v parcích, sochy dělníků a tak, celkem ohyzdné.
  • Arogance a přístup k turistům je něco, na čem by tahle krásná země měla ještě hodně zapracovat.
  • S tím souvisí i služby, jak jsem psala, pokud chcete výklad v angličtině, zaplatíte 20 leva navíc. Ne na jednom místě jsme se s touto přirážkou setkali.
  • Některé suvenýry vás šokují: hrníček s Hitlerem nebo Stalinem, vycpaná liška s brokovnicí,...
  • Osobně mě trochu rušil právě rozpor mezi překrásnou přírodou a divnými lidmi a příšernou architekturou. Najdete zde spoustu nedostavěných chátrajících budov. Obrovských hotelů, na jejichž dostavění už nezbyly prostředky.
  • Co si člověk jako já neuvědomí je, že bulharské území bylo dřív součástí řeckého impéria, přítomnost řecké mytologie a některých památek je proto všudypřítomná i dnes. Ostatně od řeckých hranic jsme byli jen asi 50 km.
  • Také si musíte zvyknout na to, že kroucení hlavou znamená ano a přikyvování ne. Přiběhla jsem na nádraží a ptám se, jestli ten vlak jede tam a tam. Pán kroutil hlavou, což mě zmátlo, protože jsem do vlaku už skoro naskočila. Říkám, tak ano nebo ne? :)
  • Často můžete vidět fontány a krby, u silnice. To kdyby jste třeba měli žízeň nebo si chtěli ugrilovat srnku :)
  • Ač Bulharsko není jedničkou ve výskytu medvědů, přece jenom jich tam pár je. Proto vždycky, když jsme někde byli cedulí varování, sama sobě jsem si udávala směšné a nesmyslné důvody, proč zrovna tam být medvěd zaručeně nemůže, jako: jsou tam ovce, to by radši snědl je, je to moc strmé, tam by nešel, les je moc hustý, to by neprolezl, moc kamení, to tlačí do tlapek. 
Galerie podivností: 

řežete si tak zatáčky a najednou na vás míří liška brokovnici!
je libo ranní kafíčko s vůdcem?

tady už jde do tuhýho, už se přidali i zajíci!

když si medvěd nedává pozor s krávou

 A normální galerie:



Šipka

Etara: živý skanzen

Stará Zagora a Zagorka, už chybí jenom Hanka

Široka laka a most

výhledy ze Smoljanské pevnosti

pokojík vědce

západ slunce na observatoři

ňáký cedule v mlze, hlavně ať už jsme nahoře :)


Rila monastery

tam kam každý z nás musí




surrealismus

Sofia

taky

osobně

jak se ztratit v mlze

šáhni lvovi na ucho a do roka tě sežere

prší prší jen se leje

prohrát sázku a jít celou cestu bez je docela sranda :)

Tak naviděnou příště v Makedonii! 

úterý 1. prosince 2015

Neuvěřitelná dobrodružství z Balkánu: Romania II.


Posledně jsme zůstali trčet kdesi na benzínce, jsme tam první, brzy ale dochází další a další stopující. Muži. Konečně asi po půl hodině zastavuje auto. Běžím k němu, ale nejede do Brašova. Tehdy udělám chybu a přenechám ho někomu jinému. Mohli jsme se svézt aspoň kousek. Po delší době mi opět zastavuje auto. Dva vojáci a svezou nás asi jenom 50 km. Příjemně si popovídáme a kluci nás vysazují na dobrém stopovacím místě. Zanedlouho opět přibrzdí auto. Sedáme si a děda po dvou minutách jízdy píše na papírek cenu, za kterou nás veze. Údajně 10 euro za osobu. Tolik nestál ani lístek z Bacau. Jelikož jsem od počátku proti platit za stop, říkám rezolutní NE s tím, ať nám zastaví a že si stopneme někoho jiného. Pan Vé se ale snaží smlouvat, při nejhorším to vždycky může svést na tu fúrii na zadní sedačce která nesouhlasí. Zastavuje dalším lidem. Já vystupuju a jdu si do kufru pro bágl. Dědek na nás zavolá že teda za 20 lei za oba nás sveze (asi 5 euro). To teda berem a vydáváme se na jízdu smrti. Dědek je totiž skoro slepý, moc nevidí na cedule, což se projeví hlavně na kruháčích, kde bloudí. Pak taky cesta vede lesem klikatou silnicí. Dědek neváhá předjíždět ve zcela nepřehledných zatáčkách. V zrcátku pozoruju tvář pana Vé jak bledne a křečovitě se drží sedadla. 

Děda nás vysadí na špinavém Brašovském nádraží, kde jíme konzervu kukuřice a rejži. Do centra to je prý asi deset minut pěšky. Když tam ani po půl hodině nejsme, píšeme na lavičce v parku pohledy a sbíráme síly. Pak objevujeme centrum a moc se nám líbí. Brodíme se uličkami a vystupujeme k lanovce. V 7 hodin máme sraz s naším hostitelem Valentýnem. Moc sympatický kluk, máme stejný smysl pro humor a prožijeme tak víc než příjemný večer. Valentin nás provází nočním městem, vyšplháme až ke kostelíčku, kde je parádní výhled na celé město. Ze vzdáleného náměstí k nám doléhá rockový koncert. Super, až na to jeho minikanape, absenci druhé přikrývky a ledovou vodu. Pan Vé je nemocnej, kašel a rýma, poprvé za celou tu dlouho co ho znám. Jo jo, couchsurfing. 

Brašov
Pravidlo cestování číslo jedna: Máš li možnost se omýt, omyj se. A to i když jsi se myl včera. Nikdy nevíš, za jak dlouho se ti další možnost naskytne! 

Zase nějaké výhody spaní u cizích lidí na kanapi přece jenom má. Kromě toho, že je Valentin fešák, nám ještě vypráví spoustu historek obsahující hrůzostrašné medvědí ataky, medvědi nevědí že túristi nemaj zbraně a tak. Ve znaku Brašova je koruna prorostlá kořeny. A my už teď víme proč :)

Znak Brašova a jeho tajemný příběh
Ráno nám Val přichystá pravou rumunskou snídani, zamáváme si a vydáváme se na stop směr Sighisoara. Čím jsme jižněji, tím to jde hůř. Po hodině nám konečně zastavuje auto. Veze nás asi 30 km. Na parkovišti pak požádáme kamioňáka, zda by nás nesvezl. Sedím tak na jeho posteli s kytičkovým povlečením. Obědváme v parku a dáváme si šlofíčka. Ve 4 hodiny konečně vcházíme bránou do města na seznamu dědictví UNESCO. Hradby, barevné domky, kostel, krytý schodiště ke klášteru. Dům, kde se narodil Vlad Tepeš - Drákula. U kostela se ztratíme, zvedne se vichr a přes písek není vidět. Nakonec se najdeme a běžíme na nádraží. Vlak dobíháme za hustého deště, bouřky a přes grafiti není vidět na cestu. Jedeme do města Mediaš. Prohlédneme si centrum a potkáváme se s Andrejem, naším dalším sympatickým hostitelem. Po večeři nás Andrej veze do svojí vesničky. Tady je zrovna místní fest, dáváme si pivko do kelímku a posloucháme rumusnkej rock. Večer se konečně můžu osprchovat. 




Andrejova maminka nám nachystá luxusní snídani s typickou pochoutkou: papriková pomazánka zvaná zákuska. Pak všichni tři vyrážíme na cykloprojížďku na kole. Bohužel se Andrejovi po pár km uvolní přehazovačka a větev jí úplně rozseká. Musíme se vrátit. Na cestu dostaneme jabka a domácí sušenky a taky odvoz zpět do Mediaš. Zveme ho aspoň na kafe a chytáme bus do Sibiu. Hrozně se ochladilo. Jdeme do centra kde je největší pochoutkou trdelník. Hned si ho dávám, jako český až na to, že má na délku asi 15 - 20 cm a stojí 5 lei. Jíme venku a je nám sakra kosa. Na hodinu se jdeme schovat do café. Pak konečně v 6 potkáváme Mariuse, ten nás bere do úžasný hospůdky, kde piju místní kvasnicový pivo. 

Sibiu is watching you!

Ta pravá terapie

hostitel Marius

A další den to konečně přišlo, to, proč jsem se do toho Rumunska teda vydala! Přátelé, je to tady! Hory! Půjčujeme si na dva dny auto a vydáváme se do pohoří Fagaraš v Karpatech. Na úpatí kopce bereme dva stopaře, Izraelce. Pomalu stoupáme po Transfagarašské silnici, údajně nejúžasnější cestě na světě. Fotíme, stavíme u vodopádu, výhledy jsou dokonalé. Parkujeme u jezera Balea a odtud se vydáváme pěšky. Je zataženo, pan Vé mi mizí v mlze. Vůbec mi to nevadí, stoupám svým tempem a užívám si tu krásu. Po 30 minutách docházíme do sedla, překonali jsme 300 výškových metrů. Vydávám se napřed k vrcholu 2500 metrů. Všechno je v mracích a my čekáme s připraveným foťákem, sem tam se mraky pohnou a my tak vidíme co je vlastně pod námi. Za chvilku dorazí Češi a Slováci, ale moc si nechtějí povídat. Dolů scházíme jiným údolím, koukáme zda neuvidíme sviště. Hory jsou divoké, kamenité a čisté. Startujeme a jedeme klikatou silničkou, míjíme několik výstražných cedulí s medvědy. Už za tmy dorazíme k naší dnešní hostitelce Corině. Bydlí na statku, mají krávy a koně. Kadibudku na zahradě, nemají koupelnu. Dělají domácí sýr. Corina vypráví super historky, v hodně z nich medvěd někoho sežral. 





Vstáváme v 6 a jdeme dojit krávu. Já poprvé a řeknu vám, není to jen takové tahání za cecíky, jak si myslíte! Corinin otec si myslí, že jsme se zbláznili, pro něj rutina, pro nás atrakce. Jedeme dál do města, kde je ulička výrobců keramiky. Kupujeme jeden talíř za 7 lei, později se bude ve městech prodávat za 15 a víc. Musíme se dostat zpět přes Karpaty a ráno vrátit auto. Snažíme se najít nocleh okolo Sibiu, nakonec zoufalí končíme v hostelu Drákula za 85 lei. 

Patnáctý den ráno vracíme auto, sedáme na bus směr Brašov a pak Bran. Totiž dnes nás čeká největší rumunská turistická atrakce. "Drákulův hrad", údajně. Chtěla bych vás tady varovat. Nejezděte tam. Je to jenom turistické předražené místo. Vlad Tepeš Drákula se tam nestavil ani na párek v rohlíku. Všude je plno stánků s kýčovitými suvenýry, předražené restaurace a hotely a turisti. Vstup na hrad stojí 30 lei na osobu, což je v porovnání s UNESCO památkami za 5 sakra hodně. Na hradu se dozvídáte, že tam vlastně žil někdo úplně jinej, ale mají tam jaksi obrázky upírů a info o filmech s nima. Pokud byste se v hradě chtěli mrknout do mučírny, vysolíte dalších 10 lei. Rychle pryč, zkoušíme stop ale zrovna jede bus do Rašnov. Na vrcholku kopce je hrad, šplháme se pěšky, leje jako z konve. Platíme vstup 10 lei a jsme tento den podruhé zklamaní, všechno na hradě je zavřené, můžete se tak maximálně projít po kluzkých zbytcích hradeb. Z hradu stopujeme do centra a hledáme ubytování. Najdeme luxusní pokojíček za 80 lei a ještě si skočíme do majitelčiny restaurace na klobásky se zelím.

drákulova nevěsta :)

co si o Rašnovském hradu myslím?

Pravidlo cestování číslo dva: Opravdu dobře si rozmysli, co s sebou opravdu potřebuješ. Když si vzpomenu, jak jsem před odjezdem váhala, zda si přibalit šatičky, nafackovala bych si. Každý gram se počítá. Kraťasy jsem na sobě měla např. jenom jednou za celou dobu, srolované džíny jsou taky kraťasy! Jak se správně sbalit vyžaduje zkušenosti a hodně bolavá záda :)

Následující den má být konečně ve znamení vysokohorské turistiky s příchutí medvědí stopy. Jdeme na stopa, stopneme bus a jedeme do Zarnešti, z města pak ještě jdeme asi 3 km pěšky k lesu, pak opět stopneme nějakou paní až ke studánce, kde je údajně výchozí bod do medvědiště. Oba nemáme pro strach uděláno, nemáme ani brokovnici, ani slzák natož pak turistické hůlky, které jsou mimochodem skvělým nástrojem na medvědy: dělají přirozeně hluk, takže nemusíte hulákat a zpívat a při nejhorším ho můžete probodnout. To my ale netušíme a co nejtišeji našlapujeme lesem. Stoupáme prudce hustě zalesněným kopcem. Za nějakou dobu, když máte strach čas utíká pomaleji, vyjdeme na přehlednou planinu. Rozhledy jsou překrásné, slunce pálí, nikde nikdo (teda aspoň doufáme). Pokračujeme dál do lesa, k chatě už je to prý jenom hodinu. Opět hustý les, najednou slyšíme chrastění, přímo před nás na cestičku vyskočí kočka! Uf, číča nás dovede až k chatě. Dáváme si polívku a rozhodujeme, co dál. Vrátit se přes hřeben se nám nechce, cesta vypadá že je třeba se místy jistit. Pokračovat na vrchol taky nebudeme, je celý v černých mracích a hlásili bouřky. Takže nakonec sejdeme opět dolů, ovšem jinou cestičkou. Cestou míjíme úžasné skály s ještě zajímavějšími lezeckými cestami. Cestou zpět stopneme dědu a následně žraloka. Žralok v Rumusnku říkají člověku, který se živí tím, že těsně před busem přijede na zastávku, nabere lidi a odveze je, za peníze lístku na bus. Vyzvedneme si bágly a jdeme na další stop: do města ještě víc medvědovatého: Bušten. Tady se máme setkat s maminkou CS týpka Andreje, on nějak uvízl v Bukurešti. Maminka mluví francouzsky a opět nečekaně strávíme příjemný večer.

výhledy a kochání

tam nahoru pojedem!

nenoste s sebou med, nedýchejte a radši sem vůbec nelezte!

Lucinka a hound

V noci zuřila bouřka a slejvák. Déšť hlásí i přes den. V plánu bylo jet lanovkou na okolní pohoří a pochodit po vrcholu. Nakonec přece jenom jedeme. Lanovka je pekelně drahá, jedna jízda stojí 35 lei. Proto se už na kase ptáme, zda je možné dolů sejít pěšky. Paní hází zděšený obličej a říká, že za takového počasí ani náhodou. Nahoře není vidět na krok a leje jako z konve. Jsem otrávená a možná i trochu otravná. Pan Vé trvá na tom, že dolů půjdeme pěšky. Nejdřív ale v dešti a lze klopýtáme k tajemným kamenům, údajně léčivému energetickému místu, nejvíc v celý Evropě. Pak koukáme na mapy a fotíme si je. Rozhodujeme, že přece jenom to dolů nemusí být taková hrůza a že nebudeme mířit do Bušten ale do města Sinaja, kam hora klesá mírněji. Vyrážíme a brzy se ukáže, že to nebyl zas tak špatný nápad. Už skoro neprší, mlha se trhá. Jdeme příjemně asi dvě hodiny po náhorní planině. Procházíme místem vysokých klečí, napadá mě, že tam by se lehce schoval méďa a hned na to uvidím ceduli upozorňující na hojný výskyt těchto všežravců. Jdeme a zpíváme. Teda zpívám spíš já, pan Vé nezná moc songů. Takže když už mě bolí v krku, on spustí aspoň "Ná na náná". V dálce vidíme stádo ovcí. Jak nám Corina řekla, často větším nebezpečím v horách jsou pastevečtí psi. U stáda jich bývá až 10 a pokud není pastýř poblíž, klidně na vás zaútočí, přiblížíte li se víc než považují za bezpečné pro své ovečky. Dojdeme pod další lanovku a pomalu začínáme klesat. Hory se znovu halí do mlhy a hustě prší. Jdeme úzkým pruhem sjezdovky, kolem bílá tma, zvuky lesa, všudypřítomný strach. Teď už doslova řveme. Několik metrů před námi najednou uvidíme pohyb. Strneme, V lese nežijí jenom medvědi ale i rysi. Velikost by odpovídala. Zpátky to nejde, přibližujeme se a vida, divocí psi, spoustu štěňátek. Pro jistotu odolám touze je pomazlit, kdo ví kdo je jejich matka. Pokračujeme ještě kus a už vidíme dolní stanici lanovky. Uleví se nám a dáváme si nechutně drahou klobásu. Všude visí cedule s výstrahou zvýšeného výskytu medvědů a rady, co dělat a co ne. V rumunštině. Rozumíme houby. U stanice je i parkoviště a já přemlouvám pana Vé, zda bychom nemohli zkusit stopovat, že do lesa už se mi nechce. Nakonec souhlasí. V Sinaja hledáme hrad Peleš, údajně rumunský Versailles. Pak už se nějak dopravíme zpět k Andrejově mamince. Ta nám povídá, že místy kde jsme sestupovali je 5 medvědů na kilometr čtvereční.

tajemné léčivé balvany


mlha si s námi pohrává

nefouká a neleje!

Ráno pádíme na vlak, najitý na internetových stránkách, který ovšem ve skutečnosti nejede. Zevlujeme a čekáme na další který je dvakrát tak dražší. V 11 jsme v Bukurešti. Už nemáme moc peněz a nechce se nám vybírat další, hrajeme proto hru: přežij s tím, co máš. V parku jíme oběd: jabko, zbytek rýže, sušenku a sardinku. Jdeme do centra a chceme se sejít s Andrejem. Sice je to fešák, má ale neuvěřitelné zpoždění. Moc si nepopovídáme a už musíme vyrazit, jak jinak než pěšky, hledat domov naší hostitelky. Ona jde večer do divadla, my na nákup těstovin, šunky a sýra k večeři. 

Poslední rumunský den strávíme menší prohlídkou města, všechno je ten den zavřené. Pak se stavíme pro bágly a spolujízdou se vydáváme vstříc příští destinaci: Bulharsku.

Nakonec bych si dovolila sepsat pár "Romania pravidel":


  • 15 min = 45 min. Řekne li vám někdo, že je něco vzdálené 15 minut, počítejte radši 45 až hodinu.
  • 1 km = 3 km.  Úplně stejný případ. Rumuni prostě podhodnocují vzdálenosti a přehodnocují vaše síly!
  • Ničemu nevěř, všechno si ověř! Možná obecná rada, v Rumunsku platí dvojnásob. Píšou někde že vlak jede? Radši se zeptej dvou dalších lidí. Někdo říká že obchod je doprava? Zeptej se dalších pěti a uvidíš.
  • Pozor na medvědy  Věděli jste, že jakýsi rumunský politik tak miloval lov medvědů, až ho zakázal pro všechny ostatní kromě sebe? A oni se pak přemnožili a Rumuni si je hýčkají. Je jich tam nejvíc v celé Evropě, každý medvěd pochází odtamtud. 
  • Platit za stop je slušné, na druhou stranu princip stopování je jezdit zadarmo. Pokud nechcete platit, stopněte někoho jiného, Rumuni dobře vědí, že "cizinec není našinec".
  • Je to pořád Evropa. Obecně bych neřekla, že Rumunsko je nějaká nebezpečná země. Lidé jsou tam slušní a civilizovaní. Představa že co Rumun, to cikán, je nesmysl. Stejný nesmysl je představovat si Rumuna jako opáleného tmavovlasého sedláka. Jsou to lidé jako my Češi, my Francouzi, blond, modré oči..
  • Stav silnic není nijak katastrofický. Jsou cesty, které nejsou tak úplně pokryté asfaltem, jinak ale všechny hlavní a všechny cesty na mapě jsou v uspokojivém stavu. Rumuni rádi troubí a nebezpečně předjíždí. 
Drum bun!          

Sighisoara, prý nejkrásnější rumunské město

Lulu a transfagarasan

po modrý!

couchsurfing u Coriny 
klášter kdesi

kde i malují takové talíře

Bran