Vínečko portské

Cestování mě prostě baví! Za několik málo hodin se ocitnete ve zcela odlišném světě. Starosti a těžkou hlavu necháte zavřenou doma ve skříni a řešíte problémy nové, leč zábavné: kde budu spát, co budu jíst, jak se dorozumím...A pak zjistíte, že všude jsou lidi, ač vypadají různě, jsou to lidi jako vy, a tak se není čeho bát. Možná, že tahle cesta byla v něčem jiná právě tím, že jsem se na ní vydala sama a do země, kde jsem nikdy nebyla a jejíž jazykem nemluvím. Mluvím ale jazykem lidí. 

Ještě víc mě baví cestování s příběhem. Neznáte? To si prostě do batůžku, kam jste si sbalili minimum věcí, abyste omezili každodenní zátěž, vmáčknete ještě knihu. A její příběh žijete společně s cestou. Nejen, že kniha vás zabaví během dlouhých cest autobusem, čekání na vlak nebo večerům o samotě, ještě k tomu ovlivní vaše vnímání reality. Cítíte se součástí příběhu, jako by se děj odehrával právě tam, kde jste, hrdinové se pohybovali po stejném městě a vy jste je míjeli a věděli, co cítí a kam právě jdou. Svůj vlastní příběh pak popisujete s dikcí autora a občas mluvíte jako váš hrdina. Vsadím se, že pak máte úplně jiné vzpomínky než ostatní turisté!

Povím vám, jak jsem poprvé prožila Portugalsko a společnost mi dělal Syn a Jo Nesbo.

Na přesunech letadlem je zajímavý i fakt, že můžete cestovat časem. Letadlo z Nantes opouští zemi v 18:00 a do Porta přistává za hodinu a čtyřicet minut, tedy v 18 hodin 40 minut. Zpáteční cesta potom trvá záhadně tři hodiny, i když letuška mluví o necelých dvou. Matrix!

Už na letišti v Nantes není o zábavu nouze. Vypadá to, že celé letadlo budou okupovat francouzsky vypadající puberťáci. Naproti mě v čekárně sedí paní, ne spíš bába co ani na minutu nezavře pusu. Ještě chvilku a už jí neuvidím, říkám si. Do letadla dorazím mezi posledními, bába už sedí na vedlejší sedačce a slovní průjem pokračuje. Asi po hodině letu se náhle odmlčí a na uši si dává sluchátka. Předčasné hurá. Pouští si hudbu nahlas a všichni okolo tak slyšíme robotické tóny. 

V Portu už je tma a zataženo, kupuju si lístek na metro. Stojí 2,45 euro, v ceně je i kartička za 60 centů, kterou si pak můžete dobíjet, takže cesta z letiště není nijak drahá. Na Casa da Musica se potkávám s českou kamarádkou Terezou, která tady studuje. Společně s dalšími studenty jdeme do restaurace "sněz co sníš", kde za 7,50 euro máte nejen neomezené jídlo, ale i pití. Prvním chodem je tzv. francesinha, v podstatě sendvič v rajčatové omáčce. Pak následuje pizza a nakonec jakási těstová rolka s česnekem a slaninou. K pití máme červené víno ale také místní specialitu: pivo s vínem a cukrem. Zde by si asi každý správný Čech ublinknul, není to ale tak špatné. Opití a přejedení se potácíme domů. V noci mě budí vítr lomcující se žaluziemi, déšť a kokrhání kohouta? 

Vysvětlení se mi dostává hned dalšího dne. Vydávám se na průzkum města, jak jinak než pěšky. První větší zastávkou je tržiště. Mezi nejčastější suvenýry tu patří motiv kohouta. Tak, jako vždycky lituju, že jsem si o místních tradicích něco nepřečetla dříve. Suvenýry jsou zde nejlevnější v celém městě a možná i v celém Portugalsku. Všudypřítomné mozaiky mě dostávají. Budí ve vás tak trochu dojem, že jste neustále v koupelně. Spolu se sílícím a slábnoucím deštěm je dojem dokonalý. Najdete je na fasádách domů, na kostelích, na chodbách činžáků, dokonce i ve výtahu. 

Velkým zážitkem je pro mě nádražní hala. Překrásná mozaika je všude na zdech, výhled na perón, hemžící se turisté s foťáky a místní cestující s pytlem fazolí na zádech...Otvírám deštník a pokračuji v toulkách městem. Dojdu ke katedrále, kde se v informačním centru dozvídám, že bus do příští destinace stojí neuvěřitelných 15 euro. Konečně sejdu k řece Douro a spatřím slavný portský most, který navrhl stejný architekt jako Eifelovu věž. Přejdu po spodní části mostu na druhou stranu řeky, kde se nacházejí všichni výrobci portského vína. Prý ale mají zavřeno od 12 do dvou hodin. Je 12 a čtvrt, přesto se nevzdávám a procházím ulicemi se slavnými jmény značek portského. 

Mám štěstí, jedny dveře jsou otevřené. Dozvídám se vše o portském, nejvíc ho chci samozřejmě ochutnat. Vinař nabízí několik "balíčků" dle kvality vína. Pokaždé testujete tři sklenky. Zvolím ten nejlevější za 5 euro. V příjemné atmosféře sudů, starého piána a deště stékajícím po okně si vychutnávám portské bílé, růžové a tawny. Už při první skleničce cítím nastupující mámení. Dávám si na čas. Z podniku vycházím ve velmi dobré náladě, že prší už mi nevadí. Vracím se zpět na druhý břeh s cílem dostat se k moři a majáku. Nevím, proč mě majáky tak přitahují, možná kvůli příslibu naděje, kterou v sobě jako symbol od pradávna nosí, možná je mám ještě radši od doby, kdy jsem jako dítě v knihovně našla knížku Zdeňka Jirotky Muž se psem..Romantika a dobrodružství, maják jako symbol světla na konci pevniny, světa. Strávit tak noc na opuštěném majáku...

Ostrý vítr mě bičuje ze všech stran. Díky portskému jsem si po cestě povídala s řidičem autobusu a nezbyl tak čas na placení 2 eur za lístek. V minimarketu si kupuju rybu v těstíčku. U majáku jsou rybáři, zřejmě chytají sardinky, opět něco typického z Portugalska. Občas mezi mraky proniknou paprsky slunce a vytvoří téměř až apokalyptický obraz. Nechce se mi odtud, na kamenném zábradlí bych mohla stát hodiny. Poslouchat vlnobití, racky, vůni moře. 

Zpět se nechám odvést tradiční historickou tramvají, jedna z věcí na "to do" seznamu. Lístek stojí 2 a půl eura, ale nelituju, tramvaj škvíká a než dojedu do centra, je už venku tma jako v pytli. Kupuju víno na večer a pomalu se šourám městem, osvětlené památky, hemžení lidí, mokré dlažební kostky...

Další den je třeba se hnout z místa. Vstávám v 6:45 a mažu pěšky na bus. Ten jede do města Leiria v 8 hodin, zase ten kokrhající kohout, ale uprostřed města? Ještě musím přestoupit v poutním městě Fatima, na prohlídku není čas. Cesta je dlouhá, na místě jsem v 11 hodin. Původně jsem odsud chtěla stopovat k pobřeží, asi nějakých 100 km. Protože je to ale i moje první cesta se smartfounem a v buse byla wifi, jen tak pro zajímavost jsem si vyhledala, jak snadno se stopuje v Portugalsku. Podobnou chybu už nikdy neudělám. Prvních několik odkazů mluvilo o velmi negativních zkušenostech stopařek. Kdybych já hloupá nic nehledala, mohla jsem jednak ušetřit dalších 13 euro a poznat fajn lidi, kdo ví. Takhle si zbaběle kupuji lístek až do místa dnešního noclehu: surfařský ráj Peniche. 

Bus mi jede až za 4 hodiny, což je vlastně super, protože nad městečkem se tyčí pěkný hrádek. Vyšplhám se k němu, vstup je jenom 2 eura 10 centů. Celkem zachovalá a z části zrekonstruovaná zřícenina se mi moc líbí. Na hradní věži jím poslední sušenky a užívám si vítr ve vlasech. 

V půl 5 jsem v Peniche. Po cestě se dozvídám, že mi zrušili rezervaci hostelu. Jdu proto jen tak směr centrum a uvidím, co najdu. Hned asi 15 minut chůze od autobusáku narazím na hostel. Samozřejmě mají volno a já si tak vybírám sdílený pokoj za 15 euro i se snídaní. Jediným dalším hostem je nějaká Kanaďanka, která má radost, že si můžeme popovídat francouzsky. Ještě rychle vyrážím na prohlídku poloostrova. Skoro běžím, abych stihla západ slunce na útesech. Nejen turisté, ale i místní policie si přijela užít ten červánkový moment. Slunce už téměř zapadlo, přesto vyrážím až na konec výběžku, tam kde se z vody tyčí skalní jehla a kde se ocitám tak vysoko, že zavřít oči a udělat krok do prázdna se jeví jako neskutečně snadné. Odolám pokušení, nastavím samospoušť a opatrně si kleknu nad propast. Je čas vyrazit zpět. Od poledne mi zbyla ještě jedna houska se sýrem, to mi k večeři musí stačit. Ještě si koupím za 80 centů smetanový košíček, další místní specialitku. Spím pod moskytiérou a připadám si jako Emil Holub někde v džungli. Budí mě bzučení komárů těsně u ucha a zima, pouhé dvě prostěradla moc nehřejí. Původní plán jít na východ slunce padá, je zataženo a budím se stejně pozdě.

Páteční dopoledne se rozhoduji strávit na pláži, nic nedělat, nikam nespěchat. Natáhnu se do písku a čtu. Sonny utekl z vězení, udělal to sakra chytře. A teď se mstí a vraždí lidi, co si to zaslouží. Je s podivem, jak Jo Nesbo dokáže vyvolat pocit sounáležitosti s vrahem. Jak mu celý příběh držíte palce a máte radost, když se mu podaří uniknout. Jak se může stát vaším hrdinou. Je čas na oběd, jediné, co mám jsou teď už doopravdy poslední 4 sušenky. Dělím se s rackem. 

Stig přikývl. Nic neřekl, nepokusil se vyrukovat s nějakým vysvětlením nebo komentářem. Jenom přikývl. Marta to ocenila.

"Víte, co znamenají ty mraky?" Pronesl konečně a vstal.

"Že přijde déšť a my musíme jet?"

"Ne," odvětil. "Že si musíme pospíšit, abychom se stihli vykoupat a uschnout na sluníčku."

Tak jo, jdu si smočit nohy a pak ještě sedím v písku, mraky visí nízko, čas letí. Jdu na bus. Do Lisabonu stojí 8,40. Jsem tam kolem čtvrté hodiny. Kupuju si dva lístky na metro. Víc potřebovat asi nebudu. Jeden teď do centra, druhý na pozítří na letiště. Jedu až k řece, vedro, jdu s báglem do íčka. Vyfasuju mapu a orientuju se. Všechno je tu do kopce. Stoupám k nějakému kostelu, všude jezdí staré tramvaje a tuc tucky: mini taxíky. Mám už docela hlad ale nemůžu se rozhodnout, co chci jíst. Je 6 hodin a tma. V 7 bych měla být u CS hostitele. Na mapě se jeho byt nezdá tak daleko, hodina pěšky maximálně. Kupuju si smaženou rybu v housce, zase specialita, za 2 eura. A vyrážím na cestu. 

Orientuju se celkem snadno a kolem 7 nacházím adresu noclehu. Týpek se jmenuje Pedro, ještě prý skočí do obchodu něco koupit k večeři, ptá se, jestli jsem na něco alergická. Jo, na cibuli. Pedro přichází a nese asi kilo pórku. Do háje! Nemám ale tolik síly mu říct, že pórek z duše nesnáším a jeho chuť i vůně mě nutí zvracet. Třeba ho nějak dobře zavaří do něčeho, říkám si. Vaří quiche a pórek cítit je. Neustále mi i přes moje odmítání přidává, asi si myslí, že se upejpám. Pijeme víno a Pedro se nijak netají tím, že se napije rád. Zítra prý má v plánu propařit celou noc. No potěš koště, říkám si. Taky jeho angličtina není úplně srozumitelná. Občas mu nerozumím ani slovo, občas něco jiného. 

Dochází tak k několika komickým situacím:

Pedro mi servíruje quiche a říká, že je tam /pepr/ - pepř, já ochutnávám a říkám, že je to ale dobré, že mám /pepr/ ráda. Pak si všimnu, že týpek zapomněl z těsta odstranit papír /pejpr/, který jsem už z části pozřela. :) Spaní je naprosto úžasné. Pedro bydlí v posledním šestém poschodí v bytě s velkou terasou. Na ní mi postaví stan, do kterého nastěhuje pohodlnou matraci a silnou peřinu. Usínám tak pod hvězdami, na čerstvém vzduchu absolutního komfortu a sním o tom, jaké by to bylo nebýt teď sama.

Portugalsko se jeví zatím jako nejexotičtější země co se týká Couchsurfingu. Během hledání hostitele jsem narazila na opravdu podivné profily: paní přijme pouze dívky s kterýma bude provozovat lesbické hrátky, takové jsem našla tři. Pak dva nudisté, kteří doma chodí nazí a vy byste také měli. Nakonec týpek, který vám nabízí svou postel a představuje si, že mu za pobyt zaplatíte tělem. Další co ubytovává pouze lesbičky surfařky...Takže s Pedrem jsem to ještě vyhrála.

Další den mě ale Pedřík začíná malinko štvát, V plánu bylo, že mě vezme na kole Lisabonem. Mám na něj jediný den a tak bych uvítala hned ráno vyrazit. Týpek ale spí do devíti, pak se líně probírá a prý jestli můžeme jíst v nějakém café. Ok. Další hodina v háji. Kolem 11 se konečně vydáváme na cestu, po tom co jsme museli s jeho kolem do servisu, protože se mu kývala šlapka. Kam to ale nejedem, prý potřebuje nutně koupit bulharský sýr kdesi na okraji Lisabonu. Tiše si nadávám, ale šlapu. Pak mi tu plešku narve do batohu a teď snad už hurá do centra. Stoupáme do kopců, sem tam tlačíme kolo, on jede rychle a nezastavuje se. To se mi nelíbí, páč nemám čas na focení a kochání se. 

Prý jedeme do free market...hmm, to by mohl být asi flea market, že jo. Tam Pedro nutně musí sehnat baterku k nějaký prehistorický vysílačce. Super, další hodina v háji. Pak pokračujeme a Péčko mi skoro násilím bere batoh, kde má svůj patnáctikilovej bulharskej sejr. To se mi moc nelíbí, protože já tam zase mám peněženku, pas a klíče. Člověk nikdy neví, že jo. Takže se ho držím zuby nehty a focení téměř vzdávám. Taháme kola do schodů a že jich není málo, leje ze mě. Jednou mi nějaký argentinský gentleman vzal kolo z ruky a schody s ním vyběhl. Díky! Pak chceme do hradu, ale Péčko nebude čekat ve frontě, proto jedeme dál, k vodě. Podél řeky svištíme do čtvrti Belem. Prý jestli pojedeme až k moři, to je poprvé, co se mě na něco zeptá, jinak i přes protesty dělá, co se mu zachce. Odmítám, zajímá mě město, pláží jsem v životě viděla mraky. Zdá se být malinko rozladěný a říká, že se zastavíme u jeho tety. Myslím, že vtipkuje, nebo že jsem zase nerozuměla, on ovšem po asi kilometrovém stoupání skutečně zastavuje před jakýmsi činžákem. Teď jsem už vážně naštvaná. 

Sbírám veškerý takt a říkám, že já mám na Lisabon pouze jeden den takže bych preferovala se vrátit k němu domů a jít sama pěšky do města, on ať klidně tetu navštíví. Štve mě, že se cítím, jako ve vězení, cestuji sama kvůli svobodě a volnosti pohybu, svobodně se rozhodnout a nemuset se za svoje rozhodnutí nikomu zodpovídat. Nic neřekne, sedne na kolo a jede směr domov. Tam jsme asi ve 3 hodiny. Jdu si vytisknout palubní lístek a to je naposledy, co jsem Pedrouše viděla. Jedu metrem do města (jsem unavená). Procházím se, kupuju suvenýry a píšu pohledy. Pak si uvědomím, že jsem kromě croissantu ráno nic nejedla. Koupím si rolku šunka sýr a pivo. Poslední suvenýry, pak pěšky do bytu. Pedro je na oslavě s přáteli, kam se prý mám kolem 10 připojit. Posílám sms, že se omlouvám, ale jsem unavená. Žádná odpověď. Stan už se na mě těší. 

Budím se v 8 a přemýšlím co s časem. Let je až ve 3, to abych byla na letišti kolem 1. Pedro chrápe, přemýšlím, jestli ho budit abych mu řekla sbohem a nebo napsat vzkaz. Dávám mu čas do 9. Když i potom spí a nevzbudí ho moje balení, píšu vzkaz a vytrácím se z bytu. Po konzultaci s mapou se rozhoduji vydat se na letiště pěšky, odhaduji to asi na dvě hodiny. Po cestě je ještě pár památek a parky. Kupuju si snídani a orientuju se. Cesta je snadná a poměrně hezká. Jenom na letišti trochu bloudím, dojdu k terminálu jedna, zjistím, že mi to letí z dvojky, jdu pěšky ke dvojce ale v půlce cesty je zákaz pro pěší, jdu zpět a jedu ty tři minuty shuttle busem. Letiště je malé a všude je děsně lidí. 

Ještě na letišti se se mnou začne bavit Tony, původem Ital narozený ve Francii, upovídaný padesátník. Co je ale zvláštní, že během letu máme naprosto stejné pocity. Shodou okolností sedí s manželkou na sedadle přede mnou. Neustále se na mě otáčí a něco vypráví. Vždycky se ale jeho poznámky ohledně letu shodují s mými pocity. Začíná to tím, že jakmile se letadlo pohne, popřeje mi šťastný let. Pak při vzlétávání se otočí a ptá se, jestli se bojím. Říkám, že to nemám ráda. Rozumíme si v podstatě ve všem. V momentě, kdy jsme nad oceánem se otáčí a povídá, že se nad vodou cítí bezpečněji, přesně na to myslím. Po hladkém přistání ze mě jako vždy padá ten letecký stres a mám chuť si s ním plácnout, svojí dětinskou představu zaženu, když v tom se Tony otáčí a nastavuje mi dlaň na placáka :)

Je neděle a nic moc nejezdí, proto do cílové stanice stopuju. Zastaví mi profesor ekonomie, který každý rok létá do Prahy přednášet na VŠE a zrovna za tři týdny tam jede taky. Vlastně vůbec nebydlí mým směrem, ale neváhá si zajet 20 km. Někdy jdou věci tak, jak by měli, sami a bez násilí, prostě se to stane. 

"Zadíval se na displej telefonu, plochý, robotický hlas zatím začal v reproduktorech vyzpěvovat: "Your own...personal..."

"Tisíc třicet kilometrů,"pronesl. "Odhadovaná doba jízdy dvanáct hodin a padesát jedna minut."       

Léto s princeznou

Někdy, docela zřídka, mám pocit, že je všechno, jak má být. Tohle léto začalo hrozně, ale jak se opět ukázalo, všechno zlý je pro něco dobrý, a tak jsem vlastně prožila jedny z nejlepších prázdnin. Dneska si zavzpomínám na jeden úžasný týden, který jsem měla možnost prožít v díře mezi dvěma táborovými termíny. 

ready for adventure

Je poledne, všech padesát šest dětí naskáče do autobusu, spolu s animátory, a já zůstávám v celém centru sama, ještě s kolegyní, kuchařkou a údržbářem. Nikde nikdo nekřičí, nedupe po schodech, je ticho. Až posvátné a tak nezvyklé, že budí jakýsi pocit hrůzy. Po chodbách se pohybuju jak nejtišeji umím, abych nevzbudila spící duchy (a to ještě ani netuším, že celé centrum bylo postaveno na místě dávného pohřebiště). Večer žádná služba na sprchy a žádné uspávání...Pomalu se vzpamatovávám a balím švestky na další putování.

Kdysi jsem se v Nantes poznala s jedním týpkem, který pracuje na íčku kdesi v Pyrenejích, přesněji řečeno ve městě Quillan. Tam jsem měla v plánu se vypravit a na týden si pořádně odpočinout. V 11 hodin dopoledne mě šéfka vysadila u kruhového objezdu v Montréjeau. Dostopovat mi zbývalo nějakých 180 km, vlastně nejvíc, co jsem kdy v životě sama absolvovala. Mám na to ale celý den, dobrou náladu a vždycky můžu říct ne, pokud se mi řidič nebude pozdávat.

skákací hrad

Místo na stop není zrovna ideální, auta nemají moc kde zastavit, zkouším to přesto asi 5 minut, ve chvíli kdy sklopím palec že popojdu kousek dál, brzdí u mě auto. Jeho osadníci jsou dva učitelé na střední škole, při každé zastávce a změně mě upozorňují ať se nebojím, že se jenom podívají tam a tam. Svezou mě kousek, přesto mi ale poradí dobrou cestu a místa, na která se mám při stopu zaměřit. Vezou mě ještě kus za svou cílovou stanici a jsou velmi snaživí, to takhle by to šlo. 

Druhé auto, které mi zastaví téměř záhy, je kouřící chlápek, který jede údajně jenom kousek, a tak ho radši odmítám. Další mi přibrzdí auto s černými skly a bandou španělských chuligánů, předstírám že u kruháče jen tak zevluju, chytám lelky a hledám čtyřlístky. Nakonec mi zastaví důchodkyně, odhaduji 128 let. Je ale pěkně čiperná, poslouchá nějaká disko rádio a nahlas zpívá, za jízdy telefonuje s kamarádkou, že už za chvilku je tam. Vysadí mě prý na dobrém místě, což se mi tak úplně nezdá, nicméně se nevzdávám a zvedám palec už potřetí v úzké stromové aleji, kde auta už vůbec nemají kde zastavit. 

Zase se chytám téměř hned, zastavuje mi horal, který má syna na univerzitě a vypráví mi o krásách zdejších hor. Vysadí mě na parkovišti u rušné silnice a já neváhám a oslovuji lidi co zrovna skáčou do auta. Jsou sice trochu překvapení mojí drzostí, berou mě ale s sebou a já tak poznávám sympatickou rodinku s malou holčičkou v sedačce, která se baví tím, že mi hází na zem plyšáka a společně se řehtáme jako o život. Nechávají mě na místě, kde mě zaručeně někdo vezme, přesto zde čekám nejdéle za celý den, asi 20 minut :)

Pátým stopem je horský vůdce a velký sympaťák "Kdybychjásitakpamatovalatyjménasakra!" z jehož auta se mi nechce, bohužel už dál nejede. Je to jeden ze stopů, kdy vám zastaví velká dodávka, vy k ní opatrně přicházíte a vzadu vidíte pilu, sekyru a lana a říkáte si, jestli to asi bude bolet :) a pak se z toho vyklube super seznámení. Týpek mě nechává ve městě Castelno a protože už je po poledni, navštěvuji místní minipekařství s vetchou stařenkou, která mi osobně připravuje sendvič hraběte Sendviče ze Sendvičova :) Jen co se do něj na protější straně silnice zakousnu a vystrčím paleček, staví mi další dodávka. Tentokrát plná hippies dětí a jejich hippie mamky a několik neidentifikovatelných psů. Co je ještě lepší, že jedou přímo do města, kam mířím i já a to nám ještě zbývá víc než 80 km cesty. Prý přesně před rokem vzali na stejném místě stopaře, který jel do stejného města jako teď já. Kdyby si ještě zapálili špeka, byla bych si myslela, že jsem se ocitla úplně v jiné době. 

No a tak se v 15:00 ocitám v cíli, to jsem nečekala ani v nejdivočejších představách. Projdu si město a vyšplhám ke hradu, od kterého píšu sms kamarádovi/hostiteli, že jsem na místě ready to meet! Kámoš mě přivítá víc než stylově: přijede pro mě ve staré Škodě felicii! Ihned prohlásí že jsem princezna a že se mnou bude tak zacházet, což se mi líbí. Jen kdybych tak trochu neznala chlapy a nebála se, že za tím vším snažením bude nějaká touha po odměně :) První ještě odpolední výlet směřuje kousek do hor, kde se nachází přírodní zelený labyrint. Procházíme křovím a hledáme cestičky ukryté mezi skálami. Na jednom místě pak potkáváme uctívače přírodních sil a rituálů, prý je místo díky zvláštnímu působení a mystice vyhledávané. 

zelený labyrint

Večeře jak jinak než pro princezny s ochutnávkou vynikajících místních vín, později i koňaků a rozhovory dlouho do noci, kytara, budíček v poledne, to všechno jsou prostě prázdniny mých snů.

Další den vyrážíme směr skalní soutěska, která byla vybudována, jak už to bývá, jakýmsi mnichem s krumpáčem podél divoké říčky. Pokračujeme dál na katarský hrad Puilaurens. Tady musíme vyšplhat několik příkrých schodů ale stojí to za to. Zřícenina hradu tyčící se nad okolními zelenými kopci, výhledy, jak moc mi to připomíná náš Frýdštejn a Pantheon...

Pokračujeme dál k soutěsce, kterou vede příjemný chodníček, který nás zavede až k dalšímu kopci. Na jeho vrcholku nacházíme opět ruiny jakéhosi hrádku. Je vedro, nacházíme stín u rozvaliny a necháváme se ovívat větrem, místo na vyprávění životních příběhů.

Údajně všichni jižané rádi řídí jako blázni, kamarád není výjimkou a já si užívám vítr ve vlasech a strach že umřu s úžasným výhledem na divokou krajinu. Dalším hradem je úchvatný Peyrepertuse. Hrad na skále, rozlehlý a nespoutaný. Zrovna přicházíme včas na představení s dravci. Výhledy jsou úžasné a mě opět popadá touha přespat na hradě. Vedro unavuje a tak se vracíme domů, stmívá se a jak říká kamarád: "Le bar est ouvert!"

Následující ráno je pravý princeznovský den! Balíme sendviče a vyrážíme do turisticky okupovaného městečka Carcassonne. Na povel zavírám oči a když je otevřu, pohled mě dostává: hradbami obehnané město jakoby navršku vinic, v pozadí vysoké hory! Parkujeme a prodíráme se davem turistů. Vstup do města je zdarma, jsou 4 hodiny odpoledne a my pomalu procházíme uličkami, šplháme na hradby a hledáme nejkrásnější místo na piknik, protože Francie je přece země pikniků! Nacházíme hradní věž, kde se za tmy prochází bílá paní a tady mě čeká překvapení. Kamarád dobře poslouchal, když jsem vyprávěla jak si často beru na výlety do batůžku pivko a jedno vytahuje, ještě se omlouvá, že už asi nebude správně vychlazené, ke štěstí už mi nic nechybí. 

Carcassonne a vinice

streets of Carcassonne

spokojená princezna

Po obědě se jen tak procházíme, dáváme si zmrzku, kafe a po dalším nekonečném procházení hradním labyrintem narážíme na obchůdek s vínem a sýry. Jakoby se tam zjevil v tu pravou chvíli. Pan sýrař nám krájí spoustu sýrů a ochutnáváme víno, bezpochyby nejlepší, jaké jsem kdy pila. Přemýšlím, že si lahev koupím s sebou, v duchu si říkám, že ale musí stát do 20 euro. Bohužel stojí 26, což je trošku moc, dneska toho lituju, no ale co se dá dělat. Večer pomalu plyne a přichází noc, na kterou už tak čekáme, protože vidět Carca by night, jak říkají místní, stojí za to! O západu slunce za hradbami vám asi básnit nemusím, stejně tak jako atmosféře, kterou vytvoří místní kapelka. Noční hra stínů a osvětlení vytváří atmosféru ještě kouzelnější, podpořenou vínem v krvi a mě se zase nikam nechce. 

místo činu

kýč

Carca by night

Další den kamarád pracuje na domečku, já proto vyrážím sama vstříct dobrodružství směr Perpignan, busem za 1 euro. Na nádraží hned beru další bus, protože cílem je vlastně středozemní moře, kde chci smočit nohy, udělat selfíčka a tak vůbec, užít si léto. Bus je přecpaný, je vedro, vystupuji v městečku Collioure kde tvořil Salvator Dalí a mnozí další umělci. Kupuju pohledy, taky pár suvenýrů a poobědvám ve stínu lípy. Kolem druhé už vyrážím zpět do Perpignan. Je ale vedro že se mi ani nechce nikde chodit a bloudit, chladím se proto v obchodech s klimatizací a čekám na bus zpět. 

Je čas se hnout z místa, další den proto vyrážím nejdřív kousek busem a pak stopem směr Toulouse. Nezačíná to dobře, protože nemůžu najít silnici vhodnou ke stopu a bloudím několik kilometrů ve vedru a s plnou polní. Nakonec stopuji ale auta tu moc nejezdí. Nějaká paní mě sveze asi 5 km. Nikde ani človíček. Zastavuje mi pochybný chlápek který nepřestává sledovat moje tričko a nutí mě dát si batoh na zadní sedačku, vystupuji a odmítám. Nakonec mě bere jakýsi pochybně vypadající typ, naštěstí ale v pohodě a veze mě až k dálnici. Tady mi po několika desítkách minut zastavuje starší pár vracející se z dovolené a dávající mi spoustu dobrých tipů, co v Toulouse rozhodně nevynechat. Spaní mám zajištěné u jedné kamarádky z Nantes. Její rodiče se o mě starají jako o vlastní. 

Toulouse

Capitol v Toulouse

Bohužel celé tři dny, které trávím v Toulouse prší. Ani to mě ale neodradí od seznámení s tímto červeným městem. Nejvíc se mi líbí klášter zvaný Jacobim, kromě toho můžete zabloudit v uličkách, objevovat spoustu příjemných barů a hospůdek, kostelů s černým interiérem, budovu Kapitolu...město které určitě stojí za návštěvu (pokud neprší).

Tím je moje dovolená u konce a je načase se zase vypravit zpátky do srdce Pyrenejí. Jedu stařičkým fiátkem se šéfkou, leje jako z konve...tak zase příště!   

už se nemůžu dočkat tábora :)

Chtěla bych moc moc moc poděkovat všem úžasným lidem, který jsem měla možnost letos v létě potkat a poznat, nebo jenom potkat a zase opustit. Všem dobrým řidičům, kteří mi pomohli na cestě, všem kamarádům a známým, novým kamarádům a novým známým díky kterým bylo všechno krásnější, kamarádovi S., který se mnou zacházel jako s princeznou a nesmím zapomenout ani na O., kterýmu vděčím za děsně moc a bez něj by to nebylo ono!

Barbora píše z tábora level 2

Rok se s rokem sešel a mě dostatečně otrnulo z loňského táborového zážitku, taky představa zewlingu v ulicích města mě moc nelákala a na cestování nebyly ani prachy ani parťák, sepsala jsem proto dostatečně motivující motivační dopis a vylepšila cévé o nějaké ty zkušenosti v oblasti dětské psychiky a směle odeslala na hodně zajímavě vypadající tábor, podržte se, v PYRENEJÍCH!

Poměrně záhy jsem dostala odpověď, byla vybrána k užšímu výběru, pohovor na skypu proběhl s jedinou chybičkou, nevzpomněla jsem si jak se řekne gázový obvaz a neuvedla v povinné výbavě lékárničky homeopatika, jinak jsem byla přijata. Protože se někdo asi velehor zalekl, na poslední chvíli jsem byla požádána, zda bych neabsolvovala termíny dva: jeden v červenci a druhý v srpnu s týdenní pauzičkou. Bohužel jsem řekla ano.

5. července jsem celá připravená na dva měsíce opustit rodný dům stála v dešti na parkovišti a čekala na spolujízdu do města Niort, odkud byl jeden z mých kolegů animátorů, osmnáctiletý Smrkáč (jak jste si všimli, jména jsou pouze náhodným pseudonymem v zájmu zachování anonymity, moje krycí jméno budiž tedy Bobr 1 :). 

naše stanové městačko

Vraťme se ale ke Smrkáčovi! Jeho největším koníčkem je pití Coly a zpívání nahlas současných disco hitů a jeho výzvou je nikdy se nevysmrkat i když má rýmu jako trám. Taky během asi 8 hodinové cesty zlomil rekord v puštění rádia s disko hity na plný koule, což moje citlivé nedávno vyléčené ouško hodně ocenilo. Na to, že má řidičák měsíc a půl, jsme cestu přežili obstojně!

Taky jsme nabrali Letce, celkem sympatický, druhý nejstarší (hned po mě) kluk co hraje na kytaru, létá na kluzáku a paraglidu a vůbec. 

Navečer jsme dojeli do hor, kde se nacházelo naše centrum, oproti loňskému táboru jsem postoupila spíš na level 180, než 2. Žádné stany, ale pokoje pro 4 s koupelnou, žádná polní kuchyně, ale jídelna se servisem, krb, spousta místa ale hlavně obrovské hory okolo, výhledy, dravci, tymián vonící všude okolo, jenom kdyby tam nebyly ty děti!

Ředitelka vypadala sympaticky, spravedlivě, organizovaně, přesto si na konci druhého pobytu získala přezdívku Gonflé (nafouknutá).

koťátka na kolobrndách

koťátka v kaňonu

a na chatě s oslíkem a horským vůdcem

Během večera se do centra začaly sjíždět děti, pardon, vlastně kolegové animátoři. Všem jim totiž bylo mezi sedmnácti a půl až dvaceti lety. Už při prvních letmých rozhovorech jsem zapochybovala o své údajné schopnosti bavit se s každým. Zaprvé jsem jim nerozuměla, do francouzského slangu náctiletých jsem ještě nepronikla a za celé tři týdny se mi to nepodařilo, za druhé jsem sem tam rozuměla významu sdělení ale ne jeho obsahu, poněvadž se bavili o hustorkrutopřísných zpěvácích a raperech, o hláškách z filmů a o kokakole, zatřetí jsem nevěděla pořádně, o čem bych se s nimi měla bavit, zkoušela jsem věčné téma cestování, nic. Divoká zvířata-nic, pohybové aktivity-nic, sex-nic, alkohol-nic! Taky velkým problémem bylo neustálé používání chytrých telefonů a rozesílání si sms, jelikož chytrý telefon ještě pořád nemám a jejich sms jsem stejně nerozuměla, byla jsem už od začátku odsouzena k věčné táborové samotě. K tomu přispěl i fakt, že jsem se svojí roztomilou skupinou tři nikdy netrávila aktivity s ostatními skupinami.

tak takhle se dělá oheň děti :)

nahoře a spokojený

Dalším zážitkem byla cesta do Paříže. Bylo třeba odjet z Pyrenejí, večer dorazit do Paris, přenocovat a brzy ráno poshánět všechny sviště na nádru a dopravit je bez újmy zpět do hor. Na tento úkol byli zvoleni: Bobr 1, Smrkáč, Hrozba (holka s výhružným pohledem, od rány, neustále ječící a unavená) a Valoušek (mladý nezkušený chlapeček kterého si spletete s dítětem). 

Celý výlet se jaksi zvrhl (ale v podstatě i tábor) v:

• dělání selfíček všude a za všech okolností - v oficiálním pc byla složka ranní selfí, pak taky selfí při jídle, selfí na wc, z aktivit nebyly normální skupinové fotky ale neskutečné množství selfí kde je často vidět obří paže fotografa.
• Kokakolové orgie. Dosud jsem netušila, že dnešní mládež si neničí játra alkoholem, ale nalejvá se kolou, ráno, večer, kdekoli. Pivo? fuj, já piju jenom kolu. Na celodenní cestování vodu? Ses zbláznila, jedině kolu. Když se nás Nafouknutá ptala, co chceme koupit na takzvanou pátou večeři, probíhalo to asi takto: "kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, fantu, ice tea, kolu, pivo?" Poslední jsem byla já, správně.
• falešný zpěv se sluchátky na uších. Jestli něco nemám ráda, tak lidi, co ve veřejné dopravě kašlou na ostatní, nasadí si sluchátka a zpívají. Protože se ale neslyší, zpívají falešně a hodně nahlas. A přesně tak probíhala cesta. Předstírat že k nim nepatřím a schovávat se pod sedačkou nejde celou cestu, že jo.
• Boty na sedačkách. Asi nikdo z nás si nerad sedá do bahna a psích výkalů, z bot našich spolucestujících. Protože moji kolegové ale byli super cool, botky na sedačky rozhodně patří, a proč nedat takový vzor našim dětem!
• Všechno je nebo musí být trop stylé! Hodně stylový! Tuto hlášku používají jak děti, tak velký děti (animátoři). Jíte chleba s máslem. trop stylé! vidíte babičku na přechodu: trop stylé! Někdo si zapomene kšiltovku: trop stylé!

selfí abych nebyla pozadu

No nic, děcka nám dorazila, na prvním pobytu jich bylo 64, což vychází 8 dětí na osobu, což se dá. Aktivity byly super, děti létaly na paraglidu, lezly jsme na skály, spaly na horské chatě a celý den chodily v horách, prováděly kaňoning, výlet na kole a sjezd na kolobrndě, minigolf, koupačka a tak, nenudili jsme se a všechno tak nějak proběhlo jak mělo, až na pár zážitků.

Jak známo, v horách je plno ještěrek a dalšího hmyzu, vynalézavé dětičky se bavily například tím, že ještěrkám trhaly ocásky, takže na konci pobytu nebyla v oblasti jediná ještěrka s ocáskem. Taky chytali mouchy a dávali je do krabičky s jakýmsi rosolem (čert ví, kde ho vzali). Na celodenním horském výletě jsem se svojí skupinkou převážně desetiletých holčiček viděla divoké koně. Dva tak poskakovali a náš horský vůdce to okomentoval tak, že si hrají. Pak se začali regulerně rozmnožovat a já jsem ještě dva dny musela vysvětlovat, jak že to funguje, jak se rodí děti, koně a ještěrky, přičemž si jedna dívenka zacpávala uši i oči.

a jak to dělaj koně, Luci?

Celý červenec bylo příšerné vedro a večer přicházely jako vysvobození bouřky, údolím přišly mraky, nebe se zatáhlo a začalo hustě pršet, bouřka v horách je obzvláště působivá. Někdy jsem musela objímat plačící holky, které byly přesvědčené, že tam jistě umřeme. Ráno byl vzduch krásně čistý.

Občas jsem se přistihla, že používám slova nebo výrazy, které přesně nevím, co znamenají ale které se mi do věty nebo situace pěkně hodí. Možná jste to někdy zažili, vy kdo mluvíte druhým jazykem. Nikdy se na mě nikdo divně nepodíval a tak s tím pokračuju. Někdy se podezřívám, že jsem až moc kreativní a vymýšlím si nová slova :)

huráá

Všechny děti na táboře měly rodiče zaměstnané u společnosti Total, děcka proto bydlí třeba v Kataru, Indonésii, Skotsku, nebo Angole, mluví plynule anglicky či arabsky. V těchto zemích žijí často v jakési izolaci od okolního světa, běžná je např. konverzace: "Mě se nejvíc líbilo v Indii, hotel tam má super bazén s tobogánem a na pláži je taky bazén."

K typové charakteristice z loňského roku nám přibyl:

• zloděj (dítě co jednoduše šlohlo tablet někomu jinému a schovalo ho tak dobře, že ani prohledávání všech osobních věcí nebylo úspěšné.
• milenci (páreček, co se najde a zase rozejde, někdy třeba jenom na závěrečnou diskotéku, o to bolestnější je pak odjezd, vím o čem mluvím, taky jsem byla na táboře :)
• princeznička (holčička která by už teď vyhrála miss france)
• mazlíček (holčička která si vás plate s maminkou a neustále vyžaduje objímání)
• rváč (s každým a za každou blbost)
• "tadyneníněcovpořádku" (dítě co přijede kompletně bez spodního prádla či s jedněmi botami)
• exhibicionista (puberťák co se baví ukazováním pindíka mladším dětem, nebo to aspoň předstírá)   

Skutečným potěšením pak byly dva dny volna, které jsem využila k výletům. První den stopem do nedalekého Luchonu, nakoupit a napsat pohledy a pak zpět stopem do asi 15 km vzdáleného horského sedla, kde pro samou mlhu nebylo nic vidět, což mi nezabránilo v menším výšlapu mezi kravičky a horské orchideje.

koupačka

Druhý den volna hlásili zákaz vycházení a risk velkých bouřek, měla jsem ale centra plné zuby a představa, že strávím den v posteli mě nijak neuspokojila. Vydala jsem se proto do údolí jezera Oo, ke kterému jsem za necelou hodinku a půl vystoupala. Silný vítr mezitím rozfoukal mraky a na bouřku to taky nevypadalo, rozhodla jsem se stoupat ještě asi hodinu a půl k jezeru Espingo, ve kterém jsem měla v plánu se smočit. Jako důkaz jsem požádala další turisty o fotku, ti mě pak doprovodili až do údolí a pozvali na večerní oslavu, což jsem nemohla odmítnout. Po bezmála dvou týdnech strávených marnými pokusy a konverzaci s pubertálními kolegy se proto nabízený večírek ve společnosti sympaťáků v mém věku, svolných ke konverzaci  jevil jako ideální způsob relaxace a nabrání nových sil. 

Pokračování příště... 

na druhou stranu takovej výhled z kanclu jen tak někdo nemá :)

happy hours naruby