Někdy, docela zřídka, mám pocit, že je všechno, jak má být. Tohle léto začalo hrozně, ale jak se opět ukázalo, všechno zlý je pro něco dobrý, a tak jsem vlastně prožila jedny z nejlepších prázdnin. Dneska si zavzpomínám na jeden úžasný týden, který jsem měla možnost prožít v díře mezi dvěma táborovými termíny.
 |
| ready for adventure |
Je poledne, všech padesát šest dětí naskáče do autobusu, spolu s animátory, a já zůstávám v celém centru sama, ještě s kolegyní, kuchařkou a údržbářem. Nikde nikdo nekřičí, nedupe po schodech, je ticho. Až posvátné a tak nezvyklé, že budí jakýsi pocit hrůzy. Po chodbách se pohybuju jak nejtišeji umím, abych nevzbudila spící duchy (a to ještě ani netuším, že celé centrum bylo postaveno na místě dávného pohřebiště). Večer žádná služba na sprchy a žádné uspávání...Pomalu se vzpamatovávám a balím švestky na další putování.
Kdysi jsem se v Nantes poznala s jedním týpkem, který pracuje na íčku kdesi v Pyrenejích, přesněji řečeno ve městě Quillan. Tam jsem měla v plánu se vypravit a na týden si pořádně odpočinout. V 11 hodin dopoledne mě šéfka vysadila u kruhového objezdu v Montréjeau. Dostopovat mi zbývalo nějakých 180 km, vlastně nejvíc, co jsem kdy v životě sama absolvovala. Mám na to ale celý den, dobrou náladu a vždycky můžu říct ne, pokud se mi řidič nebude pozdávat.
 |
| skákací hrad |
Místo na stop není zrovna ideální, auta nemají moc kde zastavit, zkouším to přesto asi 5 minut, ve chvíli kdy sklopím palec že popojdu kousek dál, brzdí u mě auto. Jeho osadníci jsou dva učitelé na střední škole, při každé zastávce a změně mě upozorňují ať se nebojím, že se jenom podívají tam a tam. Svezou mě kousek, přesto mi ale poradí dobrou cestu a místa, na která se mám při stopu zaměřit. Vezou mě ještě kus za svou cílovou stanici a jsou velmi snaživí, to takhle by to šlo.
Druhé auto, které mi zastaví téměř záhy, je kouřící chlápek, který jede údajně jenom kousek, a tak ho radši odmítám. Další mi přibrzdí auto s černými skly a bandou španělských chuligánů, předstírám že u kruháče jen tak zevluju, chytám lelky a hledám čtyřlístky. Nakonec mi zastaví důchodkyně, odhaduji 128 let. Je ale pěkně čiperná, poslouchá nějaká disko rádio a nahlas zpívá, za jízdy telefonuje s kamarádkou, že už za chvilku je tam. Vysadí mě prý na dobrém místě, což se mi tak úplně nezdá, nicméně se nevzdávám a zvedám palec už potřetí v úzké stromové aleji, kde auta už vůbec nemají kde zastavit.
Zase se chytám téměř hned, zastavuje mi horal, který má syna na univerzitě a vypráví mi o krásách zdejších hor. Vysadí mě na parkovišti u rušné silnice a já neváhám a oslovuji lidi co zrovna skáčou do auta. Jsou sice trochu překvapení mojí drzostí, berou mě ale s sebou a já tak poznávám sympatickou rodinku s malou holčičkou v sedačce, která se baví tím, že mi hází na zem plyšáka a společně se řehtáme jako o život. Nechávají mě na místě, kde mě zaručeně někdo vezme, přesto zde čekám nejdéle za celý den, asi 20 minut :)
Pátým stopem je horský vůdce a velký sympaťák "Kdybychjásitakpamatovalatyjménasakra!" z jehož auta se mi nechce, bohužel už dál nejede. Je to jeden ze stopů, kdy vám zastaví velká dodávka, vy k ní opatrně přicházíte a vzadu vidíte pilu, sekyru a lana a říkáte si, jestli to asi bude bolet :) a pak se z toho vyklube super seznámení. Týpek mě nechává ve městě Castelno a protože už je po poledni, navštěvuji místní minipekařství s vetchou stařenkou, která mi osobně připravuje sendvič hraběte Sendviče ze Sendvičova :) Jen co se do něj na protější straně silnice zakousnu a vystrčím paleček, staví mi další dodávka. Tentokrát plná hippies dětí a jejich hippie mamky a několik neidentifikovatelných psů. Co je ještě lepší, že jedou přímo do města, kam mířím i já a to nám ještě zbývá víc než 80 km cesty. Prý přesně před rokem vzali na stejném místě stopaře, který jel do stejného města jako teď já. Kdyby si ještě zapálili špeka, byla bych si myslela, že jsem se ocitla úplně v jiné době.
No a tak se v 15:00 ocitám v cíli, to jsem nečekala ani v nejdivočejších představách. Projdu si město a vyšplhám ke hradu, od kterého píšu sms kamarádovi/hostiteli, že jsem na místě ready to meet! Kámoš mě přivítá víc než stylově: přijede pro mě ve staré Škodě felicii! Ihned prohlásí že jsem princezna a že se mnou bude tak zacházet, což se mi líbí. Jen kdybych tak trochu neznala chlapy a nebála se, že za tím vším snažením bude nějaká touha po odměně :) První ještě odpolední výlet směřuje kousek do hor, kde se nachází přírodní zelený labyrint. Procházíme křovím a hledáme cestičky ukryté mezi skálami. Na jednom místě pak potkáváme uctívače přírodních sil a rituálů, prý je místo díky zvláštnímu působení a mystice vyhledávané.
 |
| zelený labyrint |
Večeře jak jinak než pro princezny s ochutnávkou vynikajících místních vín, později i koňaků a rozhovory dlouho do noci, kytara, budíček v poledne, to všechno jsou prostě prázdniny mých snů.
Další den vyrážíme směr skalní soutěska, která byla vybudována, jak už to bývá, jakýmsi mnichem s krumpáčem podél divoké říčky. Pokračujeme dál na katarský hrad Puilaurens. Tady musíme vyšplhat několik příkrých schodů ale stojí to za to. Zřícenina hradu tyčící se nad okolními zelenými kopci, výhledy, jak moc mi to připomíná náš Frýdštejn a Pantheon...
Pokračujeme dál k soutěsce, kterou vede příjemný chodníček, který nás zavede až k dalšímu kopci. Na jeho vrcholku nacházíme opět ruiny jakéhosi hrádku. Je vedro, nacházíme stín u rozvaliny a necháváme se ovívat větrem, místo na vyprávění životních příběhů.
Údajně všichni jižané rádi řídí jako blázni, kamarád není výjimkou a já si užívám vítr ve vlasech a strach že umřu s úžasným výhledem na divokou krajinu. Dalším hradem je úchvatný Peyrepertuse. Hrad na skále, rozlehlý a nespoutaný. Zrovna přicházíme včas na představení s dravci. Výhledy jsou úžasné a mě opět popadá touha přespat na hradě. Vedro unavuje a tak se vracíme domů, stmívá se a jak říká kamarád: "Le bar est ouvert!"
Následující ráno je pravý princeznovský den! Balíme sendviče a vyrážíme do turisticky okupovaného městečka Carcassonne. Na povel zavírám oči a když je otevřu, pohled mě dostává: hradbami obehnané město jakoby navršku vinic, v pozadí vysoké hory! Parkujeme a prodíráme se davem turistů. Vstup do města je zdarma, jsou 4 hodiny odpoledne a my pomalu procházíme uličkami, šplháme na hradby a hledáme nejkrásnější místo na piknik, protože Francie je přece země pikniků! Nacházíme hradní věž, kde se za tmy prochází bílá paní a tady mě čeká překvapení. Kamarád dobře poslouchal, když jsem vyprávěla jak si často beru na výlety do batůžku pivko a jedno vytahuje, ještě se omlouvá, že už asi nebude správně vychlazené, ke štěstí už mi nic nechybí.
 |
| Carcassonne a vinice |
 |
| streets of Carcassonne |
 |
| spokojená princezna |
Po obědě se jen tak procházíme, dáváme si zmrzku, kafe a po dalším nekonečném procházení hradním labyrintem narážíme na obchůdek s vínem a sýry. Jakoby se tam zjevil v tu pravou chvíli. Pan sýrař nám krájí spoustu sýrů a ochutnáváme víno, bezpochyby nejlepší, jaké jsem kdy pila. Přemýšlím, že si lahev koupím s sebou, v duchu si říkám, že ale musí stát do 20 euro. Bohužel stojí 26, což je trošku moc, dneska toho lituju, no ale co se dá dělat. Večer pomalu plyne a přichází noc, na kterou už tak čekáme, protože vidět Carca by night, jak říkají místní, stojí za to! O západu slunce za hradbami vám asi básnit nemusím, stejně tak jako atmosféře, kterou vytvoří místní kapelka. Noční hra stínů a osvětlení vytváří atmosféru ještě kouzelnější, podpořenou vínem v krvi a mě se zase nikam nechce.
 |
| místo činu |
 |
| kýč |
 |
| Carca by night |
Další den kamarád pracuje na domečku, já proto vyrážím sama vstříct dobrodružství směr Perpignan, busem za 1 euro. Na nádraží hned beru další bus, protože cílem je vlastně středozemní moře, kde chci smočit nohy, udělat selfíčka a tak vůbec, užít si léto. Bus je přecpaný, je vedro, vystupuji v městečku Collioure kde tvořil Salvator Dalí a mnozí další umělci. Kupuju pohledy, taky pár suvenýrů a poobědvám ve stínu lípy. Kolem druhé už vyrážím zpět do Perpignan. Je ale vedro že se mi ani nechce nikde chodit a bloudit, chladím se proto v obchodech s klimatizací a čekám na bus zpět.
Je čas se hnout z místa, další den proto vyrážím nejdřív kousek busem a pak stopem směr Toulouse. Nezačíná to dobře, protože nemůžu najít silnici vhodnou ke stopu a bloudím několik kilometrů ve vedru a s plnou polní. Nakonec stopuji ale auta tu moc nejezdí. Nějaká paní mě sveze asi 5 km. Nikde ani človíček. Zastavuje mi pochybný chlápek který nepřestává sledovat moje tričko a nutí mě dát si batoh na zadní sedačku, vystupuji a odmítám. Nakonec mě bere jakýsi pochybně vypadající typ, naštěstí ale v pohodě a veze mě až k dálnici. Tady mi po několika desítkách minut zastavuje starší pár vracející se z dovolené a dávající mi spoustu dobrých tipů, co v Toulouse rozhodně nevynechat. Spaní mám zajištěné u jedné kamarádky z Nantes. Její rodiče se o mě starají jako o vlastní.
 |
| Toulouse |
 |
| Capitol v Toulouse |
Bohužel celé tři dny, které trávím v Toulouse prší. Ani to mě ale neodradí od seznámení s tímto červeným městem. Nejvíc se mi líbí klášter zvaný Jacobim, kromě toho můžete zabloudit v uličkách, objevovat spoustu příjemných barů a hospůdek, kostelů s černým interiérem, budovu Kapitolu...město které určitě stojí za návštěvu (pokud neprší).
Tím je moje dovolená u konce a je načase se zase vypravit zpátky do srdce Pyrenejí. Jedu stařičkým fiátkem se šéfkou, leje jako z konve...tak zase příště!
 |
| už se nemůžu dočkat tábora :) |
Chtěla bych moc moc moc poděkovat všem úžasným lidem, který jsem měla možnost letos v létě potkat a poznat, nebo jenom potkat a zase opustit. Všem dobrým řidičům, kteří mi pomohli na cestě, všem kamarádům a známým, novým kamarádům a novým známým díky kterým bylo všechno krásnější, kamarádovi S., který se mnou zacházel jako s princeznou a nesmím zapomenout ani na O., kterýmu vděčím za děsně moc a bez něj by to nebylo ono!
