Barbora píše z tábora level 2

Rok se s rokem sešel a mě dostatečně otrnulo z loňského táborového zážitku, taky představa zewlingu v ulicích města mě moc nelákala a na cestování nebyly ani prachy ani parťák, sepsala jsem proto dostatečně motivující motivační dopis a vylepšila cévé o nějaké ty zkušenosti v oblasti dětské psychiky a směle odeslala na hodně zajímavě vypadající tábor, podržte se, v PYRENEJÍCH!

Poměrně záhy jsem dostala odpověď, byla vybrána k užšímu výběru, pohovor na skypu proběhl s jedinou chybičkou, nevzpomněla jsem si jak se řekne gázový obvaz a neuvedla v povinné výbavě lékárničky homeopatika, jinak jsem byla přijata. Protože se někdo asi velehor zalekl, na poslední chvíli jsem byla požádána, zda bych neabsolvovala termíny dva: jeden v červenci a druhý v srpnu s týdenní pauzičkou. Bohužel jsem řekla ano.

5. července jsem celá připravená na dva měsíce opustit rodný dům stála v dešti na parkovišti a čekala na spolujízdu do města Niort, odkud byl jeden z mých kolegů animátorů, osmnáctiletý Smrkáč (jak jste si všimli, jména jsou pouze náhodným pseudonymem v zájmu zachování anonymity, moje krycí jméno budiž tedy Bobr 1 :). 

naše stanové městačko

Vraťme se ale ke Smrkáčovi! Jeho největším koníčkem je pití Coly a zpívání nahlas současných disco hitů a jeho výzvou je nikdy se nevysmrkat i když má rýmu jako trám. Taky během asi 8 hodinové cesty zlomil rekord v puštění rádia s disko hity na plný koule, což moje citlivé nedávno vyléčené ouško hodně ocenilo. Na to, že má řidičák měsíc a půl, jsme cestu přežili obstojně!

Taky jsme nabrali Letce, celkem sympatický, druhý nejstarší (hned po mě) kluk co hraje na kytaru, létá na kluzáku a paraglidu a vůbec. 

Navečer jsme dojeli do hor, kde se nacházelo naše centrum, oproti loňskému táboru jsem postoupila spíš na level 180, než 2. Žádné stany, ale pokoje pro 4 s koupelnou, žádná polní kuchyně, ale jídelna se servisem, krb, spousta místa ale hlavně obrovské hory okolo, výhledy, dravci, tymián vonící všude okolo, jenom kdyby tam nebyly ty děti!

Ředitelka vypadala sympaticky, spravedlivě, organizovaně, přesto si na konci druhého pobytu získala přezdívku Gonflé (nafouknutá).

koťátka na kolobrndách

koťátka v kaňonu

a na chatě s oslíkem a horským vůdcem

Během večera se do centra začaly sjíždět děti, pardon, vlastně kolegové animátoři. Všem jim totiž bylo mezi sedmnácti a půl až dvaceti lety. Už při prvních letmých rozhovorech jsem zapochybovala o své údajné schopnosti bavit se s každým. Zaprvé jsem jim nerozuměla, do francouzského slangu náctiletých jsem ještě nepronikla a za celé tři týdny se mi to nepodařilo, za druhé jsem sem tam rozuměla významu sdělení ale ne jeho obsahu, poněvadž se bavili o hustorkrutopřísných zpěvácích a raperech, o hláškách z filmů a o kokakole, zatřetí jsem nevěděla pořádně, o čem bych se s nimi měla bavit, zkoušela jsem věčné téma cestování, nic. Divoká zvířata-nic, pohybové aktivity-nic, sex-nic, alkohol-nic! Taky velkým problémem bylo neustálé používání chytrých telefonů a rozesílání si sms, jelikož chytrý telefon ještě pořád nemám a jejich sms jsem stejně nerozuměla, byla jsem už od začátku odsouzena k věčné táborové samotě. K tomu přispěl i fakt, že jsem se svojí roztomilou skupinou tři nikdy netrávila aktivity s ostatními skupinami.

tak takhle se dělá oheň děti :)

nahoře a spokojený

Dalším zážitkem byla cesta do Paříže. Bylo třeba odjet z Pyrenejí, večer dorazit do Paris, přenocovat a brzy ráno poshánět všechny sviště na nádru a dopravit je bez újmy zpět do hor. Na tento úkol byli zvoleni: Bobr 1, Smrkáč, Hrozba (holka s výhružným pohledem, od rány, neustále ječící a unavená) a Valoušek (mladý nezkušený chlapeček kterého si spletete s dítětem). 

Celý výlet se jaksi zvrhl (ale v podstatě i tábor) v:

• dělání selfíček všude a za všech okolností - v oficiálním pc byla složka ranní selfí, pak taky selfí při jídle, selfí na wc, z aktivit nebyly normální skupinové fotky ale neskutečné množství selfí kde je často vidět obří paže fotografa.
• Kokakolové orgie. Dosud jsem netušila, že dnešní mládež si neničí játra alkoholem, ale nalejvá se kolou, ráno, večer, kdekoli. Pivo? fuj, já piju jenom kolu. Na celodenní cestování vodu? Ses zbláznila, jedině kolu. Když se nás Nafouknutá ptala, co chceme koupit na takzvanou pátou večeři, probíhalo to asi takto: "kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, kolu, fantu, ice tea, kolu, pivo?" Poslední jsem byla já, správně.
• falešný zpěv se sluchátky na uších. Jestli něco nemám ráda, tak lidi, co ve veřejné dopravě kašlou na ostatní, nasadí si sluchátka a zpívají. Protože se ale neslyší, zpívají falešně a hodně nahlas. A přesně tak probíhala cesta. Předstírat že k nim nepatřím a schovávat se pod sedačkou nejde celou cestu, že jo.
• Boty na sedačkách. Asi nikdo z nás si nerad sedá do bahna a psích výkalů, z bot našich spolucestujících. Protože moji kolegové ale byli super cool, botky na sedačky rozhodně patří, a proč nedat takový vzor našim dětem!
• Všechno je nebo musí být trop stylé! Hodně stylový! Tuto hlášku používají jak děti, tak velký děti (animátoři). Jíte chleba s máslem. trop stylé! vidíte babičku na přechodu: trop stylé! Někdo si zapomene kšiltovku: trop stylé!

selfí abych nebyla pozadu

No nic, děcka nám dorazila, na prvním pobytu jich bylo 64, což vychází 8 dětí na osobu, což se dá. Aktivity byly super, děti létaly na paraglidu, lezly jsme na skály, spaly na horské chatě a celý den chodily v horách, prováděly kaňoning, výlet na kole a sjezd na kolobrndě, minigolf, koupačka a tak, nenudili jsme se a všechno tak nějak proběhlo jak mělo, až na pár zážitků.

Jak známo, v horách je plno ještěrek a dalšího hmyzu, vynalézavé dětičky se bavily například tím, že ještěrkám trhaly ocásky, takže na konci pobytu nebyla v oblasti jediná ještěrka s ocáskem. Taky chytali mouchy a dávali je do krabičky s jakýmsi rosolem (čert ví, kde ho vzali). Na celodenním horském výletě jsem se svojí skupinkou převážně desetiletých holčiček viděla divoké koně. Dva tak poskakovali a náš horský vůdce to okomentoval tak, že si hrají. Pak se začali regulerně rozmnožovat a já jsem ještě dva dny musela vysvětlovat, jak že to funguje, jak se rodí děti, koně a ještěrky, přičemž si jedna dívenka zacpávala uši i oči.

a jak to dělaj koně, Luci?

Celý červenec bylo příšerné vedro a večer přicházely jako vysvobození bouřky, údolím přišly mraky, nebe se zatáhlo a začalo hustě pršet, bouřka v horách je obzvláště působivá. Někdy jsem musela objímat plačící holky, které byly přesvědčené, že tam jistě umřeme. Ráno byl vzduch krásně čistý.

Občas jsem se přistihla, že používám slova nebo výrazy, které přesně nevím, co znamenají ale které se mi do věty nebo situace pěkně hodí. Možná jste to někdy zažili, vy kdo mluvíte druhým jazykem. Nikdy se na mě nikdo divně nepodíval a tak s tím pokračuju. Někdy se podezřívám, že jsem až moc kreativní a vymýšlím si nová slova :)

huráá

Všechny děti na táboře měly rodiče zaměstnané u společnosti Total, děcka proto bydlí třeba v Kataru, Indonésii, Skotsku, nebo Angole, mluví plynule anglicky či arabsky. V těchto zemích žijí často v jakési izolaci od okolního světa, běžná je např. konverzace: "Mě se nejvíc líbilo v Indii, hotel tam má super bazén s tobogánem a na pláži je taky bazén."

K typové charakteristice z loňského roku nám přibyl:

• zloděj (dítě co jednoduše šlohlo tablet někomu jinému a schovalo ho tak dobře, že ani prohledávání všech osobních věcí nebylo úspěšné.
• milenci (páreček, co se najde a zase rozejde, někdy třeba jenom na závěrečnou diskotéku, o to bolestnější je pak odjezd, vím o čem mluvím, taky jsem byla na táboře :)
• princeznička (holčička která by už teď vyhrála miss france)
• mazlíček (holčička která si vás plate s maminkou a neustále vyžaduje objímání)
• rváč (s každým a za každou blbost)
• "tadyneníněcovpořádku" (dítě co přijede kompletně bez spodního prádla či s jedněmi botami)
• exhibicionista (puberťák co se baví ukazováním pindíka mladším dětem, nebo to aspoň předstírá)   

Skutečným potěšením pak byly dva dny volna, které jsem využila k výletům. První den stopem do nedalekého Luchonu, nakoupit a napsat pohledy a pak zpět stopem do asi 15 km vzdáleného horského sedla, kde pro samou mlhu nebylo nic vidět, což mi nezabránilo v menším výšlapu mezi kravičky a horské orchideje.

koupačka

Druhý den volna hlásili zákaz vycházení a risk velkých bouřek, měla jsem ale centra plné zuby a představa, že strávím den v posteli mě nijak neuspokojila. Vydala jsem se proto do údolí jezera Oo, ke kterému jsem za necelou hodinku a půl vystoupala. Silný vítr mezitím rozfoukal mraky a na bouřku to taky nevypadalo, rozhodla jsem se stoupat ještě asi hodinu a půl k jezeru Espingo, ve kterém jsem měla v plánu se smočit. Jako důkaz jsem požádala další turisty o fotku, ti mě pak doprovodili až do údolí a pozvali na večerní oslavu, což jsem nemohla odmítnout. Po bezmála dvou týdnech strávených marnými pokusy a konverzaci s pubertálními kolegy se proto nabízený večírek ve společnosti sympaťáků v mém věku, svolných ke konverzaci  jevil jako ideální způsob relaxace a nabrání nových sil. 

Pokračování příště... 

na druhou stranu takovej výhled z kanclu jen tak někdo nemá :)

happy hours naruby

Lucinky tip na výlet: velocean!

Tak smraďoši, vystrčíme nohy z pelechu a hurá na výlet, co? Já jsem si teda vyrazila a byl to opět, zcela nečekaně, balzám na duši! Pokud bydlíte v Nantes a okolí, nebo se sem třeba chystáte navštívit osamicenou Lucinku (jak by řekl Péťa řidič), připravte si bajk a jdeme na to.

kruháč

Na víkend jsem vyrazila k přítelovým rodičům, neptejte se mě proč, všechno zlý je pro něco dobrý, tak dlouho se do lesa volá, až se z lesa ozývá a kolik višní tolik třešní a tak dále...

Je to k nim nějakých 80 km, ale já, poněvadž jsem ještě pořád nedoléčila zánět v uchu a kašlíček, dorazila jsem v sobotu navečer busem. v neděli ráno už jsem měla sbalených pár švestek na den, Jo Nesba i s Harrym a pumpičku v batůžku a tatínkův pežůtek (jak jinak) mě dovezl až do městečka Pornic (jasně, ten název je trochu zavádějící, vy puberťáci). Zde jsem nenápadně vyhodila do konťáku láhev od třípíva, kterou jsem si tajně koupila na minulý večer, a vyrazila směrem Prefailles. Rozhodla jsem se tohoto bodu dosáhnout co nejrychlejší možnou cestou, nedbala jsem proto cykloznačení a valila si to napřímo po okresce, malý provoz a příjemných 15 km na rozjezd. 

Prefailles neboli přístav St. Gildas je už dlouhou dobu mým nejoblíbenějším místem v okolí. Nacházíte se totiž na výběžku, divokém a nespoutaném...vítr vám bičuje...vás bičuje, racci zmateně poletují a usedají na tmavé skaliska, které odkrývá nebo zakrývá rozbouřený oceán. Není tu tolik lidí, jako na jiných okolních plážích. Mezi bunkry stojí malý maják, sám a sám, stejně jako duše těch, co sem chodí hledat klid a mušle. Právě mušličky jsou jednou z motivací, mezi jinými ulitami se zde dají najít malinkaté vráskované, které vydržíte hledat v pískové suti donekonečna. 

Zakotvila jsem kolo do písku a ustlala si, pravděpodobně na nějakou tu hodinku s tolik očekávanou knihou, hučením moře a křikem racků. Kolem poledne jsem pojedla a vydala se na lov mušliček, to už bylo třeba nanést vrstvu opalovacího krému, abych zase neskončila jako minule jako náčelník kmene rudoksychťáků. Vedle mě si zcela bez okolků sedly dvě zákeřné děti a ještě měly tu drzost se mě zeptat, jaké mušle hledám. Aby mi to moje náhodou nevyfoukly, prohodila jsem něco, jako že všechny, co se mi líbí. 

i s pravým podpisem, heč!

Kolem druhé jsem vyrazila směr Pornic, tentokrát už po cyklostezce "Velo ocean", lemující divoké pobřeží. Cesta byla parádní, asfalt, pískové cestičky, dřevěné chodníčky, k tomu vítr v zádech, batoh na nosiči a výhled na nekonečný oceán. Rozhodla jsem se věrně sledovat značenou cyklostezku, když ale asi po 5 km začala stoupat od oceánu, rozhodla jsem se že nebudu měkká, teda vlastně budu a že stoupat se mi nechce a že to ještě zkusím po pěší, stejně jsem měla pocit, že jsem zahlédla v dálce cykloznačení právě na pěší stezce. Samozřejmě, že se mi to vymstilo a pěší stezka obsahovala zákeřnosti jako schody, prudké schody i ošklivá koryta, kde bylo nutno kolo přenášet. Tak jsem schlípla uši a při nejbližší příležitosti se pokusila na cyklostezku zase pěkně spořádaně napojit. 

Po dalších asi 15 km jsem dosáhla městečka Pornic, které bylo ale za daného počasí tak nechutně nacpané lidmi, že jsem se ani na legendární zmrzku nezastavila a rovnou fičela dál směr La Bernerie. Tady mě předjelo několik důchodců a já si říkala, že asi něco bude špatně. Teď už jsem poslušně následovala cykloznačení a musím říct, že je vážně přehledně a hezky vedené. Stezka nevede sice přímo podél oceánu, to by asi ani nebylo možné, vede ale po místních silničkách s minimálním provozem a nebo po přímo vyhrazených stezkách pro cyklisty. Kdykoli během jízdy se můžete rozhodnout a odbočit k oceánu, který není daleko. 

Cílem mé cesty se stalo městečko Les Moutiers, V místním marketu jsem si koupila hrst třešní, miniláhev vína a vatu (mám s sebou rozháčkovanýho soba). Po pár metrech jsem zakempovala v závětří jednoho vlnolamu, vítr už zase hučel o sto šest, byl totiž příliv. Moře sice ještě vůbec nebylo vidět, postupně se ale přibližovalo. Snědla jsem konzervu s makrelou na víně a vypila víno a jala se pokračovat ve čtení  jak se Harry postupně dostával padouchům na stopu. Když už moře šumělo na dosah, doskákala jsem po kamenech podél vlnolamu až tam, kde už je jenom bláto a sledovala, s jakou rychlostí a sílou se moře přibližuje. První z kamenů už byl téměř pod vodou. 

Bylo něco kolem půl 8, když jsem začala balit saky paky. Původně jsem si chtěla láhev od vína nechat, druhým nápadem bylo ji vyhodit do koše u pláže. Pak mě ale osvítil Poseidón svatý a mě napadlo, že jsem ještě nikdy neposlala vzkaz v láhvi! Od dob všech trosečníků, který nám jako dětem lezli do postýlek a do snů až přes romantické filmy, kde se tímto způsobem najdou dvě spřízněné duše...

Utrhla jsem kousek papíru ze starého pojištění od auta a na vlastní kůži pocítila Robinsonova dilemata. V knížkách i filmu je všechno tak jednoduché. Prvními dilematem byl samosebou jazyk...hodlám se napsat srdceryvný oduševnělý vzkaz mé spřízněné duši či někomu, komu třeba zachráním život, měla bych proto použít jazyk, který ovládám nejvíc, což je pořád ještě čeština. Šance, že ale mou láhev najde česky mluvící občan je více než nepravděpodobná, veškeré snažení by tak vyšlo vniveč. Pak se logicky nabízela francouzština, ve které už jsem také schopna vyjádřit ledacos, ovšem v mluvené podobě, v psané je to o mnoho horší. Představila jsem si prince, co na pláži čte a čte a pak dopis znechuceně odhazuje "jak mohla napsat MA coeur když je to MON coeur, ta snad chodí teprve do třetí třídy, děcka jedny!" Brr, obludná představa. Na řadu proto přišla angličtina. Sice jí už tolik nevládnu, stejně mám ale malý proužek papíru. Musím říct, že Robinson či jiný romantický hrdina musel mít zrovna básnické střevo nebo někde lítala múza, mě totiž napadaly samý nesmysly, blbosti a ptákoviny, zoufalý kecy či trapný hlášky z filmů...nakonec jsem teda něco sesmolila aby se neřeklo, na konec dopisu další dilema: aby mě pak ta ztracená duše našla, musím nechat nějaký kontakt. Telefon? Ses zbláznila! Adresu, pitomost, mail? Tak jo, ale ten co vůbec nepoužívám a nikdo ho nezná...láhev jsem snad hermeticky uzavřela. Dalším praktickým bodem bylo se jí zbavit, a to doslova. Kolem totiž pořád byly asi dvě skupinky lidí, další nezřízeně přicházeli a odcházeli. Nechtěla jsem přece, aby na mě někdo zavolal policii za výtržnictví nebo aby snad můj romantický akt někdo sledoval a přichytil mě při činu, sakryš. A tak sedím a čekám a připadám si jak největší zločinec, už vůbec ne jako někdo na jehož vizáž dopadá zapadající slunce a jehož vlasy ladně vlají ve větru :) Nakonec se osmělím a házím láhev asi tři metry ode mě (teď teprve oceňuji k čemu nám byl hod krikeťákem a že jsem se měla víc snažit), stejně je ale příliv, láhev proto s největší pravděpodobností vyplave přesně tam, kde jsem jí hodila. V duchu se omlouvám životnímu prostředí a potenciálnímu dítěti, co si o ní rozřízne nohu...Sedám na kolo a mizím, tentokrát už zpátky do domku rodičů, kam to s menším blouděním stihnu za krásných 40 minut (něco kolem 12 km).

Zpráva z tisku: Dne 25. května vyhynul poslední plejtvák obrovský, poté, co vdechnul láhev od vína Chardonay u břehů Atlantického oceánu, budiž mu evoluce lehká.

Sumasumárum: Najezdila jsem celkem asi nějakých 60 km, z toho jsem většinu dne prolenošila na pláži, takže žádné velké snažení a poměrně dost kilometrů, což vybízí k přemýšlení, zda by nestálo za úvahu dát celou cyklostezku Velocean která vede až kamsi do Španělska a zda by do toho nešel někdo se mnou, co? Myslím to vážně, jen já, ty a stan a dva bajky ;) 

   

Dvanáctero

když žijete v Loire Atlantique/France

majáky, jedno z magických míst v Bretagne

1. Jules Verne je Bůh!

Je to tak, pan Verne se v Nantes narodil a všichni jeho obyvatelé včetně starostů ho uctívají a neváhají sypat peníze do imaginárních fantasmagorických projektů, vytvářet obrovské hýbající se mašiny, kolotoče, festivaly a výstavy, vypisovat bláznivé projekty a vůbec žít jaksi v jiném světě.

maskot všech nanťanů

                                    

2. Já Bretonec

Ač Nantes dnes není součástí Bretaně, lidé se cítí býti Bretonci a jsou dokonce tací, kteří touží po Bretani jako po samostatném státě. S bretonskou kulturou se zde setkáváte nejen v obchodech se suvenýry ale výrazně na tradičním Fest nozu - bretonském bálu.

Na Hermínu mi nesahej!

                             

3. Stávkuj!

Kdo nestávkuje není in, kdo neprotestuje jako by nežil.

Během stávky si můžete odskočit k pevnosti Boyard!

4. Všechno je umění!

A je třeba se tomu náležitě obdivovat. Každé léto se v ulicích města a podél Loire k jejímu ústí do Atlantiku objevují různá "umělecká díla a dílka". Tak např.: schody uprostřed ulice co nikam nevedou, obrovská nalepená žvýkačka na domě, fontána zakrytá horolezeckou stěnou, obrovský dřevěný vrták na náměstí, loď co se roztéká do vody, kostra hada v oceánu a tak dále. Lidé se na to chodí koukat, vzdychají a je jim dobře, zdá se.

živá baletka v kouli              

5. Moře je rutina

Jet k moři tu nikoho nevzrušuje. Je to jako pro Čecha jít do lesa nebo na jahody. Všude se válí mraky mušlí ale pokud se nedají sníst, místní si jich nevšímají, jak fádní! Mimochodem, svatojakubské mušle, ty, které si v italských suvenýr shopech kupujete za 10 euro se tu hází do popelnice.

U moře na Vánoce a Silvestra, proč ne?

6. Vítr je tvůj nejlepší kamarád

Kdo řekl, že bychom si z nepřátel měli dělat přátelé? Tak přesně tak je třeba nahlížet na neustále přítomný vítr. Dny kdy nefouká jsou vzácné a vy máte pocit, že je něco špatně.

vlasy lítají ale hlavně že svítí slunce a moře šumí!

7. Mušlička není sprosté slovo

Kdybyste to nevěděli, každá mušle se dá sníst a téměř každá se dá sníst syrová, to znamená ještě zaživa. Že vás to neláká? Chodit na mušle je pro místní něco jako chodit na houby. Doporučuju překonat prvotní odpor a jíst a jíst dokud nenajdete zalíbení. Jsou totiž plné vitamínů a minerálů.

plody moře je třeba sníst, ne se nechat polapit!

8. Všude plno řek ale koupání žádný

Tak tohle je trochu paradox. Nantes je městem, kde se do Loire vlévá několik desítek řek, ani v jedné se ale nedoporučuje koupat. V Loire jsou nebezpečné víry a je špinavá, Erdre skoro neteče, takže sinice a další neřádi no a ostatní jsou na tom podobně. Koupat se dá samozřejmě v oceánu, ten je ale děsně studenej a jsou v něm skály pokryté ústřicemi, s nimiž setkání není růžové.

9. Před místními Bretonci si nestěžujte na hnusný počasí

Útěchy se nedočkáte a jediné co vám na to odpoví je: tak se odstěhuj když se ti to nelíbí.

10. Písek neřeš

Choulostivější a pořádkumilovné povahy tak úplně nedocení všudypřítomný písek. Stačí jedna krátká procházka po pláži a písek se bude objevovat na různých místech v době po dobu cca půl roku. Po cestě ze sprchy ke skříni s prádlem se vám na nohy nalepí průměrně asi pět gramů, dále budete mít pískoviště: v ponožkách a botách, i když jste je několikrát vyklepali, v kapsách u bundy a kalhot (spolu s několika mušličkami), v kabelce, která vůbec na pláži nebyla, v podprsence, ve vlasech, v autě, ve svačině a v posteli.

když nejde wifi, pošli vzkaz v láhvi!

11. Máslo

Slané máslo je všude! V dortech, v sušenkách, v bagetách, v karamelu, v palačinkách, chlebu. Díky přítomnosti oceánu tu všichni baštíme mořskou sůl a nejtypičtější výskyt je právě v másle.

i v makaronech je máslo a ještě k tomu jsou povinný!

12. Svět je placka!

Je to tak, v širokém dalekém okolí Nantes hory a bohužel ani kopce a kopečky nehledejte. Placatější placku jsem ještě neviděla, což ocení především cyklisti rovinkáři :)

a zámky na Loire co by kamenem dohodil!

Cesta do středu země

Jak se tak blíží třicítka, neodkládám už věci a rozhoduju se daleko snadněji. I proto jsem se jednoho podvečera rozhodla pro cestu, kterou jsem zhruba před rokem odložila na neurčito kvůli strachu z neznámého, samoty, příliš velké zodpovědnosti za svoje rozhodnutí a podobných výmluv, na které by měl člověk kašlat. Takže hurá na cesty, aneb inspirace pro všechny milovníky krás přírody, hor, lesů, potůčků, zbytkového sněhu na vrcholcích, vynikajícího sýru a vína, sopek a historie. Cesta do středu země právě začíná!

Cestujeme s úsměvem!

Jak už víme, Nantes je na rovině, široko daleko žádný kopec, a jak už víme, kopce mi chybí jak psovi drbání. Když už jsem i ze snů vykřikovala: za hory za doly, muselo se s tím něco udělat. Nejbližším pohořím je takzvaný Massif central (neboli centrální masiv). Jedná se o pohoří střední výšky (nejvyšší vrchol má 1884 metrů) a nachází se zhruba ve středu Francie. Z Nantes jako by kamenem dohodil, nějakých 5-6 hodin jízdy autem. Větší město poblíž je Clermont-Ferrand, kam jsem se i rozhodla hledat spolujízdu, která tady funguje mimochodem velmi dobře. Vzpomínám jak jsem jednou jela se spolužačkou do Prahy autem, jako že spolujízda, zaplatila jsem jí stovku a ještě mě ponechala někde na Jižním městě daleko od všeho. Češi by měli pochopit, že spolujízda nerovná se stejná cena, jakou bychom zaplatili za bus, je to spíš příspěvek na benzín, čtvrtina či pětina nákladů, ale k věci.

Lenoši jedou vláčkem

Zamluvila jsem si poměrně snadno spolujízdu tam i zpět, našla ubytování jak jinak než přes Couchsurfing, sbalila si pár švestek, tři trička, jedny kalhoty a nějaký ty fusekle a spokojeně se usadila na gauči. Přítel, do té doby zaneprázdněný jinými povinnostmi, se mě zeptal, kam že to jedu. Vylíčila jsem mu, že hodlám 4 noci strávit v Clermontu a přes den vylézt na okolní sopky, toulat se lesem a užívat si klidu a hlavně nepotkat živáčka. Byla jsem nazvaná Trubkou obecnou, protože když už se tam 5 hodin vleču, přece nezůstanu ve městě. Necelých 60 km je nejvyšší hora a vůbec krásné pohoří. Gaučovou pohodu vystřídalo zmatečné hledání hostitelů v oblasti velehor. Nakonec se jedna rybka chytla na háček a já tak měla jisté dvě noci ve vesničce La Tour d'Auvergne. 

Úterý, den D, 7 hodin 30 minut. S poloprázdným batohem ovšem ztěžklým třemi konzervami makrel a dvěmi kukuřice si to mašíruju na autobus, který mě doveze na místo spolujízdy. Něco mě trklo a já si vzpomněla, že jsem zapomněla lžičkovidličkonůž, kterým přítelovi zakazuji běžně jíst, protože "je autdórovej a nebudeme ho ničit v kuchyni". Taky si říkám, že světlý pláťáky nebyl úplně čupr nápad. Nějak jsem vyšla ze cviku a pociťuji mírné vzrušení z toho, co se dneska asi ještě tak úplně nepovede. Na místě odjezdu jsem včas, řidička, asi 50letá paní celou cestu švitoří, dokonce mně, i potetované spolucestující nabízí domácí čokoládový koláč. Kolem jedné hodiny jsme na místě. Díky chybě a mojí zásluze (navrhla jsem sledovat tramvaj, co jede na nádraží, ovšem na jiné, než mě chtěli původně vysadit) mě vysazují v centru u nádraží. Hned si skočím pro jízdní řád busu co jezdí pod největší z vulkánů v oblasti: Puy du Dome. Z vyloženě miloučké a dobře vyspinkané paní (ha ha ha) za přepážkou se snažím vydolovat další informace, jako kde je centrum a tak, ona mávne rukou kamsi doprava. 

Clermont-Ferrand je město postavené mezi dvěma sopkami, které svou explozí vytvořily z popela kopec. Právě na něm stojí Clermontská katedrála, celá černá díky sopečné hornině, jako i několik dalších kostelů a budov. Clermont dostal jméno od Claire (světlý, protože původní katedrála byla světlá) a Mont (jako hora). Leží v departmentu Auvergne, známý kromě nejrozsáhlejší sopečné oblasti v Evropě či na světě?, i vynikajícím sýrem. Mým prvním jídlem je proto sendvič se 4 místními sýry. Do odjezdu busu pod sopku mi zbývá ještě asi půl hodiny. Rozhoduji se i cestovat pořád s batohem, páč není zase tak těžký. 

kozí stezka a paraglidista

Za 1 éé 40 dojedete busem přímo pod majestátnou sopku Puy du Dome. Tady můžete buď šlapat pěšky a nebo vyjet i sjet vláčkem. Já, protože mám těžký batoh, jsem unavená z cesty a hlavně mám sraz s hostiteli v 8:30 a už je půl čtvrté, a určitě by se ještě nějaká výmluva našla, vyjíždím nahoru vláčkem s tím že dolů to seběhnu. Co jsem naštěstí nezapomněla, jsou turistické teleskopické hůlky. Vřele doporučuji! Asi hodinu a půl se kochám vzlétajícími paraglidisty, pohledem na okolní sopky a hory, pak se vydávám s kopce dolů. Bohužel jsem někde ztratila mapičku a tak jdu samozřejmě tou horší cestou bez výhledů. Na parkoviště dorazím cca za 2 hodiny a o 10 minut mi ujíždí autobus. Testuji proto místní ochotu a stopuji, za chvilku uspěji a teď už jen najít hostitele. Po chvilkovém bloudění na ulici náhodně potkávám přítelkyni hostitele Benoita. Je původem Mexičanka, a tak se večer nese v duchu ochutnávání mexických omáček a místních lihovin. 

Ráno mi Alex pomáhá namalovat mojí první stopovací ceduli v životě. Kolem 9 se společně vydáváme k silnici údajně vedoucí do centrálního městečka velkých hor: Mont Dore (čti mondor-zlatá hora). Nakonec mě postaví na jinou silnici, údajně více frekventovanou, čekám a nikdo nestaví, ptám se kolemjdoucích, kteří mi potvrzují moje obavy, tohle není ta správná ulice! Pochoduji proto asi 500 metrů, tady mi konečně staví starší děda, který mi nabízí svezení na benzínku na hlavním tahu na Mordor (takto jsem město překřtila po vzoru Pána prstenů). Děda za tu chvilku stihne zanadávat na dobu a poměry a dá mi radu nad zlato, abych si dobře vybírala ke komu si sedám do auta. Na benzínce čekám asi dalších 10 minut a už mi zastavuje podezřele vyhlížející chlápek. Snažím se ho přimět k hovoru a sama sebe polidštit (jó moc čtu detektivky, jasný), s nadějí, že mě neodkrouhne, když se dozví, že mě právě navštívila maminka. Nakonec si pěkně pokecáme a ještě se dozvím několik zajímavostí o okolí. Sveze mě až do Mordoru, i když bydlí na opačné straně pohoří. Začíná se mi tu líbit. 

díky, cedule!

První místo, které v Mordoru navštěvuji je toaleta a hned po ní íčko. S nadějí získat mapku okolí se loučím, stojí 9 euro a výstup na nejvyšší horu Puy du Sancy je dle mladíka za pultíkem striktně nedoporučen. Říkám oukej a myslím si svoje. Z Mordoru k úpatí hory je to ještě 4 km mírným stoupákem. Tady díky rychlochůzi s hůlkami docházím paní, která se mnou zapřede hovor a prej kam jdu a tak. Když jí to řeknu, snaží se mě cíleně demotivovat a poslat zpátky, ideálně strávit odpoledne v kavárničce. Dávám jí sbohem a skoro utíkám k přibližující se hoře, která mě láká a volá tím víc, čím víc mi jí lidé zakazují a nedoporučují. 

Konečně se vydávám údolím vpravo, kde už nejsou takzvaní túristé ale jenom horalové a alpinisti, jako jsem já :) Rozevírá se přede mnou nádherná krajina divokých hor s potůčkem uprostřed, jak se později dozvídám, jedná se o pramen říčky Dordogne, z které jsem loni lovila sviště. Údolí není dlouhé, proto za necelou hodinku přicházím k místu prudšího stoupání, které je částečně pokryto sněhem a sutí. Pěšinka se tu ztrácí a já se tak škrábu, místy skoro po čtyřech stále výš a výš. Nemusím asi dodávat, že výhledy jsou stále víc a víc uchvacující a vykupují tu nádhernou dřinu. Celá šťastná a spokojená se vydrápu do sedla, odkud už je vrchol na dohled. Pořád mám před sebou ještě pořádný kus cesty. Místy sněhem, sem tam je třeba překonat menší skalka, žádné velké nebezpečí, kvůli kterému bych sem neměla chodit nenacházím. Jednoho místního horala se ptám na cestu do místa noclehu, doporučuje mi v podstatě co jsem si myslela a mě tak přepadá kromě horského opojení i spokojenost. 

stoupám k pohoří

pohled zpět

co mě čeká

Po dvou a půl hodinách od začátku výstupu z Mordoru jsem na místě, na nejvyšším vrcholu Massif Central: Puy du Sancy. Výhledy jsou nekonečně krásné, sluníčko mi spaluje obličej a já jsem pyšná a dojatá a hladová. Na skále proto otvírám plešku s makrelou, jejíž olej mi cákne na světlé kalhoty, takto mě hora pokřtila. Chvilku se sluním (i když jsem se nenamazala a později budu litovat) a za hodinku se vydávám na cestu zpět. Ta bude o něco delší. Dojdu na rozcestí, a místo prudkého klesání pokračuji po vrstevnici dál podél vrcholků hor až k horní stanici lanovky. Kousek pod vrcholem si dávám hodinku šlofíčka. Sestup k silnici se zdá být nekonečný a já začínám cítit dávno pochroumané koleno, nebýt hůlek, už se nehnu. Na první den to byl docela výkon a tak se po silnici vedoucí k noclehu ploužím, zbývá mi ještě 10 km. Kousek přede mnou zastavuje auto, obrovský černoch mě do něj láká. Vzpomenu si na staříka a odmítám, když ale dojdu blíž, vidím, že auto řídí postarší paní. Nasedám a seznamuji se tak s paní původem z Nantes a jejím mužem z Pobřeží Slonoviny. V La Tour si kupuji místní pivo, sušené ovoce a koláč a pod stromem u policejní stanice to do sebe láduju. Kolem 7 najdu domov hostitele. Je to šéf lesníků a já tak díky dvěma večerům poznávám taje jeho úžasné práce. Jeho žena je doktorka a tak nechybí historky z pitevny, které bych ani slyšet nemusela. Spím v lesnickém domě, se dvěma psy, kočkou, mravenčí stezkou a třemi housátky.

v sedle!

taky v sedle

cesta z vrcholu

Druhý den mě lesníkova žena Alice veze do Mordoru, kde pracuje v nemocnici. Mám půjčenou turistickou mapu a na místě se rozhoduji jakou trasu zvolím. Lákadel je tolik a dva dny jsou tak krátké! Posilním se vynikajícím borůvkovým koláčem a za neskutečných 15 euro kupuji opalovací krém. Ujišťuju se, že se sem určitě nejednou vrátím a vydávám se na cestu k velkým vodopádům. Ty jsou až na samém vrcholu kopců nad městem. Pak stoupám dál k náhorní planině. Tady pociťuju nekonečný pocit štěstí a splynutí s přírodou. Odstíny zelené, vítr, slunce a nekonečné hory všude okolo...Možná proto, že se kolem Sancy honí mraky, jsem tu téměř sama.

Passage difficile!

Následující odstavec není určen pro muže a citlivky! Přeskočte ho a čtěte dál, nic podstatného vám neunikne!

Protože i velcí alpinisté občas píšou o tom, že na Mont Blancu je méně toalet a odpadkových košů, než by bylo třeba, i já se podělím o jeden vyloženě dívčí problém, který mě na mém dobrodružství potkal a značně mi ho zkomplikoval.

Už od noci mi bolesti břicha napovídaly, že budu mít asi jahůdkové nesnáze. Což je na celodenní horské túře značně nepraktická věc. K bolesti břicha se často připojí migréna a tak jediné po čem toužíte je teplá pohodlná postel. Já jsem takto kráčela planinou, bolest rozfoukal vítr a migréna se naštěstí nedostavila. Když se přiblížila hodina nezbytné výměny záchytného zařízení, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou se zjevil postarší pár a několik metrů za mnou batůžkář. Co s tím v krajině bez jediného smrčku a se světlými kalhotami? Po dosažení vrcholu tyčícího se nad planinou jsem si dřepla na kámen, předstírajíc pití, focení, hraní hada na telefonu, hlavně aby se ti tři co nejdřív ztratili a hlavně aby nedošli další túristé. Po 20 minutách se zadařilo a já tak měla pole výměny volné. Tak tak jsem uspěla, otázkou zůstává kam s tím a co s rukama, které právě jakoby vykuchaly králíka? Nebudu už to dál rozvádět, jen by mě zajímalo, jak podobné situace řešíte vy ostatní horalky? :) 

běžná záležitost, chybějící popisky...kam teď?

Grande cascade

Co mě po dosažení vrcholu překvapilo a značně mi ubralo na psychických silách, byl fakt, že se mi odkryl výhled na několik dalších vrcholů, které mi zbývalo zdolat k dosažení sedla, z kterého bych pak měla už víceméně klesat. Statečně kladu nohu před nohu a kochám se výhledy do obou dvou údolí. To druhé odkrývá nádherné skalní útvary a krouží nad ním dravci. Podle kamaráda lesníka můžeme potkat i rysa, což si plně uvědomuji zejména ve druhé části dne, kdy za celé odpoledne nepotkám živáčka, za to rysí stopy a nory jsou všude (blouzním). 

Ve 14 hodin dorážím do sedla kousek pod Puy du Sancy. Není vidět na krok a fouká silný vítr. Vydávám se doleva a čekám konečně na to klesání, místo toho překonávám sněžné plantáže a kamenité vrcholy, opět stoupám a klesám.Jdu už nějakou tu hodinku, když cesta mizí a já stále častěji oblézám skalní útvary, kdy pode mnou je příkrý sráz. Konečně dojdu na konec a jedním takovým srázem se musím vydat, opět pěju chválu na hůlky a pomalu sestupuji hornatou krajinou. V jedné chvíli jsem si jistá, že vidím rysí noru a radši ji obcházím obloukem. Nalézám cestičku a v 15:30 si dávám tuňáka s kukuřicí a ovocný kompot v zákrytu šutráku. Je mi líp a s tím, že už to není k silnici daleko spokojeně pochoduju mezi vřesy. Míjím odbočku k jezeru v kráteru a místo toho volím cestu údolím Slaného pramene, které je opravdu úžasné. Zcela sama, majestátní výhled na celý masiv Sancy, rozkvetlé narcisy a krokusy, pramen... Půda je bohužel trochu bahnitá a podmáčená od tajícího sněhu. Taky spadlo pár kapek, ale nic hrozného...

cesta náhorní planinou

Projdu údolím a pokračuji dál podél lesa, cíl už musí někde být. Pokaždé se ale pouze otevře další louka, vřesovistě nebo pole. Zase se mi ztratila cestička a já tak kloužu po sněhu a snažím se ji znovu najít. Procházím dalším údolím, musím skákat po travních drnech, abych si úplně nerozmáčela boty. Jsem vyčerpaná a cíl pořád nikde. Nechci být měkká ale přesto volám příteli, někdy i slyšet hlas milované osoby dodá potřebnou trochu energie. Míjím cedulku s indikací 0,6 km do cíle. Radostí poposkočím, jdu a jdu, cíl ale nikde, jdu už jistě kilometr, když se náhle objeví obrovské sněžné pole v kopci, Pro jeho překonání musím botama vytesat stupy, abych se nezřítila dolů ze skály, poslední stup mi nejde, panikařím a začínám se klepat, nakonec to dám ale chci už najít tu zatracenou silnici. Jdu ještě dobrou půlhodinu, než na ni narazím. Do popelnice na parkovišti zahazuji rozbité růžové brýle a v ten okamžik začíná hustě pršet. Přidávají se kroupy velké jako hrášek. Spěchám po silnici a modlím se za auto. Hřmí a mraky visí  tak nízko. Není se kde schovat, do nejbližší vesnice je to ještě 4 km. Vesnice se jmenuje Chastraix ale já jak jsem bystrá jí čtu jako Chasterix (a říkám si že je to jako Asterix co loví =chaser, tento můj omyl mi připraví pernou chvilku když večer vysvětluji kudy jsem šla :). Po dvou kilometrech konečně auto. Zastavuje a ochotně mě veze až domů, hurá, mám vyhráno!

snídani v trááávě :)

údolí slaného pramene

přelez přeskoč nepodlez

Večer jedeme s Jeanem za Alice do Mordoru, má noční službu ale může si s námi odskočit na večeři a drink. Jean vypráví, jak ráno musel zastřelit srnku co jí srazilo auto a měla rozdrcenou nohu, na místě si ji rozporcovali. To je život. Doma mi Jean ještě ukazuje, jaké boží video o běžkování v Sancy vytvořil na každoroční soutěž outdoor videí, moje srdce plesá a nejradši bych se na videa koukala až do rána!

Ráno mě Jean veze do místa, kde bude pracovat a které leží na hlavním tahu na Clermont, kam se musím vrátit. Asi po 15 minutách mi staví babička, která sice v Céčku nebydlí, ale zato mě tam ráda odveze. Pěkně si po cestě popovídáme. Vysadí mě na okraji u bývalého mlýna a říčky, která protéká pod městem. Dojdu do centra, koupím sendvič a hodlám se rozplácnout do parku, s knížkou, počkat do půl páté kdy mám sraz s hostitelem Bertrandem. V parku se ale potulují různá individua. Dva mě osloví a obtěžují, přesunu se proto na lavičku, po chvíli mě zase najdou. Zatímco jeden mi vykládá nesmysly, připojuje se k němu druhý s kolem. První mu nenápadně ukazuje na můj batoh, všimla jsem si toho a uvědomila si, že jsem si zula boty. V ten okamžik si ke mě přisedají dvě ženy, každá z jedné strany a otrapové odcházejí. Obě mě varují a říkají, že je to místní banda zlodějů a abych si dávala pozor. Pryč z parku. 

Bert je zkušený coucsurfer a proto trávit s ním čas je potěšením. Smějeme se a brzy se ukáže, že máme stejný smysl pro humor, večer příjemně plyne a my jdeme spát kolem 11. Ráno už nezbývá než se sbalit, zamávat sopkám a Bertovi a slíbit jsme se určitě neviděli naposled (se sopkami). Teď už jenom 6 hodin cesty autem a jsme doma. První návrat do reality proběhne v autě, kdy jedna ze spolucestujících vypráví, že byla na jakýmsi kurzu, kde jim říkali, že stopovat v Evropě je zakázáno a aby nebrali stopaře a že by bez dvou kufrů na dovču nejela..tak jo...Tak a to je celý. Píšu to ještě za čerstva, tak jak to bylo, tak jak to bylo krásný a jedinečný a jak jsem šíleně ráda, že jsem tu cestu podnikla.

Podobný cesty jsou potřeba. Cestovat sám je potřeba. Zvlášť když už máte pocit, že sám se sebou nemůžete vydržet, že vás společnost sežvejká zaživa, že vám nikdo nerozumí a vy nerozumíte ničemu okolo. Právě v tý chvíli je potřeba sbalit čistý fusky a vyrazit, kamkoli, ale hlavně sám. Být chvíli sám se sebou, poslouchat se a svoji intuici, zažít a prožít něco jenom sám pro sebe, bez toho abyste to museli sdílet a sbírat lajky. Prostě jen tak, sám pro sebe, vypnout telefon, net, mp3, na co? Zpívají ptáci, šumí les, cítíte bolest svalů, slunce na nose, potkáváte lidi, žijí v přírodě, v lese, nepotřebují umělou zábavu, radují se z toho, jak jim rostou housátka nebo že dneska svítí slunce. Tohle je podle mě život a tohle mě baví. Vrátíte se pak zpátky a na nějakou dobu máte plno energie, dobrou náladu a nadhled, tak to má bejt!  

Galerie:

https://plus.google.com/photos/102465221951340848367/albums/6141715957103591105?authkey=CIOlh-63hrycYA