Jára de Cimrman

Už jsme si povídali o tom, jak je nebo není Francie geniální. Ještě jsem vám ale neřekla, co je tady vůbec nejlepší, nejžůžovější a nejvíc kůůl věc, co tahle země světu dala. Budete koukat na dráty o jak jednoduchý a přitom nekonečně úžasný vynález se jedná! Osobně neznám nic lepšího, praktičtějšího, estetičtějšího a nápaditějšího. Vsadím se, že spoustu z vás teď myslí na nějakou převratnou erotickou pomůcku či elektroniku nebo snad kombinaci obojího...

TADADADÁ, páni a dámové, představuji vám špičku francouzské dovednosti, smyslnosti a nekonečné nirvány:

KOMPOT! 

To je on, mého srdce šampion!

Pro ty, kdo o nejnovějším vynálezu, který jistě jednou zachrání lidstvo ze záhuby, ještě neslyšeli, dovolte mi, abych vám se ctí krátce pohovořila o významu a dopadu vynálezu kompotu na lidskou rasu.

Tak tedy, kompot, nebo taky častá varianta Pom'potes, není to samé, co kompot český, tedy svařené ovoce s cukrem v nálevu zavařené do sklenice či plechovky. Francouzský kompot rovná se česká přesnídávka! Že je to pro děcka? Ale kdež, tímto přeludem jistě trpí leckterý Čech, Francouzi se ale nad tak přízemní předsudky povýšili a povýšili kompot na potravinu zcela nenahraditelnou a zásadní v každodenním jídelníčku a potravním řetězci. Vycházejme již ze slova "Pom'pot", kde pom' je zkratka výrazu la pomme - jablko, a potes je v hovorové mluvě něco jako kámoši. No a tenhle jablečný kámoš, to je panečku věc! 

Jeden nikdy nestačí!

Osobně si myslím, že kouzlo francouzské verze české přesnídávky, kterou si ublinkne kdejaké batole, spočívá ve využití PVC materiálu, do kterého je celý zázrak zabalen. Jabkokámoše koupíte v praktickém balení, které je opatřeno šroubovacím uzávěrem, pokud si chcete pouze cucnout, můžete kámoše zase zavřít aniž by se vám rozblencnul v kabelce. 

Jabkokámoš je ideální svačinka, ideální na výlet, do posilovny i do bazénu, díky svému voděodolnému balení a uzávěru, ideální do školy, do práce, na cesty, na tenis, k bazénu, do ponorky, na padák, na koncert, na lodi, do města i do přírody, dají se sním dělat selfíčka, zmraženým rozbijete okno nebo ořech, je dokonce i geniální při vašich dnech (ano, výborný je i s fernetem) a při poloze na obráceného koníčka kdy vám partner nevidí do obličeje a vy tak můžete snadno nabrat energii na další výkony! 

nejlepší kámoš člověka!

V praxi jsem dnes měla to štěstí, že jsem měla jednoho pom'pota u sebe, když jsem po dlouhém pracovním dnu sedla do auta, přes kručení v břiše nebylo slyšet rádio, jednoduše jsem vytáhla pompot z kabelky a díky jeho lehké váze ho po dobu konzumace držela zuby v ústech a vysávala jeho sladkou šťávičku.

Na důkaz jak moc je věnována pozornost kompotům a pompotům, svědčí jejich chuťová variabilita. Klasika je samozřejmě jablko, běžně k sehnání je na příklad jahoda, hruška, broskev, meruňka nebo banán. Luxusnější záležitostí je potom mirabelka či ostružina. Zakoupit lze jak variantu "low price", kam farmáři semleli jabka i s ohryzkem, tak i "bez cukru", "se sníženým obsahem cukru", "bez přidaného cukru" a v bio kvalitě.

Tím ale sranda nekončí. Potisky obalů v sobě skrývají nejednu kulišárnu. Můžete se tak bavit třeba přikládáním kompotu na ústa a váš úsměv se ve vteřině změní v pirátský škleb, nebo se můžete navzájem kočkovat s úkoly na spodní straně nebo předpovídat budoucnost. Dokonce i víčko nabízí možnost využití volného času: varianta vrtule umožňuje opakovaně vyhazovat kompot do výšky! Svéráznou zábavu nabízí i opětovné nafouknutí, zazátkování a následné rozšlápnutí obalu, což ale nezkoušejte, chcete-li si zachovat image jemné dívky.

Pompot napuštěný a vypuštěný

Přidanou hodnotou je jistě nostalgie...každý občas vzpomínáme, jak jsme jako děti jedli krupicovou kaši s kakavíčkem a tak si ji na vlastní pěst ukuchtíme a se slzou v oko pozřeme. S kompotem je to podobné. Vzpomínám si, když jsem si začala sama plnit ledničku, že jsem v Čr zabloudila do dětského oddělení plínek a bryndáků a koupila si přesnídávku, u kasy jsem pak hodila omluvný úsměv, jako že je to fakt pro mě. Tak této trapné situace se ve Francii vyhnete. Kompoty se zde nenachází v oddělení kojenců, ale mají své čestné místo někde u přesnídávek a konzerv s ovocem (český kompot). Prodávají se v praktických baleních po 4 a více kusech! A to se vyplatí!

Názorná ukázka dvou různých balení

Českému Járovi Cimrmanovi vděčíme za plavky dvoudílné, bez kterých bychom si život už nedokázali představit. Nyní jsem si jistá, že i Franci musí nutně mít svého Járu de Cimrmana (čti "žára d simrrman"), jedině takový velikán mohl dát světu něco tak světoborného, jako je Pom'pot.  Přestaňte si z Francie tahat flašky vína a kila sejrů, kompot je to pravé bohatství! Kam se hrabe gilotýna!

Tak a teď snad bude konečně někdo brát Francouze vážně!!

Tohle balení je taky užitečné až dost! ;)

Deníček vlhkých střevíčků

Můj milý deníčku, kolikrát jsem zatoužila po zpovědi, jako je tato, kolikrát jsem doufala v porozumění a v láskyplné gesto jež mi dodá odvahu jít dál a dál, s čvachtajícími keckami a zplihlými vlasy. Dnes je konečně ten den, kdy jsem našla tebe a mohu se ti s důvěrou vypsat!

Je třeba se svěřit, je jedno komu, aneb když prší, aspoň roste tráva!

někdy v říjnu

Tak to vypadá, že léto už pomalu ale jistě odešlo do věčných lovišť. Slunce už mraky nenechají roztáhnout svoje všeobjímající paprsky, pod nohama šustí navlhlé listí a dny jsou čím dál tím kratší..Na odpolední procházku podél řeky Erdre, kde jsem chtěla zahlédnout ptáky Herony sedící na ztrouchnivělých větvích, tak nehybné že se zdá až neskutečné, že by šlo o živé tvory, jsem zmokla. Přišlo to tak naráz, ani jsem nestačila doběhnout pod nejbližší borovici, už se na mě valily obrovské kapky, co kapky, kapy vody. V tu ránu jsem byla promočená až na kůži...nevadí, doma to usuším a zaschlé bláto taky odpadá.

pořád ještě říjen

Musím jet něco neodkladného vyřídit do města, již z okna vidím, že obloha je temně šedá. Zatím neprší ale co není, může být. Marně hledám jediný deštník, který se nám od určité neurčené doby doma objevil. Marně, asi zase sám od sebe zmizel. Na zastávku dojdu v suchu, v duchu si říkám, že to přece jenom nebude tak zlé. Když v centru vystoupím, obličej mi pokryjí drobné kapičky, jako by někdo nad námi stříkal rozprašovačem na kytky, přesně tak to zní. Dalo by se říct, že kapky ani nepadají, jenom tak poletují vzduchem a hledají si nos či kabát, na který si sednou.

Nebuď labuť!

ke konci října

Od začátku měsíce jsem zmokla ještě vícekrát. Život ve městě mě naučil všímat si různých zvláštností. Tak například je hrozně moc lidí, kteří dobíhají autobus nebo tramvaj, na každé druhé zastávce se najde někdo takový. často běží už delší dobu podél kolejí a pak mu tramvaj najednou zacinká a frnk, uletí nebožákovi vpřed. Ten zafuní a přidá na tempu. Někdy ji v zastávce ještě chytí a celý udýchaný vpadne na nejbližší sedadlo, někdy si ho řidič takzvaně vychutná a ubožákovi dveře neotevře. Být řidičem tak si "dobíhači" zpestřuji službu. I já jsem často dobíhač. Co víc, jsem mokrým dobíhačem. Pokud jdete městem a prší, snažíte se delikátně našlapovat a vyhýbat se kalužím, loužím, vodě tekoucí ze střechy atd. Pokud ale běžíte za cinkající tramvají, malé rybníčky na ulici pozbývají na důležitosti.

listopad

Abych tady každý den psala, jak pořád leje, na to se ti můžu víštyco. Listopad je výjimečný v tom, že po se po každé sprše ochladí, a to dost. Proto pokud je vám zima protože fouká, tak věřte že budete klepat kosu o stošest pokud začne pršet a foukat k tomu.

listopad, pardon: vodopad

Konečně svítí slunce, hurá! Tady v Nantes se něčím, co zaručeně nesmím zapomenout doma, stala oblíbená čapka Dakine. Pokud zapomenete lítačku, jde to ukecat, telefon taky není tak nepostradatelný, bez čeho tu ale nemůžu fungovat je jednoznačně čepice. Zpátky k zážitku. Jdu ven, pořád svítí, ani mráček, po cestě do práce mě smích přejde, chvílema ani mrak, za další kilometr leje tak, že se stírače málem uženou k smrti, o kousek dál zase slunce, pak černé mraky....počasí se tu mění doslova po minutách. Přijedu ke škole: svítí. O deset minut déle vyjdu na dvůr a jdu k jiné budově hledat pokládky: totálně mi zmokly barevný papíry a díky silnému větru pobíhám po dvoře jako zmoklá kvočna a snažím se dohonit papír s docházkou.

umělý sníh aneb snaha dostat dědu Mráze do Nantes

Prosinec

Býval to můj nejmilejší měsíc, zdálo se mi, že pořád něco slavíme a dárky se ukrývají kam se jen podíváš. Sice jsem trochu vyrostla, ale proč bych nemohla slavit Barborku, Mikuláše, můj svátek, Vánoce, narozeniny a Silvestra? K tomu všemu první sníh! Který měsíc tohle má, hmm? V Nantes leje a vánoční trhy působí tak nějak zplihle a nevánočně s předraženou čokoládou a zředěným svařákem. Navíc vám hrozí, že vám někdo vypíchne deštníkem voko. Vzdávám to a na okno, po kterém se valí vodopády, lepím vločky z papíru...

Leden

Je zima, kosa, fakt, tos neviděl, kochám se jinovatkou a drze kreslím symboly na zamrzlá auta. Nesněží ale mrzne. To by taky šlo. Vystajlované kolegyně v práci v teniskách, rozepnuté elegantní bundičce a bez čepice nadávají, jaká je kurevská zima. Já, v nevzhledných vlastnoručně uháčkovaných návlecích, čepici, rukavicích, botách s kožíškem a péřovým kabátem, opět nemám na co nadávat ale je mi fajn. Sleduju předpověď jako divá a když náhodou objevím den s vločkami, významně si ho poznamenám do diáře. Cpu se galettes de roi a tajně brečím nad fotkami z běžek a přenádherných bílých Jizerek.

Únor

Den D nastal hned z kraje. Dopoledne snažilo celých 10 minut. Odpoledne v práci zrovna s holkama svačíme, když ta starší s plnou pusou ukazuje na okno a volá sněžííí! "Rychle, vemte si kabáty a ven!" volám a holky nejdřív myslí, že si dělám legraci. Když ale skáču jako první kuchyňským oknem ven, běží za mnou a ta menší, tříletá neví, co má dělat. Kouká na obří vločky na rukávu, je to poprvé, co vidí sníh.

Docela se divím, že ve zdejším jazyce neexistuje víc výrazů pro druhy deště. Stejně tak jako dokáží eskymáci pojmenovat různé druhy bílé a cikáni mají mnoho jmen pro příbuzné, taky by se jevilo logické kdyby Nanťáci nebo dříve Keltové pojmenovali různé druhy deště různými jmény. 

ptáčkům namoklo zrní, ajajaj!

Osobně rozlišuji deště tyto:

1. stupeň: déšť Rozprašovač 

Z nebe se snáší drobounké jemné kapičky, při chůzi máte dokonce pocit, že kapky nepadají z oblohy, nýbrž se drží ve vzduchu a vy jimi procházíte jakou takovou kapénkovou stěnou. Přesně, jako když jemným rozprašovačem stříknete do vzduchu.

2. stupeň: déšť Mrholič 

Stejně zajímavé slovo, mrholení, co? Jak si vzniklo? Pokud mrholí, místní to ani nevzruší. nikdo nevytáhne deštník, nenasadí si kapuci, prostě jako by se nechumelilo!

3. stupeň: deštíček

Takové silnější mrholení, většina nantské populace stále netasí deštník, ale už se na zastávce tulí s ostatními pod stříškou. Pokud se přesunujete na delší vzdálenost, risk promočení svršků už je na pováženou.

4. stupeň: Pršení obecné

Dostáváme se do stupně, který lze lehce rozeznat pouhým pohledem z okna proti tmavému pozadí. Pokud ráno vyhlédnete z okna a vidíte zřetelně padající kapky vody, jedná se o tzv. pršení obecné a zde je třeba se předem připravit. Pokud vlastníte nepromokavou bundu či odolnější kožené boty, budou se vám hodit. Ve Francii zaručeně zapomeňte na vaší pomilováníhodnou goretexovou bundičku či pohorky, to by se místní pohoršili a třeba by vás taky nepustili do krámu, no jižišmarjá! :)

5. stupeň: Chcanec

Nejen pouhým okem viditelný, ale i výrazný zvuk produkující druh deště. Znakem jsou chodci pohybující se vyšší průměrnou rychlostí, boty promočené téměř okamžitě. Rychle se tvořící kaluže, bezdomovci měnící pozice, zhoršená nálada, deprese. Chcanec bohužel může vydržet i několik dní v kuse.

6. stupeň: Megakrutopřísný padání trakařů

Tak tohle je nejvíc, neochrání vás ani přístřešek zastávky, protože voda často a neočekávaně mění směr. Zde navrhuji nejít hlavou proti zdi, vyskytujete li se na volném prostranství, nepokoušet se schovat, běžet, nebo si přidržovat noviny či bagetu nad hlavou. Přijměte se ctí svůj osud a smiřte se s tím, že doma můžete ždímat i spodky a v polobotkách se usadí žabičky. Deštník je vám také k ničemu, silný vichr ho zlikviduje něž řeknete "puitainilpleutbeaucoup!" Po takové spoušti, která ale naštěstí netrvá víc než třicet minut, najdete v každé popelnici alespoň jeden zdemolovaný deštník, ať stál pět nebo šedesát euro.

Pokud někde uvidím soutěž o Miss mokré tričko, hlásím se, mám na to kvalifikaci! :)

zákaz koupání? Nevadí, my se koupeme za chůze!

Turek vod vokurek

aneb poprvé na Asijském kontinentu!

Nadešel čas vytáhnout posledního kostlivce ze skříně a dokončit, co člověk začal. Po dnešku tak snad konečně bude naše měsíční cestování kompletní. Zbývá už tak málo, pouhý týden...

Kde něco končí, něco jiného začíná...po 18 dnech putování Řeckem ve 12 hodin nastupujeme na letadlo směr Istanbul. Let trvá hodinu a deset minut, při pasové kontrole zjišťuji, když na kabince celníka vidím centrimetrovou škálu a pokusím se podle ní přeměřit, že místní úředníci nemají moc smysl pro humor, dál už je radši nedráždím. Letiště neopouštíme, naopak čekáme další let do Kayseri v 18:40. Letadlo hladce dosedá a venku už je tma jako v pytli. 

Hned u vchodu nás odchytává Turek a nabízí svezení do města Urgup. Původně bylo v plánu až zítra, volám našemu CS kontaktu a ujišťuji se, že můžeme dorazit o den dřív. Po hodině šílené jízdy minibusem jsme na místě. Osvícené skalní útvary nás dostávají na první pohled. Po troše bloudění nacházíme Oguze, roztomilého pilota pestrobarevných balónů. Ukazuje nám svoji oblíbenou restauraci, kde ochutnáváme místní specialitu, placku s mletým masem a sýrem zvanou Pide. Celkově se děsně ochladilo, není divu, když se najednou ocitáme v 1500 metrech nad mořem. V noci klepeme kosu a nespíme. Oguz jde ve 4 ráno do práce.

Budíme se v 7 ráno, v 9 už stopujeme do Goreme. Je to nádhera, doslova krása veliká! Nejdeme tam, kam všichni touristi, ale vydáváme se po svých mezi typickými skalními útvary nejdřív růžovým a pak červeným údolím. Barvu mají údolí podle zabarvení skal. Nikdy jsme nic takového neviděli a jsme jak u vytržení. Kdybychom neměli tak mizerný foťák (co ale fotí i pod vodou), jsem si jistá, že bychom mu zavařili motor :)

Motáme se mezi skalami, lezeme do děr, které zde kdysi obyvatelé vyhloubili jako své příbytky ale i úkryty před nepřáteli. Šplháme a kloužeme zpět do údolí. Nakonec dojdeme až do vesničky, kde potkáváme francouzský pár cestující Evropou na kole. Už jsou na cestě půl roku. Navštívíme místní restauraci a já neodolám a kupuji si pašmínový šátek. Další cestu si krátíme stopem, zastávkou je opět unikátní skalní útvar, po jehož vrcholku pokračujeme mezi nízkými keříky dál, až ke skalnímu městečku, přírodnímu muzeu. Platíme vstup a jdeme dovnitř, nic moc, oproti tomu, co jsme dosud viděli. Na dva stopy se dostáváme zpět do Urgup.

K hostiteli jdeme pěšky a po cestě nás dohoní banda Turků, jestli prý nejsme Francouzi a nejdeme k Oguzovi. Jsou to jeho kamarádi, kteří tam jdou dnes na párty. Nic proti večírkům, jsme ale vyřízení z celodenního putování a tak představa party do 3 do rána s opilými Turky není zrovna to, po čem toužíme. I takové situace patří do zkušeností s couchsurfingem. Nakonec se ale ukáže, že party po turecku obsahuje pouze velké množství coly, chipsů a cigaret. Naopak to byl super večer. Oguz hrál na kytaru a všichni zpívali turecké lidové písně. Navíc jsme se dozvěděli hodně o turecké kultuře, historii a problémech s okolními státy. Otevřené okno a cigaretový kouř způsobuje, že tentokrát spíme ještě hůř. Když pak Oguz ve 4 ráno maže řídit balón, drze si leháme do jeho postele s pořádnou peřinou a bez zápachu.

Ráno vaříme rýži a vejce na cestu a do 11 čekáme, zda se k nám Oguz na naše putování připojí, jak bylo zamýšleno. Bohužel má práci, a tak vyrážíme stopem sami. Zastavujeme se v Goreme a pak dalším stopem do vesnice na vrcholku kopce s hradem Uchisar. Tady se při stoupání vzhůru rozdělujeme a potom máme problém se zase najít. Obědváme na samém vrcholku kopce pod hradem s překrásným výhledem na vydlabané skály. Následuje válečná porada, totiž zda se ještě vydáme na cestu do podzemního města, nebo zda to necháme na zítra. Nakonec sbíháme kopec a vydáváme se na stop směr Derinkuyu. Zatavuje nám auto s černými skly a třemi mafiánskými bosy uvnitř. Protože jsme zapomněli strach doma, sedáme a snažíme se konverzovat, nikdo ale nemluví anglicky, neusmívá se a k našemu štěstí nás vykládají ve městě Nevsehir, odkud běžíme na místní autobus.

Podzemní město je ohromující, obsahuje šest pater, vydlabané místnosti sloužící různým účelům spojené více či méně úzkými chodbičkami. Pro klaustrofobika ideální! Snažím se zhluboka dýchat a čím hlouběji klesáme, tím víc sama sebe ujišťuju, že nám to na hlavu určitě nespadne. Asi po hodině a půl v temnotě spatříme opět slunce. Přítelovi adrenalin s Turky nestačí a proto mě nabádá, abych oslovila ostatní turisty s žádostí o svezení. Nakonec nás veze ruský pár až do Urgup. Procházíme se pestrobarevným městem a odoláváme koupi mozaikové lampy. Vracíme se k Oguzovi s tím, že se ještě večer vydáme na další cestu. Kupujeme mu pivo a na autobusovém nádraží se ujišťujeme, že v 9 hodin jede noční autobus. Oguz nás ale přesvědčuje, že to tak není a proto panikaříme, když vidíme odjíždět zdánlivě poslední bus v 8 hodin. Oguz nám u dopravní společnosti vyjednává soukromé taxi, které bus dohoní. A je to. Jsme zase na cestě.

Změna klimatu, nedostatek spánku a celkové vyčerpání způsobuje, že onemocním. Klasické nachlazení, rýma, kašel, teplota. Při takovém to cestování značně nepraktická záležitost. V pět ráno jsme na místě: Pamukkale (česky bavlněný hrad, svah pokrytý sněhově bílým travertinem na který díky tektonickému zlomu vytéká voda bohatá na vápník). Údajně jedna z nejslavnějších tureckých památek. Památka otevírá až v 8 hodin, takže spolu s ostatními turisty čekáme v recepci hotelu. Vystoupáme po skále až nahoru, zde se potom nachází archeologická památka, lázeňské město Hierapolis, pozůstatky dávných dob: římské divadlo, Apollonův chrám, Polonium, Nekropole, Byzantská brána. Jsou tu taky Kleopatřiny lázně, kde se údajně Kleopatra zasnoubila s Markem Antoniem, malý bazének, kde je hlava na hlavě.

Po bílé skále se lze pohybovat pouze bez bot aby nedošlo k poškozování. Sestupujeme a cachtáme si nohy v jezírkách. Přítel se převléká do plavek, mě je to fuk a proto si sedám do vymletého kanálku i v šatech. Voda je příjemně teplá a my se tak bavíme jejím zadržováním a "vypouštěním hráze" na turisty před námi. Odpoledne se vracíme do recepce, kde si vyzvedneme bágly a busem jedeme do Denizli a následně vlakem do Selčuku. Na nádraží hledáme hostitele, jeho přítel nás veze k němu, do města vzdáleného 50 km. Hostitel je bohužel nic moc, arogantní. Horečka stoupá a já toužím po posteli a horkém čaji. Konverzace ale musí být. Odmítáme možnost pařby ve městě a chvíli sledujeme s hostitelem a jeho o poznámí sympatičtějším spolubydlícím televizi. Nakonec se nám podaří se vykroutit a jdeme spát.

Ráno hostitel tvrdě spí, pokouším se ho jemně vzbudit, ale marně. Píšu vzkaz a vytrácíme se z domu. Chytáme bus k dalšímu tureckému skvostu: Efes. Zde pozor na vyděračské taxikáře, vysvětlují vám, jak je to daleko a jak je lepší vejít severní bránou. My nakonec, i když s horečkou a kilech na zádech, razíme pěšky, kousíček stopem. Kupujeme lístky a vydáváme se nazpět historií. 

Efes - jedno z velkoměst Řecka v Malé Asii. Pro zajímavost se zde narodil filosof Herakleitos z Efesu, který prohlásil, že vše plyne a že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Taky se tu na skok zastavil vojevůdce Hannibal a údajně se sem přestěhovala a zemřela Ježíškova maminka Marie. Nicméně dnes je Efes epesní památkou, až přeplněnou turisty a vedrem. S batohy na zádech se ploužíme rozvalinami a obdivujeme chrámy a skulptury, Město není zas tak velké, jak nám taxikář zapáleně líčil. Na schodech starověkého divadla obědváme. Potom stopujeme do Selčuku a necháváme si batohy v krámě francouzsky mluvícího Turka. Jdeme na místní hrad, já vyřízená čekám u brány, kde mě strážný obdaruje spritem. Navečer kupujeme lístek na noční autobus do Istanbulu za 80 tureckých lir. Zbývá nám čas na procházku, kupujeme pašmínové šátky a jíme v místní restauraci. Údajně nejlepší dopravní společnost Kamil Koč rozhodně nedoporučuju. Nepříjemný steward a nikdo nemluví anglicky.

Cestu přežijeme ale do centra, kam nám slíbili odvoz prý nejedou. Nastal čas kontaktovat naše CS hostitele. Bohužel téměř všichni na nás zapomněli, když jsme se víc jak 20 dnů neozvali, až na jednoho. Pilot letadla bydlící ale u letiště. Měla bych asi zdůraznit, že Istanbul je sakra velký město. Po snídani v autobusové čekárně jedeme metrem do čtvrti Taxim. Tramvaj nás doveze až k Modrobílé mešitě. Obdivujeme Kleopatřim obelisk, mešity, tržiště. Chlápek z místní továrny na kožené zboží nás zve na čaj a prohlídku. Je mi čím dál hůř, chce se mi zvracet. Potom jdeme podél moře. Dojdeme až k obrovskému parku a potom stoupáme k muzeu sultánů. Je nádherné a prohlídka je nekonečná. Strávíme zde dvě hodiny a jsme oba vyřízení. Z posledních sil hledáme jídlo a metro. Jedeme na letiště Ataturk, kde se shledáváme s hostitelem pilotem. Ten nás veze do restaurace s výhledem na vzlétající letadla a hvězdy a kde ochutnáme místní vynikající pivo. Pak už padáme do postele.

Ráno už je pilot kdesi nad mraky. Je mi nejhůř za celou dobu. Mám průjem a křeče v břiše, horečku. Složitě jedeme do centra a zkoušíme na internetu najít ubytování. Hledáme a hledáme, navštívíme místní galerii a zase hledáme, chce se mi omdlít. Nakonec ve tři hodiny odpoledne se ubytujeme v Jeni hostelu, který nám doporučili Francouzi na kole. Spím až do večera. Přítel se vrací za tmy a totálně zmoklý. V 10 jdeme spát. Budíček kolem 7. Přítel jde opět do města sám, já odpočívám, do 12 musíme odejít, nakonec ale platíme ještě za jednu noc. Jíme rýži. Odpoledne vyrážíme každý sám. Já svým pomalým tempem objevuji krásy Nové a Modré mešity a proslulého tržiště Bazaar. Zde kupuji po delším výzkumu mozaikovou lampičku. Kolem páté si jdu opět lehnout. Jsem unavená ale spát mi nejde. Přítel se vrací až po 8, mám o něj strach. Společně se najíme a jdeme se projít. Leje jako z konve. U moře si dáváme místní specialitu, rybu v bagetě. Večer se ještě rozhodujeme, jakou cestu ráno zvolíme. Samozřejmě že tu nejdobrodružnější!

Přítel mě budí v 6, že nemůže spát, balíme a snídáme na pokoji. Jdeme pěšky na loď, která nás dopraví na Asijskou část. Odtud jedeme busem na letiště. Letadlo má hodinu zpoždění a při vzletu si užívám svoje první opravdové turbulence...

Sláva nazdar výletu, na cestě jsme strávili celkem 26 dní. Vrátit se je jako vždy zvláštní. Zase chodím ulicemi a nikdo mě netahá a neláká do své restaurace, nenabízí cetky a lampičky, život jde dál i když je zase o pár zážitků zvláštnější.

Galerie:

  

S kůží na trh

Právě jsem se vrátila z trhu!

A jako vždycky to byl zážitek hodný článku. Upřímně, nemůžu se rozhodnout, jestli tyhle farmářské trhy nenávidím nebo zbožňuji. Asi opravdu tyhle dva pocity k sobě nemají tak daleko. 

Slunce pomalu rozehřívá jinovatku na stéblech trávy a mě už se nechce v předsíni zakopávat o prázdné lahve od vína, hrášku a chřestu, ke kterým včera přibyla ještě jedna od Budvárku. Seberu saky paky a jako starý alkáč s cinkající igelitkou s nezaměnitelným zvukem vyrážím ke kontejnerům. Odtud to vezmu na náves ke kostelu, kde se každý pátek sjíždí trhovci s nejrůznějšími surovinami: od ryb a mořských plodů, přes ovoce, zeleninu a pečivo až k sýrům, polobotkám a starožitnému nábytku.

Líbí se mi procházet se mezi stánky a nasávat vůni moře skrývající se v krevetách, pstruzích a dalších mořeplavcích, které ani česky neznám jménem. Nebo specifickou vůni soli linoucí se z ústřic. Ráda obdivuju kožené barevné botky, které si třeba jednou koupím. Ohmatávám si zdravě vypadající a výborně chutnající zeleninu...sem tam potkáte nějakého souseda, prohodíte pár slov. Jsou dny, kdy na trhy vyrážím v kapuci a za ostrého větru se krčím pod chatrnou stříškou stánku ve snaze nepromoknout až na kůži.

Kde je ale zakopaný pes, ptáte se? Velmi často je to můj přítel, který si ráno významně poklepe na zápěstí a s hujerovskou dikcí mi připomene, že je čas a zdalipak budeme dneska jíst rybičku. Problém totiž je, že já na trhy ráda chodím, ale děsně nerada tam nakupuju. Z jediného prostého důvodu, neumím říct ne. A pak taky mám v hlavě tak nějak uložené ceny v korunách a ne v eurech a pokud něco stojí OSUM, není to moc, pokud nemáte čas přemýšlet. 

Ryba a ryba

Film byl natočen na základě skutečné události:

On: Dopoledne bys mohla zajít na trh a koupit nějakou rybu...

Ona: to bych, zlato, mohla!

o 5 a čtvrt minuty později

M (jako marchand, trhovec): Takže dva filetky pro dvě osoby (schválně sáhne po těch největších), to máme čtyři eura.

L (jako Lucie, ale taky jako trhový lůzr): v duchu - sakra, proč nevzal ty menší na které jsem ukazovala? čtyři, ok, to je kolik...ehm krát třicet, to je 120, to je nějak moc, ne? No ale zase je to pro dva, takže dvě eura na osobu za oběd plus rejže, to není tak moc, v restauraci bych platila minimálně deset. Nahlas: děkuji, tady to máte.

Jiný M: Takže tři sladké brambory, jedna dýně, hrst lišek

L: -pípne- těch lišek prosím míň.

M: odhodí tři lištičky, bude to všechno?

L: ještě prosím jeden fenykl.

M: taky máme výborný pórek

L: v duchu - cejtím pórek a bliju kamaráde. Nahlas: Ne děkuji, to je všechno.

M: 4,96 euro

L: Po minulé zkušenosti se necítí šokovaná, s pokorou přijímá, namíří si to směr domov s tím, že to zvládla celkem v pohodě, ještě jí ale zbývá projít kolem zbývajících stánků.

Jiný zákeřný M: Slečno, to je dneska krásně, pojďte si ochutnat vynikající sýr.

L: v duchu - proč by ne, mám přece čas, jenom ochutnám. Nahlas: Hmm, ten je ale vynikající

M: ochutnejte ještě tenhle! Vy máte ale roztomilý přízvuk, odkud pochází?

L: Z České republiky. V duchu: sakryš, že bych kousek koupila? Doma toho moc není a sýr nemáme, navíc...radši ne...a nebo jo? Tak ale jenom kousek. Navíc když už jsem čtyřikrát ochutnala, je blbý se teď zdejchnout. Nahlas: Tak já bych si kousíček tohohle vzala, jenom na ochutnání pro JEDNU osobu.

M: Aháá, to je někde u Paříže? Přiloží půlmetrovou kudlu a odměří poctivou cihlu, z kterou bych na místě postavila zápraží. Takhle slečinko?

L: trochu míň

M: posune kudlu o dva milimetry

L: ještě trochu míň

M: Opět ubydou dva milimetříky

L: ještě prosím uberte. Pronese nebo spíš zašeptá vydeptaná Lucie.

M: obrátí oči v sloup a jeho rozverná nálada je ta tam, tentokrát už se neptá, ale rovnou zakrojí. 

L: má radost, protože dosáhla svého a sýra je opravdu jenom slabý kousek. Radost ihned vystřídá zoufalství a touha využít možnost Rumburakova kouzelného pláště. 

M: 8 euro 50 centů!

L: v duchu - a ku*va! Cože? Asi jsem se přeslechla, osm zní přece jako tři, ne? To nemůže být pravda! Zděšeně podává deseti eurovou bankovku a čeká, že dostane zpět šustivé pětieuro a nějaké drobné. Omyl, v dlani jí zacinkají dvě mince. Veškerá radost z nakupování je ta tam. Protože má navíc dlouhé vedení, ještě jí to úplně nedošlo, kráčí dál.

Stánek se štěňátky. Ty miluje a tak se ihned mazlí s roztomilými tvorečky, nechává si okusovat prsty a pusinkuje chmýří za oušky. Majitel ovšem vytasí svoji nabídku. Pokud si koupí medové bonbony, přispěje prý na jeho začínající obchod. 

L: vy nenabízíte štěňátka? 

M: paní, my pěstujeme kytky z kterých děláme medové bonbony. Krabička za 5 euro, je jich tam fakt hodně.

L: couvá, pohledem naposledy obejme všechny pejsky a koktá něco jako: I don't speak any french!

Celých pět a půl minuty si přehrává v hlavě scénu se sýrařem a přemýšlí, jak moc dostane doma za uši. Nemálo.

L: tak už jsem tady, koupila jsem tu rybu, jak jsi chtěl, stála 4 eura, je to normální?

P (jako přítel nebo v tomto případě podrážděný policajt):  ale jo, ještě to ujde.

L: taky jsem bohužel neodolala a koupila sýr, ale podle mě dost drahý.

P: za kolik? za 4e?

L: přitlač

P: cože? snad ne za 6?

L: ehm jak bych ti to řekla, já nic já muzikant?

P: copak nevíš za kolik se běžně prodává sejra? Ukaž! Cože takovej kousek za 8 euro? To si děláš srandu, že jo? To muslo být tak 40 euro za kilo! Copak to tam nebylo napsaný? A ještě k tomu zas tak dobrej není.

L: já vím já vím, ale když já jsem ho nakonec nechtěla, ale to přece nemůžeš odmítnout když už to ukrojil

P: jasně že můžeš a taky to příště uděláš. Odtěďka se budeš trénovat v odmítání!

True story přátelé :)

Na mráz s tebou!

A jak jste na tom vy a vaše vyjednávací schopnosti s trhovci? :)

Bejby nebude sedět v koutě!

Už je to tak, zase jsem se jednou naštvala, dupla jsem si a řekla si: A dost!

Naposledy jsem si řekla "A dost!" na podzim roku 2011, začalo sněžit a mě už nebavilo celou zimu prosedět u radiátoru a cpát se cukrovím a kachnou se zelím. Marně čekat na to, až mě někdo vyveze na hory a ideálně i zaplatí pálku za vlek, protože běžkovat neumím. Rozhodla jsem se zůstat aktivní i v zimě, koupila jsem si běžky a vyrazila do hor. Ty jsem pak už téměř nesundala. Taky jsem se osmělila a navlékla se do sedáku a lezeček a směle si koupila permici na stěnu, i když jsem měla strach z výšek a k lezení evidentně nemám vlohy.

Musím se přiznat, že talent nemám k mnoha věcem, třeba ke skoku přes kozu, driblingu a hodu krikeťákem. Z tělocviku jsem vždycky nosívala v žákajdě čtyřky, na vysvědčení z nich pak byla zázrakem dvojka. V osmé třídě nás jedna nedočkavá maminka všechny předčasně přihlásila do tanečních. Poněvadž rodiče dobře věděli o mém sportovním "nadání", byli údajně úplně v šoku, když pozorovali mé počínání na první prodloužené. Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše, tancování mě děsně bavilo i šlo. Mám v sobě smysl pro rytmus a snad i dobrý hudební sluch. Od té doby jsem nějak pořád toužila tancovat. V duchu jsem se uspokojovala představou, jak mě mužné paže vedou parketem a jak se protančím až k princovi (Popelka každé Vánoce hold zanechá následky).

Zapsala jsem se na taneční tábor, který se ukázal být zcela mimo mísu, protože byl zaměřen disko a hiphop, přetrpěla jsem ho, naučila se pár sestav ale nevzdávala se naděje na úspěch. Pro jistotu jsem absolvovala ještě jedny taneční, teď už regulérně v druháku na gymplu. Když mě kamarád pozval abych se s ním přihlásila do pokračovacího kurzu, srdce mi opět poskočilo, to jsem ovšem netušila, že jeho motivace je druhou půlku kurzu prosedět v přilehlé krčmě s kamarády. 

Nemusím vám asi dlouho popisovat, jak mou skrytou vášeň podpořil film Dirty Dancing a jak moc jsem toužila po přesně na chlup stejném dobrodružství. 

A pak dlouho nic, sem tam ples.

Francie 2012

Hlídám chlapečka rodičům, kteří v tomto čase provozují kurzy swingu. Maminka se vždycky dlouho připravuje a dělá si účes a la 20 léta. Oba vypadají, jako by v koupelně měli teleport do minulých let. Mají spoustu knížek s názvy jako "Jak se česat vintage" apod. 

V průběhu dvou let se pomalu ale jistě seznamuji se stylem swingových let. Líbí se mi čím dál víc. Ve Francii je velmi oblíbený, proto se v létě roku 2014 účastním jako dobrovolník vintage festivalu (více zde: http://oh--la--vache.blogspot.fr/2014/07/lets-do-it-vintage.html ). Taky jsem čím dál smělejší a nemám problém jít sama na úvodní taneční hodinu, kterou organizuje více asociací a tanečních škol. (Můj drahý má zkrátka jiné přednosti než je smysl pro rytmus a vášeň pro tanec). Zamilovávám se do hudby a objevuji vintage second hand, kde si pořizuji epesní oblečky, puntíkaté šaty a další nezbytnosti. Čím dál víc nosím sukně. S rodiči chlapečka se potkávám na swingových akcích a nepřestávám si pohrávat s myšlenkou, že se zapíšu do kurzu. 

Prosinec 2014

Přišel moment, kdy se ve mě zase něco vzbouřilo a já jsem si řekla že takhle už to stačí, možná to má souvislost s narozeninami, které jsou každý rok tak nějak za kratší dobu. Někdy je třeba se zastavit a přemýšlet, co vlastně chcete a co pro to můžete udělat. Už mě nebaví říkat, že miluju hory a kolo, ale prakticky na něm už skoro nejezdím. Chci dělat věci, které mě lákají a co mi v tom brání? Často já sama, moje předsudky a zábrany. Tak s tím je konec.

Je to tu, zapisuji se na kurz lindy hop (swing v sobě skrývá několik různých druhů tance). Sympatické je na něm spoustu věcí. Jde o to být v pohodě, uvolněný, pohodlné oblečení. Tančí se v teniskách, žádné boty na podpatku.  Jenže je nás málo, pouze jeden pár, já a ještě jedna holka. Po první hodině nám lektorka oznamuje, že se kurz ruší, leda by se našly ještě dva další páry. Obrovské zklamání střídá tvrdá práce a já tak píšu spoustu inzerátů. Včera se konala druhá hodina, nejen, že jsem našla moc fajn partnera, ale vypadá to, že se mi snad brzy splní jeden z nejtajnějších snů...

Tak mi držte palce, let's swing my life!

Menší ukázka:

Ježíšek vs Père Noël

Je klidně možné, že tady nebudu objektivní. Především proto, že vzpomínky na České Vánoce pocházejí z dětství a tudíž v sobě pořád mají jistou magickou moc. A potom taky proto, že jsem vyrůstala na vesnici, kde se zvyky a tradice dodržují mnohem více než ve městě. Kdejaký Pražák se mnou proto zřejmě nebude souhlasit. Ostatně už jako malé mi bylo vyprávěno, že děti ve městech nechodí s pomlázkou a nezvoní u každých panelákových dveří. Bylo mi jich líto, co je lepší než se přejíst vejci a vykoledovanou čokoládou? Domnívám se proto, že měšťan, který v životě nevyšukal pomlázkou sousedku a nedostal za to pár nabarvených kraslic, nebude rovněž sdílet moje nadšení pro házení pantoflem či krájení jablíčka na půl.

Vánoce pod psa? To ani náhodou!

Je čas Vánoc, doba rozjímání, dárků, návštěv příbuzných, kotle bramborovýho salátu a cukroví...jaké je to ve Francii? A co víc, jaké je to pro přistěhovalce z východu ve Francii? Keep reading!

Advent

S maminkou jdeme do lesa natrhat větvičky na adventní věnec, pak ho mamka nebo babička nějak vykouzlí, nevím jak, ale je krásnej. V neděli si zapálíme první svíčku, zhasneme a vyprávíme si historky, prý je to tradice druhé babičky, takzvaná "černá hodinka".  Tuhle tradici mám asi nejradši. Dostanu adventní kalendář. Každý den čokoládička. Jeden rok neodolám a nenápadně (jak si myslím) otevřu políčko kdesi kolem 20, nesním ho hned (je to bota), jenom ji okusuji, tak aby to pak nebylo poznat. Stejně se bojím. "tady je nějaká okousaná bota", zuří mamka. Taky musíme víc uklízet. První adventní víkend pečeme perníčky, to aby do Vánoc stihly uležet. Pak v následujících týdnech ještě vanilkové rohlíčky, žabí huby, kokosky a slepované (mňam). Úplně naposledy vosí hnízda (double mňam!). Ty děláme s tátou, protože prej jenom on umí umíchat správně tu rumovou náplň. Hodně se jich během tvorby jakoby náhodou rozbije, ty šmejdy musíme ihned sníst. Vystřihujeme vločky z papíru na okna. V Jablonci jsou řemeslné trhy, s kýmkoli se tam potkáme, jdeme na svařák (později pochopitelně), je to potřeba páč mrzne až praští. Taky chodíme bruslit na Jizeru a na rybník Kulaťák.

Je něco kolem 12 stupňů. Holky co hlídám mají každá 3 adventní kalendáře. Ta menší ho sní už 30. listopadu. Rodiče se jenom usmějí. Už na začátku adventu si Francouzi koupí stromek a ihned si ho ozdobí doma, takže se na něj každý den koukají. I když byly Jesličky jako symbol křesťanství v multináboženské zemi na veřejnosti zakázané (aby se neupřednostňovalo jedno náboženství před druhým), stejně je doma lidi mají (soukromý průzkum ve škole). Ve městě jsou vánoční trhy, světelné dekorace. Je to moc hezké, ale při teplotě nad 10 stupňů a totálně bez sněhu si tu atmosféru nějak nedokážu vžít. Možná se mýlím, ale celé pojetí Vánoc mi zde přijde více komerční, právě tím, že tu nejsou tolik zakořeněné zvyky a tradice. Cukroví nepečou, adventní věnec neznají. Jmelí, jako správná cizopasná rostlina tu roste všude, kam se podíváš. Pár jsem jich natrhala a pověsila v bytě. Jediné co tu probíhá je Vánoční dekorace, ovšem tak trochu v americkém stylu: hodně blikaček, svítící Père Noël se soby...Nejkrásnějším počinem pro mě bylo nasvícení katedrály. Více na konci.

Obrázek ukazující, že pokud muslim protestuje proti stromku, je to pochopitelné ale pokud - dobře, ošklivý pupkatý Evropan - protestuje proti zahalování, je to rasismus.

Štědrý den

Probudím se a všude to voní, obleču se víc svátečně než obvykle. Kuchyň se přes noc proměnila, všude je vánoční prostírání, na stole čeká Vánočka, z gramofonu hrají koledy. Nasnídáme se. Navlečem se do kulicha a péřovky a vyrážíme do lesa. Zaplatíme u správce a jdeme si sami vybrat a uříznout stromeček. Pachtíme se sněhem do prudkého kopce. Tam úplně nahoře najdeme co hledáme. Byly roky, kdy jsme stromek měli venku pár dní předem a na Štědrý den dopoledne ho jenom ozdobili. Koukáme na pohádky a mamka peče houbovník - tradiční podkrkonošské jídlo chudiny: houby, stará houska, mléko, vejce, česnek, uzené a muškátový oříšek. Pak taky babička přijde s rybí polévkou. Nesnáším jí, ale musím tu půlsběračku sníst. Tradice je tradice. Odpoledne jdeme s babičkou na hřbitov a ona nám vypráví pohádky. (O holčičce Evičce, jakási alegorie na mou osobu, která vždycky zlobila, odnesli ji čerti do pekla a ona se pak polepšila, jak šly roky, prošla si i Evička, stejně jako já, pubertou a alkoholovými neřestmi, diskotékami a má problémy s chlapcem :). Vrátíme se za tmy a u babičky smíme tajně jíst cukroví, koukáme na Princeznu myší kožíšek a taky na Sůl nad zlato. U stropu visí zlaté jmelí. Pak v 6 hodin se jde jíst. Dveře do obýváku jsou zavřené a přes dveře cítím vůni purpury. Jíme rybu, salát a hrášek, rybí šupinu si dáváme do peněženky. Taky krájíme jablíčko, zda tam bude hvězdička nebo křížek a pouštíme skořápky. Pak sedíme u stolu, nikdo se nesmí zvednout než všichni dojí, to nosí smůlu. Taky se nesmí věšet prádlo, to aby se nikdo neoběsil příští rok. Posloucháme, pak uslyšíme zvonek, to Ježíšek cinká, že už je všechno na svém místě. Cinká pořád, i když jsme s bráchou velký a víme, že pravda je tam venku. Jednou si dovolil necinkat a to bylo protestů a defenestrací. Běžíme do pokoje a rozbalujeme dárky. Nakonec koukáme na nějakou tu pohádku, cpeme se cukrovím a kolem 11 jdeme spát.

Francouzské Vánoce si užíváme plnými doušky, doslova :)

24. prosince mě budí přítelův budík, vstává do práce. Pustím si koledy na youtube. Letos prý se obejdeme bez stromku, bude stejně večer u rodičů a byt je malej. Vánoce bez stromku je jako pohádka bez dobrýho konce, safra! U všech supermarketů už stromky ale nejsou, prodávají se jenom týdny před Vánoci. Sedám na kolo, v batohu mi cinká velký kuchyňský nůž, steakový nůž a velké nůžky. Jedu podél řeky lesní cestičkou, všude se promenují lidi, smrček nikde. Najednou vidím malý stromeček, ideální, smrček to není ale vypadá tak. Na nic nečekám a jako vražedný nástroj volím steakový nůž. Ani ne za minutu je hotovo. Jedu co mi síly stačí domů, protijdoucím se nedívám do očí, jako bych tam nebyla, tajná mise končí úspěšně. Začnu připravovat houbovník podle babiččina receptu. Houby lesní ale nemáme, a tak je nahrazuji žampiony. Dělám hrachovou polévku. Vše se povedlo. Kolem 1 hodiny přichází přítel a sděluje mi, že jíst nebude, že si nechává místo na večerní hostinu. No co, asi chce vidět zlaté prasátko. (Letos už ho vidět nechtěl a dal si se mnou). Navečer skládáme dárky do auta a vyrážíme k rodičům. Maminka je ještě v práci a přijde až kolem 7. Tatínek mezi tím krásně prostřel sváteční stůl. Asi vás to překvapí a šokuje, ale Vánoce jsou pro Francouze svátkem jídla. Hostina začíná někdy kolem 8 večer. První přichází na řadu tradiční lahůdka: fois gras (husí játra). Jí se se speciálním chlebíčkem a někdy i s fíkovou marmeládou. Pije se k nim sladké desertní víno. Potom následuje druhý předkrm, jednohubky s mušlí St. Jacques, to je taková ta shellka, opět luxusní záležitost. Fantazii se meze nekladou, proto dalším chodem může být např. uzený losos. Zpravidla se přechází k hlavnímu chodu. Jeden rok jsme na stůl vyndali minigril a každý si ugriloval maso, na jaké měl chuť, na výběr byly všechny druhy. Letos jsme jedli vynikající kachnu pečenou v troubě ale pouze dorůžova naloženou v bylinkách. Potom následují sýry, později i několik druhů desertů. Tradičním je tzv Buche, neboli polínko, jakási krémová roláda. Ke každému chodu se podává speciální víno. Hostina končí kolem půlnoci. Potom si každý dá pod stromek svoji botu a Père Noël vám k ní dá dárky. Protože už jste ale vypili spoustu vína, jste ve stavu poněkud méně svátečním a o to veselejším :) Ač bez českých tradic, Vánoce v přítelově rodině jsou pro mě skutečným štěstím. Jeho rodiče jsou úžasní, milí a velice přátelští, cítím se s nimi jako doma a je mi úplně jedno, že nezazvoní zvoneček, zvoní totiž úsměv a radost. Společně strávený večer. 

Kdo je vlastně ten týpek Père Noël? Pokud si to přeložíme: Père znamená otec a Noël Vánoce, takže je to Otec Vánoc, v podstatě ale vypadá stejně jako Santa Klaus. Děti mi ve škole prozradily, že prý je obézní a proto musí mít soby, aby mu pomohly s dárky. Nevím, odkud se vzal, podle některých koled ale jednou za rok sestoupí z oblohy a prostě rozdává dary. Zdejší děti mu taky píšou dopisy, nevím jak v ČR, tady je to mají ale vychytané tak, že jim stačí vystříhat obrázky z katalogu hraček a ty pak lepí na papír. 

Svátek je až 25. prosince, to se často jede k příbuzným, sejde se celá rodina a hody začínají nanovo, tentokrát v poledne. 

Kdo by si potom řekl: tak dost, teď to sádlo zase pěkně shodím, tak by byl zklamán. V lednu a únoru začíná období Galettes de Roi (královská placka, koláč). Krásná tradice, která spočívá v zakoupení kulatého koláče, který se rozkrájí podle počtu účastníků, nejmladší si pak vleze pod stůl a dává pokyny pro koho bude který dílek. Všichni pak dílek sní, v jednom je ale la Fée - věcička, kterou kdo najde, musí u sebe pohostit ostatní členy, a tak to jde celý měsíc. Galettes se dělají buď z kynutého těsta nebo z máslového. 

Ať se Vánoce slaví kde chtějí jak chtějí, je to vždycky na Vás, jaké si to uděláte. Nevymlouvejte se a udělejte si to po svým. Odvahu, přátelé! ;)

hlavně se mějte rádi! Bezvýhradně.

Na závěr bych Vám chtěla poděkovat za přízeň, pokaždé mě moc potěší, pokud mi někdo to moje pisálkovství pochválí. Chtěla bych Vám popřát do nového roku, abyste se nebáli. Ničeho a nikoho. Nebáli se plnit si svoje sny, ať jsou jak chtějí bláznivé a ať se na vás okolí dívá třeba přes deset prstů. Přála bych vám, abyste si sami sobě nekladli limity a žili přesně tak, jak to cítíte.

Dobře vím, že nastává období, kdy cukroví už pomalu nemůžete ani cítit. A právě v této chvíli bych Vám nabídla pomocnou ruku, já, kůže líná, která si den před Štědrým dnem upachtila pár perníčků z pytlíku a které už dávnou zmizely v nedohlednu. Pokud máte doma cukrovíčko, neváhejte a pošlete, adresu vydám na požádání. Vím, je to zoufalost, ale doba je zlá :)

Já už ho vidím! Prase v žitě!

především od těchto bych vám ráda pomohla ;)